31 Af 203/2013 - 48
Citované zákony (7)
Rubrum
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. v právní věci žalobce P. G., zastoupený Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem Hlinky 118, Brno, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutím ze dne 29. 10. 2013, č.j. 25978/13-5000-14102-703207, č.j. 25979/13-5000-14102-703207 a č.j. 25980/13-5000-14102-703207, takto:
Výrok
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků ne má právona náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobou včas podanou u Krajského soudu v Brně se žalobce domáhal zrušení tří rozhodnutí žalovaného a jemu předcházejících rozhodnutí správce daně současně, neboť tato spolu skutkově souvisejí a jsou založena na stejných právních otázkách. Napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2013, č.j. 25978/13-5000-14102-703207, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, územní pracoviště Brno-venkov ze dne 11. 1. 2013, č.j. 12665/13/3005-24801-707399, kterým byla žalobci jako daňovému subjektu za zdaňovací období 2008 doměřena daňová ztráta daně z příjmu fyzických osob a současně mu vznikla povinnost uhradit penále z doměřené ztráty. Dále šlo o rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2013, č.j. 25979/13-5000-14102-703207, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, územní pracoviště Brno-venkov ze dne 11. 1. 2013, č.j. 12700/13/3005- 24801-707399, kterým byla žalobci jako daňovému subjektu za zdaňovací období 2009 doměřena daňová ztráta daně z příjmu fyzických osob a současně mu vznikla povinnost uhradit penále z doměřené ztráty. A konečně se jednalo o rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2013, č.j. 25980/13-5000-14102-703207, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, územní pracoviště Brno-venkov ze dne 11. 1. 2013, č.j. 12714/13/3005- 24801-707399, kterým byla žalobci jako daňovému subjektu za zdaňovací období 2010 doměřena daňová ztráta daně z příjmu fyzických osob a současně mu vznikla povinnost uhradit penále z doměřené ztráty. Žalobce nesouhlasil s rozhodnutími žalovaného, který potvrdil závěry správce daně v dodatečných platebních výměrech. Proti dodatečným platebním výměrům brojil s tím, že překážkou pro zařazení jím vynaložených investic do daňově uznatelných výdajů není skutečnost, že investoval do nemovitosti ve vlastnictví jiné osoby, když má za cíl ji opravit a tuto v budoucnu jistě nabude do svého vlastnictví, a tedy jejím prostřednictvím bude moci realizovat své podnikání – pronájem nebytových prostor a bytových jednotek. Posuzované výdaje proto nelze hodnotit jako výdaje pouze na osobní potřebu podle § 25 odst. 1 písm. u) zákona o daních z příjmů. V obsahu žaloby nejprve shrnul skutková zjištění správce daně ohledně vlastnictví nemovitosti, popsal vývoj vlastnických vztahů k nemovitosti a uvedl, že v době, kdy začal jednat o odkupu spoluvlastnického podílu, byla nemovitost ve výrazně neuspokojivém stavu. Zdůraznil, že M. Š. (právnímu předchůdci současného vlastníka nemovitosti) bránilo v převodu spoluvlastnického podílu na nemovitosti na jinou osobu předběžné opatření Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2006, č.j. 37 C 106/2006-42, proto došlo k uzavření Smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Vlastník neměl dostatečné finanční prostředky na opravu a hrozil pokles hodnoty budovy, tudíž i zmaření možnosti využívat nemovitost podle záměru žalobce, proto bylo dohodnuto, že v rámci příprav na svoji budoucí ekonomickou činnost žalobce mohl do uzavření kupní smlouvy provádět opravy a údržbu budovy tak, aby byl zachován účel pronajímaných prostor. Žalobce stran posouzení uplatněných výdajů na opravy nemovitosti odkazoval na rozhodnutí ESD C-268-83 (Rompelman), v němž ESD uvedl, že získání nároku na budoucí převod vlastnických práv v části ještě nezhotovené budovy, s ohledem na pronájem těchto prostor v určitou dobu, může být považován za ekonomickou činnost ve smyslu čl. 4 šesté směrnice. Podle názoru žalobce se rozhodnutí na jeho věc vztahuje, neboť v jádru jde o podobný problém, kdy je třeba posoudit jeho ekonomickou činnost. Správce daně a žalovaný se při hodnocení jeho daňové povinnosti mohli omezit jen na prošetření toho, zda nemovitost umožňuje komerční pronájem či nikoliv. Dále namítal, že ač jeho činnost byla v předmětných zdaňovacích obdobích zaměřena výhradně na opravy nemovitosti a investice zatím nevedly k žádnému finančnímu prospěchu na jeho straně, prospěch z inkasovaného nájemného je očekáván v případě uzavření kupní smlouvy. Vlastníku nemovitosti bránilo v dispozici s nemovitostí předběžné opatření, proto byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí a bylo dohodnuto, že žalobce může do uzavření kupní smlouvy provádět na budově opravy v rámci její údržby. Zdůraznil, že jeho zájem na získání vlastnictví k celé budově skutečně trvá a smluvní strany jednoznačně směřují k uzavření kupní smlouvy. Za rozhodné považoval posouzení toho, zda je v budoucnu možné, aby se stal vlastníkem nemovitosti, do které investoval, a že jeho investice do nemovitosti přinesou zisky v budoucnu. S ohledem na to namítal, že investice nebyly dobrovolným plněním, ale součástí jeho ekonomické činnosti. Na podporu svých tvrzení se odvolával na rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 30 Ca 57/98, a Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 Afs 40/2011-69, z nichž citoval, když měl za to, že závěry v nich přijaté jsou použitelné i pro danou věc. Nemohl se ztotožnit s tím, že žalovaný k judikatuře jím v odvolání namítané uvedl, že soudní rozhodnutí nejsou pramenem práva a jsou závazné jen ve věci, v níž byly vyneseny. Měl za to, že žalovaný se v napadených rozhodnutích s žalobcem použitou judikaturou dostatečně nevypořádal. S odkazem na internetový portál Daňaři online rozebíral, co lze považovat za opravu, údržbu nebo technické zhodnocení nemovitosti, a s odvoláním na přehled provedených oprav zdůraznil, že ke změně technických parametrů opravovaných částí budovy nedošlo, jednalo se skutečně o opravy, případně údržbu nemovitosti, ne technické zhodnocení. Žalobce pak uzavřel, že uskutečněné investice do nemovitosti jsou výdaji vynaloženými na dosažení, udržení nebo zajištění příjmů. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění svých rozhodnutí, neboť žalobní námitky se shodují s námitkami žalobce v odvoláních proti platebním výměrům a žalobce setrvává na argumentaci použité v odvolacím řízení. Rekapituloval zjištění vyplývající z daňové kontroly a uvedl, že v žalobě je patrná jediná zásadní žalobní námitka, kterou žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného o nemožnosti uznat výdaje na opravu, údržbu nebo technické zhodnocení majetku (nemovitosti), který není zařazen do obchodního majetku poplatníka, za výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely. K jednotlivým žalobním námitkám použil shodnou argumentaci jako v odůvodnění napadených rozhodnutí. K žalobcem namítanému nedostatečnému vypořádání s judikaturou takový závěr vyvracel. Platební výměry tedy měly být vydány, žalobce se nedomáhá toho, že mu vůbec měla vzniknout jakákoliv daňová povinnost (neměla být vyměřena ztráta) nebo že by uplynula prekluzivní lhůta pro vyměření daně, proto navrhl zamítnutí žaloby. Doplnil, že z ničeho nevyplývá, že by v daném případě byly dány důvody, aby soud zrušil rovněž rozhodnutí správce daně prvního stupně. Žalobce v replice uvedl, že se obsahově téměř shoduje s odůvodněními žalobou napadených rozhodnutí o odvolání a nadále nesouhlasil s právním názorem žalovaného, který vyvracel totožnými argumenty jako v žalobě. Nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že z ničeho nevyplývá, že by v daném případě byly dány důvody pro to, aby soud při přezkoumání rozhodnutí žalovaného zrušil rovněž rozhodnutí správce daně prvního stupně, a odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Aps 2/2008-76, ze dne 24. 