31 A 55/2013 - 104

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka a JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D., v právní věci žalobce: Okrašlovací spolek ve Znojmě, se sídlem Znojmo, Penzion Havelka, Mikulášské náměstí 3, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, se sídlem Brno, Žerotínovo náměstí 3/5, za účasti osob zúčastněných na řízení: I.) J. T.; II.) Občané pro Znojmo, o.s., se sídlem Znojmo, Na Vyhlídce 9; III.) Občanské sdružení – Za čistý rozvoj obce Chvalovice, se sídlem Chvalovice, č. p. 93; v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2013, č. j. JMK 76374/2013, sp. zn. S-JMK 156341/2011/OÚPSŘ, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 1. 7. 2013, č. j. JMK 76374/2013, sp. zn. S-JMK 156341/2011/OÚPSŘ, se zrušuje a věc se vracížalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 3.000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.

III. Osoby zúčastněné na řízení I.), II.) a III.) nemají právona náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení a shrnutí předchozích řízení

1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 5. 8. 2013 domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 1. 7. 2013, č. j. JMK 76374/2013, sp. zn. S- JMK 156341/2011/OÚPSŘ (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání (proti) a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu ve Znojmě, odboru výstavby (dále také „stavební úřad“), ze dne 4. 8. 2011, č. j. MUZN 62709/2011, sp. zn. SMUZN Výst.6156/2008-Hm (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla podle ustanovení § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánovaním a stavebním řádu, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „stavební zákon“) umístěna stavba „Větrná elektrárna VE02, příjezdová účelová komunikace, manipulační plocha a kabelová přípojka VN 22 kV“ (dále jen „stavba“) na pozemcích parc. č. 376, 1045, 1114, 1133, 1147, 1178 a 1182 v k. ú. Chvalovice, žadatele (dále také „investor“): Viventy česká s.r.o., IČ: 26918013, nyní se sídlem Brno, Údolní 567/33.

2. Žalobce s podanou žalobou také podal návrh na přiznání odkladného účinku žalobě a požaduje zrušení napadeného i prvostupňového rozhodnutí a požaduje také zrušení závazného stanoviska Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru životního prostředí, č. j. JMK 16601/2009, jako dotčeného státního orgánu ochrany přírody a krajiny ve věci vyhodnocení krajinného rázu. Žalobce také požaduje uhrazení nákladů řízení.

3. Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 12. 9. 2013, č. j. 31A 55/2013-34, žalobě odkladný účinek nepřiznal.

4. Na jaře 2008 bylo zahájeno územní řízení před stavebním úřadem ve Znojmě. Podkladem pro vydání územního rozhodnutí pak byla závazná stanoviska dotčených orgánů – orgánu ochrany zemědělského půdního fondu (dále jen „ZPF“) a orgánu ochranu přírody a krajiny. V obou případech byl tímto orgánem Odbor životního prostředí Městského úřadu ve Znojmě a v obou případech vydal zamítavé závazné stanovisko. Následně v říjnu 2008 vydal prvostupňový správní orgán zamítavé územní rozhodnutí pro předmětnou stavbu.

5. Proti zamítavému územnímu rozhodnutí se investor odvolal k žalovanému, přičemž odvolání směřovalo zejména proti negativním závazným stanoviskům. Následoval přezkum těchto závazných stanovisek ve smyslu ustanovení § 149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném pro projednávanou věc („dále jen „správní řád“), jehož výsledkem bylo, že Odbor životního prostředí Krajského úřadu Jihomoravského kraje obě závazná stanoviska vydaná Odborem životního prostředí Městského úřadu ve Znojmě zrušil pro nezákonnost a vydal dvě nová souhlasná závazná stanoviska. Žalovaný vzhledem ke změněným závazným stanoviskům zrušil prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu ve Znojmě a věc mu vrátil k novému projednání. V novém projednání pak vydal stavební úřad ve Znojmě prvostupňové rozhodnutí, tedy územní rozhodnutí o umístění předmětné stavby.

6. Žalobce podal odvolání proti tomuto prvostupňového rozhodnutí, přičemž žalovaný toto odvolání svým rozhodnutím ze dne 30. 12. 2011, č. j. JMK 156341/2011, zamítl a územní rozhodnutí o umístění předmětné stavby potvrdil. Žalobce pak podal proti citovanému rozhodnutí správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Zdejší soud svým rozsudkem ze dne 19. 2. 2013, č. j. 31A 7/2012-188, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu procesního pochybení žalovaného (žalovaný nepostupoval při odvolání správně podle ustanovení § 149 odst. 4 správního řádu, když v odvolání napadená závazná stanoviska nepodrobil přezkumnému řízení).

7. Žalovaný se po zrušujícím rozsudku zdejšího soudu věcí opětovně zabýval, načež vydal nové rozhodnutí, kterým je tedy v nynějším soudním řízení přezkoumávané napadené rozhodnutí.

8. Žalovaný v napadeném rozhodnutí i ostatně žalobce v podané žalobě argumentují dvěma různými odbornými podklady (posudky). Zdejší soud pro zjednodušení a zpřehlednění tohoto rozsudku je bude následně v odůvodnění označovat následovně: - Posudek č. 1: „Větrný park Chvalovice – posouzení vlivu na krajinný ráz“ zpracovaný společností Invest projekt NNC, s.r.o. - Posudek č. 2: „Znojemsko – Preventivní hodnocení krajinného rázu správního území podle § 12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, posuzování záměrů výstavby větrných elektráren“ vyhotovený Společností pro životní prostředí, s.r.o.

II. Obsah žaloby

9. Žalobce odůvodnil žalobu tím, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné a vymezil okruh 3 žalobních bodů.

10. Nezákonnost podkladového závazného stanoviska ve věci dopadu stavby na krajinný ráz – druhoinstanční správní orgán ochrany přírody a krajiny, což je Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor životního prostředí, který postupem dle § 149 odst. 4 správního řádu změnil nesouhlasné prvoinstanční závazné stanovisko ve věci dopadu stavby na krajinný ráz na souhlasné, rozhodoval na základě nedostatečných skutkových zjištění, nepřesných odborných vyhodnocení a bez ohledu na názor aktivní občanské veřejnosti, a v důsledku toho posoudil věc nesprávně, což mohlo mít za následek nezákonnost podkladového rozhodnutí – závazného stanoviska – pro věc samou. Argumenty použité ve sdělení o přezkumu závazného stanoviska ukazují na nedostatečná skutková zjištění a nepřesná odborná vyhodnocení podkladových materiálů a jiných zjevných skutečností. Argumenty nejsou podle žalobcova názoru dostatečně pádné k tomu, aby byly důvodem pro změnu nesouhlasného prvoinstančního závazného stanoviska MÚ Znojmo, odboru životního prostředí, ve věci krajinného rázu na souhlasné. Druhoinstanční orgán ochrany přírody a krajiny se sice opřel o zákonné podklady, ale jejich věcnou správnost přezkoumal a vyhodnotil nedostatečně až manipulativně ve prospěch investora. Žalobce se po celou dobu své účasti na předmětném územním řízení odvolával ve věci krajinného rázu na odborné závěry vyplývající z posudku č. 2 (nesouhlasný). V tomto posudku bylo postupováno podle všech platných metodik, stejně jako tomu je u posudku č. 1 (souhlasný), nicméně na rozdíl od posudku č. 1 je předností posudku č. 2 vyhodnocení rázu celé krajiny v okolí jižně od Znojma a vyhodnocení dopadu výstavby vysokých větrných elektráren z širšího, koncepčnějšího hlediska. Posudek č. 2 na rozdíl od posudku č. 1 počítá s efektem kumulace větrných elektráren v krajině. Efekt kumulace ve svém vyjádření bagatelizují jak zákonný oponent posudku EIA, tak druhoinstanční orgán ochrany přírody a krajiny a naopak se až příliš lehce spokojují s příliš úzkým okruhem viditelnosti chvalovické elektrárny vymezeným v posudku č.

1. Posouzení krajinného rázu v posudku č. 1 proběhlo bez hlubšího průzkumu kulturních a historických hodnot krajiny jižně od Znojma. Druhoinstanční správní orgán ochrany přírody a krajiny ve svém sdělení o přezkumu závazného stanoviska pokračuje v bagatelizaci míry poškození krajinného rázu také v aspektu harmonického měřítka a vztahů v krajině (jak definuje zákon). Je nutné, aby se správní orgán ochrany přírody a krajiny při posuzování dopadu stavby na krajinný ráz vypořádal i s argumentem o pohledové provázanosti chráněného přírodního území nejvyššího stupně (tj. národního parku) s krajinou těsně za hranicí tohoto území a jeho ochranného pásma. Tuto provázanost je nutno při posuzování krajinného rázu na území národního parku mít na zřeteli. V závazném stanovisku také chybí jakákoli vizualizace chvalovických větrníků při pohledech ze Znojma a jeho okolí, zejména z oblíbených vyhlídkových bodů. Hodnocení druhoinstančního správního orgánu ochrany přírody a krajiny týkající se posudku č. 2 je diskriminující a neodpovídající zásadě a povinnosti úředního orgánu zjistit si pravý a skutečný stav posuzované věci. Tvrzení o „nadměrném významu pouhé viditelnosti“ žalobce považuje ve světle odborných závěrů posudku č. 2 a také ve světle vnímání krajiny aktivní občanskou veřejností jako nepřípustné snižování závažnosti procesu posuzování stavby na krajinný ráz.

