31 Af 55/2012 - 75

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Jarmily Ďáskové a Mgr. Petra Sedláka, v právní věci žalobce I&C Tech, s.r.o., se sídlem v Kroměříži, Bílanská 1818, zast. Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem se sídlem AK v Brně, Koliště 55, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 22. 3. 2012, č. j. 4544/12-1200-701607, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právona náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně dne 27.4.2012, ve znění doplnění ze dne 23.5.2012, se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22.3.2012, č.j. 4544/12- 1200-701607. Žalovaný svým rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Kroměříži ze dne 8.8.2011, č. j. 158110/11/320911700672, kterým byla žalobci dodatečně doměřena daň z příjmů za zdaňovací období roku 2009 a zároveň mu byla uložena povinnost uhradit penále ve výši 20 % z doměřené částky.

II. Obsah žaloby a jejího doplnění

2. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného z následujících důvodů. Nejprve žalobce namítl nesprávné hodnocení zjištěného skutkového stavu, hodnocení v rozporu s ustanovením § 8 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, hodnocení v rozporu se zásadami formální logiky. Žalobce namítl, že předložil veškeré nutné doklady zejména přijaté faktury, protokoly o předání a převzetí prací, smlouvu o dílo, objednávky, poptávky zúčtovací doklady a další technické materiály vztahující se k příslušným přijatým fakturám, stejně jako materiály potvrzující uskutečnění plnění pro odběratele. Dle žalobce dodavatelské faktury ve spojení s doklady prokazujícími uhrazení fakturovaných částek samy o sobě dostatečně prokazují uskutečnění zdanitelného plnění, což dále prokazuje využití plnění pro potřeby třetích osob (dodavatelsko-odběratelský řetězec). Žalobce odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu k definici výdaje ve smyslu ustanovení § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, s tím, že správce daně nelogicky tvrdí, že není prokázáno, že došlo k faktickému plnění od společnosti Lundinem trade s.r.o., ačkoliv toto „neexistující“ plnění bylo dále poskytnuto. K důvodům rozhodnutí žalobce uvedl, že žalovaný vycházel pouze z výslechu svědkyně D. – jednatelky dodavatele žalobce. Správce daně neprokázal pravdivost výpovědi svědkyně jednatelky a tato pouhá výpověď nemůže vést k závěru, že plnění nebyla uskutečněna tak, jak je deklarováno. Žalobce poukázal na to, že v rozhodném období byli jednateli žalobce paní D. a pan G., který ale nikdy nebyl vyslechnut. Závěrem žalobce namítl s odkazem na judikaturu správních soudů, že nebyly provedeny výslechy svědků z obchodní společnosti TAKENAKA, společnosti EZ-ET, s.r.o. a svědka J. G.

III. Vyjádření žalovaného a jeho doplnění

3. Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 31.5.2012, odkázal na žalobou napadeného rozhodnutí a následně se vyjádřil k jednotlivým žalobním bodům. Dle žalovaného nelze žalobci přisvědčit, že unesl důkazní břemeno při prokázání daňové účinnosti nákladů za programátorské práce od dodavatele Lundinem trade s.r.o. Žalobce byl vyzván dvěma výzvami (ze dne 27.1.2011, č.j. 6127/11/320931707661 a ze dne 10.6.2011 č.j. 129648/11/320931707661) k prokázání daňové účinnosti výdajů, nicméně neprokázal, že došlo k provedení programátorských prací konkrétním dodavatelem uvedeným na předmětných fakturách, a to ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a § 92 odst. 3 a § 86 odst. 3 písm. c) daňového řádu. Dle žalovaného existence samotných dodavatelských faktur nijak neprokazuje, že byla obecně označena plnění fakticky uskutečněna deklarovaným dodavatelem. To podle žalovaného neprokazují ani předávací protokoly ze dne 30.1.2009 a 31.3.2009, které byly nekonkrétní a sepsány poté, co zanikla funkce jednatele pana G. Navíc uvedl, že podpis na předávacích protokolech z roku 2009 je odlišný od podpisu z roku 2008. Dále žalovaný konstatoval, že tvrzený dodavatel je nekontaktní a nebylo možno provést ani místní šetření. Výslechem svědka – jednatelky dodavatele, paní D., bylo zjištěno, že tato nemá povědomí o činnosti společnosti v roce 2009 ani o předmětných zakázkách. Ke způsobu hodnocení skutkového stavu žalovaný uvedl, že je v souladu s ustanovením § 8 odst. 1 daňového řádu a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28.7.2008, č.j. 5 Afs 5/2008-75, ke správnosti hodnocení dodavatelských faktur odkázal žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.1.2011, č.j. 5 Afs 24/2010-117 a v případě dokazování řetězcem dodavatelsko- odběratelských vztahů odkázal žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5.8.2010, č.j. 9 Afs 7/2010-181. K hodnocení dodavatelsko-odběratelského řetězce žalovaný poukázal na skutečnost, že zdanitelné plnění pro odběratele mělo proběhnout 27.2.2009, ale plnění od dodavatele mělo být předáno až 31.3.2009.

4. K dokazování žalovaný dále uvedl, že svědkyně D. byla od 23.1.2009 jediným jednatelem tvrzeného dodavatele, pan G. byl jednatelem do 23.1.2009. Zpochybňované faktury byly vystaveny až poté, co pan G. přestal být jednatelem společnosti. Výslech pana G. nemohl být proveden z objektivních příčin. V případě námitky, že měl správce daně prokazovat pravdivost výpovědi svědkyně D., odkázal žalovaný na rozložení důkazního břemene v daňovém řízení. Argumentaci stanoviskem ústavního soudu 402/99 ze dne 15.5.2011 odmítl žalovaný jako nepřípadnou s ohledem na odlišný skutkový stav. Závěrem se žalovaný vyjádřil k neprovedení výslechů navržených svědků. V případě svědků ze společnosti TAKENAKA uvedl, že tento výslech by neprokázal, že předmět plnění dodal deklarovaný dodavatel, neboť předmětná společnost byla tzv. vyšší objednatel, když přímým odběratelem byla spřízněná společnost plaan czech, s.r.o. Obdobně reagoval žalovaný i na návrh výslechu Ing. M. G. ze společnosti EZ-ET, s.r.o. K výslechu tzv. vyššího objednatele odkázal žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5.8.2010, č.j. 9 Afs 7/2010- 181. V případě výslechu svědka J. G. žalovaný uvedl, že tento nemohl být proveden z objektivních důvodů.

5. S ohledem na uvedené žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

IV. Posouzení věci krajským soudem

6. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. poté, kdy účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.

7. O jednotlivých žalobních námitkách uvážil soud následovně.

8. V první žalobní námitce žalobce uvedl, že žalovaný nesprávně hodnotil žalobcem předložené doklady a zároveň uvedl, že dodavatelské faktury ve spojení s doklady prokazujícími uhrazení fakturovaných částek samy o sobě dostatečně prokazují daňově účinný výdaj pro účely daně z příjmů, což dále prokazuje využití plnění pro potřeby třetích osob (dodavatelsko-odběratelský řetězec). Tato žalobní námitka není důvodná a názor žalobce je nesprávný.

9. Podstatou námitky je otázka unesení důkazního břemene ze strany žalobce ohledně daňové účinnosti jím uplatněných výdajů a právě spor o unesení důkazního břemene ze strany žalobce, resp. o vyvrácení žalobcem tvrzených skutečností žalovaným, je dle názoru soudu podstatou souzené věci, která je žalobcem rozvolněna do jednotlivých dílčích žalobních námitek. Řešení sporů o (ne)unesení důkazního břemene je součástí dnes již konstantní a dlouhodobé judikatury správních soudů. Ani otázka přednesená k posouzení v této konkrétní věci není po právní ani skutkové stránce novinkou. Podle ustanovení § 92 odst. 3 daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních (k uvedenému srov. ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dle kterého daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván). Podle ustanovení § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu správce daně prokazuje skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem (k uvedenému srov. ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků, dle kterého správce daně prokazuje existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem). Z uvedených srovnání je patrné, že rozložení důkazního břemene je v obou předpisech obdobné a ustanovení § 92 daňového řádu nepřineslo do rozložení důkazního břemene zásadní revoluci. Závěry, které zaujal Nejvyšší správní soud k rozložení důkazního břemene podle ustanovení § 31 zákona o správě daní a poplatků, jsou proto stále aplikovatelné.

