31 A 18/2017 - 75

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Magdaleny Ježkové, soudkyně JUDr. Jany Kábrtové a soudce Mgr. Tomáše Blažka, ve věci žalobce: L. T. zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem v Praze 8, Černého 517/13 proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. února. 2017, č.j. KUKHK-7102/DS/2017/GL, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Trutnov ze dne 20. 10. 2016, č. j. 109901/2016, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Tohoto správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že porušil ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, neboť jako provozovatel motorového vozidla tovární značky Ford, registrační značky 9T6 4542 nezajistil, aby při jeho užití na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, když: a) řidič uvedeného vozidla, jehož totožnost není známa, dne 3. 1. 2016, v 12:41 hod. na pozemní komunikaci v obci Mladé Buky, silnice I. třídy č. 14 v místě křižovatky se silnicí III. třídy, při řízení uvedeného vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, přičemž mu byla automatizovaným technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0008, naměřena rychlost jízdy 64 km/h. Při zvážení možné odchylky měřicího zařízení ve výši ±3 km/h tedy byla naměřena nejnižší skutečná rychlost jízdy 61 km/h, čímž řidič porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu. b) řidič uvedeného vozidla, jehož totožnost není známa, dne 6. 1. 2016, v 13:45 hod. na pozemní komunikaci v obci Mladé Buky, silnice I. třídy č. 14 v místě křižovatky se silnicí III. třídy, při řízení uvedeného vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci stanovenou zvláštním právním předpisem na 50 km/h, přičemž mu byla automatizovaným technickým prostředkem typu SYDO Traffic Velocity, výrobní číslo GEMVEL0008, naměřena rychlost jízdy 71 km/h. Při zvážení možné odchylky měřicího zařízení ve výši ±3 km/h tedy byla naměřena nejnižší skutečná rychlost jízdy 68 km/h, čímž řidič porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu.

II. Obsah žaloby

3. Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, námitky shrnul do osmi bodů, pojmenovaných: pokračující správní delikt, nepřezkoumatelnost, měření rychlosti, automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy, retroaktivita, rozhodovací praxe žalovaného, protiústavnost. V osmém bodě žaloby vyjádřil žalobce nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho právního zástupce na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu a navrhl naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci. Dodal, že se v případě nerespektování jeho žádosti na ochranu soukromí obrátí na Ministerstvo spravedlnosti, Úřad pro ochranu osobních údajů a příslušný soud.

4. V podrobnostech se krajský soud vrátí k uvedeným žalobním bodům v další části tohoto rozsudku, a to v souvislosti s jejich vypořádáním v části IV. odůvodnění.

5. Závěrem žalobce navrhl zrušit jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jež mu předcházelo, a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

6. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně dne 24. 3. 2016 zaslal žalobci výzvu dle ust. § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu k zaplacení určené částky ve výši 800 Kč, splatné do 15 dnů ode dne doručení. Na výzvu žalobce reagoval prostřednictvím zmocněnce sdělením údajů potřebných k určení totožnosti řidiče, kdy uvedl, že v předmětný čas vozidlo řídil pan L. H. N., zaměstnanec společnosti ODVOZ VOZU s.r.o., který přebírá poštu na adrese sídla společnosti. Správní orgán I. stupně písemností ze dne 27. 4. 2016 vyzval shora uvedeného řidiče k podání vysvětlení, zásilka se však vrátila jako nedoručená. Z důvodu, že osoba řidiče pana L. H. N. neprochází databází evidence obyvatel České republiky, šetřil správní orgán osobu řidiče dále, a to v součinnosti s Krajským ředitelstvím Policie Královéhradeckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend. Ze sdělení Odboru cizinecké policie ze dne 28. 4. 2016 vyplynulo, že jmenovaný žádnou z jejich evidencí neprochází. Osoba tedy jako cizinec v minulosti nepobývala na území ČR, ani o pobyt na jejím území nežádala. Následně správní orgán vyzval dne 9. 6. 2016 žalobce prostřednictvím zástupce k písemnému podání vysvětlení. Zástupce provozovatele vozidla písemnost převzal dne 9. 6. 2016 a na tuto výzvu žádným způsobem nereflektoval. Správní orgán založil do spisu na listu č. 24 sdělení Úřadu Práce ČR, Krajská pobočka pro hlavní město Prahu, kde je uvedeno, že nebylo vydáno povolení k zaměstnání cizinci panu L. H. N., zaměstnanci společnosti ODVOZ VOZU s.r.o. Následně správní orgán I. stupně dne 19. 7. 2016 věc odložil v souladu s ust. § 66 odst. 3 písm. g), zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Písemností ze dne 25. 7. 2016 správní orgán I. stupně zahájil řízení o správním deliktu a vyrozuměl o provádění důkazů mimo ústní jednání, doručeno dne 25. 7. 2016. Dne 30. 8. 2016 bylo provedeno dokazování mimo ústní jednání, o kterém byl sepsán protokol, provozovatel ani jeho zmocněnec se nedostavili. Následně bylo oznámeno ukončení dokazování a možnost seznámit se s podklady rozhodnutí.31 A 18/2017 7. Dále žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně dne 21. 3. 2016 zaslal žalobci výzvu dle ust. § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu k zaplacení určené částky ve výši 1 000 Kč, splatné do 15 dnů ode dne doručení, včetně řádného poučení, doručeno dne 23. 3. 2016. Na výzvu žalobce reagoval prostřednictvím zmocněnce sdělením údajů potřebných k určení totožnosti řidiče, kdy uvedl, že v předmětný čas vozidlo řídil pan D. P. Správní orgán I. stupně písemností ze dne 19. 4. 2016 vyzval sděleného řidiče k podání vysvětlení, zásilka se vrátila jako nedoručená, adresát je na uvedené adrese neznámý. Následně správní orgán I. stupně dne 13. 6. 2016 věc odložil v souladu s ust. § 66 odst. 3 písm. g), zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Písemností ze dne 21. 7. 2016 správní orgán I. stupně zahájil řízení o správním deliktu a vyrozuměl o provádění důkazů mimo ústní jednání, doručeno dne 21. 7. 2016. Dne 7. 9. 2016 bylo provedeno dokazování mimo ústní jednání, o kterém byl sepsán protokol, provozovatel ani jeho zmocněnec se nedostavili. Následně bylo oznámeno ukončení dokazování a možnost seznámit se s podklady rozhodnutí.

