31 A 12/2021–171

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Petra Sedláka, PhD., a JUDr. Václava Štencla, MA, ve věci žalobce: Svaz vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO, IČO 48460915 sídlem Žižkova 93, 586 01 Jihlava zastoupený advokátem JUDr. Oldřichem Chudobou sídlem Při Trati 1084/12, 141 00 Praha 4 proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina sídlem Žižkova 1882/57, 586 01 Jihlava za účasti osoby zúčastněné na řízení: městys Luka nad Jihlavou, IČO 00286192 sídlem 1. Máje 76, 588 22 Luka nad Jihlavou zastoupený advokátkou JUDr. Boženou Zmátlovou sídlem Dvořákova 1927/5, 586 01 Jihlava o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 12. 2020, č. j. KUJI 114435/2020 a č. j. KUJI 114436, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 4. 12. 2020, č. j. KUJI 114435/2020, se zrušuje ve výroku I. a III. a v této části se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 4. 12. 2020, č. j. KUJI 114436/2020, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 26 570 Kč, a to k rukám JUDr. Oldřicha Chudoby, advokáta se sídlem Při Trati 1084/12, 141 00 Praha 4, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Osoba zúčastněná na řízení uplatnila žalobami ze dne 27. 7. 2015 a 2. 7. 2018 u Okresního soudu v Jihlavě vůči žalobci nároky na zaplacení částek 15 514 894,50 Kč a 3 102 978,90 Kč, které měly představovat alikvótní část nájemného inkasovaného žalobcem od společnosti Vodárenská akciová společnost a. s. mimo jiné za nájem majetku, který měl být vydán osobě zúčastněné na řízení po jejím vystoupení ze žalobce. Okresní soud v Jihlavě řízení pravomocně zastavil (usneseními ze dne 21. 3. 2018, č. j. 108 C 57/2015–354, a ze dne 4. 1. 2019, č. j. 21 C 290/2018–111) s tím, že po právní moci bude věc postoupena žalovanému, a zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů posléze usnesením ze dne 18. 6. 2020, č. j. Konf 4/2019–67, potvrdil, že k rozhodnutí o uvedených žalobách je příslušný žalovaný. Ten proto následně vydal ve věci dne 4. 12. 2020 dvě rozhodnutí č. j. KUJI 114435/2020 a č. j. KUJI 114436/2020 (dále také „napadená rozhodnutí“). Rozhodnutím č. j. KUJI 114436/2020, uložil žalobci povinnost zaplatit osobě zúčastněné na řízení jednak částku 16 004 567,04 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody spolu s úroky z prodlení (výrok I.), jednak částku 4 719 Kč představující náhradu nákladů řízení (výrok II.). Rozhodnutím č. j. KUJI 114435/2020, pak žalovaný uložil žalobci povinnost zaplatit osobě zúčastněné na řízení jednak částku 3 088 388,18 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody spolu s úroky z prodlení (výrok I.), jednak částku 4 719 Kč představující náhradu nákladů řízení (výrok III.), a zamítl návrh osoby zúčastněné na řízení co do nároku ve výši 14 590,72 Kč (výrok II.). Proti oběma rozhodnutím podal žalobce dvě samostatné žaloby, které soud usnesením ze dne 23. 2. 2021, č. j. 31 A 12/2021–81, spojil ke společnému řízení.

II. Stanoviska účastníků řízení

2. Žalobce se domáhá zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věcí žalovanému k dalšímu řízení. Vůči oběma rozhodnutím shodně namítá, že nebyl vůbec pasivně legitimován ve vztahu k nároku na nájemné za majetek s právem hospodaření. Osoba zúčastněná na řízení se měla domáhat úhrady nájemného po provozovateli. Žalovaný se touto námitkou vůbec nezabýval a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Zánikem členství v žalobci vstoupila osoba zúčastněná na řízení ve vztahu k majetku s právem hospodaření do postavení pronajímatele. Měla se tedy placení nájemného domáhat z titulu splnění smluvního závazku přímo vůči nájemci. Pokud ten platil žalobci nějaké nájemné, pak se jednalo o smluvní plnění, které žalobce inkasoval po právu. Ze stejného důvodu měl být návrh zamítnut také v části týkající se majetku vybudovaného vlastní činností žalobce, který byl podle žalovaného také v právu hospodaření. Žalovaný dále přiznal osobě zúčastněné na řízení neexistující nárok na náhradu škody. Jeho podmínkou je porušení povinnosti, k čemuž ze strany žalobce nedošlo. Naopak osoba zúčastněná na řízení je v prodlení. Žalobce musel plnit všechny povinnosti vlastníka vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu. Žalovaný navíc přiznal osobě zúčastněné na řízení nárok v nesprávné a zcela neodůvodněné výši. Kvalifikoval–li nárok jako nárok na náhradu škody, měl povinnost zjistit výši škody, konkrétně výši ušlého zisku. Měl zjistit výši nájemného, které by osoba zúčastněná na řízení za provozování předmětného majetku inkasovala, pokud by se stala vlastníkem. V takovém případě by s ohledem na cenovou solidaritu v rámci svazku sama osoba zúčastněná na řízení inkasovala podstatně nižší částku. Žalovaným provedený výpočet nemá oporu ve stanovách, provozní smlouvě či zákoně. Návrh na provedení svědeckých výpovědí či ustanovení znalce přitom odmítl a rozhodl dle vlastních nesprávných úvah bez opory v dokazování. Napadená rozhodnutí jsou podle žalobce také nepřezkoumatelná, neboť se žalovaný nezabýval jeho věcnými námitkami. Ve vztahu k rozhodnutí č. j. KUJI 114436/2020 pak nad rámec výše uvedeného žalobce uplatňuje námitku nezákonnosti z důvodu, že rozhodnutí přiznává nárok v jiné výši, než v jaké jej osoba zúčastněná na řízení uplatňovala. Porušil tím zásadu dispoziční a § 141 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

3. Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na napadené rozhodnutí a navrhuje, aby soud žalobu zamítl.

4. Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření uvádí, že pro postoj žalobce nikdy nedošlo k uzavření dohody o vypořádání, žalobce jí řádně nevydal vodohospodářský majetek a stále pobíral finanční plnění za užívání jejího majetku.

III. Předchozí rozsudky krajského soudu a Nejvyššího správního soudu

5. Krajský soud v Brně na základě podaných žalob rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 31 A 12/2021–123, (dále také „předchozí rozsudek“) zrušil napadená rozhodnutí v žalobcem navrhovaném rozsahu a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že ze stanov svazku měst a obcí „Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko“ neplynula povinnost žalobce „vrátit“ majetek v jeho vlastnictví osobě zúčastněné na řízení. Nemohl tudíž takovou povinnost porušit a osobě zúčastněné na řízení zároveň nemohlo vzniknout právo na náhradu škody. Ve vztahu k majetku ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení, který byl vložen do hospodaření svazku, však krajský soud shledal, že se žalobce bezdůvodně obohatil na úkor osoby zúčastněné na řízení. Zároveň krajský soud přisvědčil námitce, že žalovaný svým rozhodnutím nepřípustně překročil návrh.

6. Na základě kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení následně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 7 As 307/2022–68, (dále také „zrušující rozsudek“) zrušil předchozí rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Neaproboval zejména jeho závěr, že ze stanov nevyplývá povinnost žalobce vrátit osobě zúčastněné na řízení majetek ve vlastnictví žalobce. Nevyloučil proto, že by prodlením žalobce se splněním této povinnosti mohl vzniknout osobě zúčastněné na řízení nárok na náhradu škody. Zároveň Nejvyšší správní soud uložil krajskému soudu, aby se zabýval otázkou platnosti dohod o převodu vlastnictví na žalobce datovaných před rokem 2000 s ohledem na námitku, kterou osoba zúčastněna na řízení uplatnila až v kasační stížnosti.

IV. Nové posouzení věci krajským soudem

7. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadená rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jejich vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Při rozhodování soud vycházel z obsahu správních spisů, nad jejichž rámec nebylo potřeba provádět dokazování.

8. Nejdříve se soud zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Tyto námitky přitom neshledal důvodnými. Žalovaný popsal veškeré skutkové okolnosti, které vzal za prokázané a které považoval za rozhodné pro posouzení věci. Stejně tak uvedl rozhodnou právní úpravu a zcela jasně ji interpretoval a aplikoval. Z napadených rozhodnutí je zcela zřejmé, jaký názor na ty které námitky žalobce žalovaný zastává, byť tento postoj žalovaného je v některých případech vyjádřen implicitně, tj. úvahou, která je ve zjevné kontrapozici k úvaze žalobce. Například ze způsobu výpočtu ušlého zisku je zcela zřejmé, že žalovaný považuje svůj postup za dostatečný a nevidí důvod pro další zjišťování skutkového stavu. Za této situace nebylo nutné, aby tuto prostou větu ve svém rozhodnutí konstatoval. Žalobci nic nebrání namítat v žalobě, že skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně, a krajskému soudu nic nebrání v tom, aby postup žalovaného přezkoumal a důvodnost této námitky posoudil. Nelze proto vůbec hovořit o nepřezkoumatelnosti – tj. nemožnosti přezkumu. Stejně tak nebylo povinností žalovaného reagovat samostatnou argumentací na námitku žalobce, že se osoba zúčastněná na řízení měla domáhat zaplacení nájmu po nájemci (tj. na námitku nedostatku pasivní legitimace žalobce). Z napadených rozhodnutí je totiž zcela zřejmé, že podle názoru žalovaného se osoba zúčastněná na řízení správně domáhala svého nároku po žalobci, přičemž titul tohoto nároku je v napadených rozhodnutích konkrétně popsán. Z logiky věci je zřejmé, že žalovaný nepřistoupil na argumentaci žalobce proto, že zastává zcela odlišný výklad než žalobce ohledně otázky, zda vznikl závazek z bezdůvodného obohacení a náhrady škody. Tento odlišný výklad je přitom v napadeném rozhodnutí zcela jasně vyjádřen. Úspornější argumentace ze strany žalovaného a absence výslovné reakce na některé dílčí argumenty žalobce sice rozhodně nezvyšuje přesvědčivost úvah žalovaného, nezakládá však ani nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, jestliže je jeho názor na všechny námitky žalobce patrný z jím provedené interpretace a aplikace rozhodného práva na projednávanou věc (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008–13, a ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011–72, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09; všechna zde citovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz a rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz).

