31 A 68/2013 - 144

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. v právní věci žalobce: Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem Cejl 48/50, Brno, proti žalovanému: Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení, se sídlem Malinovského nám. 3, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 9. 2013, č. j. MMB/0325807/2013, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právona náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznávánáhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 25. 11. 2013 domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, ze dne 20. 9. 2013, č. j. MMB/0325807/2013, sp. zn. OUSR/MMB/0282543/2013 (dále jen „napadené rozhodnutí), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce (proti) a potvrzeno usnesení Úřadu městské části města Brna, Brno-střed, odboru výstavby a územního rozvoje, stavebního úřadu, ze dne 27. 6. 2013, č. j. 120092785/NOVZ/STU/004 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „správní řád“), že žalobce není účastníkem územního řízení o umístění stavby nazvané „Polyfunkční centrum Aupark Brno“.

2. Žalobce k podané žalobě připojil také svůj návrh na vydání předběžného opatření. Usnesením zdejšího soudu ze dne 11. 12. 2013, č. j. 31A 68/2013-30, byl tento návrh zamítnut.

3. Zdejší soud rozhodl v dané věci svým rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 31A 68/2013- 74, tak, že žalobu zamítl. Žalobce proti tomuto rozsudku podal kasační stížnost. Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 2. 6. 2016, č. j. 7 As 267/2015-57, výše citovaný rozsudek zdejšího soudu z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nyní tedy zdejší soud projednává danou věc již podruhé, a je vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu.

II. Obsah žaloby

4. Žalobce odůvodnil žalobu tím, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť měl být účastníkem předmětného správního řízení, a to na základě ustanovení § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „ZOPK“), neboť stavba může mít vliv na zájmy ochrany přírody a krajiny dle § 12 ve vztahu k § 2 odst. 2 písm. g) a § 3 odst. 1 písm. m) ZOPK s tím, že v žalobě uvádí konkrétní důvody, proč mu mělo být účastenství přiznáno a zejména uvádí, proč v případě realizace dané stavby bude narušen krajinný ráz. Konstatuje, že krajina se totiž nachází i uvnitř městské zástavby, nikoliv jen za „hradbami“ lidského sídla, neboť jedním ze základních hodnotících znaků krajinného rázu je i harmonické měřítko různých civilizačních staveb, části i celku lidských sídel. Při umisťování staveb je pak nutné příslušným orgánem ochrany přírody posoudit jeho harmonické měřítko a jeho zásah do krajinného rázu příslušné části sídla, optimálně na základě odborné studie s vizualizacemi. Je totiž nutné posoudit takové parametry jako je velikost, tvar, barvu, strukturu, začlenění do stávající sídelní kultury a příp. navrhnout eliminační opatření, tj. např. výsadbu zelených horizontálních (traviny, keře, stromy) i vertikálních (popínavé rostliny) ploch. Je podle žalobce nepochybné, že předmětná umisťovaná stavba polyfunkčního centra svými obřími rozměry zasáhne do harmonického měřítka místa. Z tohoto důvodu se žalobce neztotožňuje s názorem žalovaného i stavebního úřadu, že v předmětném územním řízení nejsou dotčeny zájmy ochrany přírody a současně musí odmítnout jejich tvrzení, že tyto zájmy byly ošetřeny ve schváleném OOP č. 1/2009 Změny Územního plánu města Brno 2006-I – 22. soubor a změna B30/03-II a navrhuje soudu přezkum tohoto podkladu, zda je způsobilý pro užití ve smyslu ustanovení § 12 odst. 4 ZOPK. Podle názoru žalobce je pak napadené rozhodnutí současně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tvrdí, že předmětný záměr může škodlivě ovlivňovat i složky životního prostředí (např. hlukem či emisemi), takže by měl být i z tohoto důvodu účastníkem řízení a možnost se k žádosti vyjádřit, což v žalobě obšírně vysvětluje i s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Žalobce v petitu navrhuje zrušit napadené i prvostupňové rozhodnutí a domáhá se náhrady nákladů řízení.

III. Vyjádření žalovaného, replika žalobce a další přípisy účastníků řízení

5. Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 18. 12. 2013, navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zároveň se žalovaný ve stručnosti vyjádřil k jednotlivým žalobním důvodům s tím, že má za to, že jeho postup byl zcela v souladu se zákonem a zdůraznil, že souhlasí s tím, že občanská sdružení mají právo podílet se na ochraně přírody a krajiny, pokud záměr může mít negativní vliv na veřejný zájem na ochraně přírody. Ovšem výklad pojmu „negativní vliv záměru“, jak jej extenzivně pojímá žalobce, že by „mělo postačovat, aby negativní vliv záměru byl očekávatelný“, jistě musí žalovaný odmítnout. Takřka každý jednotlivý stavební záměr je jistým specifickým způsobem imanentně negativním. Pokud by ovšem žalovaný přistoupil na argumentaci žalobce, ad absurdum by měla občanská sdružení mít postavení účastníka i v případě stavby např. garáže, rodinného domu nebo zastávky městské dopravy. Úmyslem zákonodárce ani smyslem mezinárodněprávní úpravy však jistě není nastolení takové popsané situace. Žalovaný má za to, že v dané věci nejsou dotčeny jednotlivé (žalobcem navíc nikterak nespecifikované) zájmy ochrany přírody a krajiny, a že žalobce se nemůže dovolávat svého účastenství ve smyslu ustanovení § 70 ZOPK. Žalovaný navrhuje žalobu v celém rozsahu zamítnout.

6. Žalobce ve své replice, doručené soudu dne 16. 2. 2014, setrval na své žalobě a důvodech v ní uvedených a dále se pak konkrétně vyjádřil k vyjádření žalovaného. Žalobce pak doplnil tuto repliku svým přípisem ze dne 4. 6. 2014, kde také odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 1. 2013, č. j. 62A 50/2012-525, který podle něj dopadá i na nyní řešenou věc. Žalobce pak opětovně doplnil svou repliku ještě přípisem ze dne 11. 11. 2014, ve kterém se vyjádřil k nákladům řízení. Žalovaný na tyto přípisy pak reagoval svou duplikou, doručenou zdejšímu soudu dne 27. 1. 2015, kde odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu.

7. Po rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2016, č. j. 7 As 267/2015-57, žalobce zaslal soudu přípis, doručený zdejšímu soudu dne 3. 10. 2016, ve kterém uvedl, že na podané žalobě trvá. Žalobce setrval na důvodech uvedených v žalobě a shrnuje, že žalovaný podle něj nepřezkoumatelně tvrdí, že krajinný ráz je chráněn podle ustanovení § 12 odst. 4 ZOPK, avšak podle něj tomu tak není, neboť chybějí doklady o kumulativním splnění podmínek cit. ustanovení, takže krajinný ráz bude muset být chráněn vydáním závazného stanovisko k umístění této stavby dle § 12 odst. 2 ZOPK. Žalobce jako spolek měl být dle ustanovení § 70 ZOPK účastníkem územního řízení, aby mohl mj. připomínkovat vliv stavby na krajinný ráz, zejména vlivy na budoucí harmonické měřítko území. Žalobce měl být také účastníkem územního řízení, neboť stavba způsobí zvýšení intenzity automobilové dopravy, čímž se zvýší riziko nadlimitního znečištění ovzduší a nadlimitních intenzit hluku. Z výše uvedených důvodů setrvává na svém návrhu na zrušení napadeného i prvostupňového rozhodnutí.

8. Vzájemná podání účastníci obdrželi a jejich obsah je jim znám.

IV. Posouzení věci krajským soudem

9. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) osobou k tomu oprávněnou dle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. a jde o žalobu přípustnou ve smyslu ustanovení § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.

10. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a na základě ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. ji zamítl poté, co v dané věci 5. 10. 2016 proběhlo soudem nařízené jednání, na kterém účastníci setrvali na svých procesních stanoviscích. IV. A. Závěry krajského soudu v původním řízení

10. Krajský soud v Brně v původním řízení nejprve dospěl s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudky ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 76, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 27/2008 - 76, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS) k závěru, že rozhodnutí žalovaného je dostatečně odůvodněné, je postaveno na řádně uvedených ustanovení zákona, příp. s odkazem na opatření obecné povahy, a v napadeném rozhodnutí byly žalovaným vypořádány všechny žalobcem uplatněné odvolací námitky. Nešlo tak dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí neobsahovalo zákonnou úpravu, o kterou se opírá, a že by neobsahovalo vypořádání některé z odvolacích námitek a následkem tohoto nedostatku by tak bylo nutné žalovaného rozhodnutí považovat z tohoto důvodu za nepřezkoumatelné. Dále pak k samotné věci krajský soud dospěl k závěru v otázce krajinného rázu, že zde byla dána výluka ve smyslu ustanovení § 12 odst. 4 ZOPK, tedy, že se v dané lokalitě krajinný ráz neposuzuje a dále dospěl zdejší soud k závěru, že se v dané lokalitě krajinný ráz ani vůbec nenachází. Konečně pak dospěl k závěru, že ani další žalobní námitky nejsou důvodné, a tudíž závěry správních orgánů, že žalobce není účastníkem správního řízení, jsou správné. IV. B. Závěry krajského soudu v navazujícím řízení po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu

11. Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 2. 6. 2016, č. j. 7 As 267/2015-57, zrušil rozsudek zdejšího soudu vydaný v původním řízení pro nepřezkoumatelnost a zavázal zdejší soud svým závazným právním názorem (§ 110 odst. 4 s.ř.s.), že „V dalším řízení bude na krajském soudu, aby v mezích vysloveného právního názoru Nejvyššího správního soudu řádně vypořádal všechny uplatněné námitky, přičemž jeho úvahy naleznou logický a srozumitelný odraz v písemném vyhotovení rozsudku. Zejména pak vypořádá námitky, ve kterých stěžovatel dovozoval splnění podmínek pro účast v daném řízení. Pokud krajský soud setrvá na tom, že byly naplněny všechny předpoklady pro aplikaci ust. § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, bude nutné, aby uvedl, na základě jakých konkrétně specifikovaných podkladů k tomuto závěru dospěl. Bude-li se opírat o jiné podklady než založené ve správním spisu, bude nutné provést v tomto směru dokazování.“ [pozn. krajského soudu: podtrženo krajským soudem].

12. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 2. 6. 2016, č. j. 7 As 267/2015-57, zdejšímu soudu dále vytknul, že: „Krajský soud k obsáhlé žalobní argumentaci (shora z tohoto důvodu podrobně rekapitulována) v podstatě uvedl, že v rámci projednaných změn územního plánu byla projednána celoměstská změna, která byla projednána s orgánem ochrany přírody. Předmětné plochy, na kterých se má předmětná stavba nacházet, jsou v zastavěném území a v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody. Z čeho konkrétně však krajský soud dovozuje např. to, že byly splněny podmínky „ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody“ ve smyslu ust. § 12 odst. 4 in fine zákona o ochraně přírody a krajiny z rozsudku krajského soudu neplyne. […] S ohledem na argumentaci stěžovatele v žalobě bylo tedy povinností krajského soudu se zabývat otázkou, zda s ohledem na skutková zjištění správních orgánů (obsah správního spisu) skutečně bylo možno dospět k závěru, že byly splněny všechny předpoklady uvedené v ust. § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle citovaného ustanovení platí, že „Krajinný ráz se neposuzuje v zastavěném území a v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody.“ Z ust. § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny tedy vyplývá, že krajinný ráz není nutno posuzovat: „v zastavěném území“ „a v zastavitelných plochách“, to avšak pouze za situace, pokud je: - územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a - podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody. Nejvyšší správní soud nikterak nepopírá účel předmětné výluky (k tomu srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 186/2006 Sb., o změně některých zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění), je však toho názoru, že k aplikaci této výluky může dojít pouze při splnění všech výše uvedených předpokladů. Zákon neumožňuje, aby výluka byla aplikována i v případě, že jsou naplněny jen některé předpoklady pro její aplikaci, např. že by postačovalo, aby v zastavitelných plochách bylo územním nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání. Pokud by tomu tak bylo, zákonodárce by jistě žádné další podmínky (podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody) nestanovil. Ustal by na tom, že krajinný ráz není nutno posuzovat tehdy, pokud je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání. Tak tomu však není. Zákonodárce u zastavitelných ploch vyžaduje, aby byly dány i podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody. Krajský soud přitom v rozsudku opakovaně uvedl, že předmětné plochy, na kterých se má předmětná stavba nacházet, jsou v „zastavěném území a v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody“. Podle názoru Nejvyššího správního soudu však z rozsudku krajského soudu nevyplývá, na základě jakých skutkových zjištění (podkladů) krajský soud tyto závěry učinil (mj. závěr o tom, že podmínky ochrany krajinného rázu byly dohodnuty s orgánem ochrany přírody a krajiny). Krajský soud bez dalšího převzal skutková zjištění správních orgánů. Žádné dokazování v tomto smyslu neprováděl, resp. ani nepožadoval předložení dalších podkladů ze strany správních orgánů, či orgánu ochrany přírody a krajiny.“

13. Za účelem splnění závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu bylo v dané věci nařízeno jednání na den 5. 10. 2016. IV. B.

I. Meritum věci

14. Podstata věci je založena na zodpovězení otázky, zda žalobce měl být účastníkem předmětného správního řízení, a to na základě ustanovení § 70 ZOPK ve spojení s ustanovením § 28 odst. 1 správního řádu a § 27 odst. 3 věta první správního řádu.

15. Ustanovení § 27 odst. 3 věta první správního řádu stanoví: „Účastníky jsou rovněž osoby, o kterých to stanoví zvláštní zákon.“ Ustanovení § 28 odst. 1 správního řádu stanoví: „Za účastníka bude v pochybnostech považován i ten, kdo tvrdí, že je účastníkem, dokud se neprokáže opak. O tom, zda osoba je či není účastníkem, vydá správní orgán usnesení, jež se oznamuje pouze tomu, o jehož účasti v řízení bylo rozhodováno, a ostatní účastníci se o něm vyrozumí. Postup podle předchozí věty nebrání dalšímu projednávání a rozhodnutí věci.“

16. Ustanovení § 70 ZOPK stanoví: „(1) Ochrana přírody podle tohoto zákona se uskutečňuje za přímé účasti občanů, prostřednictvím jejich občanských sdružení a dobrovolných sborů či aktivů. (2) Občanské sdružení nebo jeho organizační jednotka, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny (dále jen "občanské sdružení"), je oprávněno, pokud má právní subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona. Tato žádost je platná jeden rok ode dne jejího podání, lze ji podávat opakovaně. Musí být věcně a místně specifikována. (3) Občanské sdružení je oprávněno za podmínek a v případech podle odstavce 2 účastnit se správního řízení, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů ode dne, kdy mu bylo příslušným správním orgánem zahájení řízení oznámeno; v tomto případě má postavení účastníka řízení. Dnem sdělení informace o zahájení řízení se rozumí den doručení jejího písemného vyhotovení nebo první den jejího zveřejnění na úřední desce správního orgánu a současně způsobem umožňujícím dálkový přístup.“

17. Žalobce v žalobě uvádí, že v dané věci dojde k ohrožení krajinného rázu území ve smyslu ustanovení § 12 ZOPK.

18. Ustanovení § 12 ZOPK stanoví: „(1) Krajinný ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. (2) K umisťování a povolování staveb, jakož i jiných činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podrobnosti ochrany krajinného rázu může stanovit Ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem. (3) K ochraně krajinného rázu s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami, který není zvláště chráněn podle části třetí tohoto zákona, může orgán ochrany přírody zřídit obecně závazným právním předpisem přírodní park a stanovit omezení takového využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení stavu tohoto území. (4) Krajinný ráz se neposuzuje v zastavěném území a v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody.“

19. V rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) ze dne 28. 12. 2006, č. j. 6 A 83/2002-65, NSS dospěl k závěru, že pravomoc orgánu ochrany přírody k vydávání rozhodnutí o souhlasu či nesouhlasu se zásahem do krajinného rázu při umístění stavby (§ 12 ZOPK) bude dána především při splnění dvou podmínek: jde o stavbu, která svou charakteristikou může krajinný ráz ovlivnit, a dále, je umísťována v krajině krajinným rázem charakterizované. Vždy ale pravomoc orgánu ochrany přírody bude podmíněna také tím, že mají být řešeny právní vztahy upravené ZOPK, což zákon vyjadřuje svým účelem. Z toho vyplývá, že rozhodování správního orgánu nepřichází v úvahu, jestliže na konkrétní právní vztahy se stavbou související ZOPK vůbec nedopadá. K tomu dochází i tam, kde je stavba umísťována do prostředí, které vůbec nemá znaky krajiny ve smyslu ZOPK, a nemá proto ani krajinný ráz. Takovým prostředím je, nejsou-li tu jiné skutečnosti, které by takový závěr vyvrátily, i zastavěná centrální oblast města, kterou lze charakterizovat jako vysoce urbanizované městské prostředí bez významných krajinných prvků, bez výskytu druhů planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů, nalezišť nerostů atd. Zájmy obdobné zájmům na ochraně přírody a krajiny hájí v takovém prostředí dotčené orgány jiné (zejména orgány státní památkové péče). Tyto závěry NSS aplikoval ve vztahu k záměrům v zastavěné oblasti – viz např. rozsudek NSS z 10. 6. 2009, č. j. 6 As 48/2008-210, rozsudek NSS z 28. 6. 2010, č. j. 8 As 34/2010-106, nebo rozsudek NSS z 22. 7. 2009, č. j. 5 As 53/2008-243: „V daném případě je třeba vycházet z toho, že v předmětné lokalitě se nenachází žádná chráněná krajinná oblast ani přírodní památka, nemohou tedy být umístěním prodejny ani dotčeny. Soud k tomu připomíná, že stavba je umísťována do městského zastavěného prostředí a nelze bez přistoupení dalších skutečností považovat umístění stavby daných parametrů za narušení urbanizovaného krajinného rázu ve smyslu ZOPK. Takovou další skutečností a jinou situací by bylo, kdyby tu byl významný krajinný prvek nebo dokonce zvláště chráněné území, území přechodně chráněné atp. O takový případ ale nešlo a stěžovatel to ani netvrdil.“ Tento závěr Nejvyššího správního soudu je pak zcela ustálený, přičemž lze odkázat i na historičtější rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, a to vyjádřenou např. v rozsudku NSS ze dne 28. 12. 2006, sp. zn. 6 A 83/2002, podle kterého: „Rozhodování správního orgánu ale nepřichází v úvahu, jestliže na konkrétní právní vztahy se stavbou souvisící zákon o ochraně přírody a krajiny vůbec nedopadá; takový případ nastává i tam, kde stavba je umisťována do prostředí, které vůbec nemá znaky krajiny ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny, a nemá tedy ani „krajinný ráz“. Takovým prostředím je – nejsou-li tu jiné skutečnosti, které by takový závěr vyvrátily – i zastavěná centrální oblast pražské městské části, tedy vysoce urbanizované městské prostředí bez významných krajinných prvků, bez výskytu druhů planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů, nalezišť nerostů atd. Zájmy obdobné zájmům na ochraně přírody a krajiny hájí v takovém prostředí dotčené orgány jiné (v pražské památkové rezervaci orgány státní památkové péče). Řešení otázky, zda má nebo nemá být udělen souhlas se zásahem do krajinného rázu a v jakých procesních formách se tak má dít, může pojmově následovat teprve po kladné odpovědi na otázku, zda na věc vůbec zákon o ochraně přírody a krajiny dopadá.“

20. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 5. 2011, č. j. 7 As 2/2011-52, zavázal Městský soud v Praze, v skutkově podobné věci, aby na základě skutkových zjištění vyhodnotil, dospěje-li k závěru, že se v posuzované věci pojmově (materiálně) o zásah do krajinného rázu jedná, zda na posuzování zásahu zamýšlené stavby do krajinného rázu dopadá výluka zakotvená v nynějším (od 1. 1. 2007 účinném) znění § 12 odst. 4 ZOPK, který stanoví, že krajinný ráz se neposuzuje v zastavěném území a v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody. Co je zastavěným územím, resp. zastavitelnou plochou, definuje § 2 odst. 1 písm. d), resp. j) zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „stavební zákon“).

21. Zdejší soud na základě výše uvedeného konstatuje, že v nyní řešené věci jsou třeba vyřešit 2 postupné otázky. A to nejprve tu, jestli na danou věc dopadá výluka ve smyslu ustanovení § 12 odst. 4 ZOPK, jelikož v případě, že zdejší soud konstatuje, že na daný případ toto ustanovení dopadá, znamená to pak, že rozhodnutí o nepřiznání účastenství žalobce ve správním řízení je zákonné, protože by nemohly být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle ZOPK ve smyslu ustanovení § 70 ZOPK a žalobce by se pak nemohl dovolávat účastenství na základě tohoto zákonného ustanovení. Druhou otázkou je pak možnost, že by výluka na danou situaci nedopadla, a poté by se zdejší soud měl zabývat tím, jestli se ve světle výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu o možný zásah do krajinného rázu jedná, resp. jestli se v dané lokalitě krajinný ráz požívající ochrany podle ZOPK vůbec vyskytuje či nikoliv. IV. B. II. Výluka ve smyslu ustanovení § 12 odst. 4 ZOPK

22. Ustanovení § 12 odst. 4 ZOPK stanoví: „Krajinný ráz se neposuzuje v zastavěném území a v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody.“

23. Ustanovení § 2 odst. 1 písm. d) stavebního zákona stanoví, že se rozumí „zastavěným územím území vymezené územním plánem nebo postupem podle tohoto zákona; nemá-li obec takto vymezené zastavěné území, je zastavěným územím zastavěná část obce vymezená k 1. září 1966 a vyznačená v mapách evidence nemovitostí (dále jen "intravilán")“. Ustanovení § 2 odst. 1 písm. j) stavebního zákona pak stanoví, že se rozumí „zastavitelnou plochou plocha vymezená k zastavění v územním plánu nebo v zásadách územního rozvoje.“

24. Zdejší soud musel zkoumat, jestli v době vydání napadeného rozhodnutí byly splněny podmínky ve smyslu ustanovení § 12 odst. 4 ZOPK a to, zda bylo v předmětném území územním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody. V rámci projednaných změn Územního plánu města Brna 2006-I – 22. soubor, byla projednána celoměstská změna označená kódem B22/06-I, kterou bylo vymezeno zastavěné území obce v souladu s § 58 stavebního zákona, a která byla projednána s orgánem ochrany přírody. Tato změna byla vydána Opatřením obecné povahy č. 1/2009 Změny Územního plánu města Brna 2006-I – 22. soubor a změna B30/03-II, které je účinné od 27. 6. 2009. Toto opatření obecné povahy č. 1/2009 bylo podrobeno soudnímu přezkumu a bylo zrušeno (rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2012, č. j. 67A 2/2012-185) jen toliko v části dílčí změny B15/06-I a stran stavby VPS15/06-I, a v ostatním bylo potvrzeno. Výsledkem této změny územnímu plánu podle žalovaného je to, že tyto konkrétní plochy, kde se má předmětná stavba nacházet, jsou nyní pravomocně v zastavěném území a v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody, a proto se u nich neposuzuje krajinný ráz.

25. Soud ověřil, že konkrétně pak byly v rámci platného územního plánu v době vydání napadeného rozhodnutí předmětné plochy upraveny následovně. V rámci platného Územního plánu města Brna v době vydání napadeného rozhodnutí (dále také „ÚPmB“) je řešená lokalita členěna na dvě zastavitelné návrhové plochy shodného využití Smíšené obchodu a služeb SO s indexy podlažní plochy (IPP) v západní části s rozmezím 3,5 – 4,5 a ve východní části s rozmezím 2,5 – 3,9. Obě plochy jsou obemknuty a rozděleny plochami komunikací a prostranství místního významu. Západní Plocha 1 profily ulic Opuštěná – Bulvár – Rosická. Východní Plocha 2 profily ulic Opuštěná – Trnitá – Rosická.

26. Regulační podmínky pro SMÍŠENÉ PLOCHY OBCHODU A SLUŽEB – SO dle ÚPmB jsou pak: a. Hlavní využití: i. Slouží převážně k umístění obchodních a servisních provozoven a administrativy, které podstatně neruší bydlení. ii. Pokud objekty v této ploše tvoří blokovou strukturu a obsahují i funkci bydlení, požaduje se využití minimálně částí vnitrobloku přilehlých k bytovým domům pouze pro každodenní rekreaci zde bydlících obyvatel (tj. především pro zeleň a hřiště); tímto požadavkem se nevylučuje možnost umístění podzemních garáží pod terénem vnitrobloku za podmínky, že příjezd do těchto garáží nezhorší pohodu bydlení a nadzemní část vnitrobloku bude využívána, jak je výše požadováno. b. Přípustné jsou: i. administrativní budovy, ii. stavby pro bydlení v rozsahu do 50 % výměry funkční plochy; za stavby pro bydlení se přitom považují objekty, ve kterých více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé bydlení a je k tomuto účelu určena, a stavby sloužící k zajištění funkce bydlení (nadzemní stavby technické vybavenosti, garáže, parkoviště apod.) iii. maloobchodní provozovny do velikosti 1 500 m2 prodejní plochy, iv. maloobchodní provozovny do velikosti 3 000 m2 prodejní plochy za předpokladu situování ve vícepodlažním objektu odpovídajícím charakteru území a zajištění parkování v objektu, v. provozovny stravování a ubytovací zařízení, vi. řemeslné provozovny, vii. služebny městské policie, viii. stavby pro správu a pro církevní, kulturní, sociální, zdravotnické, školské a sportovní účely, vč. středisek mládeže pro mimoškolní činnost a center pohybových aktivit, ix. zábavní zařízení. c. Podmíněně mohou být přípustné: i. maloobchodní provozovny do 10 000 m2 prodejní plochy za podmínky prověření v navazující ÚPD, ii. maloobchodní provozovny do 3 000 m2 prodejní plochy nesplňující výše uvedené podmínky pro přípustné stavby za podmínky prověření v navazující ÚPD.

27. Z výše uvedeného podle zdejšího soudu jednoznačně vyplývá, že se jedná o plochu v zastavěném území, resp. o zastavitelnou plochu.

28. Zdejší soud na základě výše uvedených výtek Nejvyššího správního soudu a za účelem prokázání splnění všech předpokladů ve smyslu ustanovení § 12 odst. 4 ZOPK zaslal Magistrátu města Brna, odboru životního prostředí, jako místně příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností vykonávající jako orgán ochrany přírody státní správu na úseku ochrany přírody a krajiny podle ustanovení § 75 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 3 a ve spojení s ustanovením § 77 odst. 1 písm. j) ZOPK přípis ze dne 20. 7. 2016, č. j. 31A 68/2013-104, ve kterém požádal tento orgán ochrany přírody o sdělení, jestli se v poloze plánovaného jižního centra mezi komunikacemi Opuštěná, Trnitá, Rosická a Evropská v Brně, nachází krajinný ráz ve smyslu ustanovení § 12 ZOPK, nebo jestli tato lokalita nemá přírodní, kulturní a historickou charakteristiku místa, která by byla chráněna před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zdejší soud také požádal o přesnou specifikaci toho, jak k uvedenému závěru (o existenci či neexistenci krajinného rázu v této lokalitě) orgán ochrany přírody dospěl.

29. Výše uvedený orgán ochrany přírody ve svém přípise ze dne 28. 7. 2016, doručeném soudu dne 29. 7. 2016, přičemž tento přípis byl soudem proveden jako důkaz na nařízeném jednání dne 5. 10. 2016, zdejšímu soudu sdělil, že „Předmětné území se dle platného Územního plánu města Brna (dále jen „ÚPmB“) nachází v zastavěném území obce. Navíc se jedná o lokalitu, která vzhledem ke svému charakteru nevykazuje žádné přírodní hodnoty. V dané lokalitě se nenacházejí žádná zvláště chráněná území, významné krajinné prvky, plochy územního systému ekologické stability a ani se nejedná o území se zajímavou kulturní či historickou charakteristikou. Odbor životního prostředí Magistrátu města Brna (dále jen „OŽP MMB“) jako dotčený orgán ochrany přírody projednal s pořizovatelem ÚPmB Odborem územního plánování a rozvoje Magistrátu města Brna změnu ÚPmB 2006-I - 22. soubor, v jehož rámci byla projednána celoměstská změna označená kódem B22/06-I, kterou bylo vymezeno zastavěné území obce v souladu s § 58 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a tato změna byla projednána s orgánem ochrany přírody. Změna vymezující zastavěné území byla vydána Opatřením obecné povahy č. 1/2009 "Změny Územního plánu města Brna 2006-I - 22. soubor a změna B30/03-II", které je účinné od 27.6.2009. V rámci schvalovacího procesu ÚPmB a následných změn uplatňuje OŽP MMB jako dotčený orgán ochrany přírody připomínky a požadavky v celém rozsahu svých kompetencí ze zákona o ochraně přírody, a to včetně ochrany krajinného rázu, tzn., že ÚPmB zahrnuje podmínky ochrany krajinného rázu, které byly dohodnuty mezi pořizovatelem ÚPmB a OŽP MMB jako orgánem ochrany přírody.“

30. Zdejší soud na základě výše uvedeného požádal dne 15. 8. 2016, č. j. 31A 68/2013-107, orgán ochrany přírody, o zaslání písemného výstupu z projednání změny ÚPmB 2006-I – 22. soubor, na kterém mělo dojít k projednání této změny s orgánem ochrany přírody, a to včetně ochrany krajinného rázu.

31. Výše uvedený orgán ochrany přírody ve svém přípise, doručeném soudu dne 16. 8. 2016, přičemž tento přípis (včetně jeho příloh) byl soudem proveden jako důkaz na nařízeném jednání dne 5. 10. 2016, zdejšímu soudu sdělil, že doplňuje své původní vyjádření ze dne 28. 7. 2016, a to o pozvánku OÚPR MMB na společné jednání o Návrhu změn ÚPmB 2006-I-22.soubor a změny B 30/03-II a vyjádření OŽP MMB č.j. MMB/0081813/2008, ze dne 22. 4. 2008, k návrhu změn a část Odůvodnění změn ÚPmB 2006-I-22.soubor a změny B 30/03-II, vypracované společností UAD Studio, s.r.o., v říjnu 2008.

32. Zdejší soud zcela v souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeném ve zrušujícím rozsudku posuzoval to, jestli podmínky ochrany krajinného rázu byly při projednávání výše uvedené změny dohodnuty s orgánem ochrany přírody a krajiny.

33. Zdejší soud zdůrazňuje, že z předložených podkladů orgánu ochrany přírody, které byly řádně provedeny jako důkazy na nařízeném soudním jednání, je zřejmé, že orgán ochrany přírody jako dotčený orgán k návrhu předmětných změn územního plánu po společném jednání dne 8. 4. 2008 z hlediska zákona o ochraně přírody a krajiny požadoval, aby bylo zajištěno, že změna územního plánu respektovala zvláště chráněná územní včetně ochranného pásma, přírodní parky, registrované významné krajinné prvku (VKP) i VKP ze zákona 114/1992 Sb. ÚSES. Z textové části odůvodnění změn ÚPmB 2006-I-22.soubor a změny B 30/03-II, vypracované společností UAD Studio, s.r.o., v říjnu 2008, pak dle soudu jednoznačně vyplývá, že toto stanovisko orgánu ochrany přírody bude respektováno, tedy, že změna územního plánu bude respektovat zvláště chráněná územní včetně ochranného pásma, přírodní parky, registrované významné krajinné prvku (VKP) i VKP ze zákona 114/1992 Sb. ÚSES.

34. Zdejší soud zdůrazňuje, že ustanovení § 12 odst. 4 ZOPK nestanovuje, v jaké konkrétní formě mají být stanoveny podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody. Pokud v dané věci, jak vyplývá z provedených důkazů, proběhlo společné jednání dne 8. 4. 2008 (zdejší soud zdůrazňuje, že ustanovení § 12 odst. 4 ZOPK je účinné od 1. 1. 2007, přičemž územní plán sice byl schválen před tímto datem, ale předmětná změna územního plánu, o kterou v dané věci jde, byla prováděna až po tomto datu) a po tomto společném jednání zaslal orgán ochrany přírody dne 22. 4. 2008 výše uvedené požadavky, které zcela jednoznačně stanoví podmínky ochrany všech zájmů chráněných podle zákona o ochrany přírody a krajiny v plánované změně územního plánu, a tyto podmínky byly bezezbytku pořizovatelem územního plánu respektovány, jak opět vyplývá z provedených důkazů, má zdejší soud za naprosto zřejmé, že v této soudem projednávané věci došlo při přijímání Změny Územního plánu města Brna 2006-I - 22. soubor a změna B30/03-II k dohodě o podmínkách ochrany všech zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny (krajinného rázu nevyjímaje) a byly tak naplněny podmínky podle ustanovení § 12 odst. 4 ZOPK.

35. Pro nyní řešenou věc je v souhrnu podstatný ten závěr, že dle platného územního plánu v době vydání napadeného rozhodnutí jsou splněny podmínky výluky ve smyslu ustanovení § 12 odst. 4 ZOPK, tedy, že předmětné plochy jsou v zastavěném území a jsou zastavitelnými plochami, pro které je územním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody a proto se krajinný ráz v daném území posuzovat nemusí. Z tohoto závěru pak vyplývá, že rozhodnutí o nepřiznání účastenství žalobce ve správním řízení je zákonné, protože nemohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle ZOPK ve smyslu ustanovení § 70 ZOPK a žalobce se z tohoto důvodu nemůže dovolávat účastenství na základě citovaného zákonného ustanovení. IV. B.

III. Samotná existence krajinného rázu v oblasti

36. Zdejší soud ve svém původním rozsudku ze dne 16. 9. 2015, č. j. 31A 68/2013-74, dospěl také k závěru, že se v předmětné lokalitě krajinný ráz vůbec nenachází. I tento závěr byl podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2016, č. j. 7 As 267/2015-57, zatížen vadou nepřezkoumatelnosti, pročež zdejší soud v tomto navazujícím řízení stran samotné (ne)existence krajinného rázu doplňuje následující právní závěry.

37. Úvodem je podle zdejšího soudu nutné zdůraznit, že ustanovení § 121 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za použití ustanovení § 64 s.ř.s., stanoví: „Není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky.“ Pokud je předmětem sporu otázka existence krajinného rázu, který lze definovat jako přírodní, kulturní či historickou charakteristiku určitého místa či oblasti a podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. 1 As 59/2008-77, je posouzení krajinného rázu otázkou právní, nikoliv otázkou skutkovou, vycházel v původním řízení zdejší soud z vcelku jednoduché premisy, že pokud se lokalita umisťované stavby nachází mezi komunikacemi Opuštěná, Trnitá, Rosická a Evropská v Brně, tedy v lokalitě, která je podle soudu obecně mezi obyvateli Brna vnímána jako zpustlá a nevyužívaná, kde se nacházejí pouze náletové křoviny či nelegální skládky (viz dlouholeté vášnivé diskuze o využití tzv. Jižního centra), tak je skutková situace v lokalitě jednoznačná a následné právní posouzení o existenci krajinného rázu věcí jasnou, tedy, že když se v dané lokalitě nevyskytuje žádná příroda a krajina, která by zasluhovala ochranu, tak se v dané lokalitě nemůže nacházet ani krajinný ráz. Nicméně Nejvyšší správní soud se s touto premisou a následným právním závěrem zdejšího soudu nespokojil, a zavázal zdejší soud k objasnění jeho závěrů o neexistenci krajinného rázu v dané lokalitě.

38. Zdejší soud se v navazujícím řízení po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu zabýval také druhou otázkou, tedy zda se v dané lokalitě krajinný ráz požívající ochrany podle ZOPK vůbec vyskytuje či nikoliv, a to ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu uvedené v bodě [19] tohoto rozsudku.

39. Ustanovení § 3 odst. 1 písm. m) ZOPK stanoví: „krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky.“

40. Zdejší soud při skutkových zjištěních v této věci v navazujícím řízení pak vycházel nejprve z již citovaného vyjádření orgánu ochrany přírody ze dne 28. 7. 2016, doručeném soudu dne 29. 7. 2016, přičemž tento přípis byl soudem proveden jako důkaz na nařízeném jednání dne 5. 10. 2016, kdy zdejšímu soudu bylo sděleno, že „V dané lokalitě se nenacházejí žádná zvláště chráněná území, významné krajinné prvky, plochy územního systému ekologické stability a ani se nejedná o území se zajímavou kulturní či historickou charakteristikou.“ a dále pak zdejší soud pro zjištění skutkového stavu vycházel také z „Územní studie: Podmíněná přípustnost prodejních ploch v lokalitě Aupark Brno, textová část; zpracována Arch.Design, s.r.o. z 4/2011; kód dokumentu: B-07-128-500/001“ z dubna 2011 (dále jen „územní studie“), kterou také provedl jako důkaz na nařízeném soudním jednání dne 5. 10.

41. Zdejší soud musí v předmětné věci připomenout systematiku stavebního zákona. V Hlavě III označené jako „Nástroje územního plánování“ se nachází Díl 1 (§§ 25 – 30) označený jako „Územně plánovací podklady“ a pak dále Díl 3 (§§ 36 – 75) označený jako „Územně plánovací dokumentace“.

42. Ustanovení § 25 stavebního zákona stanoví: „Územně plánovací podklady tvoří územně analytické podklady, které zjišťují a vyhodnocují stav a vývoj území a územní studie, které ověřují možnosti a podmínky změn v území; slouží jako podklad k pořizování politiky územního rozvoje, územně plánovací dokumentace, jejich změně a pro rozhodování v území.“

43. Ustanovení § 30 stavebního zákona stanoví: (1) Územní studie navrhuje, prověřuje a posuzuje možná řešení vybraných problémů, případně úprav nebo rozvoj některých funkčních systémů v území, například veřejné infrastruktury, územního systému ekologické stability, které by mohly významně ovlivňovat nebo podmiňovat využití a uspořádání území nebo jejich vybraných částí. (2) Pořizovatel pořizuje územní studii v případech, kdy je to uloženo územně plánovací dokumentací, z vlastního nebo jiného podnětu. V zadání územní studie určí pořizovatel její obsah, rozsah, cíle a účel. (3) Pořízení územní studie z jiného podnětu může pořizovatel podmínit úplnou nebo částečnou úhradou nákladů od toho, kdo tento podnět podal. (4) Pořizovatel územní studie podá poté, kdy schválil možnost jejího využití jako podkladu pro zpracování, aktualizaci nebo změnu územně plánovací dokumentace, návrh na vložení dat o této studii do evidence územně plánovací činnosti.“

44. Ustanovení § 90 stavebního zákona stanoví: „V územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu: a) s vydanou územně plánovací dokumentací, b) s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, c) s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, d) s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, e) s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení.“

45. Krajský soud má za to, že v případě územní studie se jedná o neformální odborný podklad určený k ověření požadavků na ochranu hodnot území, k navržení, prověření a posouzení záměrů na změny v jeho využití, variant řešení vybraných problémů a úprav nebo rozvoje některých funkčních systémů v území. Územní studií tak lze prověřovat a posuzovat jakékoliv změny v území bez formálních náležitostí, které jsou naproti tomu vyžadovány u pořizování územně plánovací dokumentace, tj. u zásad územního rozvoje, územního plánu a regulačního plánu. Územní studie je tedy, na rozdíl od územně plánovací dokumentace, nezávazná. K tomu je třeba odkázat i na rozsudek ze dne 20. 1. 2010, č. j. 1 Ao 2/2009 – 86, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, že „[z] hlediska rozhodování o umístění stavby je totiž relevantní pouze schválená územně plánovací dokumentace (§ 90 písm. a) stavebního zákona). (…) Územní studie má tedy zásadně charakter podkladu pro pořizování územně plánovací dokumentace (tomu odpovídá její zařazení do dílu 1., hlavy III, části třetí stavebního zákona věnovaného územně analytickým podkladům) a neměla by sloužit k nahrazení úkolů územně plánovací dokumentace samotné.“ Územní studie je tedy odborným podkladem, který není (na rozdíl od územně plánovacích dokumentací) právně závazný. Teprve při pořizování územně plánovací dokumentace nebo při územním řízení je řešení obsažené v územní studii projednáno a v případě kladného výsledku projednání je v územně plánovací dokumentaci nebo v územním rozhodnutí zohledněno. Soulad s územní studií nebo odchýlení se od ní však musí být řádně zdůvodněny (viz k tomu Mareček, J. a kol. Komentář ke stavebnímu zákonu a předpisy související. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2013, s. 94).

46. Z výše uvedeného plyne, že předmětná územní studie mohla plnit účel předvídaný § 25 stavebního zákona, tedy sloužit jako podklad mj. pro rozhodování v území. Zdejší soud z předmětné územní studie přebírá následující skutkové zjištění pro danou lokalitu: „Řešené území se nachází v urbanizovaném prostředí, je bezprostředně ovlivněno dopravními, výrobními a obchodními aktivitami, popřípadě v malém rozsahu obytnou funkcí. Ekologická stabilita území je celkově velmi nízká. V dotčeném území se nevyskytují žádná zvláště chráněná území nebo lokality soustavy Natura 2000, ani není dotčené území součástí žádného zvláště chráněného území. Významné prvky jsou omezeny na nivy vodotečí, významné terénní tvary a plochy urbánní zeleně. Územní systém ekologické stability je málo funkční. Území je poměrně řídce osídleno vzhledem k převážně dopravní a průmyslové funkci. V dotčeném území byly zjištěny staré zátěže horninového a půdního prostředí, vzniklé předchozím užíváním. Nejvýznamnější výskyt znečištění lze lokalizovat do drážních staveb, případně muže migrovat s podzemní vodou do okolí. Mimo drážní stavby bylo v území zjištěno zejména znečištění ropnými látkami v průmyslových, skladových areálech a čerpacích stanicích (na ulici Opuštěné, areál ČSAD na Rosické ulici). Zátěže překračující stanovené limity jsou postupně likvidovány. Území je průběžně monitorováno. Průměrná nadmořská výška zájmového území je cca 200 m n. m. Hladina podzemní vody vázána na údolní nivu se nachází převážně v hloubkách 2 až 3,5 m pod terénem. Území městské části Brno - střed patří (dle sdělení c. 4 MŽP, Věstník 3/2007) mezi oblasti se zhoršenou kvalitou ovzduší (OZKO). Řešenou lokalitou neprotéká žádný trvalý ani občasný povrchový tok a nenachází se na něm ani žádná vodní plocha, prameniště či mokřad. V dotčeném území se nenachází žádné ochranné pásmo vodního zdroje. Území se nachází mimo chráněné oblasti přirozené akumulace vod. Řešená oblast se částečně nachází v pasivní zóně zátopového území. Plocha výstavby záměru se nachází v ochranném pásmu Městské památkové rezervace Brno. V širším území je připravována řada staveb v rámci urbanizace tzv. jižního centra města Brna a jeho okolí. Řada významných obchodních a administrativně-správních areálů je provozována, či se připravuje podél ulice Heršpické. Koncepčně je připravována přestavba železničního uzlu Brno spojená s celkovou urbanizací a revitalizací doposud zanedbaných ploch. Vlivy všech záměrů v území budou vzájemně interferovat. Dle platného územního plánu je oblast jižní části centra určena k zastavení administrativními, kancelářskými a bytovými budovami a objekty sloužícími pro občanskou vybavenost včetně obchodu a služeb v blokovém schématu městského charakteru. […] Vzhledem k poloze řešené lokality lze dopad realizace záměru na krajinu označit jako zanedbatelný. […] Záměrem nebude dotčen hmotný majetek mimo stavby určené k asanaci na území výstavby. V území nejsou známy žádné architektonické a historické památky, které by mohli (sic!) být ovlivněny. Při respektování ochranných podmínek a ustanovených omezení se nepředpokládá negativní ovlivnění městské památkové rezervace a jejího ochranného pásma.“ A celkové hodnocení lokality pak územní studie stanoví jako: „Prověřované využití lokality lze označit pro dané území za únosné a přijatelné. Celková ekologická zátěž území nepřekročí únosnou mez za předpokladu splnění opatření pro jejich předcházení. Využití území nevyvolává žádné zásadní střety zájmu z hlediska územního plánování. Souhrnně lze záměry v území hodnotit jako akceptovatelné. Míru ovlivnění okolního prostředí lze hodnotit jako nízkou až střední, bez zásadních a významných negativních dopadu. Prověřované využití lokality lze z hlediska možných vlivu na životní prostředí považovat za přijatelný způsob využití území.“

47. Zdejší soud na základě těchto dvou odborných podkladů, které provedl na nařízeném soudním jednání dne 5. 10. 2016 jako důkazy, jednoznačně konstatuje, že skutkový stav v lokalitě má za prokázaný a stran skutkových zjištění na ně zcela odkazuje. K žalobcovu konstatování na nařízeném soudním jednání o nevěrohodnosti předložené územní studie, zdejší soud uvádí, že územní studii použil toliko jako podklad pro skutková zjištění ohledně dané lokality, které ani sám žalobce nikterak nerozporuje a neuvádí, že by skutková situace v dané lokalitě byla odlišná.

48. Na základě výše uvedených skutkových zjištění (při respektování závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu) pak zdejší soud činí právní závěr, že se v dané lokalitě krajinný ráz ve smyslu ustanovení § 12 ZOPK vůbec nenachází, protože řešenou lokalitu nelze považovat za unikátní z hlediska přírodní, kulturní či historické charakteristiky určitého místa či oblasti, protože se podle soudu jedná o zcela obyčejné, ničím nezajímavé, spíše naopak zchátralé a zpustlé místo nedaleko historického centra Brna. Zdejší soud zdůrazňuje, že za místa unikátní z hlediska přírodní, kulturní či historické charakteristiky lze považovat obecně ta místa, kde běžný člověk rád tráví svůj volný čas, místa, která jej obohacují, a to právě z hledisek přírodních, kulturních či historických či jsou to místa jinak výjimečná – jako příklady lze uvést vinice na Pálavě, historická centra měst či také parky ve městech, nebo industriální památky jako např. tzv. Ostravské Hradčany apod. Podle právního názoru zdejšího soud se však mezi komunikaci Opuštěná, Trnitá, Rosická a Evropská v Brně, kde je plánovaná výstavba umisťované stavby, místo, které by šlo považovat za unikátní z hlediska přírodní, kulturní či historické charakteristiky nenachází, a ani toto místo není ničím jiným zajímavým do té míry, aby zde mohlo být uvažováno o existenci krajinného rázu, který by zasluhoval ochrany ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny. O tom svědčí krom všech výše uvedených a provedených důkazů i ta skutečnost, že využití (a kompletní rekultivace) tohoto území je dlouhodobě předmětem (nejen) odborných diskuzí ve městě Brně, a to např. i v souvislosti s možným přesunem hlavního vlakového nádraží a formování tzv. Jižního centra.

49. Jak je z výše uvedeného dle zdejšího soudu patrné, v dané oblasti nelze o existenci krajinného rázu tak, jak je pojímán zákonem o ochraně přírody a krajiny a judikaturou Nejvyššího správního soudu, vůbec hovořit. Podle názoru zdejšího soudu se krajinný ráz, který by byl předmětem ochrany podle ZOPK, v předmětném území vůbec nenachází a vzhledem k poloze řešené lokality lze dopad realizace záměru na krajinu označit jako zanedbatelný až nulový. I kdyby na danou věc nedopadala výluka ve smyslu ustanovení § 12 odst. 4 ZOPK, nemohl by být žalobce, jak je patrné z výše uvedeného, úspěšný a správní orgány tak správně rozhodly o nepřiznání jeho účastenství v předmětném správním řízení. IV. B.

IV. Účast v řízení na základě zásahu do dalších složek životního prostředí

50. Žalobce pak dovozuje svou možnou účast ve správním řízení také tím, že měl být účastníkem řízení i na základě dalších ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny (ustanovení § 2 odst. 2, § 3 odst. 1, § 70 ZOPK), resp. s ohledem na dotčení dalších složek životního prostředí ze strany předmětného záměru (poukazoval např. na hluk a emise). Zdejší soud konstatuje, že účastenství environmentálních spolků ve správním řízení na základě ustanovení § 70 ZOPK nelze pojímat bezbřeze. Environmentální spolek musí vždy důsledně tvrdit (a také prokázat), v čem konkrétně může mít předmětný záměr negativní vliv na veřejný zájem na ochraně životního prostředí. Předmětné ustanovení § 70 ZOPK s vazbou na další ustanovení průřezových i složkových předpisů práva životního prostředí nelze podle přesvědčení tohoto soudu pojímat (a vykládat) extensivně tak, že stačí, že negativní vliv záměru může být toliko očekávatelný. V tomto případě by pak totiž opravdu bylo účastenství environmentálních spolků na základě ustanovení § 70 ZOPK možné u všech záměrů (např. ad absurdum i běžná stavba rodinného domu, která je napojená na veřejnou kanalizaci ohrožuje splašky z domácích spotřebičů do jisté míry životní prostředí), což však bezpochyby nebylo záměrem zákonodárce. Zdejší soud zdůrazňuje, že zásah do veřejného zájmu na ochraně životního prostředí se musí v každém individuálním případě zkoumat samostatně. Zdejší soud pak má z předložené spisové dokumentace, a také z provedených důkazů na nařízeném soudním jednání, za prokázané, že vliv záměru na životní prostředí bude zanedbatelný. Žalobce navíc v průběhu správního řízení, ani řízení soudního, nikterak neprokázal (a ani dokonce netvrdil), čím by záměr mohl mít větší než zanedbatelný vliv na životní prostředí, aby jej to opravňovalo k účastenství v předmětném územním řízení.

51. Nadto a pro úplnost soud kromě již výše uvedeného v bodě [46] tohoto rozsudku odkazuje zejména na závěry z předmětné územní studie, která k otázce vlivu záměru na ovzduší a klima konstatovala, že „Vliv na kvalitu ovzduší bude spočívat v ovlivnění emisemi vznikajícími při vytápění staveb a při provozu spalovacích motoru vozidel zajíždějících do lokality. Vlivy na kvalitu ovzduší a na imisní situaci lze považovat za nízké, rozsahem lokální. Ovlivnění klimatických podmínek a faktoru v území není předpokládáno.“ K vlivu na hlukovou situaci pak územní studie konstatuje, že „Vliv technických zařízení budov na chráněný venkovní prostor se očekává podlimitní, problematika hluku je za současných technologických možností řešitelná. Vliv vyvolané dopravy v řešeném území na hlukovou situaci v okolí je akusticky nevýznamný. U cílové dopravy se nepředpokládá překročení cca 1.800 vozidel za den (převážně v denní době, pouze zlomek v noční době), to je při celkové intenzitě dopravy na ulici Opuštěné v úrovni cca 35.000 vozidel za den (z toho cca 2.600 těžkých) nevýznamný počet.“ Pro vztah k dalším, žalobcem nenamítaným složkám životního prostředí (a zásahům do nich), zdejší soud odkazuje na předmětnou územní studii, a to konkrétně na její str. 20 – 22.

52. Zdejší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že ze všech podkladů, i z předložené spisové dokumentace (na základě stanovisek orgánů ochrany přírody), nevyplývá žádná skutečnost, informace či podmínka, ze které by šlo dovodit, že se na pozemcích dotčených stavbou nachází některý z předmětů ochrany dle ustanovení § 2 odst. 2 ZOPK či jednotlivých složkových předpisů práva životního prostředí v takové míře, aby to opravňovalo žalobci být účastníkem správního řízení, a proto soud shledává závěry správních orgánů o nepřiznání žalobci postavení účastníka v předmětném územní řízení za oprávněné a uvedené žalobní námitky za nedůvodné.

53. Závěrem pak zdejší soud připomíná, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 As 2/2009-80 (publikován ve Sbírce NSS pod č. 2061/2010 Sb.): „S námitkami občanského sdružení, které své postavení účastníka správního řízení odvozuje z § 70 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je správní orgán povinen se věcně vypořádat pouze v případě, že se týkají zájmů, které občanské sdružení ve správním řízení hájí, tj. pokud souvisejí s ochranou přírody a krajiny tak, jak je vymezena citovaným zákonem (srovnej zejména § 1 až § 3 citovaného zákona). V opačném případě postačí, pokud správní orgán přezkoumatelným způsobem zdůvodní, proč se námitky uplatněné občanským sdružením těchto zájmů netýkají.“ Při užití těchto závěrů Nejvyššího správního soudu je v dané věci třeba konstatovat, že jak je patrné z prvostupňového i napadeného rozhodnutí, správní orgány se danou věcí pečlivě a zcela přezkoumatelně zabývaly a své rozhodnutí řádně i v této věci odůvodnily a zdejšímu soudu nezbývá, než na ně zcela odkázat. Žalobcem namítaná judikatura se týká po skutkové i právní stránce zcela jiných situací, a tudíž je na danou věc neaplikovatelná. Žádné další pochybení, ke kterému by soud musel při svém rozhodnutí přihlédnout ex officio, v daném řízení soud neshledal, a tudíž s ohledem na vše výše uvedené rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.

54. Zdejší soud uzavírá, že závěry správních orgánů uvedené v napadeném a prvostupňovém rozhodnutí mají oporu v právní úpravě a jsou řádně odůvodněny. Zdejší soud při odůvodnění tohoto rozsudku nikterak nahrazoval úvahy správních orgánů a nedomýšlel za ně důvody, pro které neumožnily žadateli (žalobci) účastnit se předmětného správního řízení, jelikož tyto závěry a úvahy správních orgánů byly podle zdejšího soudu dostatečné. Zdejší soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu uvedeným v rozsudku ze dne 2. 6. 2016, č. j. 7 As 267/2015-57, toliko v rámci odůvodnění tohoto rozsudku doplnil, na základě své plné jurisdikce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004-89, podle kterého: „Ustanovení § 77 s. ř. s. zakládá nejenom pravomoc soudu dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce. Přitom soud zváží rozsah doplňování dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu.“), odůvodnění správních orgánů o důkazy, které provedl na nařízeném soudním jednání, tak, aby v přezkoumávaném řízení byla věc rozhodnuta a odůvodněna zcela komplexně, důkladně a bez jakýchkoliv pochyb.

V. Shrnutí a náklady řízení

55. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto, bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené žalobní námitky uplatněné žalobcem nejsou důvodné. Soudu nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnout.

56. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Poučení