11. Nedostatečné zohlednění odporu široké veřejnosti proti stavbě – správní orgány se dostatečně nevypořádaly a nepřiložily ve svém odůvodnění žádnou váhu názoru aktivní občanské veřejnosti (občanská sdružení, občané města Znojma, občané obce Chvalovice).

12. Vliv dané stavby na chráněná území a kulturní dominanty na území Národního parku Podyjí a jeho ochranného pásma – žalobce namítá a dává soudu podnět k prošetření, zda zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „ZOPK“), vůbec umožňuje správnímu orgánu ochrany přírody a krajiny posuzovat vliv dané stavby na chráněná území a kulturní dominanty na území Národního parku Podyjí a jeho ochranného pásma, kde k tomu zákon jasně zmocňuje jiný orgán – Správu Národního parku Podyjí.

III. Vyjádření žalovaného

13. Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 14. 11. 2013, navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, přičemž zejména odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. Zároveň žalovaný shrnul dosavadní průběh správního i soudního řízení a k uplatněným žalobním bodům uvedl následující.

14. Druhoinstanční správní orgán ochrany přírody a krajiny došel v rámci postupu dle § 149 odst. 4 správního řádu k závěru, že prvoinstanční závazné stanovisko a závěry z něj plynoucí jsou věcně nesprávné. MÚ Znojmo, odbor životního prostředí, při posuzování věci nekriticky vycházel z posudku č. 2, který se však nejeví jako relevantní pro posouzení věci, protože se jedná pouze o obecné hodnocení dopadů potencionálních záměrů na správní obvod obce s rozšířenou působností Znojmo a nevychází z dopadů předmětného záměru na konkrétní zákonné znaky krajinného rázu. Dále je založen na „pohledové provázanosti“, tj. viditelnosti stavby ze vzdálených míst. Městský úřad Znojmo, odbor životního prostředí, bez dostačujícího odůvodnění odmítl další ve věci shromážděné relevantní podklady, tj. zejména posudek č. 1 a dále pak stanovisko a další podklady z procesu EIA.

15. Druhoinstanční správní orgán ochrany přírody a krajiny postupoval ve věci tak, že provedl analýzu obou ve věci pořízených posudků a dalších podkladů z hlediska toho, jakým způsobem je v nich v rámci rozsahu viditelnosti stavby větrné elektrárny hodnocen krajinný ráz a popsány jeho zákonné aspekty. Na základě takto učiněných zjištění doplněných o vlastní poznatky ze správní činnosti (míra viditelnosti staveb větrných elektráren a znalost místních poměrů) provedl druhoinstanční správní orgán ochrany přírody a krajiny vlastní hodnocení otázky právní, přičemž nijak nepřihlížel k právním závěrům posudků v této otázce (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 6 As 14/2009 – zpracovateli odborného posudku přísluší zhodnotit pouze otázku skutkovou, tj. krajinný ráz v místě záměru a jeho hodnotu, avšak posoudit otázku právní, tj. zda posuzovaný záměr může snížit nebo změnit krajinný ráz a zda je tedy možné s jeho realizací souhlasit, může pouze správní orgán). V jeho rámci druhoinstanční správní orgán ochrany přírody a krajiny zjistil, že zamýšlená stavba větrné elektrárny má sice potenciál snížit či změnit krajinný ráz místa, avšak podrobné hodnocení ukázalo, že realizace tohoto záměru nepřekročí zákonem stanovaný limit, tj. nebude mít vliv na zachování zákonných aspektů krajinného rázu. Na základě tohoto postupu, v rámci kterého byly rovněž vypořádány námitky žalobce, pak druhoinstanční správní orgán ochrany přírody a krajiny potvrdil své předchozí závěry učiněné ve změnovém závazném stanovisku.

16. Při vydávání souhlasu k zásahu do krajinného rázu záměrem mohou orgány ochrany přírody přihlížet pouze k tomu, co jim zákon o ochraně přírody dovoluje, tj. pouze k relevantním aspektům týkajícím se posouzení konkrétního záměru dle dikce ustanovení § 12 ZOPK, což také druhoinstanční správní orgán ochrany přírody a krajiny učinil.

17. K žalobní námitce uvedené v bodě [11] tohoto rozsudku žalovaný konstatuje, že je nezbytné vycházet z platné právní úpravy, kdy rozhodující správní orgán posuzuje skutečnosti týkající se předmětu řízení v rozsahu aplikovaného ustanovení zákona. Veřejnost má možnost své požadavky jdoucí nad rámec uvedeného uplatnit v celé řadě jiných zákonných postupů (např. proces EIA, územní plánovaní, obecní referendum apod.). Uvedené je zcela v souladu s Aarhuskou úmluvou a související legislativou.

18. Žalovaný nesouhlasí s tvrzením žalobce, že jeho hodnocení je založeno na nedostatečně zjištěném stavu věci, nebo nepřesném odborném vyhodnocení. Naopak je třeba odmítnout jako irelevantní argumenty žalobce týkající se věcné stránky, neboť ty nemají oporu v ustanovení § 12 ZOPK, nebo vyházejí z nepřiměřeně extenzivního uchopení problematiky ochrany institutu krajinného rázu, popř. nevycházejí z reálných skutečností. Posudek č. 2 se nejeví jako relevantní pro posouzení věci, protože se jedná pouze o obecné hodnocení dopadů potencionálních záměrů na správní obvod obce s rozšířenou působností Znojmo a nevychází z dopadů předmětného záměru na konkrétní zákonné znaky krajinného rázu. Dále je založen na „pohledové provázanosti“, tj. viditelnosti stavby ze vzdálených míst.

19. Žalovaný uvádí, že pouhý výčet, popř. popis cenných jevů, jak jej aplikuje na danou věc žalobce, je nedostačující. Tyto jevy je totiž následně zapotřebí vyhodnotit z hlediska toho, zda se jedná o kulturní dominanty či zda spolupůsobí při vytváření harmonického měřítka či vztahů v krajině a zejména z hlediska toho zda vůbec a jak intenzivní na ně bude mít předmětná stavba vliv. Argument pouhou viditelností stavby větrné elektrárny či jejího působení z velké vzdálenosti je nedostačující. Žalovaný v souladu s druhoinstančním správním orgánem ochrany přírody a krajiny si není vědom přítomnosti zákonných aspektů krajinného rázu, ať již přírodního či kulturního a historického charakteru v prostoru vizuálního působení stavby předmětné větrné elektrárny, které by nezahrnul do svého hodnocení.

20. Žalovaný konstatuje, že pokud se v ZOPK hovoří o snížení či změně krajinného rázu, popř. o zásazích do krajinného rázu, je tím nutné chápat situaci, kdy posuzovaný záměr bude mít negativní vizuální vliv na své okolí takového charakteru, že z (nejlépe frekventovaného) pohledového místa bude viditelný jak záměr, tak i záměrem ovlivněná chráněná hodnota. I kdyby byl připuštěn přístup, že k ovlivnění krajinného rázu chráněné hodnoty postačuje pouhá viditelnost záměru z daného místa, a to i bez vizuální kolize s ním, nelze považovat vzhledem k vzdálenosti těchto míst (krajinářsky hodnotné okolí obcí Havraníky, Popice, Konice a historické centrum Znojma) od stavby větrné elektrárny (6 – 10 km) a vzhledem k charakteru z nich viděného krajinného obrazu vizuální dopad na ně za natolik zásadní, aby překračoval zákonem stanovenou míru přípustného snížení krajinného rázu, která je v ustanovení § 12 ZOPK.

21. Žalovaný v souladu s druhoinstančním správním orgánem ochrany přírody a krajiny se domnívá, že nepochybil, když v rámci hodnocení vážil i skutečnost, zda bude krajinářsky hodnotné území na okraji národního parku záměrem dotčeno, tj. zda s ním bude z pohledu mimo národní park vizuálně v kolizi, přičemž odmítl aspekt dopadů viditelnosti stavby větrné elektrárny z části národního parku. Žalovanému nepřísluší hodnotit kompetenci správy národního parku k postupu dle ustanovení § 12 ZOPK ve vztahu k předmětné stavbě větrné elektrárny, která se nachází mimo území národního parku. Pokud je však žalovanému známo, tímto orgánem ochrany přírody v předmětné věci nebyl vydán podkladový správní akt dle uvedeného ustanovení.

