31 A 42/2015 - 83

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA v právní věci žalobkyně: K. T., zastoupené opatrovníkem Mgr. René Zeiselem, advokátem, se sídlem Jamborova 25, Brno, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Hrdinů 1634/3, Praha, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2015, č. j. MV-59871-5/SO-2014, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právona náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznávánáhrada nákladů řízení.

IV. Ustanovenému opatrovníkovi Mgr. René Zeiselovi, advokátovi se sídlem Jamborova 25, Brno se přiznáváodměna za zastupování žalobkyně a náhrada nákladů řízení ve výši 2.008,60 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Brně ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na bankovní účet č. ú. 2029198339/0800.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 26. 6. 2015 domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2015, č. j. MV-59871-5/SO-2014, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „Ministerstvo“ nebo „prvostupňový orgán“) ze dne 5. 3. 2014, č. j. OAM-26797-16/TP-2013 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž Ministerstvo zamítlo žádost o povolení k trvalému pobytu dle § 75 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění účinném do 16. 8. 2015 (dále též „zákon o pobytu cizinců“) z důvodu nesplnění podmínek ustanovení § 67 zákona o pobytu cizinců.

2. Žalobkyně podala dne 11. 12. 2013 žádost o povolení k trvalému pobytu podle ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Dne 6. 2. 2014 žalobkyně požádala prvostupňový orgán o přerušení řízení podle ustanovení § 64 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v účinném znění (dále též „s.ř.“ nebo „správní řád“) a to na dobu do 28. 2. 2014 z důvodu, že k posledně uvedenému dni by žalobkyně splňovala podmínku uvedenou v ustanovení § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a to, že se nachází na území České republiky nepřetržitě po dobu čtyř let. Ministerstvo žádosti o přerušení řízení nevyhovělo a vydalo zamítavé usnesení dne 11. 2. 2014, č. j. OAM-26797-11/TP-2013 s tím, že by přerušení bylo nadbytečné vzhledem k tomu, že žalobkyně by po 28. 2. 2014 nesplňovala druhou podmínku uvedenou v ustanovení § 67 zákona o pobytu cizinců a to, že nejméně poslední dva roky trvalo její poslední řízení o udělení mezinárodní ochrany.

3. Usnesením ze dne 16. 3. 2017, č. j. 31 A 42/2015-61 byl ustanoven žalobkyni opatrovník Mgr. René Zeisel, z důvodu jejího neznámého pobytu a to dle ustanovení § 29 odst. 3 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovení § 64 zákona č. 150/2002., soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů.

II. Obsah žaloby

4. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně za nezákonné. Tvrdí nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jelikož se žalovaný nevypořádal přezkoumatelným způsobem s námitkou týkající se žádosti o přerušení řízení. Žalobkyně má za to, že v souladu s ustanovením § 64 odst. 2 správního řádu měl správní orgán řízení přerušit. Odkazuje na doktrinální výklad a na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Ca 365/2008. Závěrem shrnuje, že v případě, že správní orgán zamítl žádost o přerušení řízení a vydal meritorní rozhodnutí, zatížil tak rozhodnutí závažnou vadou nezákonnosti.

III. Vyjádření žalovaného

5. Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 24. 2. 2016, odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a na spisový materiál. Konstatuje, že žaloba nepřináší žádnou novou relevantní argumentaci, která by rozhodnutí zpochybňovala. Odmítá námitku uvedenou v žalobě jako nedůvodnou a navrhuje žalobu zamítnout.

IV. Posouzení věci krajským soudem

6. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Zdejší soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s.

7. Spor v projednávané věci tkví v otázce, zda správní orgán postupoval správně, když na žádost žalobkyně nepřerušil správní řízení a následně vydal zamítavé rozhodnutí o žádosti žalobkyně o trvalý pobyt.

8. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti. Žalobkyně namítá, že se žalovaný nezabýval dostatečně její námitkou týkající se žádosti o přerušení řízení a pouze odkázal na důvody nevyhovění žádosti o přerušení řízení uváděné v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

9. Zdejší soud konstatuje, že námitka žalobkyně je v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádána. Žalobce v odvolacím řízení namítá obdobné námitky jako v žalobě. Brojí proti postupu nepřerušení řízení o žádosti o trvalý pobyt na žádost žalobkyně. I přestože žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, na str. 6 že „k námitce odvolatelky týkající se nezákonnosti usnesení o nepřerušení řízení Komise konstatuje, že bylo vydáno v souladu se zákonem a zároveň odkazuje jednak na rozhodnutí správního orgánu prvního stupně č. j. OAM-26797- 16/TP-2013 ze dne 5. 3. 2014, kde se na straně 5 podrobně věnuje důvodům nevyhovění žádosti o přerušení řízení, jednak Komise odkazuje na své rozhodnutí č. j. MV-59871-4/SO- 2014 ze dne 25. 5. 2015, kde se rovněž zabývá důvodu nevyhovění žádosti o přerušení řízení.“ Žalovaný ve svém rozhodnutí, na které odkazuje, ze dne 25. 5. 2015, č. j. MV-59871-4/SO- 2014 uvádí, že „z ustanovení § 64 odst. 2 správního řádu vyplývá, že správní orgán je povinen přerušit řízení na žádost účastníka řízení kdykoliv. Citované ustanovení je projevem dispoziční zásady, která účastníkovi řízení zajišťuje právo nakládat s řízením o žádosti dle svého uvážení. Toto ustanovení je však třeba vykládat v souvislosti s dalšími ustanoveními správního řádu upravujícími přerušení řízení, především s ustanovením § 64 odst. 4, podle něhož lze řízení přerušit na dobu nezbytně nutnou. Podle ustanovení § 39 správního řádu je to správní orgán, kdo určí lhůtu k odstranění vady žádosti tak, aby byla přiměřená okolnostem případu. Podle ustanovení § 65 odst. 1 správního řádu jsou pak správní orgán i samotní účastníci po dobu přerušení řízení povinni činit úkony, který je zapotřebí k odstranění důvodu přerušení. Tento požadavek úzce souvisí se zásadami procesní ekonomie a dobré správy, jež jsou zakotveny v ustanovení § 6 správního řádu. Výše uvedený výklad potvrzuje i závěr č. 104 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 10. 6. 2011, který uvádí, že „žádosti žadatele podle § 64 odst. 2 správního řádu nemusí správní orgán s ohledem na ustanovení § 64 odst. 4 téhož zákona vyhovět, jestliže není dán reálný důvod pro přerušení řízení, zejména pokud je z postupu žadatele patrné, že se snaží o průtahy v řízení a jde tedy o zřejmé zneužití práva.“ Není možné zneužívat dispozičního práva zakotveného v ustanovení § 64 odst. 2 správního řádu k neúměrnému protahování správního řízení. Podobně judikoval Městský soud v Praze dne 30. 11. 2010 v rozsudku č. j. 11 A 13/2010, když uvedl, že „pokud by městský soud přisvědčil žalobní námitce o tom, že správní úřad je povinen řízení na žádost účastníka řízení přerušit vždy a není oprávněn tak učinit s odvoláním na zásady rychlosti a hospodárnosti správního řízení, popřel by soud tímto výkladem zcela zřejmě znění zákonného ustanovení § 64 odst. 4 věty prvé správního řádu a umožnil by tak výklad, podle něhož je účastník správního řízení oprávněn libovolně a případně i bezdůvodně prodlužovat správní řízení, zahájené na jeho žádost a podle něhož nemá správní úřad žádný mechanismus, jak této jistě nežádoucí situaci zabránit. Takový výklad příslušného ustanovení správního řádu je nepochybně v rozporu se zásadami správního řízení a podle názoru soudu je takový výklad nepřípustný.“ (…) Důvody pro nevyhovění žádosti odvolatelky o přerušení řízení byly jednoznačně dány. Pokud by správní orgán I. stupně řízení přerušil, nezměnilo by se nic na tom, že by odvolatelka podmínky uvedené v ustanovení § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nesplňovala. V napadeném usnesení rovněž konkrétně zdůvodnil, proč žádosti odvolatelky o přerušení řízení nevyhovuje. Komise se s jeho závěry plně ztotožňuje. Ustanovení § 64 odst. 2 správního řádu nelze aplikovat bez přihlédnutí k dalším ustanovením téhož zákona, neboť by tak mohlo docházet k nepřiměřeným průtahům řízení a k obcházení smyslu tohoto zákona. Nad rámec výše uvedeného Komise konstatuje, že žádost o přerušení řízení byla správnímu orgánu I. stupně doručena poté, co uplynula doba, kterou správní orgán I. stupně ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 39 odst. 1 správního řádu určil k vyjádření se s podklady pro vydání rozhodnutí. K návrhu na přerušení řízení tedy správní orgán I. stupně nebyl povinen vůbec přihlížet.“

10. Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí č. j. OAM-26797-16/TP-2013 ze dne 5. 3. 2014 uvádí, že „…je mu znám obsah výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, nicméně je třeba uvést, že tento soud v předmětném rozsudku řešil situaci, kdy na žádost o přerušení řízení nebylo nijak reagováno, situace v případě účastnice řízení však byla odlišná správní orgán na žádost o přerušení nejen, že reagoval, ale je třeba říci, že tato byla podána až poté, co marně uplynula lhůta, kterou určil správní orgán účastnici řízení v souladu s ust. § 36 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb. k tomu, aby se vyjádřila k podkladům pro vydání rozhodnutí a omezil jí také její právo činit ve věci dalších návrhů ať již procesního či jiného charakteru. Je tedy otázkou, zda bylo ze strany správního orgánu vůbec nutné na žádost o přerušení řízení, která mu byla doručena po uplynutí lhůty určené v souladu s uts. § 36 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb. reagovat. Nicméně správní orgán tak učinil a v samostatném usnesení uvedl důvody, které jej k nevyhovění žádosti pro přerušení řízení vedly, především je třeba uvést, že ani přerušením řízení do 28. 4. 2014 by v případě účastnice řízení nedošlo k tomuto dni k naplnění podmínek uvedených v ust. § 67 zák. č. 326/1999 Sb. pro vydání povolení k trvalému pobytu, jak správní orgán uvedl podrobně již výše v odůvodnění tohoto rozhodnutí.“

11. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, přestože s odkazem na předešlá rozhodnutí, z jakého důvodu má žalovaný za to, že námitka žalobkyně je nedůvodná. V případě, kdy žalovaný souhlasí a ztotožňuje se se závěry předešlých orgánů a přímo na ně odkazuje a jsou součástí správního spisu, nelze považovat tento odkaz za nepřezkoumatelné odůvodnění námitky. Přičemž v tomto případě je zřejmé, že se jedná o situaci, kdy by žalovaný pouze opakoval všechna zjištění a závěry předešlých orgánů, jelikož se s nimi plně ztotožňuje. Je tedy z napadeného rozhodnutí zřejmé, proč námitku považuje za nedůvodnou, i přestože podklady pro toto tvrzení jsou v předcházejícím rozhodnutí. Je tudíž seznatelné na základě jakých podkladů došel k zamítavému závěru.

12. Z výše uvedeného je zřejmé, že napadené rozhodnutí netrpí vadou nepřezkoumatelnosti, jelikož žalovaný vypořádal námitky, které žalobkyně v odvolacím řízení vznesla. Jejich vypořádání je dostatečné. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že se žalovaný s celým případem důkladně seznámil a neopomenul žádné skutečnosti, které jsou v dané věci podstatné. Krajský soud proto neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, která by spočívala v nedostatečném vypořádání námitek žalobkyně. Je zřejmé, že žalovaný výrok řádně odůvodnil, je zřejmé, kdo jsou účastníci řízení, neobsahuje žádnou vnitřní rozpornost v hodnocení žalovaného, když vede celá právní argumentace ke stejnému závěru, odůvodnění obsažené v napadeném rozhodnutí je vyčerpávající a žalovaný se vyjadřuje ke všem námitkám žalobkyně, přičemž veškerá tvrzení žalovaného mají oporu ve správním spise. Krajský soud konstatuje, že napadené rozhodnutí netrpí vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatečném vypořádání námitek podaných v odvolání.

13. Žalobkyně má dále za to, že nepřerušením řízení došlo k závažné vadě nezákonnosti rozhodnutí, čímž došlo k újmě žalobkyně. Správní orgán měl, dle žalobkyně, na její žádost řízení přerušit dle ustanovení § 64 odst. 2 správního řádu.

14. Žalobkyně požádala správní orgán o přerušení řízení dle ustanovení § 64 odst. 2 správního řádu. Ustanovení § 64 odst. 2 správního řádu zní „v řízení o žádosti přeruší správní orgán řízení na požádání žadatele; jestliže je žadatelů více, může tak učinit jen za podmínky, že s přerušením souhlasí všichni.“ Ze zákonné úpravy tak vyplývá tvrzení žalobkyně a to, že správní orgán musí řízení přerušit v případě, kdy se jedná o řízení o žádosti, bez možnosti správního uvážení. V tomto případě se jedná o žádost o trvalý pobyt, kterou žalobkyně podala dne 11. 12. 2013.

15. Žalobkyně sama odkazuje na znění komentáře ke správnímu řádu z roku 2013 vydané vydavatelstvím D. H. Beck k ustanovení § 64 odst. 2 správního řádu, kde se uvádí, že „Omezení správního uvážení zde plyne ze skutečností, že řízení o žádosti je více ovládáno žadatelem a ten by měl mít širší možnost s tímto řízením disponovat. Například rozhodnutí MS v Praze sp. zn. 11 Ca 365/2008 k tomu uvádí, že pokud správní orgán navzdory žádosti žadatele o přerušení řízení nepřeruší a ve věci meritorně rozhodne, zatíží řízení vadou, která může mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o věci samé.“ Komentář ke správnímu řádu vydaný v roce 2016 vydavatelstvím C. H. Beck k ustanovení § 64 odst. 2 správního řádu, ale dále také uvádí, že „i přes výše uvedené se domníváme, že mohou existovat případy, kdy nebude žádosti o přerušení řízení vyhověno. Nevyhovění takové žádosti (byť zákon hovoří o nutnosti tak učinit) by podle našeho názoru mohlo být odůvodněno například potřebou provést v řízení určité neodkladné či neopakovatelné úkony nebo též (a to zejména u opakovaných žádostí) tím, že s ohledem na § 64 odst. 4 není dán reálný důvod pro přerušení řízení (pokud by bylo z postupu žadatele patrné, že se snaží o průtahy v řízení a jde tedy o zřejmé zneužití práva). Tento náš názor potvrzuje rovněž závěr č. 104 Poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu (uveřejněný na stránkách Ministerstva vnitra), kde se v této souvislosti mimo jiné uvádí: „Jestliže tedy správní orgán shledá, že není dán žádný důvod pro přerušení řízení, zejména v případě, kdy je z postupu žadatele patrné, že se snaží o průtahy v řízení a jde tedy o zřejmé zneužití práva, nelze řízení s ohledem na uvedené ustanovení přerušit. Opačný výklad by byl v rozporu se základními zásadami správního řízení. Ke shodnému závěru dospěl i Městský soud v Praze (rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010, č. j. 11 A 13/2010). V daném případě se jednalo o situaci, kdy správní orgán v řízení o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky řešil opakovanou žádost o přerušení řízení, která nebyla žádným způsobem odůvodněna a doložena. S ohledem na zjištěné skutečnosti se jevila jako zcela účelová.“ Žalovaný dne 11. 2. 2014 vydal usnesení č. j. OAM-26797-11/TP-2013, kde odůvodňuje, proč žádosti o přerušení řízení nevyhovuje, přičemž žalobkyně měla možnost se přímo proti usnesení o nevyhovění žádosti bránit odvoláním. Žalovaný dostatečně a přezkoumatelným způsobem odůvodňuje, na str. 2 uvedeného usnesení, z jakého důvodu nebylo možné žalobkyni v žádosti o přerušení řízení vyhovět. Žalovaný konstatuje, že v případě žalobkyně, nebyl dán důvod pro přerušení řízení. Na základě výše uvedeného zdejší soud konstatuje, že formulace ustanovení ve správním řádu neznamená, že vždy a to bez výjimky, musí správní orgán řízení přerušit. Jsou případy, kdy lze dojít k závěru, že požadavku o přerušení řízení není třeba ze strany správního orgánu vyhovět.

