31 A 103/2016 - 107

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: Vinařství U Kapličky s.r.o., IČ 27682277 bytem Vinařská 484, 691 05 Zaječí zastoupený advokátem JUDr. Vojtěchem Mihalíkem sídlem Brněnská 154/32, 692 01 Mikulov proti žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát sídlem Květná 15, 603 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2016, č. j. SZPI/AO787-37/2015 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 4. 8. 2016, č. j. SZPI/AO787-37/2015, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 20 456 Kč, a to k rukám JUDr. Vojtěcha Mihalíka, advokáta se sídlem Brněnská 154/32, 692 01 Mikulov, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Rozhodnutím Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Brně (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 14. 1. 2016, č. j. SZPI/AO787-29/2015 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) byl žalobce shledán vinným ze spáchání správních deliktů podle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, ve znění účinném do 31. 3. 2017 (dále jen „zákon o vinohradnictví a vinařství“) a byla mu uložena pokuta ve výši 2 100 000 Kč a povinnost uhradit náklady laboratorního rozboru ve výši 86 420 Kč. Správních deliktů se měl žalobce dopustit tím, že uváděl do oběhu vína, země původu Moldávie, jež byla podrobena nepovoleným enologickým postupům, čímž porušil čl. 80 odst. 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty a zrušují nařízení Rady (EHS) č. 922/72, (EHS) č. 234/79, (ES) č. 1037/2001 a (ES) č. 1234/2007 (dále jen „nařízení EU č. 1308/2013“). V některých případech měl žalobce také porušit čl. 80 odst. 2 písm. c) nařízení EU č. 1308/2013, podle něhož se tyto výrobky neuvádějí na trh v Unii dále tehdy, nejsou-li v souladu s pravidly stanovenými v příloze VIII, podle níž je povoleno zvyšování přirozeného obsahu alkoholu v procentech objemových, které nepřekračuje mezní hodnotu 3 % objemová. Proti prvostupňovému rozhodnutí brojil žalobce odvoláním, jež bylo rozhodnutím Státní zemědělské a potravinářské inspekce, ústředním inspektorátem (dále jen „žalovaný“) ze dne 4. 8. 2016, č. j. SZPI/AO787-37/2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí jím bylo potvrzeno.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce navrhuje zrušit napadené i prvostupňové rozhodnutí a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení. Namítá nedostatečné zhodnocení veškerých skutečností potřebných pro rozhodnutí věci žalovaným. Žalobce dostál požadavkům právních předpisů, jelikož obchodoval pouze s vínem, jehož bezvadnost byla potvrzena dokumentem schváleným Evropskou unií [doklad V I 1 ve smyslu Nařízení Komise (ES) č. 555/2008 ze dne 27. června 2008, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008 o společné organizaci trhu s vínem, pokud jde o programy podpory, obchod se třetími zeměmi, produkční potenciál a kontroly v odvětví vína (dále jen „nařízení ES č. 555/2008“); dále jen „doklad V I 1“]. Nelze po něm spravedlivě požadovat, aby po obdržení výslovného potvrzení o bezvadnosti vína vystaveného autorizovaným státním orgánem Moldávie jakožto státu vývozu, vydanému v souladu s právními předpisy EU, toto nechal opětovně přezkoumávat. Žalobce vynaložil požadované úsilí, aby k porušení povinností nedošlo. Pokud by byl seznámen s výsledkem laboratorních rozborů dříve, nemohlo by dojít k ohrožení spotřebitelů. Po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby měl víno uskladněno po celou, takřka dvouměsíční dobu mezi odebráním vzorků a seznámením s výsledky laboratorního rozboru, když tato povinnost není uložena všem účastníkům trhu.

3. Žalovaný chybně konstatoval odpovědnost objektivní. Objektivní odpovědnost musí stanovit výslovně právní předpis, což se v tomto případě nestalo. Subsidiárně použitelným předpisem v případě správního trestání je zákon o přestupcích, jež za základní znak odpovědnosti stanovuje zavinění. Pokud by odpovědnost žalobce byla skutečně objektivní, je třeba tento závěr řádně odůvodnit. V opačném případě se jedná o odpovědnost subjektivní s nutností zkoumání formy zavinění, k čemuž ze strany žalovaného nedošlo. Pokud by odpovědnost žalobce byla posuzována jako objektivní, žalobce se z odpovědnosti liberoval, jelikož vynaložil veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti nevzniklo, když kvalitu a nezávadnost vín nechal zprostředkovaně zkontrolovat státním orgánem autorizovaným Evropskou unií.

4. V další argumentaci žalobce zpochybňuje průkaznost laboratorních testů provedených správním orgánem prvního stupně odkazem na testování vzorků téhož vína odebraných v různých místech působení kontrolovaného subjektu, přičemž u každého vzorku správní orgán prvního stupně dospěl k jinému zjištění. Tento nedostatek nelze zhojit prohlášením, že laboratoř je akreditovaná, a tudíž výsledky zkoumání musí být správné. Žalovaný nebyl schopen vysvětlit, co znamená údaj o přítomnosti vody ve víně. V případě přítomnosti 87 % vody ve víně je nemožné, aby žalovaným zároveň nebyly rozporovány senzorické vlastnosti vína, přičemž by zároveň obsah alkoholu a další hodnoty byly v pořádku. Certifikace databáze společnosti Eurofins, jež byla při testování využita, je založena toliko na dopisu ze dne 25. 8. 2006, databáze není spolehlivá. Pro posouzení žalobcem obchodovaných vín je podstatná informace o množství moldavských vín odpovídající odrůdy, oblasti a ročníku. Je-li v databázi méně než 50 vzorků moldavských vín, jak potvrdila společnost Eurofins, je nepravděpodobné, že by se v databázi nalézal alespoň jeden vzorek od každého vína, za jehož uvedení do oběhu je v posuzované věci žalobce trestán. Vše nasvědčuje tomu, že vzorky odebrané u žalobce nebylo s čím porovnávat.