10. Unesením důkazního břemene ve smyslu ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků se v případě prokázání skutečností dle ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů podrobně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12.4.2006, č.j. 5 Afs 40/2005-72, kde uvedl, že „prokazování uskutečnění výdaje je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být použity jako důkaz o uskutečnění transakce v nich deklarované, není-li prokázáno, že k jejímu uskutečnění fakticky došlo. Je proto zcela bez významu, namítá-li stěžovatel, že doklad byl vystaven existující firmou a má veškeré náležitosti. ... Důkazní břemeno nastává na straně daňového subjektu tehdy, když správce daně vyjádří relevantní pochybnosti o tvrzení daňového subjektu, ten je pak povinen tvrzené skutečnosti prokázat. Je proto nezbytné, aby daňový subjekt prokázal v daňovém řízení správci daně nejen to, zda došlo k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění, ale i to, zda toto plnění uskutečnila právě ta osoba, jež je jako poskytovatel tohoto plnění uvedena v dokladu, jež daňový subjekt jako důkaz k prokázání tvrzeného právního stavu předkládá.“

11. V otázce unesení důkazního břemene lze na uvedené navázat i závěry uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14.7.2011, č.j. 1 Afs 37/2011-68. V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že „Daňový subjekt, který výdaj zanese do účetnictví (v tomto případě do daňové evidence) a následně daňového přiznání, je povinen v případě pochybností prokázat, že jej skutečně vynaložil, a to tím způsobem, jakým deklaroval na příslušném účetním dokladu (viz rozsudek NSS ze dne 12. 4. 2006, čj. 5 Afs 40/2005-72, dále rozsudek ze dne 31. 5. 2007, čj. 9 Afs 30/2007-73, rozsudek ze dne 6. 12. 2007, čj. 1 Afs 80/2007-60, nebo též rozsudek ze dne 11. 11. 2010, čj. 1 Afs 48/2010-72 ve věci Realitní kancelář NOVA s. r. o.).

50. Povinnost tvrzení i břemeno důkazní ohledně existence a výše vynaloženého výdaje i ohledně jeho účelu nese dle § 31 odst. 9 ZSDP daňový subjekt (viz rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2005, čj. 2 Afs 90/2004-70). Z bohaté judikatury Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím a jinými povinnými záznamy [např. rozsudek ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007-119 ve věci EURO PRIM, spol. s r. o., část V a), publ. pod č. 1572/2008 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 22. 10. 2008, čj. 9 Afs 30/2008-86]. Správce daně však může vyjádřit pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. Správce daně tíží důkazní břemeno ve vztahu k prokázání důvodnosti svých pochyb [§ 31 odst. 8 písm. c) ZSDP]. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. ( ) Správce daně je zde povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. [rozsudek ve věci EURO PRIM, část V a), shodně též rozsudek čj. 9 Afs 30/2008-86, oba cit. shora; shodně nález sp. zn. II. ÚS 232/02 ze dne 29. 10. 2002 (N 134/28 SbNU 143)]. Pokud správce daně unese své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným skutečnostem, je na daňovém subjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví ve vztahu k předmětnému obchodnímu případu, popř. aby svá tvrzení korigoval. Daňový subjekt bude tyto skutečnosti prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím [viz rozsudek čj. 2 Afs 24/2007 -119 a rozsudek čj. 9 Afs 30/2008-86, oba cit. shora, shodně též rozsudek ze dne 31. 5. 2007,čj. 9 Afs 30/2007-73, resp. ze dne 30. 4. 2008, čj. 1 Afs 15/2008- 100 ve věci Ondřejovická strojírna, spol. s r. o., část IV/e a)]. …

52. Stěžovatelku tížilo břemeno tvrzení a tomu odpovídající břemeno důkazní, které ovšem nemohla unést předložením nevěrohodných faktur (viz rozsudek čj. 5 Afs 40/2005-72, cit. v bodě [49] shora). Ve shodě s judikaturou cit. v bodě [50] shora mohla stěžovatelka poté, co správce daně zpochybnil věrohodnost předložených faktur, setrvat na svém tvrzení, že výdaj uskutečnila ve prospěch Maso-Třebovle s. r. o., a prokázat své tvrzení jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím. Nebo mohla své původní tvrzení korigovat, např. uvést jiného (skutečného) dodavatele zboží a navrhnout provedení důkazů k prokázání svého pozměněného tvrzení. Stěžovatelka setrvala na svém původním tvrzení, a proto správce daně postupoval správně, pokud po ní požadoval prokázat, že výdaj uskutečnila ve prospěch Maso- Třebovle s. r. o. Daňový subjekt je povinen prokázat vynaložení výdaje vůči konkrétní osobě, nikoliv toliko abstraktní vydání peněz, neboť jeho povinností je prokázat uskutečnění výdaje a jeho souvislost se zdanitelnými příjmy. Prokázání abstraktního vydání peněz by nepostačovalo k prokázání souvislosti výdaje se zdanitelnými příjmy. Stěžovatelka nicméně neprokázala ani samotné uskutečnění výdaje, natož jeho souvislost se zdanitelnými příjmy.“

12. Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalobce sice předložil k prokázání daňově účinných výdajů formálně bezvadné doklady, čímž unesl prvotní důkazní břemeno dle ustanovení § 92 odst. 3 daňového řádu, ale zároveň v případě jejich zpochybnění není unesení prvotního důkazního břemene dostačující. Z obsahu správního spisu je dále zřejmé, že správce daně měl pochybnosti o věrohodnosti tvrzení žalobce. V takové situaci bylo na správci daně, aby dostatečně určitě uvedl a prokázal důvody, které ho vedou k závěru o nevěrohodnosti předložených dokladů. V souzené věci byly předložené listiny, které prokazovaly poskytnutí plnění, zpochybněny výslechem jednatelky dodavatele žalobce, paní D. Soud v souzené věci, na rozdíl od žalobce, považuje výslech jednatelky dodavatele za podstatný důkaz vedoucí ke zpochybnění věrohodnosti jím předkládaných dokladů. Z obsahu správního spisu je zcela zřejmé, že jednatelka dodavatele byla jeho jediným statutárním orgánem v době, kdy měly být podepsány zásadní listiny, kterými prokazoval žalobce nárok na odpočet DPH, a to předávací protokoly k předmětu plnění. Pokud tedy jednatelka společnosti vůbec nevěděla o existenci žalobce, nepodepsala předávací protokoly a sama uvádí, že nezplnomocnila nikoho, aby tak učinil za ní, jedná se o skutečnosti zásadně zpochybňující, nikoliv nutně vyvracející dodání předmětu plnění deklarovaným dodavatelem. Nad to je zde i skutečnost, kterou zdůraznil žalovaný ve svém vyjádření a to, že údajný podpis pana G. se lišil na různých listinách v průběhu času. Výslech jednatelky dodavatele žalobce tak nestojí v řetězci důkazů správce daně osamocen.

13. V případě zpochybnění tvrzení žalobce bylo opět na žalobci, aby předložil správci daně další důkazy, prokazující faktické uskutečnění plnění deklarovaným dodavatelem, případně aby korigoval své daňové tvrzení. Žalobce setrval na svém tvrzení o deklarovaném dodavateli a považoval za dostatečné důkazy řetězec odběratelsko-dodavatelských vztahů a doklady tento řetězec prokazující s tím, že navrhl výslech dalších svědků.

14. V hodnocení navazujícího postupu soud zároveň nutně musí vypořádat žalobní námitku Neprovedení navrhovaných důkazů – nebyly provedeny výslechy svědků z obchodní společnosti TAKENAKA, společnosti ET-ET, s.r.o. a svědka J. G. K provádění dokazování zdejší soud odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16.2.2012, č.j. 9 Afs 67/2011-113: „Finanční orgány nejsou povinny provést všechny daňovým subjektem navržené důkazy (srovnej § 31 odst. 2 a 4 zákona o správě daní a poplatků), a to zvláště v situaci, kdy tyto důkazy nejsou schopny prokázat spornou záležitost. Je však povinností finančních orgánů v rozhodnutí náležitě odůvodnit, proč navržené důkazy neprovedly tak, aby tato úvaha následně mohla být přezkoumána soudem. Rozhodnutí správce daně, které z navržených důkazů provede a které nikoli, je tak výlučně na jeho úvaze; to jej však nezbavuje povinnosti takový postup náležitě odůvodnit. Finanční orgány jsou vždy povinny podané důkazní návrhy buď provést, anebo se s nimi alespoň argumentačně vypořádat a jejich provedení odmítnout. V případě odmítnutí pak je třeba uvést, proč navrhovaný důkaz nemá pro rozhodovanou věc žádnou relevanci, nebo že se např. jedná o důkaz potvrzující tvrzení, které již bylo v řízení postaveno najisto, a tedy by jeho provedení bylo v řízení nadbytečným.“

15. Z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný, resp. správce daně, neprovedl žalobcem navržené důkazy – výslech zástupců společnosti TAKENAKA (vyššího objednatele), výslech svědka Ing. M. G. ze společnosti EZ-ET s.r.o. a výslech svědka J. G. Hodnocení neprovedení těchto výslechů se rozpadá do dvou částí. V případě neprovedených výslechů zástupců společnosti TAKENAKA a společnosti ET-EZ, s.r.o. žalovaný podrobně odůvodnil, proč tento výslech nepovažoval za důkaz schopný prokázat spornou záležitost. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že z průběhu daňového řízení vyplynulo, že společnost TAKENAKA nebyla ani přímým odběratelem žalobce a společnost ET-EZ, s.r.o. byla odběratelem žalobce v roce 2008. Navíc se soud shoduje se žalovaným, že důkazy prokazující poskytnutí deklarovaného plnění dalšímu subjektu v řetězci dodavatelsko- odběratelských vztahů neprokazují skutečnost, kým bylo předmětné plnění, jehož existenci správce daně nezpochybnil, žalobci dodáno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5.8.2010, č.j. 9 Afs 7/2010-181).

16. Z obsahu spisu je zřejmé, že se správce daně pokoušel zajistit výslech svědka G., ale jeho provedení nebylo možné z objektivních příčin. Jeho neprovedení nelze interpretovat jako neunesení důkazního břemene ze strany žalovaného, resp. správce daně, jak se tuto skutečnost snaží interpretovat žalovaný. Ke zpochybnění listinných důkazů žalobce plně postačoval výslech svědkyně D. – jednatelky dodavatele žalobce.

17. Výslech všech uvedených osob navrhl žalobce zároveň k provedení jako důkaz v případě soudního řízení. Soud k provedení dokazování nepřistoupil, neboť dospěl k závěru, že k tomu není důvod. V případě svědků ze společnosti TAKENAKA a svědka G. se soud ztotožňuje s odůvodněním žalovaného, kdy tito svědci nemohou osvědčit skutečnosti o vztahu mezi žalobcem a jeho dodavatelem. V případě svědka G. považuje soud jeho výslech za nadbytečný a to s ohledem na výslech svědkyně D., který je součástí správního spisu. Z tohoto výslechu je nepochybné, že svědkyně D. nevystavila doklady, z nichž dovozuje žalobce právo na uplatnění daňově účinných výdajů a ani, jako jediná osoba oprávněná tyto doklady vydat, k vystavení těchto dokladů nikoho nezmocnila. Výslech svědka G. před zdejším soudem tak nemůže přinést nic nového a ani změnit právní hodnocení daňové účinnosti výdajů žalobce, neboť tato osoba nebyla v době vystavení daňových dokladů oprávněna jednat za deklarovaného dodavatele.

18. Soud se tedy, na základě shora uvedeného, neshoduje se žalobcem v jeho žalobním tvrzení, že by žalobce dostál povinnostem dle ustanovení § 24 zákona o daních z příjmů, neboť žalobce neunesl dostatečně důkazní břemeno ohledně prokázání jedné ze základních podmínek uplatnění daňově účinných výdajů a to, že byla deklarovaná plnění fakticky uskutečněna deklarovaným dodavatelem.

19. Tvrzení žalobce, že správce daně neprokázal pravdivost výpovědi svědkyně jednatelky a tato pouhá výpověď nemůže vést k závěru, že žalobce neuskutečnil výdaje v souladu s ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, je s ohledem na rozložení důkazního břemene nesprávné. Výslech jednatelky žalobce je bezpochyby důkazem v daňovém řízení a v kontextu jeho obsahu je to zřetelně důkaz hovořící v neprospěch žalobce a zásadně zpochybňující jím předložené listinné důkazy. Správce daně předložil důkazní prostředek, kterým zpochybnil tvrzení žalobce. Představa, že by pravdivost důkazu měla být osvědčována dalším důkazem, by vedl k zcela absurdní situaci, kdy by mohlo být požadováno prokazování správnosti důkazu, kterým byla prokazována správnost důkazu a tak dále. Vytvářela by se tedy zcela nesmyslná, zákonem nevyžadovaná spirála, která by nikdy nemohla být řádně splněna. Naopak, v případě zpochybnění listinných důkazů žalobce správcem daně přešlo opětovně důkazní břemeno na žalobce a ten měl vyvracet zpochybnění svých daňových tvrzení. Nikoliv tedy, že by snad správce daně v případě, že prokáže skutečnosti zpochybňující tvrzení žalobce, měl dále prokazovat pravdivost skutečností prokazujících zpochybnění tvrzení žalobce. V konečném důsledku by totiž správce daně nesl důkazní břemeno za daňový subjekt. Při aplikaci argumentu ad absurdum – pokud by správce daně zvolil stejnou logiku unášení důkazního břemene, tak by bylo na místě, aby bez prokázání skutečností zpochybňujících tvrzení daňového subjektu, požadoval neustále prokazování správnosti důkazů předložených daňovým subjektem při podání daňového tvrzení a následně požadoval prokázat správnost důkazů, kterými by daňový subjekt osvědčil správnost důkazů prokazujících správnost daňového tvrzení. Zároveň ale soud musí konstatovat, že výpověď jednatelky dodavatele žalobce, paní D., nestojí osamoceně, ale je vykládána v kontextu všech skutečností, které správce daně zjistil. Ze správního spisu a konečně i z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že správce daně ověřil, že paní D. byla jednatelkou dodavatele žalobce v kritické době sepsání předávacích protokolů (tedy v době, kdy mělo dojít k předání plnění deklarovaným dodavatelem), dále vyjádřil správce daně pochybnost o podpisu pana G. na předávacích protokolech a do celého kontextu výpovědi svědkyně D. zapadá i nekontaktnost dodavatele žalobce a nemožnost zajistit výslech svědka G. Viděno v těchto souvislostech, jsou pochybnosti správce daně zcela namístě, jejich vyjádření je zasazeno do skutkové situace v souladu se zásadami formální logiky a jsou podloženy hodnocením více důkazních prostředků než pouze jediné výpovědi svědkyně D.

20. Nikoliv tedy správce daně, ale žalobce stíhá důkazní břemeno ohledně jeho vlastních tvrzení a bylo pouze a jedině na žalobci, aby po zpochybnění vlastních listinných důkazů a poté, co ze zcela objektivních příčin nebylo možno zajistit výslech svědka G., navrhl správci daně jiné důkazy.

V. Shrnutí a náklady řízení

21. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto, bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené žalobní námitky uplatněné žalobcem nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 zamítnout.

22. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení