31 Af 52/2010 - 54

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marie Kocourkové a soudkyň JUDr. Magdaleny Ježkové a Mgr. Heleny Končené ve věci žalobkyně Gestra CZ s.r.o., se sídlem Tis 16, Dobruška, zast. JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem v Pardubicích, nám. Republiky 53, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. února 2010, čj. 852/10-1300-607589, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2. února 2010, čj. 852/10-1300-607589, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení a to ve výši 4.800,-- Kč do rukou žalobkyně a ve výši 7.760,-- Kč do rukou jejího zástupce, vše do osmi dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala zrušení shora identifikovaného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl její odvolání do dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí roku 2007. Konstatovala, že pro daňové posouzení věci je rozhodující výklad obsahu kupní smlouvy, kterou jako kupující uzavřela s prodávající společností GESTRA, s.r.o. dne 27. 12. 2007. Tuto smlouvu pak správce daně posoudil v daňovém řízení pokračování 31Af 52/2010 jako smlouvu o prodeji části podniku. Pro bližší vyjasnění uvedla, že uzavření předmětné kupní smlouvy předcházelo rozhodnutí B. V., společníka GESTRA,s.r.o. ukončit účast v této společnosti. Protože nebylo možné provést výplatu odstupujícího společníka finanční cestou, vznikla mezi společníky B. V. a J. Š. dohoda, že vyrovnání bude provedeno formou prodeje materiálu společnosti GESTRA, s.r.o. shora vzpomínanou kupní smlouvou s tím, že na dohodnutou kupní cenu v kupní smlouvě budou započteny nároky B. V. z titulu ukončení jeho účasti ve společnosti ve výši vypořádacího podílu, jenž mu náležel v penězích. Kupní smlouva byla vyhotovena oslovenou advokátní kanceláří, která v jejím textu užila zavádějící pojem „výroba Tis“, v důsledku něhož dospěl správce daně při výkladu kupní smlouvy k závěru, že byla vlastně převáděna „část podniku“. Dle žalobkyně měl zhotovitel smlouvy správně použít pojem „předmět převodu“, neboť v objektu v obci Tis, který byl v nájmu GESTRA, s.r.o. nikdy žádná ucelená činnost, která by mohla být nazvána výrobou, neprobíhala. Výroba strojů a zařízení byla prováděna v provozovně Sedloňov a areál v obci Tis sloužil pouze k případné finální montáži strojů, pokud jednotlivé díly nebyly dostatečně zkompletovány. Žalobkyně zdůraznila, že předmětem převodu na základě uzavřené kupní smlouvy byly v podstatě majetkové hodnoty a věci, a to konkrétně zhodnocení budov nájemcem (společností GESTRA, s.r.o. na základě nájemní smlouvy) včetně instalace halového jeřábu, dále movité věci uvedené v příloze č. 3 ke kupní smlouvě a konečně i soubor materiálu, výrobků a zboží na skladě uvedený v příloze č. 4 kupní smlouvy. Žalobkyně konstatovala, že kupní smlouva byla vypracována v rozporu s dohodou kupujícího a prodávajícího, a tato skutečnost mohla i správce daně vést k úvaze, že se jednalo o zastřený právní úkon představující ve skutečnosti smlouvu o prodeji části podniku. Za chybný označila žalobkyně i znalecký posudek vypracovaný ke shora uvedené kupní smlouvě, v němž znalec ocenil i hodnoty, k jejichž převodu v rámci uzavřené kupní smlouvy nedošlo. Dále žalobkyně uvedla, že bývalý provoz v obci Tis v žádném případě nemohl po faktické stránce naplnit definici části podniku, neboť pro to nebyly splněny žádné z potřebných podmínek a nebyli zde ani řídící pracovníci ani nebyla zavedena organizace práce. Jednalo se o pouhou výrobní dílnu bez jakékoliv řídící nadstavby. Zdůraznila