III. Vyjádření žalovaného

5. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 6. 10. 2016 navrhuje žalobu zamítnout. Uvádí, že v sekci „Osvědčení“ dokladu V I 1 není obsažena bližší specifikace toho, na základě jakých analýz byl učiněn závěr o souladnosti dováženého produktu s požadavky právních předpisů Evropské unie. Vína uváděná na trh žalobcem těmto požadavkům nevyhověla. Předložené doklady V I 1 pouze bez dalšího tvrdí, že byly splněny náležitosti pro vývoz z Moldavska do Evropské unie. To však bylo laboratorními rozbory provedenými akreditovanou laboratoří na základě akreditovaných metod vyvráceno. Přístup žalobce nelze považovat za natolik aktivní, aby se ze své odpovědnosti liberoval. Z úřední činnosti je žalovanému známo, že žalobce mohl vědět o potenciálním nebezpečí vín pocházejících z Moldavska, přesto se i nadále nedůvodně spoléhal na to, že tato vína nebudou vykazovat závady. Žalobce byl s výsledky laboratorních rozborů seznamován po uplynutí 40 až 50 dnů po odebrání vzorků. K možnému ohrožení spotřebitelů došlo již tím, že žalobce předmětné produkty za účelem prodeje skladoval. Pokud by však čekal s jejich prodejem na výsledné správní rozhodnutí, bylo by možno uvažovat o liberaci.

6. Odpovědnost za dodržení požadavků právních předpisů je plně na žalobci jako provozovateli potravinářského podniku. Jeho protiprávní jednání nespočívalo ve výrobě, ale v uvedení produktů podrobených nepovoleným enologickým postupům na trh. Nemožnost rozpoznat vady vín na základě senzorických vlastností byla posouzena ve prospěch žalobce. Žalobce se dopustil jiného správního deliktu, u něhož se uplatňuje objektivní odpovědnost jakožto odpovědnost za výsledek, kde není potřeba prokazovat zavinění. Pro uplatnění liberace žalobce neprokázal aktivní činnost nad rámec svých zákonných povinností.

7. Případ, na kterém se žalobce snaží ilustrovat chyby a nedostatky rozborů prováděných laboratoří správního orgánu prvního stupně, se přímo nevztahuje k projednávané věci. V případě žalobce neodpovídalo izotopové složení vody obsažené ve víně, která by byla získána výhradně z hroznové šťávy. Jednalo se tak o exogenní, tedy uměle přidanou vodu, což je postup nepovolený právními předpisy. Exogenní voda výrazným způsobem snížila kvalitu produktů, takže se v některých případech jednalo spíše o vodu, než o víno. Předložený dokument certifikace databáze Eurofins v návaznosti na francouzský akreditační orgán Cofrac uznává i Český institut pro akreditaci o.p.s., který takové prokázání autenticity vzorků v databázi považuje za dostatečné. Vyhodnocení přípravku vody není prováděno na základě porovnání s konkrétním vzorkem, ale s rozptylem přirozených izotopových hodnot celé země na zvolené hladině statistické významnosti, přičemž jako nevyhovující je vzorek označen, pokud opustí rozptyl přirozených hodnot, a to včetně rozšířené nejistoty stanovení. Ze statistického pohledu je vyloučeno, aby jakékoliv moldavské víno, které nebylo podrobeno nepovolenému enologickému postupu, vykazovalo tak vysoké hodnoty (až 87 %). Počet moldavských vín, ze kterých jsou data v databázi zanesena, nelze ze systému extrahovat. Žalovaný touto informací nedisponuje.

IV. Další podání žalobce a žalovaného

8. V replice ze dne 4. 11. 2016 žalobce kromě argumentů uvedených v žalobě vyjadřuje přesvědčení, že pokud by víno z Moldavska nemuselo být opatřeno dokladem V I 1 a žalobce si sám nechal zpracovat jeho rozbor a vystavit potvrzení o jeho nezávadnosti a souladnosti s uznávanými enologickými postupy z vlastní iniciativy, přičemž by se následně při kontrole správního orgánu prvního stupně ukázalo, že víno vyhovující není, bylo by toto jednání posuzováno jako vykonání veškerého úsilí, které bylo možno požadovat. Nevidí důvod, pro který takto není postupováno v případě rozborů a potvrzení činěných dle požadavků Evropské unie. Problematičnost textu „Osvědčení“ dokladu V I 1 nemůže být kladena k tíži žalobce. Soulad výroby vína se všeobecně uznávanými enologickými postupy, mezi něž přídavek vody a glycerolu a nadlimitní přítomnost etanolu z přidaného cukru nepatří, byl potvrzen certifikovaným a autorizovaným orgánem na úrovni samotného žalovaného. Odkaz na dřívější správní řízení s žalobcem týkající se moldavských vín je nepatřičné. S výjimkou tohoto případu byla v minulosti správním orgánem prvního stupně vždy zjištěna absolutní nezávadnost tohoto vína. Úvahou žalovaného tak byla žalobci z celkových obchodních aktivit spočívajících v nákupu vína z Moldávie známa nezávadnost moldavského vína, neměl tak důvod jeho kvalitě a správnosti doložených rozborů nevěřit. V rámci 44. schůze Poslanecké sněmovny ministr zemědělství Marian Jurečka hovořil o tom, že zjistit, zda je s vínem něco v nepořádku, lze v rámci dnů. Správní orgán prvního stupně informoval žalobce teprve po skončení laboratorních rozborů, byť povědomí o vadnosti vín měl po několika dnech ode dne odběru vzorků. Jelikož v aspektech chutě, vůně a vzhledu posuzovaného vína nebyly zjištěny jakékoliv nedostatky, logicky se nemohlo jednat o vodu. I případných 49 vzorků v databázi společnosti Eurofins je pro posouzení kvality vína s ohledem na množství oblastí, odrůd a ročníků neadekvátní počet, dle kterého nelze dospět k relevantnímu výsledku o kvalitě a vadách vína. Je zásadní dozvědět se, s jakými konkrétními vzorky byla kontrolovaná vína porovnávána. Žalovaný potvrdil prvostupňové rozhodnutí, ačkoliv sám netušil, jakým způsobem správní orgán prvního stupně k výsledkům dospěl.

9. Žalovaný reagoval na repliku žalobce vyjádřením ze dne 6. 12. 2016, ve kterém zdůraznil, že subjekt uvádějící do oběhu víno, nemůže na vlastní kontrolu nezávadnosti bez dalšího rezignovat. Žalobce žádné úsilí k zabránění protiprávního stavu nevynaložil, je tak bezpředmětné zabývat se tím, jakou míru úsilí by bylo možno požadovat a jakou nikoli. Doklady V I 1 nezpochybňují zjištění učiněná laboratorními rozbory správního orgánu prvního stupně, kterými bylo prokázáno, že vína byla podrobena nepovoleným enologickým postupům, pročež je nelze v Evropské unii uvádět na trh. Je nutno odmítnout představu žalobce, že v případě vydávání dokladů V I 1 by neměly být na víno a subjekty, jež víno distribuují žádné požadavky, neboť se často jedná o vína poškozující oprávněné zájmy spotřebitelů. Obchodníci s vínem mají odpovědnost za bezvadnost vína bez ohledu na jejich původ. Žalobce byl s výsledky laboratorních rozborů seznamován v adekvátním čase. Podkladem kontrolního zjištění může být až výsledný protokol o zkoušce a posudek z laboratoře. V případě dosud neukončeného správního řízení jiného subjektu, na které je žalobcem odkazováno, je vysoce pravděpodobné, že víno uváděné do oběhu ve vinotéce nebylo totožné s tím, které bylo odebráno v provozovně obchodníka. Správní orgány detailně objasnily metody provedených laboratorních rozborů, stejně jako využívání databáze Eurofins. Při znalosti rozsahu izotopových hodnot, kterých můžou dosahovat vína z oblasti kolem 47. rovnoběžky je zřejmé, že všechna předmětná vína byla podrobena nepovolenému enologickému postupu. Pravost moldavských vín figurujících v databázi Eurofins je garantována samotným dodavatelem této databáze. Databáze vzorků vín tvoří celek, ve kterém jsou jednotlivé země zastoupeny formou statistických hodnot, ze kterých není zřejmé, z kolika moldavských vín jsou vytvořeny. Žádný právní předpis žalovanému neukládá povinnost tuto informaci mít, pro něj se tak jedná o neexistující informaci.

10. V podání ze dne 23. 1. 2017 žalobce rozporuje, aby za úsilí k zabránění vzniku porušení povinnosti bylo považováno až zpracování „soukromého“ rozboru, jako by již jednou zpracovaný rozbor a potvrzení vydané dle komunitárních předpisů autorizovanými orgány neexistovalo. Žalobce nelze vinit z toho, že doklad V I 1 neobsahuje poznámku o tom, na základě jaké analýzy byly závěry v tomto dokumentu uvedené zjištěny. Žalobce na rozdíl o žalovaného nemůže vědět, že vína opatřená dokladem V I 1 byla „často“ vadná, obzvláště když o tom není žalovaným informován. Žalovaný o případných vadách vína musel vědět nepoměrně dříve, než mu výsledky oznámil. Mohl tak dříve informovat žalobce a ochránit trh a spotřebitele a zajistit tak pozitivní dopad minimálně na posouzení výše pokuty uložené žalobci. Žalovaný při laboratorním zkoumání v jiných správních řízeních nakládal s posuzovanými víny obou subjektů jako s víny zcela totožnými, argumentace žalovaného, že se jednalo o víno rozdílné, je nesmyslná. Sama společnost Eurofins neumí určit konkrétní míru objemu přidané vody a etanolu z přidaného cukru do vína (oproti žalovanému), žalobce tak pochybuje o správnosti napadených laboratorních rozborů. Je nedostatečné konstatování, že databáze je certifikovaná a musí být tedy bezvadná.

11. Žalovaný pak ve svém podání ze dne 3. 8. 2017 podotýká, že si u společnosti Eurofins koupil pouze databázi rozptylů izotopových hodnot autentických vín, nikoliv metody samotné. Metody žalovaného zabývající se stanovením přídavku vody a cukrů do vín byly vyvinuty na základě metod z nařízení Komise (EHS) č. 2676/90, kterým se stanoví metody Společenství používané pro rozbor vín a oficiálních OIV metod, které metody z nařízení č. 2676/90 nahradily, a byly dále podstatně rozšířeny o systém kontroly kvality, kalibrace a interpretace výsledků tak, aby vyhovovaly potřebám kontrolního orgánu. Tyto metody jsou pravidelně přezkoumávány odborníky z Českého institutu pro akreditaci, o.p.s. Pokud by nebyly v souladu se zamýšleným účelem zkoušky, nebyly by akreditovány. Pro Moldavsko, malou a klimaticky kompaktní zemi, postačí pro kontrolu přidané vody a cukru několik desítek vzorků pro postihnutí rozptylu izotopových hodnot. V posuzované věci jde o porovnání rozdílu izotopových hodnot autentických moldavských vín a kohoutkové vody, resp. lihu z řepné nebo třtinové sacharózy, který je natolik značný, že dovoluje žalovanému vyjadřovat procentuální míru zastoupení těchto složek ve zkoumaných vzorcích.

V. Posouzení věci krajským soudem

12. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].

13. Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

14. Soud se nejprve zabýval námitkou žalobce, že jeho odpovědnost za správní delikt je odpovědností subjektivní, a žalovaný se měl tudíž zabývat jeho zaviněním. Tato námitka není důvodná.

15. Na tomto místě soud nejprve shrnuje, že žalobce měl podle žalovaného porušit čl. 80 odst. 2 písm. a) nařízení EU č. 1308/2013, podle něhož se výrobky uvedené v příloze VII části II neuvádějí na trh v Unii, pokud byly podrobeny enologickým postupům, které nejsou v Unii povoleny. V některých případech pak měl žalobce také porušit čl. 80 odst. 2 písm. c) nařízení EU č. 1308/2013, podle něhož se tyto výrobky neuvádějí na trh v Unii dále tehdy, nejsou-li v souladu s pravidly stanovenými v příloze VIII, podle níž je povoleno zvyšování přirozeného obsahu alkoholu v procentech objemových, které nepřekračuje mezní hodnotu 3 % objemová. Celkem v pěti případech totiž bylo zjištěno, že žalobce uváděl na trh víno původem z Moldávie, v němž byly zjištěny přídavky ethanolu z přidaného cukru, syntetického glycerolu nebo vody. Přidání těchto látek představuje nepovolený enologický postup. V důsledku porušení citovaného ustanovení pak žalobce podle žalovaného spáchal správní delikt dle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví a vinařství.

16. Podle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví a vinařství právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako výrobce nebo jako osoba uvádějící produkt do oběhu dopustí správního deliktu tím, že poruší povinnost stanovenou předpisem Evropské unie upravujícím oblast vinohradnictví, vinařství nebo obchodu s produkty.

