31 A 33/2014 - 59

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. v právní věci žalobce: SETRA, spol. s r.o., sídlem Zvonařka 16, Brno, zast. JUDr. Janem Svobodou, advokátem, sídlem Příkop 2a, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2014, č. j. 19535/2014-MZE-17221, sp. zn. 5ZK9166/2014-17221, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právona náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznávánáhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 6. 6. 2014 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2014, č. j. 19535/2014-MZE-17221, sp. zn. 5ZK9166/2014- 17221, kterým žalovaný zamítá odvolání žalobce a potvrzuje rozhodnutí Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského (dále též „prvostupňový orgán“ nebo „ÚKZÚZ“) ze dne 22. 1. 2014, č. j. UKZUZ 004607/2014, sp. zn. 4330/KÚ-PO/UKZUZÚ2013, kterým uložil žalobci pokutu 300.000 Kč za správní delikt ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. b) zákona č. 156/1998 Sb., o hnojivech, pomocných půdních látkách, pomocných rostlinných přípravcích a substrátech a o agrochemickém zkoušení zemědělských půd, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o hnojivech“) a o uložení povinnosti nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč, tím, že jako zemědělský podnikatel, výrobce, dovozce nebo dodavatel v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 písm. c) zákona o hnojivech, uvedl do oběhu uvedl hnojivo nebo pomocnou látku, u nichž obsah rizikových prvků nebo rizikových látek je vyšší než stanoví vyhláška.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné a tvrdí, že procesní postup žalovaného odporuje zásadám správního řízení. Žalobce spatřuje nesprávná skutková zjištění a vady v řízení především ve vedení společného řízení, ačkoli se jedná o dva samostatné skutky, dále namítá, že správní orgán se nevypořádal s otázkou souběhu při určování výše pokuty. Dle žalobce také správní orgán nesprávně vyložil ustanovení § 2 písm. l) zákona o hnojivech. Žalobce brojí proti postupu správního orgánu při odebírání vzorků hnojiva, když dle žalobce nebyla připuštěna přítomnost zástupce žalobce a nebyl proveden třetí (záložní) odběr vzorku. Žalobce poukazuje na dotčení pověsti jeho společnosti. Žalobce namítá nedostatečné odůvodnění a nesplnění přezkumné povinnosti, jelikož správní orgán nevyložil a nevysvětlil aplikaci ustanovení právního předpisu. Další námitka žalobce směřuje proti nedostatečnému zhodnocení pojmu chráněného zájmu a neprokázání případného škodlivého účinku jednání žalobce. Dále žalobce brojí proti nevypořádání argumentace žalobce ohledně uložené sankce, namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Žalobce má za to, že sám žalovaný nemá jasno ohledně otázky souběhu stíhaných správních deliktů. Žalobce navrhuje zrušení napadeného i prvostupňového rozhodnutí či případnou moderaci výše pokuty.

III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce

3. Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 6. 8. 2014 navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K námitce žalobce týkající se neoznámení zahájení společného řízení o dvou správních deliktech žalovaný uvádí, že již od počátku správního řízení bylo nepochybně zřejmé, že řízení je vedeno o obou skutcích společně, což vyplývá z Oznámení o zahájení správního řízení ze dne 14. 11. 2013, č. j. 4330-2/KÚ-PO/UKZUZ/2013. Žalovaný má za to, že hmotněprávní kritéria daná ustanovením § 140 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu pro spojení věcí byla naplněna. Žalovaný dodává, že pokud by byla řízení o správních deliktech vedena odděleně, mělo by to naopak pro pozdější žalobkyni nepříznivý dopad v podobě vyšší celkově uložené pokuty, protože by se při jejich ukládání neuplatnila absorpční zásada.

4. K námitce týkající se výkladu ustanovení § 2 písm. l) zákona o hnojivech žalovaný odkazuje na doslovné znění příslušné definice, která hovoří o „skladování za účelem prodeje“. Podle žalovaného je z dikce daného ustanovení zřejmé, že zákonodárce měl v úmyslu rozšířit pojem „uvádění do oběhu“ nad rámec vlastního aktu prodeje, a to právě za účelem omezení podobných účelových obstrukcí ze strany kontrolovaných subjektů v rámci dozoru nad trhem s hnojivy.

5. K námitce týkající se odebírání vzorků a nepřítomnosti zástupce žalobce žalovaný tvrdí, že odběr proběhl v souladu s vyhláškou č. 273/1998 Sb., o odběrech a chemických rozporech vzorků hnojiv (dále též „o odběru“), a to podle standardního postupu, kdy se vzorkování statickou metodou (tzv. výrobek je v klidu) provádí u výrobce poté, co je z jeho strany deklarováno, že hnojivo je určeno k uvedení do oběhu. Inspektor tedy odebírá vzorek až po posouzení situace na místě. Podle velikosti hromady určí počet dílčích vzorků, které je nutné odebrat – pro velikost hromady větší než 80 t je počet dílčích vzorků stanoven minimálně na 40. Tyto dílčí vzorky jsou odebírány náhodně, rovnoměrně rozmístěné z celé hromady – po odstranění vrchní vrstvy min. 30 cm. Následně se získaný souhrnný vzorek kvartací zmenší na konečnou velikost cca 2 kg a tento reprezentativní vzorek je analyzován. Možnost změny složení hnojiva v silážní jámě, je tak vyloučena. Za normálních okolností není možné, aby stěny či dno nějakým způsobem ovlivnily hodnoty jednotlivých složek hnojiva v rámci hodnocení reprezentativního vzorku. Co se týče záložního vzorku, žalovaný poukazuje na to, že z protokolu je zřejmé, že kontrolovaná osoba o jeho odběr nepožádala, což také stvrdila svým podpisem. Při hodnocení rozborů se prvostupňový orgán přiklonil k výsledkům zjištěným Národní referenční laboratoří, když poukázal na podstatnou skutečnost, že rozbory dodané žalobcem byly odebírány přímo jím, a to za nedoložených okolností, tj. není zřejmé, jakou metodou žalobce při odběru vzorků postupoval. Žalovaný poukazuje na to, že pokud by vzorky byly odebrány akreditovanou laboratoří, na kterou se odvolává žalobkyně, pak by proti sobě stály dva naprosto rovnocenné rozbory a jejich rozpor by musela řešit třetí analýza.

6. Na námitku žalobkyně týkající se věrohodnosti a odbornosti správního orgánu žalovaný reaguje tak, že se správní orgán řídil zákonem v rámci správního uvážení dle ustanovení § 14b odst. 2 zákona o hnojivech. Žalobce dále namítal nedostatečné vysvětlení vazby mezi odstavci 1 a 2 ustanovení § 3 zákona o hnojivech a nedostatečné vysvětlení pojmu chráněný zájem. Žalovaný zdůrazňuje, že překročením stanovených limitů rizikových prvků presumuje zákon o hnojivech, ve vztahu k ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. c) jako poškození životního prostředí. Škodlivost hnojiva s překročenými hodnotami rizikových prvků je dána zákonem a nemusí se potom dále prokazovat. Podle žalovaného je dále zcela zřejmé, jaké hodnoty zákon o hnojivech chrání. Má za to, že není nutné zdůrazňovat a vysvětlovat jak má ochrana životního prostředí velký význam.

7. Žalobce dále namítá neprokázání žádné konkrétní formy škodlivého účinku na půdě. Žalovaný odkazuje na odůvodnění prvostupňového orgánu, kde zdůrazňuje, že konkrétní škodlivost hnojiva nemusela být zjišťována vzhledem k nastavení právní úpravy v zákoně o hnojivech. Prvostupňovým orgánem byla hodnocena skutečnost, že závadné hnojivo bylo aplikováno na zemědělskou půdu, a tudíž je nutné považovat správní delikt za závažný. To, že hnojivo bylo skutečně aplikováno na půdu, je podloženo protokolem o odběru vzorku, kde je zachyceno, že vzorek z Dašic byl odebírán v průběhu aplikace na zemědělskou půdu zemědělského podniku Loučná-Dašice.

8. K odůvodnění výše pokuty žalovaný dodává, že je dostatečné a přezkoumatelné. V odůvodnění je uvedeno k jakým přitěžujícím a polehčujícím okolnostem správní orgán přihlédl. Žalovaný zdůrazňuje, že žalobce se dopustil shodných deliktů již v minulosti. Pokud se jedná o posouzení výše uložené pokuty ve vztahu k ekonomické situaci žalobkyně, má žalovaný za to, že už v předchozích sankčních řízeních s žalobkyní bylo zřejmé, že se v jejím případě jedná o zavedenou a konsolidovanou firmu s ročním obratem přes 100 miliónů korun, pro kterou pokuta ve výši 300.000 Kč nemá likvidační charakter. K námitce týkající se uložení pokuty v souladu s absorpční zásadou, přičemž skutečnost, že v řízení byly projednávány dva správní delikty ve vícečinném stejnorodém souběhu, byla posuzována, jako přitěžující okolnost žalovaný uvádí, že by dvě samostatně uložené pokuty ve dvou řízeních znamenaly pro žalobce výraznější finanční postih. Dále uvádí, že správní orgán pochopitelně neposuzoval aplikaci kumulační zásady z konkrétního procesního hlediska, protože si je vědom, že v praxi je při souběhu správních deliktů ve společném řízení aplikována zásada absorpční, a to analogickým užitím ustanovení § 12 odst. 2, zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále též „přestupkový zákon“).

9. Žalobce ve své replice doručené soudu dne 25. 9. 2014 k vyjádření žalovaného uvádí, že nelze akceptovat, že se správní orgány nevypořádaly s otázkou důvodnosti vedení společného řízení. Žalobce tvrdí, že nemusí znamenat, že když by bylo řízení vedeno samostatně, že by to znamenalo neprospěch pro žalobce. Žalobce odmítá akceptovat analogickou aplikaci přestupkového zákona. Žalobce dále setrvává na tom, že měl správní orgán vysvětlit hlediska, která zohlednil při určování souběhu a to následně promítnout do výše ukládané sankce. Žalobce dále nesouhlasí s rozšířeným výkladem pojmu uvádění do oběhu, dle žalobce zde musí existovat relevantní krok k předání hnojiva odběrateli. Žalobce má za to, že nelze pouze obecně odkázat na postup dle vyhlášky o odběru v případě popisu postupu získávání vzorků. Žalobce tvrdí, že u odběru vzorku nebyl přítomen, a proto není-li v protokolu o odběru vzorku přesně popsáno to, jakým způsobem byl daný vzorek odebrán, nelze souhlasit s tím, že by prostým deklarováním postupu v souladu s příslušnými ustanoveními právních předpisů a vypracovanou metodikou automaticky vyvracelo pochybnosti žalobce o možném vlivu způsobu skladování hnojiva u odběratele na složení hnojiva. Žalobce tvrdí, že zásah do práv žalobce týkající se dobré pověsti byl naplněn prohlášením správních orgánu o tom, že obchoduje nikoliv s výrobkem-kompostem, ale s čistírenskými kaly. Dle žalobce odůvodnění škodlivosti obsahující pouze odkaz na zákonnou úpravu je nepostačující. Žalobce poukazuje na zásady správního práva a jejich nedodržení a to ustanovení § 2 odst. 4 s. ř. Žalobce opět zdůrazňuje výklad ustanovení § 2 písm. l) zákona o hnojivech. Žalobce je dále přesvědčen, že uloženou pokutu je potřeba skutečně prokázat, že žalobce dodal do oběhu hnojivo o sporné kvalitě a že relevantně odpovídá za výrobek převzatý do vlastnictví jiného subjektu, který ho aplikuje na zemědělskou půdu. Dále je potřebné také zjistit, jak by tento pozemek znečištěn a s jakými následky. Výši pokuty považuje žalobce za nepřezkoumatelnou. Podle žalobce dále nelze akceptovat dvojí přičítání jedné skutečnosti, a to, že bylo stíhané jednání správními orgány posouzeno jako vícečinný souběh stejnorodý a tato skutečnost je hodnocena jednak v rámci úvah o naplnění zákonných znaků správního deliktu a podruhé v rámci úvah o výši sankce. Stejně tak otázka škodlivosti hnojiva je hodnocena dvakrát.