8. K věci dále konstatoval, že usnesením ze dne 7. 10. 2016 byla řízení uvedená pod bodem I. a II. sloučena do společného řízení. Vzhledem k tomu, že již byly obě uvedené věci projednány, bylo vydáno rozhodnutí dne 20. 10. 2016. Za shora uvedené správní delikty byla žalobci uložena sankce dle ust. § 125f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce měl možnost uplatnit své právo ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť byl správním orgánem I. stupně obeznámen s možností seznámit se se spisovým materiálem a vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí. Dále byl žalobce informován o tom, že bude v uvedeném termínu ve smyslu ust. § 51 odst. 2 správního řádu prováděno dokazování mimo ústní jednání. Pro tento postup byly splněny podmínky, neboť žalobce byl včas vyrozuměn o provádění dokazování mimo ústní jednání (§ 51 odst. 2 správního řádu) a dále byl sepsán protokol (§ 18 odst. 1 téhož zákona). Důkaz listinou se provede tak, že se přečte nebo sdělí její obsah – o tomto způsobu dokazování byl žalobce rovněž informován. Žalovaný je toho názoru, že tento postup je ve shodě s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 9As 139/2015 ze dne 07.01.2016.

9. Žalovaný dále zdůraznil, že ve spisovém materiálu je na listech č. 8 a 9 (resp. 38 a 39) založeno vyjádření Policie ČR k návrhu místní úpravy na pozemních komunikacích a návrhu úseku pozemní komunikace vhodného k měření rychlosti vozidel strážníky městské policie. Z těchto podkladů lze seznat dopravní značení v místě měření rychlosti. Dále je ve spisu založena veřejnoprávní smlouva o zajišťování výkonů některých úkolů podle zákona o obecní policii. Z těchto uvedených listin vyplývá, že strážníci městské policie Trutnov jsou oprávněni provádět měření v daném místě. Ve spisovém materiálu je též založena smlouva mezi společností GEMOS CZ, spol. s r.o., a Městem Trutnov o poskytování služeb formou nájmu a dodávek ze dne 7. 2. 2014, včetně dodatku ze dne 2. 3. 2015. V žalobě jsou uvedeny námitky, které bylo možno uplatnit již v rámci odvolacího řízení, kdy by žalovaný měl možnost se s nimi řádně vypořádat. Žalobce podal v zákonné lhůtě odvolání. Žalobce uvedl pouze tolik, že se odvolává do rozhodnutí pod spisovou značkou 2016/3464/SPR-SR. Na výzvu k odstranění nedostatků podání ze dne 4. 11. 2016 nereagoval. Konkrétní námitky žalobce neuplatnil a účelově je přesunul až do žaloby.

IV. Posouzení věci krajským soudem

10. Žalobce i žalovaný se z nařízeného jednání omluvili. Krajský soud rozhodl, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti. K důkazu pak krajský soud při nařízeném jednání konstatoval Návod k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti GEMOS CZ, s. r. o. včetně Certifikátu o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru vyhotoveného Českým metrologickým institutem dne 2. 2. 2012, č. 0111-CS-C004-12 a Stanovisko Ministerstva dopravy k novele zákona č. 361/2000 Sb. účinné od 19. 1. 2013 k otázce objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla a aplikace této novely správními orgány v praxi. Dále krajský soud provedl důkaz obrazovou přílohou na čl. 7 soudního spisu.

11. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s.ř.s.“) a k jednotlivým žalobním námitkám, které jsou obsahově naprosto totožné jako námitky právního zástupce žalobce u zdejšího soudu opakovaně vznášené a jsou rovněž shodně označené, uvádí krajský soud ve shodě se svými předchozími rozhodnutími (rozsudky sp. zn. 30 A 60/2017 ze dne 26. 11. 2018, 29 A 7/2017 ze dne 31. 10. 2017, 30 A 90/2017 ze dne 13. 7. 2018, 30 A 50/2017 ze dne 4. 9. 2018, 31 A 2/2017 ze dne 30. 1. 2019, 31 A 5/2017 ze dne 20. 2. 2019) následující. Jednotlivé žalobní námitky: 1) POKRAČUJÍCÍ SPRÁVNÍ DELIKT 12. Správní orgán postupoval dle žalobce v rozporu s ustanovením § 125h zákona o silničním provozu. Nesprávně posoudil předmětná deliktní jednání jako jednotlivé skutky, ačkoliv se jednalo pouze o dílčí útoky pokračujícího správního deliktu. Toto kvalifikační pochybení správního orgánu I. stupně vedlo k tomu, že žalobce byl vyzván k uhrazení dvou určených částek, přestože správní orgán může určenou částku požadovat pouze za celý jeden skutek, nikoli za každý dílčí útok pokračujícího správního deliktu. Z tohoto důvodu nebylo dle žalobce následně možné zahájit řízení o správním deliktu.

13. K tomu krajský soud uvádí, že podle ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud a) jsou splněny podmínky podle § 125f odst. 2, b) totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku a c) porušení je možné projednat uložením pokuty v blokovém řízení. Výzva provozovateli motorového vozidla musí obsahovat podle ustanovení § 125h odst. 4 zákona o silničním provozu popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, označení přestupku, jehož znaky skutek vykazuje, výši určené částky, datum splatnosti určené částky a další údaje nezbytné pro provedení platby a poučení. Zákonodárce tuto výzvu do znění zákona včlenil nepochybně proto, aby dal provozovateli vozidla, jehož zavinění za daný správní delikt je koncipováno jako zavinění objektivní, možnost zaujmout k vytýkanému správnímu deliktu odpovídající postoj. Provozovatel vozidla má možnost uvážit, jakým způsobem bude na výzvu reagovat. Může sdělit totožnost řidiče vozidla v době spáchání přestupku (§ 125h odst. 6 zákona o silničním provozu), může sporovat správnost, úplnost a obsah výzvy (§ 125h odst. 4 téhož zákona), stejně tak může namítat své vyvinění s odkazem na § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu, případně může „určenou částku“ uhradit, což má za následek odložení věci (§ 125h odst. 5 silničního zákona).

14. Námitku, že se v daném případě jednalo o pokračující správní delikt, považuje krajský soud za zcela irelevantní. V rámci správního řízení došlo ke spojení řízení ohledně obou projednávaných věcí, v něm byl žalobci uložen trest za spojené delikty na spodní hranici přestupkových jednání. Při uložení trestu (výše pokuty) tedy nedošlo k porušení absorpční zásady, ostatně to žalobce ani nenamítá. K pokračujícímu správnímu deliktu krajský soud uvádí, že jeho definice vychází analogicky z pokračování v trestném činu, tak jak jej definuje zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník v § 116. Pokračováním ve správním deliktu se proto rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného správního deliktu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Již první z uvedených znaků (jednota záměru) s ohledem na objektivní odpovědnost provozovatele vozidla absentuje. I kdyby krajský soud toto pominul, jakýkoli případný jednotný záměr - tzv. subjektivní souvislost je vyvrácen samotným zněním žaloby, která popírá spáchání jak přestupku, tak potažmo správního deliktu. Žalobce žalobou namítá, že v daném případě šlo o pokračující přestupek (potažmo správní delikt), přestože u každého z přestupků označil jiného přestupce, tedy jinou osobu, která měla jeho vozidlo řídit. I tímto tak sám svoji námitku současně vyvrací 15. V přezkoumávané věci nezjištěný řidič žalobcova vozidla při prvním projetí měřeného úseku (místo přestupku je dostatečně vymezeno ve výroku rozhodnutí), při němž překročil rychlostní limit, jistě nezamýšlel, že při svém návratu přes stejný úsek bude v tomto svém protiprávním jednání pokračovat. Ze strany nezjištěného řidiče žalobcova vozidla se tak nepochybně jednalo o dva samostatné přestupky dle zákona o silničním provozu.

16. Správní orgán proto nepochybil, pokud žalobci zaslal dvě výzvy dle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu, ohledně každého z uvedených přestupků samostatně. Těmito výzvami stanovené částky mu tedy nebyly vyměřeny nezákonně, jak namítal žalobce. Krajský soud tedy neshledal tuto žalobní námitku důvodnou. 2) NEPŘEZKOUMATELNOST 17. Žalobce dále namítal, že rozhodnutí správního orgánu jsou šablonovitá a nelze je tak považovat za přezkoumatelná rozhodnutí.

18. K námitce žalobce ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu uvádí krajský soud následující. Ustanovení § 68 odst. 2 a 3 správního řádu stanoví, že „Ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení. V odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.“ 19. V odůvodnění je tedy třeba uvést důvody výroku, tedy proč je vyhověno určité žádosti nebo proč je ukládána určitá sankce (např. protože bylo porušeno určité ustanovení zákona, na které se tato sankce váže). Dále se uvádí podklady pro vydání výroku (ze kterých podkladů správní orgán skutečně vycházel). Navíc musí být zmíněny úvahy, kterými se správní orgán řídil při hodnocení podkladů (jakou jim přikládal váhu z hlediska jejich důvěryhodnosti, proč vycházel právě z určitých podkladů a z jiných nikoli apod.), a popsáno, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami (např. proti protokolu podle ustanovení § 18 odst. 3 správního řádu) účastníků a jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Toto ustanovení navazuje na ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, podle kterého musí dát správní orgán (až na výjimky) účastníkům řízení možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené nepostačí například pouhý soupis podkladů, ale nezbytné je rovněž uvedení toho, jakým způsobem byly zhodnoceny, jaký jim byl přikládán význam a proč.

20. V posuzované věci spočívalo deliktní jednání v překročení nejvyšší povolené rychlosti v katastrálním území obce Mladé Buky, zjištěné automatizovaným technickým prostředkem, SYDO Traffic Velocity. Skutkově se tedy jednalo o zcela jednoduchý případ. Deliktní jednání bylo spolehlivě prokázáno listinami založenými ve správním spisu, kdy záznam pořízený silničním radarovým rychloměrem typu SYDO Traffic Velocity, dokumentoval dobu, úsek měření, rychlostní limit překročené rychlosti a vlastní měřené vozidlo. Uvedené bylo bezesporu jedinečným, nezaměnitelným a neopakovatelným důkazem, který byl získán kalibrovaným a schváleným měřicím zařízením, s doložením ověřovacího listu k danému měřidlu. Všechny listiny založené ve správním spisu jsou ve vzájemném souladu a je možno je považovat za dostačující pro objasnění skutkového stavu věci, neboť tvoří ucelený, logicky provázaný důkazní řetězec, v němž žádný důkaz nezpochybňuje pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních. Krajský soud tedy shledal, že správní orgány měly dostatečnou oporu pro odůvodnění svých rozhodnutí ve správním spisu a v odůvodnění se věnovaly zhodnocení těchto listin. Správní orgány uvedly, z jakých právních předpisů a ustanovení vycházely při svých úvahách. Krajský soud proto jejich rozhodnutí pouze „šablonovitými“, tj. bez konkrétní vazby na daný případ, neshledal.

21. Nezákonně a nepřezkoumatelně rozhodoval dle žalobce správní orgán o uložené sankci, kdy zohlednil pouze ustanovení § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu. Výrok rozhodnutí tak neobsahoval přesné ustanovení, dle kterého bylo rozhodováno. S ohledem na blanketní dispozici ustanovení § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu, měl správní orgán ve výroku rozhodnutí konkrétně specifikovat právní normu, na kterou blanketní právní norma (§ 125f odst. 3 zákona o silničním provozu) odkazuje.

22. Krajský soud má za to, že správní orgán ve výroku svého rozhodnutí dostatečně konstatoval právní normu, dle které uložil sankci žalobci, když nezastírá, že uvedení § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu, by navíc konkretizovalo výměru zákonného rámce. Absence tohoto navazujícího ustanovení není však sama o sobě způsobilá být důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.

23. Žalobce dále namítl, že ve výroku není uveden odkaz na ustanovení, které obsahuje pravidlo pro výměru sankce - § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu.

24. Ustanovení § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu ukládá správnímu orgánu povinnost při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédnout k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. Promítnutí této povinnosti je však otázkou odůvodnění rozhodnutí, respektive odůvodnění stanovení pokuty v konkrétní výši. Správní orgán na str. 4 svého rozhodnutí velice podrobně popsal, jakými kritérii se při určení výměry pokuty řídil. Tato kritéria krajský soud shledal v naprostém souladu s ustanovením § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu i s žalobcem uváděným rozhodnutím NSS ze dne 7. 4. 2006, dle kterého: „principy právní jistoty pak vyžadují, aby ten, komu je ukládán trest, neměl naprosto žádnou pochybnost o tom, jakými jednáními naplnil skutkovou podstatu deliktu, o jaký delikt se jedná a na základě jakých pravidel je mu ukládána sankce.“. Krajský soud konstatuje, že z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu je zřejmé, že správní orgán vyměřil pokutu s ohledem na zákonná kritéria uvedená v § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu a dostál tak své povinnosti. Námitka absence odkazu na § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu není důvodná.

25. Pro nesrozumitelnost je dle žalobce výrok rozhodnutí nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje všechny skutkové okolnosti nezbytné k závěru, že došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu, který je žalobci kladen za vinu a nelze dovodit, že přestupek byl zjištěn automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy. Dle rozsudku NSS ze dne 11. 9. 2015, č.j. 111/2015-42 však: „Z popisu skutku musí být patrné všechny skutkové okolnosti jednání potenciálního delikventa, které jsou rozhodné pro úsudek, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty správního deliktu, kvůli němuž je řízení vedeno.“ Z výroku dle žalobce nelze dovodit, že údajné porušení pravidel silničního provozu nemělo za následek dopravní nehodu, ačkoliv tyto skutečnosti jsou znakem skutkové podstaty správního deliktu dle § 125f zákona o silničním provozu.

26. Ve smyslu ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se „právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“. Odstavce 2 a 5 stejného ustanovení obsahují popis okolností a podmínek, které musí objektivně nastat, aby právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídala. Jde o podmínky odpovědnosti provozovatele vozidla, nikoli o skutkovou podstatu, jak se žalobce mylně domnívá. Skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla je vyjádřena v § 125 f odst. 1 zákona o silničním provozu - ke spáchání deliktu dojde porušením primární povinnosti stanovené provozovateli vozidla § 10 odst. 3 silničního zákona, podle něhož je povinen zajistit, aby v případě užívání vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Znakem skutkové podstaty není absence následku v podobě dopravní nehody ani zjištění přestupku automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy. Výrok správního orgánu proto odpovídá požadavkům § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb, správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), i ustálené judikatuře NSS, která dovodila, že ve výroku rozhodnutí o správním deliktu musí být správní delikt vždy specifikován tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným (např. rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 2As 85/2016, rozsudek NSS ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 7Afs 59/2013). Popis skutku ve výroku rozhodnutí správního orgánu dle krajského soudu umožňoval subsumpci pod skutkovou podstatu ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu a bylo věcí řízení ve věci přestupku a následně odůvodnění správního rozhodnutí, aby bylo zjištěno a zdůvodněno, zda byly naplněny podmínky ustanovení § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu pro nástup odpovědnosti pachatele správního deliktu. Krajský soud považuje námitku za nedůvodnou. 3) MĚŘENÍ RYCHLOSTI 27. Dále žalobce namítl, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvého stupně je v rozporu se skutečností, neboť „v místě křižovatky“ nepochybně nebyla nejvyšší dovolená rychlost stanovena místní úpravou (tj. zákazovou dopravní značkou č. B 20a) na 50 km/h, ale platila zde obecná úprava, tj. 90 km/h.

28. S odkazem na § 3 odst. 3 vyhlášky Ministerstva dopravy č. 29/2015 Sb. (která sice nebyla účinná v době spáchání údajného správního deliktu, ale dle názoru žalobce se zde uplatní z důvodu retroaktivity in mitius), a na § 2 písm. w) a § 2 písm. x) zákona o silničním provozu na satelitním snímku vyznačil hranice předmětné křižovatky žlutými čarami (obrázek č. 1 obrazové přílohy). Aby „v místě křižovatky“ platil rychlostní limit 50 km/h stanovený dopravní značkou č. B 20a („50“), musela by dle žalobce tato dopravní značka být umístěna za hranicemi této křižovatky, neboť platnost jakékoli zákazové dopravní značky umístěné před hranicí křižovatky je touto hranicí ukončena.

29. Žalobce namítl, že i kdyby v křižovatce platil rychlostní limit 50 km/h, výrok o vině by neměl podklad ve spisovém materiálu, ani v odůvodnění. Nezjištěný řidič totiž měl jeho vozidlem dle výroku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně překročit rychlost o 11 km/h „v místě křižovatky“.

30. Z výstupu z rychloměru se sice podává, že vozidlu byla změřena rychlost 61 km/h, resp. 64 km/h po zvážení odchylky měřícího zařízení +/- 3 km/h. S ohledem na princip měření rychlosti použitým rychloměrem (úsekové měření rychlosti) však tento údaj představuje nikoli okamžitou rychlost měřeného vozidla v určitém místě (např. v místě křižovatky, dlouhé zhruba 25 m, obrázek č. 2 obrazové přílohy), ale jeho průměrnou rychlost v celém měřeném úseku (dlouhém 117 m).

31. Tuto skutečnost dle žalobce správní orgány nereflektovaly, a uzavřely, že bylo prokázáno, že nezjištěný řidič s vozidlem žalobce „v místě křižovatky“ překročil rychlost o 11 km/h, ačkoli k tomu neměly způsobilý důkaz. Na základě výstupu z úsekového rychloměru totiž nelze dle žalobce dovozovat, jakou rychlostí jel nezjištěný řidič v části měřeného úseku. Nelze tak nad veškerou pochybnost vyloučit, že právě „v místě křižovatky“ jel řidič rychlostí x </= 50 km/h, neboť z výstupu rychloměru se žádným způsobem nepodává okamžitá rychlost vozidla „v místě křižovatky“. I kdyby proto v místě křižovatky skutečně platil rychlostní limit 50 km/h, neměl by výrok o vině zákonný podklad, neboť s ohledem na princip měření rychlosti použitým rychloměrem nelze nad veškerou pochybnost vyvrátit, že právě v místě křižovatky (která svou délkou tvoří zhruba pětinu měřeného úseku) jel žalobce předpisově, resp. rychlostí nižší (nebo i vyšší), než je 61 km/h. Nebylo tedy nad veškerou pochybnost prokázáno, že se stal skutek, který je žalobci výrokem rozhodnutí prvého stupně kladen za vinu a rozhodnutí prvého stupně je proto v rozporu s ust. § 3 správního řádu.

32. Žalobce v rámci tohoto žalobního bodu též namítl, že mu není zřejmé, jak (tj. na základě jakého podkladu a jakým způsobem) správní orgány zjišťovaly, že úsek měření byl dopravními značkami č. B 20a („50“) skutečně označen. Správní orgány se v tomto směru spokojily toliko s konstatováním, ačkoli se jedná o pro věc zcela zásadní skutečnost, která dle názoru žalobce měla být předmětem dokazování a v odůvodnění napadených rozhodnutí přesvědčivým způsobem popsána. Pro neprovedené dokazování je dle žalobce nutné s ohledem na zásadu in dubio pro reo konstatovat, že v měřeném úseku žádné dopravní značky č. B 20a („50“) nebyly. Pro nepodložené závěry správních orgánů jsou dle žalobce jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.

33. Krajský soud k tomuto žalobnímu bodu konstatuje, že žalobce v rámci uvedeného opomíjí nespornou skutečnost, že v daném případě šlo o úsekové měření rychlosti, při kterém není měřena okamžitá rychlost jedoucího vozidla v jednom místě, ale jeho průměrná rychlost v určitém úseku. Tato skutečnost je z výroku prvoinstančního správního orgánu zcela patrná. Ten sice poněkud nevhodně použil výraz, že k překročení rychlosti došlo „v místě křižovatky“, ovšem z výrokové části rozhodnutí jako celku je nepochybné, že překročení rychlosti bylo zjištěno pomocí rychloměru pro úsekové měření rychlosti, tedy potažmo, že k překročení rychlosti muselo dojít v úseku vymezeném pro toto měření. Není tedy vůbec relevantní, jakou rychlost mělo vozidlo žalobce v hranicích křižovatky, vymezených v § 2 písm. a) zákona o silničním provozu.

34. Relevanci postrádá i fakt, že rychlostní omezení je ukončeno nejbližší křižovatkou. Námitka žalobce, že v místě křižovatky rychlostní limit neplatil, nemůže obstát, neboť ten by naopak přestal platit až s koncem hranice křižovatky.

35. V kontextu průběhu celého správního řízení a chování žalobce v něm vše nasvědčuje tomu, že se jedná o tvrzení účelové a obstrukční. Žalobce ho totiž v celém správním řízení vůbec nevznesl, tedy nerozporoval, že v měřeném úseku rychlostní limit 50 km/h platil. Z obsahu odůvodnění prvoinstančního správního orgánu, např. z pasáže, v níž se zabývá popisem zvýšené rizikovosti nehod v měřeném úseku je zřejmé, že je správnímu orgánu prvého stupně situace ohledně osazení daného silničního úseku jednotlivými dopravními značkami velmi dobře známa z jeho úřední činnosti. Nebylo tedy dle krajského soudu důvodu, aby správní orgány v tomto směru prováděly podrobnější dokazování, zvláště když v odvolání žalobce tuto námitku rovněž nevznesl. Krajský soud uvedené námitce přisvědčit nemohl. 4) AUTOMATIZOVANÝ TECHNICKÝ PROSTŘEDEK BEZ OBSLUHY 36. V další žalobní námitce žalobce uvedl, že správní orgán neodůvodnil svůj závěr, že měřící zařízení SYDO TRAFFIC VELOCITY je tzv. automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy ve smyslu § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu. Správní orgán se totiž nijak nezabýval tím, co to automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy je (jaké znaky musí určitá věc mít, aby se jednalo o automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy) a jakými znaky se vyznačuje použitý rychloměr (a odkud a jakým způsobem taková zjištění čerpá). Proto pochopitelně neprovedl ani srovnání, zda znaky použitého rychloměru odpovídají definičním znakům automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy.

37. Pokud se jedná o pojem „automatizovaný technický prostředek bez obsluhy“, tento zakotvuje ustanovení § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, podle něhož právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.

38. Správní orgán prvého stupně svůj závěr, že se v daném případě ohledně použitého rychloměru jedná o automatizovaný technický prostředek bez obsluhy, opřel o důkazy založené ve správním spisu (tj. Ověřovací list Českého metrologického institutu ze dne 27. 7. 2015, č. 8012-OL-70211-15, smlouva o poskytování služeb formou nájmu a dodávek uzavřená mezi společností GEMOS CZ, spol. s r. o. coby pronajímatelem, a městem Trutnov coby nájemcem, ze dne 7. 2. 2014, včetně dodatku č. 1 ze dne 2. 3. 2015, vyjádření Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, územního odboru Trutnov k návrhu místní úpravy provozu na pozemních komunikacích a návrhu úseku pozemní komunikace vhodného pro měření rychlosti vozidel strážníky městské policie ze dne 29. 1. 2014, včetně doplnění ze dne 24. 2. 2014, veřejnoprávní smlouvu ze dne 28. 6. 2013 uzavřenou mezi městem Trutnov a Městysem Mladé Buky, včetně jejího dodatku ze dne 23. 12. 2013).

39. Přestože je krajský soud toho názoru, že již jen na základě těchto důkazů lze dojít ke spolehlivému závěru, že v daném případě použitý rychloměr SYDO Traffic Velocity fungoval při měření rychlosti vozidla žalobce jako automatizovaný technický prostředek bez obsluhy, doplnil v tomto směru dokazování provedené správními orgány ve smyslu § 77 s. ř. s. a to Návodem k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti GEMOS CZ, s. r. o. včetně Certifikátu o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru vyhotoveného Českým metrologickým institutem dne 2. 2. 2012, č. 0111-CS-C004-12.

40. Že v daném případě použitý rychloměr SYDO Traffic Velocity fungoval při měření rychlosti vozidla žalobce jako automatizovaný technický prostředek bez obsluhy, pak dokládají jak shora zmíněné důkazy provedené již správními orgány, tak rovněž již citovaný Návod k použití rychloměru SYDO Traffic Velocity od jeho výrobce společnosti GEMOS CZ, s. r. o. včetně Certifikátu o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru vyhotoveného Českým metrologickým institutem dne 2. 2. 2012, č. 0111-CS-C004-12, který jako důkaz provedl při jednání krajský soud.

41. Hned v bodě 1. 1. uvedeného Certifikátu je daný rychloměr definován jako „silniční úsekový rychloměr s dlouhým měřícím úsekem“, který je určen „k automatickému měření průměrné rychlosti a dokumentaci překročení nejvyšší povolené rychlosti projíždějících vozidel.“ 42. Skutečnost, že předmětný rychloměr naplňuje shora vymezené definiční znaky automatizovaného technického prostředku bez obsluhy, je pak zřejmá z dalšího obsahu jak Návodu k jeho obsluze (viz např. bod 2. – Ovládání rychloměru nebo bod 3.1. – Kontrola značky), tak zmíněného Certifikátu (viz např. bod 1.3. – Uspořádání rychloměru nebo bod 1.4. – Snímek měřeného vozidla). Obsahy obou těchto důkazů nepovažuje krajský soud za potřebné v plném rozsahu opisovat, v podrobnostech na ně proto odkazuje, stejně jako na citované důkazy, které již provedly správní orgány ve správním řízení. Také ty závěr, že rychlost vozidla žalobce byla v daném případě změřena za pomoci automatizovaného technického prostředku bez obsluhy, prokazují (viz např. čl. 1 citované veřejnoprávní smlouvy).

43. Uvedené žalobní výtce tedy krajský soud přisvědčit nemohl.

44. Pokud jde o oprávnění strážníků Městské policie Trutnov k měření rychlosti v daném místě, krajský soud odkazuje na příslušný souhlas Policie České republiky s prováděním úsekového měření rychlosti v daném místě ve smyslu § 79a zákona o silničním provozu. Jedná se o vyjádření Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, územního odboru Trutnov k návrhu místní úpravy provozu na pozemních komunikacích a návrhu úseku pozemní komunikace vhodného pro měření rychlosti vozidel strážníky městské policie ze dne 29. 1. 2014, včetně doplnění ze dne 24. 2. 2014, které bylo v platnosti v době spáchání přestupku. Z obsahu těchto listin plyne souhlas Policie České republiky s prováděním úsekového měření v daných místech v rámci součinnosti ve smyslu § 79a zákona o silničním provozu. Souhlas dotčené obce s daným postupem pak plyne z veřejnoprávní smlouvy ze dne 28. 6. 2013 uzavřené mezi městem Trutnov a Městysem Mladé Buky, včetně jejího dodatku ze dne 23. 12. 2013 5) RETROAKTIVITA 45. Další žalobní námitka se dotýkala otázky použití nové právní úpravy na právní vztahy vzniklé před nabytím jejich účinnosti, čili otázka zpětné účinnosti (retroaktivity) právních norem. Správní orgány se dle žalobce nezabývaly ex offo otázkou, zda novější právní úprava není pro žalobce ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o přestupcích, resp. ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod příznivější, čímž porušily žalobcovo právo na spravedlivý proces. Krajský soud k této námitce uvádí: k základním principům vymezujícím kategorii právního státu, kterým je i Česká republika (srov. čl. 1 Ústavy České republiky), patří princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnosti právních norem. Výjimka, zakotvená v čl. 40 odst. 6 větě druhé Listiny, se vztahuje pouze k oblasti trestání. Jde o naprosto obecnou námitku žalobce. 6) ROZHODOVACÍ PRAXE ŽALOVANÉHO 46. Žalobce označil rozhodnutí žalovaného za překvapivé z toho důvodu, že žalovaný konstantně v odvolacím řízení zrušuje napadená rozhodnutí, pokud správní orgán neprovedl při dokazování mimo ústní jednání všechny důkazy, které užije při rozhodování. Krajský soud ověřil, že na č. l. 29 správního spisu je založen protokol o provedení důkazů mimo ústní jednání podle ustanovení § 18 odst. 1 správního řádu, v němž správní orgán uvedl, že provedl důkaz fotografickou dokumentací na č. l. 2. správního spisu a podrobně popsal, co z důkazu zjistil. K této problematice je třeba připomenout znění ustanovení § 51 odst. 2 věty prvé správního řádu:„O provádění důkazů mimo ústní jednání musí být účastníci včas vyrozuměni, nehrozí-li nebezpečí z prodlení.“ O dokazování spolu s poučením o možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí ve lhůtě 5 dnů ode dne provedení dokazování byl žalobce prostřednictvím svého zástupce před vydáním prvostupňového rozhodnutí vyrozuměn. On ani jeho zástupce se ke správnímu orgánu nedostavili a svého práva vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí nevyužili. Ustanovení § 18 odst. 1 správního řádu zní: „O ústním jednání (§ 49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Kromě protokolu lze též pořídit obrazový nebo zvukový záznam.“ Ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu zní:„O provedení důkazu listinou se učiní záznam do spisu. Za přítomnosti účastníků nebo zúčastněných osob, anebo účastní-li se úkonu veřejnost, se důkaz listinou provede tak, že se listina přečte nebo sdělí její obsah.“ Citovaná ustanovení tak nastolují otázku, jakou formou má být ve správním spisu zaznamenáno provedení důkazu listinou mimo jednání, zda se tak má stát formou protokolu nebo záznamu. Dle krajského soudu není nutné trvat na formě protokolu, neboť tím by se ustanovení § 53 odst. 6 věty první správního řádu stalo obsoletním a bylo by třeba je považovat za legislativní chybu. Toto ustanovení naopak má svůj smysl, neboť pamatuje na situace, kdy správní orgán provádí dokazování mimo jednání bez přítomnosti jakékoliv další osoby a jde o provedení důkazu listinou. Za takové situace postrádá smysl tento úkon formalizovat protokolem a správní orgán o provedení důkazu listinou mimo jednání učiní pouze záznam, jak mu ukládá ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu. Důkaz je pak proveden tak, že se oprávněná úřední osoba seznámí s obsahem listiny. Logickou návaznost pak má druhá věta ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu, dle které v případě přítomnosti dalších osob při provádění důkazu listinou se listina přečte nebo se sdělí její obsah.

47. Navazující otázkou je otázka obsahu záznamu o provedení důkazu listinou. Zatímco ustanovení § 18 odst. 2 a 3 správního řádu podrobně uvádějí náležitosti protokolu, náležitosti záznamu zákon neuvádí. Není třeba při dokazování listinami mimo jednání v nepřítomnosti dalších osob tyto listiny číst (což vyplývá již z důvodů uvedených v předchozím odstavci), není třeba popisovat vše, co bylo dokazováním zjištěno, jaké závěry z něho vyplynuly, ani uvádět úvahy správního orgánu. Takové náležitosti správní řád nepožaduje ani k protokolu, ani u záznamu. Lze uvést, že ani v civilním a správním soudnictví nejsou na protokolaci kladeny takové nároky, pouze se uvede seznam listin provedených k důkazu s uvedením jejich čísla listu. Popis provedených důkazů, co jimi bylo zjištěno, jaké závěry z dokazování vyplynuly a jakými úvahami se správní orgán řídil, to vše má své místo až v samotném rozhodnutí správního orgánu. Krajský soud má za to, že listinné důkazy založené ve správním spisu a zmíněné, resp. hodnocené, v odůvodnění předmětných správních rozhodnutí, tak v průběhu správního řízení provedeny byly, byť ne všechny z nich z formálního hlediska procesně správným způsobem, když je správní orgán nejmenoval v protokolu ze dne 30. 8. 2016 o provedení důkazů mimo ústní jednání, ani o nich neprovedl záznam. K této otázce lze poukázat na i závěry rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Ca 42/2007-337, na něž zdejší krajský soud odkazuje a s nimiž se ztotožňuje: „Na základě obsahu správního spisu soud přisvědčuje žalobcově tvrzení, že o provádění důkazů listinou nebyl učiněn záznam do spisu podle § 53 odst. 6 věty první správního řádu. Ve spise jsou založeny toliko listiny, jimiž byl proveden důkaz, nikoli formální záznam o provedení důkazů těmito listinami. Jde tedy o porušení ustanovení o řízení před správním orgánem (§ 53 odst. 6 správního řádu), nicméně charakter tohoto pochybení sám o sobě neatakuje zákonnost napadeného rozhodnutí; jiná procesní pochybení, v jejichž souhrnu by k takovému ataku zákonnosti mohlo dojít, přitom soud nezjistil. I v případě, že by žalovaný o provádění důkazů listinami pořídil záznam, důkazní situace by se nijak nezměnila, tj. žalovaný by vycházel z týchž důkazů, z jakých vycházel, podklad rozhodnutí by byl materiálně týž, v napadeném rozhodnutí by bylo obsaženo totéž odůvodnění. Z odůvodnění rozhodnutí vydaných v obou stupních správního řízení vyplývá, že důkazy provedeny byly, žalobce přitom s nimi byl poté, kdy se staly součástí správního spisu, seznámen.“ Z uvedeného plyne, že i v případě, že není učiněn záznam o provádění důkazu listinou, nemělo by to samo o sobě vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Rovněž je podstatné, že žalobci byla v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu dána možnost seznámit se a vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí, ze kterých správní orgán vycházel. Tohoto práva však nevyužil.

48. Žalobce dále namítl, že bylo rozhodováno v rozporu se zákazem libovůle, když žalovaný za této situace nezrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, ačkoliv tento orgán neprovedl jako důkaz všechny podklady rozhodnutí. Krajskému soudu je z dříve u zdejšího soudu projednávaných obdobných věcí (např. pod sp. zn. 30 A 124/2016, sp. zn. 30 A 126/2016 nebo sp. zn. 30 A 152/2016) známo, že žalovaný původně zastával názor, že jde o pochybení, pokud správní orgán neprovede dokazování formou detailně vypracovaného protokolu a že nestačí provedení záznamu. Jak je uvedeno již v předchozích odstavcích, vyhotovení či absence záznamu nebo protokolu o provádění důkazu listinou však nemá na zákonnost rozhodnutí vliv. Skutečnost, že žalovaný svůj předchozí nesprávný názor na tuto otázku korigoval pod vlivem judikatury, není nic neobvyklého a dokonce jde o stav žádoucí. Rovněž zástupci žalobce, který zastupuje opakovaně právě ve věcech obdobných správních deliktů provozovatelů vozidel, je z věcí, ve kterých zastupoval, tento stav dobře znám a nemůže být pro něho proto ani překvapivý. Žalovanému lze pouze vytknout, že důvod změny svého postoje v této otázce v odůvodnění rozhodnutí výslovně nezmínil, nicméně tento nedostatek nezpůsobil nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jak žalobce namítal. V daném případě nešlo o správní praxi zakládající legitimní očekávání jako ustálené, jednotné a dlouhodobé činnosti orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a kterou by byl správní orgán vázán. Za tuto ustálenou správní praxi zakládající legitimní očekávání totiž nelze považovat postup v několika případech nebo po určité období, který vybočuje ze zákonem stanovených mezí nebo je v rozporu s výkladem zákona zastávaným judikaturou. Krajský soud tak uzavírá, že ani tuto žalobní námitku důvodnou neshledal. 7) PROTIÚSTAVNOST 49. Ani žalobní námitka, že ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je v rozporu s ústavou, ústavními principy a základními právy, není důvodná. Návrh na zrušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, který stanoví, že „provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem,“ pro rozpor citovaného ustanovení s ústavním pořádkem Ústavní soud již projednal, přičemž uzavřel, že tato odpovědnost provozovatele vozidla ústavnost nenarušuje. Uvedl to ve svém nálezu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, v němž nesoulad napadeného ustanovení s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy neshledal a rozhodl o zamítnutí návrhu na zrušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a na vyslovení protiústavnosti ustanovení § 125f odst. 1 tohoto zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2017. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu tedy bylo Ústavním soudem shledáno ústavně konformním. Lze současně zmínit, že již v prosinci 2015 bylo Ústavním soudem posuzováno i ustanovení § 125f zákona o silničním provozu, které na § 10 odst. 3 navazuje (ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu doslovně opakuje skutkovou podstatu § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu „... nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“). Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení § 125f zákona o silničním provozu usnesením ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 508/15, odmítl s tím, že právní závěr o spáchání správního deliktu provozovatelem vozidla (stěžovatelem) a o uložení pokuty podle zákona o silničním provozu nevybočuje z ústavních kautel.

50. Žalobce v závěru svého návrhu požadoval, aby rozhodnutí v této věci bylo na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu publikováno způsobem, který by nezasahoval do práv na ochranu soukromí jeho i jeho obhájce. K tomu krajský soud konstatuje, že nejde o výhradu či námitku, která by se týkala merita věci, resp. která by jakkoliv s věcným projednáním případu souvisela, proto nemůže být v tomto řízení jakkoli řešena či posuzována. Podotknout je nutno i to, že nesouhlas či výhrady k publikaci rozhodnutí soudů na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu nelze adresovat zdejšímu krajskému soudu, neboť ten rozhodnutí na těchto stránkách ani nezveřejňuje, ani předmětné stránky nespravuje.

51. Krajský soud z výše uvedených důvodů shledal, že námitky uplatněné žalobcem jsou nedůvodné, a proto žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

52. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu proto nevzniklo. Ze spisu nevyplynulo, že by žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti vznikly.

Poučení