31 Af 74/2014 – 91

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. JaroslavySkoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. v právnívěci žalobce: BACHL, spol. s r.o., se sídlem Evropská 669, Modřice, zast. Mgr. JitkouIvičičovou, advokátkou se sídlem Bořetická 4097/24, Brno, proti žalovanému: Odvolacífinanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutížalovaného ze dne 23. 9. 2014, č.j. 24945/14/5000–14201–706481, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil tři rozhodnutí,která vydal Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno – venkov, a tododatečný platební výměr na daňovou ztrátu z příjmů právnických osob č. j.3181983/13/3005–24902–709745 ze dne 16. 10. 2013, kterým byla žalobci z moci úřední doměřena daňová ztráta z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2008 nižší o částku 9.031.000 Kč a současně žalobci vznikla povinnost uhradit penáleve výši 5 % z částky dodatečně snížené daňové ztráty, tj. 451.550Kč, dále dodatečný platebnívýměr na daňovou ztrátu z příjmů právnických osob č. j. 3181985/13/3005–24902–709745 zedne 16. 10. 2013, kterým žalobci z moci úřední doměřena daňová ztráta z příjmů právnickýchosob za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 nižší o částku 15.646.620 Kča současně žalobci vznikla povinnost uhradit penále ve výši 5 % z částky dodatečně sníženédaňové ztráty, tj. 782.331 Kč, a konečně dodatečný platební výměr na daň z příjmůprávnických osob č. j. 3183123/13/3005–24902–709745 ze dne 16. 10. 2013, kterým bylažalobci z moci úřední doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 vyšší o částku 2.955.260 Kč a současně žalobci vznikla povinnostuhradit penále ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. 591.052 Kč, která byla snížena dle§ 251 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, o částku 88.987 Kč v rozsahuodpovídajícím neuznané daňové ztrátě z příjmů právnických osob ve výši 1.779.758 Kč, kdypo snížení činí výsledná částka penále 502.065 Kč. Dodatečné snížení daňové ztráty za rok 2008 a 2009 a dodatečné zvýšení základu daněza rok 2010 se týkalo dodávek materiálu na výrobu polystyrenu od společnosti CHEMIXUNION, které správce daně neuznal v daňových nákladech roku 2008, 2009 a 2010s odkazem na porušení § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Žalobce uvedl, že vydání dodatečných platebních výměrů předcházela daňová kontrola(ve vztahu k období 2008 a 2009 to byla opakovaná daňová kontrola), jejíž závěry správcedaně shrnul ve zprávě o výsledku daňové kontroly č. j. 2285602/13/3005–05401–705734 zazdaňovací období 2008 a 2009, a ve zprávě o výsledku daňové kontroly č. j.2285593/13/3005–05401–705734 za zdaňovací období 2010, u které se žalobce bránil pouzeproti závěrům správce daně o vyloučení dodávek materiálu na výrobu polystyrenu odspolečnosti CHEMIX UNION (částka ve výši 13.665.740 Kč). Žalobce dále konstatoval, že správce daně zahájil daňové kontroly proto, že mělpochybnost ohledně faktického uskutečnění zdanitelných plnění mezi žalobcem a společnostíCHEMIX UNION – dodávky materiálu koplen (granulátu pro výrobu polystyrenu), kterýměla přepravovat společnost ALFAWAK s.r.o. se sídlem Brno, Rooseveltova 584/9, PSČ 60200, IČO: 25512447 (dále jen „ALFAWAK“), kterou opíral o informace získané odFinančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí a Policie České republiky, Krajského ředitelstvípolicie Jihomoravského kraje, SKPV OHK, ze kterých vyplynulo, že faktury za přepravumateriálu do závodu žalobce vystavené přepravcem ALFAWAK společnosti CHEMIXUNION jsou fiktivní, protože přeprava neproběhla. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím žalobce předně namítl nesprávnost závěrůžalovaného, neboť žalobce nikdy nedeklaroval přijetí jakéhokoli plnění poskytnutéhospolečností ALFAWAK, ale pouze dodávku od společnosti CHEMIX UNION. Neposkytl–lidopravce ALFAWAK službu společnosti CHEMIX UNION, nelze z toho vyvozovat, žedodávka materiálu od CHEMIX UNION do závodu žalobce nemohla proběhnout. V tétosouvislosti namítl žalobce nepřiléhavost citované judikatury Nejvyššího správního soudu.Podle žalobce názory žalovaného jsou v rozporu s tím, jakým způsobem pojímá prokazování fakticity plnění judikatura správních soudů nebo v obecné rovině nález Ústavního souduČeské republiky sp. zn. IV. ÚS 48/05 ze dne 06. 12. 2006. Žalobce dále namítl, že je v rámci daňového řízení povinen prokazovat pouze to, co sámtvrdí a nikdy netvrdil, že dodávky materiálu zajišťovala společnost ALFAWAK. Ve svémúčetnictví neeviduje žádné doklady týkající se této společnosti. Pokud tedy jde o prokazováníexistence či neexistence vykonané cesty přepravce ALFAWAK, mělo by jít o skutečnost,kterou prokazuje správce daně jakožto skutečnost vyvracející věrohodnost, průkaznost,správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů vedených daňovýmsubjektem (srov. § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu). Podle žalobce nelze vyloučit pouzefaktury, aniž by byly zpochybněny i navazující doklady a evidence. Správce daně však uvedl,že nebyla zpochybněna vypovídací schopnost účetnictví jako celku. Správce daně, resp.žalovaný nezpochybnil účetnictví jako celek, popř. jeho konkrétní na sebe navazující části(9 Afs 30/2008 ze dne 22. 10. 2008), nebyla zpochybněna ani zpráva auditora, ale bylyzpochybněny pouze deklarované dodávky materiálu od společnosti CHEMIX UNION, kterébyly realizovány společností DEMONTA–ELEKTRO prostřednictvím dopravce společnostiALFAWAK. Žalobce dále uvádí, že dle jeho názoru správce daně a žalovaný při hodnocení důkazůnepostupovali v souladu se zákonnou zásadou posuzování každého důkazu jednotlivě a všechdůkazů v jejich vzájemné souvislosti, a následně tuto námitku blíže rozvedl. Žalovaný se ve svém podání ze dne 7. 1. 2015 nejprve vyjádřil k průběhu řízení předsprávcem daně a následně k jednotlivým žalobním námitkám uvedl, že sám jednatel žalobcez důvodů nesrovnalostí v předmětných dodávkách podával trestní oznámení. Žalovanémunení zřejmé, z čeho žalobce usuzuje, že z pouhého faktu skutečného vyrobenípolystyrenových desek, doložení způsobu jejich výroby a následného prodeje vyplývá, ževýdaj na materiál, ze kterých jsou vyrobeny, je daňově uznatelný. Žalovaný s odkazy naprávní úpravu a judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl podmínky uznatelnostidaňového výdaje a konstatoval, že tyto podmínky žalobce nesplnil. K namítaným procesním vadám uvedl, že žalobce ani na výzvu správce daně způsobpřepravy materiálu ani skutečného dodavatele nedoložil. Namítané porušení zásady materiálnípravdy je dle žalovaného nedůvodné. Zároveň žalovaný nesouhlasil s tvrzením, že jímcitovaná judikatura na věc nedopadá. Následně se žalovaný podrobně vyjádřil k rozloženía přechodu důkazního břemene v projednávané věci a konstatoval, že žalobce během celéhořízení nedoložil jediný faktický důkaz, kterým by jednoznačně doložil svá tvrzení. Podležalovaného žalobce neprokázal ani to, že by materiál pořídil za „jiných okolností“ ve smyslurozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 9 Afs 30/2008. Závěrem navrhl žalovaný žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Žalobce reagoval na vyjádření žalovaného replikou, ve které uvedl, že žalovaný přivymezení podmínek uznatelnosti daňového nákladu nijak