IV. Posouzení věci krajským soudem

10. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Zdejší soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem. Soud rozhodl, poté co bylo ve věci [nařízeno jednání, na němž žalobce i žalovaný setrvali a odkázali na svá písemná podání. Přičemž nebyly provedeny žádné důkazy nad rámec správního spisu.

11. O jednotlivých žalobních námitkách, týkající se provedené kontroly a odběru vzorků v provozovnách Dašicích a Chrlicích rozhodl soud následovně: IV.A) Nepřezkoumatelnost

12. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, neboť se jedná, o tak závažnou vadu, že se jí soud musí zabývat z úřední povinnosti nad rámec dalších uplatněných žalobních námitek. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost žalobce spatřuje v nedostatečném vypořádání se žalovaného s námitkami žalobce, především odkazuje na nedostatečné odůvodnění výše pokuty.

13. Z rozsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu k tomuto tématu (srov. např. rozsudky ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 76, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 27/2008 - 76, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS) je zřejmé, že rozsudek je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, například pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí; pokud je jeho odůvodnění vnitřně rozporné, popřípadě je-li výrok v rozporu s odůvodněním; pokud z jeho výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Dále se jedná o případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. I nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů je soudní judikaturou bohatě zmapována. Zmínit lze například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, a ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245). Z nich se podává, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; či proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat některou ze žalobních námitek včas uplatněných, či obsahuje-li odůvodnění rozsudku toliko převzaté pasáže z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž dále rozvádí dopad převzatých závěrů na konkrétní souzený případ a na samotné rozhodnutí ve věci. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu pak pro posouzení přezkoumatelnosti správních rozhodnutí platí v podstatě stejné podmínky, jako pro posouzení přezkoumatelnosti soudních rozhodnuti (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2012, č. j. 7 As 163/2012-18).

14. Žádnou z výše uvedených vad krajský soud v napadeném rozhodnutí neshledal. Žalovaný se zabýval zejména otázkou ukládání pokuty a výší pokuty, svou argumentaci vystavěl na skutečnostech, které byly zjištěny v souladu se zákonem. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že se s celým případem důkladně seznámil a neopomenul žádné skutečnosti, které jsou v dané věci podstatné. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaný zabýval všemi námitkami. Krajský soud proto neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, která spočívá dle žalobce v nedostatečném vypořádání námitek v napadeném rozhodnutí a nedostatečném odůvodnění výše pokuty (viz níže). Je zřejmé, že žalovaný výrok řádně odůvodnil, je zřejmé, kdo jsou účastníci řízení, odůvodnění neobsahuje žádnou vnitřní rozpornost v hodnocení žalovaného, když vede celá právní argumentace ke stejnému závěru, odůvodnění obsažené v napadeném rozhodnutí je vyčerpávající a žalovaný se vyjadřuje ke všem námitkám žalobce. Krajský soud konstatuje, že napadené rozhodnutí netrpí vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. IV.B) Společné řízení

15. Ze spisového materiálu vyplývá, že dne 14. 11. 2013 Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský oznámil žalobci zahájení správního řízení o správním deliktu. Z obsahu listiny o Oznámení o zahájení správního řízení o správním deliktu, vyplývá, že se jedná dle odstavce I. a II. o dva delikty zjištěné v kompostárně Chrlice a v kompostárně Dašice. V odstavci III. uvedené listiny je uvedeno poučení o možnosti účastníka vyjádřit se k podkladům rozhodnutí do 10 dnů. Žalobce se k podkladům dle poučení vyjádřil dne 29. 11. 2013. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce musel vědět, že se jedná o společné řízení ve věci dvou správních deliktů, které naplňují stejnou skutkovou podstatu. V oznámení správní orgán odkazuje i na podklady důležité pro rozhodnutí, kterými jsou protokoly o odběru vzorku ze dne 29. 4. 2013 z Chrlic a 12. 4. 2013 z Dašic, protokoly o zkouškách vzorků, příbalové letáky hnojiv. Soud poukazuje na to, že ve vyjádření k Oznámení o zahájení řízení žalobce nezpochybňuje vedení společného řízení o definovaných správních deliktech.

16. Zdejší soud zdůrazňuje, že spojení správních řízení je vedeno obecnou zásadou procesní ekonomie a také pojetím veřejné správy jako služby, jejímž smyslem je umožnit účastníkovi správního řízení vyřizovat maximum souvisejících věci najednou v rámci jednoho řízení. Jedná se o jednodušší, rychlejší a přehlednější přístup správního orgánu k účastníkům řízení, který je založen na základních zásadách správního práva (§ 4 a § 6 správního řádu). Jedná se o službu veřejnosti a možnost vycházet dotčeným osobám vstříc a vyřizovat věci bez zbytečných průtahů s tím, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady. Dle ustanovení § 140 správního řádu řízení mohou být spojena ex offo a zaznamenána pouhým usnesením do spisu. Soud nespatřuje ve spojení a oznámení spojení řízení pochybení správního orgánu. Spojení řízení bylo oznámeno žalobci formou Oznámení o zahájení správního řízení o správním deliktu, přičemž spojení je odůvodněno povahou správních deliktů, tedy týmž předmětem řízení, řízení mají věcnou souvislost a týkají se týchž účastníků. Zdejší soud konstatuje, že námitka žalobce týkající se neoznámení spojení řízení je nedůvodná. IV.C) Souběh správních deliktů

17. Souběh je definován jako pluralitní činnost, kdy v případě, že se jedná o správní delikt či trestný čin, pachatel spáchal dva a více trestných činů/správních deliktů dříve, než byl za některý z nich vyhlášen soudem prvního stupně/správním orgánem odsuzující rozsudek uložena pokuta. V tomto případě se jedná o dvě místa, kde došlo k samostatným jednáním, které zakládá správní delikt - porušení zákona o hnojivech. Není možné považovat skutky, které se staly na odlišných místech za jeden správní delikt, přestože naplňují stejnou skutkovou podstatu. Jedná se o dva skutky, respektive dvě samostatná jednání, která naplňují skutkovou podstatu deliktu dle ustanovení § 14a odst. 2 písm. b) zákona o hnojivech, stejnou osobou, v blízkém časovém období. Zdejší soud proto uzavírá, že se jedná o souběh správních deliktů.

18. K námitce souběhu správních deliktů při ukládání výše pokuty je nutné vymezit, zda se jedná o jednočinný či vícečinný souběh. V tomto případě, se jedná o souběh vícečinný (dvěma skutky je naplněna jedna skutková podstata správního deliktu), oba správní delikty projednává stejný příslušný správní orgán. K souběhu se vyjadřuje Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. 9. 2005, č. j. 6 As 57/2004, kde uvádí, že „[p]ři souběhu více správních deliktů (zde: vícečinný souběh) je analogické použití zásady absorpční (§ 12 odst. 2 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích) přípustné, nestanoví-li příslušný právní předpis jinak“ Jelikož se v tomto případě taktéž jedná o více činný souběh je zde správním orgánem použita zásada absorpční při ukládání pokuty, jehož podstata tkví v absorpci sazeb (poena maior absorbet minorem, tedy přísnější trest pohlcuje mírnější). Úprava zákona o hnojivech týkající se trestání souběhu správních deliktů je neúplná, neboť neupravuje institut souběhu správních deliktů, proto lze analogicky lze do trestního zákoníku. K analogickému použití trestního zákoníku u správního trestání zdejší soud odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz srov. rozhodnutí ze dne 31. 5. 2007, sp. zn.. 8 As 17/2007, rozhodnutí ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 27/2008 – 67, rozhodnutí ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007-135). Správní orgán dodržel praxi a při správním řízení o stejných deliktech řízení spojil a uložil pokutu dle principů správního trestání , kde použil zásadu absorpční a na základě správního uvážení dle ustanovení § 14a odst. 3 písm. d) zákona o hnojivech. K ukládání trestu (pokuty) lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 As 28/2009-62, které se zabývá postihem souběhu trestných činů dle trestního zákoníku, kde tvrdí, že „[p]odle § 35 trestního zákona se při postihu souběhu trestných činů ukládá úhrnný nebo souhrnný trest. Tyto tresty „představují pro pachatele výhodnější postup, neboť je v nich zohledněna skutečnost, že pachatel se dopustil dalšího trestného činu, aniž byl varován odsuzujícím rozsudkem týkajícím se dřívějšího trestného činu“ (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman , S.: cit. dílo, str. 301). Z téhož ustanovení pak plyne zásada uložení shodného trestu za sbíhající se trestné činy bez ohledu na to, zda je o těchto činech vedeno společné řízení (§20 odst. 1 trestního řádu) či ne. Při ukládání úhrnného i souhrnného trestu soud vychází ze stejných zásad. Z hlediska trestního práva tedy nehraje roli, kdy všechny sbíhající se trestné činy vyjdou najevo, tato skutečnost nesmí být pachateli ani ku prospěchu, ani na újmu. Je zřejmé, že pro trestání souběhu není bezpodmínečně nutné vedení společného řízení, ale naopak je zcela nezbytné použití absorpční zásady, tedy vzájemné posouzení veškerých souvisejících trestních sazeb.“ Ve vedení společného řízení ani v uložení jedné pokuty nespatřuje zdejší soud pochybení u správního orgánu. I když se může zdát, že v napadeném rozhodnutí žalovaný poukázal na zásadu kumulační, jedná se pouze o úvahu, kterou žalovaný zmiňuje a jedná se o reakci na žalobce, z konečného odůvodnění výše uložené pokuty je zřejmé, že správní orgán jednal dle zásady absorpční při ukládání pokuty. Zdejší soud tak konstatuje, že námitka žalobce je nedůvodná. IV.D) Interpretace ustanovení § 2 písm. l) zákona o hnojivech

19. Ustanovení § 2 písm. l) zákona o hnojivech zní: „Pro účely tohoto zákona se rozumí uváděním do oběhu nabízení hnojiv, pomocných půdních látek, pomocných rostlinných přípravků a substrátů k prodeji nebo jinému způsobu převodu, jejich prodej nebo jiný způsob převodu a skladování za účelem prodeje nebo jiného způsobu převodu.“ Dle žalobce byl produkt skladován a teprve po provedení dalšího kompostovacího procesu a opakovaném vyhodnocení jeho kvality a složení, byl následně prodáván. Má za to, že skladování hnojiva za účelem prodeje je možné považovat za jeho uvádění do oběhu v případě, že jeho deponent učiní relevantní krok k jeho prodeji – předání jiným subjektům. Zákonné ustanovení jasně vymezuje, že se uváděním do oběhu myslí i skladování za účelem prodeje. Rozšířený výklad žalobce je v tomto případě nepodložený a zavádějící. Pokud odpovědný pracovník prohlásí, že se jedná o produkt určený k prodeji, přičemž toto tvrzení stvrdí svým podpisem na protokolu, přestože byl poučen ze strany správního orgánu o důsledcích podpisu protokolu, nelze rozporovat, že produkt nebyl určený k prodeji. Žalobce pak proti samotnému protokolu neuplatil námitky, aby tvrzení v něm uvedená zpochybnil.

20. K naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle ustanovení § 14a odst. 2 písm. b) zákona o hnojivech postačí, když hnojivo nebo pomocnou látku uvede do oběhu, u nichž obsah rizikových látek je vyšší než stanoví vyhláška, podstatné je, že uvedením do oběhu se myslí skladování za účelem prodeje. Ze spisového materiálu je zřejmé, že odpovědná osoba za žalobce potvrdila, jak v protokolu o odběru vzorku hnojiva v kompostárně Chrlice ze dne 29. 4. 2013, tak v protokolu o odběru vzorku hnojiva v kompostárně v Dašicích ze dne 12. 4. 2013, že se jedná o kompost určený k přímé aplikaci (k prodeji). Při skladování k prodeji není třeba, k naplnění skutkové podstaty správního deliktu, prokazovat relevantní krok v podobě samotného prodeje či doplnění dalších skutečností jako je způsobení škody, které mohlo nastat z důvodů prodeje. Zdejší soud konstatuje, že námitka žalobce týkající se interpretace ustanovení je nedůvodná a to z toho důvodu, že je ze správního spisu prokázáno, že odpovědná osoba potvrdila, že se jedná o vzorky, které jsou určeny k prodeji. Soud dále uvádí, že není možné rozšiřovat výklad ustanovení na podmínky, za kterých může být ustanovení použito, když přímo zákonné ustanovení uvádí, že jak prodej, tak skladování za účelem prodeje je definováno jako uvádění do oběhu. IV.E) Přítomnost zástupce dodavatele zboží u odběru vzorků

21. Žalobce brojí proti postupu správního orgánu, když u odběru vzorků nebyla přítomna osoba zástupce žalobce. K námitce zdejší soud uvádí, že žádný právní předpis jak zákon o č. 552/1991 Sb. o státní kontrole (účinný do 31. 12. 2013), tak ani účinný zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole nestanovuje povinnou přítomnost osoby zástupce dodavatele zboží při kontrole, jeho případnou přítomnost však prvostupňový orgán při prováděné kontrole a odběru vzorků nikterak nevyloučil. Ze spisového materiálu vyplývá, že u odběru jednotlivých vzorků jak v provozovně Dašice, tak v Chrlicích byla kontrole přítomna osoba, která za žalobce vystupovala, přítomnost je zřejmá z podpisu a razítka společnosti žalobce na Protokole o odběru vzorku hnojiva. Protokol obsahuje i poučení, kde je možné, pokud má kontrolovaná osoba za to, že kontrola neproběhla dle zákona, podat písemné a zdůvodněné námitky a to ve lhůtě pěti dnů ode dne seznámení s protokolem. U části Vyjádření kontrolované osoby v Protokole je jasně uvedeno: bez námitek. K přítomnosti osoby u kontroly Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 As 43/2004, uvádí, že „[z]e zákona ČNR č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, výslovně nevyplývá, že kontrolovaná osoba musí být vždy fyzicky přítomna provádění kontroly. Skutečná kontrola má totiž význam a smysl pouze tehdy, pokud se minimalizuje riziko manipulace s objektem kontroly. Trvání na osobní účasti kontrolované osoby ve všech případech by proto mohlo vést k tomu, že by prováděná kontrola nesplnila svoji zamýšlenou funkci.“ Zdejší soud konstatuje, na základě spisového materiálu, že správní orgán postupoval v souladu se zákonem při provádění kontroly a námitku tak považuje za nedůvodnou. IV.F) Odběr třetího (záložního) vzorku

22. Povinnost správního orgánu odebrat určitý počet vzorků je upravena v příloze č. 1 vyhlášky č. 273/1998 Sb., o odběrech a chemických rozborech vzorků hnojiv. V souzené věci měl správní orgán povinnost odebrat minimálně 40 dílčích vzorků, přičemž není právními předpisy uvedena povinnost odebrat záložní vzorek. Dle vyhlášky č. 273/1998 Sb. odběr vzorků výrobku zahrnuje odběr dílčích vzorků, vytvoření souhrnných a konečných vzorků, uchovávání a označování konečných vzorků včetně vyhotovení protokolu o odběru vzorku. V případě, že správní orgán splní povinnost odebrání minimálního počtu dílčích vzorků, nemá soud za to, že je třeba v případě, že není namítán chybný postup správního orgánu, ani se neobjeví pochybnosti při odběru vzorků, aby byl odebírán vzorek další, nad zákonem uvedené minimum. Přičemž zdejší soud opět odkazuje na protokol o odběru vzorku hnojiva, kde žalobce neměl k průběhu odběru vzorků žádné námitky. Námitku týkající se odběru záložního vzorku zdejší soud považuje za nedůvodnou. IV.G) Kontrolní zjištění laboratoří

23. K námitce týkající se výsledků zkoušek provedených Národní referenční laboratoří Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského (dále též „ÚKZÚZ“) zdejší soud zjistil, že žalobcem dodané protokoly o zkoušce ze zkušební laboratoře ČIA č. 1147 Labtech s.r.o. jsou ze dne 3. 12. 2012, tudíž o více jak jeden rok od provedení odběru kontrolních vzorků. U žalobcem zdůrazňované zkoušky Vodohospodářské laboratoře s.r.o. ze dne 26. 2. 2013 až 14. 3. 2013 však z dodaných listin (Protokol o zkoušce č. 533/13) není zřejmé o jaký vzorek a z jaké provozovny se jedná A navíc je v protokolech uvedeno, že odběr si prováděl sám zákazník, tedy žalobce. S ohledem na to, že se jedná o výsledky rok staré a o vlastní odběry, nemohou obstát proti odběrům provedeným prvostupňovým orgánem, neboť nelze garantovat jejich nestrannost a nezávislost. Námitka, která směřuje k právní síle správním orgánem opatřených důkazních listin je zcela nedůvodná. Žalobcem dodané listiny neprokazují, že by zkoušky provedené Národní referenční laboratoří ÚKZÚZ byly zavádějící či neprobíhaly dle zákona nestranně. Zdejší soud zdůrazňuje, že odběr vzorků správním orgánem byl proveden v rámci veřejné kontroly za účasti osoby, která byla seznámena a podepsala protokol, který vymezuje průběh kontroly. Podle názoru zdejšího soudu je námitka žalobce nedostatečná, když pouze zpochybňuje výsledky analýz vzorků provedených Národní referenční laboratoří, ale dále neuvádí, proč by měly být vzorky a výsledky kontroly chybné. Soud proto konstatuje, že námitka je nedůvodná. Nesprávnost výsledků kontroly prvostupňového orgánu nelze dovodit z jakýchkoliv jindy odebraných vzorků, jak se snaží předestřít žalobce předložením vlastních výsledků z Vodohospodářské laboratoře a ze zkušební laboratoře Labtech s.r.o. IV.H) Zpochybnění věrohodnosti a odbornosti společnosti žalobce

24. K námitce týkající se pověsti žalobkyně zdejší soud opětovně zdůrazňuje, že skutečnosti, které naplňují naplňující skutkovou podstatu správního deliktu, byly zjištěny na základě veřejné kontroly správního orgánu, která proběhla dle zákona. Nebyla zde možnost jakkoliv dehonestovat činnost žalobce, jelikož se jedná pouze o konstatování zjištěných faktů. To, že žalobce nesplňuje zákonem stanovené limity u svého zboží, neznamená, že je takové jednání chybou správního orgánu. Nejedná se o žádné spekulace, jak žalobce naznačuje, jedná se o nestrannou analýzu vzorků akreditovanou laboratoří, která vyhodnotila odebrané vzorky. Výše pokuty nelze zpochybnit spekulacemi, ale pouze podloženými důkazními prostředky. Soud námitku týkající se zpochybnění věrohodnosti a odbornosti společnosti žalobce považuje za zcela bezpředmětnou. IV.CH) Nedostatečné vysvětlení vazby mezi § 3 odst. 1 písm. c) a § 3 odst. 2 písm. c) zákona o hnojivech a škodlivý účinek

25. Žalobce namítá nedostatečné vysvětlení aplikovaných právních předpisů a nedostatečné vysvětlení vazby mezi ustanoveními § 3 odst. 1 písm. c) a § 3 odst. 2 písm. c) o hnojivech, a poukazuje na to, že nebyla nijak zjištěna škodlivost hnojiva pro životní prostředí.