dále, že v tomto provozu nebylo vedeno odděleně účetnictví, nebyly samostatně vedeny pohledávky, závazky, zaměstnanci, peněžní prostředky hotovostní i bezhotovostní ani žádné jiné složky aktiv a pasiv. Předmětným prodejem tedy nebyla oddělena žádná fungující část podniku GESTRA, s.r.o., naopak, po odkoupení části majetku musela žalobkyně zakoupit velkou část dalších složek majetku hmotného i nehmotného, aby mohla zahájit výrobu. Do společnosti žalobkyně pak přešla pouze část zaměstnanců od prodávající společnosti a nedošlo k převodu závazků, pohledávek ani jiných práv. Žalobkyně považovala za víc než patrné, že původní provoz v obci Tis a nový provoz u žalobkyně tak neměly téměř nic společného, jednalo se o dva rozdílné provozy, kdy původní provoz rozhodně nemohl naplnit definici části podniku, kdežto nový provoz po patřičném zavedení a vybudování již podnikem byl. Ujištění ve smlouvě, že prodávané vybavení je způsobilé k využití za účelem provozování výroby, dokládá dle žalobkyně pouze to, že si kupující nekoupil nefunkční vybavení a že v případě nefunkčnosti by mohl na prodávajícím požadovat odstranění případného závadného stavu. Zařízení v pouze dílenském obsazení nebylo schopné fungovat jako funkční celek. Termín „prodej části výroby“ se v různých textech kupní smlouvy sice vyskytuje, ale dle žalobkyně nevystihuje životaschopnost tohoto prvku. V žalobě dále žalobkyně zdůraznila, že prodávající společnost GESTRA, s.r.o. uskutečněné plnění uvedla ve svém daňovém přiznání, daň jí byla správcem daně pravomocně vyměřena a společnost tuto svoji daňovou povinnost uznává. Ani jedna ze smluvních stran tak neměla k datu podpisu smlouvy úmysl cokoliv zastírat, nepřipadá tak v úvahu aplikace ust. § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Žalobkyně připomněla, že i správce daně ve zprávě o daňové kontrole potvrdil, že v kupní smlouvě i v zápisech z valných hromad obě strany výslovně a souhlasně uvedly, že „vzhledem k tomu, že výroba Tis není samostatnou organizační jednotkou prodávajícího, je tato smlouva uzavírána jako smlouva kupní a nikoliv jako smlouva o převodu části podniku“. Dle žalobkyně nemohl být majetek prodán smlouvou o prodeji části podniku, když k naplnění definice části podniku nedošlo. Odkázala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu vedenou pod sp. zn. 29 Odo 870/2005 a 33 Cdo 1199/98 judikaturu Evropského soudního dvora vedenou pod sp. zn. C-497/01 Zita Modes (2003) ECR I-14393, jež se touto problematikou zabývají a z níž vyplývá, že v případě prodeje části podniku se musí jednat o část schopnou nezávislé ekonomické činnosti. Žalobkyně tak trvala na názoru, že dle ust. § 4 odst. 3 písm. g/ zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) se termínem prodej podniku nebo části rozumí prodej podniku nebo části tvořící organizační složku podniku podle zvláštního předpis, tedy § 476 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“). Dále dovodila, že pokud není smlouva uzavřena dle zmiňovaného ustanovení obchodního zákoníku, nemůže být v žádném případě naplněna definice prodeje části podniku. K samotné definici pojmu „podnik“ pak připomenula povinnost eurokonformního výkladu, dle něhož v případě, že vlastní zákon nějaký pojem přímo nedefinuje, nemůže se pro tento pojem „sáhnout“ do občanského či obchodního zákoníku. Zdůraznila přitom, že žalovaný v odvolacím řízení nezjistil a dostatečně neposoudil skutečný stav a pro podporu svých argumentů použil pouze nepřesných termínů kupní smlouvy a znaleckého posudku, což má za následek, že stav formálně právní upřednostňuje před stavem skutečným. Dále žalobkyně v žalobě uvedla, že v daňovém řízení navrhla jako důkaz posouzení nezávislým soudním znalcem určeným správcem daně tak, aby byl získán důkaz zaručeně nestranný. Konstatovala, že odmítnutí nároku na odpočet daně s odůvodněním, že se nejednalo o předmět daně a současně na druhé straně z toho, co by nemělo být předmětem daně, daň vědomě vyměřit a exekučně vymáhat, považuje za postup, který je v příkrém rozporu s povinností správce daně zachovávat práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů. V závěru žaloby žalobkyně požadovala přiznat žalobě odkladný účinek. K dodatečnému vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2007 žalobkyně uvedla, že doklad č. 110 (faktura 19407) ze dne 31. 8. 2007, jímž byla společnosti vyúčtována částka základu daně 573.965,-- Kč a daň se základní sazbou ve výši 109.053,40 Kč neuznal správce daně v části daňové kontroly týkající se daně z přidané hodnoty jako dostatečný pro doložení zdanitelného plnění a to z důvodu, že se nejednalo o poskytnutou službu, ale o přeúčtování hrubých mezd včetně sociálního a zdravotního pojištění. Žalobkyně nesouhlasila s tímto názorem a odkázala jednak na ust. § 2 odst. 7 daňového řádu a jednak na čl. 10 odst. 2 shora vzpomínané kupní smlouvy. Dále k tomu uvedla, že v červenci 2007 neměla prozatím dostatek vlastních zaměstnanců a využila služeb společnosti GESTRA, s.r.o. ve větším rozsahu. Tyto práce zmíněná společnost žalobkyni řádně vyfakturovala, avšak použila chybnou formulaci navozující představu, že šlo o refundaci mzdových nákladů. Žalobkyně k tomu podotkla, že taková refundace ovšem od platnosti nového zákoníku práce již možná není, takže podstatou nemohla být náhrada vynaložených nákladů, jednalo se tudíž o poskytnutou službu. Obě strany si tuto částku jako cenu obvyklou deklarovaly a odsouhlasily, když se na faktuře chybně hovoří o přeúčtování hrubé mzdy. Žalobkyně zdůraznila, že faktickým stavem je poskytnutí služby mezi oběma společnostmi a to pomocí zaměstnanců společnosti GESTRA, s.r.o. V průběhu odvolacího řízení vyzval správce daně společnost GESTRA, s.r.o. k doložení, že náklad uplatněný na základě uvedeného dokladu byl poskytnutím služby a sloužil k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Na tuto výzvu reagovala zmíněná společnost podáním, v němž podrobně poskytnutou službu popisuje. Na základě tohoto vysvětlení správce daně odvolání společnosti GESTRA, s.r.o. vyhověl. Žalobkyně z toho dovodila, že odvolací orgán posoudil plnění vyúčtované dokladem č. 110 jako poskytnutí služby. Žalobkyně tak další postup žalovaného, který v jejím případě rozhodl, že se o poskytnutí služby nejednalo, označila za rozporný s ust. § 2, § 72 odst,. 1 a § 73 zákona o DPH. Správce daně tak dle žalobkyně požaduje odvést daně z téhož plnění dvakrát, což považuje za porušení ust. § 2 odst. 2 daňového řádu a porušení principu neutrality vysloveného ve Směrnici Rady EU 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že smlouvu ze dne 27. 12. 2007 uzavřeli její účastníci jako smlouvu kupní, v níž se jednalo o prodej výrobního areálu v obci Tis. Prodej byl schválen valnou hromadou a obě kapitálově propojené společnosti, které smlouvu uzavřely, podnikaly a měly zájem podnikat ve stejném oboru podnikání. Prodávající se zavázal kupujícímu předat a převést na něj vlastnická práva ke všem věcem a právům, jakož i ostatním majetkovým hodnotám, které slouží či mají sloužit k provozování výroby. Ze smlouvy dle žalovaného vyplynulo, že k výrobě Tis patří zejména hmotný a nehmotný investiční majetek ve stavu k 30. 