neuvedl, kterou z podmínek žalobcenesplňoval, a opětovně zdůraznil, že náklady na přepravu nikdy neevidoval a materiál byldodáván s podmínkou „Do závodu“ a proto se společností ALFAWAK neměl žádné smluvníani jiné vztahy. Jelikož doprava nebyla součástí jeho tvrzení, nelze po žalobci ani požadovat, aby prokazoval tvrzení jiných osob. Ve svých dalších vyjádřeních v replice odkazoval žalobcena fakticitu plnění a předkládal srovnání cen materiálu od společnosti CHEMIX UNIONa společnosti SYNTHOS. K replice se žalovaný opětovně vyjádřil s tím, že setrval na svých tvrzeních obsaženýchv napadeném rozhodnutí a předchozím vyjádření. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutížalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s. ř. s.), jakož i řízenípředcházející jeho vydání, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při přezkoumánírozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodovánísprávních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, zapodmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. Před hodnocením vlastních žalobních námitek musí zdejší soud konstatovat, že žalobcev podané žalobě brojí proti navazujícím zjištěním správce daně, ke kterým správce danědospěl poté, co dospěl k závěru, že nemohly proběhnout dodávky zboží ve vztahu CHEMIXUNION – žalobce. Žalobce nijak nezpochybnil zjištění správce daně, že společnost CHEMIXUNION mu žádné zboží nedodala, ani dodat nemohla. Žalobce stabilně vycházel z tvrzení, žemu materiál někým dodán být musel, neboť z něho byly následně vyrobeny konečné výrobky,a fakticitu přijatého plnění a vynaložení nákladů k dosažení, zajištění a udržení zdanitelnýchpříjmů nelze prokázat ničím jiným tak hmatatelně jako prodejem hotových výrobků. Z pohledu soudu se ve věci jedná primárně o spor o unesení důkazního břemene nastraně žalobce ohledně daňové účinnosti jím uplatněných výdajů a právě spor o unesenídůkazního břemene ze strany žalobce je dle názoru soudu podstatou souzené věci, která ježalobcem rozvolněna do jednotlivých dílčích žalobních námitek směřujících navíc do dílčíchčástí argumentace žalovaného. Obecně lze konstatovat, že daňově účinné výdaje musí splňovat následující podmínky 1.výdaje musí poplatník skutečně vynaložit, 2. výdaje poplatník musí vynaložit v souvislosti sezískáváním zdanitelných příjmů, 3. musí být vynaloženy ve zdaňovacím období, 4. za výdajeje považuje zákon. Daňový subjekt si tak od základu daně nemůže odečíst jakékoliv výdaje,ale pouze ty, které splňují podmínky zákona o daních z příjmů. První podmínky charakteruodčitatelného výdaje jsou stanoveny v odstavci prvním § 24 větě první citovaného zákona:musí se jednat o výdaje, které slouží k dosažení, zajištění nebo udržení příjmů, tyto příjmymusí být zdanitelné, jejich vynaložení musí být poplatníkem nepochybně prokázáno,výdaje musí být uplatněny ve výši stanovené zákonem o daních z příjmů a zvláštnímipředpisy, tytéž výdaje nelze uplatnit opakovaně. Výdaje musí být poplatníkem prokázányzpůsobem vylučujícím jakékoli pochybnosti, přesvědčivým tvrzením, ale i řádnýmivěrohodnými důkazy. Protože stát a daňový subjekt v daňovém řízení nejsou v rovnémpostavení, správce daně je v pozici vrchnostenské, zákonodárce mu stanovil mantinely tak,aby svého postavení nemohl zneužít. Jedním z těchto prostředků je rozložení důkazníhobřemene mezi obě strany (viz např. rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2006, č. j. 2 Afs 39/2006 –75, též rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2007). Řešení sporů o (ne)unesení důkazního břemene je součástí dnes již konstantnía dlouhodobé judikatury správních soudů. Ani otázka přednesená k posouzení v tétokonkrétní věci není po právní ani skutkové stránce novinkou. Podle ustanovení § 92 odst. 3daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádětv řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních (k uvedenémusrov. ustanovení § 31 odst. 9 zákona č. 337/1192 Sb., o správě daní a poplatků, dle kteréhodaňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášenía vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván).Podle ustanovení § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu správce daně prokazuje skutečnostivyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetníchzáznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovýmsubjektem (k uvedenému srov. ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) zákona o správě danía poplatků, dle kterého správce daně prokazuje existenci skutečností vyvracejícíchvěrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí čizáznamů, vedených daňovým subjektem). Z uvedených srovnání je patrné, že rozloženídůkazního břemene je v obou předpisech obdobné a ustanovení § 92 daňového řádunepřineslo do rozložení důkazního břemene zásadní revoluci. Závěry, které zaujal Nejvyššísprávní soud k rozložení důkazního břemene podle ustanovení § 31 zákona o správě danía poplatků, jsou proto stále aplikovatelné. V otázce unesení důkazního břemene lze na uvedené navázat závěry uvedenýmiv rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 Afs 37/2011–68.V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že „Daňový subjekt, který výdajzanese do účetnictví (v tomto případě do daňové evidence) a následně daňového přiznání, jepovinen v případě pochybností prokázat, že jej skutečně vynaložil, a to tím způsobem, jakýmdeklaroval na příslušném účetním dokladu (viz rozsudek NSS ze dne 12. 4. 2006, čj. 5 Afs40/2005–72, dále rozsudek ze dne 31. 5. 2007, čj. 9 Afs 30/2007–73, rozsudek ze dne 6. 12. 2007, čj. 1 Afs 80/2007–60, nebo též rozsudek ze dne 11. 11. 2010, čj. 1 Afs 48/2010–72ve věci Realitní kancelář NOVA s. r. o.).

50. Povinnost tvrzení i břemeno důkazní ohledně existence a výše vynaloženého výdajei ohledně jeho účelu nese dle § 31 odst. 9 ZSDP daňový subjekt (viz rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2005, čj. 2 Afs 90/2004–70). Z bohaté judikatury Nejvyššího správního soudu pakvyplývá, že daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím a jinýmipovinnými záznamy [např. rozsudek ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007–119 ve věciEURO PRIM, spol. s r. o., část V a), publ. pod č. 1572/2008 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 22. 10. 2008, čj. 9 Afs 30/2008–86]. Správce daně však může vyjádřit pochybnosti ohledněvěrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů.Správce daně tíží důkazní břemeno ve vztahu k prokázání důvodnosti svých pochyb [§ 31 odst.8 písm. c) ZSDP]. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetnímpřípadu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je všakpovinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, žečiní účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. ( ) Správce daněje zde povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předloženéúčetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. [rozsudek ve věci EUROPRIM, část V a), shodně též rozsudek čj. 9 Afs 30/2008–86, oba cit. shora; shodně nález sp. zn. II. ÚS 232/02 ze dne 29. 10. 2002 (N 134/28 SbNU 143)]. Pokud správce daně unesesvé důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným skutečnostem, je na daňovém subjektu, abyprokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví ve vztahuk předmětnému obchodnímu případu, popř. aby svá tvrzení korigoval. Daňový subjekt budetyto skutečnosti prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím[viz rozsudek čj. 2 Afs 24/2007 –119 a rozsudek čj. 9 Afs 30/2008–86, oba cit. shora, shodnětéž rozsudek ze dne 31. 5. 2007,čj. 9 Afs 30/2007–73, resp. ze dne 30. 4. 2008, čj. 1 Afs15/2008–100 ve věci Ondřejovická strojírna, spol. s r. o., část IV/e a)]. …

52. Stěžovatelku tížilo břemeno tvrzení a tomu odpovídající břemeno důkazní, kteréovšem nemohla unést předložením nevěrohodných faktur (viz rozsudek čj. 5 Afs 40/2005–72,cit. v bodě [49] shora). Ve shodě s judikaturou cit. v bodě [50] shora mohla stěžovatelka poté,co správce daně zpochybnil věrohodnost předložených faktur, setrvat na svém tvrzení, ževýdaj uskutečnila ve prospěch Maso–Třebovle s. r. o., a prokázat své tvrzení jinými důkaznímiprostředky než vlastním účetnictvím. Nebo mohla své původní tvrzení korigovat, např. uvéstjiného (skutečného) dodavatele zboží a navrhnout provedení důkazů k prokázání svéhopozměněného tvrzení. Stěžovatelka setrvala na svém původním tvrzení, a proto správce daněpostupoval správně, pokud po ní požadoval prokázat, že výdaj uskutečnila ve prospěch Maso–Třebovle s. r. o. Daňový subjekt je povinen prokázat vynaložení výdaje vůči konkrétní osobě,nikoliv toliko abstraktní vydání peněz, neboť jeho povinností je prokázat uskutečnění výdajea jeho souvislost se zdanitelnými příjmy. Prokázání abstraktního vydání peněz bynepostačovalo k prokázání souvislosti výdaje se zdanitelnými příjmy. Stěžovatelka nicméněneprokázala ani samotné uskutečnění výdaje, natož jeho souvislost se zdanitelnými příjmy.“ Citované rozhodnutí již plně reflektuje nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006,sp. zn. II. ÚS 664/04, podle kterého „i když je prokazování daňových nákladů prvotnězáležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavemformálně právním, a nelze tedy automaticky vyloučit, že průkaznost vynaložených výdajů lzeosvědčit i jiným způsobem než účetním dokladem splňujícím veškeré náležitosti § 11 zákonao účetnictví. Jako důkazní prostředky, jimiž lze doložit skutečnosti rozhodné pro určenídaňové povinnosti, a tedy i daňové náklady, totiž mohou sloužit prakticky jakékoliv prostředky(vyjma těch, které byly získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy).Z ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. vyplývá, že jde zejména o různá podánídaňových subjektů (přiznání, hlášení, odpovědi na výzvy správce daně apod.), o svědeckévýpovědi a znalecké posudky, veřejné listiny, zprávy o daňových kontrolách, protokolya úřední záznamy o místním šetření a ohledání, povinné záznamy vedené daňovými subjektya doklady k nim apod.“ V souzené věci z obsahu správního spisu jasně vyplývá, že klíčovým zjištěním správcedaně je to, že faktury a dodací listy pro žalobce vystavoval za společnost CHEMIX UNIONjejí jednatel Ing. Š., a to před dodáním materiálu. Konečné faktury byly vystavovány nazákladě údajů uvedených v proforma fakturách, ve kterých bylo uvedeno množství granulátu,které mělo být dodáno, cena a datum uskutečnění zdanitelného plnění. Tyto údaje bylyuváděny na základě ústní dohody s výrobním ředitelem žalobce. Dodací listy bylyvystavovány v době před dodáním materiálu. Materiál se do výroby nevyskladňoval, ale bylpřebírán průběžně a váženy byly až hotové výrobky. Žádný z těchto závěrů správce daně žalobce nijak nezpochybnil. Proces kontraktace a dodávek materiálu mezi žalobcema společností CHEMIX UNION byl konečně předmětem šetření orgánů činných v trestnímřízení, jak vyplývá ze správního spisu. Z pohledu soudu je proto s