31 Ad 42/2013 - 86
Citované zákony (6)
Rubrum
Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce E. D., zast. JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem v Hradci Králové, Šafaříková 666, proti žalovanému Řediteli Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 810, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. září 2013, čj. ŘŘ-456/2013, takto:
Výrok
I . Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. září 2013, čj. ŘŘ-456/2013 se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení. I I . Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 24.456 Kč do rukou jeho zástupce do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění
Včas podanou žalobou namítal žalobce nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný změnil rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje pro vnější službu ve věcech služebního poměru č. VS-900/2011, kterým nebylo vyhověno žádosti o přepočet a doplacení služebního příjmu za 257,5 hodin odpracovaných nad rámec služby v letech 2008 a 2010. Napadeným rozhodnutím přiznal žalovaný žalobci služební příjem za službu přesčas za rok 2008 ve výši 29.736 Kč a doplatek za dovolenou v daném období ve výši 26 Kč. Současně žalovaný nepřiznal žalobci služební příjem za službu přesčas v letech 2008 až 2010 (dle názoru krajského soudu se jednalo o období roku 2010) ve výši 24.854 Kč a doplatek za dovolenou za uvedené období ve výši 2.441,5 Kč. V žalobě uvedl, že žalovaný napadeným rozhodnutím odmítl proplatit náhradu za vykonanou službu přesčas s odkazem na důležitý zájem služby. Za důležitý zájem služby žalovaný považoval situaci při změně systemizace a snižování počtu policistů, studium jednoho policisty a údajné dobrovolné odchody policistů. S uvedenými důvody žalobce vyslovil nesouhlas. Konstatoval, že do konce srpna 2010 bylo v operační skupině 6 policistů, když takový stav považoval sám žalovaný v napadeném rozhodnutí za nutný k plnění stanovených úkolů. Od 1. 9. 2010 došlo po odchodu jednoho policisty do výsluhy ke snížení početního stavu na 5 policistů. Přitom odcházející policista požádal o ukončení služebního poměru v měsíci červnu 2010 a odešel po dvouměsíční výpovědní lhůtě. Příslušný služební funkcionář měl tedy dostatek času uvolněné místo personálně obsadit. Žalobce tak považoval za zjevné, že došlo k prodlení, neboť výběrové řízení na uvolněné místo nebylo vypsáno a nebyl nikdo na toto místo ustanoven. Až v polovině října roku 2010 se začalo uvažovat o změně systemizace cizinecké policie. Následně bylo rozhodnuto, že pracoviště žalobce bude zrušeno, k této události došlo začátkem měsíce listopadu 2010. Dne 23. listopadu 2010 pak vydal služební funkcionář písemný pokyn, kterým žalobci nařídil, aby si napsal žádost o přeložení na jiné služební místo s tím, že výkon služby bude do 31. 12. 2010 beze změn probíhat na stávajícím pracovišti. Žalobce upozornil na rozpor s tvrzením správního orgánu, který uvedl, že „za této situace koncem měsíce listopadu odešel na jiné pracoviště i odvolatel“. Dále žalobce upozornil, že skutečnosti neodpovídá ani výčet hodin výkonu služby přesčas uvedený v rozhodnutí. Žalobce rovněž upozornil, že žalovaný argumentoval v napadeném rozhodnutí důležitým zájmem služby, konkrétně studiem jednoho policisty. Ani s tímto zdůvodněním žalobce nesouhlasil, neboť dle jeho názoru jej nelze za důležitý zájem služby považovat. Vyslovil tedy názor, že veškeré důvody, kterými argumentoval žalovaný, nelze za důležitý zájem považovat. Žalobce se proto domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a uspokojení jeho oprávněného nároku na doplatek služebního příjmu za 107,5 odsloužených přesčasových hodin za rok 2010. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že se prvotně zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí bylo vydáno příslušným služebním funkcionářem ve smyslu zákona číslo 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů za dále jen „zákon o služebním poměru“). Konstatoval, že ředitelem bezpečnostního sboru Policie ČR je policejní prezident ve smyslu ust. § 1 odst. 2 uvedené právní úpravy. Ten na základě zmocnění uvedeného v ust. § 2 odst. 1 dané právní úpravy stanovil rozsah pravomoci služebních funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru, a to závazným pokynem číslo 42/2010, o personální pravomoci, ve znění závazných pokynů číslo 63/2010, číslo 166/2010 a číslo 24/2011, platným a účinným v době vydání napadeného rozhodnutí. Žalovaný konstatoval, že napadené rozhodnutí vydal příslušný služební funkcionář v souladu s čl. 8 odst. 1 písm. b) uvedeného pokynu. Dále žalovaný uvedl, že porovnáním přítomnosti a nepřítomnosti všech policistů zařazených na útvaru žalobce bylo zjištěno, že v roce 2008 sloužilo v měsíci lednu, v dubnu až listopadu 5 policistů, v měsíci únoru, březnu a prosinci 6 policistů. Při zohlednění zákonných nároků policistů na čerpání dovolené, rehabilitaci, účasti policistů na tělesné a střelecké přípravě pak minimální počet policistů k pokrytí celé služby činil 6. V roce 2008 nikdo se sloužících policistů na útvaru žalobce v měsících, kdy byla žalobci nařízena služba přesčas, nečerpal nemocenskou, nepodařilo se dohledat ani jiné důvody pro nařízení služby přesčas v důležitém zájmu služby. Žalovaný proto žalobci přiznal proplacení služebního příjmu za 209 hodin služby přesčas. K otázce služby přesčas v měsících září, říjen a prosinec roku 2010 žalovaný uvedl, že kontrolou výkazů odsloužených hodin za rok 2010 bylo zjištěno, že do konce srpna 2010 vykonávalo službu na útvaru žalobce 6 policistů, v měsících září, říjnu a listopadu 2010 již pouze 5 policistů. Žalovaný uvedl, že je nutno zohlednit celou tehdejší situaci, kterou policie procházela v souvislosti se změnami systemizace a snižováním počtu policistů. Je nutné dle jeho názoru přihlédnout ke skutečnosti, že v rozhodné době došlo z rozhodnutí vlády k zásadní redukci počtu policistů, tudíž možnosti zajistit kvalifikovanou náhradu z jiného útvaru zároveň bránil personálně napjatý stav ve všech útvarech policie. Ve druhém pololetí roku 2010 se reálně uvažovalo o potřebě nové systemizace policie a s ní spojeném snížení počtu policistů v rámci celé policie, včetně zrušení oblastních ředitelství služby cizinecké policie a převedení menšího počtu příslušníků z těchto útvarů pod krajská ředitelství policie. Došlo tak k tomu, že nemalé množství policistů do té doby zařazených u služby cizinecké policie se rozhodlo ukončit služební poměr. Služební úkoly, které stávající organizace služby cizinecké policie dosud plnily, však musely být splněny až do konce roku 2010. Od 1. 1. 2011 je pak převzaly v rámci nové systemizace nástupnické útvary. Žádné další posily za odchozí policisty do konce roku tak nebyly a nemohly být k dispozici. Rovněž pracoviště žalobce bylo poznamenáno popsanou situací, protože s ukončením roku 2010 mělo být zrušeno, navzdory tomu, že úkoly muselo plnit do posledního dne daného roku 2010. Do konce měsíce srpna 2010 bylo na operační skupině zařazeno 6 policistů, což byl zcela dostatečný počet. Nebyla tudíž žádná potřeba nahrazovat nedostatek pracovníků nařízením výkonu služby přesčas dle ust. § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru. Od počátku roku 2010 do konce srpna 2010 tedy nebyly evidovány žádné hodiny služby přesčas. Jiná situace však nastala poté, co se jednotliví policisté rozhodli pod vlivem událostí ukončit služební poměr nebo byly na základě žádosti převedeni na jiné služební místo. Odchozím policistům se nekladly ze strany nadřízených překážky, ač se s objektivně nastalým nedostatkem policistů nebylo možno vyrovnat jinak, než že zbylí policisté na útvaru museli převzít úkoly odchozích. Odchozí policisty nebylo možné nikým nahradit, protože i operační středisko se koncem roku 2010 zrušilo bez náhrady. Danou situaci pak služební funkcionář nemohl řešit jinak, než nařízením výkonu služby přesčas. Za této situace koncem měsíce listopadu 2010 odešel na jiné pracoviště i žalobce, spolu se 48 hodinami služby přesčas v důležitém zájmu služby získanými na původním pracovišti za měsíc září a říjen. V měsíci listopadu 2010 žalobce odsloužil celkem 208 hodin služby, ačkoliv měl sloužit pouze 135 hodin, aby došlo k vyrovnání „nadsloužených“ hodin za minulá období. Na nové pracoviště tak přešel spolu se 73 hodinami navíc, během měsíce prosince pak měl žalobce sloužit tak, aby došlo k vyrovnání celkově odsloužených hodin v poměru k fondu doby služby. To se však na novém pracovišti zdařilo pouze částečně, a proto bylo žalobci do služby přesčas do limitu 150 hodin převedeno 59,5 hodiny, které však byly přesčasem získaným na původním pracovišti. Uvedené hodiny služby přesčas za období září až prosinec 2010 nenahrazovaly v žádném případě dlouhodobý až trvalý nedostatek osob, ale byly vynuceny momentálními okolnostmi nastalé situace. Zároveň bylo zjištěno, že jeden policista čerpal během roku 2010 od ledna do prosince celkem 36 dnů studijního volna. Žalovaný k tomu uvedl, že na operačním středisku je dáno nerovnoměrné rozvržení doby služby tak, aby byl zajištěn nepřetržitý režim služby. Doba služby se příslušníkovi rozvrhne tak, aby průměrná doba za období třech kalendářních měsíců a v odůvodněných případech za období kalendářního roku nepřesáhla základní dobu služby v týdnu. Díky tomu může nastat situace, kdy nepřítomnost jednoho policisty na útvaru z důvodu zdravotní indispozice, čerpání dovolané, studijního volna apod. se projeví v nařizování služby přesčas v pozdějším období, kdy již není možné dostát ust. § 53 odst. 3 písm. a) zákona služebním poměru a rozvrhnout ostatním policistům dobu služby tak, aby za určité časové období v průměru nepřesáhla základní dobu služby v týdnu. Pod tento případ je možné podřadit i nařízení služby přesčas žalobci v měsících září až říjnu 2010, kdy vzhledem k tomu, že jeden policista v měsících lednu až srpnu 2010 čerpal studijní volno a v letním období postupně policisté čerpali dovolenou, byla naplněna u policistů sloužících k danému útvaru průměrná základní doba služby a bylo nutno přistoupit nařizování služby přesčas z důvodu důležitého zájmu služby, a to v kontextu s ust. § 201 odst. 1 zákona o služebním poměru, který stanoví, že za důležitý zájem služby se považuje zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Společně s odchodem policistů z končícího útvaru došlo ke kumulaci důvodů pro nařízení služby přesčas žalobci v souladu s ust. § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru, a proto žalovaný považoval 107,5 hodin služby přesčas v měsících září, říjen a prosinec 2010 za dostatečně zdůvodněné a v důležitém zájmu služby nařízené hodiny služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný k námitce žalobce týkající se změny systemizace cizinecké policie uvedl, že domněnka žalobce, dle níž k rozhodnutí o zrušení pracoviště žalobce došlo v listopadu 2010, se nezakládá na reálných podkladech. Uvedl, že o nutnosti transformace cizinecké policie se začalo uvažovat již v letních měsících roku 2010. Dne 19. 