9. Pro posouzení věci je v prvé řadě podstatný obsah Stanov svazku měst a obcí „Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko“ přijatých dne 11. 12. 2001, ve znění dodatku č. 1 schváleného dne 11. 5. 2004 a dodatku č. 2 ze dne 2. 1. 2007 (dále jen „stanovy“). Klíčová jsou zejména ustanovení, která stanoví jednotlivé kategorie majetku, s nímž žalobce hospodaří (čl. 8.4 a 8.5), a dále ustanovení obsahující pravidla pro vystoupení obce ze žalobce a pro vypořádání majetkové účasti obce na žalobci poté, co obec ze svazku vystoupí [čl. 12.4 písm. a) a dále čl. 12.6 až 12.8].

10. Podle čl. 8.4 stanov platí: „Svazek vede odděleně evidenci majetku sloužícího k zásobování vodou, odvádění a čištění odpadních vod (dále jen infrastrukturní majetek). Evidence je vedena podle níže uvedených skupin majetku a jednotlivých členských obcí: a) majetek nabytý do vlastnictví do 31.12.2000 : – majetek získaný na základě Dohody o bezúplatném převodu majetku mezi svazkem a Fondem národního majetku Praha – majetek získaný na základě převodů podle zák.č. 92/1991 Sb. a č. 171/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů – převodem od obcí podle § 20a odst. 3 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích ve znění pozdějších předpisů – majetek získaný na základě darovacích, kupních či jiných smluv o převodu vlastnického práva – majetek nabytý vlastní činností b) majetek nabytý svou vlastní činností po 31.12.2000 (§ 38 zákona č. 250/2000 Sb.) c) majetek, který do hospodaření svazku vložily ze svého vlastního majetku členské obce po 31.12.2000 a který zůstává ve vlastnictví těchto obcí podle ustanovení § 38 zákona č. 250/2000 Sb. d) infrastrukturní majetek svazku se dále dělí na : – společný infrastrukturní majetek, uvedený v příloze č. 2 těchto stanov dle stavu ke dni 31.10.2001, který bude průběžně aktualizován způsobem uvedeným v čl. 18 stanov. Příloha č. 2 je nedílnou součástí těchto stanov. – místní infrastrukturní majetek, tj. takový, který slouží pouze jedné obci“.