22. Dostupné vizualizace (v oznámení EIA) stejně jako další podklady a známé skutečnosti považuje žalovaný za dostatečné pro posouzení věci a dodává, že z poznatků ze správní činnosti (empirické zkušenosti, předložené znalecké posudky) ví, že stavby větrných elektráren mohou být sice viditelné i ze vzdálenosti kolem 30 km, avšak hodnocení jejích vizuálních dopadů má smysl v okruhu do 10 km, přičemž skutečně dominantně stavba působí pouze v okruhu do 3 km, zřetelně viditelná je v okruhu 3 – 5 km a v okruhu 5 – 10 km je sice viditelná, avšak její projev je zpravidla zmírněn jinými prvky krajinného obrazu. Umístění stavby větrné elektrárny na kopci (nikoliv však na jeho vrcholu) sice rozšiřuje okruh i plochu viditelnosti, avšak z hlediska parametrů stavby nezvyšuje intenzitu jejích vizuálních dopadů ve větších vzdálenostech. Z hlediska těchto poznatků je tak tvrzení žalobce o dominanci staveb větrné elektrárny v pohledech ve vzdálenosti 13 – 15 km, popř. vliv stavby na morfologické a historické hodnoty při pohledu z cca 12 km z vyvýšeného místa severně od města Znojma, či dokonce o degradaci výhledu na vrcholky rakouských Alp z města Znojma, nutné odmítnout.

IV. Vyjádření osob zúčastněných na řízení

23. Osoba zúčastněná na řízení I.) k věci toliko konstatovala to, že jako vlastník pozemků dotčených stavbou chce být o dané věci informována. Osoba zúčastněná na řízení II.) konstatuje, že byla účastníkem předmětného správního řízení, kde byly zamítnuty její odvolací námitky, zcela se ztotožňuje se žalobcem a žaloba je dle ní zcela důvodná. Osoba zúčastněná na řízení III.) k dané věci sdělila soudu, že v uplynulém období iniciovala a organizovala např. různé petiční akce na podporu žalobce, které vyvrcholily místním referendem ve Chvalovicích, ve kterém občané většinou vyjádřili svůj nesouhlas se stavbou větrných elektráren v katastru obce Chvalovice. Uzavírá pak, že plně souhlasí s podanou žalobou proti napadenému rozhodnutí.

V. Posouzení věci krajským soudem

24. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) osobou k tomu oprávněnou dle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. a jde o žalobu přípustnou ve smyslu ustanovení § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.

25. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a na základě ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s, přičemž také účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas, resp. v zákonné lhůtě nevyjádřili svůj nesouhlas (§ 51 odst. 1 s.ř.s.).

26. V dané věci soud nejprve posoudil aktivní žalobní legitimaci žalobce jako nutný předpoklad pro samotné soudní řízení a poté se vypořádal s jednotlivými uplatněnými žalobními námitkami s tím, že žalobní námitky posuzoval podle jejich logické posloupnosti. V.I. – Aktivní žalobní legitimace žalobce

27. Ustanovení § 65 odst. 2 s.ř.s. zakotvuje aktivní žalobní legitimaci procesní („žalobu proti rozhodnutí správního orgánu může podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí“). Ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. pak upravuje aktivní žalobní legitimaci hmotnou („kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.“). Z podané žaloby je patrné, že žalobce se domáhá jak procesní, tak také hmotné aktivní žalobní legitimace v tomto řízení.

28. Zdejší soud uvádí, že je žalobci dána aktivní žalobní legitimace procesní ve smyslu ustanovení § 65 odst. 2 s.ř.s. Mezi stranami je nesporné, že žalobce byl účastníkem předmětného správního řízení a žalobce ve své žalobě výslovně tvrdí, že byl postupem žalovaného dotčen na svých procesních právech takovým způsobem, že toto porušení procesních předpisů mohlo způsobit nezákonnost napadaného i prvostupňového rozhodnutí. V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2009, č. j. 1 As 40/2009-251, podle něhož „k založení aktivní žalobní legitimace musí občanské sdružení ve smyslu § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny v řízení před soudem tvrdit zkrácení na svých procesních právech v předchozím správním řízení. Procesní práva žalobce v sobě přitom zahrnují i právo na to, aby se správní orgány s jeho námitkami i odvolacími důvody řádně vypořádaly.“ soud konstatuje, že byly naplněny všechny zákonem předpokládané skutečnosti pro procesní aktivní žalobní legitimaci žalobce, a tedy zdejší soud se bude meritorně zabývat jednotlivými žalobními body, týkají-li se procesních práv žalobce.

29. Ve vztahu k ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. je nezbytné, aby subjekt domáhající se této aktivní žalobní legitimace byl nositelem veřejného hmotného subjektivního práva. Zdejší soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozhodnutí ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 As 2/2009-80; rozhodnutí ze dne 2. 9. 2009, č. j. 1 As 40/2009-251; rozhodnutí ze dne 7. 12. 2005, č. j. 3 As 8/2005-118 a další) a také ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 282/97; usnesení ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 3118/07), ze kterých vyplývá, že práva vztahující se k životnímu prostředí přísluší pouze osobám fyzickým, jelikož se jedná o biologické organismy, které, na rozdíl od právnických osob, podléhají eventuálním negativním vlivům životního prostředí.

30. Nicméně zdejší soud při posouzení věci také musel vycházet z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14. Zdejší soud uvádí, že Ústavní soud se zabýval toliko aktivní žalobní legitimací spolků (občanských sdružení) v návrzích na zrušení územního plánu jakožto opatření obecné povahy dle ustanovení § 101a s.ř.s. Ústavní soud nikterak nezpochybňuje absenci přímého účinku Aarhuské úmluvy, pouze dovozuje nutnost výkladu předmětného ustanovení § 101a s.ř.s. v souladu s Aarhuskou úmluvou, a na základě toho pak dovozuje aktivní žalobní legitimaci spolků (občanských sdružení) v těchto procesech, a to nikoliv generálně, ale pouze za splnění určitých podmínek. V řešeném případě se však nejedná o návrh na zrušení územního plánu jakožto opatření obecné povahy, ale o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu.

31. Nicméně i v tomto případě (tedy žalobě proti rozhodnutí správního orgánu) se judikatura Nejvyššího správního soudu nově přiklání k možnosti posouzení dotčení hmotných práv žalobce, a to konkrétně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2015, č. j. 1 As 13/2015-299, kde Nejvyšší správní soud konstatoval následující: „V souvislosti s otázkou aktivní legitimace spolku ke vznášení věcněprávních námitek Nejvyšší správní soud poukazuje na usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 21. července 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, ve kterém soud konstatoval, že „… musí navrhovatel především plausibilně tvrdit, že existuje vztah mezi jeho právní sférou a územím, jež je územním plánem regulováno, a dále musí tvrdit, že dotčení je z povahy věci myslitelné právě danou formou právní regulace… Územním plánem mohou tedy ve svéprávní sféře být dotčeny ty osoby, které mají práva k nemovitostem nacházejícím se na území tímto plánem regulované.“ Soud dále uvedl, že navrhovatelem „… může… být zásadně jen taková osoba, která má přímý a nezprostředkovaný vztah k nějaké části území, které je územním plánem regulováno… Výjimečně je též představitelné, aby aktivní procesní legitimace byla dána i tehdy, tvrdí-li navrhovatel, který sám není vlastníkem nemovitosti ani nemá právo k takové cizí věci na území regulované územním plánem, že jeho vlastnické právo nebo jiné absolutní právo k nemovitosti nacházející se mimo území regulované územním plánem by bylo přímo dotčeno určitou aktivitou, jejíž provozování na území regulované územním plánem tento plán (jeho změna) připouští.“ Věcnou správnost uvedeného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu následně potvrdil Ústavní soud v nálezu ze dne 30. května 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14, ve kterém rovněž konstatoval, že „[p]odstatným kritériem zde musí nepochybně být místní vztah navrhovatele k lokalitě regulované územním plánem. Má-li spolek sídlo na tomto území nebo jsou-li jeho členové vlastníky nemovitostí potenciálně dotčených opatřením plynoucím z územního plánu, pak by mu v zásadě měla svědčit aktivní legitimace k podání návrhu. Věcné (materiální) legitimační důvody, vycházející z předmětu činnosti spolku, se pak odvozují od místního vztahu k napadenému opatření obecné povahy. …z hlediska posouzení zákonné podmínky zkrácení na právech bude věrohodnější místní “zavedenost“…“ Nejvyšší správní soud si je vědom, že výše citovaná judikatura se týká oblasti přezkumu opatření obecné povahy, avšak závěry ohledně dotčenosti ve hmotněprávní sféře potenciálního navrhovatele a nezbytnosti lokálního prvku lze použít i na otázku možné aplikace § 65 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud posoudil, zda mohl být stěžovatel, který má sídlo v Brně, avšak působí v rámci území celé České republiky, napadeným rozhodnutím zasažen do své hmotněprávní sféry, což je předpokladem pro existenci jeho aktivní věcné legitimace. Ústavní soud v nálezu ze dne 30. května 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14 konstatoval, že „… aktivní legitimace spolků, které byly založeny za účelem ochrany přírody a krajiny, nemůže být bez hranic.“ Touto hranicí je již zmíněný lokální prvek, resp. možná dotčenost na hmotných právech. Pokud by tento závěr nebyl správný, bylo by hypoteticky možné přiznat aktivní legitimaci ke vznášení věcných námitek každému spolku, který má předmět činnosti stanoven bez dalšího jako ochranu přírody a krajiny či životního prostředí. V takovém případě by byl teoreticky jakýkoli spolek s uvedeným předmětem činnosti oprávněn vznášet věcné námitky proti příslušnému záměru bez ohledu, zda může být reálně dotčen na hmotných právech, tedy i spolek se sídlem mimo Českou republiku či na jiném kontinentě. Smyslem vnitrostátní právní úpravy i interpretačního vodítka v podobě Aarhuské úmluvy je poskytnutí soudní ochrany dotčeným osobám, nikoli však neomezeně. Proto není možné paušalizovat presumpci dotčenosti ve hmotných právech spolků u všech záměrů, nýbrž je nutné vždy posuzovat každý případ individuálně.“

32. Zdejší soud tedy ve smyslu výše uvedeného právního názoru, který vykládá tak, že i v případě řízení o žalobě podle § 65 s.ř.s. může svědčit spolkům ochrana jejich hmotných práv, posoudil, jestli žalobce naplňuje kritéria uvedená v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14 (rozvedena v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 Aos 3/2012-70), tak, aby měl aktivní žalobní legitimaci hmotnou. Těmito kritérii jsou především dotčení na subjektivních právech spolku, dále místní vztah spolku k lokalitě či zaměření spolku na aktivitu, která má lokální opodstatnění.

33. Po prozkoumání činnosti spolku (na základě jeho stanov přiložených k žalobě) má zdejší soud za jednoznačné, že činnost žalobce má prokazatelný místní vztah k řešené lokalitě, jelikož stavba bezpochyby má vliv na životní prostředí v okolí Znojemska, ve kterém žalobce působí, a také zdejší soud konstatuje, že žalobce je zaměřen na tuto konkrétní posuzovanou aktivitu s vazbou na krajinný ráz v řešeném území. Zdejší soud má tedy za to, že v případě daného záměru s dopady na území Znojemska je možné dovodit dotčenost ve hmotněprávní sféře žalobce, který vyvíjí aktivitu v rámci celého regionu, resp. že je v tomto konkrétním případě naplněno kritérium dostatečně silného vztahu žalobce k předmětnému území i dané aktivitě.

34. Žalobce má tedy i aktivní žalobní legitimaci hmotnou podle § 65 odst. 1 s.ř.s. V.II. – Úvodem ke všem žalobním bodů

35. V nyní řešeném případě je hlavní posuzovanou otázkou problematika vlivu předmětné stavby na krajinný ráz. Z tohoto důvodu soud považuje za nutné úvodem uvést základní východiska soudního přezkumu v tomto druhu řízení.

36. Nejprve se musel zdejší soud vypořádat s otázkou, jestli závazné stanovisko dle § 12 ZOPK není samostatně soudně přezkoumatelné, a jestli žalobce tak neuplatňuje své námitky opožděně, když tak činí až v rámci žaloby proti rozhodnutí o umístění stavby. Dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009-113: „Závazná stanoviska vydaná dle § 149 správního řádu z roku 2004 jsou podkladem pro konečné rozhodnutí. Z hlediska vymezení předmětu řízení sleduje žadatel konečný hospodářský či společenský cíl, kterým je konkrétně v posuzovaném případě stavba „Větrného parku Rudná pod Pradědem“, tedy vybudování a provozování několika větrných elektráren. Získání kladného závazného stanoviska dle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny je pouze jedním z mnoha zákonných požadavků, které musí subjekt pro uskutečnění svého cíle učinit. Z objektivního pohledu je v rámci územního řízení chráněným zájmem udržitelný rozvoj území a jeho rozvoj. Aby byl tento chráněný zájem respektován, vzhledem ke složitosti a rozličnosti dopadů konkrétních subjektivních cílů, mají orgány územní správy a stavební úřady postupovat ve vzájemné součinnosti s dotčenými orgány chránícími veřejné zájmy podle zvláštních právních předpisů. Tato spolupráce se projevuje vydáváním závazných stanovisek § 4 odst. 2 stavebního zákona. […] Závazná stanoviska vydaná dle § 149 správního řádu z roku 2004 nejsou rozhodnutími ve smyslu § 67 správního řádu ani § 65 s. ř. s., jelikož sama o sobě nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují práva nebo povinnosti. Zákonodárce ve shodě se sjednocujícím rozhodnutím zavedením § 149 správního řádu upřednostnil zásadu ekonomie řízení. Soudní přezkum je v souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny umožněn až v rámci konečného rozhodnutí dle § 75 odst. 2 s.ř.s.“ Tímto konečným rozhodnutím v nyní posuzované věci je až právě rozhodnutí o umístění stavby a žalobce tedy postupuje správně a zcela zákonně, když brojí proti závaznému stanovisku dle § 12 ZOPK až v rámci soudního přezkumu územního rozhodnutí. Soud se tedy bude podanou žalobou ve vztahu k závaznému stanovisku orgánu ochrany přírody zabývat i po věcné stránce.

37. Krajinný ráz je specifickým institutem územní ochrany životního prostředí. Jeho prostřednictvím je poskytována ochrana přírodní, kulturní a historické charakteristice určitého místa či oblasti. Koncepce ochrany krajinného rázu vychází z myšlenky, že krajina je tvořena prvky přírodními (živými i neživými) a kulturními (tj. výsledky lidské přítomnosti v krajině), které společně prošly určitým historickým vývojem a existují spolu na určitém území ve vzájemné shodě a harmonickém uspořádání. Narušením této vzhledové harmonie pak může dojít k narušení přirozených, ustálených vztahů v daném území. K činnostem, které mohou snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Základní právní úpravu obsahuje ustanovení § 12 ZOPK, které stanoví: „(1) Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. (2) K umisťování a povolování staveb, jakož i jiných činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podrobnosti ochrany krajinného rázu může stanovit Ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem. (3) K ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami, který není zvláště chráněn podle části třetí tohoto zákona, může orgán ochrany přírody zřídit obecně závazným právním předpisem přírodní park a stanovit omezení takového využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení stavu tohoto území. (4) Krajinný ráz se neposuzuje v zastavěném území a v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody.“

38. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že krajinný ráz je chráněn mimo jiné v rámci územního plánování i dalších postupů dle stavebního zákona a v nyní posuzovaném případě (v žalobě proti územnímu rozhodnutí) je pak jeho ochrana zajištěna prostřednictvím závazného stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny, který je nutným (nezbytným) a závazným podkladovým aktem pro možné udělení předmětného rozhodnutí o umístění stavby.