11. 2009 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2007, č.j. 1 As 60/2006-106. Z jeho návrhu je zřejmé, že rozhodnutí správce daně nikdy neměly být vydány, jelikož žalobci vůbec neměla vzniknout daňová povinnost (neměla být vyměřena daňová ztráta v nové výši), proto je namístě, aby soud zrušil i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalovaný v reakci na repliku žalobce poznamenal, že tento neuvedl nic nového, pročež také setrval na dosud vyjádřeném právním názoru. Žalobcem v replice odkazovanou judikaturu nepovažoval za vhodnou, neboť v usnesení č. j. 1 As 60/2006-106 Nejvyšší správní soud řešil primárně otázku přípustnosti kasační stížnosti a v případě rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vydaného pod č. j. 1 Aps 2/2008-76 šlo o věc, kde byl aplikován správní řád, který se pro správu daní, případně daňové řízení nepoužije. Krajský soud v Brně přezkoumal v rámci podané žaloby napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobních bodů, přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu podle ust. § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Podle § 51 odst. 1 s.ř.s. rozhodl soud o žalobě bez nařízení jednání, poté, kdy účastníci řízení s takovým postupem vyslovili souhlas. Žaloba není důvodná. Ze správního spisu vyplynulo, že dne 11. 11. 2011 byla u žalobce Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, územní pracoviště Brno-venkov, zahájena daňová kontrola daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2008, 2009 a 2010. Výsledkem daňové kontroly za rok 2008 bylo snížení ztráty o částku 1 176 371 Kč, za rok 2009 o částku 3 753 974 Kč a za rok 2010 o částku 5 230 405 Kč. Předmětem doměřené daně bylo neuznání výdajů vynaložených žalobcem jako daňovým subjektem na opravu a údržbu nemovitosti, která není v jeho vlastnictví, a to v souladu s § 25 odst. 1 písm. u) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění. Při kontrole správní orgán zjistil, že žalobce uplatnil v daňových přiznáních za období 2008, 2009 a 2010 jako daňově účinné výdaje na opravy a vybavení budovy na Jakubském náměstí 1 v Brně, kterou nevlastnil. Vlastníkem nemovitosti byl M. Š., jenž roku 2009 zdědil spoluvlastnický podíl M. Š. a roku 2012 se po zisku podílu R. O. stal výlučným vlastníkem. Žalobce uzavřel s M. Š. dne 11. 5. 2007 smlouvu o smlouvě budoucí kupní a následně dodatek č. 1 a dodatek č. 2 k této smlouvě, jejímž předmětem byl zejména závazek uzavřít kupní smlouvu, na základě které bude převedeno vlastnické právo k nemovitosti z M. Š. na žalobce. Z důkazních prostředků vyplynulo, že žalobce prováděl od roku 2007 stavební práce na výše uvedené nemovitosti a výdaje uplatnil v rámci své podnikatelské činnosti podle § 7 zákona o daních z příjmů do daňových výdajů. Správní orgán ve zprávě o daňové kontrole zhodnotil, že žalobce dosud neměl zisk z pronájmu a nebyla uzavřena žádná nájemní smlouva, je pouze zajištěn budoucí nárok na odkup budovy, když účelem smlouvy o smlouvě budoucí není vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a smlouva pamatuje i na situaci, kdy by k uzavření kupní smlouvy do určité doby nedošlo, a tak nelze učinit závěr, že