31 Af 72/2010 - 178

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Radimy Gregorové, Ph.D. a JUDr. Jarmily Ďáskové, v právní věci žalobce společnosti KCK Cyklosport-Mode s.r.o., se sídlem Kobylnice, U Mlýna 12, zast. JUDr. Evou Zemanovou, daňovou poradkyní se sídlem Brno, Přívrat 12, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem Brno, nám. Svobody 4, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně dne 16.4.2007 domáhal přezkoumání zákonnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.2.2007, č.j. 1385/07-1300-703609, s tím, že mu bylo upřeno právo na uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty a vedle toho trpí napadené rozhodnutí vadami řízení, které mají za následek jeho nezákonnost. V žalobě uvedl, že na základě zprávy o výsledku daňové kontroly č.j. 182615/05/303936/3312 byl z nároku na odpočet za prosinec 2001 vyloučen odpočet za promítání reklamního loga žalobce v Praze s tím, že žalobce neprokázal přijetí předmětné služby v rozsahu uvedeném na příslušném dokladu. Tudíž uplatnil odpočet v rozporu s ust. § 19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Již v rámci odvolání namítal, že předložil celou řadu důkazů, podal vysvětlení, navrhl provedení svědeckých výpovědí a všechny tyto jím navržené důkazy společně svědčily ve prospěch žalobcova tvrzení. Mimo to z účetnictví dodavatele jednoznačně vyplývá, že o poskytnutí služeb řádně účtoval a výnos zdanil. Dále uvedl, že činil spornými jednotlivé argumenty správce daně uvedené ve zprávě o kontrole se závěrem, že správce daně porušil ust. § 2 odst. 3, § 16 odst. 8 a § 31 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen d.ř.). Žalobce vycházel ze závěru, že na základě jím předložených důkazů přešlo důkazní břemeno na správce daně, který jej neunesl. Žalovaný, dle žalobce, dospěl k závěru, že naopak žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal oprávněnost nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Žalobce je přesvědčen, že navrhl dostatek důkazů na podporu tvrzení, které navíc doplnil návrhem důkazu účetnictvím firmy BRASE, s.r.o. (dodavatel žalobce), které prokazovalo zaúčtování faktury. Žalobce dále uvádí, že žalovaný nesprávně interpretoval výpovědi svědčící v jeho prospěch. Z rozhodnutí nebylo, dle žalobce, seznatelné, proč žalovaný posoudil postup správce jako správný ani jak hodnotil jednotlivé navržené důkazy, čímž porušil ust. § 2 odst. 3, § 16 odst. 8 a § 31 odst. 2 d.ř.. Žalobce dále brojil proti postupu žalovaného, kterým žalovaný odmítl odvolací námitku žalobce, dle které není možné posoudit propočet četnosti promítání log podle jednoho pozorování, když promítání probíhalo po dobu 4 měsíců, nesouhlasil ani se závěrem, že předmět plnění smlouvy nebyl tím, že dodavatel nemá uchovanou promítací matrici a své povinnosti plnil pouze formálně, prokázán. Dle žalobce existuje řada důkazních prostředků prokazujících plnění a navíc se dodavatel nezavázal k osobnímu poskytnutí služeb, neodůvodněné bylo vyloučení výpovědí pana L. (zástupce dodavatele) a pana H., který vyfotografoval promítání sporných log, jakož i odmítnutí čestného prohlášení paní Vuchtrlové. Navíc nelze požadovat podložení čestného prohlášení dalším důkazem. Dále pak uvedl, že ze sdělení Úřadu městské části Praha 11 o tom, že nebyl vyměřen poplatek za promítání z veřejného prostranství, nelze dovodit, že nebylo promítáno. Žalobce má proto za to, že důkazní břemeno podle ust. § 31 odst. 9 unesl, neboť jím navržené důkazy jsou ve shodě a poskytnutí předmětných služeb potvrzují. Vzhledem k pochybením žalovaného je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Dále žalobce uvedl, že rozhodnutí trpí i nedostatkem náležitostí rozhodnutí, když v jeho výroku není uvedeno, dle kterého konkrétního ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty bylo ve věci rozhodováno. Žalobce navrhl i provedení dalších svědeckých výpovědí. Z těchto důvodů žalobce navrhl napadené rozhodnutí žalovaného zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, které bylo doručeno soudu dne 17.8.2007, uvedl, že vzhledem k tomu, že žalobcem uplatněné žalobní námitky vycházejí z námitek odvolacích, odkazuje na rozhodnutí o odvolání a spisový materiál. Podle přesvědčení žalovaného po zahájení daňové kontroly jednatel žalobce k výzvě správce daně vypověděl, že smlouva o dílo měla být provedena formou promítání světelného loga žalobce. Promítací matrici vyrobila firma BRASE, s.r.o. a matrice je jejím majetkem. Jako důkaz promítání předložil „Záznam o provedení promítání loga“ a svědecky vypověděl, že dvakrát provedl kontrolu provádění reklamy osobně při služebních cestách do Prahy. Z výpovědi svědka L. vyplynulo, že promítání prováděla dodavatelská firma a výpověď správce daně neuznal, neboť svědek nedokázal dodavatele služeb přesně identifikovat. Svědek nebyl schopen ani určit, kde promítání probíhalo. Dodavatel neměl již ani předmětnou smlouvu ani matrici. Doklad o vytvoření grafického návrhu nebyl prokazatelně vystaven k 9.7.2001, žalobcem předložené fotografie měl zhotovit bývalý zaměstnanec žalobce, který si ale nevzpomněl kdy a kde byly snímky nafoceny a proto nelze ověřit, zda bylo skutečně promítáno. Paní L. výpověď s odkazem na osobu blízkou odmítla. K činnosti firmy BRASE, s.r.o. uvedl, že na poskytování reklamních služeb tohoto charakteru nemá živnostenské oprávnění. K prohlášení paní V. uvedl žalovaný, že má pouze charakter tvrzení, které není podloženo žádným důkazním prostředkem. Při hodnocení důkazů postupoval zcela v souladu se základními zásadami daňového řízení, když hodnocení důkazů bylo provedeno ve Zprávě o kontrole, Protokolu o ústním jednání a v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. V ostatním odkázal žalovaný na své rozhodnutí a s odkazem na judikaturu uzavřel, že rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. K námitce nedostatků výrokové části žalovaný uvedl, že z výroku je dostatečně jasné, na základě kterého předpisu bylo rozhodováno a svou argumentaci podepřel odkazem na rozsudek zdejšího soudu k obdobné žalobní námitce. Závěrem žalovaný navrhl žalobu zamítnout a nepřiznat žalobci náhradu nákladů řízení a právního zastoupení. Žalobce reagoval na vyjádření žalovaného replikou doručenou soudu dne 19.9.2007, ve které mimo jiné uvedl, že vyjádření žalovaného jde v několika případech nad rámec původního rozhodnutí a obsahuje nové argumenty, a to ve věci svědkyně L., živnostenského oprávnění firmy BRASE, s.r.o., čestného prohlášení paní V. a argumentu rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp.zn. 5 Afs 112/2005. Dále konstatoval, že vyjádření žalovaného není reakcí na žalobu, ale pouze zopakováním původních konstatování. Opakovaně uvedl, že se žalovaný nevyjádřil ke všem odvolacím námitkám a trval na důkazu zvýšeným obratem žalobce v letech po promítání reklamy. Postup žalovaného není v souladu s nálezem Ústavního soudu, jak žalovaný uvádí, naopak je s ním v přímém rozporu. K nedostatku náležitostí napadeného rozhodnutí pak proti žalobcem uvedenému rozsudku zdejšího soudu uvedl žalobce rozsudek zdejšího soudu opřený o judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, dle kterého nedostatky náležitostí dle ust. § 32 odst. 2 d.ř. způsobují nepřezkoumatelnost. K vyjádření doložil žalobce kopii fotografie promítaného loga žalobce na bytový dům, která má prokazovat jeho tvrzení. O žalobě poprvé rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20.12.2007, č.j. 31Ca 60/2007 – 46, kterým žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Tento rozsudek nabyl právní moci 16.1.2008. Ke kasační stížnosti žalovaného byl pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27.8.2008, č.j. 2 Afs 31/2008-65, a věc byla vrácena zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Tento rozsudek nabyl právní moci 8.10.2008. Dne 14.1.2009 bylo zdejšímu soudu doručeno doplnění žaloby, v němž žalobce namítl, že k vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2001 došlo po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v § 47 zákona o správě daní a poplatků. Žalobce poukázal na to, že dne 15.12.2004 byl sice sepsán protokol o ústním jednání ve věci zahájení daňové kontroly, jednalo se však o zcela formální úkon, který nebyl způsobilý přerušit běh prekluzivní lhůty. K takovému úkonu prokazatelně došlo až v roce 2005, tedy po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty pro vyměření daně. Současně se žalobce dovolal nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 2.12.2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07. K tomuto žalobnímu tvrzení se podrobně vyjádřil žalovaný, který zdůraznil, že daňová kontrola byla fakticky u žalobce zahájena 15.12.2004 a nemohlo tudíž dojít v tomto případě k propadu lhůty, která běžela od 31.1.2002 a její konec by připadl na den 31.1.2005. V replice pak žalobce odmítl argumenty žalovaného s tím, že předmětná daň z přidané hodnoty za prosinec 2001 mu byla vyměřena neoprávněně po prekluzi a pokud tuto námitku dříve nevznesl, pak má za to, že soud je ze zákona povinen přihlédnout k nicotnosti aktu i bez námitky. Žalobci vznikla povinnost podat daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2001 dne 31.12.2001, tříletá prekluzivní lhůta počala běžet 1.1.2002 a skončila dne 31.12.2004, nikoliv až 31.1.2005, jak dovozoval žalovaný. V dalších podáních doručených soudu setrvali oba účastníci na svých stanoviscích. Poté Krajský soud v Brně rozhodl opětovně o žalobě rozsudkem ze dne 19.8.2009, č.j. 31Ca 180/2008-107, kterým žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tento rozsudek nabyl právní moci 15.9.2009. Ke kasační stížnosti žalovaného byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26.7.2010, č.j. 2 Afs 136/2009-149, který nabyl právní moci 13.8.2010. Nejvyšší správní soud se neztotožnil se závěry zdejšího soudu uvedené v rozsudku ve věci 31Ca 180/2008, důvody proč se tak stalo jsou účastníkům řízení známy, jsou podrobně rozvedeny v citovaném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, proto na tento rozsudek soud účastníky řízení odkazuje. Z důvodů v posledně citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu nemůže tedy zdejší soud jinak, než námitku uvedenou v doplnění žaloby ohledně prekluze práva daň vyměřit, shledat jako nedůvodnou, neboť je plně vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu v tomto rozhodnutí uvedeným. Zde Nejvyšší správní soud uzavřel, že se neztotožňuje s interpretací judikatury Ústavního soudu provedenou krajským soudem ve vztahu k prekluzi práva vyměřit žalobci předmětnou daň, jelikož daňová kontrola byla zahájena zákonným způsobem, takže její zahájení představovalo úkon přerušující běh této lhůty ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. V tomto řízení je tedy krajský soud vázán tímto právním názorem (§ 110 odst. 3 s.ř.s.). Ani dalším námitkám v žalobě uplatněným nelze z pohledu zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí přiznat důvodnost. Je třeba předeslat, že krajský soud vyšel ze skutkových a právních závěrů vyjádřených v jeho rozsudku ze dne 26.11.2008, č.j. 31Ca 55/2007-60, vydaného ve věci stejných účastníků, na který tento soud účastníky řízení nyní plně odkazuje, neboť neshledal důvodu, aby se od svých závěrů v tomto rozsudku uvedených odchýlil. Nad to v situaci, kdy závěry zdejšího soudu v citovaném rozsudku uvedené, byly stvrzeny rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1.6.2010, č.j. 2 Afs 35/2009-124, který byl účastníkům doručen, jsou s jeho obsahem seznámeni a rovněž lze na něj odkázat. Právní závěry vztahující se k projednávané věci vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27.8.2008, č.j. 2 Afs 31/2008-67, kterým byl zrušen rozsudek zdejšího soudu ze dne 20.12.2007, č.j. 31Ca 60/2007-46, a zavázal zdejší soud právním názorem v tomto rozsudku uvedeným. Při plné vázanosti právními závěry Nejvyššího správního soudu krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v intencích žalobních námitek (§ 71 odst. 1 a § 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Stěžejní žalobní námitkou je tvrzení žalobce, že správce daně pochybil v hodnocení jednotlivých důkazů, a také žalobcem předložené důkazy nehodnotil ve vzájemné souvislosti jak mu to ukládá ust. § 2 odst. 3 d.ř., dále pak, že i formální důkazy ve vzájemné souvislosti jsou způsobilé prokazovat žalobcova tvrzení. Žalobce má za to, že uskutečnění služby žalobce prokazují kromě předložených písemných dokladů, také výpovědi svědků L. a H.. Přičemž je dle žalobce podstatné, že ani jeden ze svědků poskytnutí služby nepopřel a žalovaný v rozporu s ust. § 16 odst. 8 d.ř. a § 31 odst. 2 d.ř. svůj závěr o neuznání těchto důkazů řádně neodůvodnil, zejména to platí, pokud jde o výpověď svědků L., H. a K.. Spornou otázkou je v dané věci posouzení oprávněnosti odpočtu daně na vstupu, uplatněného podle dokladu č. 21/2001 (přijetí reklamních služeb na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem jako objednavatelem a společností BRASE, spol. s r.o. jako zhotovitelem. Rozhodné pro posouzení věci je, zda formálně vykázaný stav v účetnictví žalobce je v souladu se stavem skutečným. Z obsahu správního spisu předloženého žalovaným vyplynulo, že u žalobce byla ve dnech 15.12.2004 až 16.9.2005 provedená daňová kontrola. Ze zprávy o výsledku daňové kontroly ze dne 16.9.2005 vyplývá, že ve vztahu k dani z přidané hodnoty za prosinec 2001 bylo zjištěno, že žalobcem předložené listiny nedokazují faktické uskutečnění deklarovaného obchodního případu. Z výpovědi svědka L., který je zástupcem společnosti zhotovitele, jakož i z výpovědi jednatele žalobce svědka K. vyplynulo, že promítání bylo mobilní, promítalo se tam, kde právě bylo možno zaparkovat promítací automobil, a to na fasády domů, takže promítání nemělo žádný předem určený rozpis. K tvrzenému rozsahu promítání správce daně uvedl, že aby bylo logo žalobce prezentováno 100 minut, v jedné vysílací hodině bylo zastoupeno šesti minutami, musel by celkový čistý čas promítání trvat více než šestnáct hodin, k čemuž však je třeba připočítat čas přejíždění a parkování. Navíc, promítání bylo možné pouze po setmění, přičemž je sporné, pro koho by vlastně v noci a nad ránem bylo určeno. Z tohoto důvodu správce daně žalobcem tvrzený rozsah reklamy označil za nevěrohodný. Předmětná smlouva o dílo nemohla být splněna ani z toho důvodu, jelikož zhotovitel promítání reklamního loga neprovedl a nerealizoval ani svoji odpovědnost, jelikož promítání nikdy neviděl a ani neověřoval délku jeho faktického uskutečnění. Podle výpovědi svědka L. byly tyto služby nakoupeny u jiných dodavatelů. Výpověď tohoto svědka neuznal správce daně jako důkaz, protože tento svědek nedokázal dodavatel služeb identifikovat a u dodavatelů zjištěných z faktur v účetnictví společnosti zhotovitele nebyl zřejmý předmět dodávky. Navíc oba tito údajní dodavatelé (M Color Brno, spol. s r.o. a TRIO Brno, spol. s r.o.) byli nekontaktní a ani z předmětu jejich činnosti nebylo možno dovodit, že by byli zhotoviteli reklamních služeb. Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků hodnotí správce daně při rozhodování důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Podle ustanovení § 31 odst. 4 věta první, čtvrtá a pátá d.ř. lze jako důkazních prostředků užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti, a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. Jednotlivé skutečnosti pro daňové řízení se prokazují v rámci důkazního řízení. Po provedeném důkazním řízení pak správce daně osvědčí, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem. Ve smyslu základní zásady daňového řízení, která je upravena v ustanovení § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků (jedná se o zásadu volného hodnocení důkazů), jsou finanční orgány povinny při své rozhodovací činnosti hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Pravdivý a úplný obraz důkazního řízení, včetně detailního uvedení všech použitých a nutných úvah ve smyslu ustanovení § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, je povinen žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvést. Správce daně jakož i žalovaný žalobcem předložené listiny jako důkaz neosvědčili a žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí uvedl proč tak učinil. K prokázání uskutečnění zdanitelného plnění žalobce v daňovém řízení předložil doklady a listiny, které jsou součástí správního spisu. Ve Smlouvě o dílo uzavřené dne 25.8.2001 mezi společností BRASE s.r.o. jako zhotovitelem a žalobcem jako objednatelem, se zhotovitel zavazuje provádět v dohodnutém čase, v měsících září až prosinec, v Praze, promítání reklamního loga. Ve smlouvě se objednatel zavázal předložit návrh promítací matrice nejméně 14 dní před zahájením promítání, a také bylo dojednáno, že návrh matrice zůstává i po skončení platnosti smlouvy v majetku zhotovitele. Dále se ve smlouvě zhotovitel zavázal, že uskutečnění promítání před fakturací zkontroluje. Tuto smlouvu předložil žalobce jako důkaz, prokazující, jak měla být služba poskytnuta. Hodnoceno v souvislosti s tímto důkazem pak skutečnosti, které vypověděl svědek L. (jednatel zhotovitele), jsou se zněním této smlouvy v rozporu, neboť svědek ač obecně uvedl, že služba byla poskytnuta, uvedl, že byla realizována dodavatelsky prostřednictvím dalších subjektů, jejichž jména a názvy neuvedl, nezkontroloval si uskutečnění služby, přestože se k tomu výslovně smluvně zavázal, matrici kterou dle smlouvy měl mít v držení, správci daně neposkytl, neboli jeho výpověď žádným konkrétním tvrzením nepodpořila tvrzení žalobce, že služba se uskutečnila tak, jak bylo sjednáno. Obdobně to platí pro výpověď svědka H., zaměstnance žalobce, ten rovněž neuvedl žádnou konkrétní skutečnost (čas, místo, kdo promítal reklamu), přestože tvrdil, že promítání reklamy přímo vyfotil, z fotek jím pořízených není patrno místo, přitom nebyl problém vyfotit také okolí, zařízení, které promítalo reklamu a rovněž pořídit fotografie s uvedením času a data focení. Takže hodnoceno jednotlivě i ve vzájemné souvislosti s těmito důkazy žalobce neprokázal faktické uskutečnění služby a tento závěr žalovaného soud shledal oprávněným a hodnocení důkazů odůvodněno v souladu se zásadami logického uvažování. Záznam o provedení promítání a doklad o služební cestě jednatele namísto promítání jsou doklady vyhotovené žalobcem a samy o sobě ještě uskutečnění zdanitelného plnění neprokazují. Pokud jde o daňový doklad za grafický návrh reklamního světelného loga a doklad o úhradě a Smlouvu o vytvoření webových presentačních stránek společnosti ani tyto doklady reálné promítání neprokazují. Čestné prohlášení svědkyně V. není v daňovém řízení důkazem, jestliže nebylo podepřeno žádným jiným konkrétním důkazem nebo zjištěním. Ani fotodokumentace světelné reklamy neprokazuje naplnění předmětu smlouvy, neboť neprokazuje žádnou konkrétní skutečnost jako je místo, čas provozovatele, promítací zařízení apod. Vyjádření jednatele žalobce do protokolu ze dne 28.1.2005, svědka K., si v tvrzení odporuje, proto je důvodná pochybnost správce daně o jeho věrohodnosti, když jednatel uvedl, že viděl promítání, ale nezajímal se o vozidlo, ze kterého mělo být promítáno. Tento svědek uvedl, že bylo promítáno 15. září v 15 hod., ale po upozornění správce daně, že s ohledem na světelné podmínky v tu dobu by takové promítání bylo nemožné, výpověď změnil. Správce daně není povinen všechny předložené důkazy jako důkazy osvědčit, je oprávněn je prohlásit za nevěrohodné nebo tvrzení uvedené ve svědeckých výpovědích za vzájemně si odporující, ale musí uvést důvod jejich neprůkaznosti nebo nevěrohodnosti, a to se v projednávaném případě u každého z důkazů stalo. Z žalobcem předložených důkazů ani ze svědeckých výpovědí nebylo prokázáno faktické uskutečnění sjednané služby tak, jak byla specifikována ve smlouvě. Úvaha správce daně i žalovaného, pokud jde o věrohodnost daňovým subjektem předložených důkazních prostředků, odpovídá správcem daně zjištěným skutečnostem a je jejich logickým vyústěním. Při hodnocení této žalobní námitky soud vycházel nejen ze všech žalobcem předložených a navrhovaných dokladů, ale porovnal také skutečnosti z nich vyplývající s hodnocením těchto důkazů provedených správcem daně. Ve shodě s právními závěry vyslovenými v této věci Nejvyšším správním soudem pak dospěl k závěru, že námitka žalobce není důvodná, neboť při hodnocení důkazů, ať už jednotlivě nebo ve vzájemné souvislosti správce daně ani žalovaný nepochybili a své stanovisko proč jednotlivé důkazy faktické uskutečnění předmětné služby neprokazují náležitě odůvodnili. Námitku, že žalovaný odmítl provést důkaz účetnictvím firmy Brase, neshledal soud důvodnou. Žalovaný se s touto odvolací námitkou vypořádal v napadeném rozhodnutí tak, že firma zhotovitele přijala v září až prosinci faktury za „ služby dle smluv o dílo“ od firem M Color Brno s.r.o. a TRIO Brno s.r.o., ale smlouvy o dílo předloženy nebyly, takže nebylo možno dovodit, zda služby byly vůbec poskytnuty ve prospěch žalobce a zda vůbec tyto společnosti mohly být zhotoviteli reklamních služeb. Tvrzení žalobce, že se žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nevypořádal s odvolací námitkou, že žalobcem předložené důkazy, byť ne jednotlivě, ale ve vzájemné souvislosti žalobcova tvrzení prokazují (§ 50 odst. 7 d.ř.), není podepřeno o sdělení, které konkrétní formální důkazy má žalobce touto námitkou na mysli, což je předpokladem přezkumné činnosti soudu. Žalobce míní, že poté, co předložil řadu důkazů, se důkazní břemeno přesunulo ve smyslu § 31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků na správce daně, a ten měl dle uvedeného ustanovení žalobcem předložené důkazy vyvrátit. Tato domněnka vychází z nepochopení důvodů obou rozhodnutí, které vycházejí primárně ze závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ve smyslu ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, podle něhož je žalobce povinen doložit výdaje ovlivňující základ daně. V situaci, kdy žalobce nepředložil důkaz potvrzující oprávněnost uplatněného odpočtu na dani z přidané hodnoty, zejména faktické uskutečnění zdanitelného plnění, nelze požadovat po správci daně, aby prováděl dokazování a nesl důkazní břemeno dle § 31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků. Formální důkazy faktické uskutečnění služby ani ve vzájemné souvislosti neprokazují, již z jejich názvu vyplývá, že se jedná o důkazy založené na pouhém tvrzení, z čehož vyplývá, že nejsou způsobilé samy o sobě prokázat, že skutečnosti v nich uvedené reálně nastaly. Obecná a nekonkrétní tvrzení svědků tvrzení žalobce (uvedené ve smlouvě o poskytnutí reklamní služby) neprokázala. Svědek L., ačkoli byl povinen dle smlouvy mít promítací matrici v držení, ji nepředložil, přestože se zavázal dle smlouvy provedení služby zkontrolovat, neuvedl ani které třetí osoby reklamní služby měly provádět. Kopie fotografií neobsahovaly webové stránky a e-mailovou adresu, jak uváděl svědek K.. Z fotodokumentace není zřejmý čas, datum ani místo promítání. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, že vystavení předmětných faktur společnosti dodavatele správce daně ověřoval a nezpochybnil. Účtování o uskutečnění reklamních služeb však bez dalšího nemůže prokazovat jejich faktické poskytnutí ve prospěch odběratele. Na odvolací námitky žalobce, že prokázal oprávněnost uplatněného odpočtu, reagoval žalovaný v odůvodnění rozhodnutí přiměřeným způsobem, je z něj zjevné, že samotná skutečnost, že k zaúčtování předmětného plnění na straně dodavatele došlo, což bez dalšího neznamená, že by se jednalo o výdaj dokládající vznik nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Tvrzení žalobce, podle něhož správce daně jednoznačně potvrdil, že dodavatel reklamních služeb o jejich poskytnutí řádně účtoval a zdanil je jak daní z příjmů, tak daní z přidané hodnoty, nebylo pravdivé, když z obsahu zprávy o provedené daňové kontrole žalobcem prezentované stanovisko správce daně neplyne. Ve zprávě je naopak konstatováno, že v účetnictví dodavatele žádné faktury s deklarovaným předmětem plnění, spočívajícím v nákupu služeb o promítání reklamního loga na fasády domů, založeny nebyly a podle dodavatelských faktur za období záři až prosinec 2001 přijala tato firma pouze faktury za služby dle smluv o dílo od dodavatelů M Color Brno, spol. s r.o. a TRIO Brno, spol. s r.o., které sídlily na stejné adrese, byly personálně spřízněny a nebyly předloženy smlouvy o dílo ani jiné doklady, z nichž by bylo možno dovodit předmět fakturace. Uvedené společnosti se reklamní činností nezabývaly a byly nekontaktní. V průběhu daňového řízení, jehož výsledkem bylo doměření daně z přidané hodnoty, bylo aplikováno ustanovení § 19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění platném pro přezkoumávanou věc, podle něhož má plátce nárok na odpočet daně, pokud jím přijatá zdanitelná plnění, uskutečněná jiným plátcem nebo zboží z dovozu, použije při podnikání nebo při činnosti vykazující všechny znaky podnikání kromě toho, že je prováděna podnikatelem. Podle ustanovení § 19 odst. 2 citovaného zákona plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem zaúčtovaných podle zvláštního právního předpisu, případně evidovaným podle § 11 u plátců, kteří nejsou účetní jednotkou, který má všechny tímto zákonem předepsané náležitosti a který byl vystaven plátcem. Nárok na odpočet daně z přidané hodnoty vzniká za předpokladu naplnění zákonných podmínek, za nichž je možné odpočet uplatnit, což ovšem musí být plátce daně schopen prokázat. To se žalobci v dané věci prokázat nepodařilo. Z ustanovení § 19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty vyplývá, že jednou ze zákonných podmínek uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty je faktické uskutečnění zdanitelného plnění. Účelem a smyslem zákona je tedy existence faktického stavu, nikoliv jen formální vykázání zdanitelného plnění. Tuto skutečnost musí plátce daně jako daňový subjekt prokázat, neboť ve smyslu ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, to je plátce daně, který prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Nebylo tedy na správci daně, aby nesl důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků, jak tvrdí žalobce. K otázce důkazního břemene lze poukázat na bohatou judikaturu správních soudů, např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6.3.2007, č.j. 2 Afs 148/2006-54 nebo ze dne 15.5.2007, č.j. 2 Afs 177/2006-61 – vše dostupné na www.nssoud.cz, rovněž lze odkázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 15.5.2001, sp.zn.

IV. ÚS 402/99, N 73/22 SbNU

131. Pokud tedy žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí žalovaného v tom, že důsledkem nesprávného hodnocení důkazů zjištěných v daňovém řízení, údajně dospěl žalovaný k nesprávnému skutkovému a následně i nesprávnému právnímu závěru, pak s názorem žalobce se zdejší soud nemůže ztotožnit, neboť ani ze spisového materiálu, ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jímž bylo završeno daňové řízení, nevyplývá, že by žalobce unesl důkazní břemeno ohledně fakticity uskutečnění zdanitelného plnění, resp. jejich přijetí a použití při své podnikatelské činnosti ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění platném pro přezkoumávanou věc. Krajský soud, ve shodě se závěry uvedeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu v této věci, proto uzavírá, že se ztotožňuje se závěry žalovaného uvedenými v žalobou napadeném rozhodnutí, že žalobce v řízení neprokázal oprávněnost nároku na odpočet daně z přidané hodnoty v předmětném zdaňovacím období. Z důvodů shora uvedených se soud nemohl ztotožnit s námitkami uplatněnými v žalobě a nezbylo mu než konstatovat, že žalovaný vydal rozhodnutí v souladu se zákonem. Protože soud neshledal ani takové vady řízení, které by mohly mít z procesního hlediska vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., větě první, podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Podle § 110 odst. 2 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. Vzhledem k tomu, že žalobce byl ve věci zcela neúspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho jinak běžné administrativní činnosti nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení