31 Af 63/2015 – 68

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. JaroslavySkoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věcižalobce: J. T., místem podnikání S. 715, Ž., zastoupen Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátemse sídlem Bořetín 73, Kamenice nad Lipou, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 10. 2015, č. j. 32182/15/5300–21443–701707, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení Rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 1. 10. 2015, č. j. 32182/15/5300–21443–701707, bylo podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, veznění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeny dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Kraj Vysočina (dále též „správce daně“) zedne 14. 1. 2015, č. j. 154448/15/2910–50521–707490, č. j. 155261/15/2910–50521–707490,č. j. 162098/15/2910–50521–707490, č. j. 162729/15/2910–50521–707490, č. j.162989/15/2910–50521–707490, č. j. 163179/15/2910–50521–707490, č. j. 163259/15/2910–50521–707490. Správce daně dodatečnými platebními výměry doměřil žalobci podle § 98 odst. 1,§ 143 a § 147 daňového řádu daň z přidané hodnoty a penále, a to ve výši 20.311 Kč daň a 4.62 Kč penále za 2. čtvrtletí roku 2010, 17.809 Kč daň a 3.561 penále za 3. čtvrtletí roku2010, – 688 Kč daň za 4. čtvrtletí roku 2010, 3.233 Kč daň a 646 Kč penále za 1. čtvrtletí roku2011, 10.426 Kč daň a 2.085 Kč penále za 2. čtvrtletí roku 2011, 16.525 Kč daň a 3.305penále za 3. čtvrtletí roku 2011 a 9.586 Kč daň a 1.917 penále za 4. čtvrtletí roku 2011. II. Obsah žaloby Žalobou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímuřízení. Předně namítl, že žalovaný v odvolacím řízení nedoručoval jeho zmocněnkyni paní D.K., i když byla jí udělená plná moc obsažena ve správním spise. Dále žalobce neměl splnitsvou povinnost vést evidenci obchodního majetku dle § 100 zákona č. 235/2004 Sb., o daniz přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), evidenci dle § 7b odst. 1 písm. b) zákona č.586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daníchz příjmů“) a tzv. skladovou evidenci, ačkoliv předložil daňovou evidenci jako celek.Předložená evidence jako celek splňuje kritéria dle § 100 odst. 3 zákona o DPH a § 7b odst. 1písm. b) zákona o daních z příjmů, přičemž byla dodatečně na výzvu správce daně běhemdaňového řízení doplňována. Žalovaný se omezil na pouhé konstatování, že předloženouevidencí není prokázán pohyb zboží. K předávacím protokolům, které byly průběžněpředkládány a prokazovaly tvrzení žalobce, nebylo správcem daně vůbec přihlédnuto. Závěr,že pokud nebyla vedena evidence obchodního majetku dle zákona o DPH a evidence plněníosvobozených od daně, pak nemůže být průkazná ani daňová evidence, je pouhýmkonstatováním. Předložené důkazní prostředky byly schopné osvědčit jeho tvrzení.Předložená daňová evidence naplnila zákonné požadavky evidence pro účely DPH, neboť jez ní patrný vstup a výstup u každé položky. Správce daně ani nijak nespecifikoval, jak by mělbýt prokázán pohyb zboží, tudíž se důkazní břemeno přesunulo na jeho stranu. V rozporu sezásadou součinnosti a hodnocením důkazů mimo rámec jejich volného hodnocení pouzetvrzené a dokazované skutečnosti popřel, bez náležitého předložení důkazů či znaleckéhoposudku v otázkách, ve kterých nemá dostatečně kvalifikovanou odbornost. Žalobce dále zpochybňuje neunesení důkazního břemene a nutnost přikročení k určenívýše daně pomůckami. Všechny skutečnosti byly žalobcem prokázány, jen žalovaný účelovězdůrazňoval zdánlivé rozpory, a to v otázkách podnájemní smlouvy, i když byl řádně doložena vysvětlen systém pracovních cest. Pořizování pohonných hmot do osobního automobilua jeho další provozní náklady byly předloženy knihou jízd, z níž byly dílčí nedostatkyodstraněny. Ze skutečnosti, že ne všechny cesty vedly k uzavření objednávek, nelzedovozovat, že pro ekonomickou činnost žalobce nejsou přínosné. Pořízené reklamní vzorníkypro následnou propagaci a podporu ekonomické činnosti žalobce a ohřívač vody v podnájemním bytě nebyly shledány správcem daně jako ekonomicky přínosné, a tedynebyly odečteny ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o DPH. Ke stanovení daně pomůckami nebyly naplněny podmínky. Žalobce v daňovém řízenípředložil značné množství důkazů a důkazních návrhů a poskytoval plnou součinnost. To, žesprávce daně navrhované důkazy neprovedl, a tudíž z nich nevyvozoval závěry ve svémrozhodnutí, jen svědčí o porušení zásady součinnosti. Přiměřenost, spolehlivost a správnostužitých pomůcek také nebyla naplněna, a to zejména s ohledem na existenci srovnatelnýchsubjektů na českém trhu, výpočtu průměrné obchodní přirážky z žalobce předloženýchpodkladů, i když byly správcem daně zhodnoceny jako nevěrohodné a neprůkazné. Dále takébyly prováděny na základě krátkého časového období, neboť mělo být bráno v potaz delšíobdobí zejména s ohledem na celkovou hospodářskou situaci a vývoj subjektu i tuzemskéekonomiky. Také není zřejmé, jak správce daně zohlednil ve své zprávě o daňové kontrolepochybnosti při použití pomůcek, tedy jaké konkrétní příjmy jsou zahrnuty do daňovéhozákladu, a které jsou vyjmuty. Nebyly zohledněny výhody pro žalobce zejména potřebnévýdaje na dosažení uskutečnitelného zdanitelného plnění. Žalovaný ve svém rozhodnutí jenmechanicky převzal hodnocení důkazů správcem daně, aniž by do hodnocení věci vnesl svouúvahu. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že plná moc udělená paní D. K. byla udělena jen proúkony související s kontrolou před Finančním úřadem pro kraj Vysočina, územní pracovištěPelhřimov. Vyjma námitky směřující k otázce unesení/neunesení důkazního břemene, jsoužalobní námitky nepřípustné, nebo výrazně překračují rámec odvolacích námitek, a nebyltudíž u nich vyčerpán opravný prostředek. Žalobcem nebyla předložena evidenci pohybuzboží, neboť zboží, které bylo poskytováno jako propagace zdarma, nebylo nijakzaznamenáno. Protokoly se nijak nevztahují ke zpochybněnému plnění a samotná tvrzenížalobce dokládají, že plnění, které jsou z důkazů patrná, nekorespondují se skutečností.Důvody neprůkaznosti evidence jako celku byly správními orgány jednoznačněkonkretizovány. Kvantita důkazních prostředků sama o sobě nevypovídá o jejich důkazní síle.Správce daně zjistil nesrovnalosti při porovnání nákupů a prodejů zboží. Pochybnostispecifikoval ve výzvě a vyzval žalobce k jejich odstranění. Pochybnosti vzešly z rozporůa nesrovnalostí z dokladů předložených žalobcem. Důkazní břemeno proto leží na žalobci.Následně předložené důkazy nebyly schopné tvrzení žalobce prokázat, a proto bylopřikročeno ke stanovení daně pomůckami. Při svém postupu a hodnocení jednotlivých důkazůbylo postupováno racionálním myšlenkovým procesem, který odpovídá požadavkům formálnílogiky, proto pouhý nesouhlas žalobce s tímto hodnocením nezakládá důvodnost žaloby. Takébyly pořádány všechny žalobcem navržené důkazy. Požadavek na vyhotovování znaleckýchposudků není přiléhavý, neboť důkazními prostředky byly podklady běžně se vyskytujícív obchodních stycích, a jako s takovými má správce daně zkušenosti. Podmínka nemožnostistanovení daně dokazováním byla naplněna již zmíněnými rozpory mezi daňovými tvrzenímia obsahem ve vedených evidencích. Daňové řízení není ovládáno zásadou vyšetřovacía žalobce měl tedy navrhnout či předložit další důkazní prostředky, když k tomu byl vyzván.Zmiňované návrhy výslechů osob a dalších důkazů, které měly být nabízeny k provedenív daňovém řízení, navrženy nebyly. Nepřiměřenost užitých pomůcek není žalobcem nijak doložena a ani jím není zpochybněn celkový výsledek. Žalovaný se odvolacími námitkamizabýval a jednotlivě je vypořádal. To, že dospěl ve svém rozhodnutí ke stejným závěrům jakosprávce daně, nutně neznamená jejich mechanické převzetí. V dalších podrobnostechžalovaný odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a správní spis. Závěrem navrhl, aby soudžalobu zamítl a nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení. IV. Replika žalobce Žalobce s odkazem na § 41 odst. 1 daňového řádu zopakoval, že mělo být paní D. K.jakožto zmocněnkyni žalobce doručováno jak v prvním, tak i ve druhém stupni daňovéhořízení. Opravné prostředky byly žalobcem řádně vyčerpány. Žalobce nesouhlasí sezhodnocením předávacích protokolů jako nevztahujícím se k zpochybněnému plnění.Podstatou sporu je to, zda správce daně hodnotil důkazy v rámci zásady volného hodnocenídůkazů, či se z tohoto rámce odchýlil. Pochybnost se týká hodnocení pohybu zboží, který byldoložen předávacími protokoly, které měl správce daně jako dostačující přijmout nebo mělprovést výslech odběratelů. Pochybnost u hodnocení důkazů se také dotýká evidencepracovních cest a nákupu zboží od Ing. F. K přikročení stanovení daňové povinnostipomůckami musí být splněna podmínka nesplnění zákonné povinnosti. Musí se ovšem jednato porušení zásadního charakteru, přičemž zboží uvedené v předávacích protokolech tvořív souhrnu cca 9 % vykázaných tržeb, což se nedá zhodnotit jako zásadní porušení. V otázcepřiměřenosti, spolehlivosti a správnosti pomůcek žalobce i s poukazem na citovanourozhodovací praxi v žalobě trvá na svých závěrech a nechápe, proč by neměly jeho námitkynaplňovat parametry přezkumu. Ostatní řešené otázky žalovaným v jeho vyjádření žalobceshledává jako nepravdivé a nedůvodné a odkazuje na argumenty ve své žalobě. V. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutížalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudnířád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“), jakož i řízení předcházející jehovydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu bylv době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízeníjednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce v žalobě předně tvrdil, že měl pro daňové řízení zmocněnce, kterému žalovanýnedoručoval. Ačkoliv toto tvrzení není uplatněno jako žalobní bod (žalobce z uvedenéskutečnosti nedovozuje nezákonnost napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího řízení),soud poznamenává, že žalovaný doručoval řádně přímo žalobci. Ve správním spise jezaložena plná moc udělená žalobcem D. K. dne 28. 6. 2013, přičemž zmocnění je výslovněomezeno na zastupování před Finančním úřadem pro kraj Vysočina, územní pracovištěPelhřimov. V řízení před žalovaným proto toto zmocnění již netrvalo. Hlavní okruh námitek se týká úplnosti žalobcem předložených dokladů, předloženízákonem požadovaných evidencí a unesení důkazního břemene. V této souvislosti je nutno předně poukázat na způsob, jakým je upraveno rozložení důkazního břemene mezi správce daně a daňový subjekt. Podle § 92 daňového řádu „[s]právce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správnézjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňovýchsubjektů“ (odstavec 2). Povinností daňového subjektu je prokázat „všechny skutečnosti, kteréje povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalšíchpodáních“ (odstavec 3). „[P]okud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvatdaňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to zapředpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence“ (odstavec 4).Správce daně naopak prokazuje „skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnostči úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalšíchdůkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem“ [odstavec 5 písm. c)]. Ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu k rozložení důkazního břemene mezidaňový subjekt a správce daně lze shrnout tak, že daňový subjekt je povinen prokazovatvšechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání nebo k jejichž průkazu bylsprávcem daně vyzván. Daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvíma jinými povinnými záznamy. Správce daně však může vyjádřit pochybnosti ohledněvěrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů.Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictvíči záznamech daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinenprokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činíúčetnictví a záznamy nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Správcedaně je povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předloženéúčetnictví nebo záznamy jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Pokud správcedaně unese své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným skutečnostem, je na daňovémsubjektu, aby prokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnostúčetnictví a jiných povinných záznamů ve vztahu k předmětnému účetnímu případu, popř.aby svá tvrzení korigoval. Daňový subjekt bude tyto skutečnosti prokazovat zpravidla jinýmidůkazními prostředky než vlastním účetnictvím a evidencemi (srov. například rozsudkyNejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007–119, publ. podč. 1572/2008 Sb. NSS, ze dne 22. 10. 2008, č. j. 9 Afs 30/2008–86, ze dne 18. 1. 2012, č. j.1 Afs 75/2011–62, nebo ze dne 12. 2. 2015, č. j. 9 Afs 152/2013–49; všechny zde citovanérozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz). Správce daně nenínicméně oprávněn daňový subjekt vyzvat k prokázání čehokoli, ale pouze k prokázání toho,co tvrdí tento subjekt sám (nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95,dostupný na http://nalus.usoud.cz/). V projednávané věci má zdejší soud za to, že žalobcem předložená evidence pro daňovéúčely nebyla úplná, věrohodná a průkazná a správcem daně vyjádřené pochybnosti bylyoprávněné. Bylo tak na žalobci, aby dalšími důkazními prostředky prokázal jím tvrzenéskutečnosti, k čemuž však nedošlo. Co se týče zákonem požadovaných evidencí, je nutno nejprve konstatovat, že na žalobcese vztahovaly povinnosti vést evidence dle zákona o DPH účinného v kontrolovaném období,tedy jednak ve znění účinném do 31. 3. 2011, jednak ve znění účinném do 31. 12. 2012. Oběrozhodná znění v § 100 odst. 1 a 2 shodně požadovala, aby plátce daně vedl evidenci proúčely daně z přidané hodnoty a evidenci uskutečněných plnění, která jsou osvobození od daněnebo nejsou předmětem daně. Takřka shodně pak také požadovala vedení evidenceobchodního majetku v rámci účetnictví nebo samostatně (resp. tehdy, nemá–li plátcepovinnost vést účetnictví nebo je nevede dobrovolně). Zákon žalobci tedy po celékontrolované období ukládal povinnost vést evidenci obchodního majetku. Správce daně v průběhu daňové kontroly v žalobcem předložených evidencích,pokladních knihách, daňových dokladech a výpisech z běžných účtů shledal nesrovnalosti.Vyzval proto žalobce k předložení evidence zásob zboží, zápisu o zjištění skutečného stavuzásob, hmotného majetku, pohledávek a závazků. Dále jej vyzval k prokázání vykázanýchosobních vkladů a půjček do podnikání, výdajů na pracovní cesty, daňových dokladů zareklamu a propagaci firmy. A nakonec jej postupně vyzval k předložení chybějících daňovýchdokladů, protokolů o předávání zboží zdarma a prokázání dalších nezjištěných prodejů. Navýzvy žalobce reagoval vyjádřeními a předložením listin. Ve shodě se žalovaným má všaksoud za to, že žalobce přes výzvy správce daně neprokázal úplnost a věrohodnost jímpředložených evidencí a dokladů. Správce daně zjistil (a ve zprávě o daňové kontrole specifikoval) řadu konkrétníchpoložek, u nichž nebylo možné ze žalobcem předložených dokladů zjistit jejich prodej. Vedletoho také zjistil konkrétní prodané zboží bez jeho pořízení. U řady položek žalobce dodatečněpředkládal protokoly o tom, že zboží bylo předáváno odběratelům zdarma jako propagacea podpora prodeje. Soud však má za to, že správcem daně vyjádřené pochybnostio věrohodnosti a správnosti tvrzení žalobce o předávání zboží zdarma jsou zcela na místě.O předávání zboží zdarma se žalobce od počátku daňové kontroly vůbec nezmiňoval a hovořilo tom, že nakoupené zboží okamžitě prodává, přičemž veškeré zboží je uvedeno na fakturách.Protokoly o předání dodal správci daně postupně až poté, co bylo poukázáno na konkrétnípoložky, jejichž prodej nebyl zjištěn. Další nesrovnalostí je, že předávané zboží mělo sloužitmimo jiné také k podpoře prodeje firmy Hartman a spol, s. r. o., od něhož ovšem žalobcevýrobky nakupoval (nikoliv dostával zdarma pro účely propagace). Tato společnost přitomk propagaci svých výrobků nabízí zdarma řadu standardizovaných vzorků včetně možnostizapůjčení nabídkového stojanu a vedle toho nabízí také vzorkovou sadu v ceně 700 Kč.A nakonec žalobce přes svá tvrzení o předávání zboží zdarma nepředložil evidenciuskutečněných plnění, která jsou osvobozená od daně nebo nejsou předmětem daně. Tutoevidenci měl přitom povinnost vést na základě § 100 odst. 2 zákona o DPH ve znění účinnémdo 31. 3. 2011, respektive do 31. 12. 2012. Popsané nesrovnalosti navíc vylučují možnost,aby žalobcem předložené doklady byly použity jako evidence obchodního majetku, kterouměl žalovaný povinnost vést na základě téhož ustanovení. Žalobce předkládal protokolypostupně, souhrnně je neevidoval (v rámci evidence plnění, která jsou osvobozena od daněnebo nejsou předmětem daně), ani je nečísloval nepřerušenou číselnou řadou. Vedle tohosprávce daně poukázal na celou řadu položek, u nichž mělo dojít k předání zdarma předdatem, které bylo na příslušné faktuře uvedeno jako datum uskutečnění zdanitelného plnění.Za této situace lze mít důvodné pochybnosti o tom, že protokoly odpovídají skutečnosti a nevznikaly teprve dodatečně toliko jako reakce na konkrétní pochybnosti správce daně.Obrana žalobce tvrzením, že data uskutečnění zdanitelného plnění na fakturách neodpovídajískutečnosti, pak stěží může působit jako věrohodné tvrzení, které by mohlo uvedenépochybnosti vyvrátit. Žalobce na jednu stranu tvrdí, že jeho evidence pro účely daně z přidanéhodnoty je úplná a věrohodná, na druhou stranu obratem poukazuje na údajně zjevně chybnéúdaje obsažené v této evidenci. Snaží se tak jednu skupinu nesrovnalostí vyvrátit poukázánímna jiné nesrovnalosti ve své evidenci, které ovšem zároveň popírá. Krajský soud má ve shodě se žalovaným za to, že již s ohledem výše popsané zásadnínesrovnalosti a absence evidencí dle § 100 odst. 2 zákona o DPH ve znění účinném do 31. 3. 2011, respektive do 31. 12. 2012, nelze považovat žalobcem předložené doklady jakoúplnou a průkaznou evidenci pro účely daně z přidané hodnoty dle § 100 odst. 1 zákonao DPH. Soud pokládá za zcela oprávněné pochybnosti správce daně o tom, že žalobcemuváděné zboží bylo skutečně předáváno zdarma, že veškeré daňové doklady na pořízeníobchodního majetku byly přijaty a použity k ekonomické činnosti a že z nich byl uplatněnnárok na odpočet daně z přidané hodnoty v souladu se zákonem. Žalobce přitom anidodatečně pochybnosti správce daně nevyvrátil a úplnost jím předložených dokladůneprokázal. Žalobce sice izolovaně zpochybňuje některé dílčí úvahy správce daně (zejména úvahyo rozporech v tvrzeních žalobce či o věrohodnosti protokolů, které žalobce předkládaldodatečně a postupně), nicméně opomíjí, že hodnocení jednotlivých zjištění bylo prováděnotaké ve vzájemné souvislosti. Například dodatečné předkládání protokolů samo o sobě nemusívést k závěru o účelovosti jednání žalobce, nicméně ve spojení s dalšími výše popsanýmiskutečnostmi je takový závěr zcela na místě. Rozhodnutí žalovaného (ani předcházejícírozhodnutí správce daně) proto nelze zpochybnit poukazem na nesprávnost některých dílčíchúvah. Podstatné je komplexní vyhodnocení všech rozhodných skutečností správními orgány.A toto vyhodnocení soud považuje za zcela správné. Na základě všech zjištění lze učinitzávěr, že žalobcem předložené doklady nelze považovat za úplnou a průkaznou evidenci proúčely daně z přidané hodnoty, přičemž výše uvedené pochybnosti při absenci takové evidencenebyly žalobcem vyvráceny ani jinými prostředky, a daň tak nebylo možné stanovitdokazováním. Nelze souhlasit se žalobcem, že by své důkazní břemeno unesl a žalovaný pouze tvrzenéskutečnosti popřel, aniž by předložil konkrétní důkazy. Zdejší soud plně sdílí závěryjudikatury, na kterou žalobce odkazuje. Ta se ostatně vyjadřuje zcela ve shodě s výšecitovanou judikaturou, shrnující pravidla pro rozdělení důkazního břemene mezi správce daněa daňový subjekt. Na rozdíl od žalobce je ovšem soud přesvědčen, že žalobce své důkazníbřemeno neunesl a nevěrohodnost a neúplnost jím předložených dokladů správce daně naopakvyvrátil poukazem na zcela konkrétní nesrovnalosti (vedle výše uvedeného viz též dále). Nelze přisvědčit ani námitce, že správce daně neuvedl, jak si představuje prokázánípohybu zboží. Zákon správci daně neukládá povinnost označovat možné důkazní prostředky,jimiž by daňový subjekt mohl prokázat svá tvrzení. Podle § 93 odst. 1 daňového řádu lze jakodůkazních prostředků užít všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci a ověřitskutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně a které nejsou získány v rozporu s právním předpisem. Bylo na žalobci, aby navrhl provedení dokazování jakýmkolivz takových prostředků. Co se týče povinnosti vést evidenci obchodního majetku, této povinnosti se žalobcenemůže v dané věci zprostit tvrzením, že evidenci nevedl s ohledem na okamžitý prodejnakoupeného zboží, ani tvrzením, že tato evidence vyplývá z jím předložených dokladů. Jakbylo uvedeno výše, správce daně vyvrátil úplnost a věrohodnost žalobcem předloženýchdokladů. Za této situace je vyloučeno použití předložených dokladů jako evidenceobchodního majetku, stejně jako je zásadně zpochybněno tvrzení žalobce o okamžitémprodeji nakoupeného zboží. Na těchto úvahách stojí také žalobou napadené rozhodnutí(potažmo zpráva o daňové kontrole). Nelze proto souhlasit s tvrzením žalobce, že závěro nepředložení úplné a věrohodné evidence pro účely daně z přidané hodnoty stojí na pouhémkonstatování správce daně. Navíc žalobce uplatnil v nákladech některé položky, které i dlejeho tvrzení nebyly použity k okamžitému prodeji (například 2 kusy reprobeden BehringerB412DSP, krém Garnier Ultra lift SPF 15 či ohřívač vody DZ Dražice OKCE). Vedle výše uvedeného navíc správce daně zpochybnil také řadu peněžních toků, kteréžalobce evidoval jako osobní půjčky a osobní vklady. Žalobce přes výzvu nedoložil, že sejedná o částky, které nejsou předmětem daně, které jsou osvobozené od daně nebo u kterýchpřiznal daň v předchozích zdaňovacích obdobích. Od roku 2006 bylo jediným zdrojem příjmužalobce podnikání, přičemž s ohledem na výsledky jeho podnikatelské činnosti (v roce 2006základ daně 57.674 Kč, v roce 2007 základ daně 13.110 Kč, v roce 2008 ztráta –27.498 Kč,v roce 2009 ztráta –85.272, v roce 2010 ztráta –61.785 a v roce 2011 základ daně 84.284)nemohly vložené finanční prostředky (425.057 Kč v roce 2010 a 777.538 Kč v roce 2011)pocházet z jeho dřívější podnikatelské činnosti. Soud považuje za zcela oprávněnoupochybnost správce daně, že vykázaná zdanitelná plnění nejsou úplná a správná. I s ohledemna skutečnost, že řada vkladů byla učiněna hotovostně, lze mít důvodně za to, že vkladymohly představovat příjem za nevykázaná uskutečněná zdanitelná plnění. Čestné prohlášení paní A. o finanční výpomoci žalobci nelze považovat za důkaz toho,že osobní vklady jsou částky, které nejsou předmětem daně, jsou od daně osvobozeny, nebobyly zdaněny již v předchozím zdaňovacím období. Stejně tak možnost čerpání úvěrůa využívání kreditních karet nebo vedení exekuce na majetek žalobce tyto skutečnostineprokazuje ve vztahu ke konkrétním údajným osobním vkladům a osobním půjčkám.Žalobce neprokázal přímou vazbu mezi možnými prostředky, které mohl čerpatprostřednictvím kontokorentního úvěru a kreditních karet, a částkami, které vykazoval jakoosobní vklady a půjčky. Takovou vazbu nijak nedokládá ani tvrzení o téměř úpadkové situacižalobce. Soud nijak nepopírá racionalitu jednání podnikatele, který se snaží pro své podnikánízískat cizí zdroje financování v případě finanční tísně. Takový podnikatel ovšem musí býtschopen věrohodně a jednoznačně prokázat, že konkrétní částky přijal právě například z úvěruči vyplatil právě za účelem splacení úvěru. Žalobce tak ovšem přes výzvu správce daněneučinil. Ze žalobcem předložených dokladů nevyplývá ani to, že by tyto částky byly de factopouze tokem mezi účtem a hotovostí. Soud se ztotožňuje také s hodnocením, že žalobce neprokázal, že nákupy elektrickéenergie v bytě na adrese Revoluční 656, Buštěhrad, byly použity pouze k ekonomické činnostia že z nich žalobce uplatnil odpočet daně z přidané hodnoty v souladu s § 72 zákona o DPH. Žalobce měl místo podnikání v místě svého bydliště na adrese Sídliště 715, Žirovnice. Bytv Buštěhradě měl k dispozici na základě nájemní smlouvy, dle které nájemce nesmí užívat anipřipustit užívání bytu k jinému účelu než bydlení. Jiný závěr neplyne ani z později předloženépodnájemní smlouvy. Žalobce ani nepředložil souhlas vlastníka s provozováním živnostiv daném bytě dle živnostenského zákona. Z knih jízd navíc vyplývá, že se v daném bytězdržoval dlouhodobě, s ohledem na počátky a konce vykázaných pracovních cest. V roce2010 se zde zdržoval 257 dnů a v roce 2011 241 dnů. Žalobce si odporuje, jestliže na jednustranu hovoří o využívání bytu k ubytování při pracovních cestách, na stranu druhou však dlejeho tvrzení pracovní cesty v daném místě začínal a končil. Správce daně poukázal také nařadu neekonomických pracovních cest, které prokazují, že žalobce fakticky užíval byt proosobní potřebu. Navíc účet, který žalobce používal při podnikání, byl zřízen na jméno paníLibuše Antošové, kterou žalobce označil za svou přítelkyni, a to s adresou daného bytu. Jetedy zřejmé, že byt užívala spolu se žalobcem. Tvrzení žalobce, že byt užíval pouze propracovní cesty a k administrativní činnosti, se proto jeví jako účelové. Popsané zcela zásadnípochybnosti o využívání bytu pro podnikání žalobce přes výzvu správce daně nijaknevyvrátil. Stejně tak soud považuje za správný závěr žalovaného, že žalobce neprokázal, že výdajena nákup motorové nafty vztahující se k pracovním cestám s označením „katalogy“ bylypoužity k ekonomické činnosti a že z nich žalobce uplatnil odpočet daně z přidané hodnotyv souladu s § 72 zákona o DPH. Žalobce vykázal řadu cest (ve zprávě o daňové kontrolespecifikovaných) s účelem cesty „katalogy“. Své tvrzení, že účelem bylo nabízení zbožíz katalogu firmy Hartman a spol, s. r. o., však nijak neprokázal. Doložil pouze obecnéprohlášení od této firmy o tom, že takové katalogy bezplatně předává. Toto obecné prohlášenínijak nedokládá konkrétní pracovní cesty. Žalobce nedoložil ani pořízení ani předáníkatalogů. Z dokladů předložených žalobcem je patrné pouze to, že od uvedené společnostinakoupil 6 kusů vzorkových sad dvířek za cenu 700 Kč, které za stejnou cenu prodal svýmzákazníkům. S ohledem na množství cest (více než 80 v kontrolovaném období) nelze mít bezdalšího za prokázané, že cesty s účelem „katalogy“ skutečně sloužily ekonomické činnostižalobce. Tyto úvahy nelze redukovat na pouhé tvrzení, že „správce daně, pokud nenívýsledkem pracovní cesty objednávka, pracovní cestu neuznává jako přínosnou proekonomickou činnost plátce.“ Tak tomu rozhodně v projednávané věci nebylo. Ani správcedaně, ani žalovaný, ani soud nijak nezpochybňují to, že reklama a propagace nemusí vždyvést ke konkrétní zakázce a nemusí mít ve svém důsledku ani kýžený přínos. Správce daněnicméně hodnotil všechny výše uvedené skutečnosti komplexně a dospěl ke zcela správnémuzávěru, že ve svém souhrnu existuje řada indicií zpochybňujících reálnost vykázaných cests účelem cesty „katalogy“, respektive jejich využití pro ekonomickou činnost žalobce. Bylopak na žalobci, aby navrhl další důkazy, které by tyto důvodné pochybnosti vyvrátily. To sevšak nestalo. Žalobce dále neprokázal uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty v souladu s § 72a 73 zákona o DPH ani u třech dokladů za reklamu a propagaci firmy (nákupy vzorovýchkuchyňských dvířek a nábytkových dílců od dodavatele Ing. A. F.). Nedoložil totiž, žedoklady byly použity k jeho ekonomické činnosti, protože deklaroval pouze prodej zbožíspolečnosti Hartman a spol, s. r. o. V daném případě však nejde pouze o to, že tvrzenáreklama a propagace nevedla k dodávkám zboží od daného dodavatele. Skutečnost, ženakonec není dosaženo požadovaného ekonomického výsledku, neznamená, že by tato činnost nebyla použita k ekonomické činnosti. V případě reklamy a propagace nelze nikdyzcela předjímat, jak úspěšná bude a zda bude mít předpokládaný ekonomický přínos.V daném případě ovšem pochybnosti o tom, že dané doklady byly použity k ekonomickéčinnosti, podporují také další skutečnosti. Předně například na dokladu úč. č. 140 V/75 nejsouuvedeny vzorníky, které měly údajně sloužit propagaci, nýbrž běžné zboží (dodávkanábytkových dílců vč. ABS, bílá perla, buk, ořech, javor). Vedle toho na počátku daňovékontroly žalobce tvrdil, že na základě uvedeného dokladu byl vytvořen set pro truhláře, podlekterého byly následně udělány objednávky. Posléze však v rozporu s tímto tvrzením uvedl, žepodnikatelský záměr nedopadl podle očekávání a nedošlo k realizaci podnikatelského záměru.Co se týče smlouvy o spolupráci ze dne 1. 1. 2010, tu žalobce předložil až před ukončenímdaňové kontroly a nikoliv v jejím průběhu. Mohl přitom přinejmenším tvrdit existenci takovésmlouvy nejpozději v reakci na výzvu správce daně k prokázání skutečností. Jestliže sežalobce o této skutečnosti nijak nezmínil a předložil smlouvu až v samotném závěru daňovékontroly, jeví se jeho postup jako účelový. Vedle výše uvedených skutečností tedy takénásledné jednání žalobce plně podporuje pochybnosti správce daně o tom, že daný výdaj bylskutečně vynaložen k jeho ekonomické činnosti. I v této části se proto soud shodujes hodnocením žalovaného. Není přitom pravdou, že by žalovaný či správce daně opřeli svézávěry o pouhé konstatování bez argumentace. Zejména zpráva o daňové kontrole obsahujepodrobné zdůvodnění pochybností správce daně, na které odkázal i žalovaný v žalobounapadeném rozhodnutí. A nakonec soud považuje za správný také závěr žalovaného, že žalobce neprokázal, ženákupy 2 kusů reprobeden Behringer B412DSP, krému Garnier Ultra lift SPF 15 a ohřívačevody DZ Dražice OKCE byly použity k ekonomické činnosti a že z nich žalobce uplatnilodpočet daně z přidané hodnoty v souladu s § 72 zákona o DPH. Tvrdil–li žalobce, že reprobedny pouze zapůjčil (v rozporu se svým tvrzením, že veškerénakoupené zboží bylo okamžitě prodáváno), pak předně nepředložil evidenci obchodníhomajetku a reprobedny nevykázal v zápise o výsledku inventarizace k 31. 12. 2010 ani 31. 12. 2011. Soud považuje za významnou také skutečnost, že se nejedná o zboží, se kterýmby žalobce běžně obchodoval. Jako účelové hodnotí soud tvrzení žalobce, že zboží bylozakoupeno na objednávku zákazníka, který si to pak rozmyslel, a proto bylo alespoňzapůjčeno bezplatně. Pochybnosti vzbuzuje nejen ekonomická racionalita takového jednáníale také skutečnost, že žalobce uhradil reprobedny dobírkou dne 16. 11. 2010 a již téhož dneje údajně bezplatně zapůjčil. Chtěl–li využít žalobce reprobedny alespoň ke své propagaci, jaknásledně začal uvádět, pak je nutno podotknout, že smlouva o zápůjčce žádný takový závazekzapůjčitele neobsahuje. Vedle toho soud musí přisvědčit správci daně v tom, že již označenísmlouvy nasvědčuje tomu, že byla sepsána teprve dodatečně a neosvědčuje skutečný stav.Termín zápůjčka totiž tehdejší právní úprava neznala, a byl opětovně zaveden až zákonemč. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti 1. 1. 2014. Rozhodně nelze souhlasitse žalobcem, že byl pouze užit obecně užívaný pojem, který by snad byl v povědomí lidí jižod dob obecného občanského zákoníku. Správce daně navíc nehodnotil pouze izolovanouskutečnost spočívající v použití určitého pojmu ve smlouvě, nýbrž všechny okolnostisouvisející s nákupem zboží, jeho údajným zapůjčením i následné jednání žalobce, které vevzájemném spojení umožňují vyhodnotit jednání žalobce v souvislosti s nákupem a použitímtohoto zboží jako účelové. V případě krému Garnier soud sdílí přesvědčení žalovaného, že žalobce nijak nedoložiljeho použití pro svou ekonomickou činnost. Jedná se o zpevňující denní krém proti vráskám.Tvrzení žalobce o jeho využívání k ochraně rukou se proto taktéž jeví jako účelové.S ohledem na určení tohoto krému nemá soud pochybnost o tom, že žalobce jej pořídil prosvou osobní potřebu a nikoliv pro svou ekonomickou činnost. A nakonec nelze ani nákup ohřívače vody DZ Dražice OKCE považovat za nákup zbožípoužitý k ekonomické činnosti žalobce. Žalobce konkrétně tvrdil, že se jedná o výdajsouvisející s pracovní cestou, neboť byl zakoupen do bytu v Buštěhradě. Jak však vyplýváz výše uvedených závěrů, soud má ve shodě se žalovaným za to, že tento byt nebyl využívánpouze k podnikatelské činnosti žalobce, nýbrž že v něm žalobce dlouhodobě bydlel, a to spoluse svou přítelkyní. Nelze přisvědčit ani námitce, že si správce daně měl pořídit znalecký posudek, neboťvystupuje jako ekonomický odborník, avšak bez odpovídajících znalostí v oblasti podnikánía marketingu. Pro výše uvedené závěry nejsou nezbytné odborné znalosti, jimiž bynedisponovali správce daně, žalovaný nebo také soud. Zdejší soud nepochybuje o tom, že prosprávce daně je posuzování ekonomické racionality jednání daňových subjektů, stejně jakohodnocení důkazů v rámci daňového řízení každodenní činností, k níž disponuje potřebnýmiznalostmi. Navíc žalobce na mnoha místech zdůrazňuje, že správce daně a žalovaný právěprimárně zpochybňují ekonomickou racionalitu jeho jednání (zejména v případě jímtvrzených výdajů na reklamu a propagaci), nicméně nic takového nelze z napadenéhorozhodnutí či zprávy o daňové kontrole dovodit. Pochybnosti o využití určitých výdajůk ekonomické činnosti sice byly podpořeny mimo jiné také poukazem na absenci následnýchzakázek v souvislosti s těmito výdaji, nicméně rozhodně se nejednalo o stěžejní či dokoncejedinou úvahu pro vyslovení těchto pochybností. Jak je podrobně popsáno výše, správce daněsvé závěry vždy opřel o komplexní zhodnocení veškerých relevantních skutečností, přičemžuvedené pochybnosti vždy vzešly z řady dalších konkrétních nesrovnalostí. Lze shrnout, že žalobcem předložené doklady nebylo možné považovat za úplnoua průkaznou evidenci pro účely daně z přidané hodnoty, přičemž žalobce svá tvrzení přesvýzvu správce daně nedoložil jinými prostředky, a daň tak nebylo možné stanovitdokazováním. Soud se proto ztotožňuje se žalovaným, že byly splněny podmínky prostanovení daně pomůckami. Nelze souhlasit se žalobcem, že by z daňového spisu nebylo zřejmé, jakým způsobemsprávce daně zohlednil své pochybnosti, zda tedy některé konkrétní příjmy zahrnul dodaňového základu a jiné příjmy vyňal. Jelikož správce daně zpochybnil některé výdaježalobce, nelze shledat žádné pochybení v tom, že následně vycházel pouze z výdajů jímnezpochybněných. Co se pak týče příjmů, ty určil využitím pomůcky – průměrné obchodnípřirážky. Tento postup správce daně je zcela zřejmý ze zprávy o daňové kontrole a úředníchzáznamů o stanovení daně podle pomůcek. V úředním záznamu vždy správce daně uvedl, žeke stanovení výše přijatých zdanitelných plnění použil žalobcem předložené dokladyk evidovaným přijatým plněním, které nezpochybnil, tj. kromě dokladů, u kterých zpochybniljejich použití k ekonomické činnosti. Ty jsou vždy zcela jasně konkretizované. Příjmy určenépomocí průměrné obchodní přirážky pak z povahy věci nemohly být nijak konkretizovány. Podle § 98 odst. 1 daňového řádu, nesplní–li daňový subjekt při dokazování jímuváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, a v důsledku toho nelze daňstanovit na základě dokazování, správce daně stanoví daň podle pomůcek, které mák dispozici nebo které si obstará, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem. Uplatněnítohoto postupu při stanovení daně se uvede ve výroku rozhodnutí. Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu [srov. zejména rozsudky ze dne 23. 3. 2007, č. j. 2 Afs 20/2006 – 90 (publ. pod č. 1222/2007 Sb. NSS), ze dne 17. 7. 2008,č. j. 9 Afs 14/2008 – 81, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 5 Afs 72/2008 – 71, ze dne 28. 6. 2007, č. j.2 Afs 184/2006 – 123, ze dne 27. 7. 2005 – 55, č. j. 2 Afs 207/2005 – 55 (publ. podč. 1472/2008 Sb. NSS), ze dne 8. 3. 2007, č. j. 2 Afs 29/2006 – 108, a ze dne 18. 7. 2007, č. j.9 Afs 28/2007 – 156, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 76/2007 – 48 (publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS)] představuje stanovenídaně podle pomůcek náhradní formu stanovení daňové povinnosti v případech, kdy selžezpůsob základní, tzn. stanovení daně dokazováním. Je zřejmé, že vzhledem k chybějícímdůkazům nemůže být tato náhradní forma zcela přesná a že se jedná pouze o kvalifikovanýodhad o tom, jak vysoká by měla být příslušná daň. Tento odhad přitom musí vykazovaturčitou relevanci ve vztahu k realitě a musí vycházet z racionální úvahy obsahujícíjednoznačnou konkretizaci skutečností vedoucích k přechodu na pomůcky, jakož i toho,jakých pomůcek správce daně použil, jakými úvahami byl veden a jaké konkrétní výhody přistanovení daňové povinnosti ve prospěch daňového subjektu uplatnil. Základní podmínkou pro stanovení daně podle pomůcek je nesplnění některé zezákonných povinností daňovým subjektem. Za nesplnění zákonné povinnosti se pro tyto účelykonstantně považuje také neunesení důkazního břemene (viz například rozsudky Nejvyššíhosprávního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 5 Afs 72/2008–71, ze dne 23. 3. 2007, č. j.2 Afs 20/2006–90). Tuto povinnost, jak výše uvedeno, žalobce nesplnil. V důsledku toho jetaké zřejmé, že daň nebylo možné stanovit dokazováním, což bylo také podrobně zdůvodněnozejména ve zprávě o daňové kontrole, jejíž závěry soud výše plně potvrdil. Nelze protosouhlasit s tvrzením žalobce, že odůvodnění přechodu na pomůcky je pouhým obecnýmkonstatováním. V daném případě se rozhodně nejedná o dílčí nedostatky evidencí, které jsouodstranitelné, či nesplnění pouze okrajové povinnosti žalobcem. Nedostatky předloženéevidence pro účely daně z přidané hodnoty (respektive nevedení řádné, úplné a věrohodnéevidence) jsou natolik zásadní, že stanovení daně dokazováním zkrátka možné nebylo.Především zpochybněné předávání většího množství zboží (sám žalobce uvádí, že se jednáo zboží v objemu 9% z jím vykázaných tržeb) zdarma neumožňuje správci daně určitkonkrétní prodejní cenu takového zboží dokazováním (existuje–li důvodný předpoklad, žebylo naopak prodáváno), trvá–li žalobce na předávání zdarma. Nelze přisvědčit námitce žalobce, že správce daně měl provést výslechy osobuvedených v jím předložených listinách a další důkazy, které se ze spisového materiálunabízely. Žalobci svědčí důkazní povinnost, a bylo tak jeho povinností navrhnout veškerédůkazy, které jsou způsobilé prokázat jeho tvrzení. Daňové řízení není ovládáno zásadouvyšetřovací (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j.7 Afs 85/2013–33). Bez ohledu na to, zda v předložených listinách figurují určité osoby, neplyne správci daně bez příslušného důkazního návrhu daňového subjektu povinnost provéstvýslech těchto osob za účelem prokazování tvrzení daňového subjektu. Správce daně jasněuvedl, která tvrzení žalobce považuje za neprokázaná a proč. Měl–li žalobce za to, že jehotvrzení lze prokázat jinými prostředky než listinami, které dosud předložil, měl provedenídůkazů kupříkladu svědeckými výpověďmi navrhnout. Co se pak týče volby pomůcek, správce daně je limitován tím, že musí být získánylegálním způsobem a v souladu s daňovým řádem a musí být na jejich základě možné stanovittakový kvalifikovaný odhad, aby se výsledná daň co nejvíce blížila realitě (viz napříkladrozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2007, č. j. 8 Afs 128/2005–126). Samotnývýběr pomůcek je ovšem ponechán na správním uvážení správce daně. Jak uvedl Nejvyššísprávní soud ve svém rozsudku ze dne 18. 7. 2007, č. j. 9 Afs 28/2007 – 156, „daňový subjekt,u něhož byly osvědčeny podmínky aplikace § 31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, tedynemá právo účastnit se procesu výběru pomůcek pro stanovení jeho daňové povinnosti,navrhovat použitelné a vhodné pomůcky, a logicky mu nesvědčí ani právo domáhat se bezdalšího jiného, dle jeho názoru vhodnějšího, výběru pomůcek. Takové právo by mu svědčilojen v případě, že by celková daňová povinnost stanovená dle pomůcek nebyla s ohledem nanepřiměřenost použitých pomůcek stanovena dostatečně spolehlivě.“ Výslovně také Nejvyššísprávní soud zdůraznil například v rozsudku ze dne 12. 12. 2013, č. j. 7 Afs 96/2013 – 34, žedaňový subjekt nemůže požadovat, aby byly použity jako pomůcka poznatky odsrovnatelných subjektů, jak žalobce požadoval ve své replice. Tvrdí–li tedy žalobce, žeexistují srovnatelné subjekty v České republice, nemůže toto tvrzení, i kdyby bylo pravdivé,zpochybnit volbu konkrétních pomůcek správcem daně. Bez ohledu na existencisrovnatelných subjektů totiž není povinen použít jako pomůcku poznatky o těchto subjektech. Zvolil–li správce daně jako pomůcku průměrnou obchodní přirážku používanoužalobcem, nelze volbu této pomůcky bez dalšího v žádném případě považovat zanepřiměřenou či nezákonnou. V případě, že měl správce daně pochybnosti o předávání zbožízdarma a žalobce tyto pochybnosti nevyvrátil, byl správce daně oprávněn vycházet z dílčíhozávěru, že toto zboží bylo ve skutečnosti prodáno. Nemohl–li tedy správce daně zjistitdokazováním celkovou cenu prodaného zboží, bylo její zjištění pomocí průměrné obchodnípřirážky naprosto logickým krokem, který poskytuje kvalifikovaný odhad prodejní cenyzboží. Není pravdou, že by byla průměrná obchodní přirážka vypočítána z nevěrohodných čineprůkazných podkladů. Tuto přirážku správce daně stanovil na základě podkladů, kterénezpochybnil. Co se týče námitky, že průměrná obchodní přirážka byla vypočtena za příliš krátkéobdobí, pak v tomto případě se vůbec nejedná o námitku, která by mohla zpochybnit volbutéto konkrétní pomůcky. Jak bylo uvedeno výše, daňovému subjektu nesvědčí právo volbyvhodnější pomůcky. Z tvrzení žalobce přitom nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, kteréby zcela vyvracely reálnost prodejní ceny zjištěné pomocí průměrné obchodní přirážkyvypočtené za správcem daně zvolené období. Nelze přisvědčit ani tvrzení, že správce daně nepoužil ve prospěch daňového subjektuvýhody zejména v podobě potřebných výdajů na dosažení uskutečněného zdanitelného plnění.Správce daně uvedl řadu výdajů, které nezpochybnil a které použil pro výpočet daňové povinnosti. Důvodnou neshledal soud ani námitku, že žalovaný pouze mechanicky převzalhodnocení důkazů ze strany správce daně. Jestliže se žalovaný ztotožňuje s hodnocenímdůkazů, které provedl správce daně, nelze považovat jeho postup v žádném případě zanezákonný. Úkolem odvolacího orgánu je přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutía zdůvodnit, proč považuje odvolací námitky za důvodné či nedůvodné. Odvolacímu orgánuneplyne ze zákona žádná povinnost vnést do věci další úvahy, jak se snaží tvrdit žalobce.Jestliže naopak žalobce nepřinesl svým odvoláním do věci žádné nové skutečnosti, s nimiž sedosud nevypořádal správce daně, pak nelze spatřovat žádné pochybení žalovaného v tom, žeopakuje úvahy správce daně vyvracející žalobcova tvrzení. Nutno podotknout, že žalobce aniřadu námitek, které uplatňuje nyní v žalobě, v rámci odvolání neuplatnil. Pro úplnost všakmusí soud zároveň dodat, že tato skutečnost sama o sobě nezakládá nepřípustnost těchtožalobních námitek (srov. například rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního souduze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007–62, publikován pod č. 1742/2009 Sb. NSS). VI. Shrnutí a náklady řízení Krajský soud na základě shora provedeného posouzení neshledal žalobu důvodnou,a proto ji ve smyslu § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví–litento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladůřízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanév souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec její běžné administrativníčinnosti nevznikly.

Poučení

I. Předmět řízení II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Replika žalobce V. Posouzení věci krajským soudem VI. Shrnutí a náklady řízení