31 Ad 18/2015 - 90

Rubrum

Doba čekání mezi spoji se podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2016 nezapočítávala do pracovní doby řidičů městské hromadné dopravy a veřejné linkové dopravy kratší než 50 km. Výjimka obsažená v § 3 písm. a) nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, se v této době na uvedenou skupinu zaměstnanců v dopravě nevztahovala.

Výrok

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a JUDr. Jany Kábrtové ve věci žalobkyně společnosti ARRIVA VÝCHODNÍ ČECHY a.s., se sídlem Na Ostrově 177, Chrudim, zast. Mgr. Ing. Zdeňkem Mikulášem, advokátem se sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1, proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. září 2015, čj. 3320/1.30/15-4, takto:

Odůvodnění

I . Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala zrušení shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl její odvolání proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj (dále jen „oblastní inspektorát“) ze dne 25. 3. 2015, č. j. 12074/8.30/14-4, kterým byla uznána vinnou ze spáchání správního deliktu na úseku pracovní doby podle ustanovení § 28 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů. Správního deliktu se žalobkyně jako zaměstnavatel dopustila tím, že v případě čtyř v rozhodnutí uvedených zaměstnanců nedodržela délku směny, ačkoli k tomu má povinnost podle zvláštního právního předpisu. Daná povinnost plyne z § 16 odst. 2 nařízení vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě (dále jen „nařízení vlády“), vztahující se source not found. k pracovní době zaměstnanců v městské hromadné dopravě. Nezajistila, aby délka směny zaměstnanců městské hromadné dopravy včetně případné režijní jízdy činila nejvýše 13 hodin. Za tento správní delikt jí byla uložena pokuta ve výši 75 000 Kč a úhrada nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. I. Obsah žalobních námitek Žalobkyně ve své žalobě původně chybně označila za žalovaného správní orgán rozhodující v prvním stupni, tedy Oblastní inspektorát práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj, když žalovaným byl dle § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), Státní úřad inspekce práce, jako správní orgán rozhodující v posledním stupni. Na uvedenou skutečnost byla upozorněna přípisem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2015. V následujících vyjádření doručených uvedenému soudu již za žalovaného správně označovala Státní úřad inspekce práce a za rozhodnutí, proti němuž žaloba směřovala, pak rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce ze dne 10. 9. 2015, č. j. 3320/1.30/15-4. Napadené rozhodnutí žalobkyně považuje za nezákonné, spočívající na nesprávném právním posouzení věci a pro věcnou nesprávnost jej navrhuje zrušit. Žalobkyně ve své žalobě uvádí, že meritem sporu je otázka, zda se doba čekání mezi jednotlivými spoji u řidičů městské hromadné dopravy a veřejné linkové dopravy kratší než 50 km započítává do pracovní doby či nikoli. Ona sama je názoru, že se do pracovní doby uvedených zaměstnanců doba čekání mezi jednotlivými spoji nezapočítává a žalovaný je názoru opačného (že se do pracovní doby řidičů městské hromadné dopravy a veřejné linkové dopravy kratší než 50 km tato doba započítává). Žalobkyně svůj názor opírá o ustanovení § 3 písm. a) nařízení vlády, kdy tvrdí, že z uvedeného ustanovení plyne, že pracovní dobou se nerozumí čekání mezi spoji ve veřejné linkové dopravě v rámci linky časově a místně určené jízdním řádem. Argumentaci podporuje ustanovením § 2 odst. 7 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého je veřejnou linkovou dopravou i městská autobusová doprava. Z jazykového a systematického výkladu § 3 nařízení vlády pak pro žalobkyni plyne, že definice uvedené v § 3 nařízení vlády se mají vztahovat na všechna ustanovení nařízení vlády. Část první nařízení vlády stanoví obecná ustanovení aplikovatelná pro celé nařízení vlády, zatímco bližší úpravu pro zde vyjmenované skupiny zaměstnanců stanoví jednotlivé hlavy části druhé. Na hlavu V. nařízení vlády (rozvádějící úpravu pracovní doby zaměstnanců v městské hromadné dopravě) se tak vztahuje i obecná definice pracovní doby pro veřejnou linkovou dopravu, která je uvedená v § 3 písm. a) nařízení vlády a která dobu čekání mezi spoji vylučuje z definice pracovní doby. Žalobkyně poukazuje také na stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 30. 