8. 2010 vydal policejní prezident rozkaz, kterým zřídil pracovní skupinu k transformaci služby cizinecké policie, která měla za úkol připravit legislativní změny, navrhnout začlenění služby cizinecké policie do ostatních útvarů a zajistit bezproblémový převod agendy dlouhodobých pobytů cizinců a služby cizinecké policie k odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. Konkrétní datum zrušení služby cizinecké policie pak záviselo na přijetí zákona č. 427/2010 Sb., účinného dnem 1. 1. 2011. Tímto zákonem byla agenda dlouhodobých pobytů nově zabezpečována odborem azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. Zbytková agenda služby cizinecké policie byla převedena pod krajská ředitelství policie. Protože dlouho nebylo zřejmé, zda se podaří provést návrh uvedeného zákona legislativním procesem ještě do konce roku, rozhodnutí o konečném zrušení služby cizinecké policie bylo dlouho odkládáno. Proto ke změnám systemizace došlo až v průběhu posledních dvou měsíců roku 2010, což se mohlo jevit řadovým policistům jako urychlené rozhodnutí. Tak tomu však nebylo. Žalovaný s ohledem na uvedené setrval na právní relevanci odůvodnění důležitého zájmu služby v souladu s ust. § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru. Dále žalovaný uvedl, že žalobce byl ode dne 1. 12. 2010 personálně oficiálně zařazen na základě žádosti již na integrovaném operačním středisku krajského ředitelství pracovišti Rychnov nad Kněžnou. To, na kterém pracovišti fakticky vykonával službu, považoval žalovaný za irelevantní. V každém případě bylo žalobci jeho přeřazením na Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje umožněno i nadále vykonávat službu u Policie ČR u útvaru, jehož činnost mu byla blízká. Žalobce však v žádném případě nebyl k přestupu k jinému útvaru nucen. Při nařízeném jednání dne 9. 10. 2014 zástupce žalobce uvedl, že dovolená policistů a studijní volno nejsou důvodem pro neproplácení hodin, které žalobce sloužil mimo zákonnou dobu. Pokud jde o trvalý odchod, ten dle žalobce neprobíhá ze dne na den, výpověď ze služebního poměru je nejméně dvouměsíční a tato doba nepochybně stačí k zajištění náhrady. Přitom podstav jednoho muže na pracovišti byl předvídatelný. Pověřená pracovnice žalovaného odkázala na obsah odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a písemné vyjádření k žalobě. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) a po prostudování obsahu správního spisu v kontextu s žalobními námitkami žalobu jako nedůvodnou zamítl (rozsudek ze dne 16. 10. 2014, čj. 31 Ad 42/2013-38). Nejvyšší správní soud rozsudek zdejšího soud zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení (rozsudek ze dne 15. 1. 2015, čj. 7 As 263/2014-35). Uvedl, že „Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že pokud krajský soud rozhoduje o věci podruhé (rozhodnutí žalovaného správního orgánu druhého stupně bylo již dříve jedenkrát zrušeno krajským soudem), nezbavuje tato okolnost správní soud povinnosti, aby své rozhodnutí znovu řádně odůvodnil. To znamená, že je třeba v rozsudku uvést nejen předchozí průběh správního a soudního řízení, obsah podané žaloby, stanoviska žalovaného k žalobě, popřípadě odkaz na relevantní judikaturu, ale především i skutkový stav věci. V rozsudku je třeba znovu uvést, k jakému skutkovému závěru správní soud dospěl (jak hodnotil důkazy) a jak tento skutkový stav vyhodnotil po právní stránce.“ Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že „Z rozsudku krajského soudu není zřejmé, z jakého skutkového stavu věci krajský soud vyšel a jaké skutečnosti vzal za prokázané. Nebylo na jisto postaveno ani množství přesčasových hodin (stěžovatelem uváděno 107,5 hodin), ani v jakém období tyto měly být stěžovatelem bez náhrady odslouženy (měly vzniknout). Tedy zda tomu bylo skutečně v období září až prosinec 2010 či v září, říjnu a prosinci 2010, jak převzal bez dalšího krajský soud od žalovaného, nebo v období jiném - jak uváděl stěžovatel ve své žalobě a kasační stížnosti (srpen až listopad 2010); tudíž i v období, kdy personální stav na pracovišti stěžovatele byl zcela naplněn (6 příslušníků). Z podané žaloby je přitom zřejmé, že stěžovatel dovozuje např. již v měsíci srpnu 2010 odpracovaný přesčas v rozsahu 31,5 hod (viz tabulka předposlední sloupec) a žalovaný naopak ve svém rozhodnutí dovozuje u stěžovatele za tento měsíc 0 přesčasových hodin (str. 6 odst. 1 napadeného rozhodnutí). K těmto zásadním skutkovým rozporům mezi účastníky řízení se však krajský soud nijak nevyjádřil a bez dalšího toliko implicitně převzal skutkové závěry žalovaného. Z napadeného rozsudku není rovněž patrné, jak krajský soud právně vyhodnotil absenci jiných příslušníků policie (z důvodu dovolené či studijního volna) na pracovišti stěžovatele a vliv této absence (v jednotlivých obdobích roku 2010) na právní posouzení nařízení služby přesčas stěžovateli v tom kterém období roku 2010 (srpen až prosinec roku 2010). Důležitý zájem služby je přitom dán jen ve výjimečných případech, které nebylo možné předvídat při rozvržení doby služby na jednotlivé směny (krajský soud v tomto směru správně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013 – 41, dostupný na www.nssoud.cz). Stěžovatel proto oprávněně namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, neboť z něj není patrné, které hodiny stěžovatel odpracoval za dovolené policistů, či za jejich služební (studijní) volno, resp. krajský soud se ani k této otázce nijak nevyjádřil. Tyto pro věc podstatné skutkové okolnosti přitom mohou mít zcela zásadní dopad do právního posouzení oprávněnosti podané žaloby jako celku. V neposlední řadě není z napadeného rozsudku ani zřejmé, jak posoudil krajský soud jednotlivé žalobní body a k nim se vtahující argumentaci stěžovatele jako žalobce, resp. z jakých skutkových a právních důvodů má jednotlivé žalobní body za liché, mylné či vyvrácené. Na tom nic nemění ani okolnost, že tyto body nebyly zcela pregnantně a jednoznačně formulovány. I tak je však z podané žaloby zřejmé, že stěžovatel v ní namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí pro nesprávné vymezení období, kdy vykonával službu přesčas (srpen až listopad 2010) - čl. II. odst. 4 žaloby. Podle. žaloby správní orgán též vadně posoudil po právní stránce jako důležitý zájem služby i všechny důvody, pro které mu měla být nařízena služba přesčas (čl. II. odst. 1 – 6 žaloby). Dle názoru stěžovatele měl tedy žalovaný dospět k nesprávnému závěru, že „studium jednoho z policistů“ s dostatečným vzděláním bylo důležitým zájmem služby. Ke stejnému vadnému závěru však měl žalovaný dojít i tehdy, když dovodil, že „změna systemizace a snižování počtu policistů“ (od října resp. září 2010) byla důležitým zájmem služby (zejm. co do služeb přesčas stanovených stěžovateli v měsíci srpnu a září 2010), ačkoliv služební orgán o odchodu jednoho z policistů věděl již v měsíci červnu 2010. I když ani v tomto směru nebylo podání stěžovatele jako žalobce náležitým způsobem formulováno, bylo na krajském soudu, aby sám – skrze tyto žalobní body, resp. po jejich upřesnění - posoudil, zda žalobou napadené rozhodnutí - trpí vytýkanými nezákonnostmi, či nikoliv. Tomuto požadavku však rozsudek krajského soudu také nedostál. Rozsudek krajského soudu je ale nepřezkoumatelný i pro nesrozumitelnost. Z odůvodnění uvedeného rozsudku na jedné straně vyplývá, že se krajský soud přiklonil na stranu žalovaného - tj. že práce přesčas byla stěžovateli nařizována „především“ z důvodu důležitého zájmu služby. Na druhé straně však zaujal i opačné stanovisko, že dovolená policistů a studijní volno nejsou důvodem pro neproplácení hodin, které stěžovatel sloužil mimo zákonnou dobu (jinými slovy vyjádřeno, krajský soud přisvědčil názoru stěžovatele, že v těchto případech mu měly být odsloužené služební hodiny proplaceny). Na to krajský soud opět ale konstatuje, že žalovaný postupoval zákonně, když stěžovateli neuznal proplacení služebního příjmu za služby přesčas v měsících září, říjen a prosinec roku 2010, neboť služba přesčas byla vyvolána nutností zajistit řádný chod pracoviště na omezenou dobu……V tomto řízení bude na krajském soudu, aby řádně a v mezích žalobního návrhu (všech žalobních bodů a argumentů k nim se vztahujícím) a vysloveného názoru Nejvyššího správního soudu opětovně posoudil důvodnost podané žaloby, a teprve po té vydal rozhodnutí, které bude odpovídat zákonu.“ Vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu přistoupil krajský soud znovu k přezkoumání napadeného rozhodnutí podle části třetí hlavy druhé dílu právního s.ř.s. a usoudil následovně. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že danou věc přezkoumával zdejší soud prvně v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Ad 2/2012. V rozsudku ze dne 29. 3. 2013, čj. 30 Ad 2/2012-67 vydaného po přezkumném řízení konstatoval, že „žádostí ze dne 12. března 2011 žalobce požádal o přepočet a doplacení mzdy za celkem 257,5 hodin odpracovaných nad rámec stanovené doby služby v letech 2008 a 2010. Žalobce totiž podle svého tvrzení odpracoval na svém předchozím působišti – operační skupině Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Hradec Králové - v roce 2008 celkem více jak 400 přesčasových hodin, z čehož mu nebylo 150 hodin proplaceno a ani mu za takto odpracované hodiny nebylo poskytnuto náhradní volno, a v roce 2010 odpracoval celkem 131,5 přesčasových hodin, z nichž mu nebylo 107,5 hodin zaplaceno. Uvedl, že přesčasové hodiny byly plánovány v nejméně měsíčním předstihu z důvodu nenaplnění personálního stavu na pracovišti. Rozhodnutím ze dne 11. 10. 2011, číslo: VS-900/2011, náměstek ředitele Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje žádosti žalobce nevyhověl. Odůvodnil je v podstatě tím, že příslušníkovi je služební příjem stanoven s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, což znamená, že se nemění v závislosti na tom, zda v kalendářním roce příslušník těchto 150 hodin odslouží či nikoliv. Podle ustanovení § 54 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném znění (dále jen „služební zákon“), je příslušník povinen konat službu přesčas, jestliže to vyžaduje důležitý zájem služby. Za ten se považuje zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru (§ 201 odst. 1 služebního zákona). Službu přesčas je pak možno definovat jako službu, která je konána na rozkaz nadřízeného vedoucího příslušníka nad rámec stanovené základní doby služby v týdnu, vyplývající z předem stanoveného harmonogramu směn (§ 54 odst. 3 služebního zákona). Jedná se o službu výjimečnou, která by neměla být plánována předem tak, aby byla pravidelnou součástí stanoveného harmonogramu směn. To ovšem nevylučuje situaci, kdy vedoucí příslušník již předem ví, že úkoly vyplývající z bezpečnostní situace nelze podřízenými příslušníky zvládnout pouze prostřednictvím využití jejich základní doby služby v týdnu (vysoká nemocnost, studující policisté, dovolené apod.), a proto musí nařídit službu přesčas s určitým časovým předstihem. Vždy tedy záleží především na posouzení nadřízeného vedoucího příslušníka, který musí zvážit danou situaci a rozhodnout tak, aby především zabezpečil plnění služebních úkolů. Vedoucí příslušník není povinen příslušníkům zdůvodňovat své rozkazy směřující k výkonu služby a jejímu rozvržení a taktéž ani k nařizování služby přesčas. Vedoucí příslušník by se měl při plánování směn snažit nejprve směnami naplnit nominální fond daného měsíce a pak se na základě zvážení dané situace rozhodnout, jakým způsobem zadá hodiny odpracované nad rámec běžných směn. Má buď možnost zadat tyto hodiny jako přesčasové anebo je může zadat jako hodiny výkonu služby, které pak ale musí v následujícím období srovnat tak, aby průměrná doba služby za období 3 kalendářních měsíců, v odůvodněných případech za období kalendářního roku, nepřesáhla základní dobu služby v týdnu (§ 53 odst. 3 písm. b/ služebního zákona). Poté se zabýval obsahem pojmu „důležitý zájem služby“, pro který lze podle § 54 služebního zákona nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. S odkazem na zákon o Policii České republiky uvedl její úkoly, které musí být plněny včas a kvalitně a postup, jímž jsou odstraňovány překážky, které brání v plnění těchto úkolů, je postup v důležitém zájmu služby. S ohledem na význam a charakter těchto úkolů konstatoval, že zajištění plnění uvedených úkolů je důležitým zájmem služby i při případném nedostatečném personálním stavu. V dané věci se tedy nepochybně jednalo o důležitý zájem služby a institut § 54 odst. 1 služebního zákona byl vedoucím příslušníkem oprávněně využit k nařízení výkonu služby přesčas. Další část odůvodnění rozhodnutí je věnována otázkám souvisejícím se službou přesčas, s poskytováním náhradního volna za službu přesčas a specifikaci odsloužených hodin žalobcem v roce 2008 (vykonal službu přesčas v rozsahu 150 hodin a za dalších 249 hodin služby přesčas mu byl poskytnut služební příjem v celkové výši 51 993 Kč) a v roce 2010 (vykonal službu přesčas v rozsahu 107,5 hodin a za dalších 24 hodin služby přesčas mu byl poskytnut služební příjem v celkové výši 5 350 Kč).O odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí rozhodl žalovaný žalovaným rozhodnutím tak, že jeho odvolání zamítl a výše uvedené rozhodnutí náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje potvrdil. Ztotožnil se totiž s jeho právním závěrem v uvedené věci.“ Ve shora identifikovaném rozsudku zdejší soud dále uvedl, že „Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou,… v níž konstatoval, že je přesvědčen o tom, že pokud není přesčasová služba nařízena způsobem, z důvodů a v rozsahu, jak stanový služební zákon, není ve služebním příjmu zohledněna a policistovi za vykonanou službu mimo režim zákona náleží náhrada ve formě dalšího příjmu (mzda)…..Poté žalobce vypočetl případy za rok 2008 a 2010, kdy došlo k porušení ustanovení o maximální délce výkonu práce v týdnu 48 hodin v sedmi po sobě jdoucích dnech. Konstatoval, že naplánováním služby nad rámec základní doby služby v týdnu, který byl nařízen jen několika policistům (pěti) na Operační skupině ObŘ SCPP Hradec Králové, byla porušena rovnost mezi příslušníky bezpečnostního sboru. Jiným policistům ObŘ SCP Hradec Králové ani policistům Kanceláře ředitele tato povinnost nařízena nebyla. Poukazoval na to, že do přesčasových hodin byly převedeny i hodiny odsloužené (odpracované) nad 150 hodin v kalendářním roce, ačkoliv příslušníkovi lze nařídit nejvýše 150 přesčasových hodin. Odkazoval se přitom na rozsudek Krajského soudu v Ćeských Budějovicích sp. zn. 10A 34/2010, z něhož podstatnou část citoval. Dovolával se i stanovisek Ministerstva vnitra č.j.: SP- 350/PR-2007 a č.j.: MV-7700-2/SP-2008….. V napadeném rozhodnutí se služební funkcionář žádným způsobem nevypořádal s rozdílem mezi naplánovaným výkonem služby a nařízeným výkonem služby přesčas. V rozhodnutí není uvedeno, kdo (který oprávněný služební funkcionář), kdy a z jakého důvodu službu přesčas nařídil, nebo kdy bylo nařízení vydáno. Jak bylo v žádosti uvedeno, byl pouze plánován výkon služby bez jakéhokoli stanovení, která služba je službou přesčas. Nikdy nebyl vydán žádný rozkaz či nařízení ke stanovení výkonu služby přesčas a pokud vydán byl, nebyl s ním žalobce prokazatelně seznámen. Dle § 54 služebního zákona služební funkcionář nařizuje výkon služby, tedy vydává pokyn směřující do budoucnosti a zpětně po vykonání služby nelze výkon služby nařídit. Výkon služby byl plánován tak, aby byl zajištěn běžný výkon, výkon služby nad rámec stanovené doby služby v týdnu se stal pravidlem a byl nutný k zajištění obvyklého chodu pracoviště. Po navršení hodin „navíc“ (nad základní dobu služby v týdnu) byly tyto hodiny v systému EKIS II označeny dodatečně jako přesčasové. To lze dokázat např. výplatní páskou za měsíc březen 2008. V tomto měsíci byl řádný fond pracovní doby 157,5 hodin, tedy výkon služby přesčas by byl po odsloužení 157,5 hodin. Systém EKIS II vykazoval v tomto měsíci k výkonu služby pouze 148 hodin, ve skutečnosti bylo odslouženo (odpracováno) 196 hodin, z toho 48 hodin bylo označeno jako výkon služby přesčas dle § 54 služebního zákona. Tyto postupy poté žalobce dokumentoval přehledy o odpracovaných hodinách v letech 2008 a 2010. Žalovaný se podle žalobce dále chybně vypořádal s tvrzením, že jediným důvodem k plánování služby nad rámec základní služby v týdnu a jejímu pozdějšímu převedení v systému EKIS II do přesčasů, byl v roce 2008 předem plánovaný personální podstav na pracovišti SCP Hradec Králové a v roce 2010 personální podstav z důvodu nedoplnění početního stavu po ukončení služebního poměru policisty. Nikde není v rozhodnutí uvedeno, jaký byl důvod k plánování služby přesčas. Dle výše uvedených stanovisek Ministerstva vnitra nelze dovolenou, obvyklou nemocnost, školení, nebo studijní volno považovat za předpoklad nařízení služby přesčas……Žalobce byl naplánovaným výkonem služby nad rámec základní doby služby v týdnu znevýhodněn vzhledem k ostatním policistům útvaru, kteří pobírali shodnou mzdu bez výkonu služby nad základní dobu služby v týdnu dle § 54 služebního zákona. I zde by žalobci příslušena náhrada – doplatek za vykonanou službu tak, aby byla obnovena rovnost mezi příslušníky bezpečnostního sboru. Krom toho u žalobce započítáním neproplacených hodin, odpracovaných nad základní dobu služby v týdnu, klesl průměr, ze kterého se vypočítavá náhrada za dobu čerpání řádné dovolené a placeného volna. K tomuto došlo v měsíci listopadu 2010, kdy z výše uvedeného důvodu klesl průměr mzdy na 183,76 Kč. Zde byly do výpočtu průměrné mzdy zahrnuty odsloužené hodiny dodatečně označené jako přesčasové v měsících říjen a prosinec a žalobci byla vyplacena náhrada za dovolenou o 2.467,50 Kč nižší, než by byla náhrada v případě, že by nevykonal službu nad základní dobu služby v týdnu.“ Dále zdejší soud v uvedeném rozsudku konstatoval, že se „žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 20. února 2012. Uvedl v něm, že postupoval v souladu se služebním zákonem a že se nedomnívá, že by žalobce zkrátil na jeho právech. Žalobce měl možnost podklady, důkazy a své stanovisko doplnit v řízení o odvolání, o čemž byl náležitě poučen, samotné rozhodnutí považoval za zákonné. …..že služba přesčas nesmí být plánována předem tak, aby se stávala pravidelnou součástí doby služby. To ovšem nevylučuje situaci, kdy služební funkcionář již předem ví, že úkol vyplývající z bezpečnostní situace nelze podřízenými příslušníky zvládnout toliko prostřednictvím využití jejich základní doby služby v týdnu a nařídí službu přesčas s určitým časovým předstihem. Podáním ze dne 11. 3. 2013 žalovaný ještě přičinil k tomuto vyjádření doplněk. Nesouhlasil v něm s tím, že by zneužil institut uvedený v § 54 odst. 1 služebního zákona. Dle uvedeného ustanovení totiž lze příslušníkovi v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Dle § 201 odst. 1 služebního zákona se považuje za důležitý zájem služby zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. K žalobci zmiňovaným rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č.j. 6 Ads 151/2011 – 126, podle nichž se výjimečným případem nerozumí dlouhodobé, až trvalé nahrazování nedostatku osob zvýšenými nároky na stávající příslušníky s odkazem na důležitý zájem služby, dodal následující.V prvé řadě poukázal na dikci ustanovení § 171 písm. h) služebního zákona, které stanoví, že se o nařizování služby přesčas nevede řízení ve věcech služebního poměru. Jedná se o rozhodnutí, která mají povahu rozkazu vedoucího příslušníka. Rozkaz k výkonu služby přesčas vyplyne z potřeb služby. V některých případech musí být vydán bezprostředně poté, kdy nastala tato potřeba. Tím však není zpochybněna povinnost sdělit příslušníkovi, který koná službu přesčas, jaký důležitý zájem služby k nařízení služby přesčas vedl. Žadatel nepochybně znal důvody, proč mu byla služba přesčas nařízena.Do doby citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nebyly příslušnými vedoucími příslušníky zaznamenávány konkrétní důvody nařizování služby přesčas do limitu. Důvody nařizování přesčasu do limitu nebyly samostatně evidovány tak, jako byly evidovány hodiny přesčasu do limitu v evidenci systému EKIS. Vedoucí příslušník vyhodnotil konkrétní situaci při výkonu služby a naléhavost potřeby zabezpečit výkon služby příslušníkem v rámci přesčasových hodin do limitu a poté službu přesčas nařídil, tak jak mu to umožňuje § 54 odst. 1 zákona.Údajně sporné přesčasy do limitu v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce podle ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona byly odůvodněny výkladem ustanovení § 201 odst. 1 služebního zákona, který stanoví, že za důležitý zájem služby se považuje zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. V tomto pojetí je bezpečnostní sbor povinen zajistit plnění úkolů podle § 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, včas a kvalitně a postup, kdy byly odstraňovány překážky bránící plnění těchto úkolů, byl posuzován ve smyslu důležitého zájmu služby. Přesčas do limitu znamenal vždy službu výjimečnou zajišťující plnění úkolů podle shora uvedeného ustanovení zákona o Policii České republiky.Zákon rozlišuje pouze dva typy služby přesčas, za který náleží služební příjem – služba přesčas dle § 126 odst. 3 služebního zákona a služba přesčas dle § 125 odst. 1 služebního zákona.O službu přesčas dle § 126 odst. 3 se jedná v případě, že příslušníkovi byla nařízena služební pohotovost a příslušník v této době vykonával službu. Nezbytným předpokladem pro poskytnutí služebního příjmu za takovou službu přesčas je nařízení služební pohotovosti…..Při přezkoumávání odsloužených přesčasových hodin žadatele bylo zjištěno, že v průběhu let 2008 – 2010 byly žadateli nařizovány jak služby přesčas do limitu 150 hodin, tak služby přesčas v rámci nařízené služební pohotovosti, tj. jednalo se o případy, které nebylo možné subsumovat pod službu přesčas z důvodu důležitého zájmu služby. Z těchto skutečností je možné vyvodit, že vedoucí příslušník při nařizování služby přesčas vždy hodnotil, zda se v daném případě jedná o službu přesčas v důležitém zájmu služby, popř. z dalších důvodů uvedených § 54 odst. 2 služebního zákona, či nikoliv. Hodiny odsloužené v rámci služby přesčas, jejichž uhrazení uplatňuje žadatel, nebyly nařízeny v rámci nařízené služební pohotovosti. Vedoucí příslušník tuto službu přesčas nařídil z důvodu důležitého zájmu služby – zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti. Pokud by dodatečně – v odstupu několika let – služební funkcionář přehodnotil oprávněnost využití institutu důležitého zájmu služby v konkrétních případech, nemohl by zároveň rozhodnout o proplacení rozporovaných přesčasových hodin, když nemá zákonnou oporu ve zdůvodnění podobného rozhodnutí, neboť nařídit dodatečně služební pohotovost nelze již ze samé podstaty služební pohotovosti, nejednalo by se ani o případ podřazený pod § 125 odst. 1 služebního zákona (nebyl vyčerpán limit 150 hodin) a jiný případ uhrazení služby přesčas zákon neumožňuje. Pokud by přesto služební funkcionář přiznal příslušníku proplacení takovýchto přesčasových hodin, jednal by v rozporu se zákonem a šlo by ze strany služebního funkcionáře nepochybně o porušení zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, se všemi důsledky z toho vyplývajícími (včetně případné trestněprávní odpovědnosti).“ Ve shora uvedeném rozsudku ze dne 29. 3. 2013, čj. 30 Ad 2/2012-67 pak zdejší soud provedl následující právní hodnocení: „Předně třeba konstatovat, že otázkou aplikace ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona se zabýval již i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku čj. 6 Ads 151/2011-126 (dostupný na www.nssoud.cz), na což ostatně poukazoval žalobce v dodatku žaloby. V něm tento soud vyslovil, že stěžovatel (tj. krajské ředitelství Policie České republiky) si ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona, dle kterého lze příslušníkovi v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, ve spojitosti s § 201 téhož zákona a zákonem č. 273/2008 Sb. vyložil tak, že postup, kdy jsou odstraňovány překážky, které brání v plnění úkolů stanovených zákonem č. 273/2008 Sb., je postup v důležitém zájmu služby, přičemž není rozhodné, o jaké překážky se jedná a jak dlouhé mají trvání, neboť podstata je splnění právě těchto úkolů. S takovým výkladem platné právní úpravy se Nejvyšší správní soud neztotožnil a konstatoval, že „… předpoklad výjimečnosti služby přesčas vyplývá především ze skutečnosti, že zákonodárce její přípustnost podmínil existencí určitých zákonných podmínek, bez jejichž identifikace výkon služby přesčas nařídit nelze. Z toho, co stěžovatel uvádí, lze dovodit, že práci přesčas lze nařídit vždy, kdy je služebnímu funkcionáři známo, že výkon služby nebude možné zajistit s určitým počtem příslušníků v určitém časovém prostoru. S tímto názorem by bylo možno souhlasit, kdyby ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona znělo tak, že: příslušníkovi lze nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Takto však uvedené ustanovení nezní, neboť předpokládá, že k nařízení výkonu služby přesčas lze přistoupit pouze v důležitém zájmu služby. Tento důležitý zájem služby nelze pak shledat v tom, když je dlouhodobý až trvalý nedostatek osob nahrazován zvýšenými nároky na stávající příslušníky nařizováním služeb přesčas s odkazem na důležitý zájem služby … lze si představit vznik neočekávané situace způsobené např. momentální indispozici či absenci některého z příslušníků např. ze zdravotních či jiných důvodů, jež by byla oprávněně subsumovatelná pod § 54 resp. § 201 služebního zákona. Dle krajského soudu jsou uvedené závěry Nejvyššího správního soudu plně aplikovatelné i na nyní projednávanou věc. Služba přesčas je v ustanovení § 54 odst. 3 služebního zákona upravena jako služba vykonávaná nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec směn. Podle odstavce prvého tohoto ustanovení ji lze nařídit pouze v důležitém zájmu služby a nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Nad tento rozsah lze nařídit službu přesčas jen za podmínek stanovených v odstavci druhém téhož ustanovení, tj. při vyhlášení krizového stavu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu, a to po dobu krizového stavu nebo po nezbytnou dobu ve veřejném zájmu. Služební příjem je příslušníkovi stanoven právě s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce (§ 112 odst. 2 služebního zákona). Co je důležitý zájem služby upravuje služební zákon v ustanovení § 201 odst. 1 jako zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Z uvedeného vyplývá, že zákon stanoví podmínky, za kterých lze příslušníkovi nařídit výkon služby přesčas. V takovém případě se rozsah 150 přesčasových hodin v kalendářním roce považuje za zohledněný ve služebním příjmu za výkon služby a příslušník za řádně odpracované hodiny v rámci výkonu služby přesčas v uvedeném rozsahu další služební příjem nedostane. Návazně na to pak i dle ustanovení § 125 služebního zákona má příslušník nárok na náhradní volno, popř. poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku až za každou hodinu služby přesčas nad 150 hodin v kalendářním roce. Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném rozsudku zdůraznil, že předpoklad výjimečnosti předmětné služby přesčas vyplývá především ze skutečnosti, že zákonodárce její přípustnost podmínil existencí určitých zákonných podmínek, bez jejichž identifikace výkon služby přesčas nařídit nelze. Jednou z těchto podmínek je podmínka důležitosti zájmu služby, jejíž výklad a aplikace jsou mezi účastníky zejména sporné. Pojem „důležitý zájem služby“ definuje poměrně široce ustanovení § 201 odst. 1 služebního zákona, které za něj považuje zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí uvedl, že policie ČR slouží veřejnosti a jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti a plnit další úkoly na úseku vnitřního pořádku. Bezpečnostní sbor je povinen zajistit, aby byly tyto úkoly stanovené zákonem č. 273/2008 Sb. plněny včas a kvalitně. A proto postup, kdy jsou odstraňovány překážky, které brání v plnění těchto úkolů, je postup v důležitém zájmu služby. Není proto rozhodné, o jaké překážky se jedná a jak dlouhé mají trvání, neboť podstatné je splnění právě těchto úkolů. S takovým výkladem žalovaného se však s ohledem na shora uvedené ztotožnit nelze. Dle takového výkladu by totiž bylo možno předmětnou práci přesčas nařídit prakticky vždy, kdy jde o plnění úkolů Policie ČR, resp. kdy jsou odstraňovány jakékoliv překážky v jejich řádném a včasném plnění. Tedy i v případě, jak bylo aplikováno žalovaným v posuzované věci, kdy je na určitém pracovišti dlouhodobý podstav počtu příslušníků oproti počtu plánovanému a služebnímu funkcionáři je známo, že se stávajícím počtem příslušníků nebude možné zajistit výkon služby. Ustanovení § 54 odst. 1 služebního zákona však předpokládá, že k nařízení výkonu služby přesčas lze přistoupit pouze v důležitém zájmu služby. Z toho je zřejmé, že zákonodárce nepředpokládal využívání služby přesčas v rozsahu 150 hodin u každého příslušníka automaticky, ale jako výjimečné (sporadické) opatření. Za výkon služby v důležitém zájmu služby proto nemůže být paušálně označena každá činnost (plnění úkolů) policejního sboru jako taková, ale musí jít o mimořádné (výjimečné) opatření. Důležitý zájem služby je proto nutno dovozovat v každém jednotlivém případě. Tento důležitý zájem služby přitom nelze shledat v takovém postupu, jak poukázal i Nejvyšší správní soud, kdy je dlouhodobý až trvalý nedostatek osob nahrazován zvýšenými nároky na stávající příslušníky nařizováním služeb přesčas s odkazem na důležitý zájem služby. Ze žalobou napadeného rozhodnutí tedy vyplývá, že žalovaný pro zdůvodnění postupu nařízení služby přesčas v důležitém zájmu služby považoval za podstatné pouze již samotné zajištění plnění úkolů policejního sboru, a to bez rozlišení, o jaké překážky se jedná a jak dlouhé mají trvání. Takové odůvodnění tedy nemohlo obstát, neboť není zřejmé, z jakých konkrétních důvodů byla práce přesčas v předmětném rozsahu žalobci nařizována. Jestliže byla nařízena v důležitém zájmu služby, bylo nutno odůvodnit tento důvod v každém jednotlivém případě, což žalovaný neučinil. Krajský soud tak neměl možnost posoudit, zda byl postup služebního funkcionáře při nařízení služby přesčas v souladu s ustanovením § 54 odst. 1 (příp. odst. 2) služebního zákona a zda jsou tedy nároky žalobce oprávněné, příp. v jakém rozsahu. Napadené rozhodnutí je proto v této základní části nepřezkoumatelné, a to pro nedostatek důvodů. Pokud žalovaný opakovaně poukazoval na ustanovení § 171 písm. h) služebního zákona, podle kterého se na nařizování služby přesčas nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru, takže vedoucí příslušník není ve smyslu uvedeného ustanovení povinen odůvodňovat nařizování výkonu služby přesčas, lze s ním obecně souhlasit. Pokud jsou však uplatňovány nároky vyplývající z nesprávné aplikace § 54 odst. 1 služebního zákona, jako v nyní posuzovaném případě, je nezbytné, aby byl žalovaný schopen zcela zřetelně odůvodnit a současně jednoznačně prokázat, že služba přesčas není využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, než které připouští platná právní úprava. Další žalobní námitka týkající se doplacení služebního příjmu za dobu čerpání řádné dovolené a placeného volna v listopadu 2010, z důvodu snížení čtvrtletních hodinových průměrů, ke kterému mělo dojít následkem průběžného nevykazování řádně odsloužených hodin a následnému vyplacení nižší náhrady za dobu čerpání dovolené, úzce souvisí a navazuje na předchozí otázku samotného nařizování služby přesčas, kterou bude žalovaný znovu řádně posuzovat. S ohledem na shora uvedené krajský soud shledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, proto je zrušil ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude vázán shora vysloveným právním názorem (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). K vyjádření žalovaného ve výše uvedeném doplňku pak krajský poznamenává, že předmětem tohoto řízení byl přezkum žalovaného rozhodnutí ke dni jeho vydání. Nebylo v něm proto možno hodnotit jiné vývody, než v něm uvedené a o nějakém doplňování důvodů přezkoumávaného rozhodnutí nemůže být ani řeči. Stejně tak nemohl žalovaný kalkulovat s tím, že dostane od krajského soudu odpovědi na své otázky, jež vyvstanou nepochybně k řešení v dalším průběhu řízení, neboť úkolem správního soudnictví je přezkoumávat postupy orgánů veřejné správy, nikoliv jejich činnost nahrazovat. Na předestřené otázky si proto bude muset žalovaný odpovědět sám.“ Z průběhu správního řízení je dále zřejmé, že žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu vydal v odvolacím řízení dne 10. 9. 2013 pod čj. ŘŘ- 456/2013 další rozhodnutí, jímž změnil rozhodnutí náměstka ředitele krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje pro vnější službu ve věcech služebního poměru za 257,5 hodin odpracovaných nad rámec služby v letech 2008 až 2010 a napadeným rozhodnutím přiznal žalobci služební příjem za službu přesčas v roce 2008 ve výši 29.736 Kč a doplatek za dovolenou za rok 2008 ve výši 26 Kč. Současně žalobci nepřiznal služební příjem za službu přesčas v letech 2008-2010 ve výši 24.854 Kč a doplatek za dovolenou za uvedené období ve výši 2.441,5 Kč. Toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou, kterou zdejší soud rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, čj. 31 Ad 42/2013-38 zamítl. Na základě kasační stížnosti podané ve věci žalobcem Nejvyšší správní soud, jak jíž bylo shora konstatováno, tento rozsudek zrušil a věc zdejšímu soudu vrátil k dalšímu řízení (rozsudek ze dne 15. 1. 2015, čj. 7 As 263/2014-35). Krajský soud znovu ve věci nařídil jednání a to k datu 4. 6. 2015. V něm zástupce žalobce uvedl, že žádá, aby soud znovu posoudil, zda čerpání dovolené, plánované rehabilitace, studijní volno, případně odchody policistů po podané dvouměsíční výpovědi mohou být důvody, které má na mysli § 54 služebního zákona. Žalobce se osobně vyjádřil ke stavu pracovníků na jeho pracovišti, kterým byla operační skupina Cizinecké policie. Uvedl, že v roce 2010 sestávala skupina ze 6 policistů a jedné vedoucí. Tento stav byl do konce srpna 2010, kdy odešel jeden policista na základě výpovědi. Na jeho místo nebylo vyhlášeno výběrové řízení, ačkoliv tomu podle žalobce nic nebránilo. O reorganizaci policie se začalo hovořit až v září 2010, kdy bylo zaměstnancům uloženo vybrat si všechnu zbývající dovolenou do konce roku. Dále uvedl, že podle jeho názoru nebylo třeba na uvolněné místo přijímat osobu se speciálním vzděláním, případně praxí. Byla požadována pouze maturita a 5 let praxe u policie. Zácvik nově nastoupivšího pak trval od 6-10 směn. Upozornil také na to, že vedoucí, ačkoliv mohla, žádné zvláštní služby neabsolvovala. Běžně se předpokládalo, že každý z policistů odpracuje 150 hodin přesčas a tím by služby na pracovišti byly pokryty. Žalobce dále zhodnotil písemná podání žalovaného v této věci a označil některá tvrzení v nich uvedená za účelová. Soudu předložil rozpis služeb na jeho pracovišti za období leden až prosinec 2010. Pověřený pracovník žalovaného uvedl, že trvá na přednesených stanoviscích předestřených krajskému soudu i NSS v řízení o kasační stížnosti. Trval na tom, že práce přesčas byla nařízena v souladu s ust. § 54 služebního zákona, tedy v důležitém zájmu služby. Popřel, že nařizování přesčasu byla kompenzována dlouhodobá personální nedostatečnost zmíněné operační skupiny. Potvrdil, že skupina měla 6 lidí, což byl plný stav, který by nepochybně postačil ke krytí provozu této skupiny. To vyplývá i z počtu hodin nařízených přesčasů jednotlivých policistů poté, co jeden z nich na konci měsíce srpna odešel na základě výpovědi. Setrval na stanovisku, že stav po jeho odchodu nebylo možné doplnit, neboť se nenašli policisté, kteří by chtěli nastoupit do služby, která jim nezaručuje do budoucna uplatnění. Jednalo se o specializované pracoviště a postavení, do kterého nemohl nastoupit každý. Uvedl, že již v srpnu 2010 jmenoval policejní president pracovní skupinu, která měla na starosti realizaci předpokládaného zrušení Cizinecké policie jako samostatné služby. Bylo tedy již dříve, než tvrdí žalobce, známo, jaké změny se chystají a už 1. 9. téhož roku byl sněmovně předložen návrh novely zákona, který měl tuto situaci řešit. Dále uvedl, že v případě žalobce na rozdíl od jiných, bylo prioritním důvodem pro nařizování práce přesčas právě nedostatek pracovníků z důvodu předpokládané zmíněná reorganizace. Částečně také bylo důvodem i studijní volno jednoho z policistů. Tento důvod je však okrajový, protože v případě, že by nebyl snížen stav o jednoho pracovníka, který podal výpověď, nebylo by čerpání studijního volna žádným problémem. V úvodním prohlášení zástupce žalobce, který poukázal na dovolené, rehabilitace a další důvody, pro které byly v jiných případech přesčasy nařizovány, v tomto případě nepřicházely tyto důvodu v úvahu. V závěru uvedl, že souhlasí s tím, jak krajský soud rozhodl a žalovaný je kdykoliv ochoten doplnit odůvodnění svých závěrů o nařízení služby z důvodu důležitého zájmu služby tak, aby mohly být odstraněny rozpory, které shledal v rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud. Pověřený pracovník žalovaného k žalobcem předloženému rozpisu služeb uvedl, že pokud jde o měsíce listopad a prosinec, tato potvrzují, že na pracovišti bylo stále pět lidí, tedy stav po odchodu jednoho ze zaměstnanců v měsíci srpnu 2010. Žalobce k tomu dodal, že ze zmíněného přehledu lze vyčíst, že pracovníci si vyčerpali k 31. 12. všechnu svoji dovolenou, tak jak jim to bylo nařízeno. V jiných letech se běžně část dovolené mohla převádět do následujícího roku, ale v roce 2010, z důvodu reorganizace Cizinecké policie byl takový postup nemožný. Pověřený pracovník žalovaného uvedl, že práce přesčas byla v tomto případě nařízena v souladu s § 54 služebního zákona, nebyla nařizována pro personální nedostatečnost o čemž svědčí i skutečnost, že pět policistů, kteří zbyli na tomto pracovišti, odsloužilo přesčas 400 hodin, což je méně než činí rozpis služeb pro chybějícího pracovníka. Všechny úkony byly zajišťovány bez problémů v tomto obsazení. Krajský soud, vázán shora prezentovaným názorem Nejvyššího správního soudu, plně odkazuje na závěry vyslovené ve svém zrušujícím rozsudku ze dne 29. 3. 2013, čj. 30 Ad 2/2012-67, které jsou shora podrobně citovány a dále k věci uvádí následující shrnutí skutkových okolností projednávané věci včetně právního hodnocení. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že žalovaný odmítl žalobci proplatit náhradu za vykonanou službu přesčas za období říjen, listopad a prosinec roku 2010. Dle žalobce se tak stalo v rozporu se služebním zákonem. Žalovaný naopak zastával názor, že při nařízení služby přesčas dostál všem zákonným požadavků a uvedl, že v rozhodném období bylo nutno zohlednit tehdejší situaci, ve které se Policie ČR v souvislosti se změnami systemizace a snižováním počtu policistů nacházela. Žalobce ve své žádosti o přepočet a doplacení mzdy ze dne 12. 3. 2011 požádal o přepočet a doplacení mzdy za celkem 257,5 hodin odpracovaných nad rámec stanovené doby služby v letech 2008 a 2010. Rozhodnutím ze dne 11. 10. 2011, číslo: VS-900/2011, náměstek ředitele Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje žádosti žalobce nevyhověl. Následně žalovaný napadeným rozhodnutím s odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 3. 2013, sp. zn. 30 Ad 2/2012 přiznal žalobci služební příjem za službu přesčas za rok 2008 ve výši 29.736 Kč a doplatek za dovolenou za rok 2008 ve výši 26 Kč. Současně žalobci nepřiznal služební příjem za službu přesčas v letech 2008-2010 (dle názoru krajského soudu se jednalo o období roku 2010) ve výši 24.854 Kč a doplatek za dovolenou za uvedené období ve výši 2.441,5 Kč. Dané rozhodnutí napadl žalobce znovu žalobou, v rámci níž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a uspokojení jeho nároku na doplatek služebního příjmu za 107,5 odsloužených přesčasových hodin za rok 2010. Zdejší osud , jak již bylo shora konstatováno žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud jeho rozsudek zrušil a zavázal jej právním názorem shora prezentovaným. Ze skutkových okolností obsažených ve správním spise - výkazech odpracovaných hodin za měsíce leden až prosinec roku 2010 a rozpisu služeb za uvedené období předloženého žalobcem při nařízeném jednání - krajský soud zjistil, že v období leden až srpen 2010 bylo na pracovišti celkem 6 zaměstnanců a v období září až prosinec roku 2010 pak již bylo na pracovišti pouze 5 zaměstnanců. Tato skutečnost byla ostatně potvrzena i oběma účastníky řízení při nařízeném jednání, když uvedli, že jeden zaměstnanec odešel na základě výpovědi v srpnu roku 2010. Žalobce rovněž při nařízeném jednání s odkazem na předložený rozpis služeb potvrdil, a tato skutečnost nebyla žalovaným vyvrácena, že všichni pracovníci vyčerpali svoji dovolenou k 31. 12. 2010 a to z důvodu předpokládané reorganizace, když v předešlých letech bylo možno převádět nevyčerpanou dovolenou za dané období do příštího roku. Daná tvrzení nejsou ve správním spise dostatečně podložena. Soud tedy vycházel ze shodného konstatování obou účastníků řízení, dle něhož jeden ze zaměstnanců podal v měsíci červnu 2010 výpověď a po uplynutí dvouměsíční lhůty se počet policistů v útvaru snížil na pět. Dále krajský soud konstatuje, že mezi žalobcem a žalovaným existuje nesoulad ohledně přesného určení data odchodu žalobce na nové pracoviště. Žalobce uvedl, že byl vázán písemným pokynem služebního funkcionáře, dle něhož si měl napsat žádost o přeložení na jiné služební místo s tím, že výkon služby bude do 31. 12. 2010 beze změn probíhat na stávajícím pracovišti. Toto tvrzení odpovídá i obsahu správního spisu. Naproti tomu žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že žalobce odešel koncem měsíce listopadu 2010 na jiné pracoviště. Pro závěry žalovaného však soud neshledal ve správním spise oporu, jeho tvrzení je nepřesné. Závěry žalobce potvrzují i tabulky o rozpisu služeb, které byly soudu předloženy v průběhu nařízeného jednání, k nimž navíc zástupce žalovaného konstatoval, že potvrzují skutečnost, že v měsících listopadu a prosinci bylo na pracovišti stále pět lidí, tedy stav po odchodu jednoho zaměstnance v srpnu 2010. Nesoulad závěrů žalovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí s obsahem správního spisu a jeho tvrzením při nařízeném jednání způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Ze skutkových okolností tak není zřejmé, jaký byl vlastně ke konci roku 2010, tedy v měsících listopadu a prosinci 2010, stav zaměstnanců na daném pracovišti, jestli byla vykonávána stejná práce jako doposud se stejnými zaměstnanci, o čemž by svědčil rozpis služeb předložený žalobcem a potvrzený žalovaným, a jednalo se tak pouze o formální nikoliv faktickou změnu, nebo zda žalobce odešel koncem listopadu 2010 na jiné pracoviště. Naznačený rozpor v jednotlivých tvrzeních neumožňuje krajskému soudu zvážit konkrétní okolnosti věci, tedy zda žalobce vykonával stejnou práci se stejnými lidmi, neboť změna pracoviště by znamenala změnu pracovního kolektivu, což má nesporně v konečném důsledku vliv na posouzení institutu práce přesčas. V návaznosti nato nemůže ani krajský soud posoudit další názor žalovaného, tedy otázku, jaký význam by mělo přenesení odpracovaných hodin žalobcem na nové pracoviště. Pokud tedy žalovaný přistoupil na tvrzení, že žalobce přešel koncem listopadu 2010 na jiné pracoviště, měl se současně zabývat otázkou, zda byly podmínky práce přesčas splněny nejen na pracovišti původním, ale i na pracovišti novém. To však žalovaný neučinil, když rozsah práce žalobce přesně nevymezil. Dané nedostatky zabraňují krajskému soudu, aby mohl napadené rozhodnutí z pohledu jednotlivých žalobních námitek přezkoumat. Dále se krajský soud zabýval otázkou přesného vyčíslení počtu hodin práce přesčas, jejíhož doplacení se žalobce domáhal. Podklady pro toto zjištění jsou však ve správním spise v podobě ne plně dostačující, neboť postrádají vysvětlivky k jednotlivým údajům uváděným ve zkratkách či číselných kódech. Jedná se o evidence přítomnosti a nepřítomnosti žalobce n apracovišti – „Vyhodnocení dat výsledků zúčtování“, z níž je možné zjistit, že pod položkou MD-2998 je uvedena celkové částka 107,5, sestávající 2x z položky 24,00 za období 09/2010 a 10/2010 a položky 59,5 za období 12/2010. Lze se tak pouze domnívat, že z daných údajů vycházel i žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, když uvedl, že žalobce odpracoval 48 hodin služby přesčas v měsíci září 2010 (24 hodin) a v měsíci říjnu 2010 (24 hodin), přičemž žalobci bylo do služby přesčas převedeno 59,5 hodin jako přesčasu získaného na původním pracovišti po jeho přechodu na pracoviště nové. Současně žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že společně s odchodem policistů z končícího útvaru došlo ke kumulaci důvodů pro nařízení služby přesčas žalobci v souladu s ust. § 54 odst. 1 služebního zákona, proto považuje 107,5 hodin služby přesčas v měsících září, říjen a prosinec 2010 za dostatečně zdůvodněné. Lze tedy sice konstatovat, že celková částka představující výši přesčasových hodin odsloužených žalobcem v roce 2010 uvedená v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí koresponduje částce uváděné žalobcem v podané žalobě, nicméně není najisto postaveno, že její výše odpovídá obsahu správního spisu, když, jak již bylo konstatováno, jeho obsah tvoří záznamy pod zkratkami, které nejsou blíže vysvětleny. Z dalšího podkladu založeného ve správním spise – Evidence přítomnosti a nepřítomnosti týkající se žalobce pak vyplývá, že žalobce má jako „přesčas“ evidovány hodiny v měsíci září 2010 – 24 hodin, v měsíci říjnu 2010 2x24 hodin a v měsíci prosinci 2010 – 59,5 hodin. Tyto údaje pak korespondují se závěry žalovaného pouze částečně, když uvádějí víc přesčasových hodin v měsíci říjen 2010. Navíc z daných evidencí nevyplývá, že by v průběhu realizace přesčasů došlo u žalobce ke změně pracoviště. Z uvedených skutkových zjištění vyplývá, že názory žalovaného obsažené v odůvodnění v žalobou napadeném rozhodnutí plně neodpovídají obsahu správního spisu, u něhož lze díky údajům, které vlivem použitých zkratek není možno vždy použít, konstatovat jeho neúplnost. Tyto nedostatky způsobily nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Dále krajský soud přistoupil k hodnocení skutkových okolností projednávané věci především z pohledu ust. § 54 služebního zákona, dle něhož výkon služby přesčas lze příslušníkovi v důležitém zájmu nařídit nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, přičemž se za ni považuje služba vykonávaná nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec směn. Základní doba služby příslušníka pak činí ve smyslu ust. § 52 tohoto zákona 37,5 hodiny týdně. Co je důležitý zájem, upravuje ust. § 201 odst. 1 citovaného zákona, které stanoví, že jím je zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů. Nařízení služby přesčas je tedy podmíněno důležitým zájmem služby a rozsahem 150 hodin. Pokud jsou splněny podmínky služby přesčas, považuje se rozsah 150 přesčasových hodin za zohledněný ve služebním příjmu příslušníka (ust. § 112 služebního zákona). Je rovněž zřejmé, že pokud služební orgán službu přesčas nařídí, musí mít pro to řádné zdůvodnění. Při posouzení problematiky služby přesčas příslušníka bezpečnostního sboru vycházel krajský soud z ustálené judikatury správních soudu, zejména pak z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 19.6.2013, č.j. 4 Ads 25/2013-29 a č.j. 4 Ads 26/2013-32. V nich Nejvyšší správní soud poukázal na právní názory vyslovené v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010, č. j. 10 A 34/2010 - 28, a Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 - 126, (viz www.nssoud.cz.) V těchto judikátech byly řešeny případy příslušníků Policie České republiky, kteří byli obdobně jako žalobce zařazeni na operačním středisku. Krajský soud v Českých Budějovicích v citovaném rozsudku zaujal názor, že otázku „Co je důležitý zájem služby upravuje služební zákon v ustanovení § 201 odst. 1 jako zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Nad rozsah výše uvedených 150 přesčasových hodin v kalendářním roce lze podle ustanovení § 54 odst. 2 služebního zákona výkon služby přesčas nařídit pouze v případě vyhlášení krizového stavu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu, a to po dobu krizového stavu, resp. po nezbytnou dobu ve veřejném zájmu. Zákonodárce již při přijímání služebního zákona předpokládal, že mohou nastat situace, za kterých bude třeba příslušníkovi nařídit výkon služby přesčas a ten bude mít povinnost tuto službu vykonat ... . Proto za tím účelem stanovil v ustanovení § 54 zákonné podmínky, za kterých (jedině) lze výkon služby přesčas nařídit. V takovém případě se rozsah 150 přesčasových hodin v kalendářním roce považuje za zohledněný ve služebním příjmu za výkon služby a příslušník za řádně odpracované hodiny v rámci výkonu služby přesčas v uvedeném rozsahu další služební příjem nedostane. To mj. také odpovídá úpravě náhradního volna a služebního příjmu za službu přesčas dle ustanovení § 125 služebního zákona, podle něhož má příslušník nárok na náhradní volno (popř. poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku) až za každou hodinu služby přesčas nad 150 hodin v kalendářním roce. Extrakcí výše uvedených pravidel lze dovodit podmínky, které musí být vždy splněny, má-li být institut služby přesčas využíván v souladu s platnou právní úpravou. Těmito podmínkami jsou: 1/ důležitý zájem služby,2/ z toho vyplývající předpoklad výjimečnosti služby přesčas, 3/ odůvodnění přijetí tohoto opatření a 4/ maximální rozsah 150 hodin v kalendářním roce, popř. vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné případy ve veřejném zájmu. Výkon služby přesčas v souladu s výše uvedenými pravidly je v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce presumován ve výši stanoveného služebního příjmu a příslušník tak za něj další (extra) příjem nárokovat nemůže. Pokud jde o podmínku důležitosti zájmu služby, ponechává zákonodárce pro (služební) praxi značný aplikační prostor v podobě poměrně široké definice v ustanovení § 201 odst. 1 služebního zákona, kdy za důležitý zájem služby považuje zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Ve vztahu k nařizování služby přesčas tak bude především věcí příslušných vedoucích pracovníků žalované, aby vždy v mezích daných tímto ustanovením potřebu, rozsah a (vůbec) přípustnost nařízení výkonu služby přesčas zvážil. S tím na druhé straně souvisí i povinnost takový postup náležitě odůvodnit. Soudy ve správním soudnictví pak budou moci dodržení vymezených mantinelů správní úvahy posoudit a přezkoumat, a to mj. s ohledem na odůvodnění, jež musí správní úvahu z podstaty věci doprovázet. Soud v takovém případě nehodnotí výsledek úvahy správního orgánu, nýbrž pouze to, zda logicky plyne z objektivních okolností a zda k němu správní orgán dospěl řádným postupem. V daném případě však soud k takovému zhodnocení postupu žalované přistoupit nemohl, neboť rozhodnutí žalované neobsahuje odůvodnění, jež by činilo toto rozhodnutí přezkoumatelným. Předpoklad výjimečnosti služby přesčas vyplývá především ze skutečnosti, že zákonodárce její přípustnost podmínil existencí určitých zákonných podmínek, bez jejichž identifikace výkon služby přesčas nařídit nelze. Tuto výjimečnost lze dovodit již ze samostatné úpravy tohoto mimořádného opatření v rámci služebního zákona jako doplňkového fondu služebních hodin nad zákonem stanovenou základní dobu služby příslušníka v rozsahu 37,5 hodin týdně (§ 52 odst. 1 služebního zákona). Pokud by zákonodárce býval předpokládal automatické využívání tohoto fondu v maximálním rozsahu u každého příslušníka, mohl tak učinit mnohem jednodušším způsobem, a to např. zvýšením rozsahu základní doby služby o cca 2,88 hodiny týdně (150 hodin / 52 týdnů) na cca 40 hodin týdně, aniž by bylo následně potřeba nařizování výkonu služby přesčas jakkoliv odůvodňovat či vykazovat a pro další mimořádné situace by ponechal pouze úpravu v ustanovení § 52 odst. 2 služebního zákona. Určité ratio při přijímání legislativy je třeba předpokládat, a proto aprobace názoru žalované o jisté samozřejmosti výkonu služby přesčas nemůže být ze strany soudu přijata. Výjimečnost (a už vůbec ne důležitý zájem služby) soud nespatřuje ani v řešení nedostatečného personálního obsazení příslušného útvaru, nadto ještě jako dlouhodobý a vědomý přístup žalované k řešení personálních otázek. Ve vztahu k výkonu agendy jednotlivými příslušníky si lze představit vznik neočekávané situace způsobené např. momentální indispozicí či absencí některého z příslušníků např. ze zdravotních či jiných důvodů, jež by byla oprávněně subsumovatelná pod ustanovení § 54, resp. 201 služebního zákona. Takovým případem by ale jistě nebylo dlouhodobé (až trvalé) nahrazování nedostatku osob zvýšenými nároky (mj. nařizováním služeb přesčas) na stávající příslušníky s odkazem na důležitý zájem služby. Prostor pro takový výklad platné právní úpravy soud nespatřuje a ani napadené rozhodnutí se uvedenými námitkami žalobce nezabývá do té míry, aby bylo zřejmé, z jakých důvodů je žalovaná považuje za neodůvodněné. Soud znovu zdůrazňuje povinnost nařízení služby přesčas vždy řádně odůvodnit. Tento požadavek vyplývá nejen z obecných pravidel aplikace volné úvahy správního (zde služebního) orgánu (k tomu srov. již např. judikaturu Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 95/93-30 ze dne 25. 3. 1994), ale rovněž z interních předpisů a instrukcí žalované, kdy bylo mj. v rámci porady policejního prezidenta s řediteli PČR, řediteli služby cizinecké a pohraniční policie, útvaru rychlého nasazení a úřadu služby kriminální policie a vyšetřování konané dne 17. 5. 2007 v Praze jako trvalý úkol všem služebním funkcionářům a vedoucím příslušníkům uloženo případné plánování služby přesčas vždy řádně odůvodnit, a to buď důležitým zájmem služby, vyhlášením krizového stavu nebo ve výjimečných případech veřejným zájmem, jak předpokládá ustanovení § 54 služebního zákona.“ Nejvyšší správní soud výše citovanou argumentaci Krajského soudu v Českých Budějovicích převzal do svého rozsudku ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 – 126 uvedeného zdejším soudem již v přecházejícím přezkumném řízení a doplnil ji o následující závěry. Dle Nejvyššího správního soudu „Nařizování služby přesčas je nepochybně v praxi velice častým jevem, takže při absenci způsobu jeho sdělování podřízeným příslušníkům ve služebním zákoně je možné tak činit i ústní formou. Nicméně příslušníkovi lze podle § 54 odst. 1 služebního zákona nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce jen v důležitém zájmu služby. Navíc služba přesčas představuje výjimečné opatření, které umožňuje nařídit výkon služby nad rámec základní doby služby, která podle § 52 odst. 1 služebního zákona činí 37,5 hodiny týdně. Služební zákon tedy nepojímá službu přesčas jako další fond služební doby, z něhož je možné libovolně čerpat do limitu 150 hodin v kalendářním roce. Naopak pro nařízení služby přesčas je nutné splnit uvedené podmínky, jejichž dodržení tak musí být možné ověřit, aby v řízení ve věcech služebního poměru týkajícím se služebního příjmu příslušníka či jeho výsluhového nároku a v případném soudním přezkumném řízení mohl být učiněn spolehlivý závěr o tom, zda služba přesčas byla nařízena v souladu se zákonem či nikoliv. Proto je nezbytné, aby vedoucí příslušník u každé služby přesčas uvedl konkrétní důvod, proč ji nařídil. S ohledem na zmíněnou neformálnost rozhodování o službě přesčas a její četnost nelze zajisté vyžadovat, aby odůvodnění jednotlivé služby přesčas mělo parametry, které služební zákon stanovuje pro odůvodnění rozhodnutí vydaného v řízení ve věcech služebního poměru. Nicméně po vedoucím příslušníkovi je možné žádat alespoň rámcové vymezení určitého důvodu pro nařízení služby přesčas a stručný písemný záznam o tomto důvodu, například v knize služeb. Takový požadavek umožňuje posouzení zákonnosti nařízení služby přesčas v řízení ve věcech služebního poměru a v soudním řízení správním a zároveň nepřináší výraznější administrativní zátěž, která by ohrožovala plnění jiných úkolů vedoucích příslušníků bezpečnostních sborů.“ „Jestliže vedoucí příslušník takový konkrétní důvod alespoň v rámcovém rozsahu nevymezí a nezaznamená ho v písemné formě, ani ho nelze spolehlivě dovodit ze spisového materiálu, nemůže služební funkcionář v řízení ve věcech služebního poměru náležitě posoudit, jestli služba přesčas byla nařízena v souladu se zákonem, či nikoliv. V důsledku toho si takový úsudek nemůže učinit ani soud, který tak je nucen žalobou napadené rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost, jako tomu bylo i v nyní posuzované věci.“ Podle Nejvyššího správního soudu „Krajský soud tedy neporušil § 171 písm. h) služebního zákona, když žalobou napadené rozhodnutí shledal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Jelikož z žalobou napadeného rozhodnutí nebylo možné přezkoumat, zda žalobci byla nařizována služba přesčas v souladu se zákonem a nebylo tohoto institutu využíváno k jiným účelům a za jiných podmínek, než připouští platná právní úprava, nemohl krajský soud uvést žádný důvod, který by ho vedl k závěru o nezákonnosti výkonu přesčasové služby. ….Rozsudek krajského soudu není v rozporu ani s ustanovením § 201 služebního zákona, podle něhož se za důležitý zájem služby považuje zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Podle názoru stěžovatelky lze v takto definovaném důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas podle § 54 odst. 1 téhož zákona i v případech dlouhodobého využívání přesčasové služby v důsledku nedostatečného personálního obsazení příslušného útvaru bezpečnostního sboru. Jazykový (gramatický) výklad ustanovení § 54 odst. 1 ve spojení s § 201 služebního zákona skutečně vede k závěru o možnosti nařizování služby přesčas ve všech případech, kdy má být náplní přesčasové služby plnění úkolů bezpečnostního sboru stanovených zákonem, bez ohledu na konkrétní důvody, které vedoucího příslušníka k takovému opatření přiměly. Při interpretaci právní normy obsažené v uvedených ustanoveních se však nelze spokojit jen s jejím jazykovým vyjádřením. Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03, který lze stejně jako dále uvedená rozhodnutí téhož soudu vyhledat na http://nalus.usoud.cz, „připomíná, že neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.“.V dalším nálezu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Ústavní soud zdůraznil, že „mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity“. Konečně v nálezu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Ústavní soud uvedl, že soud „není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci.“. Dále Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku uvedl, že „Závažné důvody pro odchýlení se od doslovného znění § 54 odst. 1 ve spojení s § 201 služebního zákona jsou v určitých případech dány, přičemž takový postup nelze považovat za projev libovůle Především je nutné znovu zdůraznit výjimečnost výkonu služby přesčas, která je dána tím, že se nařizuje nad rámec základní doby služby v rozsahu 37,5 hodiny týdně. Jestliže by tedy služba přesčas představovala jakýsi dodatečný fond služební doby, z něhož by mohl vedoucí příslušník kdykoliv a z jakýchkoliv důvodů čerpat do limitu 150 hodin v kalendářním roce, vytratil by se rozdíl mezi základní dobou služby v týdnu a službou přesčas. V takovém případě by institut služby přesčas postrádal smyslu, neboť ničím nepodmíněné využívání takového fondu by mohlo být u každého příslušníka dosaženo poměrným zvýšením základní doby služby, aniž by muselo být nařizování služby přesčas jakkoli vykazováno a odůvodňováno. Navíc pokud by zákonodárce zamýšlel umožnit automatické nařizování služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, nepodmiňoval by využití tohoto institutu důležitým zájmem služby. Ten tedy musí být s ohledem na smysl a účel služby přesčas dán jen ve výjimečných případech, jak správně dovodila dosavadní judikatura. Jedná se tedy o situace, jež nebylo možné předvídat při rozvržení doby služby na jednotlivé směny podle § 53 služebního zákona, jako kupříkladu již zmíněná momentální indispozice či absence některého z příslušníků ze zdravotních či jiných důvodů nebo předem neočekávaný úkol bezpečnostního sboru, který může být náležitě splněn jen příslušníkem s požadovanou kvalifikací mimo rámec jeho naplánované směny. Výjimečným případem umožňujícím nařízení služby přesčas v důležitém zájmu služby však není dlouhodobý či trvalý nedostatek příslušníků útvaru bezpečnostního sboru, neboť v takovém případě služba přesčas ztrácí svůj mimořádný charakter a stává se z ní pravidelný způsob zajištění plnění úkolů bezpečnostního sboru. Nedostatečné personální obsazení příslušného útvaru bezpečnostního sboru tak nepředstavuje relevantní důvod pro nařízení služby přesčas. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatelky na zásadní redukci počtu příslušníků Policie České republiky, v důsledku níž nelze zajistit základní činnosti tohoto bezpečnostního sboru bez nařizování výkonu služby přesčas. Nemožnost bezpečnostního sboru zajistit úkoly uložené mu zákonem využitím základní doby služby v týdnu a toliko výjimečným nařizováním služby přesčas nelze překlenout porušováním podmínek pro nařizování přesčasové služby k tíži jeho příslušníků. Zajištění činnosti bezpečnostních sborů v potřebném rozsahu by mělo být považováno za základní prioritu státu, k čemuž by měly být vyčleněny potřebné finanční prostředky. Nicméně i v případě, že je stát není schopen, byť z objektivních důvodů, ve svém rozpočtu nalézt, nemůže rezignovat na dodržování jednotlivých ustanovení služebního zákona týkajících se způsobu výkonu služby příslušníků bezpečnostních sborů. Proto i při nedostatku finančních prostředků určených na provoz bezpečnostního sboru musí stát zajistit dodržení zákonnosti služby přesčas, a to například omezením jeho činnosti, zvýšením základní doby služby v týdnu či plošným snížením základního tarifu služebního příjmu příslušníků za současného zvýšení jejich počtu, aby tak bylo možné zajistit plnění úkolů bezpečnostního sboru především v rámci základní doby služby a zachovat výjimečnou povahu výkonu služby přesčas. Taková opatření samozřejmě vyžadují změny příslušných právních předpisů, jejichž schválení nemohou vedoucí příslušníci ovlivnit, takže ti jsou za stávající právní úpravy a nedostatku finančních prostředků na provoz příslušných útvarů bezpečnostního sboru s největší pravděpodobností nuceni zajistit plnění jejich úkolů jen za cenu trvalého nařizování výkonu služby nad rámec základní doby služby v týdnu, za což nemohou nést žádnou odpovědnost sankční povahy. Nicméně takový postup učiněný v důsledku nedostatečného personálního obsazení útvaru bezpečnostního sboru je nejen nesystémový, ale z uvedených důvodů není práce přesčas nařizována ani v důležitém zájmu služby, nesplňuje předpoklad výjimečnosti a je tak v rozporu s § 54 odst. 1 ve spojení s § 201 služebního zákona“. Konečně na základě analogické aplikace § 125 odst. 1 služebního zákona vyslovil Nejvyšší správní soud závěr, „že příslušník má nárok na náhradní volno, případně na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, i za každou hodinu služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce, kterou vykonal v rozporu se zákonem. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že i neoprávněně nařízená služba přesčas je zohledněna při stanovení služebního příjmu příslušníka a za její výkon mu nenáleží žádné plnění“. K přezkoumání napadeného rozhodnutí přistoupil zdejší soud především s vědomím výtky Nejvyššího správního soudu, dle níž byl předcházející rozsudek nepřezkoumatelný i pro nesrozumitelnost při posouzení institutu „důležitého zájmu služby“ ve vztahu k potřebě transformace cizinecké policie a ve vztahu k dovolené policistů, příp. čerpání studijního volna. Nevyšší správní soud přitom konstatoval, že důležitý zájem služby je dán jen ve výjimečných případech, které není možno předvídat při rozvržení doby služby na jednotlivé směny a zdejší soud tak v tomto směru správně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013, čj. 4 Ads 11/2013-41. Zvážením závěrů obsažených v uvedeném rozsudku Nejvyššího právního soudu a jejich aplikací na projednávanou věc pak zdejší soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Krajský soud vychází v projednávané věci ze zjištění, že žalovaný, jak ostatně vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, označil za důvod pro nařízení práce přesčas výjimečnost situace na pracovišti v období roku 2010, kdy došlo ke změnám systemizace a snižování počtu policistů. Uvedl, že „V rozhodné době došlo z rozhodnutí vlády k zásadní redukci počtu policistů, tudíž možnosti zajistit kvalifikovanou náhradu z jiného útvaru zároveň bránil personálně napjatý stav všech útvarech policie. Ve druhém pololetí roku 2010 se reálně uvažovalo o potřebě nové systemizace policie a s ní spojeným snížením počtu policistů v rámci celé policie, včetně zrušení oblastního ředitelství služby cizinecké policie. To mělo za následek, že nemalé množství policistů do té doby zařazených u služby cizinecké policie se rozhodlo ukončit služební poměr nebo si hledalo volná místa v rámci jiných útvarů a služeb policie. Služební úkoly, které stávající organizace služby cizinecké policie dosud plnily, však musely být plněny až do konce roku 2010. Žádné další posily za odchozí policisty do konce roku tak nebyly a nemohly být k dispozici.“ Za dostatečný počet policistů považoval žalovaný na uvedeném pracovišti 6 policistů. Do konce měsíce srpna 2010, jak žalovaný uvedl, nebyly evidovány žádné hodiny služby přesčas, neboť tento požadovaný počet policistů byl naplněn. Jiná situace však nastala poté, co se jednotliví policisté rozhodli pod vlivem událostí ukončit služební poměr nebo byli na základě žádosti převedeni na jiné služební místo. V těchto okolnostech spatřoval žalovaný důvod pro nařízení služby přesčas z důvodu důležitého zájmu služby. S tímto závěrem se krajský soud neztotožnil. Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném rozsudku vedeným pod čj. 4 Ads 11/2013-41 a jehož závěry jsou zcela aplikovatelné na projednávanou věc, uvedl, že „Výjimečným případem umožňujícím nařízení služby přesčas v důležitém zájmu služby však není dlouhodobý či trvalý nedostatek příslušníků útvaru bezpečnostního sboru, neboť v takovém případě služba přesčas ztrácí svůj mimořádný charakter a stává se z ní pravidelný způsob zajištění plnění úkolů bezpečnostního sboru. Nedostatečné personální obsazení příslušného útvaru bezpečnostního sboru tak nepředstavuje relevantní důvod pro nařízení služby přesčas. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatelky na zásadní redukci počtu příslušníků Policie České republiky, v důsledku níž nelze zajistit základní činnosti tohoto bezpečnostního sboru bez nařizování výkonu služby přesčas. Nemožnost bezpečnostního sboru zajistit úkoly uložené mu zákonem využitím základní doby služby v týdnu a toliko výjimečným nařizováním služby přesčas nelze překlenout porušováním podmínek pro nařizování přesčasové služby k tíži jeho příslušníků. Zajištění činnosti bezpečnostních sborů v potřebném rozsahu by mělo být považováno za základní prioritu státu, k čemuž by měly být vyčleněny potřebné finanční prostředky. Nicméně i v případě, že je stát není schopen, byť z objektivních důvodů, ve svém rozpočtu nalézt, nemůže rezignovat na dodržování jednotlivých ustanovení služebního zákona týkajících se způsobu výkonu služby příslušníků bezpečnostních sborů. Proto i při nedostatku finančních prostředků určených na provoz bezpečnostního sboru musí stát zajistit dodržení zákonnosti služby přesčas, a to například omezením jeho činnosti, zvýšením základní doby služby v týdnu či plošným snížením základního tarifu služebního příjmu příslušníků za současného zvýšení jejich počtu, aby tak bylo možné zajistit plnění úkolů bezpečnostního sboru především v rámci základní doby služby a zachovat výjimečnou povahu výkonu služby přesčas. Taková opatření samozřejmě vyžadují změny příslušných právních předpisů, jejichž schválení nemohou vedoucí příslušníci ovlivnit… Nicméně takový postup učiněný v důsledku nedostatečného personálního obsazení útvaru bezpečnostního sboru je nejen nesystémový, ale z uvedených důvodů není činěno ani v důležitém zájmu služby, nesplňuje předpoklad výjimečnosti a je tak v rozporu s § 54 odst. 1 ve spojení s § 201 služebního zákona.“ Taková situace nastala i v projednávané věci. Jestliže tedy vlivem předpokládané systemizace policie a s ní spojeném snížení počtu policistů dospěl žalovaný k názoru, že jsou naplněny podmínky pro nařízení služby přesčas, nelze tento názor shledat zákonným. Nelze souhlasit ani s námitkou žalovaného, podle níž je zajištění chodu a plnění úkolů operačního střediska vždy v důležitém zájmu služby ve smyslu § 201 služebního zákona. Služba přesčas totiž představuje výjimečné opatření umožňující výkon služby nad rámec základní doby služby a § 54 odst. 1 služebního zákona její nařízení podmiňuje důležitým zájmem služby. Dle Nejvyššího správního soudu má „příslušník nárok na náhradní volno, případně na poměrnou část přiznaného základního tarifu, osobního příplatku a zvláštního příplatku, i za každou hodinu služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce, kterou vykonal v rozporu se zákonem.“ Z projednávané věci nepochybně vyplývá, že vlivem výpovědi jednoho z policistů došlo ke snížení jejich počtu z šesti na pět. V dané věci je nepochybné, že jeden z policistů podal v měsíci červnu 2010 výpověď, jeho pracovní poměr skončil uplynutím dvouměsíční výpovědní lhůty. Z podkladů ve správním spise nelze ani dovodit, že by dané pracoviště bylo zasaženo redukcí pracovních míst. Jakkoliv již mohlo být v té době (přibližně v průběhu druhého pololetí roku 2010) zřejmé, že změnami systemizace může dojít ke zrušení daného oblastního ředitelství služby cizinecké policie, což samozřejmě utlumí zájem dalších policistů při zvažování nástupu na toto místo, nemohly být tyto okolnosti, ve vazbě na shora uvedenou judikaturu, důvodem pro nařízení práce přesčas z důvodu důležitého zájmu služby. Důležitý zájem služby je nutno posuzovat v každém konkrétním případě. Krajský soud se nemohl ztotožnit s názorem žalovaného, že v roce 2010, tedy v období předcházejícímu změnám systemizace a snižování počtu policistů, by se o takový důležitý zájem služby mohlo jednat. Důvody uváděné žalovaným o změnách systemizace a snižování počtu policistů v daném období tak nepřekročily pouhý obecný rámec tvrzení. Ze správního spisu nelze v žádném případě shledat podklady pro tvrzení žalovaného, že se jednotliví policisté rozhodli pod vlivem událostí ukončit služební poměr, přičemž odchozím policistům se nekladly ze strany nadřízených žádné překážky. V projednávané věci došlo, jak již bylo několikrát konstatováno, k odchodu jednoho policisty na základě výpovědi. Takový důvod zcela jistě nelze podřadit mezi podmínky stanovené v ust. 54 odst. 1 služebního zákona. Tato skutečnost však ve spise není nikterak zdokladována a ze spisu tak ani nevyplývá, že by na obsazení uvolněného místa bylo vypsáno výběrové řízení. Ze spisu není rovněž zřejmé, že by výpověď jednoho policisty mohla být spojována s předpokládanými organizačními změnami ve službách cizinecké policie. Krajský soud se nemohl ztotožnit ani s dalšími důvody služby přesčas, prezentovanými žalovaným v závěru odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to čerpání dovolené a studijního volna. Žalovaný přitom vzpomenul nařízení služby přesčas žalobci z důvodu čerpání studijního volna a následného čerpání dovolené v letních měsících roku 2010, neboť měl zato, že dané důvody naplňují požadavky institutu „důležitý zájem služby“ v kontextu s ust. § 201 odst. 1 služebního zákona, tedy zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů tohoto sboru. Žalovaný nabyl přesvědčení, že studijní volno jednoho z policistů, které není běžnou záležitostí, mělo v kontextu s odchodem jednoho policisty negativní dopad na personální obsazení útvaru policie v druhé polovině roku 2010, což se projevilo nutností nařízení přesčasových hodin dalším policistům. Ani tento důvod nemohl krajský soud, jak ostatně vyplývá ze shora uvedené judikatury, shledat zákonným. Napadeným rozhodnutím žalovaný částečně žalobci vyhověl a přiznal mu služební příjem za službu přesčas za rok 2008 ve výši 29.736 Kč a doplatek za dovolenou za dané období ve výši 26 Kč. Žalobci však neuznal službu přesčas konanou v měsících září, říjen a prosinec roku 2010. Své závěry celkem podrobně odůvodnil (obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí již byl shora citován) ve snaze odstranit zdejším soudem vytýkanou nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, aby bylo najisto postaveno, z jakých konkrétních důvodů byla práce přesčas nařizována. Nově uvedené důvody však krajský soud neshledal zákonnými, a proto se s nimi nemohl ztotožnit. Krajský soud tak uzavřel, že odůvodnění napadeného rozhodnutí postrádá zákonný důvod pro v něm učiněný závěr o splnění podmínek pro nařizování služby přesčas žalobci v rozsahu do 150 hodin v kalendářním roce. V dalším řízení tedy žalovaný v přiměřeném rozsahu vymezí konkrétní důvody pro nařizování jednotlivých služeb přesčas žalobci v rozhodném období. Jestliže takové konkrétní důvody nedohledá nebo zjistí, že ve světle judikatury správních soudů nepostačovaly pro nařízení služby přesčas, přizná žalobci za každou neoprávněnou hodinu služby přesčas do limitu 150 hodin v kalendářním roce plnění uvedené v § 125 odst. 1 služebního zákona. Ve vazbě na shora vyslovené závěry Nejvyššího správního soudu lze proto uzavřít, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro nařizování služby přesčas. Dle názoru krajského soudu shora citované judikáty podrobně odpověděly na sporné body týkající se nařizování práce přesčas a tím i na uplatněné žalobní námitky. Krajský soud na ně v plném rozsahu odkazuje. V návaznosti na shora uvedené musel krajský soud napadené rozhodnutí ve smyslu ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný, v souladu s ust. § 78 odst. 5 dané právní úpravy, vázán shora vysloveným právním názorem. Ohledně nákladů řízení postupoval krajský soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalobce. Jeho důvodně vynaloženými náklady soudního řízení byl zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč (žalob u krajského soudu) a 5.000 Kč (kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu) a odměna zástupce a jeho režijní výlohy. Odměna za zastupování se u soudních řízení dle s.ř.s. stanoví podle zásad pro mimosmluvní odměny, tedy podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Zástupce učinil celkem 4 úkony právní služby po 3.100 Kč, a to sepsání žaloby, 2x účast u jednání a sepsání kasační stížnosti (§ 9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu). Dále krajský soud přiznal žalobci nárok na úhradu 4 režijních paušálů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu po 300 Kč. To vše včetně DPH. Žalovaný proto byl zavázán k náhradě nákladů řízení v celkové výši uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku.
Citovaná rozhodnutí (8)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.