žalobce nabude nemovitost najisto. Správce daně ve zprávě o daňové kontrole odkázal na § 25 odst. 1 písm. u) zákona o daních z příjmů a uzavřel, že nelze uznat výdaje vynaložené na opravu, údržbu nebo rekonstrukci majetku soužícího k podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti, které poplatník uvedený v § 2 zákona o daních z příjmů nezařadí do obchodního majetku podle § 4 odst. 4 zákona o daních z příjmů. Zařazení do obchodního majetku nelze provést, pokud daňový subjekt není vlastníkem předmětného majetku, a tak žalobce nemůže uplatnit výdaje související s opravami a špatný stav nemovitosti v době podpisu smlouvy o smlouvě budoucí kupní na tom nic nemění, proto výdaje jsou osobní potřebou žalobce. Na základě výše uvedeného správce daně vydal shora označené dodatečné platební výměry, které žalobce napadl včasnými odvoláními, v nichž nesouhlasil s tím, že by se v dané věci jednalo o výdaje na osobní potřebu a navrhl vydané dodatečné platební výměry zrušit. Žalovaný zamítl odvolání žalobou napadenými rozhodnutími a odvoláním napadená rozhodnutí potvrdil, což odůvodnil s odvoláním na ust. § 24 odst. 1, 2, § 25 a § 4 odst. 4 zákona o daních z příjmů tím, že daňový subjekt by mohl daňově uznatelné výdaje na opravy, údržbu a technické zhodnocení ve smyslu § 24 zákona o daních z příjmů uplatnit pouze pokud by nemovitost byla součástí jeho obchodního majetku ve smyslu § 4 odst. 4 zákona o daních z příjmů, a tedy by musela být ve vlastnictví daňového subjektu. Žalobce však tyto podmínky nesplnil, nemovitost v roce uplatněných výdajů v rámci své podnikatelské činnosti nevlastnil, ani nedoložil, že by byl v pozici nájemce a současně smluvně zavázán k opravám nemovitosti. Jednotlivé odvolací námitky pak vypořádal níže uvedenými argumenty. Zpochybnil tvrzení žalobce o jistém budoucím nabytí nemovitosti s tím, že i přes zrušení předběžného opatření dosud nedošlo k převodu vlastnického práva, jsou proto namístě pochybnosti o skutečném úmyslu žalobce nemovitost v blízké době nabýt. Investice do cizí nemovitosti jsou soukromou věcí žalobce bez vlivu na jeho daňovou povinnost a nelze je z daňového hlediska považovat za podnikatelskou činnost ani z hlediska její přípravy. Stejně tak se nemůže jednat o nezbytně vynaložené výdaje spojené se zahájením činnosti ve smyslu § 5 odst. 7 zákona o daních z příjmů, když žalobce již 5 let investuje do cizí nemovitosti s příslibem, že někdy dojde k odkupu nemovitosti a následně jejímu využití k podnikatelské činnosti žalobce. Vynaložené výdaje podle odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí nelze považovat za výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů, neboť je nutno zohlednit věcnou a časovou souvislost příjmů a výdajů, kterou v dané věci nelze dovodit. Smlouva o smlouvě budoucí kupní je jen příslibem, že k převodu vlastnického práva může dojít a smlouva ošetřuje i situaci, kdy k převodu nedojde, a tvrzení o budoucím dosažení příjmů je spekulativní. Žalovaný též poukázal na nález ÚS ze dne 23. 4. 2001, sp. zn. II ÚS 67/2000, dle kterého finanční orgány musí mít právo výdaje za určitých podmínek neuznat. Žalovaný se s aplikací rozhodnutí ESD C-268-83 (Rompelman) s poukazem na rozdílné skutkové a právní okolnosti, za nichž žalobce realizoval záměr pořídit nemovitost, neztotožnil. Podobně se vypořádal s odkazem žalobce na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 57/98, když jeho závěry považoval za bez dalšího neaplikovatelné, neboť skutkový stav v případě žalobce je odlišný a žalobce k opravám žádná smlouva nezavazuje, k těmto je pouze oprávněn a jejich uskutečnění bylo pouze na jeho dobrovolném rozhodnutí. S obdobným odůvodněním neakceptoval jako na danou věc použitelné závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č.j. 7 Asf 40/2011-69. K použití judikatury v obecné rovině poznamenal, že tato má význam pro sjednocování rozhodování soudů, zatímco jednou ze zásad daňového řízení je postupovat v souladu s právními předpisy. Žalovaný uzavřel, že předmětem sporu není posouzení charakteru vynaložených výdajů jako opravy, anebo technického zhodnocení, když žalobce neuzavřel nájemní vztah. Vynaložení investic bylo dobrovolným rozhodnutím žalobce. Podstata žaloby spočívá v nesouhlasu žalobce se závěry daňových orgánů, že jím učiněné investice do cizí nemovitosti jsou výdaji na osobní potřebu žalobce, když tento měl za to, že se jedná o výdaje na opravu, případně údržbu nemovitosti, kterou zatím nevlastní, avšak výdaje vynaložil na dosažení, udržení nebo zajištění příjmů v přímé souvislosti se svojí ekonomickou činností (pronájem bytů a nebytových prostor), když s ohledem na uzavřenou smlouvu o smlouvě budoucí kupní byl přesvědčen, že nemovitost do svého vlastnictví nabude a následně mu bude plynout příjem z pronájmu. Správce daně i žalovaný odvolací orgán dospěli k závěru, že v případě výdajů na opravy nemovitosti, vynaložených a uplatněných žalobcem, se s ohledem na § 25 odst. 1 písm. u) zákona o daních z příjmů nemůže jednat o daňově uznatelné výdaje, protože žalobce není vlastníkem nemovitosti a tato tak není součástí jeho obchodního majetku. Jak patrno ze shora uvedeného, žalobce setrvával na svých tvrzeních po celé daňové řízení, veškeré jeho námitky proti výsledkům daňové kontroly, kde zpráva o daňové kontrole je podkladem pro rozhodnutí žalovaného, byly žalovaným vypořádány, a žalobní námitky se od námitek odvolacích nikterak neliší. Soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů žalovaného, který se s odvolacími námitkami žalobce v žalobou napadených rozhodnutích vypořádal. Podle ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném ve shodné podobě v roce 2008, 2009 a 2010 výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích obdobích ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněny. Pokud poplatník účtuje v souladu se zvláštním právním předpisem některé účetní operace kompenzovaně, posuzují se náklady, jejichž uznatelnost je limitována výší příjmů s nimi souvisejících, obdobně jako by byly účtovány odděleně náklady a výnosy. Podle ustanovení § 25 odst. 1 písm. u) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném ve shodné podobě v roce 2008, 2009 a 2010 za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat výdaje na osobní potřebu poplatníka; včetně výdajů vynaložených na opravu, údržbu nebo technické zhodnocení majetku sloužícího k podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti (§ 7), který poplatník uvedený v § 2 nezařadí do obchodního majetku podle § 4 odst. 4. (pozn.: část věty za středníkem byla do citovaného ustanovení vložena zákonem č. 438/2003 Sb. s účinností od 1. 1. 2004) Podle ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném ve shodné podobě v roce 2008, 2009 a 2010 obchodním majetkem se pro účely daně z příjmů fyzických osob rozumí souhrn majetkových hodnot (věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných jiných hodnot), které jsou ve vlastnictví poplatníka a o kterých bylo nebo je účtováno anebo jsou nebo byly uvedeny v evidenci majetku a závazků pro účely stanovení základu daně a daně z příjmů (dále jen "daňová evidence"). Dnem vyřazení majetku z obchodního majetku poplatníka se rozumí den, kdy poplatník o tomto majetku naposledy účtoval nebo jej naposledy uváděl v daňové evidenci. Ze systematiky zákona o daních z příjmů zřetelně vyplývá, že jeho ust. § 25 je speciálním ustanovením k ust. § 24 odst.
1. Je-li tedy naplněna hypotéza ustanovení § 25 zákona o daních z příjmů, nelze aplikovat ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Pokud majetek není ve vlastnictví poplatníka nebo o něm nebylo účtováno, jak předvídá ust. § 4 odst. 4 zákona o daních z příjmů, ve shora citovaném znění, nejedná se o obchodní majetek, přičemž postačí nesplnění jedné z uvedených podmínek. Pokud tedy nemovitost nebyla ve vlastnictví žalobce, neplynuly mu v souvislosti s ní žádné příjmy a žalobce o tomto majetku neúčtoval, nemohlo se jednat o jeho obchodní majetek, a současně žalobce byl poplatníkem ve smyslu § 2 zákona o daních z příjmů, je bez významu jeho námitka spočívající v tom, že uvedené výdaje jsou výdaji vynaloženými na dosažení, udržení nebo zajištění příjmů, a tedy splňují podmínky uvedené ve shora citovaném ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů; splnění podmínek v tomto ustanovení uvedených ještě samo o sobě nepostačuje k uznání posuzovaného výdaje jako daňově uznatelného. Závěr, že předmětná nemovitost nebyla součástí obchodního majetku žalobce, je uveden jak ve zprávě o výsledku daňové kontroly, tak v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobce si byl této skutečnosti vědom, což sám uvedl již na výzvu správního orgánu v daňovém řízení a později jak v odvolání, tak v podané žalobě. Ostatně tato skutečnost byla mezi stranami nesporná a soud z ní vyšel, když shodně jako správce daně a žalovaný uzavřel, že v daném případě se jedná o výdaje na osobní potřebu žalobce. Tyto závěry korespondují se závěry, k nimž dospěl též Krajský soud v Českých Budějovicích v rozhodnutí ze dne 3. 7.1996, sp. zn. 10 Ca 190/96 týkající se případu, v němž žalobce uplatnil jako daňově účinný výdaj na opravu cizí nemovitosti, kterou měl nabýt na základě budoucí smlouvy, když tvrdil, že do uzavření kupní smlouvy neplatil nájem a výdaje na opravy jej nahrazují. Uvedený soud dospěl k závěru, že „výdaje na opravu nemovitosti nelze uznat jako náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů ani přesto, že ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní byl vlastníkem nemovitosti vysloven souhlas s opravami nemovitosti na žalobcovy náklady.“ Uvedené stanovisko je dle názoru soudu použitelné i pro posuzovaný případ. Na výše uvedeném závěru o nedůvodnosti žaloby tak nemůže nic změnit ani tvrzení žalobce o v budoucnu jistém nabytí nemovitosti, do které investoval, stejně jako souvislost těchto investic s možným budoucím příjmem z pronájmu, který je jeho podnikatelskou činností. Smlouva o smlouvě budoucí kupní podle přesvědčení soudu, podobně jako dle názoru žalovaného, není vzhledem k okolnostem případu a ujednáním obsaženým v předmětné smlouvě a jejích dodatcích dostatečným dokladem o deklarovaném primárním účelu jeho počínání spočívajícím ve vynakládání investic do cizí nemovitosti pro její zachování, neboť má vážný úmysl tuto nabýt do svého vlastnictví. Nerozhodné je pak i posouzení charakteru žalobcem učiněných investic z toho pohledu, zda se jedná o opravy, anebo o technické zhodnocení. Důvodem pro zrušení žalobou napadených rozhodnutí nemohou být pak ani námitky žalobce, podle kterých se správce daně a odvolací orgán nevypořádali s judikaturou, kterou oponoval, včetně rozhodnutí ESD C-268-83 ve věci Rompelman, kde se jednalo o věc týkající se nepřímé daně (DPH) a ne o přímou daň z příjmů. Soud se kloní k závěru, že správní orgány se v odůvodnění rozhodnutí s odkazem žalobce na danou judikaturu vypořádaly a tato ani není pro rozhodnutí ve věci významná, neboť hodnocení žalobcem uplatněných výdajů jako daňově uznatelných stále brání ust. § 25 odst. 1 písm. u) zákona o daních z příjmů. K odkazu žalobce na judikáty ve věci zdejšího soudu sp.zn. 30Ca 57/98 a ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp.zn. 7 Afs 40/2011 pro úplnost soud dodává, že v každé konkrétní věci jde o individuální posouzení tam řešené kauzy, dopadá na konkrétní projednávaný případ a může být vždy vykládáno jen v kontextu řešené věci. Nejsou-li splněny podmínky předvídané kogentním ustanovením § 25 odst. 1 písm. u) zákona o daních z příjmů ve znění účinném v letech 2008, 2009 a 2010, nemohou být náklady vynaložené na opravu nemovitosti ve vlastnictví třetí osoby daňově uznatelným výdajem. Takové resumé je zcela logické, odpovídá právní úpravě platné v rozhodném období pro posouzení dané věci a v odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zcela zřetelně uvedeno. Vzhledem ke shora uvedenému má soud za to, že žádná z námitek žalobce není důvodná, a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s.ř.s., neboť žalobce úspěšný nebyl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly. Proto rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.