16. Zdejší soud dále zdůrazňuje, že v projednávané věci nedošlo k vydání nezákonného meritorního rozhodnutí, jelikož žalobkyně nesplňovala v době podání žádosti o trvalý pobyt podmínky dle ustanovení § 67 zákona o pobytu cizinců a její žádosti o trvalý pobyt by i v případě přerušení správního řízení, nemohlo být vyhověno.

17. Žalobkyně podala žádost o trvalý pobyt na základě ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Ustanovení § 67 zákona o pobytu cizinců se aplikuje v případě, že cizinec splňuje podmínku čtyř let nepřetržitého pobytu na území a kumulativně podmínku, že nejméně poslední dva roky probíhalo poslední řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o žalobě nebo kasašní stížnosti, pokud stížnost byla podána v zákonné lhůtě. Ustanovení § 67 zákona o pobytu cizinců zní „po 4 letech nepřetržitého pobytu na území vydá na žádost cizinci, který na území pobývá v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany za podmínky, že nejméně poslední dva roky probíhalo poslední řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o žalobě nebo kasační stížnosti, pokud tato žaloba nebo stížnost byla podána v zákonné lhůtě. Do doby pobytu podle věty první se započítává doba pobytu na území na dlouhodobé vízum, na povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu a doba, po kterou byl cizinec žadatelem o udělení mezinárodní ochrany nebo cizincem, který byl strpěn na území podle zákona o azylu. Nepřetržitost pobytu na území je zachována, pokud cizinec podal žádost o udělení mezinárodní ochrany nejpozději do 7 dnů po skončení přechodného pobytu na dlouhodobé vízum nebo na povolení k dlouhodobému anebo trvalému pobytu; to neplatí, pokud platnost těchto pobytových oprávnění byla zrušena.“

18. Ze správního spisu vyplývá, že řízení o udělení mezinárodní ochrany u žalobkyně skončilo po opětovně podané žádosti rozhodnutím o nepřípustnosti žaloby dne 28. 11. 2013, přičemž byl vydán výjezdní příkaz s platností od 28. 11. 2013 do 27. 12. 2013. Žádost o trvalý pobyt podala žalobkyně dne 11. 12. 2013, tedy v době platnosti výjezdního příkazu. Žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany podruhé a řízení probíhalo od 9. 9. 2013 do 27. 11. 2013. Ustanovení § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců jednoznačně uvádí, že se musí jednat o situaci, kdy nejméně poslední dva roky probíhalo poslední řízení o udělení mezinárodní ochrany. Poslední řízení o udělení mezinárodní ochrany u žalobkyně trvalo pouze dva a půl měsíce. Žalobkyně by tak nesplňovala jednu z podmínek pro vyhovění žádosti dle ustanovení § 67 zákona o pobytu cizinců, jelikož by na její případ nemohla být aplikována ani výjimka dle ustanovení § 67 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, jelikož nedoložila žádnou skutečnost, která by mohla být považována za důvod zřetele zvlášť hodné pro prominutí podmínek dle ustanovení § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

19. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že v době podání žádosti o trvalý pobyt žalobkyně nesplňovala ani první podmínku, a to splnění nepřetržitého pobytu na území v délce alespoň čtyř let.

