31 Af 65/2014 - 65

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. a Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. v právní věci žalobce: QUANTUM, a.s., se sídlem Brněnská 122/212, Nouzka, Vyškov, zastoupeného JUDr. Karlem Střelcem, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 47/33, Vyškov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 9. 2014, č. j. 23161/14/5000-26000-703694, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 18. 9. 2014, č. j. 23161/14/5000-26000-703694 a rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu ze dne 18. 6. 2014, č. j. 83530/14/4000-49100-80233, sp. zn. 4/2014/Ov, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 16.342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Karla Střelce, advokáta, se sídlem Masarykovo nám. 47/33, Vyškov.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 2. 10. 2014 domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 9. 2014, č. j. 23161/14/5000-26000-703694 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu ze dne 18. 6. 2014, č. j. 83530/14/4000-49100-80233, sp. zn. 4/2014/Ov (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byla žalobci uložena pokuta za spáchání správního deliktu podle ustanovení § 48 odst. 1 písm. c) za porušení ustanovení § 1 odst. 5 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“), ve výši 40.000 Kč a rozhodnuto dále o povinnosti nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.

2. Zdejší soud úvodem konstatuje, že jeho místní příslušnost je dána ustanovením § 12a zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého: „V oblasti působnosti Specializovaného finančního úřadu jako správního orgánu prvního stupně je k řízení ve správním soudnictví místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popřípadě v jehož obvodu se zdržuje.“

3. S podáním žaloby žalobce navrhl přiznání odkladného účinku žalobě, o kterém zdejší soud rozhodl svým usnesením ze dne 31. 10. 2014, č. j. 31Af 65/2014-31, tak, že žalobě odkladný účinek nepřiznal.

4. Žalobce spáchal podle správních orgánů správní delikt tím, že v období od 21. 11. 2013 až do jejího ukončení v lednu 2014 pořádal soutěž o plynový kondenzační kotel Quantum Q7K za podmínky uzavření smlouvy na sdruženou dodávku elektrické energie a plynu do 30. 11. 2013, vykazující prvek zakázané spotřebitelské loterie, když hodnota ceny – plynového kondenzačního kotle Quantum Q7K model 36-30 Combi přesáhla částku 20.000 Kč.

II. Obsah žaloby

5. Žalobce odůvodnil žalobu tím, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť žalobce vytýkaným jednáním nenaplnil formální znaky přestupku ve smyslu předmětných ustanovení zákona o loteriích, jelikož ustanovení § 1 odst. 5 zákona o loteriích stanoví, že kvantifikovatelným typovým znakem přestupku nedovolené spotřebitelské soutěže je míra překročení jednotlivé výhry částkou 20.000 Kč a zároveň to, že výhra přesáhne za jeden kalendářní rok částku 200.000 Kč – tyto dva údaje působí kumulativně, tzn. platnost nedovolené soutěže je naplněna, pokud jsou naplněny oba její znaky současně – to se v daném případě nestalo. Ačkoliv kumulativnost typových znaků přestupku byla žalovanému známa, chybnou interpretací normy dospěl k chybnému závěru. Chybu žalobce odhalil ve špatné negaci normy, kdy místo znění normy, která tvrdí, co je zakázaná soutěž, správní orgán si položil dotaz, kdy je soutěž dovolená a v rámci této negace použil kumulaci negativních podmínek, což je dle žalobce samozřejmě špatně, neboť smysl (pravdivostní hodnota) takového výroku je jiný, než jak tvrdí zákon. V tomto ohledu pak žalobce odkázal v podrobnostech na své odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Žalovaný podle žalobce při snaze o rozbor formálních znaků přestupku ihned sklouzl k jejich materiální stránce, aby skrze ni ospravedlnil chybné rozhodnutí. Materiální stránka je však dle žalobce až druhotná vůči formálním znakům, neboť tyto musí být naplněny bezezbytku. Napadené rozhodnutí je dle žalobce vnitřně rozporné a spočívá na nesprávné aplikaci právní normy – v dané věci nebyly naplněny formální znaky vytýkaného přestupku a proto je napadené rozhodnutí nezákonné a žalobce se domáhá jeho zrušení.

III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce

6. Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 13. 11. 2014, navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zároveň žalovaný uvedl, že zejména odkazuje na text rozhodnutí o předmětné pokutě, a dále na text napadeného rozhodnutí s tím, že tato rozhodnutí doplňuje o, ve svém vyjádření, uvedené argumenty a skutečnosti. Zdůrazňuje, že v daném případě nebyl žalobcem spáchán přestupek, ale jiný správní delikt, tudíž jsou chybné závěry žalobce směřující do nutnosti splnění formálních znaků přestupku. Žalovaný dále obsáhle podává výklad předmětných ustanovení zákona a jejich aplikaci na, v dané věci, zjištěný skutkový stav a konstatuje, že žalobcem užitý toliko jazykový výklad předmětných norem doplněný výkladem za pomoci principů formální logiky je v dané věci nedostatečný, a je nutno použít také další výkladové metody (např. výklad teleologický). Ostatně i podle aktuální judikatury představuje jazyková metoda pouze prvotní přiblížení k aplikované právní normě. Žalovaný setrvává na svých závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí s tím, že zdůrazňuje, že správními orgány užitý výklad předmětných norem je zcela zákonný a sleduje účel předmětné právní úpravy a navrhuje zamítnutí žaloby.

7. Žalobce ve své replice, doručené soudu dne 29. 12. 2014, setrval na důvodech uvedených ve své žalobě a shrnul, že byl rozhodnutími správních orgánů dotčen na svých právech v důsledku špatného správního rozhodnutí, jelikož se dle svého tvrzení nedopustil vytýkaného protiprávního jednání, když nenaplnil formální podmínky pro jiný správní delikt, neboť jeho jednání se neshoduje s případy protiprávního jednání stanovené danou normou. Pokud nenaplnil formální podmínky deliktu, nenaplnil ani materiální podmínky, neb deliktní chování nevzniklo. Žalobce vzhledem k uvedenému navrhuje, aby napadené rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno.

8. Vzájemná podání účastníci obdrželi a jejich obsah je jim znám.

IV. Posouzení věci krajským soudem

9. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) osobou k tomu oprávněnou dle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. a jde o žalobu přípustnou ve smyslu ustanovení § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.

10. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a bez jednání na základě ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. a ustanovení § 78 odst. 3 s.ř.s. zrušil napadené i prvostupňové rozhodnutí.

11. Zdejší soud (zcela v souladu s právním názorem Nejvyššího správního soudu – viz dále) shledal rozpor rozhodné právní úpravy, za jejíž porušení byla žalobci uložena pokuta, s právem Evropské unie (dále jen „EU“). Jakkoliv správní orgány ve svých rozhodnutích neargumentovaly právem EU a nedovolával se jej ani žalobce, zdejší soud jako soud Evropské unie byl v posuzované věci povinen překročit rámec žaloby a posoudit věc pohledem práva EU z úřední povinnosti.

12. Soud je povinen zohlednit i bez námitky účastníka řízení právo EU mj. tehdy, pokud by jeho porušení vedlo k jiným vadám, které je soud povinen zohlednit i v případě vnitrostátního práva (blíže viz rozsudek ze dne 18. 6. 2009, č. j. 8 As 33/2009-56; publikován ve Sbírce NSS pod č. 1908/2009 Sb.). V nyní posuzované věci se jedná o oblast správního trestání, pro niž se přiměřeně použijí i zásady trestního práva, včetně zásady nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. Žalobci byla uložena pokuta podle § 48 odst. 1 písm. c) zákona o loteriích ve spojení s § 1 odst. 5 téhož zákona. Obecný zákaz provozování spotřebitelských loterií stanovený v posledně zmiňovaném ustanovení je z níže rozebraných důvodů, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, č. j. 8 As 136/2015-51, a na které se zdejší soud zcela odkazuje, v rozporu se směrnicí 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu. Rozpornost samotného vymezení skutkové podstaty, za jejíž naplnění byl žalobce potrestán, s právním předpisem, který má aplikační přednost (k přednosti unijního práva viz zejm. rozsudky Soudního dvora ze dne 15. 7. 1964, Costa v. ENEL, 6/64, nebo ze dne 19. 1. 2010, Kücükdeveci, C-555/07), soud shledal vadou, k níž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti.

13. Podle ustanovení § 1 odst. 5 zákona o loteriích se za loterii nebo jinou podobnou hru považují „soutěže, ankety a jiné akce o ceny, při nichž se provozovatel zavazuje vyplatit účastníkům určeným slosováním nebo jiným náhodným výběrem peněžní ceny, vkladní knížky, cenné papíry, pojištění apod. a nemovitosti, a při kterých je podmínkou účasti zakoupení určitého zboží, služby nebo jiného produktu a doložení tohoto nákupu provozovateli nebo uzavření smluvního vztahu s poskytovatelem zboží, služby nebo jiného produktu nebo účast na propagační či reklamní akci poskytovatele anebo provozovatele, a to i nepřímo prostřednictvím jiné (další) osoby (dále jen ‚spotřebitelské loterie‘). Za spotřebitelskou loterii se považují také soutěže, ankety a jiné akce o ceny, při nichž se provozovatel za výše uvedených podmínek zavazuje poskytnout účastníkům nepeněžité plnění, služby nebo ceny ve zboží a produktech apod., jestliže souhrn všech nepeněžitých výher za všechny provozovatelem provozované hry v peněžním vyjádření přesáhne za jeden kalendářní rok částku 200 000 Kč a hodnota jednotlivé výhry přesáhne částku 20 000 Kč. Provozování spotřebitelských loterií je zakázáno. Soutěže, ankety a jiné akce o ceny podle věty první a druhé provozované jedním provozovatelem, ve kterých souhrn nepeněžitých výher za jeden kalendářní rok nepřesáhne částku 200 000 Kč a hodnota jednotlivé výhry nepřesáhne částku 20 000 Kč, podléhají oznamovací povinnosti místně příslušnému finančnímu úřadu. Způsob stanoví Ministerstvo financí […] vyhláškou.“

14. Nejvyšší správní soud dospěl ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, č. j. 8 As 136/2015- 51, k následujícím právním závěrům, které jsou zcela aplikovatelné i pro věc nyní posuzovanou zdejším soudem, pročež na ně zdejší soud zcela odkazuje: 19. „Spotřebitelské loterie, jak jsou definovány v zákonu o loteriích, jsou „obchodní praktikou“ ve smyslu čl. 2 písm. d) směrnice 2005/29/ES. Soudní dvůr potvrdil, že pod tento pojem spadají spotřebitelské soutěže, které spojují koupi zboží nebo využití služeb a účast spotřebitelů na výherní hře nebo soutěži o ceny. Uvedená směrnice se podle Soudního dvora vyznačuje obzvláště širokým věcným rozsahem působnosti vztahujícím se na všechny obchodní praktiky, které přímo souvisejí s propagací, prodejem nebo dodáním produktu spotřebitelům. Z jejího rozsahu jsou vyloučeny jen vnitrostátní právní předpisy, které se týkají nekalých obchodních praktik poškozujících „pouze“ ekonomické zájmy soutěžitelů nebo které se týkají obchodování mezi obchodníky (rozsudek ze dne 14. 1. 2010, Plus, C- 304/08, odst. 36 a násl.).

20. Použití směrnice 2005/29/ES přitom není podmíněno přítomností přeshraničního prvku (rozsudek Plus, odst. 28). V posuzované věci se neuplatní přechodné ustanovení podle čl. 3 odst. 5 (nabytí právní moci rozhodnutí žalovaného dne 24. 7. 2013 spadá mimo časový rámec předmětného přechodného ustanovení a vnitrostátní právní úprava neprovádí směrnice o minimální harmonizaci předcházející směrnici 2005/29/ES, srov. stanovisko generální advokátky ve věci Plus, odst. 72 a pozn. č. 45), ani výjimky z věcné působnosti směrnice uvedené v čl. 3 odst. 9, které zahrnují pouze finanční služby a nemovitosti.

21. Směrnice úplně harmonizuje pravidla týkající se nekalých obchodních praktik podniků vůči spotřebitelům, členské státy proto nemohou přijmout více omezující opatření, než jaká jsou stanovena touto směrnicí, a to ani s cílem dosáhnout vyšší úrovně ochrany spotřebitelů (čl. 4 směrnice 2005/29/ES, rozsudek Plus, odst. 41 a 50, nebo rozsudek ze dne 21. 10. 2008, VTB-VAB a Galatea, C-261/07 a C-299/07, odst. 52).

22. Příloha I směrnice stanoví taxativní výčet 31 obchodních praktik, které jsou na základě čl. 5 odst. 5 směrnice považovány za nekalé „za všech okolností“. Pouze tyto obchodní praktiky lze pokládat za nekalé bez dalšího. V případě obchodních praktik neuvedených v příloze I je třeba hodnotit danou obchodní praktiku podle konkrétních skutkových okolností a kritérií uvedených v článcích 5 až 9 směrnice (bod 17 odůvodnění směrnice a rozsudek Plus, odst. 45).

23. Ve věci posuzované Soudním dvorem v rozsudku Plus německá právní úprava zakazovala jakoukoliv obchodní transakci, která spojuje koupi výrobků nebo využití služeb a účast spotřebitelů na výherní hře nebo soutěži o ceny, s jedinou výjimkou, kdy soutěž o ceny nebo výherní hra byla z povahy věci spojena s dotčeným zbožím nebo službou. Podle Soudního dvora takový paušální zákaz ve světle směrnice 2005/29/ES neobstál: „Vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, tím, že zásadně zakazuje praktiky podmiňující účast spotřebitelů na výherní hře nebo na soutěži o ceny koupí výrobků nebo využitím služeb, neodpovídá požadavkům stanoveným směrnicí 2005/29“ (rozsudek Plus, odst. 47, obdobně též výrok).

24. Přestože německá právní úprava obsahovala určitou výjimku z obecného zákazu, tato výjimka s ohledem na svůj obsah nemohla nahradit posuzování konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě: „I když totiž může tato výjimka omezit dosah zákazu stanoveného v uvedeném ustanovení, nic to nemění na tom, že z důvodu své omezené a předem vymezené povahy nemůže nahradit analýzu ‚nekalé‘ povahy obchodní praktiky ve světle kritérií uvedených v článcích 5 až 9 směrnice 2005/29, která musí být nutně provedena s ohledem na věcné souvislosti každého případu, pokud se jedná, jako ve věci v původním řízení, o praktiku neuvedenou v příloze I této směrnice“ (rozsudek Plus, odst. 53).

25. Pro nyní posuzovanou věc je rozhodný závěr Soudního dvora, podle kterého obchodní praktiky spojující koupi zboží nebo využití služeb s účastí spotřebitelů na výherní hře nebo soutěží o ceny nejsou uvedeny v příloze I směrnice 2005/29/ES, která stanoví taxativní výčet praktik, které mohou být zakázány bez posouzení, zda je konkrétní obchodní praktika nekalá ve smyslu čl. 5 až 9 směrnice 2005/29/ES (rozsudek Plus, odst. 49).

26. Zákon o loteriích stanoví obecný zákaz spotřebitelských loterií, aniž by umožnil individuální posouzení konkrétních skutkových okolností podle kritérií uvedených v čl. 5 až 9 směrnice 2005/29/ES. Takové posouzení nemůže nahradit ani výjimka, podle které pod obecný zákaz nespadají spotřebitelské loterie, u nichž souhrn hodnoty nepeněžitých výher u jednoho provozovatele za jeden kalendářní rok nepřesáhne částku 200 000 Kč a hodnota jednotlivé výhry nepřesáhne částku 20 000 Kč. Všechny spotřebitelské loterie přesahující uvedené částky jsou totiž bez dalšího zakázány, aniž by byla dána možnost posoudit, zda konkrétní spotřebitelská loterie má „nekalý“ charakter ve smyslu článků 5 až 9 uvedené směrnice, a poškozuje tak zájmy spotřebitelů. V této souvislosti soud připomíná, že směrnice 2005/29/ES členským státům výslovně zakazuje zachovávat nebo přijímat více omezující vnitrostátní opatření, byť by taková opatření směřovala k dosažení vyšší úrovně ochrany spotřebitele.

27. Právní úprava, která v rozporu se směrnicí stanoví širší rozsah zakázaných praktik, nemůže být podkladem pro uložení sankce za nedodržení takového zákazu. V takovém případě je třeba na základě zásady přednosti unijního práva a přímého účinku směrnice vyloučit v konkrétní věci působnost rozporné vnitrostátní normy (k zásadě přednosti viz např. judikatura citovaná výše v odst. 17, k podmínkám pro uplatnění přímého účinku viz např. rozsudky Soudního dvora ze dne 4. 12. 1974, Van Duyn, 41/74, Francovich, C-479/93, ze dne 19. 1. 1982, Becker, 8/81, ze dne 26. 9. 1996, Arcaro, C-168/95, nebo ze dne 1. 6. 1999, Kortas, C-319/97).

28. Skutečnost, že rozhodná právní úprava spotřebitelských loterií není obsažena v zákonu č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, který transponuje směrnici 2005/29/ES do vnitrostátního práva, ale v zákonu o loteriích, neznamená, že by byla vyloučena z dosahu směrnice. Zákonodárce nemůže obejít zákaz nepřijímat přísnější úpravu v určité oblasti stanovený evropským právem tím, že takovou přísnější úpravu vtělí do jiného zákona, než který je výslovně určen k transpozici dané směrnice.

29. Nejvyšší správní soud si je vědom, že problematika spotřebitelských loterií se kromě oblasti ochrany spotřebitele prolíná s oblastí loterií a hazardních her, která není harmonizována právem EU a v níž Soudní dvůr přiznává členským státům určitou diskreci a možnost zohlednit ochranu jiných veřejných zájmů: „V tomto kontextu mohou zvláštnosti morální, náboženské nebo kulturní povahy, jakož i morálně a finančně škodlivé důsledky pro jednotlivce a společnost, které souvisejí s hrami a sázkami, odůvodnit existenci dostatečné posuzovací pravomoci vnitrostátních orgánů pro stanovení požadavků, které zahrnuje ochrana spotřebitele a společenského pořádku“ (viz např. rozsudek ze dne 6. 3. 2007, Placanica a další, C-338/04, C-359/04 a C- 360/04, odst. 47 a judikatura tam citovaná). Členské státy tedy mají možnost stanovit cíle své politiky v oblasti hazardních her, vnitrostátní omezení ale musejí splňovat podmínky vyplývající z judikatury Soudního dvora, zejm. požadavek přiměřenosti. V důsledku toho je třeba odděleně u každého omezení stanoveného vnitrostátními předpisy zkoumat, zda je posuzované omezení způsobilé zaručit uskutečnění cíle nebo cílů, jichž se dotčený členský stát dovolává, a zda nepřekračuje meze toho, co je nezbytné pro jejich dosažení. Omezení musejí být v každém případě uplatňována nediskriminujícím způsobem (tamtéž, odst. 48 a 49).

30. Jakkoliv tedy členské státy obecně disponují v oblasti loterií a hazardních her určitou diskrecí, v části, v níž se určitý typ loterie protne s plně harmonizovanou úpravou provedenou směrnicí 2005/29/ES, je třeba respektovat zákaz přijetí přísnějších opatření, než která stanoví směrnice. V opačném případě by byl smysl úplné harmonizace dané oblasti popřen.

31. Nadto, zákaz stanovený v § 1 odst. 5 zákona o loteriích obsahuje samostatnou definici spotřebitelské loterie zahrnující i soutěže, které nenaplňují všechny znaky obecné definice loterie v § 1 odst. 2 téhož zákona, a které proto nespadají do výše uvedené neharmonizované oblasti loterií a hazardních her, v níž státy mají při regulaci širokou posuzovací volnost.

32. Podle § 1 odst. 2 zákona o loteriích se loterií nebo jinou podobnou hrou rozumí „hra, jíž se účastní dobrovolně každá fyzická osoba, která zaplatí vklad (sázku), jehož návratnost se účastníkovi nezaručuje. O výhře nebo prohře rozhoduje náhoda nebo předem neznámá okolnost nebo událost uvedená provozovatelem v předem stanovených herních podmínkách (dále jen ‚herní plán‘). Nezáleží přitom na tom, provádí-li se hra pomocí mechanických, elektronickomechanických, elektronických nebo obdobných zařízení.“ Pro účely nyní posuzované věci soud považuje za rozhodný znak zaplacení vkladu (sázky), jehož návratnost se nezaručuje. Tento znak nemusí být u spotřebitelských loterií vždy splněn. Definice spotřebitelské loterie v § 1 odst. 5 totiž dopadá i na soutěže, které podmiňují účast ve slosování koupí zboží či služby, jejichž cena nepřesahuje cenu obvyklou, a účast na slosování nevyžaduje uhrazení jiných dodatečných nákladů. V takovém případě spotřebitel neplatí „vklad (sázku), jehož návratnost se nezaručuje“, neboť za zaplacenou cenu obdrží odpovídající zboží či službu v množství a kvalitě, které by obdržel i bez spojení jejich koupě s možností účasti na slosování o ceny, neriskuje tak ztrátu vynaložených finančních prostředků (srov. § 4 odst. 1 zákona o hazardních hrách, viz dále odst. 35). Skutečnost, že by spotřebitel třebas zboží nebo službu nekoupil nebýt jejich spojení s možností účasti na slosování, nebo by je koupil v menším množství, je otázkou posouzení obchodních praktik v režimu zákona o ochraně spotřebitele, resp. směrnice 2005/29/ES (srov. stanovisko generální advokátky ve věci Plus, odst. 102 a 103), nikoliv definičním znakem loterie.

33. Pokud cena zboží, služby či transakčních nákladů spojených s účastí na soutěži o ceny převyšuje obvyklou cenu, bylo by možné část ceny převyšující obvyklou cenu považovat za „vklad (sázku), jehož návratnost se nezaručuje“. Pokud by byly splněny i další definiční znaky loterie (zejm. skutečnost, že o výherci rozhoduje náhoda či předem neznámá okolnost), pak by taková soutěž mohla být považována za loterii ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o loteriích.

34. Pro účely nyní posuzované věci ovšem soud nepovažuje za potřebné zkoumat, zda v soutěžích provozovaných žalobcem cena zboží podmiňujícího účast na slosování převyšovala cenu obvyklou, a zda tedy mohly být tyto soutěže posuzovány pouze v režimu zákona o ochraně spotřebitele nebo zda mohly být posuzovány jako loterie ve smyslu § 1 odst. 2 zákona o loteriích. Pokud by spadaly do kategorie vymezené výše v odst. 32, bylo by nepochybné, že jejich obecný zákaz bez možnosti individuálního posouzení z hlediska případné nekalosti by byl v rozporu se směrnicí 2005/29/ES. Pokud by spadaly do kategorie vymezené výše v odst. 33 a mohl být na ně vztažen obecný režim provozování loterií (v řízení o udělení povolení by patrně bylo možné dostát i požadavkům na individuální posouzení podle směrnice 2005/29/ES), bylo by možné žalobci vytknout, že takové loterie pořádal bez zákonem vyžadovaného povolení. V situaci, kdy zákonodárce vůbec neumožnil o takové povolení požádat a bez dalšího stanovil obecný zákaz spotřebitelských loterií (s výjimkou, která ovšem není s to zhojit neslučitelnost se směrnicí 2005/29/ES), by ale nebylo možné žalobce trestat za to, že si takové povolení neopatřil (srov. rozsudek Placanica a další, zejm. odst. 69).

35. Nově přijatá právní úprava v podobě zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, potvrzuje, že i zákonodárce si je vědom rozporu obecného zákazu spotřebitelských loterií podle zákona o loteriích s evropským právem. Zákon o hazardních hrách, který je v době rozhodování Nejvyššího správního soudu platný, byť zatím nikoliv účinný (byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 15. 6. 2016, účinnosti nabude od 1. 1. 2017), neobsahuje obecný zákaz spotřebitelských loterií a nevymezuje spotřebitelské loterie jako samostatný typ hazardní hry. Tímto krokem se spotřebitelské loterie nedostávají zcela mimo právní regulaci. Zákon o hazardních hrách definuje v § 4 odst. 1 písm. d) „sázku“ jako „sázejícím dobrovolně určené nevratné plnění, které bude porovnáváno s výsledkem hazardní hry, včetně 1. rozdílu mezi nabízenou cenou zboží nebo služby a jejich cenou obvyklou; za cenu obvyklou se považuje cena stanovená podle zákona upravujícího oceňování majetku, a 2. částky převyšující cenu za volání nebo odeslání textové nebo multimediální zprávy vyplývající ze smlouvy mezi účastníkem hazardní hry a poskytovatelem služeb elektronických komunikací“. Tato definice umožňuje zahrnout do režimu zákona o hazardních hrách část spotřebitelských loterií, u nichž je přítomen hazardní prvek „vkladu (sázky), jehož návratnost se nezaručuje“ (srov. také § 3 odst. 1 zákona o hazardních hrách), pokud jsou splněny i ostatní definiční znaky hazardní hry. Naopak část spotřebitelských soutěží (v terminologii současného zákona spadající pod pojem „spotřebitelské loterie“), které takový hazardní prvek neobsahují a nejsou loterií či jinou hazardní hrou v pravém slova smyslu, nebude podléhat povolovacímu režimu zákona o hazardních hrách, ale bude posuzována pouze podle zákona o ochraně spotřebitele. Toto rozlišení a upřesnění definice pojmu „sázka“ má za cíl zamezit obcházení zákona o loteriích prostřednictvím spotřebitelských soutěží, které by byly „skrytými“ loteriemi.

36. Důvodová zpráva k návrhu zákona o hazardních hrách zdůvodňuje vypuštění obecného zákazu spotřebitelských loterií následovně: „Z navrhované úpravy byly nově vyjmuty hazardní hry ve formě spotřebitelských soutěží, anket a jiných akcí o ceny, jejichž úprava obsažená v zákoně č. 202/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jeví z pohledu evropské judikatury značné známky nekompatibility s právem Evropské unie. S ohledem na širokou definici obchodní praktiky uvedené v čl. 2 písm. d) směrnice 2005/29/ES není pochyb o tom, že spotřebitelská soutěž je obchodní praktikou vůči spotřebiteli dle zmiňované směrnice. Tomuto závěru taktéž odpovídá ustálená judikatura Soudního dvora EU […]. Směrnice 2005/29/ES obecně zakazuje nekalé obchodní praktiky. V příloze I směrnice 2005/29/ES jsou pak uvedeny obchodní praktiky, které jsou považovány za nekalé za všech okolností. S ohledem na skutečnost, že se jedná o plně harmonizovanou oblast, kterou není možné nad rámec evropské úpravy dále rozšiřovat, jediným východiskem proto je tuto část z návrhu nového zákona vypustit a tím umožnit posuzování spotřebitelské soutěže jako obchodní praktiky obecně, neuvedené v příloze I směrnice 2005/29/ES. V průběhu let se však tato forma spotřebitelských soutěží stala bohužel velkým nedostatkem v české právní úpravě umožňujícím pod záminkou propagace či reklamy obcházet nejen zákonnou úpravu hazardních her, ale i samotnou odvodovou povinnost, a z toho důvodu došlo k podrobnější definici sázky v následujícím ustanovení. […] Zákon také s ohledem na výše uvedené skutečnosti zpřesňuje definici pojmu sázky, kdy nově zvolená definice dopadá i na ty případy, kdy cena zboží či služby, jejichž zakoupení je podmínkou účasti na takovéto soutěži, převyšuje cenu obvyklou, a dochází tak ve skutečnosti ke skrytému provozování hazardních her. Stanovení ceny obvyklé pak vychází ze zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů. Sázkou se nově také rozumí i případy, kdy je k účasti na hře nezbytná registrace soutěžícího/zájemce o hru v podobě uskutečnění volání či odeslání textové nebo multimediální zprávy. Zákon pak považuje tyto zvýšené náklady na tyto služby elektronických komunikací rovněž za sázku do hazardní hry.“ (důvodová zpráva je dostupná na www.psp.cz, sněmovní tisk č. 578, 7. volební období).

37. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud uzavřel, že Specializovaný finanční úřad uložil žalobci pokutu za porušení zákazu, který by při řádném dodržení požadavků evropského práva nemohl být stanoven.“

15. Zdejší soud ve shrnutí uvádí, že Nejvyšší správní soud dospěl ve výše citovaném rozsudku k jednoznačnému závěru, který promítl do znění tzv. právní věty, a to, že „Obecný zákaz provozování spotřebitelských loterií stanovený v § 1 odst. 5 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, který neumožňuje posoudit, zda konkrétní spotřebitelská loterie má „nekalý“ charakter ve smyslu článků 5 až 9 směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu, je v rozporu s uvedenou směrnicí. Za porušení předmětného zákazu nelze uložit sankci.“

16. Zdejší soud v nyní posuzované věci tedy zcela v souladu s výše uvedeným právním závěrem Nejvyššího správního soudu shledává, že žalobci nemohla být uložena pokuta podle ustanovení § 48 odst. 1 písm. c) zákona o loteriích ve spojení s ustanovením § 1 odst. 5 téhož zákona, jelikož obecný zákaz provozování spotřebitelských loterií stanovený v posledně zmiňovaném ustanovení je z výše uvedených důvodů, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, č. j. 8 As 136/2015-51, v rozporu se směrnicí 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu, a proto nebylo možno žalobci za porušení předmětného zákazu uložit sankci, pročež soud musel zrušit napadené i prvostupňové rozhodnutí.

V. Shrnutí a náklady řízení

17. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud po provedeném řízení k závěru, že napadené rozhodnutí je třeba zrušit pro vady řízení spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, kdy se správní orgány vůbec nezabývaly možným rozporem mezi českým a evropským právem a rozhodly toliko na základě českého práva, které však bylo v rozporu s právem evropským, a proto napadené rozhodnutí dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. zdejší soud bez nařízení jednání zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V souladu s ustanovením § 78 odst. 3 s.ř.s. zrušil soud i prvostupňové rozhodnutí, jelikož tím, že sankce vůbec nemohla být správními orgány uložena, nemohlo být ani vydáno předmětné prvostupňové rozhodnutí. V dalším řízení žalovaný, resp. prvostupňový správní orgán, rozhodne vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

18. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jelikož byl úspěšný žalobce zastoupen advokátem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 s.ř.s.), tak mu přísluší právo na náhradu nákladů řízení dle Vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění k datu podání jednotlivých podání (§ 15 advokátního tarifu), které představuje odměna za právní zastoupení advokátem (tarifní hodnota dle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu), a to za 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí zastoupení, žaloba a replika) a 3x režijní paušál dle § 13 advokátního tarifu, celkově ve výši vyčíslené na částku 10.200 Kč bez DPH, tj. 12.342 Kč s DPH (právní zástupce žalobce je plátcem DPH, jak vyplývá z příslušného registru plátců DPH), a dále pak zaplacené soudní poplatky ve výši 4.000 Kč. Vše tedy celkem vyčísleno na částku 16.342 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce v soudem stanovené třicetidenní lhůtě. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení se zdejší soud v této konkrétní věci ztotožnil s názorem vysloveným Krajským soudem v Praze v rozsudku ze dne 29. 1. 2014, č. j. 45 A 11/2012-61, že neúspěšné podání návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě bez dalšího neznamená, že náklady vynaložené v souvislosti s tímto úkonem jsou náklady nedůvodnými ve smyslu § 60 odst. 1 věty prvé s.ř.s. Využití možnosti podat návrh na přiznání odkladného účinku žaloby jako institutu výslovně upraveného v soudním řádu správním, aniž by šlo o zjevné zneužívání tohoto institutu (např. co do počtu opakovaných návrhů), nákladem nedůvodně vynaloženým k ochraně práv ve shora uvedeném smyslu není. Nic na tom nemění ani ta skutečnost, že takový návrh by nebyl úspěšný a tedy by nevedl k přiznání odkladného účinku žaloby. Rozhodný je pouze úspěch účastníka ve věci samé. Otázka úspěchu při dílčích rozhodnutích předběžné povahy učiněných soudem v průběhu řízení je naopak nepodstatná. Ve smyslu tohoto právního závěru rozhodl soud o nákladech řízení tak, jak je uvedeno výše.

Poučení