31 Af 10/2013 - 35

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce L. K., zast. společností UNTAX, s.r.o., se sídlem v Praze 10, U Továren 256/14, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství (jako nástupci Finančního ředitelství v Hradci Králové), se sídlem v Brně, Masarykova 31, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2012, čj. 6980/12-1100-602177, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

K projednávané věci krajský soud v úvodu uvádí, že zákonem č. 456/2011 Sb., účinným ke dni 1. 1. 2013, došlo ke zrušení finančních ředitelství (ust. § 19 odst. 1 této právní úpravy). Na jejich místo nastupuje Odvolací finanční ředitelství, s nímž bude dále krajský soud jednat jako s žalovaným (ust. § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“). Žalobce se domáhal přezkoumání shora identifikovaného rozhodnutí, jímž Finanční ředitelství v Hradci Králové (dále jen „žalovaný“) zamítlo jeho odvolání do dodatečného platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2008. V žalobě uvedl, že žalovaný svůj výrok založil na tvrzení, že žalobce v daňovém řízení neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání uskutečnění jím uplatňovaných výdajů. Konkrétně se jednalo o výdaje za náhradní díly na opravu jeho vozidel, které používal v rámci výkonu své podnikatelské činnosti - autodopravy. Závěr žalovaného v tom smyslu, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně předmětných výdajů za náhradní díly, je závěrem vadným. Jak vyplývá z provedeného dokazování, žalobce důkazní břemeno unesl, a proto považuje žalobou napadené rozhodnutí žalovaného a jemu předcházející rozhodnutí vydané v prvním stupni za rozhodnutí nesprávné a nezákonné. Uvedl, že správce daně ve zprávě o daňové kontrole konstatoval určitá fakta, aniž by z nich činil právní závěry. Žalovaný tato fakta také zmiňuje. Proto žalobce považuje za nutné tato fakta komentovat a uvést na pravou míru. K námitce správce daně, že žalobce neověřil totožnost osob, kterým zaplatil za dodávku náhradních dílů od společností TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o., zdůraznil, že žalobce žádná povinnost ověřovat totožnost osob nestíhá, ba co víc, nemá k tomu ani kompetenci. Navíc takový postup ani není v běžných obchodních vztazích obvyklý a žalobce k takovému neobvyklému postupu ani neměl žádný relevantní důvod. Zboží u společnosti TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o., objednal, společnost mu jím objednané zboží dodala (daňový doklad č. 200800175) a žalobce při dodávce zboží provedl úhradu osobě, která zboží dovezla. Takový postup není ničím neobvyklým a u žalobce ani nevznikly žádné důvodné pochybnosti o tom, že by osoba, které platbu provedl, neměla jednat jménem společnosti TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o. Ostatně ani žalovaný nevysvětlil, z jakého důvodu by v posuzovaném případě měl žalobce totožnost příslušných osob zjišťovat a jakou právní povinnost tímto nezjištěním totožnosti případně porušil. Žalobce zdůraznil, že správci daně v daňové kontrole poskytl komplexní a přesvědčivé vysvětlení a popis toho, jakým způsobem byly pořízené náhradní díly použity. Na žádost samotného správce daně žalobce při ústním jednání dne 12. 1. 2011 pak poskytl komplexní vysvětlení toho, jak předmětné náhradní díly byly použity a na jakých konkrétních vozidlech byly při opravách spotřebovány. Tento fakt ostatně sám správce daně ve zprávě o daňové kontrole zmiňuje. Toto vysvětlení žalobce se v následném řízení osvědčilo jako pravdivé, když svědectvími osob provádějících předmětné opravy a záznamy o provedených opravách (sešitem "dílna") bylo tvrzení žalobce ze dne 12. 1. 2011 prokázáno jako správné a pravdivé. Tím ostatně žalobce splnil požadavky správce daně uvedené ve výzvě k doložení dokladů při daňové kontrole vydané dne 29. 11. 2010 pod č.j. 55202/10/253931601042. Žalobci se tak podařilo prokázat i úhradu za dodané zboží předložením příslušných potvrzení o zaplacení od jednotlivých subjektů a současně byl správci daně předložen podrobný sortiment dodaných náhradních dílů. Jediné, co se nepodařilo žalobci zcela prokázat, je ta okolnost, jakým způsobem dodavatel náhradní díly v jednom konkrétním případě (daňový doklad č. 200800175) žalobci dopravil. Dlužno podotknout, že žalobce v této věci důkazní břemeno nestíhá. Totiž dopravu náhradních dílů v drtivé většině případů zajišťoval sám dodavatel a žalobce se na dopravě náhradních dílů nikterak nepodílel. Proto nemá a ani nemůže mít o této dopravě bližší informace. O tom, že ho v takové věci důkazní břemeno nestíhá, žalobce utvrzuje i ustálená judikatura Ústavního soudu ČR a Nejvyššího správního soudu ČR. Například podle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. Pl.ÚS 38/95 má žalobce za povinnost prokazovat k výzvě správce daně jen ty skutečnosti, které sám tvrdí. Dále podle názoru Ústavního soudu ČR nelze po žalobci požadovat provedení důkazu o skutečnosti, na které se sám nepodílel, a to podle odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 15. 5. 2001 sp. zn. IV. ÚS 402/99. Dále pak podle názoru Nejvyššího správního soudu ČR zveřejněného v rozsudku ze dne 25. 3. 2005, č.j. 5 Afs 131/2004-45, nelze po žalobci požadovat prokazování skutečností týkajících se daňové povinnosti jiného subjektu. Dále žalobce uvedl, že přepravu náhradních dílů (kromě dodávky vyúčtované daňovým dokladem č. 200800175) od společnosti TRANSPORT BOHEMIA s.r.o. si zajistil ve vlastní režii. Přehled jednotlivých dodávek s uvedením data a místa předání náhradních dílů, RZ vozidla, kterým byla přeprava zajištěna, a jméno řidiče, který přepravu náhradních dílů zajistil, žalobce předložil v odvolacím řízení pod přílohou č. 1 svého odvolání a zároveň tyto informace sdělil již v průběhu daňové kontroly. K námitce žalovaného, že záznamy o provozu vozidla neobsahují potvrzení dodavatele razítkem společnosti TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o., o předání zboží, žalobce uvedl, že v případě, že byla zajišťována doprava pro žalobce jeho vlastními dopravními prostředky, pracovníci žalobce razítka od dodavatelů neshromažďovali, protože k tomu nebyl žádný racionální důvod. Dále žalovaný poukázal na drobnou nedbalost při pořízení záznamů o jízdách, které jsou dle názoru žalobce způsobeny zcela běžným lidským selháním konkrétních řidičů. Tento drobný nedostatek v záznamech (chybějící údaj o počtu ujetých km, příp. doby jízdy) nemůže všechny záznamy o provozech vozidla jakkoli zpochybnit. Žalobce má za to, že i přes tento drobný nedostatek je přeprava náhradních dílů od společnosti TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o., samotnému žalobci prokázána. Za nesprávný označil žalobce závěr žalovaného, že jízda s údajným začátkem výkonu 7. 1. 2008 obsahuje záznam o jízdě 5. 1. 2008 do Liberce. Žalovaný totiž údaj ze záznamu o provozu vozidla špatně přečetl, když záznam začíná nikoli 7. 1. 2008, ale 4. 1. 2008. Namítaná časová souslednost záznamu pak není porušena. Za obdobně nedůvodnou považoval žalobce i výtku žalovaného ohledně údajného záznamu z 2. 6. 2008 (chybně přečtené datum - správně je 14. 6. 2008), kdy řidič dopsal do výkazu jízdu do Liberce a zpět. K tomu žalobce uvedl, že dopsání jízdy řidičem do záznamu o provozu vozidla je naprosto přirozenou reakcí řidiče, pakliže jízdu do svého záznamu zapomněl uvést, když jízdu prováděl nikoli pro třetí osobu, ale pro samotného žalobce, tedy ji z hlediska vykazování nevěnoval takovou pozornost. Z dopsání této cesty řidičem do záznamu o provozu vozidla nelze úspěšně dovodit nevěrohodnost všech předložených důkazů ani této konkrétní jízdy. Žalobce zdůraznil, že dopravu náhradních dílů, kterou žalobce realizoval sám (dne 5.1.2008 - daňový doklad č. 200800056, dne 23.2.2008 - daňový doklad č. 200800159, dne 19.4.2008 - daňový doklad č. 200800234, dne 24.5.2008 - daňový doklad č. 200800291, dne 14.6.2008 - daňový doklad č. 200800305, dne 23.6.2008 - daňový doklad č. 200800329, dne 26.7.2008 - daňový doklad č. 200800356, dne 23.8.2008 - daňový doklad č. 200800371, dne 6.9.2008 - daňový doklad č. 200800389, dne 18.10.2008 - daňový doklad č. 200800403, dne 10.11.2008 - daňový doklad č. 200800418, dne 13.11.2008 - daňový doklad č. 200800423, dne 13.12.2008 - daňový doklad č. 200800443) prokázal. Vyzvednutí náhradních dílů od dodavatele TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o., ve všech shora jmenovaných případech bylo prokázáno záznamy o provozu motorového vozidla RZ RK 8958 řízeného L. K., v jednom konkrétním případě dne 10. 11. 2008 řízeného panem L. K., ze kterých vyplývá, že L. K. a L. K. (dne 10. 11. 2008) se v uvedený termín nakládky v příslušném místě vyskytovali a tedy náhradní díly u dodavatele vyzvedli. Dále žalobce uvedl, že hodnocení provedených svědeckých výpovědí žalovaným je velmi povrchní a nerespektuje zásady hodnocení důkazů, zejména pak zásadu zakotvenou v ust. § 8 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), kdy má správce daně při dokazování posuzovat důkazy jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Žalovaný se totiž uchýlil jen k posuzování jednotlivých důkazů izolovaně a přehlédl jejich vzájemnou souvislost. Není totiž obvyklé, aby při placení dodávky bylo placení přítomno více osob, než osoby, které si hotovost předávají. Zdůraznil, že předložil jasné doklady o zaplacení vystavené konkrétním dodavatelem. Dále se žalobce v řízení odkázal na dodávku náhradních dílů, kterou zajišťoval dodavatel, a u konkrétních náhradních dílů, jejichž dopravu si zajišťoval sám, tuto dopravu prokázal. To, že zboží bylo zabaleno, nijak nesnižuje důkazní hodnotu provedeného výslechu. K námitce správce daně, že na záznamech o provozu motorového vozidla není uvedeno razítko dodavatele, svědek P. J. při svém výslechu dne 6. 12. 