17. Citované ustanovení výslovně nepožaduje, aby pachatel správní delikt zavinil, a nezmiňuje ani žádnou konkrétní formu zavinění. Nelze přitom přisvědčit žalobci v tom, že zavinění jako obecný znak každého správního deliktu je nutno dovodit subsidiárně z § 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Jak uvedl Nejvyšší správní soud například ve svém rozsudku ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 92/2008-76 (všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz): „Odpovědnost právnických osob a fyzických osob při výkonu podnikání nebo v souvislosti s podnikáním za správní delikt ve veřejném právu má převážně objektivní charakter a nastupuje naplněním skutkové podstaty příslušného deliktu. Obligatorním znakem skutkové podstaty správního deliktu právnické osoby (nebo fyzické osoby jako podnikatelského subjektu) tedy v naprosté většině případů není zavinění. Platná právní úprava zpravidla nezná liberační důvody, jejichž uplatněním by se tato osoba zprostila odpovědnosti. K vyvození odpovědnosti stačí pouhý fakt porušení či nesplnění povinností stanovených zákonem nebo uložených na jeho základě. Tato odpovědnost, někdy označovaná jako absolutní, však s sebou vždy přináší riziko nepřiměřené tvrdosti a možné nespravedlnosti (Mates P. a kol.: Základy správního práva trestního, C.H. Beck, 3. vydání, Praha 2002, s. 102). Proto v souladu s judikaturou správních soudů v obecné rovině nelze možnost liberace odpovědného subjektu (zproštění odpovědnosti za určitých okolností) zcela vyloučit.“ Není-li tedy v případě správního deliktu výslovně stanoveno zavinění jako znak skutkové podstaty, jedná se o odpovědnost objektivní, u níž zavinění není nutné zkoumat. Pachatel se správního deliktu dopustí bez ohledu na to, zda porušení právní povinnosti zavinil.

18. Žalovaný ani správní orgán prvého stupně se tak nedopustili žádného pochybení, jestliže se blíže nezabývaly zaviněním žalobce. Nejednalo se o znak skutkové podstaty, a jeho naplnění proto nebylo podmínkou pro to, aby byl žalobce shledán vinným ze spáchání předmětného správního deliktu.

19. Žalobce dále zpochybňuje průkaznost výsledků provedených rozborů, a to ze dvou důvodů. Jednak u vína téže šarže odebraného u různých obchodníků byly zjištěny různé výsledky, jednak přídavek vody 87 % by podle něj musel být seznatelný i senzoricky. Tyto námitky soud shledal také nedůvodnými.

20. Co se týče různých výsledků rozboru vína téže šarže, ani jeden ze vzorků, na které žalobce poukazuje, nebyly odebrány u žalobce a netýkají se projednávané věci (proto soud ani neprováděl dokazování k této otázce). Kromě toho žalovaný poukázal na to, že vzorky byly odebrány z nádob, se kterými mohlo být manipulováno. Tuto skutečnost žalobce nevyvrací, pouze poukazuje na složitý způsob úpravy některých zjišťovaných aspektů. Zcela přitom ovšem pomíjí skutečnost, že lze-li s obsahem nádob manipulovat, lze je jistě naplnit také zcela jiným vínem v rozporu s označením nádoby. Není tedy potřeba nijak složitě víno upravovat. I kdyby ovšem tento příklad znamenal, že výsledky jedné z analýz byly nesprávné, rozhodně nelze z jediného případu dovozovat, že laboratorní výsledky prováděné laboratořemi žalovaného jsou obecně nevěrohodné a neprůkazné.

21. Soud nespatřuje nevěrohodnost výsledku analýz ani v případě přídavku vody např. 87%, aniž by byla taková skutečnost zjištěna senzoricky. Údaj 87% přidané vody neznamená, že by bylo do již výsledného produktu (vína) přimícháno více než šestinásobné množství vody (tak, že původní víno by tvořilo 13% takto zředěné tekutiny). Žalovaný zcela srozumitelně a logicky objasnil, že údaj udává, kolik z celkového množství vody v produktu představuje exogenní vodu přidanou v průběhu procesu tvorby vína, přičemž toto jasné vysvětlení žalobce nijak nezpochybňuje. Soudu se pak nejeví nijak pochybné, že přidání takového množství vody nebylo zjištěno senzoricky. Takto přidaná voda byla součástí procesu vzniku vína, takže výsledný produkt mohl bezpochyby získat obvyklé senzorické vlastnosti vína, byť možná nebyly nijak oslnivé. Rozhodně by však tento produkt, navíc při doslazení v průběhu procesu výroby a po přidání glycerolu, mohl být objektivně senzoricky hodnocen jako víno, oproti produktu vytvořenému prostým zředěním vína šestinásobným množstvím vody, který by zcela jistě senzoricky víno moc nepřipomínal. Tvrzení žalovaného, že „v některých případech se jedná svým charakterem už spíše o vodu, než víno,“ tyto úvahy nijak nezpochybňuje. Žalovaný nehovoří o senzorických vlastnostech, nýbrž o charakteru, a to navíc formou řečnického obratu, nikoliv jako závěr o skutkovém hodnocení rozhodném pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Z hlediska skutkové podstaty správního deliktu dle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví a vinařství je zcela lhostejné, že odebraný vzorek svým charakterem podle žalovaného představoval spíše vodu než víno.

22. Obecně je na místě také poukázat na skutečnost, že žalobce mohl požádat o odběr vzorku pro doplňující posudek, o čemž byl dle protokolů o odběru vzorků řádně poučen. Kontrolní rozbor by byl oproti v žalobě uplatněným námitkám, které jsou spíše spekulacemi, zcela jistě relevantním zdrojem informací pro případné zpochybnění výsledků provedených rozborů. Žalobce se však přes poučení zcela dobrovolně možnosti provést kontrolní rozbor zbavil.

23. Dále žalobce namítá neprůkaznost a nepřezkoumatelnost databáze společnosti EUROFINS a tudíž i výsledků rozborů. Ani v této části soud žalobci nepřisvědčil.

24. Pro posouzení této námitky je stěžejní, že ji žalobce uplatňuje poprvé až v řízení před soudem. V průběhu správního řízení žádné výtky k uvedené databázi nevznesl, ani nevznesl požadavek na seznámení se s obsahem databáze. O informace o této databázi žádal toliko vlastním jménem JUDr. Vojtěch Mihalík, advokát, a to navíc v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím. Rozhodně tedy nešlo o úkon žalobce a nešlo ani o úkon v rámci probíhajícího správního řízení. Z tohoto důvodu by bylo zcela nadbytečné provádět dokazování listinami prokazujícími podání uvedené žádosti JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem a postup správních orgánů navazující na tuto žádost. Žalobcem předkládané listiny jsou pro projednávanou věc irelevantní.