11. Podle čl. 8.5 pak platí následující: „Svazek hospodaří s majetkem, ke kterému nabyl a nabude vlastnické právo a dále s majetkem, který členské obce z vlastního majetku vložily do svazku a do hospodaření svazku. Majetek vložený obcí do hospodaření svazku zůstává ve vlastnictví obce. Vložením majetku obcí do hospodaření svazku přecházejí na svazek veškerá práva s výhradou majetkových práv, která jsou vyhrazena dle § 85 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, zastupitelstvu obce. Rozsah majetkových práv přenesených na svazek bude specifikován ve smlouvě o vkladu majetku do hospodaření.“ 12. Podle čl. 12.4 „obec může ze svazku vystoupit podle projevu své vůle na základě rozhodnutí zastupitelstva obce, které bude doručeno předsednictvu do 14. dnů od rozhodnutí zastupitelstva. Písemné oznámení musí být doručeno nejpozději do 30.6. (včetně) kalendářního roku. Členství může být ukončeno nejdříve k 1.1. následujícího kalendářního roku. Smlouvy o finančním vypořádání mezi vystupující obcí a svazkem musí být vypořádány nejpozději do 1 měsíce ode dne zániku členství. Pokud nedojde k uzavření smluv o majetkovém vypořádání v daném termínu z důvodů na straně vystupující obce, zaplatí obec smluvní pokutu ve výši ročního členského příspěvku pro příslušný rok. Pokud nedojde k uzavření smluv z důvodů ze strany svazku, je svazek povinen plnit povinnosti dané stanovami tak, jako by byla vystupující obec právoplatným členem svazku. Stejná ustanovení platí i při vyloučení obce ze svazku valnou hromadou.“ 13. Podle čl. 12.6 „[v]ystoupí–li obec dle čl. 12.4 písm. a) ze svazku, je svazek povinen obci vrátit vložený majetek a majetek, který byl do svazku převeden dle privatizačního projektu, včetně technického zhodnocení na tomto majetku provedeném, majetek vybudovaný svazkem z podílu obce na nájemném ze svazku či z vlastního rozpočtu obce a majetek pořízený pro potřeby obce s jejím finančním přispěním, avšak bez podílu na společném zařízení vodovodů a kanalizací, jehož seznam je uveden v příloze č. 2 stanov. Tento majetek je nedělitelný a zůstává majetkem svazku. Seznam společného majetku nelze rozšířit o další majetek bez souhlasu zastupitelstva obce, o jejíž majetek by se seznam rozšiřoval.“ 14. Podle čl. 12.7 „[u] místního infrastrukturního majetku, který byl vybudován a vložen do svazku v době členství obce ve svazku, musí obec provést při vystoupení ze svazku finanční vypořádání v závislosti na zdrojích, ze kterých bylo vodárenské nebo kanalizační zařízení vybudováno. Obec je povinna finančně vypořádat jen tu část, kterou na vybudování zařízení přispěl svazek nad podíl investičních prostředků příslušející obci dle vloženého majetku. V případě, že náklady na pořízení věci byly hrazeny z úvěru, uhradí vystupující obec i úroky z tohoto úvěru. Dále je obec povinna poukázat svazku finanční prostředky ve výši DPH, vyměřené v souvislosti s převodem místního infrastrukturního majetku.“ 15. A nakonec čl. 12.8 stanoví: „Při vypořádání společného infrastrukturního majetku je povinna vystupující obec uhradit svazku zbývající část úvěru, jímž je tento majetek zatížen. Podíl obce bude vypočten takto: – zůstatková hodnota úvěru včetně úroku se vydělí celkovým počtem obyvatel všech členských obcí svazku a tato částka se vynásobí počtem obyvatel vystupující obce.“ 16. Předně krajský soud setrvává na svém závěru, že pravidla pro vypořádání majetkové účasti obce na žalobci se týkají pouze majetku ve vlastnictví žalobce. Majetek, který nebyl v jeho vlastnictví (zejména majetek toliko vložený do jeho hospodaření), totiž není potřeba nijak vypořádávat. Nadále proto také platí, že právní režim obou těchto širších kategorií majetku je rozdílný. Rozlišení vlastnictví k jednotlivým druhům majetku je tak první klíčovou podmínkou pro posouzení oprávněnosti nároku osoby zúčastněné na řízení.

17. Soud však již musí korigovat svůj dřívější závěr, že citované články stanov představují pouze pravidla pro vypořádání majetkové účasti obce na žalobci. Ve světle závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu je nutno konstatovat, že z citovaných článků stanov také plyne žalobci přímá povinnost vrátit vystoupivší obci majetek v jeho vlastnictví. Z toho plyne, že obecně přichází v úvahu odpovědnost žalobce za škodu způsobenou porušením této povinnosti. Jelikož se jedná svou povahou o povinnost smluvní (stanovy mají povahu smlouvy sui generis, neboť si jimi zakládající členové společně sjednávají základní pravidla fungování svazku), řídí se taková odpovědnost § 2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“). Podle něj poruší–li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.

18. Zároveň musí soud změnit svůj dřívější náhled na lhůtu jednoho měsíce dle čl. 12.4 stanov. Tuto lhůtu zdejší soud ve svém předchozím rozsudku nevnímal jako lhůtu pro vrácení majetku, nýbrž výlučně jako lhůtu pro uzavření smlouvy o vypořádání. Tento náhled však již neobstojí, neboť ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že smlouva o vypořádání je de facto formálním postupem vrácení majetku (a také jediným možným). Lhůta pro vypořádání je tudíž zároveň lhůtou pro vrácení majetku.

19. Právě skutečnost, že jediná a poněkud specifická možnost splnění uvedené povinnosti „vrátit“ majetek spočívá v uzavření smlouvy, se ovšem promítá do posuzování splnění dané povinnosti žalobcem. O nesplnění této povinnosti by totiž bylo možné hovořit pouze v případě, že by žalobce zmařil uzavření takové smlouvy ve lhůtě jednoho měsíce ode dne zániku členství obce. Takové zmaření si lze představit v zásadě třemi způsoby: 1) nepředložením návrhu smlouvy o vypořádání vystoupivší obci, 2) předložením objektivně zcela neakceptovatelného návrhu, 3) obstrukcemi bránícími v akceptaci návrhu ve stanovené lhůtě.

20. Lze shrnout, že pokud jde o uplatněný nárok na náhradu škody, muselo by být v řízení před žalovaným prokázány následující skutečnosti: a) majetek, k němuž se nárok vztahuje, je ve vlastnictví žalobce (na majetek ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení se totiž uvedená povinnost nevztahuje a naopak zde přichází v úvahu pouze nárok na bezdůvodné obohacení – viz dále), b) porušení povinnosti „vrátit“ majetek ve stanovené lhůtě, tj. zmaření uzavření smlouvy o vypořádání žalobcem jedním z výše uvedených způsobů, c) vznik konkrétně vyčíslené škody na straně osoby zúčastněné na řízení, d) příčinná souvislost mezi porušením povinnosti „vrátit“ majetek a vznikem škody.

21. Pokud jde o první rozhodnou skutečnost, tj. vlastnictví majetku, žalovaný při rozhodování vycházel ze svého rozhodnutí ze dne 8. 7. 2019, č. j. KUJI 53597/2019. Z tohoto rozhodnutí, které je součástí správního spisu, vyplývá, že za majetek ve vlastnictví žalobce žalovaný považoval mimo jiné také majetek převáděný do vlastnictví žalobce na základě smluv či dohod uzavíraných do roku 2000 (výrok III. uvedeného rozhodnutí). Ačkoliv osoba zúčastněná na řízení v řízení před krajským soudem opět neuplatnila žádnou námitku směřující k tomu, že by některá z takových smluv měla být absolutně neplatná, zavázal Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku krajský soud k tomu, aby posoudil důvodnost uplatněné kasační námitky, která směřovala k této otázce. Přestože v kasační stížnosti nebyla tvrzení osoby zúčastněné na řízení přímo individualizována ve vztahu ke konkrétním dohodám, krajský soud nemohl odhlédnout od skutečnosti, že Nejvyšší správní soud již v související věci platnost některých z dotčených smluv posoudil. Konkrétně v rozsudku ze dne 17. 5. 2023, č. j. 10 As 350/2022–56, dospěl k závěru, že tři dohody o převodu majetku uzavřené mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení ve dnech 30. 12. 1997, 4. 1. 1999 a 27. 12. 2000, které jsou také součástí správního spisu v nyní projednávané věci, byly absolutně neplatné. S ohledem na absolutní neplatnost takových dohod nemohl nabýt žalobce vlastnické právo k převáděnému majetku. Na tento majetek se pak nemohla vztahovat povinnost dle čl. 12.6 stanov a osobě zúčastněné na řízení ve vztahu k tomuto majetku nemohl vzniknout nárok na náhradu škody z důvodu porušení uvedené povinnosti. V této části jsou napadená rozhodnutí již z tohoto důvodu nezákonná.

22. Pokud jde o druhou z uvedených skutečností, žalovaný při svém rozhodování nezohlednil skutečnost, že žalobce mohl svou povinnost „vrátit“ majetek splnit pouze uzavřením smlouvy s osobou zúčastněnou na řízení. V důsledku toho žalovaný ani neučinil dostatečná skutková zjištění, která by umožňovala posoudit, zda žalobce zmařil uzavření takové smlouvy ve smyslu výše uvedeného (bod 19. tohoto rozsudku). Nedostatečná skutková zjištění představují vadu, která znemožňuje posoudit základ nároku žalobce na náhradu škody. Jedná se tak o druhý důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.

23. Uvedené nedostatky brání tomu, aby soud v úplnosti přezkoumal samotnou výši náhrady škody, kterou žalovaný osobě zúčastněné na řízení přiznal. Pro účely dalšího řízení postačuje k některým aspektům určení výše náhrady škody (zejména k možnosti vycházet z tabulky rozdělení investic) odkázat na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2024, č. j. 30 A 136/2021–102.

24. Nedostatky týkající se posouzení nároku na náhradu škody však soudu nebrání v přezkumu závěrů, které žalovaný vyslovil ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Ve vztahu k tomuto nároku přitom krajský soud neshledal žádný důvod pro to, aby se odchýlil od svých závěrů vyslovených v předchozím rozsudku. Jelikož tyto závěry aproboval i Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku, krajský soud je dále opakuje.

25. Předně je nutno upozornit, že dle odůvodnění napadeného rozhodnutí se nárok na vydání bezdůvodného obohacení, o němž žalovaný rozhodoval, týkal pouze majetku ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení, který byl vložen do hospodaření žalobce. Pouze tohoto majetku se tedy týkají následující úvahy.

26. Okamžikem vystoupení osoby zúčastněné na řízení ze žalobce (31. 12. 2014) zaniklo žalobci právo hospodaření k majetku, který byl vložen do hospodaření. V důsledku toho vstoupila osoba zúčastněná na řízení od 1. 1. 2015 do právního postavení pronajímatele předmětného majetku dle Smlouvy o provozu vodovodů a kanalizací, o nájmu vodovodů a kanalizací, o správě a rozvoji majetku vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu ze dne 28. 4. 2010, a to na základě analogické aplikace § 680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Tato dřívější právní úprava účinná v době uzavření provozní smlouvy se uplatní na základě přechodného ustanovení obsaženého v § 3074 odst. 1 OZ, neboť provozní smlouva nese znaky pachtu (nutno však poznamenat, že veškeré zde učiněné závěry by bylo možné konstatovat i na základě nové právní úpravy na základě analogické aplikace § 2221 odst. 1 a § 1882 odst. 1 OZ). Prakticky shodné závěry potvrdil v souvisejících věcech Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 22. 2. 2017, č. j. 70 Co 104/2016–278, a Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 9. 2018, č. j. 26 Cdo 4497/2017–337.

27. Přechod práv a povinností však nutně neznamená, že by závazek nájemce platit nájemné mohl zaniknout pouze splněním novému pronajímateli. Jak je totiž zřejmé z § 680 odst. 2 obč. zák., nájemce je oprávněn zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu byla změna oznámena nebo nabyvatelem prokázána. Toto ustanovení fakticky potvrzuje analogické pravidlo obsažené v § 526 odst. 1, větě druhé obč. zák., podle něhož dokud není oznámeno dlužníkovi postoupení pohledávky nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli. Podle názoru zdejšího soudu proto nutně platí, že do doby, než byl nájemci v nyní projednávané věci oznámen přechod práv a povinností žalobcem nebo prokázán osobou zúčastněnou na řízení, mohl se nájemce zprostit povinnosti platit nájemné jeho zaplacením žalobci. Tento závěr je přitom pro projednávanou věc zcela stěžejní, neboť umožňuje zodpovědět otázku, zda po zaplacení nájemného (které nyní osoba zúčastněná na řízení požaduje po žalobci z titulu bezdůvodného obohacení) žalobci trval závazek nájemce zaplatit tentýž nájem osobě zúčastněné na řízení. Nemohly totiž vedle sebe existovat oba závazky, které by opravňovaly osobu zúčastněnou k tomu, aby jí fakticky tutéž částku zaplatily dva subjekty. Závazek z titulu bezdůvodného obohacení má subsidiární povahu a může vzniknout pouze tam, kde pro daný nárok neexistuje jiný zákonný nebo smluvní titul.

28. V posuzovaném případě z obsahu správního spisu neplyne, že by nájemci byl oznámen (resp. prokázán) přechod práv a povinností ze žalobce na osobu zúčastněnou na řízení. Pokud nebude v dalším řízení zjištěn opak, pak bude nutno vycházet z toho, že nájemce plnil žalobci jako domnělému pronajímateli i po 1. 1. 2015 po právu a zprostil se tím svého závazku platit nájemné za příslušná období. Zároveň s ohledem na analogické užití § 680 odst. 2 obč. zák. žalobci po 1. 1. 2015 nesvědčilo právo na placení nájemného. Jestliže takové nájemné obdržel, pak je obdržel bez právního důvodu (konkrétně bez právního důvodu, který by svědčil právě jemu), a stal se obohaceným. Ochuzeným pak nemohl být nájemce, neboť ten svůj závazek řádně splnil, a nemůže proto žádat vrácení plnění, které učinil po právu. Naopak osoba zúčastněná na řízení zjevně ochuzena byla, neboť ji svědčilo právo na zaplacení nájemného, přičemž po nájemci se již plnění tohoto práva domáhat nemohla, neboť ten svůj závazek řádně splnil plněním domnělému pronajímateli.

29. Jestliže z popsaných skutkových okolností plyne, že se žalobce bezdůvodně obohatil na úkor osoby zúčastněné na řízení v rozsahu přijetí nájemného za nájem majetku, který byl žalobci původně vložen do hospodaření, vznikl tím závazkový právní vztah mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 OZ. Jakkoliv toto bezdůvodné obohacení lze charakterizovat jako plnění bez právního důvodu (ale také jako protiprávní užití cizí hodnoty), není tato kategorizace vůbec podstatná, neboť citované ustanovení ve svém prvním odstavci obsahuje generální klauzuli, která by pokryla všechny případy obohacení bez spravedlivého důvodu. Výčet možných typů bezdůvodného obohacení v odstavci druhém je toliko demonstrativní. Nemůže být přitom pochyb o tom, že se žalobce obohatil bez spravedlivého důvodu, jestliže mu již nesvědčilo právo na placení nájemného. Nebude–li v dalším řízení zjištěno nic, co by zásadním způsobem změnilo výše uvedená skutková východiska, pak bude nutno uzavřít, že žalobce byl ve vztahu k uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimován.

30. Na podporu výše učiněných závěrů si zdejší soud dovolí doplnit, že Nejvyšší soud obecně rozlišuje mezi případy, kdy nájemce plní jiné osobě než vlastníkovi například z důvodu omylu (popř. vědomě v rozporu s právem) a kdy plní domnělému pronajímateli v dobré víře, že se jedná o vlastníka. Zatímco v prvém případě se příjemce plnění bezdůvodně obohacuje na úkor nájemce (který se svého závazku nezprostil a má jej plnit skutečnému pronajímateli/vlastníkovi), v druhém případě se obohacuje na úkor vlastníka (neboť nájemce se buďto svého závazku zprostil, nebo platný závazek vůbec neexistuje, takže se vlastník ani nemůže po nájemci domáhat splnění takového závazku).

31. Do prvního okruhu případu spadají obecně nejčastěji případy plnění jiné osobě než věřiteli v omylu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 289/2001). Do této první skupiny však lze zařadit i případ řešený v žalobcem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, č. j. 26 Cdo 4497/2017–337. Jakkoliv byl v něm posuzovaný skutkový stav na první pohled obdobný nyní projednávané věci, zásadní odlišnost spočívá v tom, že v dané věci bylo prokázáno, že žalobce oznámil nájemci vystoupení ze svazku a požádal jej o placení alikvotní části nájemného. Pokud tedy nájemce plnil přesto původnímu pronajímateli, plnil vědomě v rozporu s právem, a jeho závazek platit nájemné proto nemohl zaniknout splněním a vůči žalobci nadále trval.

32. Druhou kategorii pak tvoří případy v podstatě srovnatelné s nyní projednávanou věcí (a proto právě tato judikatura je pro projednávanou věc přiléhavější). Jednalo o případy plnění dřívějšímu vlastníkovi při neoznámení převodu či přechodu vlastnictví věci (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 270/2019, a ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1056/2010), nebo plnění domnělému pronajímateli, kterému nesvědčilo vlastnické právo (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 654/2005, a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017).

33. Pro úplnost soud uvádí, že na existenci závazku z bezdůvodného obohacení nemůže mít žádný vliv to, nakolik osoba zúčastněná na řízení zavinila, že se nájemce nedozvěděl o změně osoby vlastníka (tj. o přechodu práv a povinností pronajímatele). Jak bylo uvedeno výše, rozhodné je pouze to, zda byla nájemci tato skutečnost oznámena (resp. prokázána). Pouze tato skutečnost je podstatná pro posouzení, zda nájemce svůj závazek platit nájemné za jednotlivá období řádně splnil, což je klíčové pro posouzení pasivní věcné legitimace v případě žaloby na vydání bezdůvodného obohacení. Případné pochybení osoby zúčastněné na řízení spočívající v neoznámení této skutečnosti je proto z tohoto pohledu zcela irelevantní. Nelze navíc přehlédnout ani skutečnost, že sám žalobce měl také možnost oznámit nájemci změnu v osobě pronajímatele.

34. Lze tedy shrnout, že zjištěný skutkový stav podporuje závěr žalovaného o oprávněnosti nároku osoby zúčastněné na řízení vůči žalobci (který je tudíž osobou pasivně legitimovanou) na vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k majetku, který byl vložen do hospodaření žalobce. Jelikož však nebylo o jednotlivých nárocích osoby zúčastněné na řízení (nárok na vydání bezdůvodného obohacení a nárok na náhradu škody) rozhodnuto samostatně podle rozdílných právních titulů, nemohl soud přistoupit pouze ke zrušení části výroků I. napadených rozhodnutí. Formulace těchto výroků neumožňuje soudu oddělit tu část, která se týká pouze nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

35. Ve vztahu k výši přiznané náhrady škody a bezdůvodného obohacení musí soud zároveň zopakovat svůj závěr o nezákonnosti napadeného rozhodnutí č. j. KUJI 114436/2020 z důvodu překročení návrhu. Je nutno dát za pravdu žalobci v tom, že ve sporném řízení se obecně uplatňuje zásada dispoziční, což potvrzuje znění § 141 odst. 7 správního řádu, podle něhož lze buďto návrhu zčásti nebo zcela vyhovět, nebo návrh zčásti nebo zcela zamítnout. Tato zásada může být prolomena pouze ve výjimečných případech, kdy charakter řízení neumožňuje správnímu orgánu jednoduše potvrdit či nepotvrdit uplatňovaný nárok. Může jít například o situace, kdy správní orgán musí korigovat vzájemně uplatňované nároky v rámci komplexních. Právě na tyto výjimečné případy přitom mířily i žalovaným odkazované rozsudky zdejšího soudu ze dne 29. 8. 2019, č. j. 29 A 54/2014–314, a ze dne 24. 10. 2019, č. j. 29 A 83/2013–466. Kromě toho, že Nejvyšší správní soud již korigoval závěr krajského soudu o nutnosti komplexního řešení majetkového vypořádání při vystoupení obce ze žalobce, situace v nyní posuzované věci je navíc jiná. Osoba zúčastněná na řízení své nároky zjevně uplatňuje mimo rámec vypořádání majetkové účasti – nedomáhá se provedení vypořádání, vyplacení vypořádacího podílu apod. Svůj nárok označuje jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, resp. z titulu náhrady škody. Nemělo tedy podle ní jít o jednu z „větví“ vypořádání její majetkové účasti na žalobci, nýbrž o zcela samostatný nárok. Ostatně proto také tento nárok uplatňovala nejprve u civilních soudů. Skutečnost, že tento nárok úzce souvisí s veřejnoprávní smlouvou, neznamená, že by se jednalo o nárok závislý na jiných nárocích, jejichž posouzení by bylo nutné společně, ve vzájemných souvislostech. V daném případě tedy nebyla dána žádná výjimečná okolnost pro to, aby žalovaný vybočil ze zásady dispoziční. Překročení návrhu osoby zúčastněné na řízení, co do přiznané částky (překročením návrhu není případné odlišné právní posouzení nároku, ani odlišné slovní vyjádření uplatňovaného nároku ve výroku – srov. obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, a ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I.ÚS 2443/08), proto představovalo nezákonnost výroku I. rozhodnutí žalovaného č. j. KUJI 114436/2020.

V. Shrnutí a náklady řízení

36. Soud z výše uvedených důvodů ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. musel přistoupit ke zrušení výroků I. obou napadených rozhodnutí. Jelikož výrok III. rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2020, č. j. KUJI 114435/2020, a výrok II. rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2020, č. j. KUJI 114436/2020, jsou výroky závislé (rozhodnutí o nákladech řízení se odvíjí od rozhodnutí ve věci samé) a samy o sobě neobstojí, přistoupil soud taktéž k jejich zrušení. Zároveň soud věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Protože žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2020, č. j. KUJI 114435/2020, pouze v rozsahu výroků I. a III., přičemž výrok II. samostatně obstojí, přistoupil soud ke zrušení uvedeného rozhodnutí pouze v rozsahu výroků I. a III. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V případě nároku na náhradu škody nejprve žalovaný přesněji vymezí, kterého majetku se tento nárok týká s ohledem na skutečnost, že některé dohody převodu majetku byly absolutně neplatné. Dále opatří dostatečné podklady pro hodnocení, zda žalobce porušil povinnost „vrátit“ majetek osobě zúčastněné na řízení, tj. zda zmařil uzavření smlouvy, kterým by byl sporný majetek „vrácen“. Tuto otázku pak ve svém rozhodnutí vyhodnotí. V případě nároku na vydání bezdůvodného obohacení žalovaný v prvé řadě vezme v úvahu, že tento nárok se může týkat pouze majetku svěřeného do hospodaření žalobci, u něhož okamžikem vystoupení osoby zúčastněné na řízení ze žalobce došlo ke změně v osobě pronajímatele. Nedojde–li ke změně skutkových zjištění, bude žalovaný vycházet z toho, že změna v osobě pronajímatele nebyla nájemci oznámena žalobcem ani prokázána osobou zúčastněnou na řízení. V takovém případě se nájemce platbou nájemného žalobci zprostil svého závazku a žalobce se přijetím nájemného bezdůvodně obohatil na úkor osoby zúčastněné na řízení.

37. Výrok o náhradě nákladů řízení o žalobách i kasační stížnosti vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

38. Žalobce byl ve věci celkově úspěšný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i kasační stížnosti vůči žalovanému. Náklady řízení žalobce sestávají ze zaplacených soudních poplatků ve výši 6 000 Kč a z odměny a náhrady hotových výdajů zástupce žalobce. Odměna zástupce činí dle § 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů za čtyři úkony právní služby, které byly učiněny samostatně před spojením věcí ke společnému řízení (2x příprava a převzetí věci a 2x sepis žaloby), a jeden úkon v řízení o kasační stížnosti (vyjádření ke kasační stížnosti), 5 x 3 100 Kč a náhrada hotových výdajů činí dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky 5 x 300 Kč. Jelikož je zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna a náhrada hotových výdajů o částku odpovídající této dani, tj. o 3 570 Kč. Celková výše nákladů řízení žalobce tak činí 26 570 Kč. Soud žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení v souvislosti s účtovanými úkony právní služby „doplnění vyjádření k žalobě“, „porada s klientem přesahující jednu hodinu“ a „porada s klientem před podáním repliky“. Doplnění vyjádření k žalobě ani replika nebyly učiněny a porady s klientem žalobce nedoložil. Kromě toho účtovaná porada byla první poradou s klientem, která je zahrnuta v úkonu právní služby „převzetí a příprava zastoupení“. Úkonem právní služby dle § 11 odst. 1 písm. c) citované vyhlášky je pouze „další“ porada s klientem.

39. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly (§ 60 odst. 5 s. ř. s. a contrario). V řízení o kasační stížnosti byla v postavení účastníka řízení, a proto je nutno o jejich nákladech za toto řízení rozhodnout v režimu § 60 odst. 1 s. ř. s. Jelikož je však rozhodný celkový úspěch ve věci (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2011, č. j. 5 Afs 52/2010–548, ze dne 18. 5. 2011, č. j. 7 As 52/2011–100, ze dne 19. 11. 2009, č. j. 7 As 67/2009–219, či ze dne 26. 11. 2013, č. j. 2 As 66/2013–25), je nutné posoudit, zda lze výsledek řízení o žalobě považovat za úspěch či neúspěch osoby zúčastněné na řízení. S ohledem na to, že osoba zúčastněná na řízení se jednoznačně stavěla na stranu žalovaného, je nutno zrušení napadených rozhodnutí považovat za její neúspěch ve věci. Nemá proto ani právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení

I. Předmět řízení II. Stanoviska účastníků řízení III. Předchozí rozsudky krajského soudu a Nejvyššího správního soudu IV. Nové posouzení věci krajským soudem V. Shrnutí a náklady řízení