31 Af 23/2013 - 65

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové, soudce JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. a soudce Mgr. Petra Šebka, v právní věci žalobce R. B., zastoupeného Mgr. D. J., obecnou zmocněnkyní, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, se sídlem náměstí Svobody 4, Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního úřadu v Hodoníně ze dne 20. 12. 2012, č. j. 184395/12/309911708628, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právona náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 11. 3. 2013 (dána k poštovní přepravě dne 8. 3. 2013) domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Finančního úřadu v Hodoníně (dále jen „správce daně“) ze dne 20. 12. 2012, č. j. 184395/12/309911708628 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo částečně prominuto penále na dani z příjmů fyzických osob ve výši 60.359 Kč, na základě žádosti žalobce o prominutí příslušenství daně vážícího se k daňovým povinnostem na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 1993 a 1997 až 2009 včetně. Žalobou se domáhá také uhrazení nákladů soudního řízení.

2. S účinností od 1. 1. 2013 došlo zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů a vyhlášky Ministerstva financí č. 48/2012 Sb., o územních pracovištích finančních úřadů, která se nenacházejí v jejich sídlech, ke změně organizační struktury správních orgánů pro výkon správy daní tak, že byly zřízeny finanční úřady s působností na území vyššího územního samosprávného celku, jehož název je součástí názvu příslušného finančního úřadu, proto je tedy žalovaným v řešeném případě Finanční úřad pro Jihomoravský kraj.

3. Žádost o prominutí příslušenství daně byla doručena správci daně dne 31. 12. 2010. Dne 25. 5. 2011 byla předmětná žádost rozhodnutím správce daně, č. j. 116602/11/309911708628, zamítnuta. Toto rozhodnutí bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2012, č. j. 31Af 127/2011-40, zrušeno. Napadené rozhodnutí v nyní řešené kause je tedy již druhým rozhodnutím ve věci samé, a správce daně byl tedy vázán právními názory zdejšího soudu ve výše uvedeném rozhodnutí.

II. Obsah žaloby

4. Žalobce odůvodnil žalobu tím, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné pro jeho nepřezkoumatelnost a dále z důvodu absence základních náležitostí rozhodnutí, zejména ve výrokové části a dále v části odůvodnění a vymezil okruh 4 níže uvedených žalobních námitek.

5. Nesprávné poučení o odvolání – žalobce má za to, že žalovaný jej nesprávně poučil o nemožnosti užití odvolání a má za to, že v souladu s v žalobě citovanou judikaturou bylo povinností žalovaného proti napadenému rozhodnutí připustit užití řádného opravného prostředku.

6. Nepřezkoumatelnost výroku napadeného rozhodnutí – žalobce žádal prominout veškeré sdělené i nesdělené příslušenství daně za zdaňovací období let 1993 až 2009 včetně, ale ve výroku žalovaného rozhodnutí jsou taxativně žalovaným uvedená rozhodnutí, kterým částečně vyhovuje (promíjí příslušenství daně) žádosti žalobce či nikoliv, ovšem tato rozhodnutí nejsou všemi rozhodnutími, o jejichž prominutí žalobce žádal. Tedy tento výrok nemá oporu ve skutkovém stavu, což žalobce příkladmo uvádí na rozhodnutí správce daně ze dne 14. 11. 2007, č. j. 110834/07/309912/2625 a uvádí další neukončený výčet těchto případů, kdy byly žalobci doručeny nejrůznější platební výměry na úroky z prodlení či penále za jednotlivá zdaňovací období, avšak nic z toho žalovaný v napadeném rozhodnutí nikterak nezohlednil. Dále se žalovaný nezabýval a nerozhodl o zdaňovacích období let 1994 – 1996.

7. Věcná nepříslušnost správce daně – vzhledem k druhé žalobní námitce namítá žalobce i věcnou nepříslušnost správce daně za stavu, kdy správce daně byl oprávněn rozhodovat o prominutí příslušenství k dani pouze o žádosti nepřesahující 600.000 Kč. Za daných okolností je k vydání rozhodnutí příslušené Ministerstvo financí.

8. Nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozhodnutí – žalobce napadá, že použitá správní úvaha je zcela nedostatečná a nemá oporu ve skutkovém stavu. Žalobce namítá, že není ani zřejmé, ze které předchozí žádosti žalobce o prominutí daně žalovaný vycházel, jak v napadeném rozhodnutí posuzoval procentuální částku prominutí, jaké důvody posuzoval, které přijal, které odmítl apod. V případě napadeného rozhodnutí došlo nejen ke zneužití správního uvážení v daném případě, ale i v řízení předcházejícím. Výrok „částečně promíjí“ opět bez jakékoliv správní úvahy pouze konstatuje, že uvedené důvody posoudil žalovaný jako opodstatněné a při svém rozhodování je zohlednil do celkové výše promíjeného příslušenství a to bez dalšího. Žalovaný při svém rozhodnutí nerespektoval ani pro něj závazný Pokyn řady DS, č. j. 43/95 879/2009, ani Pokyn DS č. 159/2007, č. j. 43/33897/2007-431, ani Pokyn č. D-330, č. j. 43/85 111/2009-431. K bodu 1 odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatuje, že odůvodnění odkazem na listinu vydanou Finančním ředitelstvím je zcela nedostatečné. K bodům 2-3 napadeného rozhodnutí pak žalobce uvádí, že tyto jsou nedostatečně odůvodněny a odporují skutkovému stavu a odůvodnění k bodům 4-14 je nepřezkoumatelné, jelikož Pokyn DS stanoví u každého důvodu procentuální prominutí, což žalovaný nereflektoval (a to v některých případech ani při svém prvním rozhodnutí) a zvolil pouze formální nicneříkající a nepřezkoumatelné odůvodnění, čímž zkrátil žalobce na jeho právech.

III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce

9. Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 23. 4. 2013, navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl a odkázal především na napadené rozhodnutí. Zároveň žalovaný odmítl námitky žalobcem vznesené, podrobně se vyjádřil ke skutkovým zjištěním s tím, že respektoval pravidla stanovená v Pokynu Ministerstva financí č. D-330 ze dne 29. 10. 2009, č. j. 43/85 111/2009-431 (dále jen „Pokyn D-330“) i jemu předcházejících závazných pokynech – Metodických postupech pro vyřizování žádostí o prominutí daně a příslušenství daně – dovolal se judikatury Nejvyššího správního soudu a konstatoval, že ve vyjádření k žalobě obhájil svůj názor, že v napadené věci postupoval v souladu se zákonem a k porušení subjektivních práv žalobce nedošlo. K žalobním námitkám uvedeným v bodech [6] a [7] pak zdůraznil, že v době rozhodování byla příslušenství za zdaňovací období, jichž se uváděná namítaná rozhodnutí (jejich výčet) týkala, buď ve výši 0 Kč v důsledku již dříve vydaných rozhodnutí o prominutí příslušenství daně, nebo byla nahrazena platebními výměry, které sdělovaly aktuální výši příslušenství daně za uvedená zdaňovací období. Proto se správce daně tímto namítaným zdaňovacím období nezabýval a pouze konstatoval, že příslušenství daně nevzniklo. Namítanými lety 1994 – 1996 se správce daně zabývat nemohl, jelikož žalovaný nemůže rozhodnout nad rámec žádosti žalobce. Žalovaný pak byl také věcně příslušný k projednání žádosti, jelikož příslušenství daně za jednotlivá zdaňovací období nepřesáhla částku 600.000 Kč. K ostatnímu pak žalovaný uvádí, že vždy důsledně vycházel ze zjištěného skutkového stavu a spisového materiálu, postupoval zcela v souladu se zákonem a dle pro něj závazných pokynů Ministerstva financí a neshledal v rámci svého správního uvážení důvody pro prominutí příslušenství daně a navrhuje tedy zamítnutí žaloby.

10. Žalobce ve své replice, doručené zdejšímu soudu dne 20. 6. 2013, uvedl, že na žalobě i jednotlivých žalobních bodech nadále trvá. Stále zdůrazňuje, že tvrzení žalovaného jsou účelová a nemající oporu ve spisovém materiálu. Stále setrvává na svém názoru, že žalovaný nepostupoval dle Pokynů Ministerstva financí a uvádí citaci z Pokynu D-330 k vazbě na skutkový stav v řešené kause. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu pak dodává, že mu mělo být z důvodu tvrdosti zákona příslušenství k dani prominuto, a že správní uvážení správce daně je v daném případě nedostatečně odůvodněné a zcela nepřezkoumatelné. Trvá na svém žalobním návrhu a zrušení napadeného rozhodnutí.

IV. Posouzení věci krajským soudem

11. V den nařízeného jednání (dne 4. 3. 2015) byla zdejšímu soudu v 8:41 h. doručena elektronickou poštou plná moc žalobce udělená Mgr. Daně Janáčkové s tím, že zástupkyně žalobce současně požádala soud o odročení nařízeného soudního jednání z důvodu její akutní nemoci. Tuto svou nemoc nikterak ničím nedoložila (např. neschopenkou či jiným odborným lékařským vyjádřením). Vzhledem k tomu, že žalobce byl řádně předvolán a lhůta k přípravě na jednání zůstala zachována (předvolání doručeno žalobci dne 19. 2. 2015), postupoval soud v souladu s ustanovením § 49 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“): „Neúčast řádně předvolaných účastníků nebrání projednání a skončení věci, nejsou-li důvody pro odročení podle § 50.“ a za užití ustanovení § 50 s.ř.s.: „Z důležitých důvodů může být jednání odročeno. Soud může odročit jednání též tehdy, jestliže to účastníci shodně navrhnou.“ neshledal soud takové důležité důvody, aby bylo jednání odročeno a usnesením rozhodl, že bude jednáno v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupkyně. Žalovaný během nařízeného jednání setrval na svém procesním stanovisku.

12. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) osobou k tomu oprávněnou dle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. a jde o žalobu přípustnou ve smyslu ustanovení § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.

13. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a na základě ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. ji zamítl.

14. Podstata věci je založena na zodpovězení otázky, zda správce daně postupoval při žádosti žalobce o prominutí předmětné daně v souladu se zákonem. Vzhledem k ustanovení § 264 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „DŘ“): „Žádosti o prominutí daně nebo příslušenství daně, žádosti o prominutí daňového nedoplatku, žádosti o posečkání daně nebo její zaplacení ve splátkách, které byly podány podle dosavadních právních předpisů a které nebyly vyřízeny do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se posoudí podle podmínek obsažených v dosavadních právních předpisech.“ a vzhledem k faktu, že žádost byla podána v době účinnosti zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve zněním účinném pro projednávanou věc (dále jen „ZSDP“), bylo třeba posoudit žalobcovu žádost dle ustanovení § 55a ZSDP, což také žalovaný učinil.

15. K žalobní námitce uvedené v bodě [5] tohoto rozhodnutí, zdejší soud uvádí, že napadené rozhodnutí obsahuje poučení ve znění: „Proti tomuto rozhodnutí nelze uplatnit opravné prostředky.“ Dle ustanovení § 55a odst. 4 ZSDP: „Rozhodnutí o žádosti o prominutí daně nemusí obsahovat odůvodnění a opravné prostředky proti němu se nepřipouštějí.“ Dikce zákona je v daném případě zcela jednoznačná, nebyla stran opravných prostředků prolomena ani kasačním soudem (ohledně prolomení dikce stran odůvodnění viz dále v textu tohoto rozhodnutí), naopak jím byla potvrzena v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 Afs 44/2009-64 (publikováno ve Sbírce NSS pod č. 2249/2011 Sb.), podle kterého „Ustanovení § 55a odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, podle něhož se proti rozhodnutí o žádosti o prominutí daně opravné prostředky nepřipouštějí, je třeba vykládat tak, že opravné prostředky nelze uplatnit jak proti rozhodnutí, kterým se žadateli promine daň či příslušenství daně zcela nebo zčásti, tak proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti. Obdobně nelze uplatnit opravný prostředek proti plošnému prominutí daně prostřednictvím tzv. generálního pardonu ministerstva financí.“ a tak musí na základě výše uvedeného zdejší soud jednoznačně konstatovat, že poučení správce daně bylo zcela dostatečné a zákonné a uvedená žalobní námitka je tedy nedůvodná.

16. Úvodem je dle krajského soudu uvést ustálenou judikaturu v řešené věci. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 15/2007-106: „(I.) Ačkoliv zde není veřejné subjektivní právo daňového dlužníka na poskytnutí daňové úlevy ve formě „prominutí daně“, je rozhodnutí příslušného správce daně vydané podle § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přezkoumatelné ve správním soudnictví. (II.) Správní soud pak při přezkoumávání takového rozhodnutí o prominutí daně, které vychází toliko ze správního uvážení rozhodujícího orgánu, zkoumá, zda bylo vydáno v řádném řízení vymezeném normami hmotného i procesního daňového práva s vyloučením případné svévole rozhodujícího orgánu.“ Ústavní soud pak ve svém usnesení ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV.ÚS 2323/07 konstatoval, že „Ustanovení § 55a zákona o správě daní a poplatků upravující prominutí daně či jejího příslušenství je právní normou, která zahrnuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení; neurčitý právní pojem, zde představovaný „důvody nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů“ (jako předpoklad prominutí daně) a „důvodem odstranění tvrdosti“ (jako další možný předpoklad prominutí příslušenství daně) nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na posouzení v každém jednotlivém případě. Zákonodárce takto vytvořil prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého právního pojmu či nikoli, přičemž s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek; je pak na uvážení správního orgánu - ve stanovených mezích - takový následek určit, jmenovitě rozhodnout, zda žádosti daňového dlužníka vyhovět a daň či její příslušenství prominout či nikoli.“ Je třeba také dle zdejšího soudu vycházet z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2010, č. j. 5 Afs 51/2010-107, ve kterém kasační soud konstatoval: „Dle § 55a odst. 1 daňového řádu může ministerstvo daň zcela nebo částečně prominout z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. U příslušenství daně tak může učinit i z důvodu odstranění tvrdosti. K tomuto prominutí může dojít v kterémkoli stadiu daňového řízení. Dle odst. 2 citovaného ustanovení může ministerstvo obecně závazným právním předpisem zmocnit k provádění tohoto svého oprávnění správce daně. V tomto zmocnění vymezí bližší podmínky, zejména okruh důvodů a výši daně, která z těchto důvodů může být posouzena a prominuta. Na základě zákonného zmocnění ministerstvo financí vyhláškou č. 299/1993 Sb. ze dne 1. prosince 1993 zmocnilo územní finanční orgány k promíjení příslušenství daně. Ve smyslu § 1 odst. 1 citované vyhlášky může finanční úřad k zamezení nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů nebo tvrdosti zcela nebo částečně prominout příslušenství daně podle daňových zákonů, s výjimkou exekučních nákladů, a to maximálně do výše 600 000 Kč v běžném kalendářním roce u jednoho daňového dlužníka a jedné daně.“

17. Dle § 55a odst. 4 ZSDP nemusí rozhodnutí o žádosti o prominutí daně obsahovat odůvodnění a opravné prostředky proti němu se nepřipouštějí, nicméně kasační soud ve svém již jednou citovaném rozsudku ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 Afs 44/2009-64 (publikováno ve Sbírce NSS pod č. 2249/2011 Sb.) uvedl, že „pokud rozhodnutí o prominutí daně dle § 55a daňového řádu podléhá soudnímu přezkumu, musí mít soud možnost přezkoumat, z jakých důvodů tak správce daně učinil. S ohledem na potřebu odstranit pochybnosti o dostatečně spolehlivě zabezpečené objektivitě a transparentnosti při rozhodování o prominutí daně je nutné v rozhodnutí o prominutí uvádět též odůvodnění, přestože to zákonná úprava nestanoví.“ Nejvyšší správní soud je toho názoru, že pokud správce daně dospěje k závěru, že nastaly podmínky pro prominutí příslušenství daně, měl by se rovněž vyjádřit i k důvodu, pro který penále prominul v konkrétní výši. Z citovaného je zcela zřejmé, že účelem tohoto postupu je zavést do praxe Ministerstva financí a územních finančních orgánů větší transparentnost rozhodování kompetentních orgánů o žádosti o prominutí příslušenství daně, jejíž zárukou je odůvodnění těchto rozhodnutí, resp. odůvodnění aplikovaného správního uvážení příslušných orgánů při jejich rozhodovací činnosti, přestože z dikce zákona taková povinnost nevyplývá.

18. Ve světle výše uvedených závěrů je dle právního názoru zdejšího soudu finanční úřad (případně ministerstvo) povinen v rozhodnutí o prominutí daně vymezit předmět řízení, a pokud se jedná o prominutí příslušenství, je třeba trvat na tom, aby finanční úřad specifikoval daň, s níž se žadatel dostal do prodlení, přičemž součástí identifikace daně musí být zdaňovací období, za něž byla daň stanovena a závěry správce daně (a zejména jeho správní úvaha stran důvodů odstranění tvrdosti zákona) pak musí být také řádně odůvodněny tak, aby byly přezkoumatelné ve správním soudnictví. Přesně v těchto intencích citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu postupoval krajský soud v tomto řízení.

19. K nepřezkoumatelnosti výroku napadeného rozhodnutí (námitka uvedená v bodě [6] tohoto rozhodnutí) zdejší soud shledává, že z výroku napadeného rozhodnutí je zcela seznatelné, o jakou žádost žalobce se v projednávané věci jednalo, o prominutí příslušenství které daně a vážícího se ke kterým daňovým povinnostem bylo rozhodnuto a poté je jednoznačně určeno, jak správce daně rozhodl pro jednotlivá zdaňovací období, u kterých je jednoznačně a zcela přezkoumatelně uvedeno, jakým platebním výměrem bylo sděleno příslušenství k dani, případně jakým předcházejícím rozhodnutím již bylo toto příslušenství daně částečně prominuto. To, že správce daně souhrnně konstatoval, že pro určitá zdaňovací období nevznikla žalobci (daňovému subjektu) povinnost uhradit penále, a proto o vyjmenovaných zdaňovacích obdobích nebylo rozhodováno, lze hodnotit jako zcela zákonný postup přezkoumatelně vypořádávající žádost žalobce, jelikož by bylo zcela nehospodárné a ostatně i neúčelné, kdyby správce daně naprosto stejný výrok (o neexistenci povinnosti uhradit penále a tedy nemožnosti rozhodnout) pouze kopíroval a opakoval pro jednotlivá zdaňovací období. Stejně tak lze hodnotit výrok napadeného rozhodnutí, že jiné příslušenství daně v předmětných zdaňovacích obdobích žalobci nevzniklo, a proto o nich nebylo rozhodováno, z naprosto stejných důvodů, jak jsou popsány výše. Krajský soud pak konstatuje, že všechny tyto závěry správce daně mají jednoznačnou oporu v předloženém spisovém materiálu. Jinými slovy řečeno: z výroku napadeného rozhodnutí je zcela patrné, o čem a jak správce daně rozhodl a v tomto ohledu je třeba samotný výrok napadeného rozhodnutí považovat za naprosto přezkoumatelný.

20. K žalobní námitce, že žalovaný nezohlednil v napadeném rozhodnutí všechny platební výměry mu správcem daně doručené, zdejší soud konstatuje následující. Z předložené spisové dokumentace je patrné, že správce daně rozhodoval o všech zdaňovacích obdobích, u kterých, v době napadeného rozhodnutí, bylo příslušenství k předmětné dani větší než nulové, a toto příslušenství bylo sděleno žalobci předmětnými platebními výměry. Jestliže žalobce odkazuje v žalobě demonstrativním výčtem na některé další dokumenty, tak tyto byly již derogovány dříve vydanými rozhodnutími o prominutí příslušenství daně, což také žalovaný jednoznačně potvrzuje a zdejší soud toto má postavené najisto (z čehož ostatně také může vycházet žalobce, protože má žalovaným bezpochyby sděleno, v jaké výši má příslušenství daně vypočteno). K námitce, že se žalovaný nevypořádal s lety 1994 – 1996 musí zdejší soud po studiu spisové dokumentace dát za pravdu žalovanému, že žalobce ve své žádosti o prominutí příslušenství daně za tato období nežádal (viz přípis žalobce ze dne 11. 2. 2011, doručený správci daně dne 18. 2. 2011, č. j. 24241/11/309911708628) a tedy žalovaný o nich ani nemohl rozhodnout. Na základě všech výše uvedených skutečností, krajský soud konstatuje, že žalobní námitka uvedená v bodě [6] tohoto rozhodnutí je tedy nedůvodná a s ní také žalobní námitka uvedená v bodě [7] tohoto rozhodnutí, jelikož ze všech okolností a skutečností v řešené kause je zřejmé, že v žádném zdaňovacím období nepřekročilo příslušenství daně částku 600.000 Kč, a tedy, že věcně příslušný v řešené kause byl skutečně Finanční úřad v Hodoníně, nikoliv Ministerstvo financí, jak uvádí žalobce – žalobní námitka je tedy nedůvodná.

21. Stran vypořádání žalobní námitky uvedené v bodě [8] tohoto rozhodnutí týkající se nepřezkoumatelnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí vyšel soud jak z judikatury kasačního i Ústavního soudu citované výše, tak také z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 8. 2011, č. j. 8 Afs 10/2011-85, ze kterého vyplývá, že: „Problematika prominutí daně je otázkou nikoli procesního přezkumu pravomocného daňového rozhodnutí, ale již přímým zásahem do předtím stanovené daňové povinnosti. V případě prominutí daně není předmětem posouzení rozpor s právními předpisy či podstatné vady řízení, ale musí existovat nesrovnalosti, které vyplývají z uplatňování daňových předpisů, tedy okolnosti mající svůj původ spíše než v činnosti daňových orgánů v obsahu daňových právních předpisů. Případné prominutí příslušenství daně podle § 55a odst. 1 ZSDP by pak mělo zajistit, že v případě, kdy to sociální či ekonomická situace daňového dlužníka objektivně vyžaduje, nebo kdy je to z jiných legitimních důvodů na místě, bude sankce v jeho konkrétním případě přiměřeně snížena či zcela eliminována nebo že mu budou alespoň ulehčeny časové podmínky jejího uhrazení. Jakkoli na tyto úlevy není dán právní nárok, plyne ze zásad zákazu libovůle a předvídatelnosti rozhodování správních orgánů požadavek jednotného a racionálního rozhodování v těchto případech tak, aby nedocházelo k bezdůvodnému zvýhodňování či naopak znevýhodňování daňových subjektů (rozsudek NSS ze dne 5. 12. 2008, čj. 2 Afs 97/2008-54). Je to právě soudní přezkum zákonnosti takových rozhodnutí, který může dodržení těchto požadavků zajistit. Je pak zcela na místě, aby soud mohl v těchto případech přezkoumat, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení a zda jeho rozhodnutí v sobě nenese znaky libovůle.“

22. Krajský soud tedy zkoumal zákonnost odůvodnění napadeného rozhodnutí zejména s ohledem na výše citované závěry kasačního soudu a zdůrazňuje, že jeho úkolem je posouzení toliko toho, zda správce daně nepřekročil meze svého správního uvážení a jestli nejednal svévolně. Jak vyplývá z žádosti žalobce i z předloženého spisového materiálu, žalobce žádal o prominutí příslušenství daně z důvodu tvrdosti s tím, že se jednalo, v případě let 1993 a 1997 – 1999 již o opakovanou žádost o prominutí příslušenství předmětné daně s tím, že o původní žádosti bylo rozhodnuto správcem daně rozhodnutím ze dne 21. 12. 2009, č. j. 107009/09/309911708628 a rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 11. 1. 2010, č. j. 39/76 856/2009-392. V rozhodnutí správce daně ze dne 21. 12. 2009, č. j. 107009/09/309911708628 částečně prominul penále za prodlení úhrady předmětné daně v celkové výši 42.330 Kč (tedy 60 % předmětné částky příslušenství), jelikož vyhověl žádosti daňového subjektu ze dne 19. 8. 2009, s ohledem na to, že příslušenství daně převyšuje daň, k níž se váže, dále, že daňová kontrola vedoucí k dodatečnému vyměření daně, jejíž příslušenství je dotčeno předmětnou žádostí, byla zahájena s časovým odstupem 12 měsíců a více od původního data splatnosti daně a dále přihlédl ke skutečnosti, že na daňových platebních povinnostech neměl žalobce ke dni rozhodnutí žádné nedoplatky a také zohlednil bezproblémovou spolupráci se správcem daně. Ministerstvo financí pak ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2010, č. j. 39/76 856/2009-392, částečně vyhovělo žádosti žalobce ze dne 12. 8. 2009 a prominulo částku 146.847 Kč z penále dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1993 (ve výši 614.501 Kč). Ministerstvo financí shledalo, že nelze prominout příslušenství ve výši 352.026,99 Kč, které náleží k části daně, která byla vymožena exekucí a z částky 262.474,01 Kč, kterou šlo prominout, pak prominulo předmětnou výši ze stejných důvodů, jako správce daně ve výše uvedeném rozhodnutí. V případě let 2000 – 2009 se jednalo o první žádost žalobce o prominutí příslušenství vážícího se k předmětné dani.

23. Ve své žádosti pak žalobce vymezil 14 důvodů, kterými svou žádost odůvodnil. Každý z těchto 14 důvodů pak žalovaný vypořádal v samostatném odůvodnění (vždy vypořádáno k jednotlivým bodům jako např. „k bodu 1“ atd.). Důvody 1-6, 8 a 14 žádosti pak žalovaný hodnotil jako neopodstatněné a krajský soud konstatuje, že vždy v každém případě žalovaný důkladně a až s nadstandardní pečlivostí důvody nevyhovění žádosti přezkoumatelně odůvodnil. Tyto důvody pak zdejší soud porovnával se skutkovými zjištěnými vyplývajících z předložené spisové dokumentace a došel k závěru, že jim odpovídají a mají v této spisové dokumentaci skutkový podklad. Navíc odůvodnění těchto bodů v žádném ohledu nenese znaky libovůle a jednoznačně z nich vyplývá, proč správce daně neshledal naplnění základní podmínky nesrovnalostí vyplývající z uplatňování daňových zákonů či odstranění tvrdosti.

24. Bod 7 pak žalovaný shledal jako opodstatněný s tím, že tento opodstatněný důvod zohlednil již ve svém prvním rozhodnutí (21. 12. 2009, č. j. 107009/09/309911708628) do celkové částky promíjeného příslušenství daně. Krajský soud nevidí na postupu žalovaného, kdy odkázal v odůvodnění napadeného rozhodnutí na své předchozí rozhodnutí v dané věci, nic nezákonného, přičemž je navíc zřejmé, že žalobcovi skutečně bylo v předcházejícím řízení částečně vyhověno, a že i z materiálního hlediska správce daně tyto vznesené důvody vzal při svém rozhodování jednoznačně v potaz. Zdejší soud zde musí konstatovat, že pokud měl žalobce pochybnosti o předcházejícím řízení ve věci prominutí příslušenství daně, měl možnost rozhodnutí o prominutí příslušenství daně, které bylo dle jeho názoru v rozporu s platnými právními předpisy, napadnout již v době jeho vydání, ale, jak vyplývá ze spisové dokumentace, neučinil tak. Činit tak s časovým až v případě napadeného rozhodnutí považuje zdejší soud za beznadějně zpozdilé a tuto žalobní námitku pak za poněkud účelovou. Stejně tak zdejší soud musí vzít v potaz, že žalobci bylo vyhověno i v rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. 1. 2010, č. j. 39/76 856/2009-392, týkající se zdaňovacího období roku 1993.

25. Body 9-13 v žádosti žalobce pak žalovaný shledal jako opodstatněné s tím, že tyto opodstatněné důvody zohlednil do celkové částky promíjeného příslušenství daně. Správce daně na základě postupu stanoveného Pokynem D-330 a dle Metodických postupů pro vyřizování žádostí o prominutí daně vydaných Ministerstvem financí pod č. j. 43/95 879/2009, prominul ze všech částek sdělených uvedenými platebními výměry 60 %, a to v souhrnu pro důvody 9-13 předmětné žádosti žalobce. Pokud po odečtení částky vypočteného prominutí zbývala z předmětného příslušenství daně částka nižší než 500 Kč, prominul správce daně celé příslušenství. Krajský soud konstatuje, že žalovaný v napadeném rozhodnutí jednoznačně odůvodnil, že využil kritéria pro uplatnění zvýšení promíjeného příslušenství dle čl. II bodu C Pokynu D-330 (tzv. bonus) s tím, že protože se v případě současného naplnění více položek v článku C.I. bonusová procenta nesčítají, s výjimkou posouzení úrovně spolupráce se správcem daně, byla použita nejvyšší procentní sazba ve výši 40 % (tj. za bezdlužnost daňového subjektu), ke které byla připočtena sazba ve výši 20 % (tj. za úroveň spolupráce se správcem daně), a žádné z kritérií pro uplatnění snížení promíjeného příslušenství dle čl. II bodu D Pokynu D-330 (tzv. malus) nebylo naplněno. Tento výpočet je pak také zcela jednoznačně zachycen v předloženém spisovém materiálu, a to v jednotlivých úředních záznamech z jednání komise finančního úřadu k jednotlivým zdaňovacím obdobím. Krajský soud musí hodnotit tento postup správce daně (který navíc využil automatizovaného systému pro výpočet výše prominutého příslušenství daně) za zcela transparentní a nevyvolávací žádný pochyb o objektivním (a nediskriminačním) přístupu správce daně k žalobci. Nadto zdejší soud nemůže pominout ani ten fakt, že na případ žalobce byla použita nejvyšší procentní sazba prominutí a žalobci bylo tedy z větší části vyhověno a nadpoloviční příslušenství k dani bylo prominuto. Odůvodnění tohoto postupu (a výroku napadeného rozhodnutí) pak zdejší soud shledává zcela přezkoumatelné a zákonné.

