31 A 16/2022–37

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové a soudců JUDr. Jany Kábrtové a Mgr. Tomáše Blažka ve věci žalobce: S. K. zastoupený advokátem Mgr. Janem Gebouským sídlem Tyršova 182, 256 01 Benešov proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2022, č. j. OAM–2681–19/ZR–2021, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. V projednávané věci krajský soud posuzuje rozhodnutí žalovaného, jímž žalobci zrušil povolení k trvalému pobytu, neboť opakovaně závažným způsobem narušil veřejný pořádek ve smyslu § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobci současně stanovil lhůtu k vycestování z území v délce 60 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí podle § 77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí je postaveno na principu tzv. generální prevence, tj. zájmu většinové společnosti na tom, aby žalobce byl zbaven povolení k trvalému pobytu a nepobýval nadále na území ČR. Důvodem pro zrušení povolení k trvalému pobytu nejsou skutečnosti na straně žalobce, jeho osobní chování. Žalovaný také detailně neposoudil, zda žalobce a jeho aktuální osobní chování skutečně a dostatečně závažným způsobem představuje závažné ohrožení některého ze zájmu společnosti tak, jak ukládá čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES.

3. Dále žalobce namítl, že žalovaný rezignoval na zjišťování, zda žalobce aktuálně představuje závažné ohrožení veřejného pořádku. Nikoliv každé narušení veřejného pořádku je dle žalobce závažné. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20, dle kterého „[n]eposoudily–li správní soudy při přezkumu rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu existenci skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého základního zájmu společnosti v souladu s požadavky práva EU, nýbrž automaticky vycházely pouze z předchozího odsouzení za trestný čin, postupovaly v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a čl. 4 Ústavy České republiky, a porušily tím právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ 4. Žalobce sdělil, že na území ČR pobývá od září 2007. Po celou dobu pracuje ve stavebnictví jako dělník. Cestuje za prací, pobýval na více místech v ČR a v současné době má trvalé bydliště v okrese Semily, v obci Nová Ves nad Popelkou. Je nekonfliktní, a ačkoliv si je vědom pravomocného skončení trestního řízení ve věci výtržnictví, uvádí na okraj, že pro jazykovou bariéru v roce 2009 nerozuměl obviněním, neměl obhájce a skutkové děje se staly jinak, než popisoval svědek. V současné době je zaměstnán na stavbě v okrese Olomouc, kde také přebývá, plní své povinnosti, pravidelně se hlásí Policii ČR a vede řádný život. Má za to, že je dostatečně poučen o škodlivosti svého jednání, které nehodlá již opakovat, a má zájem nadále pobývat v České republice.

5. Ze svého protiprávního jednání v podobě řízení pod vlivem alkoholu žalobce vyvodil patřičné závěry, vyhledal právní pomoc a je si vědom následků svého jednání. Při jednání Okresní soudu v Hradci Králové (sp. zn. 3 T 9/2019) uvedl, že přijímá trest, nehodlá řídit motorová vozidla a nemá problémy s alkoholem ani s jinými návykovými látkami. K falešnému řidičskému oprávnění uvedl, že si jej v dobré víře opatřil na Ukrajině před odjezdem do ČR v domnění, že jej bude moci využívat jako „mezinárodní“ řidičský průkaz.

6. Zrušení trvalého pobytu představuje pro žalobce znemožnění dalšího trvání jeho výdělečné činnosti v České republice, dotýká se zásadně negativním způsobem jeho osobního života. Znamená pro něj zpřetrhání veškerých zde téměř 15 let budovaných vazeb, a to jak pracovních, tak i osobních. Žalobce má za to, že jeho osobní chování ani závažnost jím spáchaných přečinů nepředstavují závažné ohrožení zájmů společnosti.

7. Hrozící možná újma, která by mohla vzniknout žalobci v souvislosti se zrušením povolení k trvalému pobytu a vycestování z území České republiky, je zcela disproporční s chováním žalobce a narušením veřejného pořádku, kterého se v minulosti dopustil. Oba výroky napadeného rozhodnutí jsou dle žalobce nepřiměřené, neopodstatněné, a tudíž v rozporu s principy přiměřenosti a se zákonností rozhodnutí správních orgánů. Nelze též opomenout rozpor napadeného rozhodnutí se zásadami evropského práva (čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES) ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I ÚS 945/20.

8. Žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

9. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že s žalobcem zahájil řízení o zrušení trvalého pobytu z důvodu, že žalobce od roku 2009 do současnosti opakovaně a závažným způsobem narušuje veřejný pořádek nebo práva a svobody druhých a je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu. Není však kompetentní k tomu, aby hodnotil míru zavinění žalobce. K tomu je příslušný soud, který rozhoduje o vině a trestu.

10. Žalovaný dbal na to, aby napadené rozhodnutí bylo vydané v souladu s veřejným zájmem dle § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Tím však není, aby se na území České republiky nacházel cizinec, který zde byl již čtyřikrát odsouzen za úmyslné trestné činy výtržnictví, opakovaného řízení pod vlivem návykové látky a padělání a pozměňování veřejné listiny. Žalobce svým chováním na území České republiky dává najevo, že pohrdá zákony tím, že je nedodržuje a jedná protizákonně. Převažuje tak veřejný zájem většinové společnosti a celé České republiky nad zájmem žalobce.

11. Pokud se žalobce osvědčil, neznamená to, že by k trestné činnosti nedošlo a že by k tomuto trestu žalovaný neměl přihlížet. Příslušná ustanovení zákona o pobytu cizinců upravující zrušení povolení k trvalému pobytu nevycházejí z předpokladu, že má žalobce záznam v rejstříku trestů, ale z toho, že se dopustil určitého jednání. Následné osvědčení se ve zkušební době a zahlazení trestu nenastoluje fikci, že se trestný čin nestal. Žalobce se opakovaně dopustil úmyslné trestné činnosti, což rozhodně nesvědčí o tom, že by vedl po celou dobu řádný život. Žalovaný nemá do budoucna žádné záruky, že se znovu nedopustí závažného narušování veřejného pořádku. Ve třech případech byla u žalobce naměřena hodnota alkoholu v dechu. Žalobce se tak ve třech případech dopustil protiprávního jednání, kdy ze své vůle po požití návykové látky usedl za volant osobního automobilu a ohrožoval ostatní účastníky provozu. Řízení pod vlivem návykové látky patří prokazatelně k nejzávažnějším protiprávním jednáním ve vztahu k zákonu č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Jednání žalobce žalovaný považuje za zvlášť závažné s ohledem na odebrání řidičského průkazu a vyslovení zákazu řízení, neboť hrozí výrazné negativní dopady této činnosti na společnost. Na podporu svých tvrzení odkázal na statistiky usmrcených a těžce zraněných osob osobami pod vlivem alkoholu.

12. V případě čtvrtého odsouzení v roce 2021 žalobce řídil vozidlo nejen po požití alkoholických nápojů, ale i na základě padělaného řidičského oprávnění. Z toho plyne, že žalobce právní předpisy České republiky nerespektuje a nedodržuje. Žalovaný nespatřuje nebezpečnost pouze v samotné trestné činnosti, ale zejména v tom, že se společensky škodlivého jednání dopouští opakovaně, ačkoliv již byl za takové jednání pravomocně odsouzen. Nejedná se o jeho ojedinělý exces z jinak řádného života. Žalovaný tedy nerozhodl pouze na základě toho, že žalobce byl celkem čtyřikrát pravomocně odsouzen během svého pobytu na území ČR, ale podrobně se zabýval konkrétním jednáním žalobce a posuzoval jeho celkové chování v průběhu trvalého pobytu.

13. Žalovaný se podrobně zabýval také posouzením přiměřenosti rozhodnutí a v průběhu řízení zjišťoval veškeré dostupné skutečnosti. Žalobce byl před vydáním rozhodnutí vyrozuměn o možnosti seznámení se s podklady a vyjádření k nim, této možnost využil a uvedl: „Lituji toho, co se stalo. Mrzí mě to.“ Po celou dobu správního řízení měl možnost vyjádřit se, navrhnout šetření či uvést skutečnosti, které by svědčily v jeho prospěch, a to i skrz případné rodinné vazby. Neučinil však žádné vyjádření, ze kterého by vyplynuly natolik závažné okolnosti, které by mohly znamenat nepřiměřenost napadeného rozhodnutí. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015 – 38, bod 37, přitom platí, že „ačkoliv bylo řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatele zahájeno z moci úřední, nelze po příslušných správních orgánech požadovat, aby pouze z vlastní iniciativy pátraly po osobách, k nimž by stěžovatel mohl mít vytvořeny blízké vazby a které by případně mohly prokázat skutečnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, tj. nepřiměřenost zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Je totiž nepochybně na samotném cizinci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, resp. nabídl důkazy o tom, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu.“ Pokud by existovaly ve spise neobsažené zásadní informace, které by mohly mít vliv na posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí, měl je sám žalobce doložit. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců je účastník řízení povinen poskytnout veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí.

14. Dále žalovaný uvedl, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES se vztahuje na občany EU a jejich rodinné příslušníky, jak vyplývá i z jejího názvu. Žalobce však není občanem EU ani rodinným příslušníkem občana EU. Přímá aplikace směrnice a s ní spojené judikatury tak není na místě. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 9 Azs 313/2016 – 41, je smyslem § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců zrušení trvalého pobytu v případě, kdy cizinec opakovaně naruší veřejný pořádek. Z toho nelze logicky usuzovat, že k narušení musí docházet právě a jen v současnosti. Nemusí tak být významné, že se cizinec v době rozhodování správního orgánu nedopouští dalšího narušení veřejného pořádku.

15. Žalovaný vycházel z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 – 151, z něhož vyplývá, že „[p]ři výkladu pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“, používaných v různých kontextech zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity.“ Dále se v rozsudku uvádí, že „[n]arušením veřejného pořádku podle § 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (srov. čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES). I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnou k jeho celkové životní situaci.“ Žalovaný tímto poukazuje na odlišnost § 77 odst. 2 písm. a) zákona pobytu cizinců od citovaného § 119 odst. 2 písm. b), které odkazuje na důvodné nebezpečí ve vztahu do budoucna, zatímco podle současné právní úpravy postačuje „pouze“ opakované narušení veřejného pořádku a není nutné posuzovat jej rovněž do budoucna. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 4 As 66/2008 – 124, vyplývá, že dojde–li k porušení či obcházení právních předpisů, jedná se o narušení veřejného pořádku závažným způsobem.

16. Zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu nadto není trestem vyhoštění. Znamená sice ztrátu daného pobytového titulu, ale žalobci není vysloven zákaz pobytu. Žalobce tak může i po jeho zrušení žádat o udělení jiného pobytového oprávnění. V rozsudku ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 Azs 65/2017 – 31, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[s]těžovatel a jeho rodinní příslušníci budou muset nalézt takovou formu rodinného soužití, která bude možná i za podmínek zrušení stěžovatelova trvalého pobytu. Původcem případných neblahých dopadů této skutečnosti je stěžovatel. Ten si jako cizinec trvale pobývající na území ČR mohl a měl být vědom toho, že i když má nejvyšší stupeň pobytového oprávnění, svým závažným protispolečenským jednáním o něj může přijít.“ V jiném rozsudku ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 Azs 147/2016 – 30, Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud cizinec žije na území státu, jehož není občanem, „[…] musí počítat s tím, že zavrženíhodné jednání směřující proti závažným právem chráněným zájmům toho státu, jehož se dopustí, může mít s velkou pravděpodobností za následek, že daný stát ukončí právo stěžovatele na jeho území pobývat.Stěžovatel tak mohl a měl předpokládat, že svým jednáním vystaví obtížím spojeným s ukončením svého kvalifikovaného pobytového režimu v České republice vedle sebe sama i své rodinné příslušníky, a o to více se měl zavrženíhodného jednání vyvarovat.“ 17. Žalovaný poukázal také na to, že pokud je žalobce držitelem biometrického cestovního dokladu, může na území České republiky navštěvovat své přátele na základě bezvízového styku. Pokud by žalobce prokázal, že jeho vycestování do země původu je z opodstatněných důvodů nemožné, má možnost podat žádost o speciální pobytový status, například o vízum za účelem strpění. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 – 47, ve kterém soud uvedl, že „[j]e–li následně – v důsledku povinnosti opustit území státu – ve hře ohrožení nějakých základních práv (např. práva na život, práva nebýt podroben mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, nebo koneckonců i práva na respektování soukromého a rodinného života), slouží k jejich ochraně jiné právní prostředky (poskytnutí mezinárodní ochrany, jiné pobytové tituly, např. za účelem strpění pobytu pro existenci překážek vycestování atp.).“ 18. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Posouzení věci krajským soudem

19. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). O věci samé rozhodl bez jednání, neboť žalobce i žalovaný udělili k takovému projednání věci souhlas dle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žalobu shledal nedůvodnou.

20. Žalobce je státní příslušník Ukrajiny, který pobýval na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu občana třetích zemí. Povolení žalobce získal v roce 2007.

21. Žalovaný zahájil řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu z důvodu, že žalobce opakovaně závažným způsobem narušil veřejný pořádek [§ 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců]. Z opisu evidence Rejstříku trestů České republiky ověřil, že žalobce byl opakovaně pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu: – Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 2. 2009, sp. zn 3 T 6/2009, byl odsouzen pro trestný čin výtržnictví k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Trest byl odložen na zkušební dobu 1 roku. Dne 16. 6. 2010 se žalobce osvědčil. – Trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 9. 2010, sp. zn. 2 T 249/2010, byl odsouzen za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky k trestu zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 14 měsíců. – Trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 3 T 9/2019, byl odsouzen za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Žalobci byl současně uložen trest zákazu řízení motorových vozidel v trvání 2 let. – Trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 7. 2021, sp. zn. 2 T 33/2021, byl odsouzen za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky a za přečin padělání a pozměnění veřejné listiny k trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců. Výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Žalobci byl současně uložen trest zákazu řízení motorových vozidel v trvání 2 let.

22. Při posuzování závažnosti narušení veřejného pořádku vycházel žalovaný ze souhrnu trestné činnosti a vyhodnocení dostupných informací k osobě žalobce. Konstatoval především, že žalobce opakovaně a dlouhodobě páchá trestnou činnost, a to navzdory přechozím odsouzením. Minulá odsouzení žalobce svědčí o nízkém stupni integrace do společnosti a rovněž o tom, že odsouzení a uložené tresty nemají na žalobce žádný výchovný vliv. To značně zvyšuje pravděpodobnost, že se protiprávního jednání dopustí i v budoucnu. Žalobce nerespektuje a nedodržuje právní předpisy České republiky. Nebezpečnost žalovaný spatřuje zejména v tom, že se žalobce dopouští společensky škodlivého jednání opakovaně a nejedná se o ojedinělý exces z jinak řádného života. Nemá proto žádné záruky, že protiprávní jednání nebude opakovat.

23. Krajský soud považuje hodnocení žalovaného za přiléhavé a dostatečné. Nesouhlasí tak s tvrzením žalobce, že žalovaný zcela rezignoval na zjišťování toho, zda žalobce aktuálně představuje závažné ohrožení veřejného pořádku. Z předchozího odstavce je zřejmé, že žalovaný na takové hodnocení nerezignoval a naopak na podkladu detailního popisu protiprávních jednání dospěl ke konkrétním závěrům, proč žalobce opakovaně závažným způsobem narušil veřejný pořádek. Takové hodnocení přitom připouští také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 3. 2017, č. j. 9 Azs 313/2016 – 41 (srov. zejména bod 32). Podle uvedeného rozsudku rovněž není nezbytné, aby k narušení muselo docházet právě a jen v současnosti. Pakliže žalovaný posoudil chování cizince a povahu spáchané trestné činnosti z hlediska možného trvajícího ohrožení veřejného pořádku, není podstatné, že se žalobce k datu vydání napadeného rozhodnutí (aktuálně) již protiprávní činnosti nedopouštěl.

24. Za nesprávnou soud považuje také argumentaci žalobce směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice“). Ta v čl. 27 odst. 2 stanoví, že „[o]sobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná.“ Jak však vyplývá přímo ze samotného názvu směrnice, v ní obsažená právní úprava dopadá toliko na občany Evropské unie a jejich rodinné příslušníky. Žalobce jako státní příslušník Ukrajiny není občanem Evropské unie a ze správního spisu nevyplývá, že by byl případně rodinným příslušníkem takového občana. Předmětné ustanovení směrnice tak nelze v posuzované věci aplikovat.

25. Ze stejného důvodu nelze v posuzované věci aplikovat názor Ústavního soudu vyslovený v žalobcem citovaném nálezu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20, neboť v něm soud posuzoval případ cizince, který pobýval na území ČR na základě povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie (otec stěžovatele byl občan České republiky). Na situaci cizince tak bylo možné čl. 27 odst. 2 směrnice aplikovat. Nadto krajský soud poukazuje rovněž na skutečnost, že v dané věci se cizinec dopustil toliko jednoho trestného činu. Ústavní soud přitom správním soudům vytkl, že nezmiňují kromě jednání představujícího skutkovou podstatu trestného činu, za který by stěžovatel odsouzen, žádné konkrétní okolnosti jeho osobního jednání, dokazující, že právě stěžovatelovo osobní chování představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého základního zájmu společnosti. Jak však již krajský soud konstatoval v předchozích odstavcích, ani tímto nedostatkem napadené rozhodnutí v posuzované věci netrpí.

26. Krajský soud dále posoudil přiměřenost napadeného rozhodnutí z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce zejména uvedl, že zrušení trvalého pobytu pro něho představuje znemožnění dalšího trvání výdělečné činnosti v České republice a dotýká se zásadně negativním způsobem jeho osobního života. Znamená pro něj zpřetrhání veškerých zde téměř 15 let budovaných vazeb, a to jak pracovních, tak i osobních. Sdělil mimo jiné, že na území ČR pobývá od září 2007 a po celou dobu pracuje ve stavebnictví jako dělník.

27. Podle § 77 odst. 2 zákona o pobytu cizinců ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu zruší za kumulativního splnění podmínky, že rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince.

28. Nutno ovšem zdůraznit, že míra a intenzita poměřování veřejného zájmu na ochraně společnosti s právem na soukromý a rodinný život cizince je přímo odvislá od množství a kvality informací, které má správní orgán (případně soud) k dispozici. Přitom platí, že správní orgán má sice povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, to však neznamená, že by byl povinen při rozhodování o pobytovém oprávnění cizince z vlastní iniciativy pátrat po informacích o jeho soukromém a rodinném životě, které by případně mohly převážit nad důvodem pro zrušení pobytového oprávnění.

29. Podle § 174a odst. 1 věta druhá zákona o pobytu cizinců je totiž účastník řízení povinen poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzené přiměřenosti vydaného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud k této povinnosti v rozsudku ze dne 21. 10. 2020, č. j. 6 Azs 174/2020 – 42, uvedl, že „[…]je úkolem cizince, aby v řízení tvrdil skutečnosti o svých osobních či rodinných vazbách, které mohou být rozhodnutím dotčeny, neboť se jedná o jeho intimní sféru. Pokud tak neučiní, správní orgány vycházejí z podkladů obsažených ve správním spisu (srov. již citované rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 84/2016 – 39 nebo č. j. 6 Azs 302/2017 – 27). Jestliže stěžovatel ministerstvu neposkytl veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti rozhodnutí, nelze tuto skutečnost klást k tíži správním orgánům.“ 30. V rozsudku ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019 – 39, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[s]těžovatel se dále mýlí, pokud se domnívá, že správní orgány měly vypořádat námitku nepřiměřenosti rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu, protože v ČR má známé, přátele, pracoval zde a nyní podniká. Toto tvrzení pohříchu není dostatečně konkrétní, zejména ne k tomu, aby umožnilo správním orgánům zkoumat eventuální přiměřenost napadeného rozhodnutí. Pokud stěžovatel skutečně chtěl, aby správní orgány tuto výtku posuzovaly, měl zejména identifikovat jednotlivé lidi, s nimiž soukromý život sdílí. Měl vylíčit, v čem má jím tvrzené „sociální zázemí“ spočívat.“ 31. V průběhu správního řízení žalobce neuvedl žádné skutečnosti ve smyslu výše citované judikatury, které by mohly svědčit o možném zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Pouze při seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí uvedl: „Lituji toho, co se stalo. Mrzí mě to.“ V následně podané žalobě se omezil toliko na obecné tvrzení, že zrušením trvalého pobytu dojde ke „zpřetrhání 15 let budovaných vazeb“, případně ke „znemožnění dalšího trvání jeho výdělečné činnosti“. Žalovaný dokonce učinil několik kroků ze své vlastní iniciativy za účelem zjištění možných skutečností, které by svědčily v žalobcův prospěch. Lustrací v registru obyvatel, živnostenském rejstříku, obchodním rejstříku a cizineckém informačním systému zjistil, že žalobce je rozvedený. Současně nezjistil žádné rodinné příslušníky žalobce, kteří by legálně pobývali na území České republiky. Nezjistil ani žádné vazby k některému z občanů České republiky. Požádal také o provedení místního šetření na adrese nahlášeného pobytu žalobce, kde jej však policejní hlídka nezastihla. Majitel objektu, v němž byl žalobce ubytován, nicméně sdělil, že žalobce na dané adrese skutečně bydlí, a to sám.

32. Krajský soud proto neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo nepřiměřené z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Soud přisvědčuje žalobci, že napadené rozhodnutí představuje určitý zásah přinejmenším do jeho soukromého života. Žalobce si zcela určitě za dobu, po kterou pobýval na území ČR, vytvořil osobní i pracovní vazby, které budou zrušením jeho trvalého pobytu narušeny. Tato skutečnost ale sama o sobě nemůže založit nepřiměřenost napadeného rozhodnutí, neboť žalobce opakovaně závažným způsobem narušil veřejný pořádek. Při poměřování na pomyslných vahách symbolizujících posuzování přiměřenosti napadeného rozhodnutí tedy jednoznačně převažuje veřejný zájem na ochraně společnosti před závažným protiprávním jednáním žalobce nad tíhou dopadů tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce.

33. Krajský soud dále zvažoval okolnost, že žalobce je státním příslušníkem Ukrajiny. Je obecně známou skutečností, že v důsledku vojenské invaze ze strany Ruské federace nyní na Ukrajině probíhá mezinárodní ozbrojený konflikt mimořádné intenzity i rozsahu. Přesné údaje o počtu obětí tohoto konfliktu nejsou známy, ale bezpochyby se jedná přinejmenším o řádově tisíce (spíše ale desetitisíce) vojáků, kteří již zahynuli na obou stranách, oběti z řad civilního obyvatelstva jsou také značné. A byť se frontové linie, na kterých dochází k přímým střetům ruské a ukrajinské armády, momentálně nacházejí především na východě a jihu Ukrajiny, ostatní části Ukrajiny nezůstaly válkou nedotčeny. Přestože zde přímé pozemní ozbrojené střety nyní neprobíhají, řada míst v těchto oblastech se stává cílem ruských raketových či leteckých útoků, které si také vyžádaly mnoho obětí. Tvrzení žalovaného, podle nějž se většina oblastí Ukrajiny „jeví jako bezpečná“, tak soud považuje za nepřípustné zlehčování situace.

34. Nucené vycestování žalobce zpět na území Ukrajiny by proto nyní bylo v rozporu s čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.Tato ustanovení„[…]je třeba pod úhlem mezinárodněprávní zásady ‚non–refoulement‘ vykládat tak, že stanoví závazek České republiky nevystavit žádnou osobu, jež podléhá její jurisdikci, újmě, která by spočívala v ohrožení života či vystavení mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, a to např. tím, že bude vyhoštěna či v důsledku jiných okolností donucena vycestovat do země, kde by jí taková újma hrozila“(viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 – 46).

35. Navzdory tomu krajský soud nepovažuje za nezbytné, aby z tohoto důvodu zrušil napadené rozhodnutí. Ačkoliv se soud neztotožňuje s přístupem žalovaného k hrozbě plynoucí z bezpečnostní situace na Ukrajině, souhlasí s postupem, který navrhl v napadeném rozhodnutí pro účinné řešení žalobcovy situace, resp. jeho pobytového statusu. Žalobce nemůže žádat o vízum dočasné ochrany, které je poskytováno ukrajinským státním příslušníkům, kteří opustili území Ukrajiny po 24. 2. 2022. Je ale možné, aby požádal minimálně o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Jedná se o pobytový titul, který žalobci poskytuje méně práv, než jeho dosavadní pobytový status v podobě povolení k trvalému pobytu, krajský soud nicméně nespatřuje v daném postupu žádnou překážku s ohledem na důvody, které vedly ke zrušení žalobcova povolení k trvalému pobytu. Nejeví se tedy účelným ponechat žalobci výhodnější pobytový status, pokud má stále možnost efektivně řešit svou situaci jinými adekvátními prostředky dle zákona o pobytu cizinců.

36. Podle § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců se sice dlouhodobé vízum cizinci neudělí, nesplňuje–li podmínku trestní zachovalosti (což je i případ žalobce), ustanovení nicméně dále stanoví, že se tak stane mimo jiné „za podmínky, že důsledky neudělení dlouhodobého víza budou přiměřené důvodu pro neudělení dlouhodobého víza.“ Je zřejmé, že v případě žalobce, který je státním příslušníkem Ukrajiny, na jejímž území probíhá ozbrojený konflikt, by důsledky neudělení víza za účelem strpění nebyly přiměřené důvodu jeho neudělení (jímž by jinak pravomocné odsouzení za spáchání trestného činu skutečně bylo).

37. Krajský soud tedy uzavírá, že žalobce může svou situaci řešit zákonnými prostředky, které poskytují dostatečné právní záruky, že nedojde k jeho nucenému vycestování do země původu.

V. Závěr a náklady řízení

38. Krajský soud z výše uvedených důvodů shledal, že námitky uplatněné žalobcem jsou nedůvodné. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s.

39. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení

I. Předmět řízení II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného k žalobě IV. Posouzení věci krajským soudem V. Závěr a náklady řízení