31 A 37/2011 - 217

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudkyň JUDr. Jarmily Ďáskové a JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D., v právní věci žalobkyně H. B., zastoupené JUDr. Ludmilou Krátkou, advokátkou, se sídlem AK Brno, Příkop 2a, proti žalovanému Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, se sídlem Brno, Malinovského náměstí 3, za účasti osoby zúčastněné na řízení KOMFORT, a.s., se sídlem Brno, Křenová 478/72, zastoupené JUDr. Lenkou Štěpánkovou, advokátkou, se sídlem AK Brno, Křenová 72, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, ze dne 11. 5. 2009, č. j. MMB/2420/2009/, sp. zn. OUSR/MMB/0247924/2008, se z rušu je a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku ve výši 14.000,- Kč k rukám JUDr. Ludmily Krátké, advokátky, se sídlem AK Brno, Příkop 2a, do 30-ti dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit osobě zúčastněné na řízení na náhradu nákladů řízení částku ve výši 8.760,- Kč k rukám JUDr. Lenky Štěpánkové, advokátky, se sídlem AK Brno, Příkop 2a, do 30-ti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

Žalobkyně včas podanou žalobou brojila proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení (dále jen „žalovaný“), ze dne 11. 5. 2009, č. j. MMB/2420/2009/, sp. zn. OUSR/MMB/0247924/2008, a jemu předcházejícímu rozhodnutí o umístění stavby - územní rozhodnutí č. 217 Úřadu městské části města Brna, Brno – Bystrc, odboru stavebního (dále jen „stavební úřad“), ze dne 29. 9. 2008, č. j. SU/08-11078 k SU/07-18701, sp. zn. OST/OBC/858-08/Vi k OST/OBC/1953- 07/Vi, domáhala se jejich zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný napadeným rozhodnutím k odvolání mj. i žalobkyně částečně změnil rozhodnutí stavebního úřadu o umístění stavby - územní rozhodnutí č. 217, jímž stavební úřad na návrh osoby zúčastněné na řízení rozhodl o umístění stavby označené jako „Změna stavby - nástavba bytového domu P. 8, 10, 12 B., umístěného na pozemku p. č. 1727/24, 1727/25, 1727/26, pro 16 bytových jednotek a přípojka dešťové kanalizace, umístěna na pozemku p. č. 6920, 6924, vše v k. ú. Bystrc“. Zmíněná změna spočívala v nahrazení textu podmínky č. 3 tak, že „žádost o vydání stavebního povolení na nástavbu bytového domu P. 8, 10, 12 v B. bude lze podat až po nabytí právní moci územního rozhodnutí o umístění 23 parkovacích státní“, přičemž ve zbylém rozsahu žalovaný odvoláním napadené rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Žalobkyně vyslovila přesvědčení, že těmito rozhodnutími byla zkrácena na svých právech. Navíc žalovaný místo toho, aby se jako odvolací správní orgán v souladu se svou zákonnou povinností vypořádal s obsahem odvolání, spíše zpochybnil právo odvolatelů vyjadřovat se k rozhodnutí stavebního úřadu a k jeho souladu se zákonnými podmínkami pro jeho vydání. V žalobě uplatnila celkem pět žalobních bodů. Nejprve namítla, že stavební úřad vedl pro jeden investiční záměr tři různá řízení, v důsledku čehož jí nebylo přiznáno postavení účastníka řízení o parkovišti. Současně upozornila na skutečnost, že v pravomoci stavebního úřadu bylo v souladu s ustanovením § 140 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) tato řízení usnesením spojit. V druhém žalobním bodě namítla, že nebyly vyřešeny požadavky na veřejnou dopravní infrastrukturu a nesouhlasí s argumentem žalovaného, že změnou podmínky č. 3 rozhodnutí stavebního úřadu je toto dostatečně zabezpečeno a požadavek skutečné docházkové vzdálenosti do 300 metrů respektován. Dále namítla, že nedostatek parkovacích míst v dané lokalitě a způsob řešení umístění požadovaných parkovacích míst má vliv na to, že se může zhoršit kvalita prostředí a hodnota území a může dojít ke snížení kvality bydlení a zhoršení podmínek pro využívání sousedních nemovitostí. Ve čtvrtém žalobním bodě namítla, že záměr osoby zúčastněné na řízení není v souladu s územním plánem města Brna, s požadavky stavebního zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území. Veškeré změny v území by měly být činěny v souladu se zákony, měly by respektovat princip trvale udržitelného rozvoje a princip souladnosti architektonického vzhledu. Závěrem namítla, že v části, v níž žalovaný potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu, která vyžaduje zpevnění podzákladí injektážemi, ohrozil statiku žalobkyní spoluvlastněné nemovitosti. Žalovaný tak vydal v odvolacím řízení rozhodnutí, které je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno, trpí vadou řízení pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě odkázal na obsah kompletního spisového materiálu a zejména na odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí. Zdůraznil, že územní řízení je řízením návrhovým, tzn. stavební úřad rozhoduje v intencích návrhu, resp. žádosti. Každá nová stavba nebo změna stavby stávající má potenciál zasáhnout do právní či zájmové sféry vlastníků sousedních nemovitostí. Rozhodné však je, aby tento zásah nepřekročil míru přiměřenou poměrům ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Žalobkyně byla zařazena do okruhu účastníků řízení, její účastnická práva byla zajištěna oznámením o zahájení územního řízení, umožněním seznámit se s předloženými podklady pro vydání územního rozhodnutí, možností účastnit se veřejného ústního jednání, uplatnit připomínky a námitky, podat odvolání. Žalovaný je názoru, že žádný z žalobních důvodů přímé dotčení vlastnických nebo jiných zákonem chráněných věcných práv žalobkyně neprokazuje a proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Osoba zúčastněná na řízení v předloženém písemném vyjádření zejména uvedla, že tvrzení žalobkyně ohledně zásahu do jejích ústavně zaručených vlastnických práv a pokojného užívání majetku jsou koncipována převážně obecně bez uvedení konkrétních náležitě podložených důkazů. Podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) je žalobkyně povinna nejen tvrdit, že byla postupem žalovaného zkrácena na svých právech a právem chráněných zájmech, ale svá tvrzení musí doložit, tj. specifikovat jak a v čem žalovaný pochybil a jak bylo zasaženo do jejích hmotných subjektivních práv. Žaloba tedy nemůže obsahovat pouze obecné odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými tvrzeními. Tvrzení žalobkyně o zásahu do vlastnických práv spočívající ve zhoršení možnosti parkování či znemožnění parkování v docházkové vzdálenosti stanovené ve vyhlášce č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška o obecných požadavcích na využívání území“) není podle názoru osoby zúčastněné na řízení důvodná, neboť tato vzdálenost je stanovena pro nově umisťované stavby, nikoliv pro již existující nemovitosti. Pokud se týká dalších tvrzení žalobkyně – nezákonný způsob vedení územního řízení na parkoviště, zamítnutí účastenství žalobkyně v územním řízení na parkoviště, neutěšená situace s parkováním v Brně, na ulici Píškova a v okolí – tato tvrzení se dotýkají územního řízení na umístění parkoviště, tedy ke stavbě, která není umísťována napadenými rozhodnutími. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2010, č. j. 31 Ca 113/2009 – 119, bylo rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (výrok I.), žalovaný byl zavázán k povinnosti nahradit žalobkyni náklady řízení na účet její právní zástupkyně (výrok II.) a osobě zúčastněné na řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění tohoto rozhodnutí krajský soud zdůraznil, že za stěžejní pro projednávanou věc považuje posouzení námitky žalobkyně, že stavební úřad pro jeden investiční záměr - výstavbu 16 bytů v nástavbě bytového domu vedl tři různá řízení (územní řízení o vlastní nástavbě a odděleně pak územní řízení o parkovišti a stavební řízení o injektáži nutné pro zpevnění podzákladí bytového domu pro nástavbu). Tím bylo fakticky znemožněno posoudit stavbu z hlediska podmínek daných ustanovením § 90 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon – dále jen“ stavební zákon“). Dle názoru krajského soudu měl stavební úřad v dané věci z přiložené dokumentace záměru zjistit, že vést řízení o žádostech odděleně není možné s ohledem na to, že záměr nelze v samostatných řízeních z hlediska splnění požadavků daných ustanovením § 90 stavebního zákona vůbec posuzovat. Stavební úřad tak nemohl rozhodovat v odděleném řízení o umístění parkoviště, jehož nutnost umístění vyvolala právě žádost o umístění stavby. K výkladu ustanovení § 140 správního řádu krajský soud uvedl, že předmětné ustanovení neukládá správnímu orgánu povinnost spojit návrhy, ale jeho povinností nepochybně je vést řízení pouze o žádosti způsobilé k rozhodnutí. Stavebnímu úřadu muselo být při posuzování jednotlivých žádostí zřejmé, že o nich nelze samostatně rozhodnout, neboť se vztahují k jednomu investičnímu záměru, a posouzení podmínek pro řešení umístění parkoviště a podmínek statického zabezpečení stavby jsou podmínkami pro umístění stavby - nástavby jako takové. Nejde tedy o pouhou věcnou souvislost podle ustanovení § 140 správního řádu, ale o podmíněnost řešení otázky statického zabezpečení a příslušného počtu parkovacích stání při rozhodování o umístění stavby - nástavby bytového domu. Krajský soud dovodil, že vedením oddělených řízení došlo k zúžení okruhu účastníků řízení, což fakticky vyloučilo možnost účastníků řízení o umístění nástavby, kteří nebyli účastníky řízení o umístění parkovacích stání nebo stavebního řízení týkající se statického zabezpečení, uplatňovat jim nepochybně náležející právo podávat námitky k umístění parkovacích stání i ke statickému zabezpečení, neboť jsou to otázky, které musí být v souladu s právními předpisy vyřešeny v řízení o umístění nástavby. V této souvislosti krajský soud dospěl k závěru, že v důsledku takto vadného postupu správních orgánů došlo k porušení práv žalobkyně, jelikož jí bylo odepřeno právo podávat námitky v řízení o parkovišti. Krajský soud na závěr své argumentace uvedl, že samozřejmě není dána povinnost stavebního úřadu tato tři řízení o žádostech spojit. Pokud tak ale neučinil, pak byl povinen podle ustanovení § 92 odst. 2 stavebního zákona všechny tři žádosti o vydání dvou územních rozhodnutí a jednoho stavebního povolení zamítnout. Rozhodnutí žalovaného bylo krajským soudem zrušeno rovněž z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu týkajícího se statiky bytového domu a dále z toho důvodu, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ svého rozhodnutí nemá oporu ve spise, jelikož obsahem spisu vztahujícím se k nástavbě není spisový materiál týkající se řízení o umístění parkovacích stání ani spisový materiál týkající se stavebního řízení ohledně injektáže. Správní orgány se tak dle názoru soudu nezabývaly řešením statického zabezpečení stavby, ač námitky týkající se statiky byly žalobkyní v průběhu obou řízení podávány, a ani se s nimi nevypořádaly, přičemž odkaz na skutečnost, že se jedná o otázky řešené v jiném řízení, nemůže obstát. O kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 4. 2011, č. j. 9 As 5/2011 – 171, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2010, č. j. 31 Ca 113/2009 – 119, zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl v uvedeném rozsudku k závěru, že krajský soud vycházel z nesprávného závěru, že v případě nástavby bytového domu a parkoviště se jedná o jednu stavbu, což je v rozporu se skutkovým stavem věci zachyceným ve spisové dokumentaci. Dále si nedostatečně ujasnil právně odlišnou povahu řízení o umístění nástavby a stavebního řízení o injektáži podloží domu a též otázku vlivu vedení společného řízení o umístění nástavby a parkoviště na možnosti uplatnění zákonem zaručených práv účastníků řízení, což lze označit za nesprávné právní posouzení. Krajskému soudu bylo závazně uloženo, aby ve věci vydal nové rozhodnutí, v němž v intencích závěrů obsažených v odůvodnění tohoto zrušovacího rozhodnutí znovu posoudil důvodnost uplatněných žalobních bodů. V písemném podání ze dne 29. 7. 2011 pak žalobkyně v reakci na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu zdůraznila, že na podané žalobě trvá a opětovně krajskému soudu navrhla, aby žalobě v plném rozsahu vyhověl. Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplynuly následující, ve věci relevantní skutečnosti. Dne 24. 6. 2008 podala osoba zúčastněná na řízení (stavebník) návrh na zahájení územního řízení o vydání rozhodnutí o umístění stavby označené jako „Změna stavby - nástavba bytového domu P. 8, 10, 12 B., umístěného na pozemku p. č. 1727/24, 1727/25, 1727/26, pro 16 bytových jednotek a přípojka dešťové kanalizace, umístěná na pozemku p. č. 6920, 6924, vše v k. ú. Bystrc“. V rámci uvedeného územního řízení bylo vydáno územní rozhodnutí č. 217, ve kterém byla mj. zamítnuta námitka žalobkyně jakožto účastnice řízení týkající se nesouhlasu s rozdělením územního řízení o nástavbě bytového domu na samostatná územní řízení: a) Změna stavby - nástavba bytového domu, umístěného na pozemku p. č. 1727/24, 1727/25, 1727/26, k. ú. Bystrc, pro 16 bytových jednotek a Přípojka dešťové kanalizace, umístěna na pozemku p. č. 6920, 6924, k. ú. Bystrc - č. j. SU/08-11078, sp. zn. OST/OBC/858-08/Vi (dále jen „řízení o nástavbě“) b) Parkoviště pro nástavbu bytového domu, vč. přeložky VO, NN, O2 a chodníku, umístěné na pozemku p. č. 6907/1, 6909, 6910, 6911, 6920, 6926, 1727/30, k. ú. Bystrc - č. j. SU/08-12640, sp. zn. OST/OBC/1020-08/Vi (dále jen „řízení o parkovišti“) a na stavební řízení ve věci: c) povolení stavby Injektáž pro zpevnění podzákladí bytového domu - č. j. SU/07-21523, sp. zn. OST/OBC/2125-07/Vi (dále jen „řízení o injektáži“). Žalovaný následně v odvolacím řízení rozhodnutí stavebního úřadu změnil a nahradil dosavadní text podmínky č. 3 textem „žádost o vydání stavebního povolení na nástavbu bytového domu P. 8, 10, 12 v B. bude lze podat až po nabytí právní moci územního rozhodnutí o umístění 23 parkovacích státní“, ve zbylém rozsahu rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 s. ř. s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, vázán rozsahem a důvody, které žalobkyně uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. V souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s. ř. s. bylo o věci samé rozhodnuto bez jednání. Soud při svém rozhodování po změně obsazení senátu vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů: V prvé řadě soud zdůrazňuje, že předmětem přezkumu jsou rozhodnutí vydaná ve fázi územního řízení o nádstavbě. Podle ustanovení § 90 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“) v územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení. Při vypořádání úvodní žalobní námitky je soud plně vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správní soudem v jeho zrušujícím rozsudku (ustanovení § 110 odst. 3 s. ř. s.), který zdůraznil, že stavební úřad nebyl v projednávané věci povinen dle ustanovení § 140 správního řádu vést jednotlivá řízení, tj. územní řízení o nádstavbě, územní řízení o parkovišti a stavební řízení o injektáži, společně. Postup stavebního úřadu, který vedl ve vztahu k předmětnému investičnímu záměru odděleně územní řízení o nádstavbě, územní řízení o parkovišti a stavební řízení o injektáži, tedy nelze označit za nezákonný, a to s ohledem na absenci explicitního zákonného zákazu. Současně se Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku vyslovil k otázce účastenství žalobkyně v územním řízení o parkovišti tak, že žalobkyně mohla být dotčena jeho umístěním, a to s ohledem na možnosti parkování v lokalitě jejího bydliště v důsledku stavby nádstavby. K tomuto závěru soud ze zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu cituje: „Účastenství osob v územním řízení založené § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona je odvozeno od možnosti dotčení jejich práv a v mezích tohoto možného dotčení práv jim přísluší výkon účastnických práv a ochrana jejich hmotných práv. To znamená, že vyjádření a námitky, které je takový účastník v územním řízení oprávněn uplatnit, se musejí vztahovat k jeho právům (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007 - 83). Bez ohledu na vedení společného či odděleného řízení o umístění nástavby a parkoviště, žalobkyně měla právo uplatnit námitky týkající se nesprávného umístění parkoviště v řízení o umístění nástavby. Svědčilo by jí též právo být účastníkem řízení o umístění parkoviště, a to v tom rozsahu, v jakém by toto právo bylo omezeno případnými nedostatky a pochybeními v rámci řízení o umístění nástavby.“ Pokud jde o v pořadí druhou žalobní námitku, podle níž nebyly vyřešeny požadavky na veřejnou dopravní infrastrukturu, neboť žalobkyně nesouhlasí s argumentem žalovaného, že změnou podmínky č. 3 rozhodnutí stavebního úřadu je toto dostatečně zabezpečeno a požadavek skutečné docházkové vzdálenosti do 300 metrů respektován, pak tuto soud shledal důvodnou. Ze znění změny podmínky č. 3 územního rozhodnutí č. 217 o umístění nádstavby vyplývá, že: „žádost o vydání stavebního povolení na nástavbu bytového domu P. 8, 10, 12 v B. bude lze podat až po nabytí právní moci územního rozhodnutí o umístění 23 parkovacích státní.“ Avšak ani po změně provedené žalovaným nelze dostatečným způsobem jednoznačně seznat, kde konkrétně se bude parkoviště nacházet, zda je splněn zákonný požadavek zajištění dostatečného počtu parkovacích míst pro umísťovanou nádstavbu a skutečná docházková vzdálenost do 300 m. V uvedeném směru je soud rovněž vázán zrušujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu, který uvedl: „Stanoví-li prováděcí předpis pro určitý typ stavby povinnost zajištění určitého počtu parkovacích míst ve stanovené vzdálenosti, pak se splnění tohoto požadavku mohou účastníci územního řízení domáhat, pokud by jeho nesplněním bylo zasaženo do jejich práv. Žalobkyně namítala, že nevhodným umístěním parkoviště dojde k parkování obyvatel umísťované nástavby v bezprostřední blízkosti její nemovitosti. Tuto námitku nelze označit za nerelevantní či nepřicházející v úvahu - mimo jiné i s ohledem na zajištění pohody bydlení obyvatel přilehlých nemovitostí právní úprava zakotvuje požadavek povinného zajištění minimálního počtu parkovacích míst pro nově vznikající výstavbu.“ Plynule lze navázat na třetí žalobní bod, v němž žalobkyně namítala, že nedostatek parkovacích míst v dané lokalitě a způsob řešení umístění požadovaných parkovacích míst může zhoršit kvalitu prostředí a hodnotu území, může dojít ke snížení kvality bydlení a zhoršení podmínek pro využívání sousedních nemovitostí. Rovněž tento byl soudem shledán důvodným. Ani po měnícím zásahu žalovaného do znění podmínky č. 3 územního rozhodnutí č. 217 o umístění nádstavby není blíže specifikováno, kde se bude parkoviště pro předmětnou nádstavbu konkrétně nacházet. Částečně měnícímu rozhodnutí žalovaného lze vytknout, že se otázkou parkovacích stání blíže nezabýval, pouze konstatoval, že novým 16 bytovým jednotkám odpovídá dle příslušné ČSN 23 parkovacích míst, pro které bude vydáno samostatné územní rozhodnutí, zřízení odpovídajícího počtu parkovacích stání je rovněž součástí dohody o spolupráci uzavřené mezi stavebníkem (osobou zúčastněnou na řízení ) a Statutárním městem Brnem a požadavek skutečné docházkové vzdálenosti 300 m vyplývající z ustanovení § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, bude respektován. Žalovaný v tomto směru neposoudil subjektivní dopad zvoleného způsobu řešení parkovacích míst na celkovou pohodu bydlení v dané lokalitě v situaci, kdy předmětná nádstavba je obklopena panelákovými domy. K výkladu legálního pojmu „pohoda bydlení“ lze připomenout rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 – 116, publikovaný pod č. 5/2006 Sb. NSS, in: www.nssoud.cz, podle něhož: „Pohodou bydlení“ lze podle jedné z možných definic, která se snaží tento pojem kategorizovat subjektivně, rozumět takový stav, kdy někdo bydlí v klidu, spokojeně, příjemně a šťastně (viz Marek Hanák, Pohoda bydlení, Právní rádce - internetová verze, 28. 4. 2005, http://pravniradce.ihned.cz/). Z objektivistického úhlu pohledu lze „pohodou bydlení“ rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech (z obdobně pojaté definice vychází ve své praxi Ministerstvo pro místní rozvoj, viz Marek Hanák, cit. dílo). Nejvyšší správní soud se ve svém výkladu legálního pojmu „pohoda bydlení“ přiklání k druhé z výše nastíněných definic, tedy definici objektivistické, která lépe odpovídá ústavním principům zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (viz čl. 1 věta první Listiny základních práv a svobod), nicméně podotýká, že správní orgán při posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže zcela abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat; podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života dotčených osob a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality.“ Rovněž čtvrtý žalobní bod byl shledán soudem důvodným a to v návaznosti na argumentaci vztahující se a uvedenou k druhému a třetímu žalobnímu bodu, na kterou si soud dovoluje v plném rozsahu odkázat. Jen pro úplnost připomíná, že žádost o vydání územního rozhodnutí na nádstavbu, nebyla posuzována komplexně, neboť jak vyslovil Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozsudku, ani po změně podmínky č. 3 územního rozhodnutí provedené žalovaným, nelze dostatečným způsobem jednoznačně seznat, kde konkrétně se bude parkoviště nacházet, zda je splněn zákonný požadavek zajištění dostatečného počtu parkovacích míst pro umísťovanou nádstavbu a skutečná docházková vzdálenost do 300 m. Pokud jde o závěrečný žalobní bod, v němž žalobkyně namítala ohrožení statiky jí spoluvlastněné nemovitosti, tento soud důvodným neshledal. Z předloženého správního spisu vyplývá, že dokumentace předložená k žádosti o vydání územního rozhodnutí o nádstavbě splňovala požadavky vyplývající z vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření, její Přílohy 4, bodu C., č. 1 písm f), neboť kladné závěry technického průzkumu byly doloženy zprávou o inženýrsko – geologickém posouzení zpracovanou RNDr. K. F. dne 28. 8. 2007 a výsledky statického posouzení nosných konstrukcí vyplývají ze statistického pasportu objektu panelového domu ul. P. 8, 10, 12, B. – B. zpracovaného Ing. P. B. dne 8. 11. 2006. Lze tedy uzavřít, že uvedená dokumentace byla ve fázi územního řízení proto účely vydání územního rozhodnutí o nádstavbě dostačující. V tomto směru nelze postupu žalovaného ani stavebního úřadu ničeho vytknout. V intencích závazného právního názoru vysloveného ve zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu a s přihlédnutím k výše uvedené argumentaci soudu nezbylo než rozhodnutí žalovaného pro vady řízení zrušit bez jednání podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí. Podmínky ke zrušení rozhodnutí stavebního úřadu shledány nebyly, neboť v územním řízení je pokračováno, jen se vrací do odvolacího stádia a vytýkané vady lze napravit v odvolacím řízení. K tomuto závěru srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2009, č. j. 1 Aps 2/2008 – 76, publ. pod č. 1997/2010 Sb. NSS, dostupné in: www.nssoud.cz. V dalším řízení je žalovaný ve smyslu ustanovení § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem soudu vysloveným v tomto zrušujícím rozsudku. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl ve spojení s ustanovením § 110 odst. 2 věta prvá s. ř. s., podle něhož zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Náklady řízení ve věci úspěšné žalobkyně v původním řízení o žalobě sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč, z odměny za právní zastoupení advokátkou, a to podle sazby vyplývající z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif – dále jen „advokátní tarif“) ve výši 2.100,- Kč za jeden úkon právní služby, a to za tyto úkony právní služby: 1. převzetí a příprava zastoupení ze dne 11. 8. 2009, 2. písemné podání soudu ze dne 21. 9. 2009, 3. písemné podání soudu ze dne 29. 9. 2009, ze 3 náhrad hotových výdajů po 300,- Kč v souladu s ustanovením § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu. Náklady žalobkyně v řízení o kasační stížnosti sestávají z mimosmluvní odměny právní zástupkyně žalobkyně ve výši 2.100,- Kč za jeden úkon právní služby, za tyto úkony právní služby: 1. převzetí a příprava zastoupení ze dne 17. 11. 2010 a 2. písemné podání soudu ze dne 29. 12. 2010, ze 2 náhrad hotových výdajů po 300,- Kč v souladu s ustanovením § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu. Celkem se jedná o částku ve výši 4.800,- Kč. Z nového řízení o žalobě již soud další náklady řízení žalobkyni nepřiznal, neboť písemné vyjádření po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nebylo soudem žádáno, jde toliko o vlastní iniciativu žalobkyně. Účelně vynaložené náklady soudního řízení žalobkyně tedy představují celkovou částku ve výši 14.000,- Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit přímo k rukám právní zástupkyně žalobkyně JUDr. Ludmily Krátké, advokátky, se sídlem AK Brno, Příkop 2a, do 30-ti dnů od právní moci rozsudku. Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou poměrům a možnostem žalovaného, který je subjektem veřejné správy. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 5 věta prvá s. ř. s., podle něhož osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil ve spojení s ustanovením § 110 odst. 2 věta prvá s. ř. s., podle něhož zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Náklady řízení osoby zúčastněné na řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za kasační stížnost ve výši 3.000,- Kč, z odměny za související právní zastoupení advokátkou, a to podle sazby vyplývající z advokátního tarifu ve výši 2.100,- Kč za jeden úkon právní služby, za tyto úkony právní služby: 1. převzetí a příprava zastoupení ze dne 12. 11. 2010 a 2. písemné podání soudu ze dne 15. 11. 2010, ze 2 náhrad hotových výdajů po 300,- Kč v souladu s ustanovením § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu a dále z 20% DPH ve výši 960,- Kč v souladu s ustanovením § 57 odst. 2 s. ř. s. Celkem se jedná o částku ve výši 8.760,- Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit přímo k rukám právní zástupkyně osoby zúčastněné na řízení JUDr. Lenky Štěpánkové, advokátky, se sídlem AK Brno, Příkop 2a, do 30-ti dnů od právní moci rozsudku. Tuto lhůtu považuje soud za přiměřenou poměrům a možnostem žalovaného, který je subjektem veřejné správy. Jen pro úplnost k výši přiznané částky, tato zcela koresponduje s vyúčtováním, které provedla právní zástupkyně osoby zúčastněné na řízení.

Poučení