ohledem na shora uvedenou judikaturu Nejvyššíhosprávního soudu zcela zřejmé, že žalobce unesl své prvotní důkazní břemeno předloženímformálně perfektních daňových dokladů. Nicméně unesení prvotního důkazního břemene nenírozhodující. Samotné formálně perfektní doklady neprokazují, že se účetní případ stal tak, jakje jimi deklarováno, pokud je zpochybněná faktická realizace plnění. Co více může odůvodnitpodezření správce daně, že účetní případ nebyl realizován tak, jak je uváděno v daňovýchdokladech, než to, že správce daně zjistí, že dodavatel žalobce žádný materiál osobně nedodal,nezajišťoval k němu přepravu a že dokonce dodací listy a faktury byly vystavovány ještěpředtím, než k jakékoliv dodávce došlo. Podle názoru zdejšího soudu správce daně vyjádřil v průběhu opakované daňovékontroly relevantní pochybnosti o tvrzení daňového subjektu a bylo proto na žalobci, aby jímtvrzené skutečnosti prokázal. Tvrzení žalobce bylo spojeno s tím, že jeho dodavatelem bylaspolečnost CHEMIX UNION, ale již neprokázal, že by mu společnost CHEMIX UNIONjakýkoliv materiál fakticky dodala, a neprokázal, že plnění uskutečnila právě ta osoba, kterouza poskytovatele plnění žalobce označil a která byla uvedena v daňovém dokladu. Soud nijak nezpochybňuje ten fakt, že zboží objednané u společnosti CHEMIX UNIONmohlo být žalobci dodáno subdodavatelem uvedené společnosti, ani nezpochybňuje to, žežalobce nebyl objednatelem dopravy a nebyl proto za ni odpovědný. Nicméně nic z tohonezbavuje žalobce povinnosti v případě pochybností správce daně, které v souzené věci bylynaprosto zřejmé, odůvodněné a racionální, doložit to, že k uskutečnění daných transakcídošlo, tedy doložit faktické plnění, což v případě žalobce předpokládá doložení skutečnéhopřijetí materiálu, a to od jím deklarovaného dodavatele (soud dodává, že alespoň odprokázaného subdodavatele). Z obsahu správního spisu nevyplývá, že by tuto povinnost žalobce splnil. Odkazování se na dodací podmínku DDU, ani odvolávání se na množství vyrobenéhokonečného výrobku neprokazuje, že účetní případy zpochybněné správcem daně proběhly tak,jak deklaruje žalobce. Z obsahu správního spisu a konečně i z obsahu žaloby vyplývá, žezákladní skutková argumentace žalobce ohledně fakticity plnění je opřena jednak o tvrzenío množství vyrobených konečných výrobků a jednak o dodání zboží s dodací podmínkouDDU. Podle názoru zdejšího soudu ale ani jedno není relevantní. Dostatek materiálu pro výrobu konečných výrobků pouze prokazuje, že žalobce měl,resp. mohl mít, dostatek materiálu, nicméně vůbec to neprokazuje, že materiál byl žalobcidodán společností CHEMIX UNION, jak bylo tvrzeno v dokladech, resp. jejímsubdodavatelem. V případě žalobce byly zpochybněny konkrétní dodávky od konkrétníhododavatele a bylo jen a jen na žalobci, aby prokázal, že zpochybněné dodávky bylyrealizovány tak, jak on tvrdí, a to jím tvrzeným dodavatelem a v objemu a kvalitě odpovídajícípředloženým účetním dokladům. Samotný objem výrobního materiálu ale nic takovéhoneprokazuje a není na správci daně, aby žalobci prokazoval, kdo mu dodal materiál, ze kterého došlo ke konečné výrobě. Naopak je to žalobce, kdo měl doložit, že k dodánímateriálu došlo způsobem, který deklaroval v účetních dokladech a který byl správcem danězpochybněn. Jestliže je z obsahu spisu zřejmé, že společnost CHEMIX UNION sama osobně žádnédodávky ve vztahu k žalobci nerealizovala, tím spíše je na žalobci, aby unesl důkazníbřemeno ve vztahu k faktické realizaci sporných dodávek. V této souvislosti nabývají navýznamu další zjištění, která učinil správce daně, mimo jiné i způsob dopravy materiáluk žalobci. Jestliže správce daně namísto žalobce provedl zjištění a zjistil, kdo byl faktickyskutečným dodavatelem žalobce, pak je zcela na místě, aby žalobce rozklíčoval dodávky,které byly prostřednictvím tohoto dodavatele realizovány. Soud na tomto místě připomíná, žene každý výdaj, který daňový subjekt realizuje, je výdajem, který lze uplatnit jako daňověuznatelný, a pokud realizovaný výdaj nemá oporu v prokázaném skutkovém stavu, pak honelze považovat za výdaj k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Jestliže správcedaně jasně konstatoval, že materiál žalobci namísto společnosti CHEMIX UNION dodávalaspolečnost DEMONTA ELEKTRO, bylo na žalobci, aby prokázal, že tento materiál i obdržel.Klíčování jednotlivých dodávek prostřednictvím společnosti, která měla materiál žalobcidopravit je podle názoru soudu vhodné a fakticky v dané skutkové situaci jediné možné. Jesice pravdou, že žalobce nebyl objednatelem dopravy, ale právě jednotlivé dodávky jsouzpůsob, kterým mohl žalobce prokázat dodání materiálu, tedy právě tu fakticitu, po kterésprávce daně volá. Realitou ovšem zůstává, že při odhalování řetězce dodávek BACHL<–CHEMIXUNION <– DEMONTA ELEKTRO bylo zjištěno, že společnost DEMONTA ELEKTROměla realizovat část dodávek prostřednictvím společnosti GEIS CZ a část prostřednictvímspolečnosti ALFAWAK, avšak u dodávek společností ALFAWAK bylo zjištěno, že se jednáo fiktivní úkony (což dosvědčuje i řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 62Af 103/2014viz www.nssoud.cz). Jestliže tedy bylo prokázáno, že žalobci nebyl dodán materiál jehoobchodním partnerem společností CHEMIX UNION, a dále bylo zpochybněno dodánímožným subdodavatelem společnosti CHEMIX UNION, pak bylo pouze a jedině na žalobci,aby hodnověrně doložil, že mu byl materiál dodán tak, jak deklaroval ve svých daňovýchdokladech. Význam dodávek společnosti ALFAWAK spočíval zjevně přesně v tom, co tvrdížalobce, že dané dodávky měly představovat. Dodávky představují skutečnost vyvracejícívěrohodnost, průkaznost, správnost nebo úplnost účetnictví žalobce. Soud nijaknezpochybňuje to, že lze prokázat, že deklarovaný výdaj skutečně nastal, byť za jinýchokolností, než je uvedeno v daňovém dokladu, jak žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššíhosprávního soudu ze dne 31. 5. 2007 č. j. 9 Afs 30/2007–73, nicméně žalobce opomíjí, jak znícelá citace dané části uvedeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutíuvedl následující: „Pokud daňový subjekt jednoznačně prokáže, že deklarovaný výdajskutečně nastal, byť za jiných okolností, nežli je uvedeno na daňovém dokladu, je možné jejv souladu se zásadou materiální pravdy uznat za výdaj vynaložený v souladu s § 24 odst. 1zákona o daních z příjmů. Je však nutno si uvědomit, že se jedná o situaci krajní, kdystandardní zákonem předpokládaný způsob uplatnění výdaje nebyl daňovým subjektemdodržen. Pokud chce eliminovat důsledky svého pochybení, musí vynaložení výdajeprokázat jednoznačným, transparentním způsobem, tedy uvést a dokázat veškeré skutečné okolnosti týkající se předmětného výdaje, které budou v souladu s ostatními zjištěnými údajia budou vytvářet přehledný a důvěryhodný obraz o celé transakci. Součástí takovéhoobjasnění skutečného stavu věci je i logické vysvětlení, z jakých důvodů došlo k mylnémuuvedení některé z podstatných náležitostí účetního dokladu. Povinností správce daně je dátprostor k tomuto projevu daňového subjektu a nezamezovat jeho aktivitám směřujícímk prokázání všech relevantních skutečností. Vzhledem k předchozímu zjištění nesrovnalostív účetních dokladech daňového subjektu však leží důkazní břemeno právě na jeho straně,správce daně je povinen nestranně vyhodnotit jím předložené důkazy a tvrzení ohledněpředmětného nedostatku v účetnictví. Jestliže i dodatečně poskytnuté důkazy v sobězahrnují další rozpory, je zřejmé, že nejsou s to zhojit předchozí nedostatky. Jinými slovysprávce daně má v popsaném případě právo požadovat po daňovém subjektu kvalitnía perfektní nápravu původně uvedených nesprávností.“ Podle obsahu správního spisu bylžalobci poskytnut prostor, aby i ve smyslu citovaného rozhodnutí reagoval na zjištění správcedaně, což neučinil. Jestliže žalobce namítá, že nebyla zpochybněna vypovídající hodnota jeho účetnictví,tak podle soudu není tato námitka ve věci relevantní. Správce daně jasně uvedl, kterétransakce a účetní případy zpochybňuje. Skutečnost, že účetnictví žalobce po stránce listinobstojí, neznamená, že prokazuje fakticitu dodávek, které správce daně zpochybnil. Zároveňnelze očekávat, že pro zpochybnění konkrétních dodávek je nutné zpochybňovat účetnictvížalobce jako celek, pokud se v ostatních případech buď fakticita plnění prokáže, nebo o nínejsou pochybnosti ze strany správce daně. Konečně je běžným postupem při správě daní, žesprávce daně vyloučí z daňově uznatelných výdajů konkrétní zpochybněné a neprokázanéúčetní případy, aniž by došlo ke zpochybnění celého účetnictví daňového subjektu a následněproto ke stanovení daně např. podle pomůcek (konečně i žalobcem odkazovaném rozsudku vevěci sp. zn. 9 Afs 30/2007 došlo ke zpochybnění a vyloučení pouze konkrétních výdajů).V této souvislosti je zcela nerelevantní žalobcem uváděný rozsudek Nejvyššího správníhosoudu ze dne 22. 10. 2008 ve věci sp. zn. 9 Afs 30/2008, neboť ten se týkal stanovení daněpodle pomůcek, kde je zpochybnění celého účetnictví jedním ze zásadních předpokladůstanovení daně tímto způsobem. Namítanou nepřiléhavost žalovaným citovaných judikátů Nejvyššího správního soudunepovažuje soud v žádném případě za důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.Zdejší soud v souzené věci odmítá přezkoumávat každou žalovaným použitou citaci. Prozdejší soud je klíčové, zda bylo žalovaným správně posouzeno unesení důkazního břemene zestrany žalobce, a v této otázce dává zdejší soud žalovanému jednoznačně za pravdu. Zabývatse proto tím, zda každý jednotlivý citovaný judikát v této konkrétní věci přesně dopadá naskutkovou situaci žalobce je zcela nadbytečné. Při aktuální bohatosti judikatury Nejvyššíhosprávního soudu, kdy obdobné právní závěry dopadají na nepřeberné množství skutkovýchsituací, není důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného to, aby si žalovanýpřípadně aktualizoval citovanou judikaturu, pokud po skutkové a právní stránce jeho názorobstojí. Konečně judikatura, byť Nejvyššího správního soudu, je stále jen interpretačnímvodítkem a rozhodující je, zda postupoval žalovaný, resp. správce daně v souladu se zákonem.Při posouzení zákonnosti postupu správce daně dospěl zdejší soud k jednoznačnému závěru,že pochybení správce daně ve smyslu žalobních námitek neshledal. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného,kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto, bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedenéžalobní námitky uplatněné žalobcem nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jakonedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhožnestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradunákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěchneměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší.Žalovaný, který měl v řízení plný úspěch, náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soudrozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení nemá.