31 A 113/2016 - 29

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci žalobce: J. M. zastoupený advokátem Mgr. Jaroslavem Topolem sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4 proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2016, č. j. JMK 117608/2016, sp. zn. S- JMK 100207/2016/ODOS/Př takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 1. 8. 2016, č. j. JMK 117608/2016, sp. zn. S-JMK 100207/2016/ODOS/Př, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč, a to k rukám Mgr. Jaroslava Topola, advokáta se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Rozhodnutím Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 6. 5. 2016, č. j. ODSČ 91765/15-20 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „silniční zákon“) tím, že jako provozovatel motorového vozidla nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč. Porušení pravidel silničního provozu mělo spočívat v neoprávněném zastavení nebo stání, tedy porušení povinnosti dle § 27 odst. 1 písm. d) silničního zákona mající znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona.

2. Proti prvostupňovému rozhodnutí brojil žalobce odvoláním ze dne 27. 5. 2016, které žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 8. 2016, č. j. JMK 117608/2016, sp. zn. S-JMK 100207/2016/ODOS/Př (dále jen „napadené rozhodnutí“) dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl a prvostupňové rozhodnutí jím potvrdil.

II. Obsah žaloby

3. Žalobce se domáhá zrušení napadeného, jakož i prvostupňového rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Předně namítá, že správní orgán jednal v rozporu s § 125f odst. 4 silničního zákona, když neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, nepokusil se doručit oznámenému řidiči výzvu k podání vysvětlení. Pro zahájení řízení o přestupku nebylo podstatné, zda si tento řidič přebírá písemnosti. Kdyby správní orgán předvolal žalobce k podání vysvětlení, mohl správnímu orgánu poskytnout další informace k osobě řidiče. Žalobce se o tom, že nebylo zahájeno řízení o přestupku s oznámeným řidičem, dozvěděl až dne 6. 4. 2016, kdy bylo zahájeno správní řízení o správním deliktu provozovatele vozidla - v tu chvíli již nemohl předkládat další důkazy na podporu svého tvrzení k přestupkovému řízení, např. smlouvu o výpůjčce vozidla. Pokud žalobce uvedl totožnost řidiče nepravdivě, měl správní orgán vést řízení pro porušení § 10 odst. d) silničního zákona. Správní orgán byl povinen konkrétně uvést, z jaké úřední činnosti seznal, že se dané osobě nedaří doručovat písemnosti, sdělení pouhé spisové značky řízení není dostatečné, žalobce byl krácen na svém právu na obhajobu. Ve spise absentuje důkaz o tom, že se řidiči soustavně nedaří doručovat písemnosti. Ve spise absentuje záznam o odložení věci, řízení o správním deliktu provozovatele vozidla tak bylo zahájeno v rozporu s § 125f odst. 4 písm. a) silničního zákona. Správní orgán vyhotovil rozhodnutí, aniž by předtím žalobci jasně sdělil, z čeho je obviněn. Neuvedl, jaký přestupek byl spáchán a z čeho je tedy dovozována žalobcova odpovědnost. Pouhé sdělení, že přestupek spočíval v nedovoleném zastavení nebo stání není dostatečný, bylo porušeno žalobcovo právo na obhajobu. Správní orgán prvního stupně v rozporu se zákonem vydal rozhodnutí, jehož vydání nepředcházelo nařízené ústní jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce. Výrok prvostupňového rozhodnutí je vadný, nebyl dostatečně popsán samotný protiprávní skutek. Není z něj zřejmé, zda údajné protiprávní jednání mohlo naplnit skutkovou podstatu správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 4 silničního zákona; pod § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona lze podřadit obrovské množství přestupků. Správní delikt provozovatele vozidla je již promlčen. Skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla a povinnost zakotvená v § 10 odst. 3 silničního zákona je v rozporu s presumpcí neviny, Ústavou, ústavními principy a základními právy, ustanovení vyžaduje nesplnitelné chování, je jím zasahováno do práv garantovaných Listinou základních práv a svobod.

III. Vyjádření žalovaného

4. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Tvrzení uvedené v prvostupňovém rozhodnutí, že sděleného řidiče nelze dle centrálního registru obyvatel dohledat a na uvedenou adresu mu nelze doručit, je ve spisu podloženo kopií doručenky výzvy k podání vysvětlení. Opakovaný a účelový postup zmocněnce žalobce, který sděluje jako osobu řidiče pana L. Y., je zneužitím práva. Smlouva o výpůjčce by na věci nic nezměnila, soukromoprávní ujednání není liberačním důvodem dle § 125f odst. 5 silničního zákona. Uvedení spisové značky řízení, ve kterých byla zmocněncem sdělena tato osoba řidiče, je dostačující, žalobce by byl oprávněn nahlížet do spisové dokumentace cizích přestupců. Záznam o odložení věci je součástí spisu. V řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání. Žalobce byl řádně poučen o svém právu účastnit se dokazování mimo ústní jednání. Výrok prvostupňového rozhodnutí je konkrétní a srozumitelný, je v něm, stejně jako v oznámení o zahájení řízení, uvedeno, že došlo k porušení § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, tj. k neoprávněnému zastavení nebo stání došlo v důsledku toho, že řidič zastavil nebo stál ve vzdálenosti kratší než 5m před hranicí křižovatky a 5m za ní. Je z něj jasné, že skutek vykazuje znaky přestupku dle silničního zákona. Žalovaný odkazuje na § 125e odst. 5 silničního zákona ve spojení s § 125e odst. 3 silničního zákona, dle nichž odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do dvou let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do čtyř let ode dne, kdy byl spáchán. I kdyby došlo ke spáchání správního deliktu provozovatele vozidla před účinností novely, jež poskytla konkrétní úpravu, nebyl její aplikací porušen princip ochrany důvěry občanů a zákaz retroaktivity – ten je v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod vymezen ve vztahu k posouzení trestnosti jednání, nikoliv k posouzení doby, po kterou lze trestný čin stíhat. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 6 As 128/2015-32 uzavírá, že povinnost stanovená v § 10 odst. 3 silničního zákona není v rozporu s Ústavou.

IV. Posouzení věci krajským soudem

5. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

6. Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

7. Předně soud nemůže přisvědčit námitce žalobce o protiústavnosti § 125f silničního zákona. Dle § 125f silničního zákona se provozovatel vozidla dopustí správního deliktu tím, že v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

8. Totožnou námitkou (jakož i většinou ostatních žalobních námitek) se již zdejší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 11. 12. 2017, č. j. 31A 242/2017-27 (srov. také rozsudky ze dne 23. 2. 2017, č. j. 30 A 87/2016-29, ze dne 8. 6. 2017, č. j. 30 A 110/2016-30, nebo ze dne 7. 3. 2018, č. j. 31A 99/2016-103), kde uvedl, že z povinnosti žalobce (provozovatele vozidla obecně) zajistit řádné dodržování předpisů při užívání vozidla (§ 10 odst. 3 silničního zákona) nelze dovozovat, že by automaticky docházelo k uplatňování presumpce viny; takto uvedenou zásadu pojímat nelze. Předmětná povinnost a z ní vyplývající odpovědnost provozovatele vozidla primárně nesměřuje k sankcionování všech provozovatelů vozidel, ale vyjadřuje povinnost těchto provozovatelů pozitivně působit ve prospěch řádného dodržování všech příslušných právních předpisů. Zvolená úprava tak sleduje legitimní cíl spočívající ve veřejném zájmu společnosti na řádném fungování silničního provozu a na dodržování s tím souvisejících pravidel.

9. V nynější věci nemá soud důvod se od těchto závěrů odchylovat, přičemž opakuje, že pokud žalobce namítá, že tato povinnost je nesplnitelná, je potřeba říci, že je to právě provozovatel vozidla – zpravidla jeho vlastník, jenž ovlivňuje, jakým způsobem je vozidlo užíváno a zda jsou při jeho užívání dodržovány všechny příslušné předpisy. Vlastnictví, a tedy i vlastnictví vozidla, s sebou nenese toliko neomezené panství nad věcí, ale podle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vlastnictví rovněž zavazuje; v tomto kontextu lze hovořit o odpovědnosti vlastníka vůči společnosti, jež se jistě může projevovat i v povinnosti zajistit dodržování příslušných právních předpisů třetí osobou, která věc (vozidlo) užívá. Zdejší soud v tomto kontextu blíže citoval i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014-21 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), na nějž v podrobnostech odkazuje. Zdůrazňuje také, že uplatňování objektivní odpovědnosti, resp. odpovědnosti za výsledek je běžnou součástí systému (nejen) správně-právní odpovědnosti a rozhodně není v rozporu s ústavním pořádkem (k tomu srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016-40, zejména bod 23). Proporcionalita přijatého řešení je přitom zajištěna v § 125f odst. 4 silničního zákona, podle kterého objektivní odpovědnost provozovatele vozidla nastupuje až subsidiárně, pokud nelze jako viníka přestupku určit konkrétní fyzickou osobu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2016, č. j. 7 As 129/2016-35). Námitka protiústavnosti ustanovení § 125f silničního zákona proto není důvodná.

10. Následně se soud zabýval námitkou promlčení správního deliktu provozovatele vozidla.

11. Dle § 125e odst. 3 silničního zákona odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do dvou let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do čtyř let ode dne, kdy byl spáchán.

12. Dle § 125e odst. 5 silničního zákona se na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f.

13. Ustanovení § 125e odst. 5 silničního zákona ve znění novely provedené zákonem č. 297/2011 Sb., tedy před účinností novely provedené zákonem č. 230/2014 Sb., však znělo následovně: „Na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125d.“ 14. Žalobcem zmiňovaná novela silničního zákona č. 297/2011 Sb. skutečně neobsahovala žádnou úpravu prekluzivní lhůty tohoto správního deliktu, tj. lhůty, po jejímž uplynutí odpovědnost provozovatele vozidla zaniká. Silniční zákon výslovně obsahoval toliko prekluzivní lhůtu u správních deliktů právnických osob, a to v § 125e odst. 3, podle kterého „odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán.“ Podle § 125e odst. 5 silničního zákona se pak toto ustanovení vztahovalo i na správní delikty fyzických osob, k nimž došlo při jejich podnikání nebo v přímé souvislosti s ním a na správní delikty fyzických osob podle § 125d tohoto zákona. Lhůta pro zánik odpovědnosti za správní delikt podle § 125f silničního zákona tak skutečně z důvodu pochybení zákonodárce původně stanovena nebyla.

15. Nicméně s účinností od 7. 11. 2014 byla novelou silničního zákona (zákonem č. 230/2014 Sb.) výslovně upravena i prekluzivní lhůta správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f silničního zákona i u fyzických osob nepodnikajících, a to tak, že v § 125e odst. 5 věta za středníkem silničního zákona byl § 125d nahrazen § 125f. Ustanovení o zániku odpovědnosti za správní delikty právnických osob (nutnost zahájit řízení do dvou let ode dne, kdy se správní orgán o deliktu dozvěděl) se tak nyní použije i na správní delikty nepodnikajících fyzických osob podle § 125f silničního zákona.

16. Otázkou vyplnění mezery v právní úpravě lhůty k zániku odpovědnosti za správní delikt podle § 125f odst. 1 silničního zákona účinné v době před novelou č. 230/2014 Sb. se zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. 6. 2017, č. j. 10 As 308/2016-20. Ten mimo jiné uvádí, že „[v] novele, která nabyla účinnosti dne 7. 11. 2014 […], změnil zákonodárce v poslední větě § 125e odst. 5 za středníkem původní zmínku o ‚§ 125d‘ na „§ 125f“, což v důvodové zprávě okomentoval jako ‚legislativně technickou úpravu‘. Podle soudu tím napravil chybu v psaní, protože odkaz v § 125e odst. 5 měl od počátku mířit k § 125f.“ Nejvyšší správní soud je toho názoru, že smyslem části poslední věty za středníkem v § 125e odst. 5 silničního zákona je a vždy bylo vztáhnout pravidla o odpovědnosti právnických osob i na fyzické osoby nepodnikající, které se dopustily správního deliktu podle silničního zákona. Jediným ustanovením v celém zákoně, které upravuje právě takový typ protiprávního jednání fyzických osob nepodnikajících, byl a je § 125f. I když tedy § 125e odst. 5 ve znění účinném před 7. 11. 2014 nesmyslně odkazoval na § 125d, šlo slovy Nejvyššího správního soudu o „překlep“ a ve skutečnosti měl odkaz mířit k § 125f. „Soud tedy shrnuje, že původní odkaz na § 125d byl formálně nesmyslný již na první pohled a lze logicky dovodit, že zákonodárce chtěl ve skutečnosti odkázat na § 125f. Krom toho (což je důležitější) není ani z věcných důvodů namístě, aby pachateli tohoto speciálního správního deliktu (byť je jím fyzická osoba nepodnikající) svědčila kratší lhůta pro zánik odpovědnosti (odpovídající lhůtě podle zákona o přestupcích): popíralo by to totiž samotnou konstrukci tohoto typu deliktu a jeho subsidiární povahu. Proto se v této věci neměla užít analogie ke lhůtě podle přestupkového zákona, nýbrž analogie ke lhůtě pro zánik odpovědnosti za správní delikt podle zákona o silničním provozu. NSS se ztotožňuje s názorem stěžovatele, že použití lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob (dvouleté subjektivní, nanejvýš však čtyřleté od spáchání) není v neprospěch žalobce, protože jinak by jeho odpovědnost nebyla časově ohraničena vůbec, což je s ohledem na základní ústavní požadavky nepřijatelné. S ohledem na výše uvedený proces, při němž je třeba nejprve zjišťovat pachatele přestupku, je tato lhůta i přiměřená.“ 17. Vzhledem k přiléhavému skutkovému a právnímu stavu projednávané věci s věcí řešenou výše citovaným rozhodnutím, nemá zdejší soud důvod se od závěrů uvedených Nejvyšším správním soudem jakkoli odchylovat. Stejně tak učinil i Nejvyšší správní soud ve svém dalším rozsudku ze dne 2. 10. 2017, č. j. 3 As 266/2016-28, když uvedl, že na úpravu znění silničního zákona novelou č. 230/2014 Sb. pohlíží jako na nápravu zjevné chyby v psaní, protože odkaz v § 125e odst. 5 měl od počátku mířit právě k § 125f silničního zákona. Původní odkaz na § 125d již na první pohled postrádal smysl.

18. Z důvodů výše uvedených tak neměla být správním orgánem v projednávané věci užita analogie ve vztahu k § 20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 31. 7. 2016 (dále jen „přestupkový zákon“), jak tvrdí žalobce, nýbrž analogie ke lhůtě pro zánik odpovědnosti za správní delikt podle silničního zákona. I zdejší soud má shodně s Nejvyšším správním soudem za to, že použití lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob (dvouleté subjektivní, nanejvýš však čtyřleté od spáchání) není v neprospěch žalobce, protože jinak by jeho odpovědnost nebyla časově ohraničena vůbec, což je představa nepřijatelná.

19. Provozovatelem vozidla může být jak fyzická osoba nepodnikající, tak osoba právnická či fyzická podnikající. Všechny osoby tak v tomto směru tíží stejná povinnost; poruší-li ji, hrozí jim postih za stejný správní delikt (§ 125f odst. 1 silničního zákona) a pokuta podle stejného ustanovení (§ 125f odst. 3 silničního zákona). Není tak důvod, aby otázka zániku odpovědnosti za tento správní delikt byla pro různé druhy osob řešena rozdílně. Takový přístup by vedl k neodůvodněnému rozlišování mezi těmito skupinami osob při spáchání totožného správního deliktu. Vzhledem ke skutkovým okolnostem případu – spáchání správního deliktu dne 27. 5. 2014 (tedy stejně jako ve věci posuzované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2017, č. j. 3 As 266/2016-28 před účinností novely č. 230/2014, resp. před 7. 11. 2014), a zahájení správního řízení dnem 6. 4. 2016, který je dle správního spisu dnem doručení oznámení o zahájení správního řízení o správním deliktu ze dne 6. 4. 2016, č. j. ODSČ-91765/15- 12, žalobci, resp. jeho zástupci (tedy stejně jako ve věci posuzované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 10. 2017, č. j. 3 As 266/2016-28 po účinnosti novely č. 230/2014, resp. po 7. 11. 2014), je pak zřejmé, že v nyní projednávaném případě k uplynutí prekluzivní lhůty podle § 125e odst. 3 silničního zákona nedošlo.

20. Pro přesnost zdejší soud dodává, že si je vědom nabytí účinnosti zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále „zákon o odpovědnosti za přestupky“) a souvisejícího zákona č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky, ke dni 1. 7. 2017. Druhý z uvedených zákonů měl přitom zásadní dopad i na ustanovení § 125e a § 127f silničního zákona, kdy v případě ustanovení § 125e vypustil (mj.) též ustanovení týkající se lhůt pro zánik odpovědnosti pachatele, a § 125f modifikoval v tom směru, že již nehovoří o „právnické nebo fyzické osobě “ a „správním deliktu“, ale o „provozovateli vozidla“ a „přestupku“. Skutková podstata přestupku provozovatele vozidla však zůstala totožná, včetně zachování objektivní odpovědnosti nepodnikající fyzické osoby a konečně rovněž i výše možné sankce. Zákon o odpovědnosti za přestupky pak v přechodných ustanoveních, in concreto § 112 odst. 2, uvádí, že „[u]stanovení dosavadních zákonů o […] lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Vzhledem k tomuto ustanovení a skutečnosti, že nová úprava není pro žalobce příznivější, se tak výše uvedené závěry uplatní vůči jednání žalobce i po vstupu zákona o odpovědnosti za přestupky a souvisejících zákonů v účinnost. Námitce žalobce dovozující z absence zákonné úpravy lhůty pro projednání správního deliktu provozovatele vozidla, účinné v době spáchání přestupku řidičem vozidla, povinnost uplatnit lhůtu jednoletou podle přestupkového zákona tak zdejší soud nepřisvědčuje. Poukazoval-li žalobce na metodický pokyn doporučující správním orgánům vykládat právní úpravu odlišně, pak taková interní normativní instrukce sama o sobě nemůže zakládat legitimní očekávání adresátů veřejné správy. Žalobce netvrdil ani nedoložil, že by sama správní praxe správních orgánů odpovídala metodickému pokynu, na který odkazuje.

21. V souvislosti s výše uvedeným soud dodává, že k prekluzi správního deliktu nemohlo dojít ani v důsledku toho, že samotný přestupek by již nebylo možné postihnout pro uplynutí prekluzivní lhůty pro jeho projednání. Podmínkou odpovědnosti za správní delikt je to, že s vozidlem byly porušeny povinnosti řidiče nebo pravidla silničního provozu, tj. naplnění objektivních znaků (objektu a objektivní stránky) skutkové podstaty některého z přestupků. Plynutí lhůty pro projednání přestupku není znakem skutkové podstaty přestupku, proto její uplynutí nemá vliv na splnění uvedené zákonné podmínky.

22. Další žalobní námitkou žalobce tvrdí, že správní řízení o správním deliktu provozovatele vozidla bylo správním orgánem zahájeno v rozporu s § 125f odst. 4 silničního zákona, jelikož mu nepředcházely nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Konkrétně namítá, že správní orgán se nepokusil oznámenému řidiči doručit výzvu k podání vysvětlení.