20. K výkladu ustanovení se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 23. 2. 2010, č. j. 4 As 30/2009-67, kde uvádí, že „Nejvyšší správní soud připouští, že ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je sice možné prostřednictvím jazykového výkladu vyložit způsobem užitým žalovaným, ovšem tento výklad nepovažuje zdejší soud s ohledem na okolnosti posuzovaného případu a účel vykládané právní normy za správný, neboť je příliš formální. Jazykový výklad je totiž výkladem prvotním, kterým se interpret poprvé seznamuje s obsahem právní normy, který je upraven ve vykládaném právním předpisu. V posuzované věci bylo pro správné posouzení věci nutné zohlednit všechny okolnosti případu ve vzájemných souvislostech a aplikovat také ostatní výkladové metody - především výklad teleologický. Ostatně obecně platí, že to zda smysl a účel právní normy je skutečně takový, jak se zdá z jazykového výkladu právního předpisu, musí potvrdit nebo vyvrátit ostatní výkladové metody – především výklad teleologický, logický, systematický a případně historický, jejichž závěry je nezbytné poměřovat imperativem ústavně konformní interpretace a aplikace. “ Žalovaný uvádí v napadeném rozhodnutí i další možnosti, díky kterým by bylo možné podmínky dle ustanovení § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců u žalobkyně prominout. Při posuzování podané žádosti zohlednil veškeré další individuální skutečnosti. Skutečnosti, které by mohly její tvrzení podložit, však žalobkyně dostatečně nepodložila a setrvala pouze v rovině tvrzení, přičemž dle ní, v jejím případě mezi skutečnosti zvláštního zřetele lze zařadit to, že má dvě nezletilé děti, které chodí na území České republiky do základní školy a dále tvrzení, že má nemocného manžela a jeho lékařka nedoporučuje návrat do původní rodné země.

V. Shrnutí a náklady řízení

21. Závěrem zdejší soud konstatuje, že žalovaný jednal v souladu se základními zásadami správního řízení dle správního řádu a svým jednáním nezasáhl žádným způsobem do práv žalobkyně. I přestože formulace ustanovení § 64 odst. 2 správního řádu vyžaduje, bez možnosti správního uvážení, přerušení správního řízení na žádost žadatele, jsou případy, kdy nebude žádosti vyhověno. Zamítnutí žádosti žalobkyně o přerušení správního řízení žalovaný odůvodnil svým usnesením ze dne 11. 2. 2014. Veškeré námitky žalovaný dostatečně vypořádal jak v prvostupňovém rozhodnutí, tak v napadeném rozhodnutí. Přestože bylo správní řízení zatíženo vadou, nejednalo se o tak závažnou vadu, která by vedla k vydání nezákonného meritorního rozhodnutí. Námitky žalobkyně týkající se nezákonného postupu u zažádaného přerušení správního řízení a týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, zdejší soud shledal nedůvodnými.

22. S ohledem na vše shora uvedené soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji postupem dle § 78 odst. 7 s.ř.s.

23. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně v řízení úspěšná nebyla, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015 č.j. 7 Afs 11/2014-47).

24. Zástupci žalobce Mgr. René Zeiselovi, advokátovi, který byl žalobkyni ustanoven usnesením zdejšího soudu ze dne 16. 3. 2017, č. j. 31A 42/2015 - 61, přiznal soud podle § 35 odst. 8 s. ř. s. odměnu za zastupování žalobkyně a náhradu hotových výdajů v celkové výši 2.008,60 Kč. Tato částka se skládá z částky 1.000 Kč za dva úkony právní služby po 500 Kč podle § 7, § 9 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění po 1. 1. 2013 (dále též „Vyhláška Ministerstva“) (převzetí věci a vyjádření žalobkyně), z částky 600 Kč za dva s tím související režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 Vyhlášky Ministerstva, vynaložené náklady dle ustanovení § 13 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti – poplatek za konverzi listiny ve výši 60 Kč, a z částky 1.660 Kč představující 21 % DPH za poskytnuté právní služby, kterou je zástupce žalobkyně povinen podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány. Tato částka bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Brně do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení