31 Af 43/2010 - 87

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobce P. Š . , proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. prosince 2009, čj. 9466/09-1300-601246, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se domáhal přezkoumání shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání do dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen, červen, červenec, říjen a listopad roku 2004. Žalobce měl zato, že výdaje na pořízení zboží dostatečně správci daně prokázal. Učinil tak přitajtými fakturami včetně dodacích listů, výdajovými pokladními doklady svědčícími o řádném zaplacení zboží, účetní evidencí o přijetí zboží na svůj sklad, vydanými fakturami svědčícími o prodeji zboží a uhrazení kupní ceny. Žalobce rovněž prohlásil, že příjem za prodej zboží byl řádně podroben dani z přidané hodnoty a dani z příjmů. Skutečnost, že zboží bylo dodáno, byla rovněž potvrzena svědeckou výpovědí jednatele obchodní společnosti, která zboží dodala. Doložil tak dle svého mínění všechny důkazní prostředky, a proto považoval za bezpředmětné námitky správce daně, který požadoval důkazní prostředky další, aniž by je konkretizoval. Správce daně tak nepostupoval v souladu se zásadami daňového řízení a správní úvahu učinil účelově k tíži žalobce, aniž by zohlednil, že veškeré úkony byly doloženy řádně vedeným účetnictvím. Dále žalobce uvedl, že v rámci daňového řízení byl jako další důkaz předložen správci daně rozhodčí nález, který dne 21. 8. 2007 nabyl právní moci. V něm rozhodce řešil jako předběžnou otázku, zda obchodní společnost INTOZ Kadaň s.r.o. dodala žalobci zboží v deklarovaném množství a rozsahu a zda byla za toto zboží uhrazena kupní cena. Žalobce vyslovil přesvědčení, že správce daně je tímto rozhodnutím ve smyslu ust. § 28 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) vázán. Uvedl dále, že pravomoc rozhodce rozhodnout ve sporu mezi žalobcem jako odběratelem a dodavatelem INTOZ Kadaň s.r.o. je dána rozhodčí doložkou, která nebyla žádnou ze stran zpochybněna. Je současně zřejmé, že účastníky rozhodčího řízení nebyl podán návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem. Považoval tak za nepochybné, že tento nález nabyl dnem doručení účinků pravomocného rozhodnutí a tak je třeba jej vnímat i ve vztahu k prokazování skutečností v daňovém řízení a rozhodování správce daně. Pokud tak daňové orgány neučinily, zatížily řízení vadou mající za následek nezákonné rozhodnutí. Žalobce měl zato, že správci daně předložil ucelený, logický a hodnověrný rámec důkazů, takže již na něm nelze spravedlivě doložení dalších důkazních prostředků požadovat, neboť splnil všechny povinnosti dané mu ust. § 31 odst. 9 daňového řádu. Za této situace došlo dle názoru žalobce ve smyslu ust. § 31 odst. 8 citované právní úpravy k přenosu důkazního břemene na správce daně. Žalobce přitom odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudek ze dne 9. 10. 2007, čj. 9 Afs 81/2007-60. Upozornil rovněž, že jím navržený svědek potvrdil, že příjem dodavatelské společnosti byl řádně podroben dani z příjmu i dani z přidané hodnoty. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že při daňové kontrole správce daně zjistil, že si žalobce uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za dodávky kovového šrotu od společnosti INTOZ Kadaň s.r.o. Správci daně vznikly pochybnosti o přijetí zboží od deklarovaného plátce, proto žalobce vyzval k prokázání místa nakládky a vykládky zboží, způsobu dopravy, k označení dopravních prostředků a uvedení jejich počtu použitého k přepravě zboží, uvedení jmen osob uskutečňujících dopravu, osob přebírajících zboží a místa vážení zboží. K tomu žalobce uvedl, že doprava zboží byla zajištěna dodavatelem, zboží přebíral sám, jeho zaměstnanci nebo spolupracující osoba, zboží bylo dodáváno do provozovny v Městci Králové, místo vážení dodaného zboží zajišťoval dodavatel a s ohledem na dodací podmínky nemohl sdělit počet vozidel dopravujících zboží, jména řidičů, označení vozidel. Tyto důkazy považoval správce daně pouze za formální. Nato žalobce reagoval dalším sdělením, že zboží prodal, při prodeji vystavil faktury, dodací listy. Příjmy z prodaného zboží řádně uvedl v účetní evidenci, ve svém daňovém přiznání k dani z příjmů i k DPH a daně vypočtené řádně uhradil. Dále žalobce jako další důkazní prostředky navrhl výslech svědka S. N. (bývalý jednatel INTOZ Kadaň s.r.o.) a rozhodčí nález ve věci dodávek zboží. Navrhovaný svědek, jak žalovaný dál uvedl, vypověděl, že vykládky v provozovně žalobce v 99% přítomen nebyl. Faktury vystavoval podle dodacích listů, vystavených jeho dodavateli a váženek, které mu byly žalobcem předávány. K tomu žalovaný uvedl, že váženky nebyly po celou dobu daňové kontroly ani v odvolání předloženy a správci daně bylo z předcházejícího vyjádření žalobce známo, že žádné vážní zařízení nevlastnil. Dále svědek vypověděl, že šlo o dodávky barevných kovů, železného a neželezného šrotu. O platbách sdělil, že probíhaly v hotovosti s tím, že někdy poskytl zálohu, něco bylo placeno přes účet. K tomu žalovaný konstatoval, že v daňové evidenci žalobce však nebyly nalezeny záznamy o zálohách. Ze svědecké výpovědi žalovaný dovodil, že svědek nebyl přítomen u přejímky dodávek, nemohl tedy osvědčit jejich uskutečnění, množství ani hodnotu dodaného zboží. Navíc si ani sám nepamatoval své dodavatele, protože to byli nákupčí ukrajinského původu, které neznal příjmením, jen jménem. Dále svědek nevěděl, kde byl materiál nakládán, kdo ho nakládal a neuvedl ani jednoho dopravce, který měl údajně materiál přepravovat. K problematice vážních listů žalovaný uvedl, že je žalobce předložil dne 9. 2. 2009. Byly vystaveny na množství 1.392.616 kg. Podle údaje uvedeného v odvolání měly být vystaveny na množství 1.356.286 kg. Žalobcovo tvrzení neodpovídalo předloženým dokladům ani poté, co nebyl brán zřetel na vážní list ze dne 2. 2. 2004, který byl předložen dvakrát. Hmotnost zboží pak činí 1.362.447 kg. Záznamy o hmotnostech na předložených vážních listech byly v některých případech dodatečně ručně upravovány, v případě vážního listu ze dne 2. 7. 2004 i o odpočet nečistot, které však měly být tříděním odstraněny. Předloženými vážními listy tedy nebylo prokázáno množství, hodnota ani původ dodávek (tj. od společnosti INTOZ Kadaň s.r.o.) nakoupeného zboží. K výpovědi svědka S. N. žalovaný uvedl, že ten spolupráci s žalobcem nepopřel, jeho výpověď však nelze hodnotit jako přesvědčivou a věrohodnou, když sdělované informace byly pouze v obecné rovině a svědek si na řadu skutečností nevzpomínal. Provedením výslechu nebyla prokázána tvrzení uváděná v daňových přiznáních ani skutečnosti tvrzené v průběhu kontroly. K žalobcem předloženému rozhodčímu nálezu žalovaný uvedl, že je povinen respektovat jeho výrok, avšak závěry uváděnými v jeho odůvodnění není vázán, a pokud se dotýkají předmětu daňového řízení, přísluší mu učinit o nich úsudek zcela nezávisle na úvahách rozhodce. Žalovaný zdůraznil, že prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech deklarováno. Daňové řízení je ovládáno zásadou, že každý daňový subjekt má povinnost jednak přiznat daň (břemeno tvrzení) a rovněž i povinnost toto tvrzení prokázat (břemeno důkazní). Důkazní břemeno nastává na straně daňového subjektu tehdy, když správce daně vyjádří relevantní pochybnosti o tvrzení daňového subjektu, ten je pak povinen tvrzené skutečnosti prokázat. Pro uznání nároku na odpočet nejsou rozhodné jen formální náležitosti předloženého a řádně zaúčtovaného daňového dokladu, ale stav faktický, tj. faktické přijetí zdanitelného plnění, které musí být uskutečněno jiným plátcem daně. Je však nezbytné, aby daňový subjekt prokázal v daňovém řízení správci daně nejen to, zda došlo k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění, ale i to, zda toto plnění uskutečnila právě ta osoba – plátce daně, jež je jako poskytovatel tohoto plnění uvedena v dokladu, který žalobce jako důkaz k prokázání tvrzeného právního stavu předkládá. V průběhu daňového řízení se žalobci nepodařilo prokázat, že společnost INTOZ Kadaň s.r.o. pro něho uskutečnila zdanitelná plnění shora specifikovaná a rovněž tak neprokázal, od koho tato zdanitelná plnění přijal. V případě žalobce však není spor o tom, zda fakturovaný materiál byl dodán či nikoli, ani to, zda dostál svým závazkům vůči svým odběratelům. Za podstatné pro posouzení uplatněného nároku na odpočet žalovaný považoval, zda to byla právě společnost INTOZ Kadaň s.r.o., která zdanitelné plnění poskytla a která je jako dodavatel uvedena na fakturách. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) a dospěl k závěru, že je žaloba důvodná. Napadené rozhodnutí proto zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (rozsudek ze dne 17. 6. 2010, čj. 31 Af 43/2010-31), neboť měl zato, že se žalovaný zhostil své povinnosti nést důkazní břemeno neúplně. Proti tomuto rozsudku brojil žalovaný kasační stížností, na základě níž jej Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení (rozsudek ze dne 26. 4. 2011, čj. 8 Afs 49/2010-58). Konstatoval, že „základní podmínkou vzniku nároku na přiznání odpočtu daně z přidané hodnoty je průkaz přijetí zdanitelného plnění daňovým subjektem, přičemž je dále nutné, aby toto zdanitelné plnění bylo použito při podnikání či při činnosti, která vykazuje všechny znaky podnikání, kromě toho, že je prováděna podnikatelem. Pro uznání nároku na odpočet nejsou rozhodné pouze formální náležitosti předloženého a řádně zaúčtovaného daňového dokladu, ale stav faktický, tj. faktické přijetí zdanitelného plnění, které musí být uskutečněno jiným plátcem daně a faktické použití právě tohoto zdanitelného plnění k dosažení obratu na zdanitelná plnění daňového subjektu. Povinnost tvrzení i břemeno důkazní nese daňový subjekt. Pokud tento subjekt v daňovém řízení neunese důkazní břemeno, z jím tvrzených skutečností se nevychází. Konstatoval, že v dané věci bylo třeba především posoudit, zda se žalobci podařilo v daňovém řízení rozptýlit pochybnosti správce daně v souvislosti s podaným daňovým přiznáním a zda odůvodnění daňových rozhodnutí skýtá bezpečný podklad pro závěr, že se to žalobci nepodařilo. Žalobce byl opakovaně správcem daně dotazován na konkrétní podrobnosti týkající se dodávek kovového odpadu např. na to, jakými vozidly byla zajištěna přeprava zboží. Rovněž měl správci daně sdělit jména řidičů a poznávací značky jejich vozidel. To žalobce odmítl učinit s ohledem na dodací podmínky zboží. Odpovědi na dotazy, zda byly dodací podmínky smluvně upraveny a jak si ověřoval váhu dodaného zboží, si vyhradil k písemnému vyjádření, které však ve stanovené lhůtě nepodal a nevysvětlil tyto skutečnosti ani při následném ústním jednání“. Nejvyšší správní soud uvedl, že krajský soud opřel závěr o nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí o judikaturu, která však v souvislostech této věci není přiléhavá. Dále Nejvyšší správní soud konstatoval, že „správci daně vznikly důvodné pochybnosti, a bylo na daňovém subjektu, aby předložil takové důkazní prostředky, ze kterých bude patrné, že se zdanitelné plnění uskutečnilo a že se vztahuje k dokladům, jimiž je daňový subjekt prokazoval….Krajský soud však v rozsudku pouze konstatoval, že svědek dodání zboží potvrdil. Nezabýval se podrobně hodnocením jeho výpovědi. Nelze přehlédnout, že svědek se vyjadřoval velmi obecně a sám potvrdil, že u 99% dodávek nebyl fyzicky přítomen. Svědek neuvedl základní skutková tvrzení ani pokud jde o vážení a složení dodávek, rovněž nevěděl, kdo mu materiál prodal a kde a kým byl nakládán. Vážní lístky žalobce k těmto dodávkám nepředložil. Rovněž byly zjištěny odlišnosti, pokud jde o způsob placení dodávek, kdy platbám v hotovosti neodpovídaly údaje v žalobcově účetnictví. Zjištěné nesrovnalosti nemůže zdůvodnit ani relativní časový odstup svědecké výpovědi od doby, kdy měly být dodávky uskutečňovány.“ Krajský soud ve věci znovu nařídil jednání. Zástupce žalobce při něm odkázal na všechny důvody tak, jak byly uvedeny v žalobě se zdůrazněním, že žalobce předložil všechny relevantní důkazy, které jeho tvrzení prokazovaly. Žalovaný ani správce daně dle jeho názoru tyto důkazy nevyvrátili a nepředložili žádné další, jež by doměření daně odůvodňovaly. Pověřená pracovnice žalovaného odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který jednoznačně vyslovil, že důkazní břemeno v této věci leží na žalobci, který však své povinnosti nedostál. Krajský soud znovu přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního s.ř.s. se zohledněním závazných právních závěrů vyslovených Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku. Hodnocením skutkových okolností ve vazbě na žalobní námitky dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ze závěrů Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplynulo, že důkazní břemeno vázlo pouze na žalobci, a tudíž v průběhu daňového řízení nenastala situace, jež by zapříčinila přesun důkazní povinnosti na správce daně. Úkolem krajském soudu tedy bylo posoudit, zda se žalobce své důkazní povinnosti zhostil zákonně a zda se tedy žalobci podařilo v daňovém řízení rozptýlit pochybnosti správce daně v souvislosti s podaným daňovým přiznáním a zda odůvodnění daňových rozhodnutí skýtá bezpečný podklad pro závěr, že se to žalobci nepodařilo. Krajský soud tedy z tohoto pohledu znovu hodnotil důkazy žalobcem v průběhu daňového řízení předložené a správcem daně realizované. Jednalo se o faktury vystavené dodavatelem – společností INTOZ Kadaň s.r.o. za dodání kovového odpadu, dále dodací listy, faktury vydané, vážní listy a daňovou a účetní evidence, výslech svědka S. N. a rozhodčí nález ze dne 15. 8. 2007. Krajský soud nejprve hodnotil důkazy listinné. Vycházel přitom ze stanoviska Nejvyššího správního soudu, že takové důkazy samy o sobě, byť po formální stránce perfektní, neprokazují uskutečnění v nich uvedené transakce, pokud je relevantním způsobem zpochybněna jejich pravdivost. Pro uznání nároku na odpočet daně nejsou, jak uvedl Nejvyšší správní soud, rozhodné pouze formální náležitosti předloženého a řádně zaúčtovaného daňového dokladu, ale stav faktický. Takové hodnocení vedlo krajský soud k závěru, že faktury vystavené dodavatelem, dodací listy, faktury vydané, vážní listy a daňová a účetní evidence nemohly za nastíněné důkazní situace samy o sobě prokázat, že se zdanitelné plnění, na základě něhož si žalobce uplatnil nárok na daňový odpočet, uskutečnilo, neboť ostatní důkazy tuto skutečnost vyvracely. Další hodnocení důkazního řízení ze strany krajského soudu si tedy kladlo za úkol odpovědět na otázku, zda obchodní vztahy byly prokázány dalšími navrženými důkazy, tedy svědeckou výpovědí svědka S. a N. a rozhodčím nálezem ze dne 15. 8. 2007. Ze svědecké výpovědi, ve vazbě na závěry Nejvyššího správního soudu, lze usoudit, že se svědek o obchodních vztazích vyjadřoval velice obecně, přičemž v jeho výpovědi a výpovědi žalobce lze spatřovat podstatné rozdíly, především pokud jde o samotnou dopravu kovového odpadu. Svědek neuvedl, jak ostatně konstatoval Nejvyšší správní soud, „základní skutková tvrzení ani pokud jde o vážení a složení dodávek, nevěděl ani, kdo mu materiál prodal a kde a kým byl nakládán. Žalobce k dodávkám nepředložil vážní lístky a rovněž byly zjištěny odlišnosti, pokud jde o způsob placení dodávek, kdy platbám v hotovosti neodpovídaly údaje v žalobcově účetnictví.“ Krajský soud, vázán takto vysloveným názorem Nejvyššího správního soudu, přehodnotil svoje původní stanovisko dotýkající se hodnocení svědecké výpovědi se závěrem, že danou výpověď nelze považovat za důkaz prokazující žalobci nárok na přiznání odpočtu daně z přidané hodnoty. K námitce žalobce ohledně platnosti a tudíž závaznosti rozhodčího nálezu krajský soud odkázal již v předcházejícím řízení na stanovisko Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudcích ze dne 27.1.2010, čj. 9 Afs 120/2009 – 47 a 9 Afs 119/2009-47. V nich tento soud konstatoval, že „danou problematiku řeší zákon č. 214/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, který v ustanovení § 2 odst. 1 upravuje arbitrabilitu sporu, tj. přípustnost rozhodování o věci v rozhodčím řízení. Podle tohoto ustanovení se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Odstavce 2, 3, a 4 téhož ustanovení stanoví podmínky, kdy lze rozhodčí smlouvu platně uzavřít, kterých sporů se může týkat a na která práva z právních vztahů účastníků se rozhodčí smlouva vztahuje. Z předmětné právní úpravy vyplývá, že spor je arbitrabilní tehdy, pokud je sporem majetkovým a zároveň lze o předmětu sporu uzavřít smír.…“ Pokud vydaný rozhodčí nález nebyl žádným z účastníků rozhodčího řízení napaden postupem dle § 27 zákona č. 214/1994 Sb., pak má účinky pravomocného rozhodnutí a již není možno jej zrušit.“ V této souvislosti Nejvyšší správní soud „pokládal za nutné upozornit na závěry plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu vztahující se k otázce povahy rozhodčího řízení a vydaných rozhodčích nálezů (srovnej např. usnesení ze dne 15.7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02; usnesení ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 511/03; usnesení ze dne 12. 9. 2003, sp. zn. III. ÚS 145/03; usnesení ze dne 8. 1. 2007, sp. zn. II. ÚS 805/06; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Z výše jmenovaných rozhodnutí vyplývá, že rozhodovací činnost rozhodčího soudu je založena na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek tak představuje kvalifikovanou formu závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tak není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Rozhodčí nález je vynutitelný z důvodu vynutitelnosti závazku, který byl rozhodcem v zastoupení stran uzavřen. Uzavřením platné rozhodčí smlouvy se strany dobrovolně a vědomě vzdávají práva na projednání své věci nezávislým a nestranným soudem. […] Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky má povahu odborné organizace, zprostředkovávající služby pro osoby, které chtějí, aby rozhodce jejich právní vztah vyjasnil a napevno postavil, takže rozhodčí nálezy rozhodčího soudu ani rozhodčích senátů jmenovaných ad hoc nejsou rozhodnutím orgánu veřejné moci.“ S ohledem na shora definovaný charakter rozhodnutí rozhodčího orgánu a závěry Nejvyššího správního soudu krajský soud již v předcházejícím řízení uzavřel, že žalovaný není tímto nálezem vázán, nicméně jej lze hodnotit jako další předložené důkazní prostředky dle zásad daných v ust. § 2 odst. odst. 3 daňového řádu. Nejvyšší správní soud se k takto nastíněnému hodnocení rozhodčího nálezu vyslovil v řízení o této věci ve svém zrušujícím rozsudku se závěrem, že krajský soud svoje stanovisko k závaznosti rozhodčího nálezu v napadeném rozsudku vyslovil. Dále konstatoval, že „z tohoto důkazu rozhodně neplyne, že by bylo prováděno další dokazování vedle dokladů předložených i v daňovém řízení ke zjištění faktické realizace dodávek“. Krajský soud, vycházeje z takto nastíněného závazného názoru, se při nařízeném jednání dotazem na zástupce žalobce ujistil, že v průběhu řízení před rozhodcem nepředložil žalobce jiné důkazy, než ty, které byly obsahem správního spisu. Hodnocením předloženého rozhodčího nálezu ve vazbě na závěry Nejvyššího správního soudu dospěl krajský soud k jednoznačnému závěru, že daný důkaz neosvědčuje žalobcovo tvrzení o oprávněnosti uplatnění nadměrného odpočtu. Nejvyšší správní soud uložil krajskému soudu posoudit, zda odůvodnění napadeného rozhodnutí skýtá bezpečný podklad pro závěr, že se žalobci nepodařilo unést důkazní břemeno. Nejvyšší správní soud přitom zdůraznil, že „žalobce byl opakovaně správcem daně dotazován na konkrétní podrobnosti týkající se dodávek kovového odpadu, např. na to, jakými vozidly byla zajištěn přeprava zboží. Měl přitom sdělit jména řidičů a poznávací značky vozidel. To žalobce odmítl učinit s ohledem na dodací podmínky zboží. Odpovědi na dotazy, zda byly dodací podmínky smluvně upraveny a jak si ověřoval váhu dodaného zboží, si vyhradil k písemnému vyjádření, které však ve stanovené lhůtě nepodal a nevysvětlil tyto skutečnosti ani při následném ústním jednání“. Žalobce rovněž nepředložil vážní lístky, neboť předložené se nevztahovaly k dodání zboží od uvedené společnosti. Krajský soud má zato, že ze shora nastíněného hodnocení důkazního řízení, ve vazbě na závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v jeho rozsudku ze dne 26. 4. 2011, čj. 8 Afs 49/2010-58, jednoznačně vyplývá, že se žalobci nepodařilo uskutečnění zdanitelného plnění prokázat. Žalobu proto jako nedůvodnou ve smyslu ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu proto nevzniklo. Žalovanému, jak vyplynulo z prohlášení jeho pověřené pracovnice, žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozsudku.

Poučení