23. K této námitce je předně nutno uvést následující: Správním orgánem prvního stupně byla žalobci dne 11. 10. 2014 doručena výzva k úhradě částky ve výši 700 Kč za spáchání přestupku, a to ve lhůtě 15 dnů od jejího doručení. Současně byl žalobce poučen, že neuhradí-li určenou částku, může ve stejné lhůtě oznámit správnímu orgánu údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Stanovená lhůta však uplynula dne 27. 10. 2014, přičemž osobu řidiče oznámil žalobce správnímu orgánu teprve dne 12. 1. 2015. Správní orgán prvního stupně tedy nebyl povinen uvedené osobě výzvu k podání vysvětlení vůbec zasílat.

24. Nad rámec svých povinností se však správní orgán prvního stupně oznámením žalobce zabýval. Vycházel přitom především z toho, že v minulosti se této osobě na uvedenou adresu doručovat nedařilo, což doložil přiložením výzvy k podání vysvětlení ze dne 6. 1. 2015 ve věci vedené pod sp. zn. 5850/ODSČ/MMB/0356038/2014 a doručenky potvrzující, že učiněný pokus o doručení této výzvy panu L. Y. na adresu uvedenou žalobcem byl neúspěšný, když zásilku nebylo možné vložit do schránky ani na jiné vhodné místo. Správní orgán prvního stupně vzal taktéž do úvahy skutečnosti zjištěné jím samotným v předchozích správních řízeních, ve kterých shodně jako v projednávané věci působila jako zmocněnec provozovatele vozidla společnost FLEET Control, s.r.o., která jako osobu řidiče uvedla taktéž pana L. Y. Zdejší soud na rozdíl od žalobce považuje označení těchto řízení pomocí spisové značky za plně dostačující. Z takového označení je zcela zřejmé, resp. dohledatelné, a tedy přezkoumatelné, o jaké konkrétní řízení v jaké konkrétní věci se jedná (a žalobce mohl požádat o nahlédnutí do těchto spisů). Pochybnosti naopak vyvolává jednání zmocněnce žalobce, ač zcela jistě srozuměn s nemožností doručování panu L. Y., ať už správním orgánem prvního stupně, či jinými správními orgány, nadále tuto osobu se stejnými kontaktními údaji uvádí jako osobu řidiče vozidla těchto provozovatelů podezřelých ze spáchání správního deliktu dle § 125f silničního zákona.

25. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, „šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. (…) Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ (pozn. podtržení doplněno zdejším soudem).

26. Také soudu je z jeho činnosti známo (k tomu viz dále), že i v jiných případech správních deliktů provozovatelů vozidla, ve kterých společnost FLEET Control, s.r.o. figuruje jako jejich zmocněnec, je tímto zmocněncem uváděn ve správním řízení na výzvu k uhrazení určené částky právě pan L. Y. V tomto případě tak nemá zdejší soud pochybnosti o opakované nemožnosti panu L. Y. doručovat, což je mu známo např. ze soudních spisů vedených pod spisovými značkami 30A 87/2016, 30A 110/2016, či 31A 99/2016. V prvním z uvedených případů správní orgán doručoval na nyní uvedenou adresu P. 15, P. 1, obálka se však vrátila zpět s informací, že uvedený je na této adrese neznámý. Poté doručoval i na adresu, kterou zjistil z obchodního rejstříku (K Ž. 7, P. 9). I z této adresy se ovšem obálka vrátila s informací, že je adresát na této adrese neznámý. Vedle toho lze odkázat také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2016, č. j. 2 As 249/2016-39. S uvedenou osobou řidiče se pak setkal i Krajský soud v Hradci Králové, který ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2017, č. j. 30A 33/2016-41, citoval závěr správního orgánů o této osobě následovně: „[v]zhledem k tomu, že řidiče L. Y. nebylo možno ztotožnit v základních registrech, požádal správní orgán Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky o zjištění pobytu. Dne 18. 5. 2015 obdržel odpověď, že jmenovaný L. Y., st. přísl.: Čínská lidová republika, byl správně vyhoštěn z území České republiky od 27. 4. 2011 do 22. 10. 2014 a v současné době cizinec není v evidenci Cizineckého informačního systému hlášen k pobytu.“ Uvedený soud k tomu to doplnil, že „že jmenovaný L. Y. byl po neúspěšném azylovém řízení správně vyhoštěn z území České republiky, správní vyhoštění je platné do 31. 12. 2999. Je veden v evidenci nežádoucích osob. Poslední údaj o jeho místu pobytu je ze dne 27. 9. 2011, kdy opustil Pobytové středisko Kostelec nad Orlicí. Aktuální místo jeho pobytu není známo. Dále je ve správním spise založena fotokopie doručenky s č. j. MMHK/0677576/2015 P/826/2015/OS1/Mich, tedy správního řízení, v němž byla písemnost adresovaná uvedené osobě doručována. Z doručenky je nepochybné, že písemnosti zasílal správní orgán prvého stupně, adresátem byl jmenovaný na adrese P. 15, P.

1. Zásilky nebyly adresátem v úložní době vyzvednuty, a proto byly vráceny správnímu orgánu. Stalo se tak v průběhu dubna 2015.“ Krajský soud v Hradci Králové proto uzavřel, že sdělení osoby L. Y. jako řidiče vozidla bylo obstrukčním úkonem, jehož skutečným důvodem bylo správní řízení protahovat a znesnadňovat; přičemž tato osoba byla uváděna opakovaně v různých řízeních.

27. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, ve spojení s poukazem správních orgánů, potažmo soudu, že totožnost pana L. Y. je společností FLEET Control, s.r.o. ve správních řízeních zneužívána, soudu nezbývá než označit jednání žalobce a s ním související námitky za obstrukční taktiku, účelově směřující k vyhnutí se následkům a sankcím protiprávního jednání. Uváží-li soud, že údaje byly zmocněncem sděleny opožděně, že měl správní orgán prvního stupně povědomí o nedoručitelnosti předvolání z předchozích případů, jakož o notorickém uvádění této osoby jako řidiče v případech správních deliktů různých provozovatelů u různých správních orgánů, nepochybil správní orgán prvého stupně tím, že již předvolání v této věci panu L. Y. pro nadbytečnost nezasílal a rovnou přistoupil k zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla (žalobce).

28. Záznam o odložení věci přestupku, jenž žalobce ve spise postrádá, je ve správním spise obsažen v doložce ze dne 2. 2. 2015, kterou správní orgán prvního stupně opatřil postoupení spisového materiálu č. j. MP-04440/05D-14 ze dne 29. 9. 2014 Městskou policií Brno, neboť nastaly skutečnosti definované § 66 odst. 3 písm. g) přestupkového zákona, a to, že správní orgán do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Rozhodnutí o odložení věci správní orgán není dle § 66 odst. 4 přestupkového zákona povinen vydat.

29. Vzhledem k výše uvedenému neobstojí ani žalobní námitka, podle níž pokud žalobce uvedl totožnost pana L. Y. nepravdivě, měl správní orgán vést řízení pro porušení § 10 odst. d) silničního zákona. Dle znění ustanovení § 10 odst. 1 písm. d), které měl patrně žalobce na mysli, provozovatel vozidla nesmí přikázat nebo svěřit samostatné řízení vozidla osobě, o které nezná údaje potřebné k určení její totožnosti. Žalobci v průběhu správního řízení nebylo porušení této povinnosti vytýkáno. Je třeba připomenout, že přezkum správních rozhodnutí je omezen toliko důvody, pro které bylo toto správní rozhodnutí vydáno. I kdyby žalobce spáchal vedle posuzovaného správního deliktu také delikt jiný, nemůže to mít z povahy věci za následek nezákonnost rozhodnutí o posuzovaném deliktu (delikt dle § 125f odst. 1 silničního zákona). Oba delikty se nijak nevylučují.

30. Následně se soud zabýval námitkou žalobce směřující proti postupu žalovaného, resp. správního orgánu prvního stupně, který k projednání správního deliktu provozovatele vozidla nenařídil ústní jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce.

31. Předně, názor žalobce, že v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, jež je řízením, ve kterém se rozhoduje o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), je potřeba analogicky k trestnímu řádu a zákonu o přestupcích nařídit ústní jednání vždy, není správný. Byť by zdejší soud přistoupil na premisu, že obvinění žalobce z předmětného správního deliktu bylo skutečně „trestním obviněním“ ve smyslu Úmluvy a splňovalo tzv. Engel kritéria [viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 8. 6. 1976, ve věci Engel a ostatní proti Nizozemí, stížnosti č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72 a 5370/72], nemůže souhlasit s argumentem žalobce a v důsledku toho ani s jím citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015-35, že by z této skutečnosti v případě tzv. jiných správních deliktů automaticky vyplývala i povinnost obligatorně nařizovat ústní jednání.

32. Právní úprava tzv. jiných správních deliktů (tedy i správního deliktu podle § 125f silničního zákona) obecně neznala institut obligatorního ústního jednání tak, jak tomu bylo u přestupků (srov. § 74 odst. 1 přestupkového zákona); při posuzování nutnosti nařizovat ústní jednání je proto potřeba vycházet z úpravy subsidiární, tj. z § 49 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ten ve svém prvním odstavci stanoví, že ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné.

33. I Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, s odkazem na svůj rozsudek ze dne 11. 11. 2004, č. j. 3 As 32/2004-53, výslovně uvedl, že v řízení o správních deliktech nemají správní orgány povinnost vždy nařídit ústní jednání. V kontextu standardů čl. 6 Úmluvy pak konstatoval, že „[s]oulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“ Na okraj lze poukázat i na novou úpravu přestupků obsaženou v zákoně o odpovědnosti za přestupky účinnou od 1. 7. 2017, která již s obligatorním konáním ústního jednání vůbec nepočítá. Důvodová zpráva k zákonu o odpovědnosti za přestupky k tomu uvádí, „že pokud je připuštěn soudní přezkum, v rámci něhož bude čl. 6 Úmluvy naplněn, vybrané procesní záruky nemusí být nutně zajištěny ve fázi správního řízení.“ 34. Uvedené závěry přesně dopadají i na nyní projednávanou věc, neboť i nyní měl žalobce možnost účastnit se jednání před soudem, na němž však již v žalobě výslovně netrval. V rozporu s nimi přitom není ani rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30, na nějž žalobce v žalobě odkazuje. Tento rozsudek se totiž výslovně nezabýval obligatorním nařizováním ústního jednání, ale nároky na dokazování ve správním řízení. V návaznosti na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010-82, sice zdůraznil, že ve správním řízení trestní povahy je třeba dbát na dodržování zásady ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, tento požadavek ovšem vztáhl k zásadně povinnému provádění důkazů za přítomnosti účastníků řízení. Jinými slovy – zmíněný rozsudek devátého senátu ve skutečnosti argumenty žalobce nijak nepodporuje; devátý senát ostatně např. v rozsudku ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 83/2016-48 výslovně konstatoval, že ústní jednání u správních deliktů vždy povinné není.

35. Lze tedy uzavřít, že ze všech shora uváděných důvodů nelze považovat námitku porušení čl. 6 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod za důvodnou. Řádné naplnění práv plynoucích z těchto ustanovení lze spatřovat právě v možném nařízení jednání před soudem. Ochranu práv účastníků řízení ostatně naplňuje i samotný § 49 odst. 1 správního řádu, jenž vyžaduje nařízení ústního jednání, je-li to nezbytné k uplatnění jejich práv. Taková nezbytnost ovšem dle názoru soudu nenastala a žalobce ve správním řízení neuváděl nic, co by snad bylo možné objasnit jen v rámci nařízeného ústního jednání.

36. Samotné dokazování v nyní projednávané věci proběhlo v souladu s východisky obsaženými v uvedených rozsudcích. V návaznosti na uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015-30, lze § 51 odst. 2 správního řádu vyložit tak, že správní orgány jsou povinny provádět dokazování za přítomnosti účastníků při ústním jednání (§ 49 správního řádu) nebo mimo ústní jednání, o čemž ale musí být účastníci zásadně předem vyrozuměni. V projednávané věci správní orgán prvního stupně prováděl dokazování mimo ústní jednání, o čemž žalobce, resp. jeho zástupce řádně a s dostatečným předstihem vyrozuměl v rámci oznámení o zahájení správního řízení o správním deliktu ze dne 6. 4. 2016, č. j. ODSČ-91765/15- 12 (dále jen „oznámení ze dne 6. 4. 2016“). V oznámení ze dne 6. 4. 2016 správní orgán prvního stupně uvedl, že dne 28. 4. 2016 v 8:30 hodin na pracovišti Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností, oddělení sankčních řízení, Kounicova 67, 5. podlaží, kancelář č. 556, budou mimo ústní jednání provedeny důkazy; dále pak žalobce ve shora uvedeném termínu vyzval k seznámení s podklady rozhodnutí a poučil jej o dalších jeho právech a povinnostech. O provedeném dokazování byl následně vyhotoven Protokol o provedení dokazování mimo ústní jednání ze dne 28. 4. 2016, č. j. ODSČ 91765/15-18, ve kterém bylo popsáno, jaké listiny byly k důkazu provedeny (srov. také § 53 odst. 6 ve spojení s § 18 odst. 1 správního řádu). Žalobce ani jeho zmocněnec se však provádění dokazování neúčastnili a na možnost vyjádřit se k prováděným důkazům (a uplatnit tak zásadu bezprostřednosti, jak sám žalobce v žalobě uvádí) tak z vlastní vůle rezignovali. V žádném případě tak nemohlo dojít k jakémukoliv zkrácení procesních práv žalobce.

37. Další žalobní námitkou žalobce brojí proti textaci oznámení ze dne 6. 4. 2016, v němž podle něj správní orgán prvního stupně neuvedl, jaký přestupek byl spáchán a z čeho je tedy dovozována jeho odpovědnost. Pouhé sdělení, že přestupek spočíval v nedovoleném zastavení nebo stání není dostatečný. Žalobce tvrdí, že až z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí zjistil, že řidič vozidla měl stát příliš blízko křižovatky. V důsledku toho mělo dojít k porušení jeho práva na obhajobu.

38. K výše uvedenému žalobnímu tvrzení zdejší soud považuje za nutné upřesnit, v jakém znění bylo oznámení ze dne 6. 4. 2016 koncipováno. Mimo žalobcem uvedeného obsahovalo oznámení ze dne 6. 4. 2016 citace ustanovení, jejichž porušení správní orgán prvního stupně v předmětném jednání řidiče vozidla žalobce spatřuje, místo, datum a čas zjištění tohoto jednání a dále výslovné uvedení, že „[v]ozidlo stálo na křižovatce nebo v kratší vzdálenosti než 5 m před a za křižovatkou”. Nelze tedy považovat za pravdivé tvrzení žalobce, že až z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí zjistil, že řidič vozidla měl stát příliš blízko křižovatky. Tato skutečnost mu musela být známa již z oznámení ze dne 6. 4. 2016.

39. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 5 A 73/2002-34, oznámení o zahájení správního řízení musí obsahovat konkrétní vymezení skutku, pro který je řízení zahajováno, musí být zřejmé, co bude předmětem řízení a o čem bude v řízení rozhodováno. Na tento závěr Nejvyšší správní soud navázal v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009-541, v němž uvedl, že „předmět jakéhokoliv zahajovaného řízení (a pro oznámení o zahájení správně-trestního řízení to platí zvláště) musí být identifikován dostatečně určitě tak, aby účastníkovi řízení bylo zřejmé, jaké jeho jednání bude posuzováno, a aby bylo zaručeno jeho právo účinně se v daném řízení hájit“.

40. V daném případě nelze o nevědomosti žalobce, resp. jeho zástupce o skutku, jenž se stal předmětem řízení, hovořit. Žalobci bylo oznámením ze dne 6. 4. 2016 sděleno, o čem se bude řízení vést a v něm rozhodovat, a byla mu zároveň dána možnost činit návrhy, účastnit se dokazování, seznámit se s podklady pro rozhodnutí a v řízení se vyjadřovat. Žalobce těchto práv až do vydání prvostupňového rozhodnutí nevyužil, v průběhu správního řízení před správním orgánem prvního stupně byl ryze nečinný, neučinil tedy nic, z čeho by vyplynulo, že by měl jakoukoli pochybnost o tom, jaký skutek je předmětem řízení. Konkretizace předmětu řízení uvedená v oznámení ze dne 6. 4. 2016 byla dostatečná. Je z něj zřejmé, že předmětem zájmu správního orgánu prvního stupně bude jednání spočívající ve stání vozidla v nepřípustné blízkosti křižovatky, a to s uvedením místa, data a času.

41. Pro úplnost soud podotýká, že vzhledem k tomu, že se jedná o úkon zahajující správní řízení, nemusí obsahovat vyčerpávající popis všech specifických znaků následně sankcionovaného jednání – jeho bližší zkoumání je právě předmětem následujícího správního řízení. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 14. 3. 2011, čj. 2 Afs 91/2009-149, „[m]ezi vymezením skutku, pro který je zahajováno sankční správní řízení, a popisem tohoto skutku v následném meritorním rozhodnutí nemusí existovat naprostá shoda, neboť v průběhu řízení mohou některé dílčí skutečnosti teprve vyplynout najevo či může jinak dojít ke korektuře původních skutkových předpokladů.“ 42. Naproti tomu zdejší soud shledává důvodnou námitku žalobce zpochybňující dostatečnost vymezení protiprávního skutku ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Při posouzení této námitky vycházel soud především ze zákonem stanovených náležitostí výroku rozhodnutí a dále pak z jejich bližšího rozvedení judikaturou.

43. Zákonná úprava rozhodnutí o přestupku je výslovně uvedena v § 77 přestupkového zákona. Dle něj musí výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat mimo jiné popis skutku s označením místa a času jeho spáchání. Výrok rozhodnutí o jiných správních deliktech zákonodárce obdobnou výslovnou úpravou nepodrobil. Oblast jiných správních deliktů je tak odkázána na správní řád, který v § 68 odst. 2 uvádí, že ve výrokové části rozhodnutí má být uvedeno řešení otázky, která je předmětem řízení. Skutečnost, že zákonodárce nepodrobil řízení o jiných správních deliktech úpravě řízení v přestupkovém zákoně či jej samostatně neupravil stejným způsobem, nezakládá důvod pro odlišnost v náležitostech popisu skutku a jeho místa v rozhodnutí. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, v právní úpravě řízení o jiných správních deliktech žádný takový záměr vysledovat nelze.

44. V první řadě je třeba uvést, že judikatura Nejvyššího správního soudu ve věcech správního trestání klade relativně přísné požadavky na preciznost formulace výroků rozhodnutí správních orgánů. V rozsudku ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009-65, Nejvyšší správní soud konstatoval, že výrok správního rozhodnutí je „klíčovou normativní částí rozhodnutí, na kterou musí být kladeny vysoké formální požadavky“. Podobně i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73 uvedl: „V rozhodnutí trestního charakteru [tedy i v rozhodnutí o jiném správním deliktu] je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. [...] Identifikace skutku neslouží jen k vědomosti pachatele o tom, čeho se měl dopustit a za jaké jednání je sankcionován. Shodně se závěry výše označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 3 Ads 21/2004, je třeba vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Řádně formulovaný výrok, v něm na prvním místě konkrétní popis skutku, je nezastupitelnou částí rozhodnutí; toliko z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění) může být vynucen správní exekucí apod.“ 45. Na specifikaci skutku ve výroku rozhodnutí o přestupku je tedy třeba klást přísné nároky, současně se však nemůže jednat o nároky přemrštěné, které by odhlížely od účelu přesné specifikace skutku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2016, č. j. 6 As 208/2016-37). Přehledně tento závěr vyjádřil Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 29. 5 2013, č. j. 9 As 68/2012-23: „Popisem skutku je slovní vyjádření jednání či skutkových okolností, které lze subsumovat (podřadit) pod jednotlivé znaky přestupku uvedené v zákoně. Je třeba, aby popis skutku obsahoval v rámci možností přesný popis podstatných okolností, které jsou významné z hlediska právní kvalifikace jednání jako přestupku a které zároveň dovolují toto jednání nezaměnitelným způsobem identifikovat a odlišit od jiných jednání. Zároveň je však nutno zdůraznit, že i přes zásadní roli výroku rozhodnutí o přestupku nelze popis skutku hodnotit přehnaně formalisticky, ale je nutno zohlednit, zda ve svém komplexu výrok naplňuje kritéria dostatečné specifikace a určitosti.“ 46. Z posledně citovaného rozsudku je navíc zcela patrná primární funkce skutkové věty, a to uvedení sankčně právně relevantních skutečností, které jsou rozhodné pro právní kvalifikaci skutku, tj. uvedení těch skutkových okolností, bez kterých by nebylo možné vůbec skutek podřadit pod konkrétní ustanovení zákona. Jakkoliv se rozšířený senát v citovaném usnesení č. j. 2 As 34/2006-73 zaměřuje na identifikaci skutku z hlediska jeho nezaměnitelnosti, nelze opomíjet právě uvedenou primární funkci popisu skutku, tj. vymezení skutečností nezbytných pro subsumpci skutku pod zákonné ustanovení. To, že se rozšířený senát na tuto funkci v citovaném usnesení nezaměřil, je patrně jen důsledkem toho, že posuzování toho, zda je skutková věta obsahuje skutečnosti rozhodné pro právní kvalifikaci skutku, je takřka automatismem (viz např. strohé konstatování v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, č. j. 9 As 271/2016 – 41).

47. Za dostatečný popis skutku, jenž umožňuje jednak podřadit skutkové okolnosti pod jednotlivé znaky skutkové podstaty správního deliktu, jednak nezaměnitelným způsobem identifikovat a odlišit sankcionované jednání od jednání jiných, nelze považovat formulaci o neoprávněném „zastavení nebo stání, tedy porušení povinnosti dle ustanovení § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu mající znaky přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu [, jenž] bylo zjištěno Městskou policií Brno na pozemní komunikaci Těšínská 7 v Brně dne 27. 5. 2014 v 21:25 hod.“, kterou správní orgán prvního stupně zvolil a žalovaný potvrdil. Výrok prvostupňového rozhodnutí neobsahuje popis konkrétních skutkových okolností naplňujících znaky skutkového podstaty tvrzeného přestupku. Z výroku prvostupňového rozhodnutí nevyplývá, jakým jednáním se řidič vozidla žalobce dopustil tvrzeného „neoprávněného zastavení nebo státní“. Porušení povinnosti dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu (stejně jako konstatování, že se jednalo o „neoprávněné“ zastavení nebo stání) je toliko právní kvalifikací, která ovšem může nastoupit až na základě subsumpce konkrétních skutkových okolností vymezených ve skutkové větě výroku správního rozhodnutí. Ta ovšem neobsahuje zcela klíčovou skutkovou okolnost, která je rozhodná právě pro subsumpci daného jednání pod dané ustanovení. Ze skutkové věty není vůbec patrné, že vozidlo mělo stát v křižovatce nebo v nepřípustné vzdálenosti od křižovatky.

48. Opomenutí specifikace skutku ve výroku rozhodnutí o jiném správním deliktu je důvodem pro vyslovení nezákonnosti ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a s ním související zrušení napadeného rozhodnutí. Neuvede-li totiž správní orgán náležitosti, jimiž je skutek dostatečně a nezaměnitelně identifikován, do výroku svého rozhodnutí, podstatně tím poruší ustanovení o řízení (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73). Jak přitom plyne z citovaného usnesení rozšířeného senátu, tuto vadu nelze zhojit specifikací skutku v odůvodnění rozhodnutí. To, zda je specifikace alespoň v odůvodnění, má vliv pouze na charakter vady rozhodnutí (buďto jde o „pouhou“ nezákonnost, nebo o nepřezkoumatelnost, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti).

49. Stejně tak nelze nedostatek popisu skutku ve výroku rozhodnutí zhojit poukazem na jeho právní kvalifikaci, z níž by bylo možné logickou úvahou dovodit některé rozhodné skutkové okolnosti. V opačném případě by skutková věta prakticky nikdy nemusela obsahovat popis způsobu spáchání deliktu, neboť způsob spáchání lze zpravidla logicky odvodit z toho, jaké ustanovení zákona bylo porušeno. Uvedení porušeného zákonného ustanovení (tj. právní kvalifikace) proto nemůže nahradit konkrétní popis skutku. Právní kvalifikace zákonitě může následovat až po provedení subsumpce jednotlivých skutkových okolností vymezených ve skutkové větě pod rozhodné ustanovení zákona. A prvotní a zcela základní funkcí skutkové věty je právě uvedení sankčně právně relevantních skutečností, aby vůbec ke správné právní kvalifikaci mohlo dojít.

50. Zatímco některé nedostatky právní věty odsuzujícího rozhodnutí mohou být zhojeny částečně tím, že skutek je jasně popsán ve skutkové větě a tento popis ve spojení s odůvodněním rozhodnutí dává jasnou informaci o tom, jak bylo jednání právně kvalifikováno, nedostatek skutkové věty nelze zhojit poukazem na právní kvalifikaci obsaženou v právní větě. To je patrné mimo jiné i z úvah rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, vyjádřených v jeho usneseních ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, a ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016- 46. Je zřejmé, že nároky na skutkovou větu jsou přísnější, než nároky na větu právní, jejíž nedostatky jsou zhojitelné. Toto rozlišování je patrné zejména z posledně uvedeného usnesení, v němž rozšířený senát zcela jednoznačně vyjádřil, že nehodlá nic měnit na svém dosavadním striktnějším přístupu k posuzování toho, zda bylo sankcionované jednání z hlediska skutkového dostatečně vymezeno.

51. Z usnesení rozšířeného senátu č. j. 4 As 165/2016-46 je pro nyní projednávanou věc významná také úvaha obsažená v bodě 41, v němž rozšířený senát naznačuje, že napadené rozhodnutí trpělo vadou nedostatku popisu skutku ve výroku, neboť z něj nebyl patrný způsob spáchání deliktu, který byl vymezen pouze jako neoprávněné zastavení nebo stání. Podobně i v nyní projednávané věci soud považuje takové vymezení skutku za nedostatečné. Rozšířený senát se v uvedené věci tímto nedostatkem ovšem nezabýval přímo, neboť tato nezákonnost nebyla namítána, pouze v souvislosti s tím uzavřel, že nedostatek právní kvalifikace nemohl být zhojen ani popisem skutku, neboť ten byl taktéž nedostatečný.

52. Obdobně také v rozsudku ze dne 22. 12. 2016, č. j. 4 As 234/2016-20, považoval Nejvyšší správní soud za klíčové z hlediska dostatečného vymezení skutku to, že ve výroku byl popsán způsob spáchání deliktu spočívajícího v neoprávněném zastavení nebo stání. Je zcela patrné, že Nejvyšší správní soud vyžaduje ve skutkové větě konkrétní popis, jakým způsobem byl porušen zákonný zákaz platný pro zastavení nebo stání, tj. v čem přesně neoprávněné zastavení nebo stání spočívalo, jaký byl v určitém místě zákonný režim pro zastavení nebo stání. Jelikož zákon omezuje zastavení a stání řadou pravidel a tato pravidla lze porušit různými způsoby, nemůže být ve skutkové větě skutek popsán toliko jako neoprávněné zastavení nebo stání. Z popisu skutku musí být patrné, jakým konkrétním způsobem pachatel jednal, aby bylo možné následně právně kvalifikovat, který konkrétní zákonem stanovený zákaz tímto jednáním porušil.

53. Nutno podotknout, že v důsledku nedostatečného vymezení způsobu spáchání skutku bylo v nyní projednávané věci taktéž nedostatečně vymezeno místo spáchání skutku. Identifikace místa ulicí a číslem popisným může být v řadě případů zcela dostačující, nikoliv však v případě deliktu spočívajícího ve stání či zastavení v křižovatce nebo v nedovolené vzdálenosti od ní. Podél této konkrétní budovy se totiž na dané ulici zcela jistě nachází jak prostor, kde zákonný zákaz stanovený v § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu může být porušen, tak prostor, kde porušen být nemůže.

V. Shrnutí a náklady řízení

54. S ohledem na výše učiněné závěry soud ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaný dle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem soudu, a je tak povinen napravit nedostatečný popis skutku ve výroku rozhodnutí o správním deliktu.

55. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází ze znění § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s. má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Podle § 60 odst. 7 s. ř. s. jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává. Žalovaný ve věci úspěšný nebyl, právo na náhradu nákladů řízení mu tak nepřísluší.

56. Ačkoliv žalobce ve věci úspěšný byl, zdejší soud v posuzované věci shledal existenci mimořádných důvodů zvláštního zřetele hodných pro aplikaci § 60 odst. 7 s. ř. s. a žalobci náhradu nákladů zčásti nepřiznal. Důvody zvláštního zřetele hodné shledává soud především v konstantním obstrukčním postupu zmocněnce, kterého si žalobce zvolil pro správní řízení (společnost FLEET Control, s. r. o.). Smyslem činnosti tohoto subjektu je všemi prostředky zajistit beztrestnost jeho klientů v rámci tzv. pojištění proti pokutám za dopravní přestupky či správní delikty (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016- 40). Tento zmocněnec naplňuje smysl své činnosti konstantně obstrukčními praktikami, které činí jménem zastoupených, kteří si jej i s vědomím toho jako zmocněnce volí zcela dobrovolně (žalobce nevyjímaje). Obstrukční úkony jsou tak přičitatelné přímo účastníkům řízení, jejichž jménem jsou činěny. Z nepřeberného množství případů, kdy tento zmocněnec využil některou z obstrukčních taktik lze poukázat např. na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, čj. 1 As 158/2016-28, ze dne 3. 5. 2017, čj. 3 As 61/2016-44, ze dne 26. 8. 2016, čj. 4 As 123/2016-24, nebo ze dne 23. 11. 2016, čj. 6 As 36/2016-29. Nutno dodat, že samotné „pojištění“ je krajně společensky nebezpečné, neboť řidiči, kteří je využívají, jsou fakticky vedeni k ignorování pravidel silničního provozu v domnění, že jim nehrozí žádná sankce (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2017, č. j. 4 As 199/2017-30). Obecně soud nemůže přistoupit na posvěcení takovéto činnosti a mimo jiné také aprobovat její částečné financování cestou přiznávání náhrad nákladů soudních řízení, je-li úspěch žalobce před soudem právě důsledkem obstrukční činnosti a nikoliv kontinuální snahy žalobce dosáhnout nápravy protiprávního stavu.

57. Konkrétně v nyní projednávané věci zvolil žalobce dvě modelové obstrukční taktiky. První z nich spočívala v uvedení, že vozidlo řídila osoba, které se konstantně nedaří doručovat. Druhá pak spočívala v ponechání si klíčové námitky (pro kterou bylo následně žalobě vyhověno) až pro soudní řízení. Bylo-li by cílem žalobce dosáhnout nápravy protiprávního stavu (nedostatečného vymezení skutku), zcela jistě by tuto klíčovou námitku uplatnil v rámci odvolání, aby byla tato nezákonnost ještě v rámci správního řízení napravena. Jeho cílem (o čemž je soud právě i s ohledem na volbu zmocněnce přesvědčen) naopak bylo využít tohoto nedostatku pro to, aby bylo správní řízení prodlouženo (v důsledku očekávaného zrušení rozhodnutí soudem) s cílem dosáhnout prekluze, potažmo finančně profitovat z přiznaných nákladů řízení. Ty soud i s ohledem na takřka formulářový způsob konstruování žalob v případě osob využívajících služeb společnosti FLEET Control, s. r. o. nepovažuje za skutečné „náklady řízení“ nýbrž za reálný profit sloužící k finančnímu zabezpečení fungování celého projektu „pojištění proti pokutám“ (součástí projektu je také zajištění právního zastoupení před soudem).

58. S ohledem na výše uvedené shledal soud, že je na místě přiznat žalobci pouze náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč, které odpovídají výši soudního poplatku, který žalobce musel uhradit. Ve zbytku soud shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení.

Poučení