25. To, že žalobce nijak nezpochybňoval databázi společnosti EUROFINS jako relevantní zdroj informací pro provedené rozbory a ani neusiloval o získání nějakých informací o této databázi, se pochopitelně promítá do obsahu správního rozhodnutí a tím i do rozsahu soudního přezkumu. Žalovaný logicky nemohl v napadeném rozhodnutí reagovat na námitky, které žalobce poprvé uplatňuje až v řízení o žalobě.

26. K pasivitě účastníka řízení ve věci správního trestání je možné odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 - 47, ve kterém Nejvyšší správní soud rozlišil dva typy situací. „V první řadě půjde o situaci, kdy již v samotném správním řízení správní orgány opatří takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru, že obviněný se příslušného přestupku dopustil. Zároveň nesmí existovat žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku. V takovém případě pasivita obviněného z přestupku ve správním řízení zásadně nemůže vést k jeho úspěchu v navazujícím soudním řízení. Výjimkou by bylo, pokud by se mu podařilo účinně zpochybnit věrohodnost nebo dostatečnost správními orgány provedených důkazů. [...] Pokud však správní orgány v rámci přestupkového řízení neprovedou dostatečně úplné dokazování rozhodných skutečností (druhý typ situace), postačí i obviněnému z přestupku, který byl v řízení před správními orgány pasivní, aby poukázal na možné jiné varianty rozhodného skutkového děje, jež nebyly provedeným dokazováním vyvráceny, k tomu, aby byl v řízení před soudem úspěšný. Je případně na správním soudu, aby v mezích možností daných povahou soudního přezkumu správních rozhodnutí důkazně „oddělil zrno od plev“ a případné zcela nepravděpodobné či jinak bizarní námitky obviněného provedením důkazů eliminoval.“ 27. Tento právní názor posléze aproboval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 – 71, přičemž uzavřel, že správní soudy musí primárně zkoumat, „zda správní orgány bez ohledu na způsob obhajoby obviněného v řízení o přestupku dostály své povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§ 3 správního řádu).“ Jakkoliv se uvedená rozhodnutí vztahovala na řízení o přestupcích, neexistuje důvod pro to, aby v této otázce platila pro řízení o správních deliktech pravidla odlišná.

28. Zdejší soud se tak primárně zabýval otázkou, zda správní orgány posuzované řízení opatřily dostatečně přesvědčivou sadou důkazů, jež sama o sobě odůvodňuje závěr o spáchání tvrzeného správního deliktu. Závěry správních orgánů jsou založeny především na protokolech o kontrolních úkonech, protokolech o odběru kontrolních vzorků, dokladech prokazujících původ zboží, skladových karet, evidencích o zásobách, fakturách, dodacích listech, protokolech o zkoušce a posudcích zkušební laboratoře žalovaného. V obecné rovině soud neshledává, že by pro účely posuzovaného správního deliktu bylo potřeba opatřovat podklady další (s výjimkou dalších podkladů pro účely posouzení možné liberace žalobce – viz dále).

29. Jelikož žalobce přímo zpochybňuje pouze samotné protokoly o zkoušce a posudky zkušební laboratoře, zaměřil se soud dále podrobněji na to, zda tyto podklady jsou s ohledem na svůj obsah relevantní a věrohodné a zda dovozují rozhodné odborné závěry na základě relevantních metod a postupů. Každý protokol o zkoušce obsahuje výčet analýz s uvedením naměřených hodnot, rozšířených nejistot stanovení a kódu metody ke každé analýze. Výčet jednotlivých metod je pak proveden samostatně s uvedením kódu metody, principu metody, identifikace metody, pořadového čísla zkoušky a ceny. Výsledky analýzy jsou pak shrnuty v posudku, který vždy jasně stanoví, v jakých znacích vzorek nevyhovuje stanoveným normám a kterým. Sporným jsou v daném případě analýzy izotopového poměru delta 18O a přídavku vody, které jsou prováděny pomocí metody V127 – metoda SZPI 4903 (Compendium of international methods of wine and must analysis, OIV-MA-AS2-12:R2009). Pořadové číslo zkoušky (v tomto případě 104) je pořadovým číslem dle přílohy osvědčení o akreditaci. Je-li tedy v seznamu metod toto číslo uvedeno, je tím zároveň dokládána akreditace dané zkoušky.

30. V posuzované věci tedy byly všechny analýzy provedeny na základě akreditovaných metod (včetně metody V127), přičemž relevantnost, platnost ani průkaznost těchto metod nebyla žalobcem ve správním řízení zpochybněna. Žalobce zpochybňoval pouze věrohodnost výsledků s ohledem na výsledky analýz vína označeného toutéž šarží u jiných subjektů (viz výše). Za této situace je nutno konstatovat, že správní orgán opatřil prvostupňové rozhodnutí takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru, že žalobce se příslušného správního deliktu dopustil. S ohledem na citovanou judikaturu se tak jedná o případ, kdy žalobce nemůže takto zjištěný skutkový stav dodatečně v řízení o žalobě zpochybnit pouhým poukazem na to, že jedna z použitých metod možná vychází z nedostatečných podkladů (nedostatečné databáze). Jelikož byl skutkový stav zjištěn dostatečně a porušení právní povinnosti bylo prokázáno nade vši pochybnost, nemůže žalobce až v řízení o žalobě skutkový stav obohacovat o nové, dosud netvrzené skutečnosti a správními orgány zjištěný skutkový stav zpochybňovat toliko na základě hypotéz a spekulací. Žalobce by musel předložit důkaz, který by věcně zpochybnil důkazy opatřené správními orgány, tj. přímý důkaz o tom, že zkoumané víno mělo odlišné parametry, nikoliv důkaz o tom, že možná nemuselo mít parametry zjištěné správními orgány. Jinými slovy by musel žalobce tvrdit a prokazovat, že v projednávané věci nastal jiný, než správními orgány zjištěný, skutkový stav. Nepostačuje, tvrdí-li a snaží-li se prokázat, že skutkový děj se mohl odehrát i jinak.

31. Správní orgány neměly důvod o dostatečnosti metody s ohledem na její akreditaci jakkoliv pochybovat. Proto nebyl ani důvod například v napadeném rozhodnutí vysvětlovat, co vše zahrnuje akreditace pro metodu SZPI 4903, co je stanoveno v textu akreditace, zda je v rámci akreditace odkaz na certifikát Eurofins, jakou má tento certifikát povahu, jakou povahu má databáze Eurofins a jakým způsobem je po odborné stránce metoda SZPI 4903 používána – z jakých vychází údajů a jak lze pomocí ní dospět ke konkrétním výsledkům. Všechny tyto skutečnosti pochopitelně žalovaný začal uvádět až ve svých vyjádřeních v řízení před soudem, neboť žalobce je ve správním řízení nijak nezpochybňoval. Nebyl-li dán žádný objektivní důvod pro to, aby se těmito skutečnostmi žalovaný ve svém rozhodnutí zabýval, není dán ani důvod, aby žalobcem nastíněné pochybnosti (nikoliv důkaz o tom, že předmětná databáze či metoda v daném konkrétním případě nevedly ke správnému výsledku) potvrzoval či vyvracel soud a rozhodoval tak fakticky v rozporu s § 75 odst. 1 s. ř. s. na základě zcela odlišného skutkového stavu, než jaký tu byl v době rozhodování žalovaného.

32. Jiná situace by pochopitelně nastala, kdyby použité metody žalobce zpochybňoval již v průběhu správního řízení. Pak by se musel správní orgán s těmito námitkami relevantně vypořádat a případně opatřit další skutkové podklady, které by pochybnosti žalobce vyvracely. Soud by pak byl na základě odpovídající žalobní námitky povolán k posouzení, zda zjištění a závěry správního orgánu ohledně použitelnosti metod jsou zákonné a správné. V nyní projednávané věci tomu tak ovšem nebylo. Soud se proto nemohl blíže zabývat námitkami, kterými žalobce poprvé až v žalobě zpochybňuje použité metody, aniž by prokazoval, že samotné výsledky použitých metod jsou nesprávné (nikoliv pouze to, že mohou být nesprávné), tj. že zkoumané vzorky měly jiné, než laboratoří zjištěné hodnoty sledovaných ukazatelů. Z těchto důvodů soud ani neprováděl dokazování k otázkám týkajícím se použité databáze Eurofins, jejího certifikátu, akreditace metody SZPI 4903 apod. (zejména žalobce navrhl výslechy J. Ch., Mgr. J. W., a důkaz obsahem databáze Eurofins v části týkající se moldavských vín).

33. Další okruh žalobních námitek směřuje proti posouzení naplnění liberačního důvodu pro zproštění se odpovědnosti za správní delikt ze strany žalobce. Žalobce především poukazuje na to, že se spoléhal na doklad V I 1 vydaný autorizovaným státním orgánem Moldávie, a vynaložil tak veškeré úsilí, které bylo po něm možné požadovat, aby porušení povinnosti zabránil.

34. V této části shledal soud žalobu důvodnou, byť se s argumentací žalobce zcela neztotožnil.

35. Se žalobcem je nutno souhlasit v tom, že odpovědnost za správní delikt dle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví a vinařství není odpovědností absolutní a lze se jí zprostit naplněním liberačního důvodu dle § 40 odst. 1 tohoto zákona. Podle něj právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila.

36. Podle čl. 43 odst. 1 nařízení ES č. 555/2008 se osvědčení a zpráva o výsledku rozboru pro každou zásilku určenou pro dovoz do Společenství vyplňují na samostatném dokladu V I 1. Podle odstavce druhého platí, že doklad uvedený v prvním pododstavci se vyplňuje na formuláři V I 1, který odpovídá vzoru z přílohy IX. Je podepsán odpovědným pracovníkem úředního subjektu a odpovědným pracovníkem uznané laboratoře podle čl.

48. Podle odstavce 1 tohoto článku Komise na základě sdělení příslušných orgánů třetích zemí vypracuje a aktualizuje seznamy názvů a adres úředních subjektů, laboratoří a producentů vína, kteří jsou oprávněni k vystavení dokladu V I 1.

37. Z přílohy IX k nařízení ES č. 555/2008 plyne, že pod bodem 9. obsahuje osvědčení s následujícím textem: „Výše uvedený výrobek (3) je/ není určen k přímé lidské spotřebě, odpovídá definicím nebo kategoriím výrobků z révy vinné přijatým Evropským společenstvím a byl vyroben za použití enologických postupů (3) doporučených a zveřejněných OIV/ schválených Společenstvím.“ Poznámka (3) v daném textu označuje pokyn k označení odpovídajícího údaje křížkem. Zkratka OIV pak označuje Mezinárodní úřad pro víno a révu vinnou.

38. Z nařízení ES č. 555/2008 přímo neplyne, že by Evropská unie prováděla autorizaci či jinak schvalovala, které úřední subjekty či laboratoře třetích zemí mohou vystavovat doklad V I 1. Komise na základě nařízení pouze vede seznam subjektů, které jsou podle třetí země oprávněny doklad vystavovat. Samotnou autorizaci provádí třetí země, nikoliv Evropská unie. Na druhou stranu nařízení nemůže nahradit akty mezinárodního práva veřejného, a nereguluje tudíž například vztah třetí země a Evropské unie. Z nařízení proto neplyne oprávnění třetí země nahlásit jakýkoliv subjekt, pokud jej Evropská unie jakýmkoliv aktem mezinárodního práva veřejného neakceptuje (byť by se mělo jednat o konkludentní jednání). Přinejmenším zanesením oprávněné osoby třetí země na seznam vedený dle čl. 48 nařízení ES č. 555/2008 Evropská unie akceptuje tento subjekt jako subjekt oprávněný vydávat osvědčení, které bude uznávat.

39. Smyslem právní úpravy obsažené v hlavě třetí nařízení ES č. 555/2008 a zejména pak standardizace dokumentů doprovázejících vinařské produkty je zjevně usnadnit mezinárodní obchod s těmito produkty za pomocí jednoho z typických nástrojů mezinárodního obchodu (a v rámci Evropské unie také základního principu, na němž je postaven volný pohyb zboží), a sice uznávání certifikátů – v tomto případě uznávání osvědčení třetí země vystaveného v rámci standardizovaného dokumentu V I 1.

40. Krajský soud proto nemá pochybnosti o tom, že samotná Evropská unie právní úpravou obsaženou v nařízení ES č. 555/2008 a uváděním autorizovaných subjektů na seznamu vedeného dle jeho čl. 48 projevuje důvěru v osvědčení vystavované těmito subjekty a bez dalšího tato osvědčení uznává. Tato důvěra pochopitelně nemůže být neomezená a samo nařízení počítá s tím, že může být zjištěno zneužívání této důvěry (viz např. čl. 51). V takovém případě je pak prostor pro to, aby Evropská unie ochránila unijní trh opět cestou aktů mezinárodního práva veřejného, a není tudíž zatížena případnou zdlouhavostí unijního legislativního procesu. Je tedy zřejmé, že Evropská unie může zasáhnout poměrně operativně a dokud tak neučiní, lze předpokládat, že nadále důvěřuje subjektům autorizovaným třetími zeměmi a uvedeným na seznamu dle čl. 48 nařízení ES č. 555/2008.

41. Vychází-li právní úprava z důvěry Evropské unie v pravdivost osvědčení vystavovaných autorizovanými osobami třetích zemí v dokumentu V I 1, pak by bylo jen stěží ospravedlnitelné obecně žádat po subjektech obchodujících s vínem opatřeným dokumentem V I 1, aby naopak osvědčení nedůvěřovaly a jeho pravdivost prověřovaly. Vyžadování provádění dalších rozborů ze strany těchto subjektů (neexistují-li rozumné pochybnosti o pravdivosti osvědčení – viz dále) směřuje naopak zcela proti smyslu úpravy obsažené v hlavě třetí nařízení ES č. 555/2008. Její zakotvení by totiž bylo zcela nadbytečné, jestliže by subjekty obchodující s vínem měly z vlastní iniciativy zajišťovat další, obsahově totožné, osvědčení o splnění kritérií požadovaných Evropskou unií na vlastnosti vína. Optikou žalovaného by ani takové další osvědčení nemuselo být vyhovující pro získání důvěry v pravdivost uvedených údajů, resp. v proklamované vlastnosti testovaného vína.

42. Jestliže autorizovaný subjekt třetí země v dokumentu V I 1 osvědčí, že výrobek byl vyroben za použití enologických postupů schválených Evropskou unií (potažmo odpovídajícím enologickým postupům OIV), pak se osoba obchodující s vínem opatřeným tímto dokumentem může spoléhat na pravdivost takového osvědčení. Není přitom důležité, že samotné osvědčení neuvádí, jaké konkrétní analýzy byly provedeny a s jakými výsledky. Tvrzení žalovaného, že předmětné víno možná vůbec nebylo testováno na obsah přidané vody, glycerolu a ethanolu z přidaného cukru, je proto irelevantní.

43. Bylo-li v projednávané věci zjištěno, že obchodované víno v rozporu s čl. 80 odst. 2 písm. a) nařízení EU č. 1308/2013 enologickým postupům schváleným Evropskou unií ve skutečnosti neodpovídalo, dopustil se sice žalobce správního deliktu dle § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví a vinařství, nicméně zproštění této odpovědnosti na základě § 40 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství z důvodu spoléhání se na osvědčení obsažené v dokumentu V I 1 rozhodně není principiálně vyloučeno. Opatření si takového osvědčení (ačkoliv se jednalo zároveň o povinnost žalobce) může představovat vynaložení veškerého úsilí, které bylo po něm možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránil. Opačný závěr žalovaného je nutně nezákonný.

44. Uvedené závěry se vztahují také na možnost liberace v případě porušení čl. 80 odst. 2 písm. c) nařízení EU č. 1308/2013 tím, že výrobky uvedené na trh obsahují více než 3 % objemová ethanolu z přidaného cukru. Byť citované ustanovení pod písm. c) zdánlivě stanoví nad rámec povinnosti dle písm. a) (tj. povinnost souladu s enologickými postupy povolenými v Evropské unii), povinnosti stanovené pod oběma písmeny se překrývají. Obohacení vína o nadlimitní množství ethanolu z přidaného cukru není ničím jiným, než nepovoleným enologickým postupem. Ostatně sama příloha VIII nařízení EU č. 1308/2013, která toto obohacování upravuje, se nazývá „Enologické postupy uvedené v článku 80“. Jestliže osvědčení na dokumentu V I 1 osvědčuje soulad s enologickými postupy schválenými Evropskou unií, pak osvědčuje také soulad s postupy stanovenými v uvedené příloze.

45. Ovšem tak jako není bezmezná důvěra Evropské unie v pravdivost osvědčení, nemůže být bezmezná ani důvěra obchodníka s vínem v pravdivost osvědčení. Spoléhání se na osvědčení proto není možné považovat za vynaložení veškerého úsilí v případě, že pachatel správního deliktu věděl nebo objektivně musel vědět, že dovezené víno požadavky na enologické postupy s nikoliv zanedbatelnou mírou pravděpodobnosti nemusí splňovat. Tak tomu bude například tehdy, bude-li žalovaný informovat veřejnost obvyklým způsobem o tom, že víno určitého původu pravidelně neodpovídá zákonným požadavkům, z čehož bude možné usoudit, že na osvědčení určité autority nelze objektivně spoléhat. Podobně tomu bude tehdy, prokáže-li žalovaný, že pachatel byl již dříve (v rámci předchozích kontrol) opakovaně upozorněn na to, že víno určitého původu opakovaně nesplnilo zákonné požadavky. Vyloučení liberace v takových případech ovšem logicky může platit pouze pro krátké období, kdy Evropská unie nestihne ještě učinit kroky k tomu, aby přijala systematické opatření zabraňující tomu, aby autorizovaná osoba třetí země vydávala nepravdivá osvědčení, respektive aby její osvědčení byla nadále pro obchod s vinnými produkty akceptována. Pokud Evropská unie žádné kroky neučiní, je tím vysílán jasný signál, že i přes taková zjištění hodlá nadále osvědčením vydávaným tímto subjektem bez dalšího důvěřovat. Stejná důvěra u obchodníků s vínem je pak nutně zcela legitimní. V takovém případě ani vědomost subjektu o tom, že osvědčení autority třetí země bylo, byť ve větším množství případů, shledáno nepravdivým, nevylučuje možnost liberace z důvodu spoléhání se na takové osvědčení. I zde ovšem platí výjimka z výjimky, a to je případ, kdy takový subjekt věděl nebo musel vědět, že osvědčení pro konkrétní produkt, s nímž obchoduje, je nepravdivé. Takovou skutečnost by ovšem musel prokázat správní orgán, který hodlá tento subjekt sankcionovat.

46. Žalovaný sice mimo jiné poukazuje na jakousi problematičnost moldavských vín a ve svém vyjádření také (bez bližších podrobností) zmiňuje jedno řízení týkající se vína vyrobeného z hroznů sklizených v Moldávii, jehož účastníkem byl žalobce, nicméně tato strohá skutková zjištění jsou zcela nedostatečná pro to, aby soud mohl konstatovat naplnění výše uvedené výjimky z možnosti liberace. Žalovaný by musel poukázat na konkrétní případy srovnatelné (pro posouzení srovnatelnosti musí být také předestřeny všechny rozhodné skutečnosti) s nyní posuzovanou věcí, o nichž žalobce věděl nebo vědět musel, a důvody, proč o nich věděl nebo vědět musel. Stejně tak by bylo na místě provést zjištění, zda sám žalovaný splnil svou povinnost dle čl. 51 nařízení ES č. 555/2008 a jaká byla reakce Evropské komise, potažmo jiných orgánů Evropské unie. Ostatně správní orgán prvého stupně ani neprováděl dokazování předloženými doklady V I 1. Jakkoliv lze s ohledem na jeho (nesprávný) právní názor takový postup považovat za logický, ve světle výše uvedených úvah bude provedení dokazování těmito listinami v dalším řízení před správními orgány nezbytné. Soud sám neprováděl dokazování těmito listinami, neboť by v tuto chvíli ani nemohl provést hodnocení těchto důkazů. Toto hodnocení budou nejprve muset provést správní orgány.

47. Vedle toho pro posouzení možnosti liberace chybí ve správním spise jednoznačná skutková zjištění (potažmo alespoň ucelená argumentace dovozující některé níže uvedené rozhodné skutečnosti z opatřených podkladů) také k tomu, zda předložené doklady V I 1 lze jednoznačně ztotožnit s kontrolovaným vínem. Je totiž nutno zdůraznit, že naplnění liberačního důvodu musí primárně prokazovat žalobce (viz znění § 40 odst. 1 zákona o vinohradnictví a vinařství). Je proto na něm, aby mimo jiné nade vši pochybnost prokázal také to, že konkrétní doklad V I 1 se skutečně vztahuje ke konkrétnímu vínu. Vyvstanou-li například v řízení pochybnosti o tom, zda s obsahem určitých nádob mohlo být manipulováno, musí žalobce prokázat, že tomu tak objektivně nemohlo být nebo že by byla taková manipulace prakticky nemyslitelná (např. v případě láhvového vína by odzátkovávání, výměna obsahu a opakované zazátkovávání bylo ekonomicky pro podnikatele zcela nesmyslným krokem). Otázkou možnosti manipulace s nádobami a ztotožnění kontrolovaného vína s předloženými dokumenty V I 1 se žalovaný přitom vůbec nezabýval (ve světle jeho nesprávného právního názoru to ostatně zjevně nebylo nutné). V důsledku toho žalovaný po žalobci nepožadoval prokázání těchto skutečností, a žalobce tudíž ani necítil potřebu tuto skutečnost dále prokazovat, odmítl-li navíc správní orgán prvého stupně vůbec provést dokazování dokumenty V I 1.

48. Lze shrnout, že právní názor žalovaného o nemožnosti liberace pouhým poukazem na existenci doprovodného dokumentu V I 1 je nesprávný. V důsledku toho je na místě zkoumat řadu skutkových okolností pro posouzení výše nastíněných alternativ a učinění definitivního závěru o tom, zda se žalobce své odpovědnosti za správní delikt zprostil nebo nikoliv. Jelikož správní spis neposkytuje dostatek podkladů pro to, aby byly všechny tyto otázky soudem posouzeny, a jelikož by se v důsledku nesprávného právního názoru správních orgánů k některým otázkám vyjadřoval poprvé až soud, výsledné rozhodnutí by tudíž bylo možné účastníky řízení vnímat jako překvapivé a žalobce by byl fakticky zbaven možnosti brojit žalobou proti konkrétním zjištěním a úvahám správního orgánu, je na místě zrušení žalobou napadeného rozhodnutí z důvodu, že skutkový stav vyžaduje zásadní doplnění ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

49. Jelikož soud shledal, že skutkový stav vyžaduje zásadní doplnění pro posouzení viny žalobce, pro nadbytečnost se již nezabýval námitkami směřujícími proti úvahám o sankci (zejména úvahám týkajícím se ohrožení většího počtu spotřebitelů – viz např. námitka, že žalobci bylo fakticky přičteno k tíži to, že mu byly výsledky rozborů oznámeny až po dlouhé době nebo námitka, že víno prodal jiné společnosti, a žádné spotřebitele tudíž neohrozil). V této části napadené rozhodnutí neobstojí už pro akcesorickou povahu výroku o sankci vůči výroku o vině. Z téhož důvodu soud neprováděl ani dokazování k těmto otázkám (žalobce navrhl provedení výslechu žalovaného, respektive pracovníků žalovaného, výslech Mariana Jurečky a důkaz listinou – laboratorními deníky).

50. Dále soud neprováděl dokazování výtiskem z webu www.szpi.gov.cz, neboť z obsahu žaloby neplyne, co by chtěl žalobce tímto důkazem prokázat.

VI. Shrnutí a náklady řízení

51. Soud z výše uvedených důvodů ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. (ve spojení s § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.) zrušil žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Zejména musejí být v dalším řízení učiněna podrobnější skutková zjištění k možnosti liberace žalobce z důvodu spoléhání se na osvědčení obsažené v dokumentu V I 1. S ohledem na tato skutková zjištění pak žalovaný provede podrobné hodnocení možnosti liberace ve světle výše předestřených alternativ.

52. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci úspěšný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Náklady řízení žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 000 Kč a z odměny a náhrady hotových výdajů zástupce žalobce. Odměna zástupce činí dle § 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů za čtyři úkony právní služby (příprava a převzetí věci, sepis žaloby a sepis dalších dvou vyjádření ve věci samé ze dne 4. 11. 2016 a 23. 1. 2017) 4 x 3 100 Kč a náhrada hotových výdajů činí dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky 4 x 300 Kč. Jelikož je zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna a náhrada hotových výdajů o částku odpovídající této dani, tj. o 2 856 Kč. Celková výše nákladů řízení žalobce tak činí 20 456 Kč.

Poučení