26. Krajský soud musí po studiu předložené spisové dokumentace konstatovat, že správce daně postupoval při posuzování žádosti o prominutí příslušenství předmětné daně zcela v souladu s Pokynem D-330 a dle Metodických postupů pro vyřizování žádostí o prominutí daně vydaných Ministerstvem financí pod č. j. 43/95 879/2009 a posoudil žalobcovy důvody správně tak, že v případě první žádosti fakticky naplnily z části zákonný důvod tvrdosti či existence nesrovnalostí vyplývající z uplatňování daňových zákonů, pro nějž může dojít k prominutí příslušenství daně a tedy prominul částečně (ve výši 60 %) příslušenství předmětné daně, a musí konstatovat, že žalovaný postupoval pro něj v tu dobu dle závazných postupů stanovených nadřízeným správním orgánem a dodržel podmínky v těchto nastavených postupech stanovené, a to jak pro žádost opakovanou, tak pro žádost novou. V dané věci nedošlo k žádnému odklonu ze strany správce daně od správní praxe (k tomuto pak dle zdejšího soudu ani nebyl dán důvod) a správce daně tak dle právního názoru tohoto soudu postupoval zcela v souladu s Pokynem D-330 a vycházel z Ministerstvem financí stanoveného systému vymezující důvody a skutečnosti posuzované při tomto typu rozhodování. Na tomto postupu správce daně zdejší soud neshledává nic nezákonného či nepřezkoumatelného. Na základě všech výše uvedených skutečností musí krajský soud konstatovat, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je jednoznačně přezkoumatelné a také v souladu se zákonem, a že uvedená žalobní námitka je nedůvodná.

27. Zdejší soud tedy závěrem musí shrnout, že žádná z uplatněných žalobních námitek nebyla důvodná. Po důkladném studiu předložené spisové dokumentace a napadeného rozhodnutí musí krajský soud konstatovat, že žalovaný podrobil žádost žalobce o prominutí příslušenství daně zevrubnému zkoumání a zcela zákonně dospěl k závěru (správnímu uvážení), že v ní lze spatřovat zákonný důvod pro prominutí příslušenství daně z důvodu odstranění tvrdosti zákona a částečně žádosti vyhověl, a svůj závěr přezkoumatelně a zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž vycházel zcela z ustálené judikatury soudů ve správním soudnictví. Krajský soud má také za to, že žalovaný postupoval i v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2008, č. j. 2 Afs 99/2008-52, podle kterého by institut prominutí příslušenství daně měl „zajistit, že v případech, kdy to sociální či ekonomická situace daňového dlužníka objektivně vyžaduje nebo kdy je to z jiných legitimních důvodů na místě, bude sankce v jeho konkrétním případě přiměřeně snížena či zcela eliminována nebo že mu budou alespoň ulehčeny časové podmínky jejího uhrazení“ a zcela správně dovodil, že v daném případě žalobce tyto okolnosti (objektivně špatná sociální či ekonomická situace daňového subjektu) nikterak neprokázal, ani nedoložil správci daně či zdejšímu soudu takové důkazy (či provedení důkazních prostředků), které by tuto okolnost měly prokázat (a zajistit mu prominutí příslušenství daně např. až ve výši 100 %) a je tedy třeba uzavřít, že z ničeho v řešené kause nevyplývá, že by pro další (výjimečné a nestandardní) snížení či eliminování sankce byl jakýkoliv právní či skutkový důvod. Nadto krajský soud konstatuje, že žalovaný postupoval zcela ve standardu přezkoumávání podobných žádostí, své správní uvážení řádně odůvodnil, a v jeho rozhodnutí nespatřuje žádné znaky nezákonné libovůle.

V. Shrnutí a náklady řízení

28. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené žalobní námitky uplatněné žalobcem nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnout.

29. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení