31 A 143/2017 - 69

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA v právní věci žalobce: D. D. zastoupený advokátkou Mgr. Pavlínou Zámečníkovou sídlem Příkop 834/8, Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 4. 2017, č. j. MV-44418-4/SO-2017 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 29. 5. 2017 domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 25. 4. 2017, č. j. MV-44418-4/SO-2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „Ministerstvo“ nebo „prvostupňový orgán“), ze dne 9. 1. 2017, č. j. OAM-2456-32/PP-2016 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž Ministerstvo zamítlo žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle § 87e odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie (dále jen „EU“) uvedeným v § 15a zákona o pobytu cizinců.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce odůvodnil žalobu nezákonností napadeného rozhodnutí, neboť byl zkrácen na svých právech tím, že žalovaná nechránila práva a oprávněné zájmy žalobce, což je v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3, § 3 a § 4 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Následkem toho napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí spočívají na nesprávných skutkových závěrech a nesprávném právním posouzení, jsou proto v celém rozsahu nezákonná a nepřezkoumatelná.

3. Žalobce brojí především proti posouzení jeho partnerského vztahu s občankou České republiky, který nebyl označen za vztah trvalý s ohledem na jeho intenzitu a pevnost. Tyto závěry byly dle žalobce učiněny zejména na základě provedených výslechů, přičemž žalobce v nich neshledává žádné podstatné rozpory zpochybňující trvalost jejich vztahu.

4. Zcela konkrétně žalobce nesouhlasí se závěry učiněnými ohledně investic do společné budoucnosti, které neodpovídají obsahu správního spisu a u nichž není zřejmé, na základě čeho tak správní orgány usuzují. Taktéž argumentace žalované a Ministerstva, že žalobce a jeho partnerka nemají v současnosti žádné konkrétnější plány ohledně založení rodiny, nevychází z obsahu spisu, neboť z výslechu vyplývá, že by v budoucnu chtěli mít děti, avšak zatím se obávají nejistoty plynoucí právě ze stávající pobytové situace žalobce. Nadto správní orgány neposuzovaly otázku přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce a jeho partnerky. Žalobce je přesvědčen, že jeho vztah s partnerkou naplňoval všechny znaky trvalého vztahu již v době vydání prvostupňového rozhodnutí, což potvrzuje v mezidobí uzavřené manželství.

III. Vyjádření žalované

5. Žalovaná se k žalobě vyjádřila svým podáním ze dne 22. 6. 2017, v němž odmítla námitky žalobce a plně odkázala na spisový materiál. V napadeném rozhodnutí jsou srozumitelně a přezkoumatelně popsány důvody rozhodnutí žalované. Nadto žalovaná poukazuje na skutečnost, že žalobce v průběhu odvolacího řízení podobné námitky neuplatňoval, ač je uplatňovat mohl a měl.

IV. Další procesní průběh

6. O předmětné žalobě krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 14. 2. 2018, č. j. 31 A 143/2017-36, v němž žalobu zamítl. Předně krajský soud posoudil napadené rozhodnutí za plně přezkoumatelné, tudíž nepřisvědčil žalobní námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, jak ji ve svém žalobním návrhu žalobce navrhoval. Ve vztahu k samotné podstatě nyní projednávané věci – posouzení vztahu žalobce a jeho družky jako trvalého vztahu, který je obdobný vztahu rodinného příslušníka občana Evropské unie – krajský soud konstatoval, že posuzování trvalosti vztahu z hlediska jeho povahy, délky a intenzity na základě důkazů předložených žadatelem o vydání povolení k přechodnému pobytu na území ČR přísluší správnímu orgánu v rámci jeho správního uvážení, přičemž žalovaná dle zdejšího soudu nepřekročila meze správního uvážení, tj. nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem, její napadené rozhodnutí bylo v souladu s pravidly logického usuzování a premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Žalovaná a prvostupňový orgán naplnily povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Krajský soud neshledal ani porušení ustanovení § 2 odst. 1 a 3, § 3 a § 4 odst. 1 správního řádu. Ve vztahu k poslední žalobní námitce krajský soud poukázal na absenci povinnosti žalované a prvostupňového orgánu zabývat se přiměřeností dopadů jejich rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu do soukromého a rodinného života žalobce, vzhledem k absenci této povinnosti v ustanovení § 87e zákona o pobytu cizinců.

7. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který svým rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. 7 Azs 127/2018-47, rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení pro nepřezkoumatelnost. Krajský soud podle názoru Nejvyššího správního soudu nevypořádal žalobcovu argumentaci směřující do interpretace výslechů, které byly s ním a s jeho družkou provedeny, když se nevyjádřil k žádnému z dílčích tvrzení tohoto žalobního bodu, nijak neuvedl, které rozpory ve výpovědích nalezl a jak s nimi naložil, případně jak pohlíží na žalobcovu argumentaci týkající se obav z plánování rodiny či nákupu cenných věcí s ohledem na jeho nejistou pobytovou situaci. Podle Nejvyššího správního soudu „posuzování trvalosti vztahu z hlediska jeho povahy, délky a intenzity na základě důkazů předložených žadatelem o vydání povolení k přechodnému pobytu na území ČR přísluší správnímu orgánu v rámci jeho správního uvážení a úkolem soudu vskutku není nahradit správní uvážení uvážením soudním,“ (…), avšak „úkolem soudu je posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.“ V úvaze krajského soudu absentovalo rovněž posouzení, zda je správní uvážení logickým vyústěním řádného a úplného hodnocení skutkových zjištění.

V. Posouzení věci krajským soudem po vrácení věci Nejvyšším správním soudem

8. Po vrácení věci od Nejvyššího správního soudu krajský soud znovu předmětnou věc posoudil s tím, že neshledal důvod odchýlit se od svých závěrů uvedených již v rozsudku ze dne 14. 2. 2018, č. j. 31 A 143/2017-36, jestliže své závěry dále doplní podle požadavků plynoucích z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

9. Předně však krajský soud připomíná, že na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s. ř. s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 s. ř. s.

10. Krajský soud se znovu nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí soud musí zabývat z úřední povinnosti nad rámec dalších uplatněných žalobních námitek. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí prostě nelze věcně přezkoumat.

11. Z rozsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu k tomuto tématu (např. rozsudky ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-76, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 27/2008-76, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS) je zřejmé, že rozsudek je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, například pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí; pokud je jeho odůvodnění vnitřně rozporné, popřípadě je-li výrok v rozporu s odůvodněním; pokud z jeho výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Dále se jedná o případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. I nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů je soudní judikaturou bohatě zmapována. Zmínit lze například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007-64, a ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005-245). Z nich se podává, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; či proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat některou ze žalobních námitek včas uplatněných, či obsahuje-li odůvodnění rozsudku toliko převzaté pasáže z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž dále rozvádí dopad převzatých závěrů na konkrétní souzený případ a na samotné rozhodnutí ve věci. Dle Nejvyššího správního soudu pak pro posouzení přezkoumatelnosti správních rozhodnutí platí v podstatě stejné kautely, jako pro posouzení přezkoumatelnosti soudních rozhodnuti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2012, č. j. 7 As 163/2012-18).

12. Žalobce považuje žalobou napadené rozhodnutí žalované za nepřezkoumatelné s ohledem na nezákonnost napadeného rozhodnutí, zkrácení svých práv a porušení ustanovení § 2 odst. 1 a 3, § 3 a § 4 odst. 1 správního řádu, následkem čehož napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí spočívají na nesprávných skutkových závěrech a nesprávném právním posouzení.

13. K tomu zdejší soud uvádí, že rozhodnutí žalované je postaveno na řádně uvedených ustanovení zákona a v napadeném rozhodnutí se žalovaná vypořádala s posouzením zákonnosti prvostupňového rozhodnutí. Odvolací námitky žalovaná nemohla vypořádat, neboť žalobcem bylo podáno blanketní odvolání, které nebylo až do vydání napadeného rozhodnutí doplněno. Žalovaná také jasně uvedla, z jakých dokumentů (a dalších důkazních prostředků) při svém rozhodnutí vycházela. Nelze tak dospět k závěru, že by rozhodnutí žalované neobsahovalo zákonnou úpravu, o kterou se opírá, a neobsahovalo vypořádání některé z odvolacích námitek, či by neobsahovalo důkazy pro podporu skutečností, na kterých je postaveno, a následkem tohoto nedostatku by tak bylo nutné napadené rozhodnutí žalovaného považovat z tohoto důvodu za nepřezkoumatelné. O přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí svědčí i ta skutečnost, že žalobce s napadeným rozhodnutím bez jakýchkoliv problémů v žalobě argumentačně polemizuje, uvádí své právní názory odlišné od názorů žalované a celkově jí nečiní napadené rozhodnutí podrobit svému „přezkumu“ jako účastníku řízení. Zdejší soud k uvedené obecné námitce nepřezkoumatelnosti tedy na základě výše uvedených důvodů konstatuje, že ji shledává v této prvotní fázi nedůvodnou s tím, že některé další dílčí námitky žalobce jsou podrobeny soudnímu přezkumu dále.

14. Další okruh žalobních námitek se vztahuje k otázce, zda lze žalobce považovat za osobu s postavením obdobným rodinnému příslušníku občana Evropské unie. Žalovaná i prvostupňový orgán toto postavení žalobci pro absenci trvalosti vztahu mezi žalobcem a jeho družkou nepřiznaly. Spornou otázkou tak je v projednávané věci to, zda žalobce se svou partnerkou udržoval takový partnerský vztah, který by bylo možné označit za trvalý vztah.

15. Dle § 15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců se za rodinného příslušníka občana Evropské unie považuje též cizinec, který prokáže, že má s občanem Evropské unie trvalý partnerský vztah, který není manželstvím, a žije s ním ve společné domácnosti; při posuzování trvalosti partnerského vztahu se zohlední zejména povaha, pevnost a intenzita vztahu.

16. Dle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie se použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky.

17. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce pobýval na území České republiky od 27. 9. 2005 do 31. 3. 2013 nejprve na základě víza k pobytu nad 90 dnů za účelem zaměstnání s dobou platností od 9. 9. 2005 do 1. 8. 2006 a následně na základě povolení k dlouhodobým pobytům. Dne 17. 3. 2013 podal žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, řízení o této žádosti bylo pravomocně zastaveno dne 10. 5. 2014. Do této doby žalobce pobýval na území České republiky na základě § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Dne 10. 7. 2014 žalobce podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu, která byla pravomocně zamítnuta dne 2. 4. 2015. Dne 16. 3. 2015 podal žalobce žádost o vydání povolení k trvalému pobytu, která byla pravomocně zamítnuta dne 21. 12. 2015. Dále podal žalobce žádost o udělení víza za účelem strpění, přičemž toto vízum bylo neuděleno ke dni 22. 2. 2016. Dne 16. 2. 2016 žalobce podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu. K této žádosti doložil jako doklad o tom, že je rodinným příslušníkem občana EU, prohlášení ze dne 8. 3. 2016, v němž uvádí, že žije trvale ve společné domácnosti se svou družkou slečnou M. S., přičemž jako účel pobytu uvedl v žádosti „sloučení s družkou.“ 18. Za účelem zjištění skutkového stavu věci a s cílem dát žalobci možnost hodnověrně doložit, že je rodinným příslušníkem občana EU předvolal prvostupňový orgán žalobce a slečnu M. S. k výslechu na den 15. 9. 2016. Obsahem výslechu bylo zjištění, jak došlo k seznámení mezi žalobcem a slečnou S., vývoj jejich partnerského vztahu, aktuální partnerský život, společné plány do budoucna či zaměstnání. V případě žalobce se jednalo již o druhou žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu jako rodinného příslušníka občana EU, přičemž i v rámci předcházejícího řízení se uskutečnil výslech žalobce i slečny S. dne 19. 8. 2014. Na základě provedených výslechů prvostupňový orgán konstatoval skutečný partnerský vztah mezi žalobcem a slečnou S., nejedná se tak o vztah předstíraný. Pro posouzení trvalosti daného vztahu vzal prvostupňový orgán do úvahy materiální stránku tohoto vztahu, přičemž zkoumal jeho povahu, trvalost a intenzitu, na základě čehož dospěl k závěru, že tento partnerský vztah nelze označit za trvalý. Své rozhodnutí odůvodnil značnými rozpory ve výpovědích, žádným vývojem ohledně budoucího směřování vztahu za poslední dva roky, jakož i absencí změny v pohledu na společné děti, tudíž vztah v období mezi provedenými výslechy nijak nepokročil. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 12. 1. 2017 odvolání.