26. Již ze samotného zákonného ustanovení § 3 zákona o hnojivech, je zřejmé, jaká vazba v rámci citovaného ustanovení existuje. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je v této otázce zcela dostačující. Ustanovení § 3 odst. 1 zákona o hnojivech obsahuje taxativní výčet hnojiv, která se smějí uvádět do oběhu. Mezi nimi jsou pod písm. c) i hnojiva, která nepoškozují životní prostředí, přičemž je u písmene c) odkaz na ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) citovaného zákona, které vymezuje, jaká hnojiva je nepřípustné uvádět do oběhu a to ta, u nichž je obsah rizikových prvků nebo rizikových látek vyšší, než stanoví vyhláška. Tudíž lze logicky vyvodit, že se smějí do oběhu uvádět pouze taková hnojiva, která nepoškozují životní prostředí, což jsou ta, která neobsahují vyšší hodnoty rizikových látek nebo prvků dle vyhlášky. Vazba mezi citovanými ustanoveními je ze zákona zřejmá. Škodlivost na životní prostředí je vyjádřena právě hodnotami, které vyhláška považuje u hnojiv za maximální. Z citovaných ustanovení lze nepochybně vyvodit, o jaký chráněný zájem se zde jedná – o životní prostředí a jeho ochranu, což můžeme považovat v dnešní době za jeden z prioritních zájmů společnosti. Výše maximálních hodnot lze považovat za hranici, která je maximálně snesitelná pro životní prostředí, její překročení tak znamená poškození životního prostředí a zároveň porušení zákonných ustanovení, která naplňují skutkovou podstatu správního deliktu, která je vymezena zákonem o hnojivech. Škodlivý účinek správního deliktu je zdůrazněn také částkou pokuty, která může být za tento správní delikt udělena a to až 5.000.000 Kč dle ustanovení § 14a odst. 3 písm. d) zákona o hnojivech. Námitku tak soud považuje za nedůvodnou. IV.I) Výše pokuty

27. K posuzování otázky ukládání pokut soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 4 As 47/2004-87, kde uvádí, že „[v] případě posouzení otázky, zda výše uložené pokuty byla dostatečně odůvodněna, je třeba předeslat, že není úkolem soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví přezkoumávat spravedlnost trestu za spáchání správního deliktu z hlediska konkrétní výše nebo způsobu uložené sankce, nýbrž toliko zkoumat, zda byli splněny podmínky pro její uložení, zda správní orgán její výši náležitě a srozumitelně odůvodnil a zda při jejím ukládání nedošlo k překročení obecných mezí daných základními principy platného právního řádu.“ Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že správní orgán prvního stupně postupoval dle zákona tak, že zohlednil skutečnosti uvedené v ustanovení § 14b odst. 2 zákona o hnojivech, a to tak, že přihlédnul ke způsobu spáchání, závažnosti správního deliktu a především k následkům a okolnostem. Tento postup odpovídá rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2008, č. j. 4 As 37/2007 – 119, kde Nejvyšší správní soud uvádí že „[h]lavním kritériem při určování přiměřené výše pokuty není primárně skutková podstata deliktu, nýbrž intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě.“. Uložená pokuta žalobce je ve výši 6 % horní hranice sazby pokuty. Odůvodnění výše uložené pokuty je zahrnuto také v odůvodnění napadeného rozhodnutí v rámci spojení projednávaných správních deliktů a v rámci odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Zdejší soud dále poukazuje na to, že prvotní návrh na výši pokuty Ústředním kontrolním a zkušebním ústavem zemědělským byl stanoven na výši 500.000 Kč. Po dalších zjištěných okolnostech však prvostupňový orgán výši pokuty snížil na částku 300.000 Kč. Zdejší soud tak konstatuje, že výše uložené pokuty je vůči spáchaným správním deliktům přiměřená a správními orgány dostatečně odůvodněná. Námitku týkající se výše pokuty tak zdejší soud považuje za nedůvodnou. IV.J) Porušení zásady legality a ochrany veřejného zájmu

28. Žalobce dále namítá porušení zásady správního práva ukotvené v ustanovení § 2 odst. 1 správního řádu. Porušení zásady legality, tedy povinnost správního orgánu jednat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, kterou žalobce u napadeného rozhodnutí namítá, není možné v napadeném rozhodnutí spatřovat. Veškeré kroky správní orgán popsal, své úvahy opřel o zákonná ustanovení a o doložené skutečnosti. Postupy správního orgánu jsou založeny na zákonem stanovených pravidlech jak obecně správního řádu, tak i dle hmotněprávní normy a to zákona o hnojivech a souvisejících předpisů. Soud dále v napadeném rozhodnutí nespatřuje ani porušení jiných zásad jako předvídatelnost či přesvědčivost, neboť správní orgán uložil pokutu v mezích zákonem stanovených, postup kontroly byl dle zákona o státní kontrole a žádným svým jednáním nevybočil ze zákonem stanovených pravidel a v odůvodnění napadeného rozhodnutí je dostatečně přesvědčivé.

29. Žalobce dále namítá porušení ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, kdy tvrdí, že správní orgán nejednal v souladu s veřejným zájmem. Veřejným zájmem je v tomto případě ochrana životního prostředí, zdraví lidí a zvířat. Správní orgán jednal na základě zjištěných skutečností a z napadeného rozhodnutí vyplývá, jak postupoval a proč. Veřejný zájem je v tomto případě zjevný a má významné postavení. Zásady správního práva tak nebyly porušeny a řešení přijaté správním orgánem bylo v souladu s veřejným zájmem. Zdejší soud tak závěrem uvádí, že nespatřuje v napadeném rozhodnutí porušení zásad správního řízení, žalobní námitku tak považuje za nedůvodnou. IV.K) Dvojí přičítání jedné skutečnosti

30. Žalobce považuje za dvojí přičítání, že je jeho jednání posouzeno jednou v rámci úvah o naplnění zákonných znaků správního deliktu a podruhé v rámci úvah o výši sankce. Žalovaný však, jak je výše uvedeno, použil zásadu absorpční, tudíž jedna skutečnost mu nebyla a nemohla být v rámci posuzování správního deliktu a v rámci ukládání pokuty posuzována dvakrát. Z odůvodnění obou rozhodnutí, jak napadeného, tak prvostupňového je zřejmé, že při uložení výše pokuty správní orgány nevycházely pouze ze samotné skutečnosti porušení povinností podle zákona o hnojivech, ale také z toho, o jak závažné porušení se jedná. K dvojímu přičítání uvádí Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku týkajícího se zákona o potravinách ze dne 25. 1. 2006, č. j. 4 As 22/2005-68, že „[p]odle této zásady platí, že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující při ukládání sankce. Nelze jednu a tutéž skutečnost, která v posuzované věci je dána v intenzitě nezbytné pro naplnění určitého zákonného znaku skutkové podstaty konkrétního porušení právní povinnosti, současně hodnotit jako okolnost obecně polehčující či obecně přitěžující. K porušení zásady zákazu dvojího přičítání přitom v posuzovaném případě došlo hned dvakrát; jednak při dvojím přičítání znaku skutkové podstaty, jímž je uvádění klamavě označených potravin do oběhu, a jednak při dvojím zohlednění opětovnosti deliktního jednání. Pokud správní orgán vyhodnotil určité chování žalobce jako uvádění klamavě označených potravin do oběhu, pak tímto jednáním byla naplněn konkrétní skutková podstata správního deliktu, kterému odpovídá v rámci zákona o potravinách konkrétní sankční ustanovení. Pro zvažování výše pokuty lze vycházet z různých kvantitativních a kvalitativních aspektů, následků či závažností, jimiž se deliktní jednání projevovalo, nikoli z protiprávnosti jednání jako takového. V této souvislosti lze poukázat na ustanovení § 17 odst. 7 zákona o potravinách, v tehdy platném znění (v současně platném znění jde o odst. 17 téhož ustanovení), které upravuje základní kritéria, jež by správní orgán při ukládání pokut měl vzít v úvahu. Podle tohoto ustanovení jsou jimi především závažnost, způsob, doba trvání a následky protiprávního jednání. Obdobně zdejší soud hodnotí i skutečnost, že prvostupňový správní orgán přihlédl k opakovanosti žalobcova deliktu, ačkoli opakovanost protiprávního jednání je znakem kvalifikované skutkové podstaty obsažené v § 17 odst. 4 zákona o potravinách, v tehdy platném znění, jež stanoví možnost uložit pokutu až do výše 5 000 000 Kč oproti maximální výši pokuty 3.000.000 Kč v případě, že znak opakovanosti ve smyslu § 17 odst. 5 zákona o potravinách, v tehdy platném znění, není dán. Pokud opakovanost porušení povinností plynoucích z ustanovení zákona o potravinách je pojmovým znakem skutkové podstaty, nelze k tomuto aspektu přihlížet při ukládání pokuty.“ K uvedené judikatuře zdejší soud uvádí, že v rámci zákona o hnojivech se v tomto případě nejedná o dvojí zohlednění opětovnosti deliktního jednání. Zde se jedná o případ dvou jednání, která naplňují stejnou skutkovou podstatu, a při ukládání pokuty byla použita absorpční zásada. Prvostupňový orgán jako k přitěžující okolnosti přihlédl k opakovanému páchání týchž správních deliktů. Z prvostupňového ani napadeného rozhodnutí výslovně nevyplývá, že by jako přitěžující okolnost byl chápán souběh správních deliktů z nyní posuzované věci. Soud zdůrazňuje, že není možné, aby se jednalo o porušení zásady dvojího přičítání. Zdejší soud proto konstatuje, že námitku žalobce považuje za nedůvodnou. IV.L) Moderace

31. Žalobce ve své žalobě požaduje případně moderaci výše uložené sankce za správní delikty. K moderaci uvádí Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 13. 12. 2007, č. j. 3 As 32/2007 – 48, že „[m]oderační právo soudu upravené v § 78 odst. 2 s. ř. s. umožňuje soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu k návrhu žalobce buď snížit uložený trest, nebo od něj upustit. Soud však takto může učinit jedině v případě, kdy jde o postih zjevně nepřiměřený.“ Dále zdejší soud odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu týkající se moderačního práva ze dne 5. prosince 2013, č. j. 9 Afs 4/2013, kde Nejvyšší správní soud uvedl, že „[p]ro možnost uplatnění moderačního práva soudu je však nutno splnit zákonem stanovené podmínky. Musí se jednat o rozhodnutí, jímž byl uložen trest; nejsou dány podmínky pro zrušení rozhodnutí správního orgánu, kterým byl trest uložen; trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši; zákonná úprava výslovně umožňuje upuštění od trestu nebo jeho snížení a o snížení trestu lze rozhodnout na základě skutkového stavu, z něhož vycházel správní orgán. O moderaci sankce rozhoduje soud pouze na návrh žalobce.“ Ke zkoumání moderačního práva soudem konstatuje Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 71/2010 – 97, že „[s]oud v rámci moderačního práva zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená.“ Z výše uvedené judikatury vyplývá, že zdejší soud při posuzování moderačního práva vychází z každého projednávaného případu individuálně s přihlédnutím ke specifikům a zákonné výši sankce. K moderaci může soud přistoupit v případě, že se jedná o postih zjevně nepřiměřený. V projednávané věci na základě všech výše uvedených skutečností soud konstatuje, že se nejedná o postih nepřiměřený a po posouzení skutečností vyplývající ze spisového materiálu dospěl k závěru, že výše pokuty uložená žalobci byla úměrná deliktnímu jednání.

V. Shrnutí a náklady řízení

32. S ohledem na vše shora uvedené soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji postupem dle § 78 odst. 7 s. ř. s.

33. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31.3.2015 č.j. 7 Afs 11/2014-47).

Poučení