6. 2007, zásoby materiálu, výrobků, zboží a nedokončená výroba ve stavu ke stejnému dni, práva z nájemní smlouvy, práva z průmyslového a duševního vlastnictví, technické zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví kupujícího, veškerá ostatní aktiva kdekoliv výše neuvedená mající majetkovou hodnotu, sloužící či mající sloužit provozování výroby Tis – zejména síť odběratelů a know-how. Součástí smlouvy bylo i prohlášení prodávajícího, že ke dni 30. 6. 2007 nemá žádné dosud nesplněné závazky ze smluv uzavřených s odběrateli. Dále bylo rovněž sjednáno, že se nepřevádí obchodní firma „GESTRA“, ale že kupující bude provozovat převzatou výrobu Tis pod svou obchodní firmou „GESTRA CZ“. Žalovaný považoval za zřejmé, že pro běžného zákazníka se nepochybně jedná o stejnou značku, přestože v názvu je drobná odlišnost. Žalovaný uvedl, že prodejem podniku se ve smyslu § 4 odst. 3 písm. i) zákona o DPH, rozumí prodej podniku nebo jeho části, tvořící organizační složku podniku, podle zvláštního právního předpisu. Tímto zvláštním právním předpisem je dle odkazu ust. § 476 obchodní zákoníku. Dle § 5 obchodního zákoníku se podnikem rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání, přičemž k podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit. Žalovaný dále vzpomenul, že prodej podniku je upraven v ustanoveních § 476 - § 488 shora citovaného obchodního zákoníku, z nichž vyplývá, že prodávající se zavazuje odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu. Ust. § 487 stejného zákona uvádí, že předchozí ustanovení platí i pro prodej části podniku tvořící samostatnou organizační složku. Žalovaný dále uvedl, že z pohledu zákona o DPH není rozhodné, zda byl prodej uskutečněn na základě smlouvy uzavřené dle § 476 obchodního zákoníku, ale rozhodující je skutečný stav (viz. § 2 odst. 7 daňového řádu), tj. že byl uskutečněn prodej podniku nebo jeho části jako věci hromadné. Ze spisového materiálu, zejména pak ze smlouvy nazvané „kupní smlouva“ a ze znaleckého posudku považoval žalovaný za patrné, že v daném případě došlo k naplnění všech skutečností svědčících o prodeji části podniku. Uvedl, že předmět prodeje je definován obecně svým účelovým určením (využitím k provozování určitého typu výroby), nikoliv individuálně jako soubor jednotlivých majetkových hodnot, což odpovídá definici části podniku dle obchodního zákoníku a dle judikatury Nejvyššího soudu (např. Usnesení sp. zn.: 29 Odo 870/2005, Usnesení sp. zn.: 20 Cdo 2882/2005 a Rozsudek sp. zn.: 21 Cdo 1323/2000). Tento soubor majetku je označován souhrnnou zkratkou „výroba Tis“ a předpokládal se i převod majetkových hodnot ve smlouvě výslovně neuvedených, pokud splňují stanovené kritérium účelového využití k provozování daného typu výrobní činnosti. To opět odpovídá dle žalovaného definici převodu části podniku jakožto funkčního celku, nikoliv převodu souboru „ležícího“ majetku. Ve smlouvě je rovněž výslovně zmiňováno „pokračování výroby Tis“ a další podnikatelská spolupráce smluvních stran s tím související. V celé smlouvě je jednoznačně kladen primární důraz na účelové určení majetkových hodnot, které jsou převáděny, a na jejich další využívání nabyvatelem k témuž účelu. Dále žalovaný uvedl, že dle § 480 obchodního zákoníku přecházejí z prodávajícího na kupujícího i práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům. V projednávaném případě přešli zaměstnanci k žalobkyni k 1. 8. 2007 a za měsíc červenec roku 2007 byla jejich hrubá mzda přefakturována. Přestože přechod zaměstnanců nebyl řešen ve smlouvě spolu s ostatními věcmi, došlo k přechodu zaměstnanců fakticky ke stejnému datu jako všech dalších hodnot, které byly předmětem prodeje části podniku a které byly upraveny v § 476 - § 488 obchodního zákoníku. Dále žalovaný uvedl, že kupní cena byla s ohledem na ustanovení § 196a obchodního zákoníku stanovena na základě posudku JUDr. V. H. ze dne 21. 12. 2007. Posudek byl zpracován pro účely stanovení hodnoty majetkového souboru (hmotného a nehmotného investičního majetku, zásob apod., který se nachází na provozovně v obci Tis za účelem převodu tohoto majetku z prodávajícího na kupujícího, tj. na žalobkyni). Součástí ocenění byla i práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v provozovně v obci Tis. Úprava pracovněprávních vztahů je zakotvena i v zápisech z valných hromad. Skutečnost, že bylo nově sestaveno celé organizační schéma, zřídily se kanceláře, vybavilo se sociální zázemí pro zaměstnance a další drobné změny, nepovažoval žalovaný za důkaz o tom, že výrobna Tis nebyla provozuschopnou samostatnou jednotkou. Považoval naopak za logické, že nový majitel provede určité změny, které mu vyhovují a odpovídají jeho možnostem a záměrům. Navíc považoval za samozřejmé, že provozy zastarávají a je nutné je čas od času modernizovat. Žalovaný nesouhlasil ani s tvrzením, že pokud smlouva nebyla uzavřena podle § 476 obchodního zákoníku, není naplněna definice prodeje části podniku a nemohlo tedy dojít k převodu části podniku. Odkázal přitom znovu na ust. § 2 odst. 7 daňového řádu a zdůraznil, že v případě žalobkyně se jednalo o prodej části podniku a žalobkyně se tento prodej snažila formálně vydávat za prodej majetku. Dále uvedl, že skutečnost, že u žalobkyně proběhlo místní šetření, nezbavuje správce daně možnosti provést později i daňovou kontrolu a tato řízení mohou mít i rozdílné výsledky. Daňová kontrola je podrobnějším zjištěním správnosti odvedené daně. A při tomto daňovém řízení bylo zjištěno, že žalobkyně svoji daňovou povinnost krátila. Za ničím nepodloženou spekulaci označil žalovaný tvrzení, že daň byla žalobkyni dodatečně vyměřena vzhledem k tomu, že se správci daně nepodařilo vybrat daň u jejího dodavatele. Žalovaný považoval za zřejmé, že obchodní transakce mezi společností GESTRA, s. r. o. a žalobkyní ve skutečnosti byla prodejem části podniku – výrobny v obci Tis. Dle § 13 odst. 10 písm. a) zákona o DPH se za dodání zboží nebo převod nemovitosti nepovažuje prodej podniku nebo vklad podniku nebo jeho části, tvořící organizační složku podniku, pokud se jedná o hmotný majetek. Dle § 14 odst. 5 písm. a) stejného zákona se v tomto případě nejedná ani o poskytnutí služby. Vzhledem k tomu, že nejde o dodání zboží ani o poskytnutí služby, nejedná se o plnění, které je předmětem daně dle § 2 zákona o DPH. Nejednalo se tedy o zdanitelné plnění a nebyla splněna základní podmínka pro uplatnění nároku na odpočet daně stanovená v § 72 odst. 1 shora uvedeného zákona. Nárok na odpočet daně žalobkyně v souvislosti se shora uvedeným ve smyslu § 73 odst. 1 citovaného zákona neprokázala daňovým dokladem, neboť ten ve smyslu § 26 odst. 1 stejného zákona vystavuje plátce, který uskutečňuje zdanitelné plnění nebo plnění osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně. Žalobkyní přijatá plnění nebyla vůbec předmětem daně z přidané hodnoty. Žalovaný na závěr uvedl, že obdobná zákonná ustanovení (§ 2, § 14, § 72 a § 73 zákona o DPH) dopadají i na přeúčtování hrubých mezd zaměstnanců, které žalobkyně považujete za poskytnutí služby. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný podrobně popsal důvody, jež ho k posouzení obchodního případu jako prodeje části podniku vedly. V reakci na toto vyjádření žalobkyně uvedl, že část kupní ceny byla započtena na vypořádací podíl B. V. Zdůraznila, že tvrzení správce daně, že výrobní program zůstal v základních rysech zachován, nemůže obstát, když ani žalovaný v rozhodnutí neuvedl, v čem spatřuje naplnění tohoto tvrzení. Při nařízeném jednání zástupce žalobkyně uvedl, že žalovaný posoudil věc pouze formálně a nepřihlédl přitom k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavírána. Pověřený pracovník žalovaného odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a vyjádření žalovaného k žalobě. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) a usoudil následovně. Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že dne 27. 12. 2007 uzavřela žalobkyně jakožto kupující s prodávající společností GESTRA, s.r.o. kupní smlouvu, v níž bylo konstatováno, že výroba strojů a přístrojů je provozována v obci Tis, v níž je rovněž umístěn i sklad. Dále bylo konstatováno, že prodávající nevede ohledně výroby v obci Tis samostatně vnitropodnikové účetnictví a v rámci svého podnikání ji neodděluje od své činnosti, takže zmiňovaná výroba netvoří samostatnou organizační jednotku. Smluvně bylo dále ujednáno, že prodávající zamýšlí touto smlouvou odevzdat výrobu Tis za úhradu kupujícímu, přičemž předmět smlouvy byl vymezen na věci movité, práva a ostatní majetkové hodnoty a s nimi spjatá práva a závazky. Prodávající přitom prohlásil, že stav převáděné výroby byl zaznamenán v dokumentech a to ve výroční zprávě prodávajícího, účetní závěrce prodávajícího, mimořádné účetní závěrce a v seznamu inventáře. Ze smlouvy dále vyplynulo, že kupní cena byla stanovena na základě znaleckého posudku JUDr. V. H. ve výši 13,595.120,-- Kč. Žalovaný ve svém rozhodnutí učinil jednoznačný závěr, a to s odkazem na ust. § 2 odst. 7 daňového řádu, že smlouvu nazvanou jako kupní a uzavřenou dne 27. 12. 2007 lze ve vazbě na další důkazy ve spise založené považovat za smlouvu o prodeji části podniku. S tímto názorem se krajský soud nemohl ztotožnit, dospěl tak k závěru, že žalovaný rozhodl na základě nedostatečného zjištění skutkového stavu projednávané věci. Krajský soud přitom vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu obsažené v rozsudku ze dne 21. 6. 2007, čj. 5 Afs 121/2006-82, v němž se uvádí, že „jestliže má být předmětem prodeje podnik, znamená to, že je převáděn funkční celek, jenž má být schopen fungování pod vedením kupujícího“. Pokud tedy žalovaný učinil jednoznačný úsudek, že se v daném případě jednalo o smlouvu o prodeji části podniku, musel mu nutně předcházet skutkově právní rozbor o tom, co bylo předmětem výroby společnosti GESTRA s.r.o. a provozovny Tis před tím, než došlo k uzavření předmětné kupní smlouvy. Úvaha žalovaného postrádala rovněž hodnocení, zda sklad zřízený u této provozovny sloužil pouze pro její účely nebo i pro účely výrobny v provozovně v Sedloňově. Povinností žalovaného v daňovém řízení bylo dle krajského soudu prošetřit, a to především z účetnictví společnosti GESTRA s.r.o., zda provozovna v obci Tis vyvíjela samostatnou činnost, či zda její činnost byla ve vztahu k provozovně Sedloňov pouze doplňkovou, či zda se jednalo o činnost samostatnou nebo kooperační apod. Od žalovaného se tedy v odvolacím řízení za účelem vyjasnění rozporů očekávalo, že provede podrobné šetření o fungování společnosti GESTRA s.r.o. a na základě něho pak učiní rozbor vzájemných vazeb mezi jednotlivými provozovnami, event. učiní rozbor jejich náplně práce. Na základě těchto ukazatelů pak měl posoudit výrobu probíhající ve společnosti GESTRA s.r.o. v celém komplexu. Jedině tento postup by mohl vést k reálnému posouzení dané věci a následnému zhodnocení, zda kupní smlouvu ze dne 27. 12. 2007 lze považovat za smlouvu o prodeji části podniku či nikoliv. Z ujednání obsažených v uzavřené kupní smlouvě lze totiž spíše dovozovat, že předmětem prodeje samostatná organizační jednotka nebyla. Nicméně pro posouzení této problematiky smluvní ujednání samo o sobě není dostačující. Napadenému rozhodnutí lze rovněž vytknout, že jeho odůvodnění neobsahuje reakci žalovaného na všechny žalobkyní vznesené odvolací námitky. Z obsahu odvolání je totiž patrno, že žalobkyně na podporu svých argumentů odkázala rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu obsaženou v rozsudku 29 Odo 870/2005 dotýkající se problematiky smlouvy o prodeji podniku. Žalobkyně odkázala na požadavek Nejvyššího soudu, aby „předmětem smlouvy o prodeji byla taková část podniku, která tvoří samostatnou organizační složku. Za takovou lze pokládat součást podniku, u níž je vedeno samostatně (odděleně) účetnictví týkající se této organizační složky.“ Z tohoto účetnictví totiž dle Nejvyššího soudu vyplývá, které věci, jiná práva či popř. jiné majetkové hodnoty slouží k provozování této části podniku a tím je i vymezen předmět smlouvy o prodeji podniku. S takto vyslovenou odvolací námitkou podpořenou argumentací Nejvyššího soudu se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal, což má za následek jeho nepřezkoumatelnost. Žalobkyni, jakožto odvolateli, tedy nebylo naznačeno, zda se žalovaný s argumentem Nejvyššího soudu ztotožňuje, či zda má na danou problematiku jiný názor. Z uvedených důvodů krajskému soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit ve smyslu ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. V něm bude vázán shora vysloveným právním názorem (ust. § 78 odst. 5 s.ř.s.) a odvolací řízení včetně odůvodnění napadeného rozhodnutí doplní ve shora naznačeném smyslu. Krajský soud nepřehlédl, že žalobkyně spolu s podanou žalobou žádala rovněž odklad výkonu napadeného rozhodnutí. Svoji žádost však nedoložila žádnými důkazy a to jak při podání žaloby samotné tak ani v průběhu zahájeného soudního řízení. Soud proto odklad vykonatelnosti rozhodnutí nepovolil. Ohledně nákladů řízení postupoval krajský soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla úspěch žalobkyně. Jejími důvodně vynaloženými náklady soudního řízení byl zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,-- Kč a odměna zástupce a jeho režijní výlohy. Odměna za zastupování se u soudních řízení dle s.ř.s. stanoví podle zásad pro mimosmluvní odměny, tedy podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Ze soudního spisu je zřejmé, že v dané věci učinil první zástupce žalobkyně 2 úkony právní služby po 2.100,-- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu), krajský soud mu přiznal rovněž nárok na úhradu 2 režijních paušálů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu po 300,-- Kč. Druhý zástupce žalobkyně učinil ve věci rovněž dva úkony po 2.100,-- Kč a i jemu krajský soud přiznal nárok na úhradu dvou režijních paušálů po 300,-- Kč, včetně DPH. Žalovaný proto byl zavázán k náhradě nákladů řízení ve výši uvedené ve výroku II. tohoto rozsudku, k rukám zástupce ve výši 7.760,-- Kč (§ 149 o.s.ř., § 64 s.ř.s.), ostatní k rukám žalobkyně.

Poučení