19. Žalovaná napadeným rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí potvrdila a podané odvolání žalobce zamítla. Ve svém odůvodnění žalovaná poukázala na nesprávný způsob výkladu aplikace právních předpisů ve vztahu k posouzení trvalosti vztahu na základě časového trvání takového vztahu, což však v daném případě nezpůsobilo vadu rozhodnutí, neboť posouzení délky vztahu nebylo důvodem pro zamítnutí žádosti žalobce a vydání prvostupňového rozhodnutí. Těmito důvody byly důvody uvedené v předcházejícím bodě tohoto rozhodnutí, přičemž žalovaná se s těmito důvody ztotožnila a odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015, č. j. 4 Azs 151/2015-35, týkající se podmínky trvalosti vztahu. Na základě spisového materiálu žalovaná konstatovala existenci okolností ve prospěch i v neprospěch žalobce. Stejně tak konstatovala dispoziční zásadu řízení o vydání povolení k přechodnému pobytu na základě § 44 správního řádu, dle níž má účastník řízení povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení, čehož však žalobcem nebylo využito. Protokoly z výslechů proto žalovaná nepokládala za dostatečný důkaz, který by jednoznačně a bez dalšího ospravedlňoval udělení povolení k přechodnému pobytu. Žalobce tak dle žalované neunesl důkazní břemeno.

20. Krajský soud předně zdůrazňuje, že řízení dle § 87b odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., je řízením o žádosti cizince, který orgány České republiky o něco žádá, konkrétně o udělení pobytového statusu, z čehož plyne, že je v jeho vlastním zájmu tvrdit a osvědčit splnění shora rozvedených zákonných podmínek. Je v jeho vlastním zájmu, aby k podání žádosti a k řízení o ní přistupoval se vší vážností a vyvinul procesní aktivitu ve formě předestření hodnověrných tvrzení a hodnověrných důkazů o nich, neboť pouze z jeho tvrzení nebo prostřednictvím jím předložených důkazů a učiněných důkazních návrhů může správní orgán v řízení zjistit a ověřit splnění obou podmínek, jež se týkají soukromého a rodinného života žadatele a dalších osob, s nimiž má tvrzený rodinný vztah a s nimiž sdílí společnou domácnost. Možnosti správního orgánu zjišťovat tyto skutečnosti jsou značně omezené, neboť jde o sféru soukromou, pod ochranou základního práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a – při aplikaci na situaci, na niž dopadá unijní úprava – čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie. Správní orgán v tomto řízení o žádosti může vycházet jen z toho, co uvede a osvědčí žadatel, resp. nemůže dál, než kam jej žadatel (a jeho rodinní příslušníci) v průběhu celého řízení pustí. Iniciativa tak musí přicházet především ze strany žadatele a je pouze na něm, zda poskytne správnímu orgánu hodnověrné informace prokazující existenci trvalého vztahu obdobnému vztahu rodinnému stěžovatele a občana EU. Neochota nebo nemožnost tvrdit splnění podmínek a prokázat jejich splnění jde za těchto okolností plně k tíži žadatele a vede (pouze) k tomu, že žadatel se svou žádostí neuspěje (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6.11.2013, č.j. 6 As 95/2013-41 nebo rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2014, č. j. 9 A 118/2011-39). Skutečnost, že se v konkrétním případě jedná o osobu, která splňuje podmínku trvalého vztahu obdobného vztahu rodinnému s občanem EU, musí tato osoba správnímu orgánu nezpochybnitelným způsobem doložit (shodně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2014, č. j. 9 A 118/2011-39).

21. Posuzování trvalosti vztahu z hlediska jeho povahy, délky a intenzity na základě důkazů předložených žadatelem o vydání povolení k přechodnému pobytu na území ČR přísluší správnímu orgánu v rámci jeho správního uvážení. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 A 139/2002-46: „úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.“ 22. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 Azs 181/2016-41: „Závisí-li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem“ (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003-38). Úkolem soudu tedy není nahradit správní orgán v jeho kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002-46, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2005, č. j. 6 Azs 304/2004-43, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 As 16/2008-48).

23. Podle názoru krajského soudu správní orgány postupovaly v souladu s ustanovením § 3 správního řádu tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Za tímto účelem správní orgány opětovně provedly výslechy žalobce a jeho družky. Z protokolu o výslechu žalobce a jeho družky ze dne 15. 9. 2016 vyplývá snaha správních orgánů zjistit pokud možno co nejvíce informací, na jejichž základě budou moci rozhodnout o žádosti žalobce, o čemž mohou svědčit dotazy na rodinné poměry žalobce a jeho družky, průběh jejich vztahu, pracovní, bytové, finanční či zdravotní skutečnosti, plány do budoucna či způsob nakládání s volným časem včetně dovolené. Správní orgány tak řádně a úplně zjistily skutkový stav, s nímž se následně v prvostupňovém rozhodnutí resp. v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádaly.

24. Po zjištění všech skutečností správní orgány využily svého správního uvážení k posouzení toho, zda vztah žalobce a jeho družky lze pokládat za vztah trvalý obdobný vztahu rodinnému (v případě vztahu druh – družka vztahu mezi manželi). Jak vyplývá z odůvodnění prvostupňového i napadeného rozhodnutí, prvostupňový orgán i žalovaná vzaly při svém uvážení v potaz skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch závěru o trvalosti vztahu žalobce a jeho družky, krajský soud proto shledává, že správní uvážení bylo logickým vyústěním řádného a úplného hodnocení skutkových zjištění. Naopak krajský soud nedospěl k názoru, že by v případě žalobce došlo v případě správního uvážení prvostupňového orgánu a žalované k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem.

25. Za stěžejní skutečnosti svědčící o správnosti závěrů správních orgánů krajský soud pokládá tvrzení žalobce a jeho družky o svých (společných) budoucích plánech a o rodinných poměrech. Byť žalobce disponuje povědomím o rodinných příslušnících své družky, osobně se za celou dobu trvání vztahu setkal s rodiči své družky minimálně (s maminkou družky 2x v roce 2016, s otcem 1x v roce 2015). Družka žalobce pak rodiče žalobce ještě neviděla, což jistě souvisí s jejich pobytem v Kosovu, na druhé straně má zdejší soud za to, že pokud by oba partneři byli přesvědčeni o společném budoucím směřování, k alespoň minimálnímu kontaktu s rodiči žalobce by došlo. Právě uvedené budoucí směřování žalobce a jeho družky z provedených výslechů nevyplývá, sňatek v době provádění výslechu neplánovali (dle žalobce na úvahy o svatbě bylo ještě brzy), neuvažovali ani o společných dětech, a ani nepřemýšleli nad přestěhováním či investováním do vlastního bydlení. Nadto obdobné skutečnosti o společné budoucnosti oba partneři uvedli již během výslechu v roce 2014, z čehož lze usuzovat, že za další dva roky trvání vzájemného vztahu se tento vztah v otázce společných plánů v budoucnosti neposunul. K tomu lze dodat absenci společných úspor, jakož i společných závazků.

26. Pokud žalobce nesouhlasí se závěry učiněnými ohledně investic do společné budoucnosti, které podle něj neodpovídají obsahu správního spisu a u nichž podle něj není zřejmé, na základě čeho tak správní orgány usuzují, krajský soud poukazuje na otázky „Uvažujete o vlastním bydlení, tedy o zakoupení vlastní nemovitosti“ či „Kupovali jste si něco dražšího společně? Třeba auto“ (v případě družky položené jako „Koupili jste si společně něco většího?“) uvedené v protokolech o výslechu ze dne 15. 9. 2016. Z příslušných odpovědí žalobce a jeho družky lze dospět k závěru, že partneři neuskutečnili žádnou investici a ani nějakou investici v době provedení výslechu neplánovali. Stejně z odpovědí na otázky položené v průběhu předmětného výslechu vyplývá absence plánů žalobce a jeho družky ohledně založení rodiny. Oba partneři neuvádí, že si společné děti chtějí pořídit, avšak zatím si je nepořídili právě s ohledem na pobytovou situaci žalobce. Družka žalobce konkrétně uvádí: „zatím jsme se o tom jen bavili, ale nic konkrétního“, sám žalobce pak: „Když já tady nemám pobyt … Mluvili jsme o tom, že když nemám pobyt, tak aby dítě nemělo tatínka… Dokud nemám pobyt tak určitě ne a pak se neví.“ Z citovaných odpovědí obou partnerů dle názoru krajského soudu nijak nevyplývá jasný záměr mít společné děti nebo plán si je pořídit, v čemž by jim bránil pouze pobytový status žalobce. Naopak z citovaných odpovědí dle názoru soudu vyplývá nejistota žalobce a jeho družky ohledně pořízení společných potomků.