39. V usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 6 A 97/2001-39 (publikován ve Sbírce NSS pod č. 499/2005 Sb. NSS) rozšířený senát uvedl, že jiný správní orgán, který rozhoduje o umístění či povolení stavby nebo o jiné činnosti, musí vycházet ze spolehlivého zjištění, zda jimi může dojít ke snížení nebo změně krajinného rázu. Tuto skutečnost může spolehlivě zjistit leda z rozhodnutí orgánu ochrany přírody podle § 12 odst. 2 ZOPK. V citovaném usnesení Nejvyšší správní soud rozhodl: „Aby orgán ochrany přírody mohl tento souhlas udělit, musí posoudit dvě dílčí otázky: za prvé, zda posuzovaná činnost může snížit či změnit krajinný ráz (tj. zejména přírodní, kulturní a historickou charakteristiku určitého místa či oblasti), a – pokud je odpověď na tuto otázku kladná – za druhé, zda taková změna či snížení nevylučují zachování významných krajinných prvků. Posouzení druhé otázky tedy nevyhnutelně předpokládá předchozí posouzení otázky prvé. Proto nelze § 12 odst. 2 ZOPK vykládat izolovaně tak, že jeho „dikce“ nepředpokládá, že se nerozhoduje o otázce, zda stavbou nebo činností může dojít ke změně nebo snížení krajinného rázu, nýbrž toliko v záležitosti, zda se ke stavbě nebo činnosti způsobilé snížit či změnit krajinný ráz udělí či neudělí souhlas.“ Proto pokud takovýto podkladový akt (závazné stanovisko) mezi podklady pro vydání rozhodnutí chybí, je správní orgán povinen dát orgánu ochrany přírody k jeho vydání podnět. Neučiní-li tak, zatěžuje řízení vadou, která může mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Podle judikatury kasačního soudu je přitom absence správního řízení ohledně souhlasu orgánu ochrany přírody s umístěním stavby, která by mohla snížit nebo změnit krajinný ráz, pochybením mimořádně závažným, které překračuje intenzitu nutnou pro vyslovení nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 5 As 31/2008-194). Z tohoto důvodu zdejší soud musel nejprve posoudit žalobní námitku uvedenou v bodě [12] tohoto rozsudku, tedy, jestli v nyní posuzovaném řízení neabsentuje podkladové závazné stanovisko orgánu ochrany Národního parku Podyjí. V.III. Žalobní námitka – Vliv dané stavby na chráněná území a kulturní dominanty na území Národního parku Podyjí a jeho ochranného pásma

40. Z výše citovaného ustanovení § 12 ZOPK mj. vyplývá, že zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování zvláště chráněných území, a že k těmto činnostem je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Ustanovení § 44 odst. 1 ZOPK pak stanoví: „Bez závazného stanoviska orgánu ochrany přírody nelze učinit ohlášení stavby, vydat územní rozhodnutí, územní souhlas, stavební povolení, rozhodnutí o změně užívání stavby, kolaudační souhlas, je-li spojen se změnou stavby, povolení k odstranění stavby či k provedení terénních úprav podle stavebního zákona, povolení k nakládání s vodami a k vodním dílům, povolení k některým činnostem či udělit souhlas podle vodního zákona na území národního parku nebo chráněné krajinné oblasti.“ Z ustanovení § 78 odst. 2 písm. m) ZOPK ve spojení s ustanovením § 78 odst. 1 ZOPK pak vyplývá, že na území národních parků a ochranných pásem těchto zvláště chráněných území vykonávají státní správu v ochraně přírody a krajiny správy národních parků s tím, že vydávají závazné stanovisko potřebné k ohlášení stavby, vydání územního rozhodnutí, územního souhlasu apod.

41. Dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 164/1991 Sb., kterým se zřizuje Národní park Podyjí a stanoví podmínky jeho ochrany, ve znění účinném pro projednávanou věc: „Posláním národního parku je uchování a zlepšení jeho přírodního prostředí, zejména ochrana či obnova samořídících funkcí přírodních systémů, přísná ochrana volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, zachování typického vzhledu krajiny, naplňování vědeckých a výchovných cílů, jakož i využití území národního parku k ekologicky únosné turistice nezhoršující přírodní prostředí.“ Dle předmětného nařízení vlády ve spojení se ZOPK pak vykonává správu na tomto území „Správa národního parku Podyjí“.

42. Jak vyplývá z předložené spisové dokumentace a také z příloh k nařízení vlády č. 164/1991 Sb., tak hranice národního parku Podyjí (jeho ochranného pásma) se nachází ve vzdálenosti přes 5 km od předmětné stavby (konkrétně cca 6,5 km). Zdejší soud konstatuje, že stavba samotná tedy nebude realizována ani přímo na území Národního parku Podyjí, ani v jeho ochranném pásmu.

43. Jak vyplývá z předložené spisové dokumentace, předmětná stavba je pak definována tak, že bude mít celkovou výšku 150 m s průměrem tubusu 3,2 až 4,3 m a jak sám žalovaný uvádí na str. 16 napadeného rozhodnutí, stavba by se včetně navazujících staveb v lokalitě u Chvalovického vrchu „stala významným a nepřehlédnutelným prvkem technicistního charakteru navíc s dynamickým projevem (otáčení rotoru) v okolní krajině“, a že „pro samotné posouzení přijatelnosti realizace stavby je však stěžejní […] zda posuzovaná stavba nevylučuje zachování zákonných znaků krajinného rázu, tj. významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant a harmonického měřítka a vztahů v krajině.“

44. Z napadeného rozhodnutí je pak na více místech patrné, že se žalovaný, resp. druhoinstanční správní orgán ochrany přírody a krajiny v jeho závazném stanovisku, opakovaně otázkou působení stavby na Národní park Podyjí (jeho krajinný ráz) zabývali, a to tak, že na str. 17 napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval: „za zvláště chráněných území se ve vzdálenosti přes 5 km od místa realizace záměru nachází hranice Národního parku Podyjí. […] Z těchto území bude stavbou vizuálně dotčená pouze okrajová část národního parku. […] KrÚ JMK, OŽP [pozn. krajského soudu: druhoinstanční správní orgán ochrany přírody a krajiny] však nenalezl frekventované pohledy, ze kterých by stavba větrné elektrárny přímo kolidovala s chráněnými plochami. Toto znemožňuje reliéf terénu i vzdálenost od záměru. Z uvedeného tak vyplývá, že záměr bere ohled i na zachování zvláště chráněných území.“ Na str. 19 pak žalovaný konstatoval: „V rámci tohoto postupu se nepotvrdily obavy z přímého negativního působení záměru na historické centrum města Znojma a Národní park Podyjí.“ Ostatně i posudky č. 1 a č. 2, ze kterých druhoinstanční správní orgán ochrany přírody a krajiny (a jehož postup posvětil žalovaný) vycházely z premisy, že se v dané lokalitě vyskytuje Národní park Podyjí, a že předmětná stavba může jeho hodnotu ovlivnit (v tom se posudky č. 1 a č. 2 rozcházejí, nicméně oba s existencí a potencionálním dotčením Národního parku Podyjí pracují a vyhodnocují jej).

45. Zdejší soud z výše uvedeného činí jednoznačný závěr, že se žalovaný (resp. druhoinstanční správní orgán ochrany přírody a krajiny v jeho závazném stanovisku) otázkou působení předmětné stavby na Národní park Podyjí zabývali. Předmětem této žalobní námitky je však otázka, jestli tak činili zákonně a jestli tak neměla činit Správa národního parku Podyjí ve formě vlastního závazného stanoviska dle ustanovení § 12 ZOPK. Jinými slovy řečeno, je v dané žalobní námitce otázkou, jestli žalovaný (resp. druhoinstanční správní orgán ochrany přírody a krajiny v jeho závazném stanovisku) nepřekročili svou pravomoc.

46. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 21/2011-87: „Souhlas orgánu ochrany přírody a krajiny podle § 12 odst. 2 ZOPK, je nezbytný u každého zásahu, u něhož existuje nikoli bezvýznamná pravděpodobnost, že jeho následkem bude změna krajinného rázu (ať již pozitivní nebo negativní) nebo snížení krajinného rázu, tj. snížení jeho estetické nebo přírodní hodnoty, a to i v případě, že současně nedojde k jeho změně.“

47. Zdejší soud má za to, že i když předmětná stavba sice leží mimo území působnosti Správy Národního parku Podyjí, vzhledem k malé vzdálenosti od hranic ochranného pásma se však bude ze zájmového území pohledově uplatňovat, což vyplývá mj. i ze skutečnosti, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí touto otázkou zabýval a toto skutkové zjištění považují za zřejmé i posudek č. 1 a posudek č.

2. Zdejší soud má za to, že při hodnocení vlivu výškové stavby, je umístění předmětné větrné elektrárny z hlediska vzdálenosti od ochranného pásma Národního parku Podyjí ve významné části území v zóně zřetelné viditelnosti (tj., že stavba se zřetelně a jednoznačně uplatňuje v krajinné scéně, stavba je vnímána jako zřetelně se uplatňující dominanta krajiny, přitahuje pozornost).

48. Ve smyslu výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu je v této věci nikoli bezvýznamná pravděpodobnost, že větrná elektrárna situovaná v této oblasti výrazným způsobem změní krajinný ráz Národního parku Podyjí včetně ochranného pásma, protože by mohla narušit výhledy a poškodit tak vnímaný krajinný obraz, který je součástí hodnoty krajinného rázu Národního parku Podyjí. Předmětná stavba by se mohla objevovat ve významných výhledech a průhledech z okrajových částí Národního parku Podyjí a mohla by se tak projevit jako rušivý vertikální prvek s dynamickým a světelným efektem. V souhrnu je zde tedy nikoli bezvýznamná pravděpodobnost, že předmětná stavba větrné elektrárny by mohla poškodit zachovalý krajinný ráz oblasti nacházející se v blízkosti Národního parku Podyjí.

49. Zdejší soud má za to, že industriální výškové stavby musí být posuzovány v širokých krajinných souvislostech. Právě tyto stavby (větrné elektrárny nevyjímaje) mohou poškozovat krajinný ráz především z dálkových pohledů, a to dvojím způsobem. Mohou se jednak promítat do výrazných dominant, a také mohou narušovat výhledy na monumentální přírodní nebo kulturní dominanty, včetně siluet lesů a okrajových svahů s obcemi na okraji Národního parku Podyjí.

50. Zdejší soud má vzhledem k výše řečenému za to, že je předmětné ustanovení § 12 ZOPK nutné vykládat extenzivně v tom smyslu, že jestliže hrozí snížení hodnoty krajinného rázu národního parku tím, že výšková stavba industriálního typu (zde větrná elektrárna, v jiných případech např. sila, skladovací či zpracovatelské objekty) naruší výhledy či průhledy z/do národního parku a může způsobit přeměnu krajiny sousedící s národním parkem v krajinu industriální s řadou negativních dominant, je pro územní rozhodnutí umisťující takovou stavbu nutné závazné stanovisko speciálního orgánu ochrany přírody a krajiny, v daném případě Správy národního parku Podyjí, a to i tehdy, že je tato stavba umisťována mimo území národního parku a jeho ochranného pásma, tedy mimo územní kompetenci Správy národního parku, jelikož může v takovém případě dojít k negativnímu ovlivnění krajinného rázu Národního parku a jeho ochranného pásma.

51. Opačný striktní (a nutno říct až formalistický) výklad předmětného ustanovení § 12 ZOPK by mohl vést (reductio ad absurdum) až k tomu, že by v případě, kdy by se umisťovala větrná elektrárna např. jen 20 m od hranice ochranného pásma národního parku, neměl by speciální orgán ochrany přírody a krajiny (Správa národního parku) možnost tuto stavbu ovlivnit vydáním negativního závazného stanoviska. Tento výklad by pak jistě byl proti smyslu dané právní úpravy, vůli zákonodárce a ostatně i proti smyslu ochrany přírody v národních parcích.

52. Výklad učiněný zdejším soudem je pak zcela v souladu také s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu, který např. v rozsudku ze dne 28. 12. 2006, č. j. 6 A 83/2002-65, dospěl k závěru, že „pravomoc orgánu ochrany přírody k vydávání rozhodnutí o souhlasu či nesouhlasu se zásahem do krajinného rázu při umístění stavby (§ 12) bude dána především při splnění dvou podmínek: jde o stavbu, která svou charakteristikou může krajinný ráz ovlivnit, a dále, je umísťována v krajině krajinným rázem charakterizované. Vždy ale pravomoc orgánu ochrany přírody bude podmíněna také tím, že mají být řešeny právní vztahy upravené ZOPK, což zákon vyjadřuje svým účelem.“ Zdejší soud zastává při posouzení dané věci závěr, že předmětná stavba v této konkrétně posuzované věci může ovlivnit krajinný ráz Národního parku Podyjí, že krajina je tímto Národním parkem charakterizována, a že účelem ZOPK je mj. také ochrana zvláště chráněných územích, v daném případě Národního parku Podyjí. Na posouzení toho, jestli skutečně dojde k ovlivnění krajinného rázu Národního parku Podyjí, je však třeba odborného vyjádření Správy národního parku Podyjí, a to ve formě závazného stanoviska podle ustanovení § 12 ZOPK k rozhodnutí o umístění stavby. Zdejší soud tak má za to, že jediným orgánem státní správy, který je tuto otázku oprávněn kvalifikovaně posoudit je, dle jeho názoru, Správa národního parku Podyjí. Učinil-li tak jiný orgán státní správy (v daném případě Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor životního prostředí), učinil tak mimo svou pravomoc.

53. Zdejší soud k tomuto žalobnímu bodu tedy shrnuje, že v daném případě chybí podkladový akt (závazné stanovisko Správy národního parku Podyjí) mezi podklady pro vydání rozhodnutí o umístění stavby, a vzhledem k tomu, že správní orgány mají v případě absence závazného stanoviska povinnost dát orgánu ochrany přírody k jeho vydání podnět a v dané věci tak neučinily, zatížily své řízení vadou, která může mít vliv na zákonnost jejich rozhodnutí [§ 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.]. Proto je tato žalobní námitka důvodná a soud musel zrušit napadené rozhodnutí a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. V navazujícím řízení si pak správní orgány vyžádají závazné stanovisko Správy národního parku Podyjí k předmětné stavbě jako nutný podkladový akt pro vydání rozhodnutí o umístění stavby.

54. Nad rámec výše uvedeného (a jako určité obiter dictum k tomuto žalobnímu bodu) a pro účely navazujícího řízení, bez toho, aby soud jakkoliv předjímal výsledek posuzování Správy národního parku Podyjí, zdejší soud připomíná, že negativní stanovisko k posouzení zásahu do krajinného rázu znemožňuje do velké míry zohlednění jiných zájmů i v povolovacím řízení, neboť se jedná o předběžnou otázku. To dobře ilustruje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2009, č. j. 1 As 20/2009-70, ve kterém se Nejvyšší správní soud zabýval umístěním větrné elektrárny, ke kterému orgán ochrany přírody neudělil souhlas, protože se svojí výškou 120 m nad úrovní terénu by představovala velmi silný rušivý zásah do krajinného rázu přímo v přírodním parku Brdy a v blízkosti několika dalších přírodních parků. Nejvyšší správní soud potvrdil závěr, že „za situace, kdy negativní stanovisko orgánu ochrany přírody, kterým bylo rozhodnuto o předběžné otázce, o níž bylo třeba si učinit úsudek v územním řízení, absolutně znemožňuje provedení záměru v území, bylo by nadbytečné pokračovat v dokazování a dalším posuzování návrhu z hledisek uvedených v § 37 stavebního zákona z roku 1976“. Podobně ve vztahu k nesouhlasu s umístěním a povolením stavby dvou větrných elektráren Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 4. 2009, č. j. 2 As 77/2008- 139, uvedl: „Pokud však z předloženého záměru je patrno, že představuje natolik intenzivní zásah do krajinného rázu, že ho nelze kompenzovat přihlédnutím k aspektům jiným (z hlediska koncepce ZOPK sekundárním), nemá valného smyslu dále se zabývat případnými jednotlivými opatřeními snižujícími negativní dopady, neboť ani jejich existence nemůže zvrátit konečné rozhodnutí.“

55. Z výše uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší správní soud rozlišuje případy, kdy je zásah do krajinného rázu mimořádně intenzivní a absolutně znemožňuje provedení záměru v území, a případy, kdy je zásah co možná nejmenší a je možné uvažovat o jeho realizaci, pokud přináší jiný významný užitek, zejména opět v oblasti ochrany životního prostředí. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2007, č. j. 2 As 35/2007-75: „Rozhodně tedy nelze říci, že by stěžovatel a priori brojil proti stavbě větrných elektráren jako takové. Pouze požaduje, aby zásah do krajinného rázu nebyl příliš významný. Podle názoru zdejšího soudu je takový postup zcela v souladu s účelem zákona a zohledňuje zmíněný výkladový korektiv podle § 1 ZOPK, neboť reflektuje zájem na výrobě energie (v daném případě dokonce z obnovitelných zdrojů), avšak přihlédne k němu pouze za situace, kdy narušení krajinného rázu není příliš velké (princip proporcionality). Primárním účelem předmětného řízení totiž skutečně je ochrana krajinného rázu před snižováním estetické či přírodní hodnoty, a nikoliv posuzování ekonomických vlivů stavby.“ V.IV – Žalobní námitka: nezákonnost podkladového závazného stanoviska ve věci dopadu stavby na krajinný ráz

56. Je třeba úvodem zdůraznit, že zásah do krajinného rázu je otázkou právní. To je podstatné při využití znaleckých posudků při posuzování této otázky. K tomu Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 11. 2008, č. j. 1 As 59/2008-77, uvedl, že „znalecký posudek je určen toliko ke zkoumání otázek skutkových. Znalec proto nemůže hodnotit, zda by určité stavební úpravy mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, neboť tato otázka je otázkou právní.“ Znalecké posudky měly toliko zhodnotit krajinný ráz a jeho složky jako významné krajinné prvky, zvláště chráněná území, kulturní dominanty v krajině a harmonické měřítko a vztahy v krajině. Posouzení otázky zásahu do krajinného rázu náleží správním orgánům a správní soudy je v tomto nemohou nahradit. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 11. 2009, č. j. 1 As 72/2009-120, tak dospěl k závěru, že „městský soud si nemohl ani samostatně, na základě obsahu stanoviska OOP MHMP z 20. 9. 2005, učinit úsudek o tom, zda připravovaná stavba do krajinného rázu zasáhne, či ne. Taková úvaha náleží primárně správním orgánům a v situaci, kdy žalovaný svou povinnost vypořádat se s předmětnou odvolací námitkou nesplnil, jej městský soud nemohl zastoupit.“ Tudíž zdejší soud je v rámci soudního přezkumu oprávněn posoudit toliko to, jestli správní orgány posoudily správně, na základě odborných posudků (posudek č. 1 a posudek č. 2), po právní stránce zásah do krajinného rázu, jestli jej řádně odůvodnily a jestli řádně žalovaný vypořádal všechny odvolací námitky žalobce.

57. Pro posouzení dané věci je pak důležitý také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 As 52/2009-227, z něhož plyne, že „poměry určitého území nemohou být zpravidla navždy konzervovány a mohou se měnit. Změny ve využití území v průběhu času, včetně nejrůznějších stavebních aktivit, jsou přirozenou součástí vývoje společnosti a jednotlivec jim a priori nemá právo bránit. Zvláště v urbanizovaných oblastech může být nová výstavba zcela přirozeným a logickým způsobem využití určitého ještě nezastavěného území. Nová výstavba tedy nemůže být odmítána a může do krajinného rázu dané lokality zasáhnout, a to nejrůznějším způsobem. Může krajinný ráz lokality jak zhodnotit, např. tím, že se urbanisticky vhodně začlení do krajiny a stane se třeba harmonickou součástí, dominantou či významným krajinným prvkem, tak sice znehodnotit, ale v míře, která v porovnání s jinými důležitými zájmy je únosná a povaze věci odpovídající. V obou těchto eventualitách je zásah do krajinného rázu přípustný“.

58. Zdejší soud musí nejprve uvést, že žalovaný zcela správně respektoval a aplikoval závazný právní názor zdejšího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 19. 2. 2013, č. j. 31A 7/2012-188, a napravil své procesní pochybení, kterého se dopustil v předchozím správním řízení. Z tohoto hlediska mu nelze při posuzování napadeného rozhodnutí cokoliv vytknout a lze tak jen konstatovat, že zdejší soud neshledal při přezkumu napadeného rozhodnutí procesní pochybení (samozřejmě s výjimkou již uvedenou v části V.III. tohoto rozsudku), které by způsobovalo jeho nezákonnost a mohl jej tedy posoudit po věcné stránce. Dle zdejšího soudu je také z napadeného rozhodnutí jednoznačně seznatelné, jakými úvahami se žalovaný řídil, z jakých odborných podkladů při svém rozhodnutí vycházel, a k jakým závěrům dospěl. Napadené rozhodnutí je tedy bez jakýchkoliv pochybností přezkoumatelné a je z něj patrné, o jaké podklady se opírá, o čemž ostatně svědčí i to, že s jeho závěry žalobce ve své žalobě bez obtíží polemizuje, a to včetně precizně formulovaných námitek nad užitými odbornými podklady.

59. Zdejší soud musí dále uvést, že s některými dílčími námitkami žalobce uvedenými v tomto žalobním bodu se již vypořádal právě ve svém předcházejícím rozsudku v této věci, tj. v rozsudku ze dne 19. 2. 2013, č. j. 31A 7/2012-188, a nemá důvod se od nich nyní odchýlit. Jedná se zejména o fakt, že stanovisko EIA bylo v dané věci vydáno řádně, zákonně a je legitimním podkladem pro předmětné územní řízení. Dále zdejší soud zcela odkazuje na svůj další závěr ve svém předchozím rozsudku stran posouzení posudku č. 1 a posudku č. 2 ve správním řízení: „Druhoinstanční orgán ochrany přírody při vydávání závazného stanoviska ke krajinnému rázu vycházel z obou studií: podkladové studie pro EIA [posudek č. 1 – pozn. soudu] i ze studie Ing. B., CSc. [posudek č. 2 – pozn. soudu]. V daném závazném stanovisku ke krajinnému rázu se uvádí, že «oba posudky byly vyhotoveny odborně způsobilými osobami jako odborný podklad, přičemž ani v jednom se nejedná o znalecký posudek. Oba materiály byly zhotoveny s použitím odborných vědeckých metodik, přičemž žádná z těchto metodik není právně závazná. Jako relevantnější se pak jeví údaje a zjištění v posudku č. 1 [podkladová studie pro EIA – pozn. soudu], neboť tento posudek se zabývá konkrétní stavbou se známými parametry a jejím vlivem na dotčené území.» Soud považuje toto odůvodnění za dostatečné a přezkoumatelné, navíc s ohledem na fakt, že v odůvodnění je k oběma studím přihlíženo. Soud se tedy neztotožnil s námitkou, že při hodnocení dopadu na krajinný ráz podle ustanovení § 12 ZOPK vycházel druhoinstanční orgán ochrany přírody mylně pouze ze stanoviska EIA [posudek č. 1 – pozn. soudu] a nezohlednil studii Ing. B., CSc. [posudek č. 2 – pozn. soudu]. Nedošlo tedy, jak uvádí žalobce, k nepatřičnému zásahu odvolacího orgánu do pravomoci prvoinstančního orgánu ochrany přírody.“

60. Zdejší soud dále posoudil obsah napadeného rozhodnutí a shledává, že žalovaný na celkem 23 stranách napadeného rozhodnutí zcela dostatečně posoudil skutková zjištění z posudku č. 1 i z posudku č. 2 a rozhodně není pravdou tvrzení žalobce, že by žalovaný (resp. druhoinstanční správní orgán ochrany přírody a krajiny v závazném stanovisku) vycházel pouze z posudku č. 1 a posudek č. 2 by nebral v potaz. Žalovaný dle zdejšího soudu přesvědčivě odůvodňuje, jaká do svého rozhodnutí převzal skutková zjištění z jednotlivých posudků a proč v dané věci upřednostnil závěry posudku č. 1 před závěry posudku č. 2; na tato skutková zjištění pak aplikoval zákonnou právní úpravu a dle svého vlastního správního uvážení pak učinil právní úvahu nad možným zásahem předmětné stavby do krajinného rázu, kterou řádně, přezkoumatelně a dle názoru zdejšího soudu zcela přesvědčivě odůvodnil. Zdejší soud má tedy za to, že žalovaný postupoval správně, když své hodnocení postavil na relevantních částech pořízených odborných posudků, na jejichž základě pak provedl vlastní hodnocení právní otázky dle ustanovení § 12 ZOPK s tím, že má zdejší soud po přezkumu předložené spisové dokumentace za jednoznačné, že žalovaný vycházel z objektivních skutečností, ze znalosti odborné literatury a ostatně i z vlastní znalosti místních poměrů. Hodnocení právní otázky žalovaným je dle zdejšího soudu založeno na dostatečně zjištěném stavu věci a na přesném odborném vyhodnocení a rozhodně nelze aprobovat názor žalobce, že by žalovaný vyhodnotil skutkový stav nedostatečně až manipulativně ve prospěch investora – nic takového z napadeného rozhodnutí, ani z předložené spisové dokumentace, nevyplývá. Žalovaný dle názoru zdejšího soudu také zcela zákonně a až vyčerpávajícím způsobem vypořádal všechny odvolací námitky účastníků řízení, a to výslovně na str. 9 – 12 napadeného rozhodnutí s tím, že jejich věcný obsah je pak ostatně předmětem celého napadeného rozhodnutí.

61. Zdejší soud na tomto místě zdůrazňuje, že argumenty žalobce stran nutnosti posouzení provázanosti chráněného přírodního území nejvyššího stupně (tj. národního parku) s krajinou těsně za hranicí tohoto území a jeho ochranného pásma byly zdejším soudem posouzeny v části V.III. tohoto rozsudku s tím, že v tomto ohledu jde druhoinstanční správní orgán ochrany přírody a krajiny ve svém závazném stanovisku nad rámec své zákonné pravomoci a tuto otázku měla posoudit Správa Národního parku Podyjí.

62. Stran námitky absence vizualizace chvalovických větrníků při pohledech ze Znojma a dalších vyhlídkových bodů zdejší soud konstatuje, že tyto vizualizace byly již obsaženy v oznámení investora při posuzování vlivů stavby na životní prostředí (proces EIA), jehož závěry jsou také podkladem pro napadené rozhodnutí, a zdejší soud je má za zcela dostatečné pro posouzení dané věci.

63. Z předloženého spisového materiálu a ani z podané žaloby pak podle zdejšího soudu také nevyplývá, že by žalovaný do svého napadeného rozhodnutí (resp. druhoinstanční správní orgán ochrany přírody a krajiny do svého závazného stanoviska) opomněl zahrnout další aspekty přírodního, kulturního či historického charakteru v prostoru vizuálního působení předmětné stavby. Je třeba v tomto ohledu vzít v potaz otázku viditelnosti dané stavby především z hlediska jejích vizuálních dopadů na široké okolí a žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela přesvědčivě zdůvodnil, proč má takové posouzení smysl v okruhu do 10 km a proč jsou argumenty žalobce o dominanci stavby větrné elektrárny v pohledech ze vzdálenosti 13 – 15 km, popř. vliv stavby na morfologické a historické hodnoty při pohledu z cca 12 km z vyvýšeného místa severně od města Znojma, liché. V tomto ohledu zdejší soud považuje posouzení a odůvodnění této otázky žalovaným za zcela dostatečné a s napadeným rozhodnutím se v tomto ohledu ztotožňuje.

64. Stejně tak musí zdejší soud posoudit namítanou otázku nezbytnosti kumulativního hodnocení dopadů stavby. Žalovaný opět správně posoudil a odůvodnil, proč již realizované stavby větrné elektrárny u obce Bantice a větrného parku u Mackovic nemohou mít kumulativní vliv na posouzení krajinného rázu, jelikož kvůli jejich značné vzájemné vzdálenosti (cca 20 km) nelze dovozovat společné vizuální působení staveb. Žalovaný pak dle názoru zdejšího soudu také zcela přezkoumatelně odůvodnil svůj závěr o pohledové provázanosti stavby a dopadu stavby na krajinářsky hodnotné okolí obce Havraníky, Popice a Konice a na historické centrum města Znojma s tím, že jeho závěr, že nelze mít, vzhledem k vzdálenosti těchto míst od předmětné stavby (6 – 10 km) a vzhledem k charakteru z nich viděného krajinného obrazu (popření vizuálního působení předmětné stavby horizontem, plochami orné půdy, liniovými výsadbami dřevin), vizuální dopad na ně za natolik zásadní, aby překračoval zákonem stanovenou míru přípustného snížení krajinného rázu, považuje zdejší soud za řádně odůvodněný a založený na odborných podkladech obsažených ve správním spise.

65. Ze všech výše uvedených důvodů a po důkladném prostudování správního spisu a posouzení napadeného rozhodnutí i závazného stanoviska druhoinstančního správního orgánu ochrany přírody a krajiny činí zdejší soud závěr, že s výjimkou pochybení uvedeného v části V.III. tohoto rozsudku, je napadené rozhodnutí a závazné stanovisko druhoinstančního správního orgánu ochrany přírody a krajiny zákonné a uvedená žalobní námitka je pak nedůvodná. V.V. – Žalobní námitka: Nedostatečné zohlednění odporu široké veřejnosti proti stavbě

66. Předmětem tohoto soudního řízení je posouzení zákonnosti vydaného územního rozhodnutí, případně také namítané nezákonnosti závazného stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny jakožto podkladového aktu k územnímu rozhodnutí. Zdejší soud konstatuje, že jak je patrné z předložené spisové dokumentace, a ostatně i ze samotné skutečnosti, že žalobce jakožto občanské sdružení hájící zájmy části veřejnosti, je účastníkem tohoto soudního řízení a jeho námitky jsou přezkoumávány z hlediska případných procesních pochybení správních orgánů i z hlediska správnosti jejich věcného posouzení, nelze v daném případě hovořit vůbec o tom, že by žalobci byla upřena jakákoliv účast na správním řízení či by mu bylo bráněno v jeho právu na soudní ochranu či by bylo jakkoliv bráněno angažované veřejnosti v participaci při rozhodování o předmětné stavbě.

67. Zdejší soud shledává, že při vydávání souhlasu k zásahu do krajinného rázu (vydávání závazného stanoviska) mohou orgány ochrany přírody a krajiny přihlížet pouze k tomu, co jim ZOPK dovoluje, tj. pouze k relevantním aspektům týkajících se posouzení konkrétního záměru dle dikce ustanovení § 12 ZOPK. Zákonná úprava pak neumožňuje zohlednit orgánům ochrany přírody a krajiny další aspekty, jako je např. vliv předmětné stavby na cestovní ruch či na zaměstnanost v regionu a ani orgán ochrany přírody a krajiny nemůže zohlednit tvrzený odpor široké veřejnosti k předmětné stavbě, jelikož jedinou otázkou, ke které vydává své závazné stanovisko, je právě vliv předmětné stavby na krajinný ráz. Stejný závěr je pak třeba učinit také k námitce žalobce stran ekonomické nerentability dané stavby s tím, že jej žalovaný neposoudil. Tento právní názor je zcela souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, který např. v rozsudku ze dne 9. 11. 2007, č. j. 2 As 35/2007-75 konstatoval: „Není proto dána ani zákonná povinnost, aby v každém jednotlivém případě, bez ohledu na povahu a rozsah zasažení krajinného rázu, bylo zkoumáno, zda ekonomický přínos stavby nevyvažuje zásah do krajinného rázu. Posouzení ekonomických přínosů tak není v řízení podle § 12 odst. 2 ZOPK rovnocennou otázkou ve vztahu k vlastnímu zkoumání možnosti snížení či ovlivnění krajinného rázu.“ nebo také v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2009, č. j. 5 As 63/2008-78, ve kterém se kasační soud zabýval stavbou větrné elektrárny: „Lze tedy konstatovat, že předmětem řízení dle § 12 odst. 2 ZOPK je především zkoumání vlivu umísťované či povolované stavby na krajinný ráz, přitom je možné vzít v úvahu i ekonomický přínos stavby či veřejný zájem na energetické bezpečnosti a výrobě elektrické energie z obnovitelných zdrojů, ovšem nikoliv do té míry, že by pro tyto zájmy bylo možné zcela obětovat právě zájem na zachování krajinného rázu, tj. přírodní, kulturní a historické charakteristiky krajiny, k jejíž ochraně je orgán ochrany přírody podle citovaného ustanovení přímo povolán.“ Jestli tedy žalovaný neposuzoval ekonomické hledisko předmětné stavby a zaobíral se „jen“ posouzením krajinného rázu, rozhodně mu na tomto postupu nelze nic vytknout.

68. Obdobný závěr pak musí zdejší soud učinit také pro otázku posouzení tvrzeného odporu široké veřejnosti s předmětnou stavbou v rámci územního řízení. I v tomto případě je totiž nezbytné vycházet z platné právní úpravy, kdy rozhodující správní orgán posuzuje skutečnosti týkající se předmětu řízení v rozsahu aplikovaného ustanovení zákona – zde dle § 76 a násl. stavebního zákona (zejm. srov. § 90 stavebního zákona). Angažovaná veřejnost pak má možnost své požadavky jdoucí nad rámec územního řízení uplatnit v celé řadě zákonných postupů (např. v procesu posuzování vlivů záměrů a koncepcí na životní prostředí, v procesech územního plánování, ve formě obecního referenda) či ostatně v důsledku i formou vyjádření svých názorů ve svobodné politické soutěži či dalších formách občanských iniciativ. Na správní řízení je však třeba hledět jako na formalizovaný postup orgánů veřejné správy, které mohou postupovat jen tak, jak jim zákon ukládá a posuzovat jen to, co jim ze zákona posuzovat přísluší. Výše uvedené je pak zcela v souladu s mezinárodními závazky České republiky (např. Aarhuskou úmluvou) i s národním ústavním pořádkem (zejm. Listinou). Uplatněná žalobní námitka je tak nedůvodná.

VI. Shrnutí a náklady řízení

69. S ohledem na vše výše uvedené, tedy při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, zdejší soud zjistil, že v dané věci došlo k vydání rozhodnutí, které je zatíženo takovou vadou řízení, která způsobuje jeho nezákonnost pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem (chybějící závazné stanovisko orgánu ochrany Národního parku Podyjí). Soud tedy zrušil žalobou napadené rozhodnutí pro vady řízení bez nařízení jednání podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. Zdejší soud věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, ve kterém budou správní orgány vázány právními názory zdejšího soudu dle ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s. (zejména dle bodů [46] až [53] tohoto rozhodnutí).

70. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jelikož nebyl úspěšný žalobce zastoupen advokátem, tak mu nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení dle Vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů. Žalobci tedy náleží pouze zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč. Zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000 Kč za návrh na odkladný účinek se nepřiznává, jelikož žalobce v této věci úspěch neměl.

71. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu k osobám zúčastněným na řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 5 věta prvá s.ř.s., podle něhož osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že soud osobám zúčastněným na řízení neuložil žádnou povinnost, která by byla spojena s finančními náklady, a tudíž bylo rozhodnuto tak, že osoby zúčastněné na řízení I.), II.) a III.) nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení