31 A 6/2015 - 51

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. v právní věci žalobce: Ráj Vína s.r.o., se sídlem Lannova 2061/8, Praha, zast. JUDr. Jaroslavem Tesákem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Jaselská 23, Brno, proti žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Květná 15, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2014, č. j. SZPI/AH707-30/2014, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právona náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznávánáhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 26. 1. 2015 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2014, č. j. SZPI/AH707-30/2014 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, inspektorátu v Brně (dále též „prvostupňový orgán“ nebo „SZPI“) ze dne 1. 8. 2014, č. j. SZPI/AH707-22/2014 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Žalobce se domáhá zrušení obou výše uvedených rozhodnutí. Prvostupňový orgán uložil žalobci pokutu ve výši 230.000 Kč, náklady laboratorních rozborů ve výši 42.400 Kč a náklady řízení ve výši 1.000 Kč, tedy celkově 273.400 Kč za porušení ustanovení § 39 odst. 1 písm. ff) zákona č. 321/2004 Sb. o vinohradnictví a vinařství a o změně některých pozdějších předpisů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále též „zákon o vinohradnictví“), když uvedl do oběhu sudové víno Tramín, dále sudové bílé víno polosladké Irsai Oliver a sudové bílé víno suché Pálava, přičemž uvedená vína nesplňovala podmínky dané evropskými předpisy.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí žalovaného je nedostatečné, nepřezkoumatelné a nemá oporu v právních předpisech. Žalobce nesouhlasí s výší udělené pokuty. Má za to, že žalovaný nevzal v úvahu polehčující okolnosti a to, že poskytl maximální součinnost, snažil se zabránit škodlivým následkům a okamžitě učinil veškerá opatření, část vín stáhl z oběhu, dále žalobce zdůrazňuje, že nejednal úmyslně, jelikož víno pochází od dodavatele, se kterým neměl dosud žádný problém a dále konstatuje, že žalovaný musí brát v potaz majetkové poměry účastníka v případě, že chce uložit pokutu (mimo jiné i závažnost správního deliktu, způsobu spáchání, následkům a okolnostem). Žalobce uvádí, že výše sankce neodpovídá v žádném případě ekonomické rovině ze strany zákazníka. Dále tvrdí, že v napadeném ani v prvostupňovém rozhodnutí není dostatečně odůvodněna úvaha při ukládání pokuty. Další námitka žalobce směřuje k nedostatečné aplikaci ustanovení § 40 odst. 1 zákona o vinohradnictví žalovaným.

III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce k vyjádření žalovaného

3. Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném zdejšímu soudu dne 2. 3. 2015, uvádí, že žalobce nerozporuje skutková zjištění, tvrdí však, že pokuta mu uložená je svou výší nepřiměřená zjištěným pochybením. Žalovaný konstatuje, že veškeré námitky uvedené žalobcem dostatečně vypořádal v rámci napadeného rozhodnutí. Žalovaný zdůrazňuje, že prvostupňové rozhodnutí považuje za plně přezkoumatelné. Žalovaný odkazuje na napadené rozhodnutí, kde dostatečně specifikuje, z jakého důvodu nebylo přistoupeno k postupu dle ustanovení § 40 odst. 2 zákona o vinařství. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádává jak skutečnosti, které jsou ve prospěch žalobce, tak i v neprospěch. Žalovaný opakuje argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí a v prvostupňovém rozhodnutí. Žalovaný dále konstatuje, že žalobce nenamítal likvidačnost uložené pokuty, ale pouze její nepřiměřenost ve vztahu k závažnosti spáchaných správních deliktů. Žalovaný má za to, že uložená pokuta je uložena na základě a v mezích zákona, pomocí kritérií v zákoně uvedených, za použití správního uvážení, přičemž výše pokuty splňuje funkci represivní, preventivní a je vymezena individuálně ve vztahu k žalobci i obecně ve vztahu k ostatním provozovatelům potravinářských podniků.

4. Žalobce ve své replice, doručené zdejšímu soudu dne 28. 4. 2015, odkazuje na svá podání a trvá na tom, že žalovaný se ve svém vyjádření snaží odstranit nedostatky odůvodnění, jak napadeného rozhodnutí, tak prvostupňového rozhodnutí. Žalobce trvá na tom, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a pokud jde o odůvodnění uložení pokuty, je taktéž nepřezkoumatelné a nedostatečné.

IV. Posouzení věci krajským soudem

5. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s. ř. s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Zdejší soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s.

6. Ze spisového materiálu vyplývá, že se žalobce měl dopustit správního deliktu dle ustanovení § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví, které zní: „Právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako výrobce nebo jako osoba uvádějící produkt do oběhu dopustí správního deliktu tím, že poruší povinnost stanovenou předpisem Evropské unie upravujícím oblast vinohradnictví, vinařství nebo obchodu s produkty“. a. Žalobce měl výše uvedené ustanovení porušit tím, že v období od 26. 4. 2013 do 30. 7. 2013 uvedl do oběhu sudové víno Tramín, bílé víno, poloslané, alk. 11 % obj., šarže č. 328, v celkovém množství 1 800 l, u kterého byl prokázán přídavek syntetického glycerolu, přičemž jeho použití není povoleno dle čl. 3 odst. 2 nařízení Komise (ES) č. 606/2009 ze dne 10. července 2009, kterým se stanoví některá prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008, pokud jde o druhy výrobků z révy vinné, enologické postupy a omezení, která se na ně použijí, ve znění platném a účinném v době spáchání správního deliktu (dále též „ NK (ES) č. 606/2009“). Víno tak bylo podrobeno nepovolenému enologickému postupu. Výše uvedené víno dále obsahovalo 6,8 g/l sacharózy, přičemž čl. 3 odst. 5 NK (ES) č. 606/2009, resp. Bod 1 přílohy I D NK (ES) č. 606/2009 slazení vína sacharózou nepovoluje. Víno tak bylo podrobeno nepovolenému enologickému postupu a jeho uváděním do oběhu žalobce porušil článek 120c odst. 4 NR (ES) č. 491/2009 (nařízení Rady (ES) č. 491/2009 ze dne 25. května 2009, kterým se mění nařízení (ES) č. 1234/2007 ze dne 22. října 2007, kterým se stanoví společná organizace zemědělských trhů a zvláštní ustanovení pro některé zemědělské produkty, ve znění platném a účinném v době spáchání správního deliktu (dále též „NR (ES) č. 491/2009“) a ustanovení § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví. b. Žalobce měl výše uvedené ustanovení porušit tím, že v období od 24. 4. 2013 do 23. 8. 2013 uvedl do oběhu sudové víno Irsai Oliver, víno bílé, polosladké, alk. 11 % obj., šarže č. 309, v celkovém množství 1 150 l, u kterého byl prokázán přídavek vody ve výši 39 % obj., čímž víno nevyhovělo požadavku stanoveným v příloze č. XVb část A bod 1 NR (ES) č. 1234/2007 (NK (ES) č. 606/2009). U uvedeného vína byl dále zjištěn přídavek syntetické glycerolu, dále víno nevyhovělo požadavku ve znaku ethanol z přidaného cukru, když v něm laboratorní rozbor prokázal ethanol z přidaného cukru ve výši 5,76 % obj., přičemž příloha XVa část A bod 2 písm. c) povoluje maximálně 1,5 % objemu ve vinařské zóně C uvedené v dodatku přílohy XIb NR (ES) č. 1234/2007 a dále bylo zjištěno, že víno obsahovalo 14,4 g/l sacharózy, přičemž slazení vína se dle čl. 3 odst. 5 NK (ES) č. 606/2009 (bod 1 přílohy I D NK (ES) č. 606/2009), nepovoluje. Víno bylo označeno jako polosuché, nikoliv polosladké, přestože hodnota cukru byla naměřena ve výši 6,1 g/l. Špatným označením porušil účastník zákaz stanovený v čl. 52 odst. 1 a čl. 64 odst. 3 nařízení Komise č. 607/2009 ze dne 14. července 2009, kterým se stanoví některá prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008, pokud jde o chráněná označení původu a zeměpisná označení, tradiční výrazy, označování a obchodní úpravu některých vinařských produktů, ve znění platném a účinném v době spáchání správního deliktu (dále jen NK (ES) č. 607/2009). Dále bylo zjištěno, že uvedené víno nevyhovělo požadavkům uvedených v č. 14 odst. 1 v návaznosti na čl. 14 odst. 2 písm. b) a čl. 14 odst. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin, ve znění platném a účinném v době spáchání správního deliktu (dále též „NEPaR (ES) č. 178/2002“) a to tak, že byla potravina označena za nebezpečnou a nevhodnou k lidské spotřebě, když bylo shledáno u předmětného vína, že nesplňuje požadavky kladené vzhled – plovoucí nečistoty. c. Žalobce měl výše uvedené ustanovení porušit tím, že v období od 30. 4. 2013 do 31. 7. 2013 uvedl do oběhu sudové víno Pálava, víno bílé, polosladké, alk. 10,5 % obj., země původu Slovensko, šarže č. 624, v celkovém množství 300 l, které nevyhovělo požadavkům uvedených v č. 14 odst. 1 v návaznosti na čl. 14 odst. 2 písm. b) a čl. 14 odst. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin, ve znění platném a účinném v době spáchání správního deliktu (dále též „NEPaR (ES) č. 178/2002“) a to tak, že byla potravina označena za nebezpečnou a nevhodnou k lidské spotřebě, když bylo shledáno u předmětného vína, že nesplňuje požadavky kladené vzhled – plovoucí nečistoty.

7. Zásadní spor tkví v otázce, zda je odůvodnění uložené pokuty za výše uvedené správní delikty přezkoumatelné a zda bylo správním orgánem přihlédnuto ke všem zákonným okolnostem a skutečnostem při stanovení a uložení pokuty žalobci. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí

8. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, neboť se jedná, o tak závažnou vadu, že se jí soud musí zabývat z úřední povinnosti nad rámec dalších uplatněných žalobních námitek. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí prostě nelze věcně přezkoumat.

9. Z rozsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu k tomuto tématu (srov. např. rozsudky ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 76, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 27/2008 - 76, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS) je zřejmé, že rozsudek je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, například pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí; pokud je jeho odůvodnění vnitřně rozporné, popřípadě je-li výrok v rozporu s odůvodněním; pokud z jeho výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Dále se jedná o případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. I nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů je soudní judikaturou bohatě zmapována. Zmínit lze například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, a ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245). Z nich se podává, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; či proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat některou ze žalobních námitek včas uplatněných, či obsahuje-li odůvodnění rozsudku toliko převzaté pasáže z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž dále rozvádí dopad převzatých závěrů na konkrétní souzený případ a na samotné rozhodnutí ve věci.

10. Žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí správního orgánu. Žalobce namítá, že žalovaný použil výrazu „závažnost spáchaných správních deliktů hodnotit jako střední“, což nevyplývá z žádného právního předpisu a nelze dovodit, co správní orgán tímto výrazem myslí. Samotné shrnutí v prvostupňovém rozhodnutí správním orgánem, kdy popisuje své rozhodování o uložení pokuty, bylo doplněno klasifikací závažnosti, kterou správní orgán označil jako střední. Jedná se tedy o skutečnosti, které nejsou tak závažné, aby bylo nutné volit hranici uložení pokuty v horní možné polovině. Přestože tato kategorizace není zákonem stanovena, zákon ji ani nezakazuje a zdejší soud poukazuje na to, že jak z prvostupňového, tak z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se jedná o používanou terminologii správního orgánu a její použití v úvaze správního orgánu ničemu nebrání (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2010, č. j. 4 Ads 129/2009 – 111).

11. Krajský soud v napadeném rozhodnutí neshledal žádné pochybení, které by vedlo k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný se zabýval všemi námitkami žalobce, které dostatečně odůvodnil a z jeho posuzování je zřejmé na základě jakých argumentů a podkladů rozhodoval. Správní orgán při své úvaze jednal zcela v souladu se zákonem. Úvaha nevykazuje žádné prvky libovůle či neopodstatněného jednání. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že se s celým případem důkladně seznámil a neopomenul žádné skutečnosti, které jsou v dané věci podstatné. Krajský soud proto neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, která spočívá dle žalobce v nesrozumitelnosti a nejasnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí. Je zřejmé, že žalovaný výrok řádně odůvodnil, je zřejmé, kdo jsou účastníci řízení, neobsahuje žádnou vnitřní rozpornost v hodnocení žalovaného, když vede celá právní argumentace ke stejnému závěru. Žalovaný vypořádal všechny námitky, které žalobce ve svém odvolání uplatnil a dostatečně je odůvodnil. Krajský soud konstatuje, že napadené rozhodnutí netrpí vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Zdejší soud námitku nepřezkoumatelnosti považuje za nedůvodnou. Výše pokuty a její odůvodnění

12. Žalobce nesouhlasí s výší uložené pokuty, která se mu jeví jako nepřiměřená. Zákon o vinařství v ustanovení § 39 odst. 6 umožňuje uložit pokutu za správní delikt uvedený v ustanovení § 39 odst. 1 písm. ff) až do výše 5.000.000 Kč. Jedná se o pokutu, kterou omezuje zákonodárce hranicí nejvyšší možného uložení, přičemž minimální hranice určena není (resp. minimální hranice je nula Kč). Jedná se o prostor pro správní uvážení správního orgánu ve správním řízení.

13. Zdejší soud se proto dále zabýval obecně ukládáním pokut a správním uvážením. K ukládání pokut se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 13. 12. 2007, č. j. 3 As 32/2007 – 48, tak, že „[u]kládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva správního orgánu), tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon vymezuje. Správní orgán přitom dbá na přiměřenost sankce z hlediska jejího účelu. Pro správné a spravedlivé ukládání sankce je významné dodržování principu zákonnosti trestání a principu individualizace sankce. Zásada zákonnosti trestání spočívá v tom, že se správní orgán musí důsledně řídit pravidly pro ukládání sankcí, která jsou obsažena v obecné i zvláštní části přestupkového zákona. Zásada individualizace sankce pak ukládá, aby druh, kombinace a intenzita sankcí odpovídaly všem okolnostem a zvláštnostem konkrétního případu. Správní orgán je proto povinen zabývat se jednotlivými kritérii pro stanovení sankce, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění a poté správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a v souladu s pravidly logického usuzování, dospět k rozhodnutí o druhu a výměře sankce. Vzhledem k tomu, že je nezbytné, aby správní uvážení bylo přezkoumatelné soudem a současně i srozumitelné účastníkům řízení, musí pak být tento postup objasněn v odůvodnění rozhodnutí.“ Z judikatury Nejvyššího správního soudu tak vyplývá, že při posuzování výše pokuty musí správní orgán vycházet ze základních principů zákonnosti a individualizace sankce. Dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 71/2010 – 97, publ. pod č. 2209/2011 Sb. NSS, vyplývá, že „[m]ezi hlediska individualizace trestu v dané věci patří zejména závažnost správního deliktu, význam chráněného zájmu, který byl správním deliktem dotčen, způsob spáchání správního deliktu, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán.“ Projevem individualizace v projednávané věci je zřejmé zhodnocení a započítání polehčujících okolností, mezi které správní orgán zahrnul i součinnost a spolupráci žalobce. Správním orgánem byla hodnocena i skutečnost, že sám žalobce nebyl výrobcem předmětných vín. Dále byla z hlediska spáchání správních deliktů uvážena míra možného poškození oprávněných zájmů spotřebitele.

14. V napadeném rozhodnutí žalovaný dostatečně zdůrazňuje, že zanalyzoval veškeré skutečnosti, které mohly ovlivnit výši pokuty, a především poukazuje na závažnost spáchaného správního deliktu. Dle ustanovení § 39 odst. 1 písm. ff) zákona o vinohradnictví až do výše 5.000.000 Kč za správní delikt porušení povinnosti stanovené předpisem Evropské unie upravujícím oblast vinohradnictví, vinařství nebo obchodu s produkty. Sazba dostatečně zdůrazňuje, že se jedná o delikt závažný. Tudíž výši pokuty, která byla žalobci uložena a nedosahuje ani 5 % horní hranice sazby pokuty, ve vztahu ke spáchanému správnímu deliktu, je nutno považovat za sazbu nízkou. Zejména s ohledem na to, že se jedná o osm jednotlivých správních deliktů a to, porušení povinnosti stanovené předpisem Evropské unie upravujícím oblast vinohradnictví, vinařství nebo obchodu s produkty.

15. Správní uvážení nemá vykazovat znaky libovůle, musí být řádně odůvodněno a výstup uplatněné diskreční pravomoci správního orgánu musí být v kontextu a ve vztahu logického vyplývání se skutkovými okolnostmi, které daný případ individualizují. To ostatně vyplývá rovněž z ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu: Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Správní orgán má přitom povinnost přezkoumat a vyhodnotit relevanci důkazů a argumentů předložených žadatelem. Z toho plyne, že každé správní uvážení má své meze. A úkolem správního soudu je zkoumat nejen to, jestli je správní orgán nezneužil ale i to, zda meze správního uvážení nepřekročil. Správní uvážení je vždy limitováno principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky a v případě projednávané věci je limitováno stanovenou zákonnou hranicí. Žalobní námitku týkající se výše uložené sankce tak zdejší soud považuje za nedůvodnou, jelikož byla uložena v zákonném rozmezí s dostatečným odůvodněním správního uvážení prvostupňovým správním orgánem. Polehčující okolnosti

16. Žalobce má za to, že nebylo v jeho případě přihlédnuto k polehčujícím okolnostem při stanovování výše uložené pokuty a to, k jeho maximální součinnosti, ke snaze zabránit škodlivým následkům a okamžitě učinil veškerá opatření, aby nedošlo k závažnějším následkům. Žalobce dále poukazuje na to, že část vína byla stažena z oběhu. Žalobce zdůrazňuje, že nejednal úmyslně, nebo s úmyslem tak činit.

17. U posuzování výše pokuty je nutné přihlédnout k následkům takového jednání a ke způsobu spáchání správního deliktu, jak dle judikatury, tak z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2008, č. j. 4 As 37/2007 – 119 vyplývá, že „hlavním kritériem při určování přiměřené výše pokuty není primárně skutková podstata deliktu, nýbrž intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě.“, tak dle ustanovení § 40 odst. 2 zákona o vinařství „při určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. V případě, kdy došlo k nápravě protiprávního stavu v souladu s uloženým opatřením nebo bezprostředně poté, kdy bylo zjištěno porušení povinnosti a nejednalo se o produkt jiný než zdravotně nezávadný nebo o klamání spotřebitele spočívající v porušování některých práv duševního vlastnictví, může se od uložení pokuty upustit.“. Ze spisového materiálu vyplývá, že se jak prvostupňový orgán, tak žalovaný dostatečně zabýval polehčujícími okolnostmi, způsobem spáchání i jeho následkům a samotnou závažností správního deliktu.

18. K výše uvedené námitce součinnosti se žalovaný vyjadřuje na str. 5 napadeného rozhodnutí, kde jasně uvádí, že správní orgán přihlédl ke skutečnostem, ale konstatuje, že poskytnutí součinnosti správnímu orgánu je jeho zákonnou povinností. Žalovaný dále na stejné straně napadeného rozhodnutí uvádí, že stáhnutí vína neučinil žalobce sám ze svého vlastního podnětu, ale na základě uloženého opatření inspektorem. K zabránění škodlivým účinkům žalovaný uvádí, že žalobce nemůže mít v tomto případě možnost liberace, jelikož neprokázal, že by činil opatření, aby k takovému jednání a důsledku takového jednání nedošlo. Nepodnikl nic, co by mohlo vyloučit vzniklé nesplňující požadavky na víno. Žalovaný uvádí, že se nelze spoléhat na poctivost svých obchodních partnerů a i v tomto případě se jedná o objektivní odpovědnost za správní delikt bez nutnosti zavinění.

19. Zdejší soud má za to, že žalovaný dostatečně odůvodnil v jakém případě a proč zhodnotil událost jako polehčující okolnost a v jakém případě jako okolnost přitěžující. Nelze však mít za to, že v případě, že se žalovaný nevypořádá s námitkou tak, jak si představuje žalobce, že žalovaný námitku nevzal v potaz nebo ji dokonce nedostatečně odůvodnil. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se k námitce žalovaný vyjádřil a své jednání odůvodnil. Jeho pohnutky jsou zřetelné a jasné a dle logických postupů v rámci zákona. Žalobní námitku týkající se polehčujících okolností tak zdejší soud považuje za nedůvodnou. Likvidační charakter pokuty a majetkové poměry žalobce

20. Žalobce dále ve své žalobě zmiňuje likvidační charakter pokuty, přičemž zdejší soud se s námitkou vypořádává i přestože námitka nebyla přesně specifikována žalobcem z důvodu právní jistoty. K charakteru a ukládání likvidačních pokut se vyjadřuje ve svém usnesení Nejvyšší správní soud ze dne 20. 4. 2010, č.j. 1 As 9/2008 - 8, kde Nejvyšší správní soud tvrdí, že „[s]právní orgán musí v uvedeném rozsahu k osobním a majetkovým poměrům pachatele přihlédnout, aby se vyhnul uložení likvidační pokuty. Likvidační pokutou přitom rozšířený senát rozumí sankci, která je nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům pachatele deliktu do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty a zároveň je zde reálné riziko, že se pachatel, případně i jeho rodina (jde-li o podnikající fyzickou osobu) na základě této pokuty dostanou do existenčních potíží.“ Nejvyšší správní soud dále uvádí, že „[a]by pokuta za jiný správní delikt naplnila svůj účel z hlediska individuální i generální prevence, musí být citelným zásahem do majetkové sféry pachatele. Odpovídající intenzita majetkové újmy bude v konkrétních případech záviset na řadě faktorů, v prvé řadě však na závažnosti spáchaného deliktu. Ta v sobě vždy zahrnuje jak typovou závažnost, kterou zákonodárce vyjádřil již rozpětím zákonné sazby pro uložení pokuty, tak individuální závažnost protiprávního jednání v konkrétním případě.“ Nejvyšší správní soud konstatuje v usnesení, že „[v] obecné rovině je navíc třeba zdůraznit, že nutnost účinně sankcionovat protiprávní jednání naplňující skutkové podstaty jiných správních deliktů vyplývá pro Českou republiku v řadě oblastí také z práva Evropské unie. V mnoha případech se totiž jedná o postih za porušení povinností uložených právními předpisy Evropské unie, a to ať již přímo (nařízeními Unie), nebo nepřímo na základě vnitrostátních právních předpisů transponujících unijní směrnice. Přitom Soudní dvůr Evropské unie vždy zdůrazňuje povinnost členských států postihovat porušení povinností vyplývajících z unijního práva dostatečně efektivními sankcemi a zajistit tak „užitečný účinek“ (effet utile) unijního práva. Udělená sankce tak musí mít podle Soudního dvora dostatečně odrazující účinek, a to jak z hlediska případné recidivy ze strany samotného delikventa, tak z hlediska ostatních subjektů (viz např. v oblasti soutěžního práva rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 6. 1983, Musique Diffusion française, spojené věci 100/80 až 103/80, Recueil, s. 1825, bod 106). Rozšířený senát tedy musí přisvědčit prvnímu senátu v jeho závěru, že nejen pro oblast trestního práva, ale i pro správní trestání, ať již jde o přestupky či o jiné správní delikty, platí zásada, že trest za protiprávní čin nesmí být příliš přísný, ale ani příliš mírný. “ K intenzitě uložené sankce závěrem Nejvyšší správní soud tvrdí, že „[v] rámci úvah o odpovídající intenzitě sankce by tedy měl správní orgán přihlédnout v nezbytném rozsahu také k osobním a majetkovým poměrům pachatele, a to v případech, kdy takový požadavek vyplývá ze zákona nebo, jak již bylo řečeno, z ústavního pořádku. Přitom ovšem nemusí nutně postupovat za použití až matematicky přesné metody, jakou předpokládá pro vyměřování peněžitého trestu trestní zákoník. Takovou metodu totiž ze současné právní úpravy jiných správních deliktů při nejlepší vůli vyvodit nelze. Tento způsob výpočtu peněžité sankce není jediným možným pro naplnění principu materiální rovnosti, jak mu rozumí Ústavní soud. Tam, kde zákon s poměry pachatele jako se zvláštním hlediskem pro určení výše pokuty nepočítá, měla by informace o majetkové situaci pachatele působit jako „záchranná brzda“, tedy zmíněný korektiv, který vstupuje do hry spíše výjimečně, a to až ve chvíli, kdy hrozí natolik vysoká pokuta, že by mohla mít pro pachatele správního deliktu z ústavního hlediska nepřípustný likvidační charakter. Správní orgán se tedy nebude muset při ukládání pokuty za jiné správní delikty, u nichž zákon neupravuje zvláštní kritérium v podobě osobních a majetkových poměrů pachatele, zabývat podrobným zjišťováním těchto poměrů tam, kde bude s ohledem na výši do úvahy přicházející pokuty a na základní poznatky o osobě pachatele, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení, zřejmé, že nehrozí existenční ohrožení pachatele či jeho podnikání. Naopak tam, kde si závažnost spáchaného deliktu či další relevantní okolnosti vyžádají v rámci rozmezí, které zákon pro daný delikt předpokládá, takovou intenzitu sankce, že nebude možné riziko likvidačního působení pokuty na osobu pachatele bez dalšího vyloučit, bude nutné, aby se správní orgán zjišťováním osobních a majetkových poměrů pachatele důkladněji zabýval a přihlédl k nim do té míry, aby výsledná pokuta byla sice citelným zásahem do jeho majetkové sféry, nikoli však zásahem vzhledem ke svému účelu nepřiměřeným, který má likvidační účinky. Správní orgán by měl přitom hodnotit osobní a majetkové poměry pachatele správního deliktu ke dni svého rozhodování, nikoliv k okamžiku spáchání deliktu.“ Z výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že sankce uložená za správní delikt, a to také ve vztahu k právní úpravě Evropské unie, musí být citelná tak, aby se pachatel svým jednáním již správního deliktu nedopouštěl. Musí být zajištěn efektivní účinek uložené sankce. Dle výše uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu je nutné v případě, že je zřejmé, že by mohlo dojít k takovému zásahu do majetkových poměrů uložením pokuty, že by došlo k úplné platební neschopnosti či ukončení podnikatelské činnosti, musí přihlédnout správní orgán k majetkovým poměrům pachatele. Přestože se primárně uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu týká podnikajících fyzických osob, zdejší soud má za to, že lze uvedené závěry aplikovat i u osob právnických s tím, že je nutné brát v potaz, že majetkové poměry a osobní poměry budou mít odlišný význam ve vztahu k právnickým osobám. U právnických osob je pohled na majetkové poměry přísnější a charakter sankce je třeba posuzovat zejména s ohledem na to, zda lze dosáhnout účelu trestu mírnějšími prostředky.

21. Samotná otázka likvidačního charakteru pokuty je otázkou zkoumání majetkových poměrů účastníka řízení, které ale nejsou samostatnou otázkou zkoumání dle ustanovení § 40 odst. 2 zákona o vinařství, jelikož tento zavazuje správní orgán pouze přihlédnout k závažnosti správního deliktu, způsobu spáchání a jeho následkům a okolnostem, za nichž byl delikt spáchán. Zdejší soud však v této souvislosti poukazuje na iniciativu žalovaného, který si v rámci odvolacího řízení vyžádal dokumenty týkající se majetkových poměrů žalobce a dospěl k závěru, že při zohlednění procentuálního zásahu uložené pokuty do majetkových poměrů žalobce, vůči případnému profitu z prodeje nevhodného vína, je zásah do majetkových poměrů žalobce minimální. Lze shrnout, že správní orgán jednal dle zákona a v mezích zákonných ustanovení, které se ukládání pokut týkají, především také v rámci ustanovení § 50 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř.“) a to tak, že podkladem pro vydání rozhodnutí mohou být i skutečnosti obecně známé a veškeré podklady hodnotí správní orgán dle své úvahy, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Ze správního spisu vyplývá, že výše pokuty neměla a nemohla mít likvidační charakter.

22. Pokud měl žalobce za to, že pokuta likvidační charakter má, jeho povinností bylo výši pokuty rozporovat již v prvostupňovém řízení s dostatečnými důkazy, které prokazují takové tvrzení. Zdejší soud odkazuje na ustanovení § 36 s. ř., kde jsou zřetelně vymezeny práva účastníka, kdy může až do vydání rozhodnutí učinit své návrhy důkazů. Účastník se vyjádřil k zahájení řízení, ve kterém rozporoval pouze výši, nikterak svá tvrzení o likvidačním charakteru pokuty ale nedokládá, a to ani v podané žalobě. Žalobní námitku týkající se případného likvidačního charakteru uložené sankce považuje zdejší soud za nedůvodnou.

23. Zdejší soud dále konstatuje, že správní orgán zhodnotil majetkové poměry žalobce, které vyhodnotil jako ztrátové. I přestože je však podnikání žalobce ztrátové, žalobce funguje a jeho podnikání se nezdá být ztrátovou hodnotou dotčeno. Správní orgán tak vyhodnotil, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2012, č. j. 6 Ads 129/2011- 119, které uvádí, že „[N]ejvyšší správní soud na rozdíl od stěžovatele zastává stanovisko, že trest v podobě pokuty lze ukládat nejen těm subjektům, které mají k jejímu okamžitému uhrazení dostatečné, volné finanční prostředky. Nejvyšší správní soud tu připomíná, že správní trestání plní nejen funkci preventivní, ale rovněž i represivní, přičemž nelze ohlédnout od toho, že primárním významem trestání, sankcí a pokut je z povahy věci potrestání pachatele, který musí sankci ve své právní a majetkové sféře adekvátním způsobem pocítit – srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133. I v takovém případě však nelze ve smyslu citovaného usnesení rozšířeného senátu odhlédnout od toho, že sankce nesmí být likvidační“, že byť je žalobce ve ztrátě, nelze záporný hospodářský výsledek podnikatele vést k jeho beztrestnosti za jakékoli jím spáchané správní delikty. Zdejší soud s výše uvedeným názorem Nejvyššího správního soudu souhlasí a uvádí, že nelze mít za to, že v případě, že je účastník ve ztrátě a stále podniká, nemůže uhradit pokutu. Nepřiměřenost výše stanovené pokuty

24. Zdejší soud tak nepovažuje za důvodnou ani námitku žalobce, kde tvrdí, že sankce neodpovídá v řádném případě ekonomické rovině ze strany zákazníka, neboť při zohlednění množství, které bylo dáno do oběhu, tak je tato sankce příliš vysoká, odpovídající částce 80 Kč za 1 l, resp. 100 Kč za 1 litr, tím není dána přiměřenost stanovené pokuty. Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobce měl uvést do oběhu nevyhovující sudové víno Tramín v celkovém množství 1 800 l, dále sudové víno Irsai Oliver v celkovém množství 1 150 l a sudové víno Pálava v celkovém množství 300 l. Celkem uvedl žalobce do oběhu 3 250 l nevyhovujícího vína. Při sazbě 100 Kč za litr je výsledná částka 3.250.000 Kč, přičemž uložená pokuta ve výši 273.400 Kč je pouhých cca 8,4 % z celkové částky. V případě, že by byla částka 80 Kč za litr vína, jedná se o výslednou částku 2.600.000 Kč a pokuta by tak činila cca 10,5 % z celkové částky. Což zdejší soud považuje stále za přiměřené a uložená sankce splňuje preventivní a represivní charakter. Nesouhlas s množstvím, které je uváděno v rozhodnutí

25. Žalobce dále poukazuje na nesprávné označení množství vína uvedeného do oběhu. Dle žalobce po stažení vína z jednotlivých provozoven se jednalo o množství o 750 l, potažmo 500 l nižší. Žalovaný reaguje na námitku žalobce tak, že uvedl, že se posuzuje moment uvedení předmětného vína do oběhu. To, že žalobce stáhl víno z oběhu, je pouhou reakcí na uložené opatření. Zdejší soud konstatuje, že je pro správní orgán, jak v případě kontroly, tak v případě jakéhokoli zahájeného správního řízení, vždy zásadní stav v době prováděné kontroly (zahájeného řízení), která byla dle správního spisu u žalobce provedena dne 2. 7. 2013 (Doklad o kontrole č. D012-70394/13). Je tudíž zásadní, kolik vína bylo v oběhu v momentu kontroly a ne kolik bylo vína v oběhu po uloženém opatření a po stažení z prodejen. První úkon byl žalobcem proveden, když víno uvedl do oběhu. Uvedení do oběhu žalobce potvrdil doloženými fakturami ve správním spise jednotlivým odběratelům s vymezením položky, množstvím položky a sazby za položku. Je tudíž zřejmé a podložené jaké množství výše uvedeného vína žalobce poskytl do oběhu skrz své odběratele a tento prodej nemění nic na tom, že byla část vína po uloženém opatření stažena z oběhu. Nedostatečná aplikace ustanovení § 40 odst. 2 zákona o vinohradnictví

26. Žalobce má za to, že v jeho případě mělo být upuštěno od uložení pokuty, jelikož má za to, že v souladu s ustanovením § 40 odst. 2 zákona o vinohradnictví došlo k nápravě protiprávního stavu v souladu s uloženým opatřením.

27. Ustanovení § 40 odst. 2 zákona o vinohradnictví zní: „V případě, kdy došlo k nápravě protiprávního stavu v souladu s uloženým opatřením nebo bezprostředně poté, kdy bylo zjištěno porušení povinnosti a nejednalo se o produkt jiný než zdravotně nezávadný nebo o klamání spotřebitele spočívající v porušování některých práv duševního vlastnictví, může se od uložení pokuty upustit.“

28. Zdejší soud uvádí, že je třeba vykládat výše uvedené ustanovení tak, že k tomu, aby mohlo dojít k upuštění od uložení pokuty, musí být splněny kumulativně dvě podmínky, a to: a) (i) došlo k nápravě protiprávního stavu v souladu s uloženým opatřením nebo (ii) bezprostředně poté, kdy bylo zjištěno porušení povinnosti; a b) (i) jedná se o produkt zdravotně nezávadný nebo (ii) nejedná se o případ klamání spotřebitele spočívající v porušování některých práv duševního vlastnictví.

29. V projednávaném případě je však zřejmé, jak ze správního spisu, tak ze soudního spisu, že se žalobce dopustil takového jednání, kterým spáchal správní delikt a ohrozil tak bezpečnost produktu, který může vést ke zdravotní závadnosti, přičemž zdravotní nezávadnost (bezpečnost potravin) je definována v Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva v čl. 14, kde se potravina nepovažuje za bezpečnou, je-li považována za škodlivou pro zdraví nebo nevhodnou k lidské spotřebě.

30. Některé z výše uvedených produktů byly prohlášeny za produkty nevhodné k lidské spotřebě. Přičemž zdejší soud zdůrazňuje, že i v případě kumulativního splnění výše uvedených podmínek se jedná pouze o možnost, ne povinnost správního orgánu upustit od uložení pokuty. Je tudíž na správním orgánu, jak zhodnotí všechny okolnosti a zda přistoupí k upuštění od potrestání. Správní orgán shrnul, že na základě skutečností připisovaných žalobci k tíži, nelze uvažovat o případném upuštění od uložení pokuty. Zdejší soud tak konstatuje, že úvaha správního orgánu, proč neupustil od uložení pokuty je v rámci správního uvážení odůvodněná a zcela v souladu se zákonem. Moderace

31. Žalobce ve své žalobě požaduje případně moderaci výše uložené sankce za správní delikty. K moderaci uvádí Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 13. 12. 2007, č. j. 3 As 32/2007 – 48, že „[m]oderační právo soudu upravené v § 78 odst. 2 s. ř. s. umožňuje soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu k návrhu žalobce buď snížit uložený trest, nebo od něj upustit. Soud však takto může učinit jedině v případě, kdy jde o postih zjevně nepřiměřený.“ Dále zdejší soud odkazuje na další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu týkající se moderačního práva ze dne 5. prosince 2013, č. j. 9 Afs 4/2013, kde uvedl, že „[p]ro možnost uplatnění moderačního práva soudu je však nutno splnit zákonem stanovené podmínky. Musí se jednat o rozhodnutí, jímž byl uložen trest; nejsou dány podmínky pro zrušení rozhodnutí správního orgánu, kterým byl trest uložen; trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši; zákonná úprava výslovně umožňuje upuštění od trestu nebo jeho snížení a o snížení trestu lze rozhodnout na základě skutkového stavu, z něhož vycházel správní orgán. O moderaci sankce rozhoduje soud pouze na návrh žalobce.“ Ke zkoumání moderačního práva soudem konstatuje Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 71/2010 – 97, že „[s]oud v rámci moderačního práva zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda a jak bylo přihlédnuto ke všem specifikům konkrétního případu a zda byl v rámci zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená.“ Z výše uvedené judikatury vyplývá, že zdejší soud při posuzování moderačního práva vychází z každého projednávaného případu individuálně s přihlédnutím ke specifikům a zákonné výši sankce. K moderaci může soud přistoupit v případě, že se jedná o postih zjevně nepřiměřený. V projednávané věci na základě všech výše uvedených skutečností soud konstatuje, že se nejedná o postih nepřiměřený a po posouzení skutečností vyplývajících ze spisového materiálu dospěl k závěru, že výše pokuty uložená žalobci byla úměrná deliktnímu jednání.

V. Shrnutí a náklady řízení

32. S ohledem na vše shora uvedené soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji postupem dle § 78 odst. 7 s. ř. s.

33. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 7 Afs 11/2014-47).

Poučení