27. Naproti tomu krajský soud nepřikládá takovou váhu nepřesnosti vyjádření družky žalobce co do zaměstnání žalobce v předcházejících letech. Ve výslechu v roce 2014 družka žalobce správně uvedla práci ve zlatnictví, kterou poté žalobce vyměnil za stavební práce. Skutečnost, že si družka žalobce na výkon stavebních prací nevzpomněla při výslechu v roce 2016, může být dána faktorem času či nervozitou, jak sám uvádí prvostupňový orgán ve svém odůvodnění. Stejně tak krajský soud nepovažuje za natolik podstatné některé další nepřesnosti (například rozpor ohledně práce o víkendu) vyplývající z provedených výslechů.

28. Soud zároveň poznamenává, že žalobce v průběhu správního řízení nenavrhl či nepředložil jakýkoliv důkaz, který by podpořil jeho argumentaci o trvalosti vztahu s jeho družkou. Pokud v mezidobí po vydání napadeného rozhodnutí ke dni podání správní žaloby žalobce se svou družkou uzavřeli manželství, jak ve svém žalobním návrhu uvádí, krajský soud připomíná, že v řízení podle § 65 a násl. s. ř. s. (žaloba proti rozhodnutí správního orgánu) při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud tak v rámci svého rozhodování nemůže zohlednit skutečnosti, které se staly po vydání napadeného rozhodnutí. Soud však ve vztahu k této změně poznamenává, že žalobci nic nebrání v tom, aby svou žádost o udělení příslušného pobytového oprávnění podal znovu.

29. S ohledem na vše uvedené se proto krajský soud ztotožňuje se závěrem správních orgánů, že mezi žalobcem a družkou existoval partnerský vztah, avšak k jeho posouzení jako trvalého vztahu obdobnému vztahu mezi manželi ve smyslu zákona o pobytu cizinců nestačí délka jeho trvání, nýbrž je potřeba zohlednit rovněž intenzitu a povahu vztahu, který v době vydání napadeného rozhodnutí v určitých rysech dle zdejšího soudu nedosahoval takové míry, aby bylo možné předmětný vztah pohledem zákona o pobytu cizinců označit za vztah trvalý obdobný vztahu mezi manželi. K tomu bylo potřeba připočíst skutečnost, že za poslední dva roky se tento vztah nikterak výrazně neprohloubil a z hlediska společných budoucích plánů oba partneři setrvali na svých již dřívějších postojích.

30. Zdejší soud k této žalobní námitce proto uzavírá, že žalovaná nepřekročila meze správního uvážení, tj. nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem, její napadené rozhodnutí je v souladu s pravidly logického usuzování a premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Žalovaná v napadeném rozhodnutí řádně odůvodňuje své závěry, navzdory tomu, že ze strany žalobce bylo podáno blanketní odvolání, které ani po výzvách žalované nebylo doplněno. Žalovaná přesto důkladně odůvodňuje své závěry a podrobuje prvostupňové rozhodnutí přezkumu. Žalobcem předložené listiny pro posouzení samotné žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu byly řádně zhodnoceny, prvostupňový orgán následně v souladu se zákonem o pobytu cizinců zjišťoval, zda ve smyslu § 87b tohoto zákona je splněna podmínka trvalého partnerského vztahu obdobného vztahu rodinnému ve smyslu § 15a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, k čemuž využil také dokazování prostřednictvím výslechu žalobce a jeho družky. Takový postup předpokládá i Nejvyšší správní soud (např. v rozsudku ze dne 1. 11. 2017, č. j. 10 Azs 302/2016-41). Tímto prvostupňový orgán a žalovaná naplnily povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a provádět za tímto účelem důkazy, i pokud je účastník nenavrhl (§ 3 a § 52 správního řádu, § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Hodnocením provedených důkazů se správní orgány obou stupňů ve svém rozhodnutí zabývaly, když zejména podrobně poukázaly na výslechy účastníků řízení, závěry z nich vyplývající pro posouzení trvalosti vztahu a případně i rozpory zjištěné v jejich výpovědích. Správní spis neobsahuje žádný podklad pro tvrzení, že by žalobce navrhl provedení jakéhokoliv konkrétního důkazu. Podle názoru soudu žalobci byl dán prostor, aby při zjišťování skutkového stavu věci mohl spolupůsobit a uplatnit skutečnosti a důkazy svědčící v jeho prospěch.

31. Žalobce dále namítal porušení § 2 odst. 1 a 3, § 3 a § 4 odst. 1 správního řádu.

32. Dle § 2 odst. 1 správního řádu správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen „právní předpisy“).

33. Dle § 2 odst. 3 správního řádu správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen „dotčené osoby“), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.

34. Dle § 3 správního řádu: nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

35. Dle § 4 odst. 1 správního řádu veřejná správa je službou veřejnosti. Každý, kdo plní úkoly vyplývající z působnosti správního orgánu, má povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile a podle možností jim vycházet vstříc.

36. Krajský soud je toho názoru, že k porušení těchto výše uvedených ustanovení správního řádu postupem žalované a prvostupňového orgánu nedošlo. Na základě informací získaných ze správního spisu krajský soud konstatuje, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem o pobytu cizinců a v souladu s dalšími právními předpisy, přičemž postupovaly tak, aby byl zjištěn stav věci bez důvodných pochybností.

37. Ze správního spisu dále nelze vyčíst, že by se žalovaná nebo prvostupňový orgán chovaly jinak, než je stanoveno v § 4 odst. 1 správního řádu. Taktéž nelze na základě správního spisu seznat porušení § 2 odst. 3 správního řádu.

38. Žalobce dále namítá také to, že žalovaná a prvostupňový orgán ve svém rozhodování neposuzovaly otázku přiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí a prvostupňového rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a jeho partnerky. K této námitce krajský soud poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které „ustanovení § 174a zákona … o pobytu cizinců … stanoví pouze to, jakými okolnostmi se má správní orgán zabývat v případech, kdy je povinen zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona. Na základě daného ustanovení však nelze určit, u kterých rozhodnutí má správní orgán povinnost přiměřenost dopadů zkoumat. To je nutno zhodnotit na základě jiných částí právního řádu než § 174a zákona o pobytu cizinců …“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016-30). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k jednoznačnému závěru, že povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí se netýká všech rozhodnutí vydávaných podle zákona o pobytu cizinců, ale pouze některých (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 15 A 118/2015-62).

39. O posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu do soukromého a rodinného života cizince není k § 87e odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců žádná zmínka, zatímco na jiných místech zákon takový požadavek výslovně uvádí, konkrétně pak posuzování zásahu do soukromého nebo rodinného života stanovuje u důvodu pro zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu dle § 87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Ze systematického výkladu zákona proto vyplývá, že v případě rozhodnutí podle § 87e odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců o zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu se přiměřenost jeho dopadů do soukromého a rodinného života neposuzuje. Správní orgány proto nepochybily, pokud přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce blíže nezkoumaly. Povinnost zkoumat tyto dopady přitom podle názoru soudu nelze dovozovat ani z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který hovoří toliko obecně o právu na respektování soukromého a rodinného života, aniž by ukládal povinnost posuzovat podmínky pro zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu nad rámec kritérií stanovených zákonem. Obdobný závěr zaujal též Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 15 A 118/2015-62).

40. Na základě systematického výkladu zákona o pobytu cizinců a uvedené judikatury správních soudů je zdejší soud názoru, že v posuzovaném případě nebylo nutné, aby žalovaná a prvostupňový orgán posuzovaly přiměřenost zásahu napadeného rozhodnutí, resp. prvostupňového rozhodnutí, do rodinného a soukromého života žalobce. Ani tímto postupem podle názoru soudu nevyplývá porušení žalobcem uvedených ustanovení správního řádu, zejména pak porušení § 2 odst. 3, neboť správní orgány zasáhly do práv žalobce jen v nezbytném rozsahu a naprosto v souladu s podmínkami stanovenými zákonem o pobytu cizinců.

VI. Shrnutí a náklady řízení

41. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalované, kterým bylo odvolání žalobce v meritu věci zamítnuto, bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené žalobní námitky uplatněné žalobcem nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout.

42. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalované, která měla v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec její běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 7 Afs 11/2014-47).

Poučení