2011 zřetelně uvedl, že razítka dodavatelů u přeprav se vždy uvádějí jen tehdy, jedná-li se o přepravu pro třetí osoby. V okamžiku, kdy se jedná o přepravu pro vlastní potřeby žalobce, taková razítka se nedávají. Tato praxe je pochopitelná z toho důvodu, že při vyúčtování přepravy třetím osobám je nutné mít případně důkazní prostředky o provedení přepravy v případě, že by se objednavatel zdráhal dopravu uznat a zaplatit. Žalobce tak považoval za nepochybné, že principem věcné shody žalobce v daňovém řízení prokázal pořízení předmětných náhradních dílů od dodavatele TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o. Svědectví pana P. J., pana L. K. a pana J. B. dokazují, že vozidla žalobce opravovali a při opravách používali právě náhradní díly, které byly předmětem dodávek od společnosti TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o. O tom svědčí i další důkaz ve formě sešitu "dílna". Žalobce nesouhlasil s pochybnostmi žalovaného vystavěnými na tvrzení, že svědci pouze "připustili, že opravy prováděli, na žádné podrobnosti o opravách si nevzpomněli". Takové tvrzení žalovaného označil za nepravdivé, neboť svědci zřetelně potvrdili, že se na opravách pravidelně účastnili a že záznamy v sešitě "dílna" odpovídají realitě, kterou navíc stvrdili svými vlastními podpisy. Pakliže si svědci nemohli vybavit konkrétní podrobnosti z konkrétní opravy, příčinou toho byl značný časový odstup od provedené opravy a množství oprav, které svědci za dobu své spolupráce se žalobcem vykonali. Žalovaný, jak žalobce uvedl, dále z faktu, že dne 26. 8. 2008 a dne 19. 10. 2008 jsou v sešitě "dílna" provedeny záznamy o opravách vozidla s RZ 4H1 7964, dovozuje nevěrohodnost takového sešitu, protože z technického průkazu vozidla žalovaný zjistil, že až do 11. 10. 2009 předmětné vozidlo bylo evidováno s RZ 3H9 0133. Tuto úvahu žalovaného považoval žalobce za zkratkovitou a založenou na neúplném dokazování. Žalovaný měl v případě takových pochybností doplnit dokazování, což je ostatně i jeho povinností. Pakliže žalovaný přišel v odvolacím řízení s novým právním závěrem (nevěrohodnost záznamů v sešitě "dílna"), měl ho opřít o patřičná skutková zjištění. To žalovaný neučinil, u svědků ani u žalobce nezjistil důvody a okolnosti předmětného záznamu, čímž zatížil řízení vadou, která má za následek nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Navíc vedení takové evidence není uloženo žádným zákonem a žalobce ji vedl zcela dobrovolně. Při výslechu před policejním orgánem svědci J. B. a L. K. shodně uvedli, že záznamy o opravách byly prováděny za provozu na různé papíry či sešity, které si pak následně žalobce přepisoval do sešitu "dílna", aby měl komplexní přehled o opravách. K tomuto přepisování údajů do sešitu "dílna" docházelo až následně, tedy s jistým časovým zpožděním. Za rok 2009 žalobce tyto údaje do sešitu přepsal až na přelomu roku 2009/2010, tedy v době, kdy vozidlo mělo již novou registrační značku. S ohledem na to, že se jednalo o záznamy určené výlučně pro potřeby samotného žalobce, napsal v době přepisování do sešitu "dílna" novou registrační značku právě proto, aby mohl k tomuto konkrétnímu vozidlu za nových okolností (nová registrační značka) provedené opravy správně přiřadit. To, že tento jediný záznam v sešitě "dílna" obsahuje tuto zdánlivou časovou nesrovnalost, jeho důkazní hodnotu nikterak nesnižuje. Žalobce byl názoru, že důkazem o zaplacení za předmětné náhradní díly jsou právě samotné doklady o zaplacení vystavené společností TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o. Jejich předložením se důkazní břemeno přesouvá na žalovaného podle ust. § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu. Důkazní sílu těchto listin či jejich věrohodnost musí žalovaný vyvrátit a zároveň musí identifikovat konkrétní skutečnosti, které věrohodnost takových důkazů předložených žalobcem zpochybňují. O tom ostatně svědčí i bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu ČR, příkladmo pak rozsudky č.j. 2 Afs 24/2007-119, dále pak č.j. 9 Afs 30/2008-86 či č.j. 1 Afs 39/2010-124. Obdobně pak judikuje i Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 29.10.2002 sp. zn. II. ÚS 232/02. Zpochybňování předložených dokladů námitkou žalovaného, že z předmětných dokladů není možné zjistit osobu zodpovědnou za vystavení dokladu, ani identifikaci osoby přebírající úhradu, považoval žalobce za zcela liché. Není obvyklé, aby na dokladech o zaplacení byly konkrétní osoby identifikovány. Doklady o zaplacení byly vystaveny jménem právnické osoby a osoba, která náhradní díly žalobci předala, zároveň potvrdila i zaplacení. V některých případech osoba předávající náhradní díly společně s doklady, měla doklady již předem vyhotovené. Není v moci žalobce, aby osoby uvedené na těchto dokladech identifikoval, dokonce to není ani jeho povinností, dokonce to není ani zvyklostí. Žalobce se nechoval nijak neobvykle ani lehkomyslně a jeho jednání ani náznakem nezavdává důvody pochybovat o tom, že doklady o zaplacení jsou autentické a zaplacení potvrzují. Nadto nelze po žalobci spravedlivě požadovat, aby identifikoval lustrací dokladů totožnosti osoby, se kterými obchoduje. Žalobci taková povinnost žádným obecně závazným právním předpisem uložena není, navíc k tomu není kompetentní a navíc toto není ani při obchodování mezi různými subjekty obvyklé. Dále žalobce uvedl, že je na fakturách uveden v kolonce "prodejce" Z. V., z čehož však není možné úspěšně v intencích logického usuzování dovodit, že je zároveň vystavitelem předmětných dokladů. Proto úvaha žalovaného je v základu chybná a nutně tedy vede i k chybným závěrům. Daňové doklady a doklady o zaplacení včetně dodacích listů jsou vystaveny společností Transport Bohemia s.r.o. a podepsány osobou, kterou TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o., pověřila. Žalobce jednal v dobré víře v uvedené listiny a peníze za dodané náhradní díly proti dokladu zaplatil. Jak bylo uvedeno shora, neměl možnost ani povinnost identitu osoby konkrétně zkoumat. Žalobce tak dospěl k závěru, že bylo prokázáno zaplacení dodávek předmětných náhradních dílů. Jako důkaz slouží doklady o zaplacení. Žalovanému se nepodařilo tyto důkazy vyvrátit či je jen zpochybnit a žalovaný tak neunesl důkazní břemeno, které ho stíhá podle ust. § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu. Dále bylo tzv. principem věcné shody prokázáno, že náhradní díly předmětnými dodavateli byly žalobci dodány. Totiž žalobce, jak bylo v řízení prokázáno svědectvími a záznamy o provedených opravách v sešitě "dílna", předmětné náhradní díly spotřeboval při opravách konkrétních vozidel. Správce daně a žalovaný se účelově dopustili nesprávného závěru, když tvrdili, že zápisy v sešitě zvaném "dílna" neprokazují, jaké náhradní díly byly na uvedené opravy použity. Hodnocením důkazů ve vzájemných souvislostech lze mít za prokázané, že dodané náhradní díly dodavateli TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o., byly použity, a proto tedy dodány. Totiž, jak je patrné ze soupisu jednotlivých náhradních dílů dle dodacích listů, dále pak ze specifikace toho, které náhradní díly byly použity na která vozidla, ze soupisu provedených oprav v sešitě "dílna" a ze složených svědectví osob, které opravy provedly, byly tyto opravy v uvedeném rozsahu za použití předmětných náhradních dílů provedeny. Dále měl žalobce zato, že z okamžiku, kdy přepravu náhradních dílů zajišťoval jejich dodavatel (daňový doklad č. 200800175), jej v této věci nestíhá žádné důkazní břemeno. Tam, kde žalobce dopravu zajišťoval sám, příslušná vysvětlení o dopravě a vhodné důkazy navrhl. Přepravu náhradních dílů (kromě dodávky vyúčtované daňovým dokladem č. 200800175) od společnosti TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o., zajistil žalobce. Přehled jednotlivých dodávek s uvedením data a místa předání náhradních dílů, RZ vozidla, kterým byla přeprava zajištěna, a jménem řidiče, který přepravu náhradních dílů zajistil, žalobce předložil v průběhu daňového řízení. Závěr žalovaného, že žalobce porušil ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) tím, že neprokázal, že výdaje v celkové výši 1 375 578 Kč, jsou výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, je výrokem nesprávným a v konečném důsledku nezákonným. Žalobce, jak je shora naznačeno, důkazní břemeno unesl a naopak je to prvostupňový správce daně a potažmo žalovaný, kteří důkazní břemeno, jež je stíhá podle ust. § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu, neunesli. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že předložené doklady o nákupu a zaplacení náhradních dílů, které byly uplatněny ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení výdajů, nebyly jejich pouhým předložením prokázány. Žalobce předložil soupisy náhradních dílů na dodacích listech s údajem o automobilu, na nějž byly použity. Tvrdil, že opravy prováděl sám. Zboží přebíral osobně v sídle firmy TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o., a rovněž osobně platil v hotovosti proti pokladnímu dokladu. K prokázání svých tvrzení navrhl výslechy svědků a předložil sešit „dílna“. Svědci po přečtení konkrétních záznamů ze sešitu „dílna“ připustili, že opravy prováděli, na podrobnosti o opravách si nevzpomněli. Svědecké výpovědi tak byly v rozporu s tvrzením žalobce, že opravy prováděl sám. Svědci nepotvrdili konkrétní případ své přítomnosti při předávání hotovosti dodavateli, sami nepřebírali ani nebyli přítomni přebírání náhradních dílů od dodavatele jak v jeho sídle, tak žalobcově dílně. Pokud přebírali nějakou zásilku na cestě, nepotvrdili její obsah, protože byla zabalena. Provedené výslechů svědků tak nepotvrdily původ náhradních dílů od dodavatele TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o., ani dodání tímto dodavatelem. Dále žalovaný uvedl, že předložený sešit „dílna“ obsahuje i údaje o opravách vozidla registrační značka 4H1 7964 ve zdaňovacím období roku 2008. Z technického průkazu bylo zjištěno, že uvedená značka byla vozidlu přidělena dne 12. 10. 2009. Předešlá registrační značka 3H9 0133 platila v období od 16. 10. 2008 – 11. 10. 2009. Těmto uvedených registračním značkám předcházela značka 2Z2 3366. Záznamy o opravách automobilu s registrační značkou přidělenou v budoucnosti tak byly dle žalovaného zpochybněny. Prověřením údajů na předložených dokladech o nákupu náhradních dílů žalovaný zjistil, že cena je vždy uvedena celkem za všechny vyjmenované náhradní díly. V postavení prodejce je uváděn Z. V.. Porovnáním podpisů prodejce na předložených dokladech s ověřeným podpisem téže osoby tj. Z. V., jednatele TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o., na insolvenčním návrhu z 23. 8. 2008 (podle zápisu ověřovací knihy č. 9 Magistrátu města Liberec ze dne 28. 7. 2008) nelze dle žalovaného potvrdit shodu. Placení náhradních dílů nebylo prokázáno ani provedenými svědeckými výpověďmi. Z těchto důvodů nelze ani doložené doklady, jak žalovaný konstatoval, považovat za důkaz dodání náhradních dílů uvedenou společností. Žalovaný konstatoval, že k doplnění odvolání dne 11. 6. 2012 byl přiložen tabulkový soupis daňových dokladů obsahující údaje o datu vystavení dokladu, předání zboží, místo předání zboží, registrační značce vozidla a řidiči. Údaje v doplněné tabulce nelze potvrdit záznamy o provozu vozidla registrační značky RK 8958. Záznamy nedokládají převzetí náhradních dílů. Ve všech případech neobsahují potvrzení dodavatele TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o., o předání zboží. Obsahují i další nesrovnalosti např. záznam s datem začátku výkonu 7. 1. 2008 obsahuje záznam o poslední jízdě 5.1. do Liberce, chybí jinak obvyklé údaje o ujetých kilometrech. V záznamu s datem začátku výkonu 2. 6. 2008 je vepsána k trase Rychnov nad Kněžnou - Lomnice nad Popelkou ještě jízda Liberec a zpět – opět nepotvrzená dodavatelem. Záznam z 26. 7. 2008 obsahuje nepotvrzený zápis trasy Kostelec – Liberec a zpět bez uvedení času jízdy, běžného rozpisu na cestu tam a zpět a obvyklého uvedení počtu ujetých kilometrů. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že správce daně v souladu se zásadou součinnosti žalobce vyzval k doložení dokladů a prokázání skutečností při daňové kontrole pro správné stanovení daně, přičemž v odůvodnění výzvy byly žalobci nastíněny důvody a okolnosti, které správce daně k tomuto úkonu vedly. Zdůraznil přitom, že nestačí pouhé doložení formálních dokladů, když povinností daňového subjektu je prokázat jejich skutečnou realizaci. Samotný listinný doklad nijak neprokazuje, že fakticky došlo k uskutečnění plnění uvedenému na předložené faktuře. Přitom břemeno tvrzení a důkazní břemeno nese výlučně daňový subjekt, správce daně prokazuje toliko důvodnost svých pochyb ohledně věrohodnosti, úplnosti a průkaznosti účetnictví. Žalovaný zdůraznil, že důkazní síla jak jednotlivých důkazních prostředků samostatně, tak v porovnání s jinými byla v projednávané věci shledána velmi nízkou a v žádném případě nepostačovala k prokázání žalobcem tvrzených skutečností. Žalovaný rovněž připomenul, že každý subjekt vstupující do obchodních vztahů musí zachovávat náležitou míru obezřetnosti při zjišťování totožnosti jednajících osob a jejich způsobilosti zavazovat svým jednáním jiné osoby. To však žalobce neučinil a převzal tímto svým chováním na sebe riziko, že nesplní svoji povinnost nést důkazní břemeno. Upozornil dále na to, že správce daně v rámci své vyhledávací činnosti zjistil z insolvenčního rejstříku, že společnosti TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o., od dubna roku 2008 neměla žádné zaměstnance a že s panem V. byl pracovní poměr ukončen ke dni 11. 5. 2007 a s panem S. ke dni 31. 1. 2008. Rovněž vyšlo najevo, že po zahájení insolvenčního řízení neměla společnost právo prodávat majetek a navíc podle listin uložených v insolventním rejstříku předmětná společnost nevlastnila žádný majetek ani vozidlo. Daná společnost tak byla v inkriminované době bez majetku a zaměstnanců, žalobce tedy od ní nemohl převzít zboží a už vůbec ne od jejího zaměstnance. Dále bylo vyhledávací činností zjištěno, že dané společnosti byla zrušena registrace k dani z přidané hodnoty z moci úřední k datu 8. 4. 2008 Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s.ř.s. bez nařízení jednání, když žalobce i žalovaný s tímto postupem souhlasili, a usoudil následovně. Z obsahu správního spisu v průběhu přezkumného řízení vyplynulo, že při daňové kontrole zahájené dne 23. 3. 2011 zjistil správce daně u žalobce přijaté faktury za nákup náhradních dílů od společnosti TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o. Na základě dokladů o jejich úhradě byly uplatněny výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve výši 1 375 578,70 Kč. Správci daně tak vznikly pochybnosti, zda uplatněné výdaje splňovaly v daních z příjmů. Výzvou ze dne 6. 4. 2011 proto žalobce vyzval k prokázání, že výše uvedené výdaje sloužily k dosažení, zajištění a udržení příjmů. Při ústním jednání dne 28. 4. 2011 žalobce předložil seznam dodacích listů s uvedením soupisu dodaných náhradních dílů s označením vozidla, na něž byly použity. Dále uvedl, že jednal s panem S., panem V. nebo se skladníkem, jehož jméno neznal. Opravy prováděl v dílně v Ještěticích sám. Dne 30. 6. 2011 byl žalobce seznámen s výsledkem kontrolního zjištění. Dne 12. 9. 2011 podal žalobce vyjádření k výsledkům kontrolního zjištění daňové kontroly daně z příjmů fyzických osob. V něm navrhl další důkazní prostředky, a to výslechy svědků k prokázání dodávek náhradních dílů, použití náhradních dílů při podnikání, prokázání přepravy. Dne 14. 10. 2011 navrhl žalobce výslech svědků za účelem prokázání převzetí zboží dopraveného dodavatelem do Ještětic a pro prokázání převzetí zboží u dodavatele záznamy o provozu vozidel. Nato dne 18. 10. 2011 převzal správce daně při ústním jednání kopie veškerých předložených záznamů o provozu vozidel. Dále krajský soud z obsahu správního spisu zjistil, že svědek P. J. vypověděl, že ve zdaňovacím období roku 2008 pracoval u žalobce jako řidič nákladních automobilů, opravoval nákladní automobily v dílně v Ještěticích. Nevěděl, od jakých firem pocházely náhradní díly, nebyl přítomen jejich přebírání v dílně ani je nejezdil do nějaké firmy přebírat. K placení za dodávky uvedl, že platil pravděpodobně žalobce. Nevzpomenul si, že by platil on osobně. Uvedl, že v záznamech o provozu vozidla nejsou razítka firem dodávajících žalobci, ale pouze třetím osobám. Z další svědecké výpovědi J. B. vyplynulo, že u žalobce v roce 2008 pracoval na oplátku za dřívější pomoc na stavbě domu. Peníze nechtěl. Prováděl údržby a opravy vozidel. Neuvedl konkrétně, kolik hodin odpracoval. Vypověděl, že nebyl při přebírání náhradních dílů, nebyl přítomen ani dovezení náhradních dílů dodavatelem a neznal jejich původ. K ručně vedenému sešitu „dílna“, uvedl, že se do něj zaznamenávaly opravy prováděné na autech. Konkrétní výčet 18 záznamů oprav s uvedením dne, vozidla, v některých případech i opravované části vozidla, svědek potvrdil. Svědek V. F. vypověděl, že pro žalobce opravoval převodovku na automobilu DAF, u něho doma, v Solnici. Náhradní díly vyzvedával na jméno žalobce v Pardubicích v DAFu a tuto opravu žalobci fakturoval, protože to byla velká oprava. Občas žalobci pomáhal a radil, a to v Ještěticích a v Kostelci. O ručně vedeném sešitu „dílna“ nic nevěděl. Uvedl, že opravy, u nichž byla potřebná počítačová diagnostika, se zadávaly do servisů. Svědek L. K. uvedl, že v roce 2008 byl studentem a u žalobce vypomáhal bez mzdy. Nevěděl, od koho byly náhradní díly nakupovány. Nepřebíral je. Nevzpomínal si na konkrétní dodání nebo dovezení náhradních dílů. K dokladu č. 200800175 z 15. 3. 2008 nesdělil žádné informace. K dokladu č. 200800418 z 8. 11. 2008 a záznamu o provozu vozidla RK 89-58 z 10. 11. 2008 uvedl, že si nevzpomíná. O záznamech, konkrétně vyjmenovaných v sešitě „dílna“ s uvedením dne, vozidla a druhu opravy sdělil, že pokud je v sešitě uveden, tak práce určitě vykonával. Své podpisy u záznamů potvrdil. Z vyhledávací části daňového spisu krajský soud zjistil, že si správce daně zajišťoval další informace týkající se dodavatelského subjektu TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o., prostřednictvím dožádaného správce daně. Bylo zjištěno, že k datu 1. 4. 2010 byl tento subjekt vymazán z obchodního rejstříku, přičemž jeho registrace k DPH byla zrušena k datu 8. 4. 2008. K datu 23. 7. 2008 podala společnost TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o., zastoupená jednatelem Z. V. návrh na zahájení insolvenčního řízení. Z insolvenčního rejstříku pak správce daně zjistil, a žalobce tyto informace nezpochybňoval, že od dubna 2008 neměla daná společnost již žádné zaměstnance. Se Z. V. byl pracovní poměr ukončen dne 11. 5. 2007 a s panem S. dne 31. 1. 2008. Bylo rovněž zřejmé, že po zahájení insolvenčního řízení již tato společnost nemohla s majetkem disponovat, navíc z insolvenčního rejstříku správce daně zjistil, že ani žádný majetek neměla. Dle ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů si daňový subjekt odečte pro zjištění základu daně výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů a to ve výši prokázané poplatníkem. Podle § 92 odst. 2 daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Výklad daných hmotně právních i procesně právních ustanovení provedl krajský soud v kontextu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 9 Afs 71/2011). Dle tohoto rozsudku je „dokazování a rozložení důkazního břemene v daňovém řízení postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. má i břemeno důkazní. Toto své břemeno daňový subjekt plní v důkazním řízení, které vede správce daně. Podle ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Pravidlo, že v daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, má některé výjimky – ve věci žalobce je podstatné zejména ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní, podle něhož správce daně prokazuje existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem. Uvedená zákonná ustanovení v jejich ústavně konformním výkladu vytvářejí vyvážený komplex povinností tvrzení a povinností důkazních mezi daňovým subjektem a správcem daně. K otázce dokazování v daňovém řízení se Nejvyšší správní soud obsáhle vyslovil v rozsudku ze dne 22. 10. 2008, č. j. 9 Afs 29/2008 - 88, ve kterém mimo jiné uvedl, že „daňový subjekt má v první řadě povinnost tvrdit skutečnosti relevantní pro jeho daňovou povinnost. Konkrétní obsah povinnosti tvrzení pak vychází zejména z příslušných ustanovení daňového práva hmotného, v případě stěžovatele pak také z předpisů účetních. (…) Smyslem a účelem účetnictví je poskytnout tomu, kdo je vede, i oprávněné třetí osobě (ve věcech daní tedy správci daně) věrohodný, úplný, průkazný a správný přehled o jeho předmětu (viz § 7 zákona o účetnictví), kterým je – zjednodušeně řečeno – hospodaření daňového subjektu. Z hlediska metod zaznamenávání se u účetnictví jedná o standardizovaný, formalizovaný a značně detailní přehled o hospodaření, který by, je-li veden předepsaným způsobem, neměl umožnit, aby o hospodaření dotyčného daňového subjektu byl podán zkreslený obraz. Daňový subjekt proto splní svoji povinnost důkazní ve vztahu k tvrzením, která správci daně předestře, prokáže-li tato tvrzení svým účetnictvím, ledaže správce daně prokáže [§ 31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní], že ve vztahu k těmto tvrzením je účetnictví daňového subjektu nevěrohodné, neúplné, neprůkazné nebo nesprávné. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. (…) Unese-li správce daně své důkazní břemeno, je na daňovém subjektu, aby prokázal soulad účetnictví se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby je jeho hospodaření průkazné, anebo aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení náležitě prokázal. Důkazní prostředky zde budou spíše pocházet ze sféry mimo účetnictví a de facto nahradí či doplní nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné účetnictví.“ Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že v případě, kdy poplatník uplatňuje výdaje podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, leží na něm důkazní břemeno ohledně splnění zákonem stanovených podmínek pro daňovou uznatelnost uplatněných výdajů. „Důkazní břemeno tedy primárně stíhá daňový subjekt, a to v rozsahu tvrzení uvedeném v přiznání k dani. Poplatníka tíží důkazní břemeno ohledně jak faktického vynaložení jím deklarovaných nákladů, tak jejich skutečné výše (§ 31 odst. 9 zákona o správě daní). Pokud daňový subjekt neprokáže, od koho zboží či služby nabyl a jakou částku na jejich pořízení vynaložil, nelze jím deklarované výdaje uznat za daňově uznatelné výdaje ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Prokazování uskutečnění výdaje je sice prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. Po formální stránce perfektní doklady samy o sobě neprokazují uskutečnění v nich uvedené transakce, je-li relevantním způsobem zpochybněna pravdivost v nich uvedených údajů. Správce daně prokazuje existenci skutečností, které vyvrací věrohodnost, průkaznost či správnost tvrzení poplatníka a správnost jím předložených důkazních prostředků. V souzené věci nešlo o prokazovaní povinností, které stíhají jiný daňový subjekt, ale o zjištění faktické realizace deklarovaného plnění, ze kterého si žalobce uplatnil daňový výdaj.“ Dále krajský soud z judikatury Nejvyššího správního soudu obsažené v jeho rozsudku ze dne 16. 7. 2009, čj. 1 Afs 57/2009-8 dovodil, že „Podle ust. § 92 odst. 3 a 4 daňového řádu je daňový subjekt povinen prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván. Jak judikoval Ústavní soud, daňový subjekt má povinnost prokázat k výzvě správce daně jen ty skutečnosti, které sám tvrdí (nález ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95, 130/1996 Sb.). Z obsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím a jinými povinnými záznamy (např. rozsudek ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007 - 119 nebo rozsudek ze dne 22. 10. 2008, čj. 9 Afs 30/2008 – 86). Existence účetních dokladů, tj. příjmových dokladů či faktur, i když formálně bezvadných, však sama o sobě zpravidla ještě neprokazuje, že se operace, která je jejich předmětem, opravdu uskutečnila (rozsudek NSS ze dne 31. 12. 2008, čj. 8 Afs 54/2008 - 68, obdobně rozsudek ze dne 28. 2. 2006, čj. 7 Afs 132/2004 - 99). Správce daně proto může vyjádřit důvodné pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. Správce daně tíží důkazní břemeno ve vztahu k prokázání důvodnosti svých pochyb. Pokud správce daně unese své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným skutečnostem, je na daňovém subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví ve vztahu k předmětnému obchodnímu případu, popř. aby svá tvrzení korigoval. Daňový subjekt bude tyto skutečnosti prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím [viz rozsudek čj. 2 Afs 24/2007 - 119 a rozsudek čj. 9 Afs 30/2008 - 86, oba 1 Afs 57/2009 – 88 cit. shora, shodně též rozsudek ze dne 31. 5. 2007, čj. 9 Afs 30/2007 - 73, resp. ze dne 30. 4. 2008, čj. 1 Afs 15/2008 - 100]…… Dle § 24 odst. 1 se výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro účely stanovení základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem. Daňový subjekt nese důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že učinil výdaj a že tento výdaj souvisí s dosažením, zajištěním a udržením příjmů (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2005, čj. 2 Afs 90/2004 - 70)“. Stejné závěry, jaké vyslovil Nejvyšší správní soud v souvislosti s aplikací zákona č. 337/1992 Sb. lze vyslovil i při aplikaci zákona č. 280/2009 Sb. Hodnocením skutkových okolností projednávané věci v kontextu se shora uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná. V průběhu daňového řízení žalobce své důkazní povinnosti nedostál. Předložil sice formálně perfektní doklady, které ovšem, jak vyplývá ze shora uvedeného, nemohou být pro prokázání daňových výdajů dostatečným podkladem. Správce daně shledal pochybení na jeho straně z toho důvodu, že neprokázal svoje tvrzení, resp. že navrhované výslechy svědků se nestaly k prokázání tvrzených skutečností dostatečným důkazem. Navržení svědci, jak již bylo shora konstatováno, vypovídali pouze v obecné rovině o způsobu předání zboží a jeho zaplacení. Jejich výpovědi však nelze osvědčit jako důkaz o tom, že zboží předal a daňové doklady vystavil daňový subjekt, který byl na těchto dokumentech prezentován. A právě v tom spatřuje krajský soud oslabení důkazní pozice žalobce. K celé záležitosti musí krajský soud konstatovat, že postup žalobce při jeho podnikatelské činnosti především odporuje běžným obchodním vztahům. Za klíčové přitom žalobce považuje listinné důkazy ve formě dokladů o zaplacení, faktur a dodacích listů. Jak vyplynulo z důkazního řízení, dodavatel zboží – společnost TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o., přitom za rok 2008 nepodala daňové přiznání k dani z příjmů. V polovině roku 2008 pak podala návrh na zahájení insolvenčního řízení. Nikdo ze žalobcem navržených svědků přitom neprokázal, že by úhrada za dodané náhradní díly byla jakémukoliv zástupci od dodavatele uhrazena. Žalobce se v průběhu daňového řízení snažil předložením sešitu „dílna“ prokázat, že náhradní díly byly od jmenované společnosti dodány a použity k další činnosti. Ani tomuto názoru nemohl krajský soud přisvědčit. Je sice pravdou, že jednotlivé svědecké výpovědi sporadicky svědčily ve prospěch tvrzení, že jednotlivé opravy byly v průběhu zdaňovacího období jednotlivými svědky prováděny. I kdyby soud připustil, že se tak stalo, nelze považovat dané skutečnosti za důkaz toho, že použité náhradní díly dodala právě společnost TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o. Z uvedeného tedy vyplývá, že správci daně nepříslušelo, aby deklarované výdaje uznal za daňově uznatelné výdaje ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Prokazování uskutečnění výdaje je sice prvotně záležitostí dokladovou a v této části důkazního řízení žalobce obstál. Nicméně pokud dalšími důkazy příjem zboží od konkrétního dodavatele neprokázal, pak lze mít zato, že soulad skutečného stavu se stavem formálně právním v jeho případě nenastal. Jak již bylo shora konstatováno, po formální stránce perfektní doklady samy o sobě neprokazují uskutečnění v nich uvedené transakce, je-li relevantním způsobem zpochybněna pravdivost v nich uvedených údajů. Správce daně v daném důkazním řízení unesl svoje důkazní břemeno, když na základě navržených důkazů i důkazů, které si v daňovém řízení sám opatřil, vyvrátil věrohodnost, průkaznost a správnost tvrzení žalobce a správnost jím předložených důkazních prostředků. Krajský soud je názoru, že správce daně zjistil skutkový stav dostatečným a zákonným způsobem, vyvodil z něho logické závěry, které opřel o platné právní předpisy upravující danou problematiku. Ve světle vyslovených právních závěrů pak krajský soud považuje další žalobní námitky za nedůvodné, neboť rozhodnutí o nich by nebylo způsobilé změnit výrok tohoto rozsudku. Jednalo se především o námitku týkající se ověřování totožnosti osob dodávajících náhradní díly, dále námitku ohledně zajišťování dopravy těchto dílů žalobci včetně zajišťování razítek od dodavatele, či nesrovnalostí při pořizování záznamů o jednotlivých jízdách či vozidlech. Tyto námitky žalobcem v podané žalobě podrobně rozebírané nemohou nikterak konečný závěr soudu o absenci dalších důkazních prostředků vyvrátit. Za takto nastolené důkazní situace nelze přisvědčit závěru nepochybně vyslovenému v podané žalobě, dle něhož se žalobci principem věcné shody podařilo prokázat pořízení náhradních dílů právě od shora vzpomínaného dodavatele. Jak již bylo shora uvedeno, důkazem o zaplacení nemohou být pouze samotné, i když formálně bezvadné, písemné doklady. Pokud žalobce vyslovuje nepochybný závěr, že svědecké výpovědi svědčí ve prospěch jeho tvrzení, že při opravách vozidel používali svědci náhradní díly dodávané společností TRANSPORT BOHEMIA, s.r.o., nelze než zdůraznit, že takové závěry ve svědeckých výpovědích nelze dohledat. Krajský soud proto žalobu jako nedůvodnou ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal. Z obsahu správního spisu nevyplynulo, že by žalovanému v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady řízení vznikly.