3. 2011, č. j. 2011/25376-502, a na stanovisko Ministerstva dopravy ze dne 20. 8. 2014, č. j. 55/2014-190-STPSP/2 (představující odpověď na žádost o stanovisko Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 8. 8. 2014). Ačkoliv nejsou právně závazná, domnívá se, že mohou soudu posloužit jako určité vodítko při source not found. postupování v konkrétních věcech, zejména v případě, není-li k této oblasti dostupná téměř žádná relevantní judikatura. Žalobkyně dále namítla, že je provozovatelem veřejné služby k zajištění dopravní obslužnosti v Pardubickém, Středočeském, Královéhradeckém kraji a kraji Vysočina. S těmito kraji má uzavřené příslušné smlouvy o závazku veřejné služby a následné dodatky k těmto smlouvám, kdy předmětem dodatků je čerpání účelové dotace na krytí zvýšených nákladů u linek veřejné autobusové dopravy, a to z důvodu zvýšení odměn za čekání řidičů mezi spoji ve smyslu § 28 odst. 3 nařízení vlády. Protože účelová dotace byla žalobkyni poskytnuta pro linky provozované na základě licence vydané příslušným krajským úřadem bez ohledu na délku spojů, žalobkyně se domnívá, že její postup a závěry jsou správné. Dále je žalobkyně názoru, že správní orgán měl ve svém rozhodnutí aplikovat princip in dubio mitius, kdy pochybnosti spatřuje ve výkladu pojmu „veřejná linková doprava v rámci linky časově a místně určené jízdním řádem“ dle § 3 písm. a) nařízení vlády. Správní orgán měl zvolit výklad, který co nejvíce šetří práva soukromoprávních subjektů, když své rozhodnutí opírá o pojem, jež připouští více rovin interpretace. II. Obsah žalobou napadeného rozhodnutí V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí plně vyhovuje požadavkům na něj kladeným správním řádem. Ve svém odůvodnění orgán prvního stupně uvedl důvody výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, jakož i prezentoval úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. Neopomněl se vypořádat ani s námitkami účastníka řízení. Žalovaný se ztotožňuje s právním posouzením věci (zjištěného skutkového stavu) ze strany orgánu prvního stupně (Oblastní inspektorát práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj). Z ustanovení § 2 nařízení vlády, jakož i z členění části druhé tohoto nařízení do jednotlivých hlav, tedy za použití systematického výkladu, je zřejmé, že nařízení vlády rozlišuje mezi zaměstnanci v dopravě, kteří jsou členy osádky nákladního automobilu nebo autobusu, a zaměstnanci městské hromadné dopravy. S tím se pojí rozdílná úprava pracovní doby těchto zaměstnanců, jejich nepřetržitého odpočinku mezi směnami a nepřetržitého odpočinku v týdnu. Nařízení vlády pak při definování člena osádky nákladního automobilu nebo autobusu v silniční dopravě dle přímo použitelného předpisu Evropských společenství prostřednictvím poznámky pod čarou odkazuje na čl. 2 odst. 1 a 2 a čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 ze dne 15. 3. 2006, o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy, o změně nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 a (ES) č. 2135/98 a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3820/85. Dle čl. 3 uvedeného nařízení se toto nařízení nevztahuje mimo jiné na vozidla používaná pro přepravu cestujících v linkové dopravě, jestliže délka tratě této linky nepřesahuje 50 km. Nařízení vlády právní institut členů osádky nákladního automobilu nebo autobusu v silniční dopravě nepovažuje za významově nadřazený právnímu institutu zaměstnanců městské source not found. hromadné dopravy, ale tyto považuje za významově souřadné, což je zjevné i z členění § 2 a z členění části druhé do jednotlivých (8) hlav. Odvolací orgán (žalovaný) má za to, že po pozorném čtení § 3 písm. a) nařízení vlády je nutno dojít k závěru, že výjimka z pracovní doby spočívající v době čekání mezi spoji ve veřejné linkové dopravě v rámci linky časově a místně určené jízdním řádem se uplatní toliko u člena osádky nákladního automobilu nebo autobusu. Za použití logického výkladu důkazem vyloučení se tak předmětná výjimka neuplatní u zaměstnance městské hromadné dopravy. Podporu v tomto závěru spatřuje žalovaný i v odměňování za dobu čekání mezi spoji ve veřejné linkové dopravě v rámci linky časově a místně určené jízdním řádem, které je upraveno pouze v případě členů osádky nákladního automobilu nebo autobusu v silniční dopravě (§ 9a nařízení vlády). S poukazem na shora uvedené pak žalovaný ve svém rozhodnutí považuje za lhostejné, co se dle ustanovení § 2 odst. 7 zákona o silniční dopravě považuje za veřejnou linkovou dopravu. Ke stanoviskům Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva dopravy žalovaný ve svém rozhodnutí uvádí, že se nejedná o právně závazný výklad právních norem a že v nich není ani zaujat jednoznačný závěr, zda výjimka z pracovní doby spočívající v době čekání mezi spoji ve veřejné linkové dopravě v rámci linky časově a místně určené jízdním řádem, se vztahuje k zaměstnanci městské hromadné dopravy. Žalovaný ve svém rozhodnutí za použití jazykového, logického a systematického výkladu nařízení vlády dochází k závěru, že výjimka z pracovní doby spočívající v době čekání mezi spoji ve veřejné linkové dopravě v rámci linky časově a místně určené jízdním řádem se nevztahuje na zaměstnance městské hromadné dopravy, tedy ani na členy osádky autobusu linkové osobní dopravy, u které délka žádného ze spojů nepřesahuje 50 km. K aplikaci principu in dubio mitius konstatuje, že dle něj po použití interpretačních metod neexistují dva rovnocenné výklady, proto uvedený princip ve svém rozhodnutí neaplikoval. Žalovaný tak měl za to, že ke spáchání správního deliktu došlo, a to tak, jak je uvedeno v prvoinstančním rozhodnutí. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřil také k výši sankce a kritériím pro její stanovení. Vzpomenul, že za správní delikt na úseku pracovní doby podle § 28 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce lze v souladu s ustanovením § 28 odst. 2 písm. d) této právní úpravy uložit pokutu až do výše 2 000 000 Kč. Při určení výše pokuty je správní orgán povinen postupovat v souladu s ustanovením § 36 odst. 1 této právní úpravy a přihlédnout k poměrům účastníka řízení, k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán. Jeho povinností je rovněž v souladu s ustanovením § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů dbát, aby při rozhodování o skutkově stejných nebo podobných případech nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalovaný byl názoru, že prvoinstanční source not found. orgán správně zhodnotil závažnost spáchaného správního deliktu, když za tento správní delikt, jímž byly porušeny právní předpisy na úseku pracovní doby, uložil pokutu ve výši 75 000 Kč, tedy při samé spodní hranici zákonného rozmezí. Prvoinstanční orgán dle názoru žalovaného podrobně odůvodnil, jakým způsobem došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Vyjádřil se rovněž k závažnosti, způsobu a k okolnostem spáchání správního deliktu, včetně následku. Přihlédl rovněž k ekonomické situaci žalobkyně, zohlednil i polehčující okolnosti. Odůvodnění prvoinstančního orgánu proto žalovaný považoval za plně dostačující. Vyslovil tak přesvědčení, že uložená pokuta nijak nevybočuje z mezí přezkoumatelného správního uvážení, neboť byla uložena po právu za spáchaný správní delikt a je způsobilá naplnit své funkce – preventivní a represivní. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu – rozsudek ze dne 10. 5. 2006, č. j. 3 As 21/2005 – 105. III. Vyjádření žalovaného k žalobě K žalobním námitkám žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i na odůvodnění rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Královéhradecký kraj a Pardubický kraj. Navíc doplnil pouze to, že nařízení vlády je prováděcím předpisem k zákonu č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, nikoli k zákonu o silniční dopravě. Zákoník práce ve spojení s nařízením vlády podává definici zaměstnance městské hromadné dopravy, přičemž tyto právní předpisy takového zaměstnance odlišují od člena osádky nákladního automobilu nebo autobusu. IV. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního, bez nařízení jednání (žalobkyně i žalovaný s tímto postupem konkludentně souhlasili) a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům. Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že žalobkyně byla shledána vinnou ze spáchání správního deliktu na úseku pracovní doby podle ustanovení § 28 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce, kterého se měla dopustit tím, že porušila ustanovení § 16 odst. 2 nařízení vlády, vztahující se k pracovní době zaměstnanců v městské hromadné dopravě. Nezajistila, aby délka směny zaměstnanců městské hromadné dopravy včetně případné režijní jízdy činila nejvýše 13 hodin. Za tento správní delikt jí byla uložena pokuta ve výši 75 000 Kč a úhrada nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně v podané žalobě nerozporuje skutkový stav zjištěný správním orgánem prvého stupně, tedy že kontrolovaní zaměstnanci žalobkyně (řidiči) v předmětných dnech pracovali jako členové osádky autobusu linkové osobní dopravy, kdy délka žádného ze spojů nepřesáhla 50 km a délka jejich směn (při započítání doby čekání mezi spoji) převyšovala 13 hodin. Žalobkyně svojí žalobou brojí proti právnímu hodnocení zjištěného skutkového stavu, neboť je názoru, že z ustanovení § 3 písm. a) nařízení vlády, ve spojení s ustanovením § 2 odst. 7 zákona source not found. o silniční dopravě plyne, že u řidičů městské hromadné dopravy a veřejné linkové dopravy kratší než 50 km se do pracovní doby doba čekání mezi spoji nezapočítává. Žalovaný naopak za použití jazykového, logického a systematického výkladu nařízení vlády došel k jednoznačnému závěru, že výjimka z pracovní doby spočívající v době čekání mezi spoji ve veřejné linkové dopravě v rámci linky časově a místně určené jízdním řádem se na zaměstnance městské hromadné dopravy, tedy ani na členy osádky autobusu linkové osobní dopravy, u které délka žádného ze spojů nepřesahuje 50 km, nevztahuje. Posouzením naznačených skutkových okolností v kontextu s žalobními námitkami dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 28 odst. 1 písm. a) zákona o inspekci práce se právnická osoba dopustí správního deliktu na úseku pracovní doby tím, že „nestanoví jednotlivým zaměstnancům pracovní dobu podle režimu jejich práce nebo nedodrží délku směny, ačkoli k tomu má povinnost podle zvláštního právního předpisu“. Zvláštním právním předpisem stanovujícím danou povinnost je v posuzované věci nařízení vlády č. 589/2006 Sb. Uvedené nařízení dle svého § 1 zapracovává příslušné předpisy Evropské unie a v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropské unie upravuje odchylně pracovní dobu a dobu odpočinku zaměstnanců v dopravě uvedených v § 100 odst. 1 písm. a) až f) zákoníku práce, jejichž zaměstnavatel je dopravcem nebo správcem pozemních komunikací nebo provozovatelem dopravní infrastruktury podle jiných právních předpisů. Dále vymezuje i dobu řízení v mezinárodní drážní dopravě. Nařízení vlády se člení na část první (předmět právní úpravy a základní pojmy), část druhou (pracovní doba a doba odpočinku zaměstnanců v dopravě) a část třetí (závěrečná a přechodná ustanovení). Část druhá se dále člení na hlavy I až VIII obsahující speciální úpravu týkající se různých skupin zaměstnanců v dopravě. Zákoník práce ve zmíněném zmocňovacím ustanovení (§ 100 odst. 1) rozlišuje mezi a) členy osádky nákladního automobilu nebo autobusu, b) zaměstnanci údržby pozemních komunikací, c) zaměstnanci drážní dopravy na dráze celostátní, regionální a vlečce, d) zaměstnanci městské hromadné dopravy, e) členy posádky letadla a zaměstnanci zajišťující provozování letiště, f) členy posádky plavidla a g) zaměstnanci obsluhujícími plavidlo v přístavu. Nařízení vlády člení zaměstnance v dopravě do osmi skupin, které jsou podrobněji vymezeny v § 2 daného nařízení (postavení těchto skupin pak upravují jednotlivé hlavy části druhé nařízení). Pro nyní posuzovanou věc je podstatná předně skupina zaměstnanců dle § 2 písm. a), kterými jsou „členové osádky nákladního automobilu nebo autobusu v silniční dopravě podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství nebo podle mezinárodní smlouvy vyhlášené ve Sbírce zákonů, kterými jsou řidiči, pomocníci řidiče a průvodčí“. Této skupiny zaměstnanců se dotýká úprava obsažená v části druhé hlavě I nařízení vlády. Další relevantní skupinou zaměstnanců jsou zaměstnanci dle písm. d), tj. „zaměstnanci městské hromadné dopravy, kteří jsou členy osádky autobusu, zaměstnanci, kteří organizují silniční městskou dopravu, a zaměstnanci drážní dopravy na dráze tramvajové, trolejbusové, lanové a na dráze speciální (metro) a členové osádky autobusu linkové osobní dopravy, u které délka žádného ze spojů nepřesahuje 50 km“. Této skupiny se týká úprava obsažená v části druhé hlavě V nařízení vlády. source not found. Přímo použitelným předpisem práva EU, na nějž § 2 písm. a) nařízení vlády odkazuje, je nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006. Toto evropské nařízení stanoví pravidla pro doby řízení, přestávky v řízení a doby odpočinku řidičů zajišťujících silniční přepravu zboží a cestujících za účelem harmonizace podmínek hospodářské soutěže mezi druhy pozemní dopravy, zejména v silniční dopravě, a zlepšení pracovních podmínek a bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích (čl. 1 nařízení). Podle svého čl. 3 písm. a) se však nevztahuje na silniční dopravu „vozidly používanými pro přepravu cestujících v linkové dopravě, jestliže délka tratě této linky nepřesahuje 50 km“. Hlava V části druhé nařízení vlády zahrnuje § 16, jenž stanoví, že „[d]élka směny zaměstnance městské hromadné dopravy včetně případné režijní jízdy může činit nejvýše 13 hodin“. Na základě výše uvedeného krajský soud přisvědčuje názoru žalovaného, že nařízení vlády rozlišuje mezi zaměstnanci, kteří jsou členy osádky nákladního automobilu nebo autobusu, a zaměstnanci městské hromadné dopravy (viz § 2 nařízení vlády, dále pak členění části druhé tohoto nařízení do jednotlivých hlav, stejně jako obsah zmocňovacího ustanovení § 100 zákoníku práce). S uvedeným rozlišením koresponduje i rozdílná úprava pracovní doby těchto zaměstnanců, jejich nepřetržitého odpočinku mezi směnami a nepřetržitého odpočinku v týdnu (viz blíže úpravu v hlavách IaV části druhé nařízení vlády). Neplatí tedy, že každého řidiče autobusu je možné podřadit pod kategorii „člen osádky nákladního automobilu nebo autobusu“. Řidiče autobusu linkové osobní dopravy, u které délka žádného ze spojů nepřesahuje 50 km, je nutno podřadit pod kategorii „zaměstnanec městské hromadné dopravy“. Žalobkyně se dovolává především § 3 písm. a) předmětného nařízení vlády, podle nějž se v tomto nařízení rozumí „pracovní dobou člena osádky nákladního automobilu nebo autobusu doba řízení vozidla, nakládka a vykládka, kontrola a dohled nad cestujícími při nastupování do autobusu nebo vystupování z autobusu, čištění a prohlídka vozidla, sledování nakládky a vykládky, práce, kterou se zajišťuje bezpečnost vozidla, nákladu nebo cestujících, technická údržba vozidla, administrativní práce spojené s řízením vozidla a nezbytná jednání před správními orgány související s plněním pracovních úkolů; doba, kdy je člen osádky nákladního automobilu nebo autobusu připraven na pracovišti k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele, zejména čekání na nakládku a vykládku, jejíž doba není předem známa, s výjimkou doby čekání mezi spoji ve veřejné linkové osobní dopravě v rámci linky časově a místně určené jízdním řádem“. Dále odkazuje na § 2 odst. 7 zákona o silniční dopravě. Dané ustanovení vymezuje pojem linková osobní doprava, a to tak, že se jedná o „pravidelné poskytování přepravních služeb na určené trase dopravní cesty, při kterém cestující vystupují a nastupují na předem určených zastávkách. Linkovou osobní dopravu lze provozovat formou veřejné linkové dopravy nebo formou zvláštní linkové dopravy, a to jako vnitrostátní nebo mezinárodní. Přitom se rozumí a) veřejnou linkovou dopravou doprava, při které jsou přepravní služby nabízeny podle předem vyhlášených podmínek a jsou poskytovány k uspokojování přepravních potřeb; pokud je doprava uskutečňována pro potřeby města a jeho příměstských oblastí, jedná se o městskou autobusovou dopravu“. source not found. Ustanovení § 3 písm. a) nařízení vlády však obsahuje obecnou definici pracovní doby člena osádky nákladního automobilu nebo autobusu. Nejedná se o obecnou definici pracovní doby pro veřejnou linkovou dopravu, jak žalobkyně mylně uvádí. Z tohoto důvodu i text za středníkem, jež ovšem odděluje části jedné věty, je třeba vykládat v kontextu s celým posuzovaným ustanovením a s dalšími ustanoveními nařízení vlády, včetně výše citovaných ustanovení zákoníku práce a nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006. Při takovém výkladu je nutno dospět k závěru, že se jedná pouze o definici pracovní doby člena osádky nákladního automobilu nebo autobusu, nikoli jiného zaměstnance v dopravě, např. zaměstnance městské hromadné dopravy. K tomuto závěru vede krajský soud rovněž skutečnost, že zatímco hlava I části druhé nařízení vlády výslovně stanoví právo na odměnu za dobu čekání mezi spoji ve veřejné linkové osobní dopravě (viz § 9a nařízení vlády), hlava V části druhé žádnou takovou úpravu neobsahuje. Pokud by tedy krajský soud akceptoval výklad předestřený žalobkyní, znamenalo by to, že by se zaměstnancům městské hromadné dopravy, kteří jsou členy osádky autobusu, doba čekání mezi spoji nepočítala do pracovní doby, ale zároveň by jim z právních předpisů neplynulo právo na poskytnutí odměny za tuto dobu. V nyní posuzovaném případě sice žalobkyně svým zaměstnancům odměnu za předmětnou dobu poskytovala, ale to nic nemění na tom, že soud nemůže přijmout takový výklad zákona, který by v jiných případech mohl velmi snadno vést k popsaným nepříznivým důsledkům. Žalobkyně se dále odvolává na stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva dopravy. Ministerstvo práce a sociálních věcí patrně sdělovalo své stanovisko k dotazu právního předchůdce žalobkyně, respektive její mateřské společnosti (Veolia Transport), účel vydání stanoviska Ministerstva dopravy není zcela zřejmý. Předmětem obou stanovisek je zodpovězení otázky, zda se definice pracovní doby obsažená v § 3 písm. a) nařízení vlády (včetně zde obsažené výjimky) vztahuje rovněž na členy osádky autobusu linkové osobní dopravy, u které délka žádného ze spojů nepřesahuje 50 km. Obě stanoviska dospívají ke shodné odpovědi, jako žalobkyně v posuzované žalobě. Jak si však žalobkyně sama uvědomuje (ostatně Ministerstvo práce a sociálních věcí na to ve svém stanovisku i upozorňovalo), nejedná se o závazný výklad předmětného právního předpisu. Krajský soud se tedy s danými stanovisky seznámil, právní argumentace, která je v nich obsažena, jej však nepřesvědčila o tom, že by měl změnit svůj názor na výše podaný výklad příslušných ustanovení nařízení vlády. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku žalobkyně, že čerpala účelové dotace na krytí zvýšených nákladů u linek veřejné autobusové dopravy z důvodu zvýšení odměn za čekání řidičů mezi spoji (ve smyslu § 28 odst. 3 nařízení vlády), a to bez ohledu na délku spojů. Shodně jako v případě předchozí námitky prokazuje tato skutečnost jediné, a to že si určité subjekty (v daném případě kraje coby poskytovatelé předmětných účelových dotací) vyložily posuzovaná ustanovení nařízení vlády shodně jako žalobkyně. Oblastní inspektorát, žalovaný, ani krajský soud však tímto výkladem nejsou nijak vázáni. Skutečnost, že postup žalobkyně, za nějž byla sankcionována, byl v souladu se stanovisky zastávanými některými orgány veřejné moci (Ministerstvo práce a sociálních věcí, Pardubický kraj, Středočeský kraj, Královéhradecký kraj, Kraj source not found. Vysočina), by nicméně mohl mít vliv na rozhodování o výši pokuty. Žalobkyni však byla uložena pokuta při spodní hranici zákonného rozmezí, ve výši 75 000 Kč (za daný správní delikt je možné uložit pokutu až do výše 2 000 000 Kč). Žalobkyně navíc v žalobě výši uložené pokuty nijak nezpochybňuje. Krajský soud neshledal důvod ani k aplikaci zásady in dubio mitius. K tomu, aby mohlo být dané pravidlo aplikováno, by musel i po vyčerpání standardních výkladových metod zůstat výklad sporného pojmu či ustanovení nejasný, tj. musely by se nabízet (alespoň) dvě rovnocenné výkladové alternativy posuzované právní otázky. Taková situace však v nynější věci nenastala. Krajský soud proto žalobu ve smyslu ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou. V. Náklady řízení Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí proto nevzniklo. Ze spisu nevyplynulo, že by žalovanému náklady v souvislosti s tímto řízením vznikly. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku.

Rubrum