31 Az 10/2017 - 50

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Magdalenou Ježkovou ve věci žalobce E. K. žalovanému Ministerstvo vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. září 2018, č. j. OAM-99/ZA- ZA11-VL16-2017, ve věci mezinárodní ochrany takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana v České republice (dále jen „ČR“) dle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“).

II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě

2. Uvedené rozhodnutí napadl žalobce v celém rozsahu včas podanou žalobou, v níž namítal, že v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany v ČR byl zkrácen na svých právech. Uvedl, že žalovaný v předchozím řízení porušil ustanovení § 2, § 3, § 50 odst. 3,4, § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a ustanovení § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu. V napadeném rozhodnutí dospívá žalovaný k Za správnost vyhotovení: R. V. závěru, že jednání, jemuž byl žalobce vystaven, ani jednání, jehož se žalobce v případě návratu do země původu obává, nelze podřadit pod ustanovení § 12 písm. a), příp. písm. b) zákona o azylu. Žalovaný nedospěl k závěru, že by byl žalobce pronásledován, ač k tomu ve svém rozhodnutí neuvedl jediný důvod. Na rozdíl od závěru správního orgánu se žalobce domnívá, že byl v minulosti vystaven pronásledování souvisejícímu s uplatňováním svých politických práv v zemi původu, konkrétně s jeho účastí na Antimajdanu, a že jeho obava z pronásledování ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu důvodná je. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalobu rozdělil žalobce do dvou bodů, označených: 1) nedostatečně zjištěný skutkový stav bez důvodných pochybností, a s tím související chybná analýza již prožitého pronásledování ve smyslu § 12 písm. a) a písm. b) zákona o azylu a chybný výklad tohoto ustanovení, 2) subjektivní a objektivní aspekt již prožitého pronásledování. Nedostatečně zjištěný skutkový stav bez důvodných pochybností, a s tím související chybná analýza již prožitého pronásledování ve smyslu § 12 písm. a) a písm. b) zákona o azylu a chybný výklad tohoto ustanovení 1. Žalobce v bodě 1) poukazuje na to, že se v minulosti, jako člen Strany regionů a účastník Antimajdanu, stal terčem mučení a fyzického násilí ze strany státního orgánu a že s ním bylo zahájeno vykonstruované trestní řízení pro separatismus. Z tohoto důvodu se obává, že v případě návratu do země původu by došlo k jeho zatčení a bude mu hrozit reálné riziko opětovného mučení i zabití. V září 2015, pod tlakem vyslýchajících policistů, kteří se jej za použití násilí snažili přimět k podpisu dokumentů obviňujících ho z činů, které nespáchal, potvrdil, že vstoupí jako dobrovolník do jednotek ATO a aktivně se zúčastní vojenských střetů na východní Ukrajině. Dokument stvrzující jeho vstup do jednotek ATO podepsal pouze proto, aby mohl opustit policejní stanici a vyhnul se dalšímu fyzickému útoku a mučení. Následně do těchto jednotek odmítl vstoupit, a to jednak z důvodu, že by stál na straně osob, které stály za sesazením Janukovyčovy vlády, když on sám se zúčastnil demonstrací za její udržení, jednak byl by nucen bojovat a nasadit svůj život za cíl, se kterým se neztotožňoval, ale především se obával, že pokud by vyšlo najevo jeho politické cítění, byl by znovu terčem násilností, mučení a diskriminace ze strany spolubojovníků. Za pronásledování také žalobce označuje jednání policistů, kteří poté, co opustil zemi původu a nedostavil se k vojenskému odvodu, navštívili jeho ženu a „tlačili na ni, aby jim okamžitě sdělila, kde žalobce je.“ Jediným jeho úmyslem je žít bezpečně se svojí rodinou a ideálně se jednou vrátit na Ukrajinu. Dokud se ovšem situace v zemi nezklidní, hrozí mu, že bude opět terčem pronásledování. V případě návratu na Ukrajinu má důvodné obavy ze zadržení, dalšího mučení a způsobení vážné újmy na životě.

2. Dále žalobce uvedl, že je členem ukrajinské komunity a je mu známo, že rozhodovací praxe správních orgánů není žadatelům o mezinárodní ochranu z této komunity nakloněna. V souvislosti s uvedeným by rád vyvolal otázku relevantnosti a aktuálnosti rozsudku Nejvyššího správního soudu v ČR (dále jen „NSS“), ze dne 13. 01. 2005, č.j. 3Azs 119/2004 (veškerá v textu uvedená rozhodnutí NSS jsou zveřejněna na internetových stránkách NSS: www.nssoud.cz), který uvádí: ,,jestliže cizí státní příslušník o azyl požádá až po poměrně dlouhé době strávené v České republice za situace, kdy jiné možnosti úpravy a obnovy legálnosti pobytu na tomto území jsou vyčerpány, ztíženy nebo omezeny, jedná se přinejmenším o nepřímý důkaz toho, že situaci ve své domovské zemi, pokud jde o důvody, pro něž lze azyl udělit, ve skutečnosti nepociťoval za natolik palčivě.“ Žalobce byl od svého příchodu do ČR téměř okamžitě obklopen dalšími osobami stejné státní příslušnosti, byl s nimi v denodenním kontaktu. Od těchto se dozvěděl, že žádost o mezinárodní ochranu nemá smysl podávat, neboť mu nebude přiznána a naopak tím na sebe upozorní. Dle žalobce je tak Za správnost vyhotovení: R. V. zcela zjevné, že takováto informace případného žadatele minimálně znejistí, a to bez ohledu na relevantnost a intenzitu azylových důvodů. Žalobce v návaznosti na shora uvedené ve své žalobě poukazuje na to, že odkládání podání žádosti nemusí zcela automaticky směřovat k tomu, že nepociťoval důvody, pro které byl pronásledován natolik palčivě. Rád by tím také vyvrátil použité rozhodnutí NSS, neboť právě jeho důvodný strach z možného návratu do země původu, spojený s životem v komunitě, která ho od podání žádosti odrazovala, současně potvrzený i veřejně dostupnou statistikou, ho vedl k opačnému výsledku, tedy že se podání žádosti obával. V jeho případě došlo k situaci, kdy se pokoušel co nejlépe skrýt před orgány Ukrajiny, aby jednak nepřitížil své rodině a své osobě a jednak měl opodstatněné obavy z toho, že institut mezinárodní ochrany, jehož účelem je poskytnout právě osobám jako je on pomocnou ruku, se obrátí proti němu. Oprávněnost této obavy napadené rozhodnutí potvrdilo.

3. Žalobce uvádí, že v zemi svého původu čelí stigmatizaci, neboť v případě napadení ze strany soukromých osob, v případě napadení ze strany policie i v případě odmítnutí lékařem a policisty, neměl nikdy prostor svůj politický názor osvětlit. Vždy byl pouze označen za separatistu a stal se terčem jednotlivých opatření. Tímto však docházelo k omezování jeho práva na svobodu projevu a svobodu politického vyznání.

4. Argumentace žalovaného, že ustanovení § 12 odst. a) i odst. b) zákona o azylu nelze využít, neboť žalobce ve své zemi neuplatňoval politická práva ani nezastával určité politické názory, je dle žalobce zcela v rozporu se smyslem a účelem mezinárodní ochrany jako takové a je dle žalobce zcela účelovým výkladem daného ustanovení. V žalobě žalobce zdůrazňuje, že byl v zemi původu: - terčem diskriminace - obětí mučení ze strany státního orgánu - obětí fyzického napadení ze strany soukromých osob - odmítnut ze strany lékařů při potřebě ošetření - odmítnut ze strany policistů při prosbě o pomoc s útoky na jeho osobu a ke všem těmto důvodům došlo jen a pouze pro jeho politické přesvědčení, případně pro politický názor, který je mu připisován.

5. Pokud členství v politické straně, vyjadřování politických názorů (když politické smýšlení žadatele je zřejmé i ze samotného protokolu o pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu) a dále aktivní účasti na politických demonstracích, nelze považovat za uplatňování politických práv a svobod je dle názoru žalobce chápání tohoto termínu ze strany žalovaného absurdně úzké. Činnost žalobce lze jednoznačně podřadit pod uplatňování politických práv a svobod dle písm. a) i b) § 12 zákona o azylu, neboť se jedná o zastávání určitých politických názorů. Žalobce k uvedenému odkazuje na Příručku UNHCR k postupům pro určování právního postavení uprchlíků, dle které je třeba „politický názor“ chápat v širokém slova smyslu. Žadatel o mezinárodní ochranu podle ní musí ukázat, že má opodstatněnou obavu z pronásledování kvůli zastávání určitých politických názorů nebo kvůli názorům jemu připisovaným. Pokud tedy žalovaný došel k byť chybnému závěru, že žalobce neprojevoval své politické smýšlení aktivně a členem strany i účastníkem Antimajdanu nebyl z politických důvodů, stále není dle žalobce možné, aby zcela vypustil z rozhodování faktor připisování politických názorů. Postupem žalovaného tak došlo k porušení § 2 odst. 4 správního řádu, neboť přijaté řešení není v souladu s veřejným zájmem a rozhodnutí neodpovídá okolnostem daného případu. Správní orgán svým postupem nehledal mezi jednotlivými fakty souvislosti a neposuzoval je ve svém souhrnu, nýbrž z nich jednotlivě vyvodil závěry, které následně při porovnání s výpovědí žalobce neobstojí. Žalobce v žalobě zdůrazňuje, že pokud by nebyl členem politické strany a nezúčastnil se Antimajdanu, k žádné ze jmenovaných událostí by nedošlo. Shodně postupoval dle žalobce Za správnost vyhotovení: R. V. ve svém rozhodnutí žalovaný i v případech užití judikatury, kdy na každý jednotlivý aspekt použil soudní rozhodnutí, která však na situaci nepřiléhají, neboť žalovaný nevnímá celou výpověď žalobce v jejím souhrnu, nýbrž účelově napadá její jednotlivosti, a to bez ohledu na její celkový kontext. K příkladu žalobce uvedl užití rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 1998, sp. zn. 6 A 508/97, dle kterého ,,povolání k výkonu vojenské služby samo o sobě není ještě pronásledováním z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení...“. Žalovaný v tomto případě zcela ignoruje, že dané rozhodnutí, jehož zásadní pasáž sám cituje, obsahuje slovní spojení ,,povolání k výkonu vojenské služby samo o sobě“. Subjektivní a objektivní aspekt již prožitého pronásledování 6. Dle žalobce žalovaný subjektivní aspekt ve svém rozhodnutí zcela pomíjí, při posouzení objektivního aspektu pak došlo ze strany žalovaného k zásadním pochybením.

7. Žalobce uvádí, že se opakovaně střetl s diskriminací a s útoky vůči své osobě, a to i ze strany státních orgánů. Jmenuje konkrétně zjevnou neochotu policistů řešit napadení, kterému čelil, kdy tito mu měli sdělit, že má být rád, že jej útočníci nezabili. Mučení, které bylo vedeno přímo policisty za účelem donutit žalobce k podpisu obviňujících dokumentů, pak zcela oslabilo žalobcovu důvěru v policejní orgány obecně. K tomu žalobce dodává, že nepřiměřené nebo diskriminační policejní nebo právní opatření je přitom jednáním, které je pronásledováním ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU. Za nepřiměřené proto žalobce považuje požadovat po osobě, která se střetla s takovým jednáním, stále další a další nahlašování útoků policistům a sepisování stížností na jednání policistů, když tato osoba má zcela odůvodněnou obavu, že tím na sebe pouze upozorní a přivolá další útoky, zvláště pokud jej v jednom případě policisté mučili a v druhém případě mu sdělili, že má být rád, že nebyl soukromou osobou zabit. Úkolem žalovaného bylo posoudit, jaký dopad měla konkrétní opatření a útoky na psychiku žalobce a zda je poté možné, aby pociťoval své obavy z návratu dostatečně důvodně. Žalovaný však nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, čímž porušil § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu.

8. Pokud jde o aspekt objektivní - žalovaný ve svém rozhodnutí uvádí, že při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce vycházel především z jeho výpovědi a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické, bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Jednotlivé zprávy žalovaný ve svém rozhodnutí vyjmenovává, avšak výčet dokumentů není dále v rozhodnutí téměř reflektován a citován ve vztahu k obavám z pronásledování z politických důvodů. V textu rozhodnutí je opakovaně odkazováno téměř jen na informace Ministerstva zahraničních věcí ČR (dále jen „MZV ČR“), ze dne 1. 8. 2014, č.j. 110105/2014-LPTP, tedy stručnou nótu českého zastupitelského úřadu. Výčet tak skutečně působí jako obsáhlý zdroj informací, ze kterého žalovaný čerpal, avšak v samotném právním aktu je následně citováno pouze z jediné zprávy. Žalobce je názoru, že pokud by žalovaný uvedené zprávy skutečně použil, nedošel by k závěru, že na Ukrajině nedochází k pronásledování za uplatňování politických práv a svobod.

9. Žalobce také upozorňuje na zastaralost uváděných zpráv, a to především na neaktuálnost 10. zprávy shora použité, když tato je datována k 1. 8. 2014.

11. V dalším bodě žaloby se žalobce vyjadřuje k závěru žalovaného, který na základě citovaných zpráv o bezpečnostní, politické situaci v zemi, uvedl v napadeném rozhodnutí, že neexistuje dle názoru správního orgánu odůvodněná obava, že by měl být žadatel za své členství ve Straně regionů jakýmkoliv způsoben postižen... Žalobce k tomuto uvedl, že žalovaný opomněl při posuzování bezpečnosti návratu do země původu aplikovat odst. 4, čl. 4 Směrnice Rady 2011/95/EU (tzv. kvalifikační směrnice, přepracované znění), podle kterého skutečnost, že žadatel již byl pronásledován nebo utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám Za správnost vyhotovení: R. V. pronásledování nebo způsobení vážné újmy, je závažným ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného nebezpečí utrpění vážné újmy, neexistují-li závažné důvody domnívat se, že pronásledování nebo způsobení vážné újmy se již nebude opakovat. Správní orgán v žádném případě nepostavil najisto, že v případě návratu žalobce nedojde k opakování prožitého pronásledování.

12. Žalovaný ve svém rozhodnutí používá postup, kdy všechny útoky, kterým byl žalobce vystaven, izoluje a opakovaně uvádí, že jde o ojedinělý incident. Za ojedinělý incident tak považuje mučení ze strany policistů, fyzické násilí ze strany policistů i soukromých osob, odmítnutí lékařem, odmítnutí policisty, výhružky žalobci i jeho rodinným příslušníkům. Takový přístup považuje žalobce za zcela účelový. Stejným způsobem využívá správní orgán i zastaralou zprávu o zemi původu. Z této nejprve vyvozuje, že na Ukrajině existuje možnost vyhledání pomoci v případě poškození a následně vytýká žalobci, že on tuto možnost nevyužil. Žalobce znovu opakuje, že se pokusil svou situaci opakovaně řešit v zemi původu, ale byl policisty odmítnut a vzhledem k tomu, že v předchozí situaci byl policisty dokonce mučen a varován, že mohl také dopadnout hůře, rozhodl se zcela racionálně již další riziko spojené s kontaktováním státních orgánů nepodstupovat. Racionalitu tohoto postupu by ostatně dovodil i žalovaný, pokud by ve svém rozhodnutí pracoval se subjektivním aspektem pronásledování. Namísto toho však dle žalobce žalovaný využil rozhodnutí NSS ze dne ….. č.j. 8 Azs 170/2005, které hovoří o tom, že ,,jednorázové potíže s policisty v jednom konkrétním případě nelze z hlediska jeho intenzity ještě považovat za jev státní mocí přímo vyvolaný…“. Žalovaný tak znovu izoluje jednotlivé jevy a nepravdivě uvádí, že v případě žalobce šlo o jednorázové potíže s policisty v jednom konkrétním případě. Porušuje tím ustanovení § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu. Porušuje však i ustanovení § 50 odst. 3, 4 správního řádu, neboť nezohledňuje skutečnosti hovořící ve prospěch žalobce a nepřihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. K možnosti přemístění, žalobce zmiňuje rozsudek NSS ze dne 25. 1. 2017, č. j. 4 Azs197/2016-94, ve kterém NSS judikoval, že otázkou vnitřního přesídlení se již zabýval dříve ve svých rozsudcích, ve kterých upřesnil, jakým způsobem lze ověřit, zda žadatel může skutečně nalézt účinnou ochranu před pronásledováním či vážnou újmou v jiné části země. Posuzuje se: (1) zda je jiná část země pro žadatele dostupná; (2) zda přesun do jiné části země je účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti; (3) zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti a (4) zda ochrana v jiné části země splňuje minimální standard ochrany lidských práv. Tyto čtyři podmínky musí být splněny kumulativně a při jejich posouzení je třeba brát v potaz celkové poměry panující v zemi původu a osobní poměry žadatele..... Žalovaný však nic uvedeného ve svém rozhodnutí neučinil. V závěru rozhodnutí žalovaný uvádí, že považuje žádost o mezinárodní ochranu za účelovou a že jediným cílem žadatele je legalizovat svůj pobyt v ČR. Žalobce je toho názoru, že ve svém podání zcela osvětlil, jaké důvody jej vedly k úprku z Ukrajiny a proč má důvodné obavy z návratu. Navíc několikrát uvedl, že v případě, kdy by došlo na Ukrajině k uklidnění situace, rád by se do země původu vrátil, ovšem v současné době toto není možné, což kromě aktuálních zpráv o zemi původu potvrzují i výhružky, kterým čelí jeho rodina.

13. Úplném závěrem žalobce v žalobě upozorňuje na uplatnění pravidla - v případě pochybností ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu - (viz. rozsudek NSS ze dne 24. 2. 2004, č.j. 6 Azs 50/2003-89 nebo ze dne 14. 11. 2013, č.j. 5 Azs 12/2012-44): ,,…jsou-li dány skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv a svobod žadatele o azyl došlo, nebo mohlo by s ohledem na postavení žadatele ve společnosti, s přihlédnutím k jeho přesvědčení, názorům, chování atd., dojít, a správní orgán nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo, či nemohlo by v budoucnu být, pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl.“ Za správnost vyhotovení: R. V.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

14. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žaloby, s níž nesouhlasí, odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpověď žalobce, použité informace o zemi původu a na vlastní rozhodnutí, na jehož správnosti setrval, neboť dle jeho názoru zjistil skutečný stav věci, případ posuzoval ve všech souvislostech, zabýval se všemi skutečnostmi, které žalobce v průběhu správního řízení uvedl, opatřil si potřebné podklady a objektivní informace pro rozhodnutí. Po jejich posouzení však žalovaný konstatoval, že nelze dospět k závěru o nebezpečí pronásledování z azylově relevantních důvodů a strach, o němž žalobce hovoří v souvislosti s návratem do vlasti, není podmíněn existencí skutečného nebezpečí vážné újmy. Proto správní orgán žalobci neudělil mezinárodní ochranu v žádné z jejích forem.

15. Žalovaný v rámci svého rozhodnutí vycházel ze spolehlivě zjištěného skutečného stavu, za jehož účelem byl s žalobcem veden pohovor, ve kterém měl prostor uvést veškeré relevantní důvody, které ho vedly k opuštění vlasti a popsat všechny potíže, které ve vlasti měl a které ho vedly k podání žádosti o mezinárodní ochranu. V odpovědích nebyl žalobce nijak omezován a správnost sepsaného protokolu stvrdil svým podpisem. Žalovaný správní orgán shromáždil za účelem vydání rozhodnutí rozsáhlé, v době vydání aktuální a zcela dostačující podklady, z nichž vytěžil patřičné informace, tak aby byl s ohledem na individualizaci daného případu zjištěn skutečný stav věci. Žalobce měl možnost se před vydáním rozhodnutí, dne 30. 5. 2017, seznámit s obsahem spisového materiálu. Mohl proti podkladům vznést námitky či připomínky, případně je doplnit o materiály, o kterých se domnívá, že by více vystihovaly situaci na Ukrajině. Žalobce však této možnosti nevyužil. K obsahu spisového materiálu se nevyjádřil, po celou dobu řízení spisový materiál ani nedoplnil o žádné materiály na podporu svých tvrzení. Správní orgán je přesvědčen, že v průběhu řízení o mezinárodní ochraně vycházel z důvodů uvedených žadatelem o mezinárodní ochranu a ze skutkového stavu zjištěného řádným procesním postupem. Důkazní břemeno v řízení vyplývá dle žalovaného z břemene tvrzení, které je odvislé od samotného žadatele o azyl. Je tedy na něm, aby věrohodně doložil, že je skutečně pronásledován (viz rozsudek NSS v Brně č.j. 5 Azs 162/2004 ze dne 25. 10. 2004). Správní orgán nesouhlasí s námitkou žalobce, že by v případě postavení členů Strany regionů a přívrženců Viktora Janukovyče vycházel pouze ze zprávy MZV ČR z roku 2014, neboť na straně 5 napadeného rozhodnutí správní orgán současně argumentuje i zprávou MZV ČR z roku 2016, která zprávu z roku 2014 doplňuje.

16. Žalobce ve své žalobě rozsáhle opakoval a popisoval skutečnosti, které ho údajně vedly k podání žádosti o mezinárodní ochranu, avšak správní orgán ani nyní nedospěl k závěru, že by se jednalo o důvody azylově relevantní a že by vylíčením svého příběhu žalobce prokázal pronásledování z politických důvodů. Jak bylo prokázáno v průběhu správního řízení, žalobce požádal o mezinárodní ochranu teprve poté, co byl přistižen policií při nelegálním výkonu zaměstnání s padělaným dokladem. Byl policií zadržen a pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu, za který mu byl uložen trest vyhoštění s výměrou dva roky. Sám žalobce během řízení připustil, že nebýt tohoto incidentu, v ČR by o mezinárodní ochranu nežádal a vyčkával by, jak se situace v jeho vlasti dále vyvine. Těžko lze tedy dle žalovaného přisvědčit úvaze žalobce, že k nepodání žádosti o mezinárodní ochranu ho vedl strach z jejího neudělení. K odkazu žalobce na rozsudek NSS ze dne 25. 1. 2017, č. j. 4 Azs 197/2016-94 správní orgán uvádí, že tento není v případě žalobce přiléhavý, neboť se týkal osamělých žalobkyň a ověření, zdali jim v případě přesídlení do jiných částí země nehrozí sexuální násilí. Žalobce však v průběhu správního řízení žádnou takovouto obavu spojenou s vnitřním přesídlením neuváděl. Co se týče jediného konfliktu s policií, proti tomuto jednání žalobce nepodal žádnou stížnost a nevyvinul jakoukoliv snahu o řešení nastalé situace, a to i přesto, že na území Ukrajiny existují možnosti ochrany. Co se týče žalobcovy nedůvěry ve státní instituce, k této správní orgán uvádí, že nedůvěra ve státní instituce, že tyto jsou schopny jej ochránit proti kriminálním Za správnost vyhotovení: R. V. živlům, nelze podřadit pod azylově relevantní důvody (viz. např. rozsudek NSS č. j. 5 Azs 7/2004-37).

17. Správní orgán je přesvědčen, že ze všech podkladů je zřejmé, že závěry, které žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí učinil, jsou správné a že jeho rozhodnutí vychází z řádně zjištěného skutkového stavu věci. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že správní orgán posuzoval všechny skutečnosti, které v průběhu správního řízení vyšly najevo, a v napadeném rozhodnutí dostatečně uvedl důvody, které ho vedly k zamítnutí žádosti žalobce. Správní orgán plně odkazuje na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém se velmi rozsáhle vypořádal s důvody pro neudělení mezinárodní ochrany v jakékoli její formě.

18. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby soud žalobu pro její nedůvodnost v plném rozsahu zamítl.

IV. Replika žalobce

19. Ve své replice žalobce konstatoval, že vyjádření žalovaného téměř v žádné své části (vyjma poslední strany, ke které má žalobce výhrady) na žalobcovy námitky nereaguje.

20. Žalobce znovu opakuje, že za zcela zásadní považuje neporozumění konceptu uplatnění a připisování politických práv ze strany žalovaného a domnívá se, že napadené rozhodnutí obsahuje i další nikoliv nezávažná pochybení, kdy došlo na straně žalovaného k porušení ustanovení správního řádu (jednotlivě vyjmenované přímo v žalobě). Cílem jeho žalobní argumentace bylo především prokázat, že v případě, kdy byl terčem diskriminace, obětí mučení ze strany státního orgánu, obětí fyzického napadení ze strany soukromých osob, odmítnut ze strany lékařů při potřebě ošetření, odmítnut ze strany policistů při prosbě o pomoc s útoky na jeho osobu a všechny popsané události se odehrály jen a pouze proto, že byl členem Strany regionů, přivržencem Viktora Janukovyče a účastnil se Antimajdanu, není možné, aby žalovaný dospěl k závěru, že politické důvody nebyly příčinou prožitého pronásledování.

21. Žalobce je toho názoru, že skutečnost, že se v jeho případě jednalo o projev určitého politického názoru a že mu z velké části byl tento názor rovněž připisován, prokázal dostatečně již v samotné žalobě, a to i za pomoci několika výkladových právně relevantních pramenů, zatímco žalovaný pouze opakovaně tvrdí, že dle jeho názoru k naplnění daného termínu nedošlo. Dle názoru žalovaného žalobce žádná politická práva neuplatňoval ani nezastával určité politické názory. Tento závěr považuje žalobce za zcela absurdní a především posouvá veškerou právní argumentaci do úplně jiné úrovně, když místo zkoumání a hodnocení důkazů prokazujících odůvodněnost a oprávněnost žalobcových obav, je žalobce opakovaně nucen prokazovat, že členství v politické straně, podpora Viktora Janukovyče, a účast na Antimajdanu může vést minimálně k připisování politických názorů.

22. Žalobce znovu zopakoval, že z uvedeného souhrnu dokumentů, na základě kterých žalovaný posuzoval aktuální situaci v oblasti východní Ukrajiny, žalovaný ve svém rozhodnutí nijak nečerpal, a téměř jej nereflektoval a necitoval ve vztahu k obavám z pronásledování z politických důvodů. Opakovaně je v textu odkazováno pouze na informace ze zastaralého a neaktuálního textu MZV ČR ze dne 1. 8. 2014. Úkolem žalovaného však bylo posouzení oprávněnosti a odůvodněnosti strachu z pronásledování (ad ust. § 12 písm. b) zákona o azylu), přičemž k tomuto měl využít dostupné zprávy z dané oblasti. K povinnosti žalovaného uvádí žalobce citace rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2016, č.j. 32 Az 8/2016-45: ,,primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany je samotný žadatel, z obsahu jeho žádosti se pak v následujících fázích vychází. Žadatele stíhá břemeno tvrzení, důkazní břemeno je následně rozloženo mezi něj a správní orgán, Správní orgán je povinen k tvrzením uvedeným v řízení o mezinárodní ochraně zajistit maximální možné množství důkazů a obstarat dostatečně přesné, aktuální a důvěryhodné informace o zemi původu žadatele (srov. např. usnesení NSS ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013-38, či ze dne 11. 12, 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 - 48). Z konstantní judikatury vyplývá, že správní orgán Za správnost vyhotovení: R. V. zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu možných důvodů udělení mezinárodní ochrany, které vycházejí z žadatelovy výpovědi v průběhu řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. rozsudek NSS ze dne 18. 12, 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41)." Dle názoru žalobce nebyla tato povinnost správním orgánem splněna, kdy žalovaný v rozhodnutí použil pouze stručnou nótu českého zastupitelského úřadu a na argument porušení ustanovení § 3 správního řádu reaguje sdělením, že ,,na straně 5 napadeného rozhodnutí použil i novější nótu. Žalobce nepovažuje za dostatečné, aby byla situace v zemi, ve které doposud dochází k zásadním politickým změnám a v její značné části stále probíhá válečný konflikt, který má zásadní dopad nejen pro osoby pokoušející se o vnitřní přesídlení, hodnocena na základě dvou zpráv českého zastupitelského úřadu. A to zvláště v případě, kdy žalobce uvedl, že jeho osoba byla pronásledována čistě z důvodů projevení politického názoru, který je pozitivně nakloněn bývalému politickému režimu.

23. K dokreslení situace na východní Ukrajině žalobce ve své replice uvádí zprávu UNCHR, týkající se situace na východě Ukrajiny, ze dne 2. a 22. 4. 2016. Dle této, se situace ve východních částech zhoršila. Konstatuje, že i organizace OBSE hlásí na počátku roku 2017 vysoký počet případů porušování příměří a to včetně zranění několika civilistů. Rada Bezpečnosti OSN ve svém prohlášení ze dne 28. dubna 2016 uvádí, že situace na Ukrajině je stále nejistá a neudržitelná. K uvedenému žalobce přidává i odkaz na článek zahraničních médií potvrzující válečný konflikt na východě Ukrajiny, zprávu US Agency for International Development z 20. 5. 2016 uvádějící uzavírání některých checkpointů – znemožnění přesídlení obyvatel, útoky na 2 školy v noci z 9. na 10. července 2016, kde se skrývali separatisté, zprávu OHCR, dle které nemají civilisté přístup k ochraně, základní humanitární pomoci a službám a v oblastech kontrolovaných separatisty dochází k svévoli vůči obyvatelstvu a k porušování základních lidských práv. Nezměrné dopady má tento stav na východní Ukrajině na území celého státu. Zvláště, když je žalobce neoprávněně považován za separatistu a na území, kde pobýval, je mu přisuzována role viníka konfliktu. Dostupné množství informací je nepřeberné a při hodnocení aktuálního vojenského konfliktu a jeho dopadu na civilisty není možné vycházet pouze z jedné, případně dvou nót českého zastupitelství.

24. Žalobce znovu zopakoval, že jeho osoba čelila v zemi původu eskalující míře diskriminace a konkrétním projevům pronásledování z důvodu projeveného a připisovaného politického názoru. Žalobce nikdy neuváděl, že důvodem opuštění země je nedůvěra ve státní orgány, toto je však dle žalobce nezpochybnitelně faktor, který hraje roli v jeho následném chování a faktor, který je třeba brát v úvahu při posuzování, jaký účel by měla případná další stížnost policii na chování jejích kolegů, kteří opakovaně odmítli poskytnout žadateli pomoc.

25. Výhrady má žalobce dále k citaci Příručky UNHCR na straně 8 napadeného rozhodnutí, když již v žalobě vyslovil domněnku, že citace byla účelově vytržena z kontextu. V reakci na žalobu žalovaný pozměnil citovaný text a uvedl, že Příručka obsahuje větu: ,,osoby přinucené opustit zemi svého původu v důsledku mezinárodních nebo národních ozbrojených konfliktů nejsou za normálních okolností považováni za uprchlíky podle Úmluvy z r. 1951 nebo Protokolu z r. 1967.“ Žalovaný tak v napadeném rozhodnutí pro potvrzení svého závěru o neudělení mezinárodní ochrany záměrně z citace vypouští slovní spojení ,,za normálních okolností.“ Tento postup považuje žalobce za zcela zarážející, a to zvláště když přihlédneme k tomu, jaký význam toto slovní spojení v uvedené pasáži Příručky má. Uvedená kapitola V. dané Příručky totiž hned v následujícím odstavci uvádí, kdy se o ,,normální okolnosti“ nejedná. Další článek totiž uvádí, že ,,zahraniční invaze nebo okupace celé země nebo její části - může vyústit – a čas od času vyústila - v pronásledování z jednoho či více důvodů vyjmenovaných v Úmluvě z r. 1951.“ Tato situace se týká přímo žalobce, když tento se právě z důvodu výměny režimů a invazi probíhající na východě země stal terčem shora popsaných útoků. Správní orgán tak pokřivením citace a vytržením věty z celého kontextu obrátil argument přispívající k žadatelovu tvrzení proti němu. V takovémto postupu spatřuje žalobce porušení ustanovení § 2 odstavce 4 správního řádu, neboť přijaté řešení není v souladu s veřejným zájmem a rozhodnutí neodpovídá okolnostem Za správnost vyhotovení: R. V. daného případu a dále ustanovení § 50 odst. 3 a odst. 4 správního řádu, neboť správní orgán nezohlednil skutečnosti hovořící ve prospěch žalobce a nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.

26. Obdobně reagoval dle žalobce žalovaný i na judikaturu žalobcem užitou v žalobě, týkající se testu možnosti přesídlení. Žalovaný v reakci na žalobu uvedl, že citovaný rozsudek se týká ,,osamělých žalobkyň“ a ověření, zdali jim v případě přesídlení do jiných částí země nehrozí sexuální násilí. Žalobce však v průběhu správního řízení žádnou takovouto obavu spojenou s vnitřním přesídlením neuváděl. Rozhodnutí, které žalobce v žalobě užil ( rozsudek NSS ze dne 25. 1. 2017, č.j. 4 Azs 197/2016-94), však jednak výslovně odkazuje na další rozhodnutí NSS (např. rozsudek ze dne 27. 10. 2011, č.j. 6 Azs 22/2011-108), která taktéž připomínají nutnost provedení uvedeného testu při zvažování možnosti přesídlení, a jednak odkazuje na ustanovení § 2 odstavce 7 zákona o azylu, které rovněž pracuje s možností vnitřního přesídlení. Citovaný rozsudek přímo uvádí, že toto je cesta, „jakým způsobem ověřit, zda žadatel může skutečně nalézt účinnou ochranu před pronásledováním či vážnou újmou v jiné části země, jak to požaduje § 2 odst. 7 zákona o azylu.“ Následně je v daném rozhodnutí správní orgán kritizován, že tento test neprovedl. Žalovaný tak nejenže pochybil, když uvedený test možnosti přesídlení neprovedl, ale dokonce se po připomenutí své povinnosti uložené rozhodnutím NSS snažil zpochybnit celé rozhodnutí, které se dle něj týká pouze žadatelů, kteří čelili sexuálnímu násilí. Žalobce důsledně uvádí, že rozsudky, kterými NSS opakovaně úkoluje správní orgány, aby dané testy prováděly, jsou na jeho situaci naopak zcela přiléhavé a výrazně se vyhrazuje proti argumentaci žalovaného.

27. Závěrem své reakce se žalobce vyjadřuje k opožděnosti svého podání žádosti o mezinárodní ochranu, kdy argumentuje totožně jako ve své žalobě, přičemž dodává, že byť výtce žalovaného v souvislosti s opožděným podáním zcela rozumí, rád by upozornil na skutečnost, že toto nic nemění ani na intenzitě prožitého pronásledování, ani na pochybeních, kterých se správní orgán v průběhu řízení dopustil a které žalobce uvedl ve své žalobě a ve své reakci (na vyjádření žalovaného) některé z nich dále konkretizoval.

V. Správní spis

28. Ze správního spisu soud konstatuje, že dne 1. 2. 2017 požádal žalobce o udělení mezinárodní ochrany, kdy v rámci poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu dle § 10 odst. 2 zákona o azylu dne 6. 2. 2017 uvedl, že do ČR přijel automobilem s kamarádem, na konci října 2015, na polské vízum. Při práci pro agenturu (v lednu 2016 a v červenci 2016), používal litevský průkaz na jméno Bagdonavičius. Za místo posledního bydliště na Ukrajině označil žalobce své místo narození – Oleksandrija, v Kirovohradské oblasti. Nyní tam stále žije jeho žena a dcera (1996). Je pravoslavného vyznání, ke svému politickému přesvědčení konstatoval, že byl členem Strany regionů, do které vstoupil v roce 2012. Po Majdanu se strana rozpadla, oficiálně z ní neodešel. O mezinárodní ochranu nikdy dříve nežádal. Zdravotně se cítí být zcela v pořádku. Důvod žádosti o mezinárodní ochranu spočívá v tom, že se na Ukrajinu nemůže vrátit, neboť proti němu bylo zahájeno trestní řízení pro separatismus. Případ je vykonstruovaný, ale když se vrátí domů, bude zatčen a „kdo ví pak, co se mu stane.“ Mohou jej vyslýchat, mučit i zabít. Z vlastní zkušenosti zná praktiky Služby bezpečnosti Ukrajiny (dále jen „SbU“).

29. Dne 6. 2. 2017 byl s žalobcem proveden pohovor k žádosti o mezinárodní ochranu. Pohovor byl na žádost žalobce veden v ruském jazyce, za přítomnosti tlumočníka do ruského jazyka. Do protokolu o pohovoru žalobce shora uvedené skutečnosti rozvedl. Po skončení pohovoru stvrdil jeho správnost svým podpisem (bez připomínek). 30.

32. Uvedl, že na Ukrajině pracoval 10 let jako elektrikář, pak byl převážně řidičem. Rok před odjezdem z Ukrajiny pracoval s vysokozdvižným vozíkem. Za správnost vyhotovení: R. V.

31. Na dotaz, kdy se rozhodl žádat o mezinárodní ochranu v ČR, odpověděl, že jej 25. 1. 2017 zadržela policie při práci, druhý den byl odsouzen. Ten samý den zatelefonoval manželce a dotázal se jí na situaci na Ukrajině. Manželka mu řekla, že na Ukrajině to není dobré, že dva jeho známé, se kterými se účastnil Antimajdanu, pravděpodobně zatkli, neví se, kde jsou. Poradila mu, aby se pokusil zůstat v ČR, protože když bude od Ukrajiny daleko, bude v bezpečí. Manželka netuší, co by se žalobcovi mohlo stát při návratu domů. K možnému zatčení známých, o kterých s žalobcem telefonicky hovořila, žalobce dále ve výpovědi uvedl, že je možné, že nikomu nic neřekli a odjeli za prací, aby nebyli zatčeni. Možné ale dle žalobce také je, že byli skutečně zatčeni.

32. K událostem na Ukrajině, týkajícím se jeho osoby, žalobce uvedl, že jej v září 2015 zatkli u něj doma poté, co mu ukázali fotografii, na níž se účastní Antimajdanu. V létě 2015 se na sociálních sítích objevila velká propaganda, aby se lidé připojili k Luhansku a Doněcku. Poté SbU, která měla seznamy členů Strany regionů, prováděla v celé oblasti kontroly. Žalobce odvezli na služebnu tamní policie k podání vysvětlení, kde mu byly předloženy dokumenty týkající se zahájení trestního stíhání proti jeho osobě. Policie po něm chtěla, aby dokumenty podepsal. Protože se obvinění nezakládalo na pravdě - bylo v něm např. uvedeno, že žalobce střílel a zabíjel - odmítl dokumenty podepsat. Následně „začalo peklo“. Bili jej, nutili k podpisu, vyhrožovali, že se z policejní stanice nedostane živý. Přesto dokumenty nepodepsal. Následující den mu řekli, že když je takový patriot, dají mu šanci. Předložili mu k podpisu dokument stvrzující, že vstoupí jako dobrovolník do jednotek ATO a do dvou týdnů se dostaví na „vojenkomat“. Poté žalobce pustili domů. Žalobce doslova uvedl: „Z těchto důvodů jsem vycestoval ze země. Nechtěl jsem do války, byl jsem ze Strany regionů, takže bych vlastně bojoval s lidmi, kteří byli za Majdan a já byl za Antimajdan. Nemohl jsem tam zůstat, musel jsem rychle pryč. Měl jsem strach o rodinu, doufal jsem, že když odjedu, tak ji nechají na pokoji.“ Kamarádi v Kyjevě mu pomohli vyřídit polské vízum. Na „vojenkomat“ nešel, z Kyjeva odjel pryč. SbU se poté, co se nedostavil na „vojenkomat“, přišla dotázat manželky, co se s žalobcem stalo. Když jim odpověděla, že neví, kde žalobce je, odešli.

33. Přestože měl žalobce polské vízum, litevské doklady si obstaral proto, že se obával, že by jej v Polsku pod jeho jménem našli. V Polsku však nezůstal ani na litevské doklady, a to proto, že je tam hodně Ukrajinců nakloněných pro Ukrajinu – měl strach, že ho někdo pozná a zabije. Ještě když žil se svojí rodinou, dva muži, kteří ho poznali z Antimajdanu, jej zbili, když se vracel domů.

34. K vysvětlení, proč požádal o mezinárodní ochranu až 1. 2. 2017, na konci výjezdního příkazu z ČR, když na území pobýval od října 2015, žalobce uvedl, že tady chtěl zůstat co nejdéle. Bohužel ho kontrolovala policie a zjistila, že je na území ČR nelegálně. Neměl tak jiné východisko, než požádat o azyl. Policii předložil falešné litevské doklady, na které pracoval. Kdyby jej policie nechytla, čekal by, zda se na Ukrajině něco nezmění. Prostě by tu byl a čekal, až se to na Ukrajině nesrovná a nepotrestají se osoby, které jsou skutečně vinny.

35. K dotazu, zda je možné, že byl žalobci již v minulosti vydán výjezdní příkaz, žalobce uvedl, že to bylo v letech 2004 – 2005, kdy pobýval na území ČR také nelegálně.

36. Ke svému členství ve Straně regionů žalobce uvedl, že schůzí ani shromáždění se nikdy neúčastnil, členem byl pouze proto, aby měl lepší plat a zaměstnání. Ze stejných důvodů byla ve straně polovina města. Žalobce poznamenal, že má rád spokojený život, chce jen v klidu pracovat, proto jinak politicky aktivní nebyl. Nic, co by dokládalo jeho členství ve straně, nemá, měl legitimaci, kterou manželka určitě zlikvidovala, aby nebyly problémy. Většina lidí si myslí, že Strana regionů jsou separatisté, kvůli kterým je válka a umírají lidé. Z tohoto důvodu nechtěl ani bojovat v řadách ATO, neboť poté, co by zjistili, že je tzv. separatista, měl by tam velké problémy. Nikdo ho na Ukrajině nechce poslouchat, nechat si vysvětlit, proč na Antimajdanu vůbec byl. Vyslýchající policisté, útočníci, kteří ho zbili,…Antimajdanu se přitom zúčastnil Za správnost vyhotovení: R. V. pouze proto, že mu, stejně jako ostatním spolupracovníkům, jeho předák ze stavby oznámil, že pokud chce dostat výplatu, pojede na několik dní do Kyjeva a zúčastní se Antimajdanu. Poslechl, odvezli ho spolu s ostatními do Kyjeva, tam pět dní pouze stál. Dostal za to svoji výplatu.

37. K napadení neznámými útočníky žalobce uvedl, že je potkal náhodně. Oni v něm poznali osobu z Antimajdanu, neboť sami se zúčastnili Majdanu a v Kyjevě ho viděli. Po tomto útoku šel k lékaři, ten zavolal policii, která se ho vyptávala, jak k napadení došlo. Když policii situaci vylíčil, řekli mu, že má být rád, že ho nezabili, být zticha a jít domů. V tom okamžiku žalobce pochopil, že mu policie nepomůže.

38. Závěrem pohovoru žalobce uvedl, že žije v pronajatém bytě v Plzni, manželce posílá na Ukrajinu peníze, v EU nemá žádné rodinné příslušníky nebo sociální vazby. Po svém případném návratu na Ukrajinu se obává toho, že se bude opakovat událost ze září 2015. Kdyby byl přesvědčen, že na něj již zapomněli, vrátil by se domů. Svůj návrat domů si vůbec nedovede představit, leda by seděl doma ve sklepě.

39. Na podporu svých tvrzení žalobce uvedl, že nechce doložit žádné doklady, dokumenty, či jiné materiály.

40. Ve správním spise je založen opis z evidence rejstříku trestů, ze kterého se podává, že žalobce byl trestním příkazem Okresního soudu Plzeň – jih dne 26. 1. 2017 pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny dle § 348 odst. 1 zákona č. 40/2009, trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Za tento trestný čin mu byl uložen trest vyhoštění v délce 2 let.

41. Dne 30. 1. 2017 vydalo Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, k č.j. KRPP- 16383/ČJ-2017-030022, závazné stanovisko pro potřeby řízení o správním vyhoštění žalobce, že vycestování žalobce na Ukrajinu je možné. Správní vyhoštění bylo s žalobcem zahájeno dne 25. 1. 2017, poté, co bylo zjištěno, že pobýval na území ČR bez platného víza či povolení k pobytu a pracoval bez povolení k zaměstnání od Úřadu práce ČR. Podkladem uvedeného rozhodnutí byl mimo jiné protokol o vyjádření účastníka správního řízení (žalobce) ze dne 30. 1. 2017. Žalobce do něj dva dny před podáním žádosti o mezinárodní ochranu mimo jiné uvedl, že do ČR přicestoval na polské vízum, ale protože věděl, že na něj zde pracovat nemůže, ještě na Ukrajině si za úplatu 350 eur obstaral za tímto účelem litevské doklady. V létě 2017 plánoval odjet domů. V případě vydání rozhodnutí o správním vyhoštění vycestuje na Ukrajinu dobrovolně, v návratu domů mu nic nebrání. Výslovně dne 30. 1. 2017 uvedl, že v místě jeho bydliště mu žádné nebezpečí nehrozí. Odjezd plánoval na den 2. 2. 2017.

42. Dne 30. 5. 2017 bylo žalobci umožněno vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany (dále jen “seznámení s podklady”). Na žádost žalobce bylo seznámení s podklady provedeno v ruském jazyce, za přítomnosti tlumočníka. Dle protokolu ze dne 30. 5. 2017 o seznámení se s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, který žalobce vlastnoručně podepsal, bylo žalobci sděleno, že žalovaný shromáždil k vydání rozhodnutí ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany tyto dokumenty: 43. žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany ze dne 1. 2. 2017, 44. poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 6. 2. 2017, 45. závazné stanovisko k možnosti vycestování ev. Č. ZS33487 a č.j. OAMP-938-1857-2006 46. opis z evidence rejstříku trestů 47. Informace MZV ČR č.j. 110105/2014-LPTP ze dne 1. srpna 2014 48. Informace MZV ČR č.j. 103518/2016-LPTP ze dne 3. června 2016 49. Informace MZV ČR č.j. 107283/2016-LPTP ze dne 25. července 2016 Za správnost vyhotovení: R. V.

50. Informace OAMP – Situace v zemi, Politická a bezpečnostní situace, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby ze dne 24. listopadu 2016 51. zpráva Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva – Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině v období 16. srpna až 15. Listopadu 2016, ze dne 9. 12. 2016, 52. Výnos prezidenta Ukrajiny č 411/2016 ze dne 26. září 2016 53. Výroční zpráva Freedom House leden 2017 ze dne 22. března 2017, 54. zpráva Human Rights Watch 12. ledna 2017 ze dne 31. ledna 2017 55. zpráva Amnesty International 22 února 2016 ze dne 3. března 56. Žalobci byla dána možnost seznámit se s obsahem všech výše uvedených podkladů pro vydání rozhodnutí a zpráv o situaci na Ukrajině. Této možnosti žalobce nevyužil. Uvedl, že má o Ukrajině přehled. K návrhu na doplnění podkladů pro rozhodnutí uvedl, že doplnit nic nechce, jen se vyjádří ústně. Na otázku, zda se chce vyjádřit ke zdrojům informací a způsobu jejich využití, odpověděl: “Ne. Ty organizace neznám, takže nebudu se vyjadřovat.” K dotazu pracovníka Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, provádějícího pohovor, zda chce uvést ještě nějaké skutečnosti nebo nové informace, které by měl vzít správní orgán v úvahu při posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, žalobce uvedl, že situace na Ukrajině, která souvisí s jeho případem, se zhoršuje. V dubnu 2017 navštívila v ČR žalobce jeho dcera, která bude studovat na Západočeské univerzitě v Plzni. Sdělila mu, že přibližně od začátku února 2017 dostává jeho rodina anonymní telefonáty, kdy jí je neznámou osobou sdělováno, že ví, že žalobce opustil Ukrajinu a žádá ho, aby se vrátil, jinak bude mít žalobcova manželka a dcera problémy. Dcera získala studijní vízum a do ČR má přijet v srpnu 2017. Žalobcova manželka o české vízum zažádala. Manželka i dcera říkají žalobci, že nevědí, jak to zvládnou, zda jim stačí síly, bojí se vycházet ven, mají strach. Žalobce se domnívá, že na Ukrajinu se může vrátit až tehdy, kdy bude vyměněn prezident a vláda a budou potrestáni lidé, kteří zavinili smrt lidí na Majdanu v roce 2014.

57. Dne 26. 9. 2017 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým rozhodl o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tak, že mezinárodní ochrana podle dle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, se neuděluje.

VI. Posouzení věci krajským soudem

58. Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“). Ve svém rozhodnutí soud vyšel ze skutkového a právního stavu výše zjištěného (§ 77 odst. 2 s.ř.s.) a konstatoval, že závažnějš pochybení v průběhu správního řízení a v napadeném rozhodnutí neshledal. Ve věci rozhodl bez nařízení jednání, v souladu s ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s., a to se souhlasem obou účastníků řízení.

59. Zákon o azylu upravuje v ustanovení § 12 důvody udělení azylu tak, že azyl se udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

60. V ustanovení § 13 zákona o azylu je upraven azyl za účelem sloučení rodiny, který lze udělit rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14 v případě hodném zvláštního zřetele, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho Za správnost vyhotovení: R. V. případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Humanitární azyl upravuje ustanovení § 14, který lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany není zjištěn důvod pro její udělení podle § 12 zákona o azylu.

61. Zákon o azylu dále v ustanovení § 14 a) upravuje důvody udělení doplňkové ochrany, která se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2) a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Přitom za vážnou újmu se podle odst. 2 považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

62. V ustanovení § 14 b) cit. zákona je upravena doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, v odst. 1 je uvedeno, že rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Přitom dle odst. 2 se pro tyto účely rozumí rodinným příslušníkem a) manžel či partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 11 63. Krajský soud po přezkoumání věci konstatuje, že žalobní námitky považuje za zcela obecné. V řízení žalobce neuvedl nic, z čeho by bylo možné usuzovat, že pro případ návratu pociťuje jakékoliv azylově relevantní obavy, jakoukoliv hrozbu vážné újmy. Žalobní námitky v tomto směru tedy považuje soud za nadnesené a nedůvodné. Po provedeném přezkumném řízení proto dospěl k závěru, že správní řízení netrpí vytýkanými vadami, napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného je v souladu s ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Soud neshledal, že by žalovaný neúplně zjistil skutkový stav. Naopak soud dospěl k závěru, že v odůvodnění jsou jasně jmenovány důkazy, z nichž žalovaný čerpal svá skutková zjištění. Ta jsou v rozhodnutí přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů. Skutkový stav soud shledal jako přiléhavě právně posouzený a s právním názorem žalovaného se ztotožnil.

64. Ve shodě s žalobce a naopak rozdílného názoru než žalovaný je však zdejší soud v otázce posouzení spojitosti mezi pronásledováním a azylově relevantními důvody ve smyslu § 12 písm. a) i § 12 písm. b) zákona o azylu. V souladu s žalobcem i ustálenou judikaturou NSS lze konstatovat, že není rozhodné, zda žalobce politické názory, pro které je pronásledován nebo pro které mu pronásledování hrozí, skutečně zastává. Podstatné a dostačující je, zda mu tyto aktivity mohly být připisovány a zda v důsledku toho byl pronásledován nebo se důvodně pronásledování mohl obávat (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 13. 8. 2008, č.j. 2 Azs 45/2008- 67). Soud tedy konstatuje, že samotné připisování politických aktivit, v důsledku kterého by byl žalobce pronásledován nebo by se pronásledování pro připisované politické aktivity mohl obávat, by bylo naprosto dostačujícím důvodem pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu. Za správnost vyhotovení: R. V.

65. Důvodem žádosti žalobce o mezinárodní ochranu však nebyly odůvodněné obavy z pronásledování. Dle názoru krajského soudu totiž žalobce v zemi původu nezažil skutečnosti, jež by s ohledem na svoji intenzitu a četnost pronásledováním vůbec mohly být. Důvodem žádosti o mezinárodní ochranu, podané 1. 2. 2017, téměř po roce a půl, co žalobce v ČR nelegálně pobýval, nelegálně pracoval, dokonce páchal trestnou činnost za niž byl pravomocně odsouzen, nemohly být dle krajského soudu, s přihlédnutím k osobním poměrům žalobce, vyplývajícím ze spisového materiálu, obavy z případného pronásledování. Ve shodě s žalovaným tak má soud za to, že žalobce k podání žádosti o mezinárodní ochranu vedla pouze snaha legalizovat svůj pobyt na území ČR, ze které má být v důsledku svého jednání vyhoštěn. Důvody, které žalobce uvedl v rámci řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu jako důvody přicestování do ČR, jsou naprosto odlišné od důvodů, jež uvedl v řízení o správním vyhoštění, a to pouhé dva dny před tím – 30. 1. 2017 (viz bod 43). Pokud tedy žalobce v žalobě uvádí, že “je toho názoru, že ve svém podání zcela osvětlil, jaké důvody jej vedly k úprku z Ukrajiny a proč má důvodné obavy z návratu”, pak je na místě konstatovat, že tyto žalobcovy obavy a důvody se u něj diametrálně lišily a to v časovém horizontu cca dvou dní, což na věrohodnosti tvrzení žalobce příliš nepřidá. Rozporuplné jsou stejně tak žalobcovy odpovědi na důvody obstarání litevských dokladů (srovnání bodu 43 s body 30 a 35). Krajský soud pak zdůrazňuje a reaguje tím i na žalobcovu námitku (bod 5), že v případě, že by žalobce vedla k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany také snaha o legalizaci pobytu na území ČR, tato by sama o sobě nepostačovala k rozhodnutí neudělení mezinárodní ochrany podle § 12 až § 14b zákona o azylu, neboť by nevylučovala, že žalobce opustil zemi původu a chce se usídlit v ČR právě proto, že má odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu z azylově relevantních důvodů nebo že by v případě navrácení do této země čelil skutečnému nebezpečí vážné újmy zakládajícímu nárok na doplňkovou ochranu. Jak však výše soud konstatoval, nedospěl k závěru, že by skutečnosti uvedené žalobcem mohly být azylově relevantním důvodem, neboť jednání, která žalobce popisuje, nelze ani v jejich souhrnu považovat za pronásledování. Bez ohledu na nedostatečnou intenzitu či četnost jednání, kterou soud již výše uvedl, je důležité poukázat na ustálenou judikaturu krajských soudů, dle které nejsou pronásledováním ani nezákonné postupy určitých složek státní správy, pokud se je žadatel o azyl nepokusil řešit instančním či jiným právním způsobem. K tomu lze uvést právní větu rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 30. 8. 2012, č.j. 61Az 4/2012-66: „Pokud se žadatel o azyl (státní příslušník Ukrajiny) podle zpráv o zemi původu může bránit proti postupu policie podáním stížnosti a této možnosti nevyužije, není možno v jednání policejních orgánů spatřovat pronásledování za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.“ Žalobce sice v žalobě uvádí, že že se pokusil svoji situaci opakovaně s policisty řešit, ale byl odmítnut a vzhledem k tomu, že v předchozí situaci byl policisty dokonce mučen a varován, že mohl také dopadnout hůře, rozhodl se zcela racionálně již další riziko spojené s kontaktováním státních orgánů nepodstupovat. Ze spisového materiálu však jednání žalobce, které by bylo možné chápat jako instanční stížnost na policejní orgán, nijak nevyplývá. Sám žalobce nic takového v rámci řízení o žádosti o mezinárodní ochranu neuvedl. V žalobě žalobce uvedl, že „je nepřiměřené požadovat po osobě, která se střetla s takovým jednáním, stále další a další nahlašování útoků policistům a sepisování stížností na jednání policistů, když tato osoba má zcela odůvodněnou obavu, že tím na sebe pouze upozorní a přivolá další útoky. Zvláště, pokud jej v jednom případě policisté mučili a v druhém případě mu sdělili, že má být rád, že nebyl soukromou osobou zabit.“ Krajský soud ve shodě se zmíněnou judikaturou takového názoru není, v obraně proti postupu policie či jiných orgánů stížností nepřiměřenost neshledává. Skutečnost, že žalobce možnosti ochrany ze strany státních orgánů nevyužil, nelze klást státu původu k tíži.

66. K rozdílnému závěru než žalobce, dospěl krajský soud i v posouzení skutečností a útoků, které žalobce v rámci řízení uvedl. Krajský soud konkrétně v rozporu s žalobcem: - nepovažuje žalobce za „terč diskriminace“ Za správnost vyhotovení: R. V. - nepovažuje žalobce za „oběť mučení ze strany státního orgánu“, když intenzity mučení popsané jednání policie nedosáhlo - nespatřuje v jednání lékaře, který zavolal k žalobci, jakožto ke svému pacientovi, policii, „odmítnutí ze strany lékařů při potřebě ošetření“ 67. Podmínky ustanovení § 13 a § 14b) zákona o azylu, jak byly uvedeny shora, naplněny nejsou, žalobce ani žádné skutečnosti ohledně v ČR případně žijících rodinných příslušníků, v souvislosti s nimiž by přicházela v úvahu aplikace závěrů o možném sloučení rodiny, neuváděl.

68. Krajský soud ani žalovaný podmínky humanitárního azylu žádné neshledal. Žalobce neuvedl žádnou skutečnost, kterou by bylo možné považovat za zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu z humanitárního důvodu.

69. Správní orgán dle krajského soudu postupoval zcela v souladu s ustanovením § 28 zákona o azylu a zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ustanovení § 14a zákona o azylu.

70. Dle ustanovení § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle ustanovení § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z informací od žalobce, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, které lze označit za transparentní, objektivní a aktuální v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí a vypořádal se s nimi při posuzování skutečnosti, zda žalobci hrozí pro případ návratu vážná újma ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu. Dospěl k závěru, že tomu tak není. Z pohledu doplňkové ochrany se opětovně zabýval žalobcem tvrzeným důvodem pro udělení azylu dle ustanovení § 12 zákona o azylu, tj. obavou z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, přičemž zopakoval své závěry výše uvedené. Tyto závěry soud považuje za správné a souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, dle které „kroky státních orgánů na ochranu před vážnou újmou lze mít za přiměřené, a tudíž ochranu za poskytnutou mimo jiné tehdy, je-li ve státě, kam má být žadatel navrácen, zaveden účinný právní systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup.“ (rozsudek NSS ze dne 16. 9. 2008, č.j. 3 Azs 48/2008-57). Podle Informace MZV ČR č.j. 103518/2016-LPTP, ze dne 3. 6. 2016 nic nenasvědčuje ani tomu, že by žalobce byl v případě svého návratu do vlasti jakkoli postižen za svoji azylovou žádost v ČR. Co se týče údajného trestního stíhání, které mělo být dle žalobce zahájeno z titulu jeho účasti na Antimajdanu - žalobce neprokázal, že by tvrzené obavy byly vskutku reálné. Údajné obvinění dle vlastních slov nepodepsal, další postupy, úkony orgánů činných v trestním řízení, v rámci případně zahájeného trestního stíhání několik měsíců před jeho odjezdem z Ukrajiny žalobce neuvedl. Neuvedl ani, že by docházelo k jakýmkoli úkonům trestního řízení poté, co opustil Za správnost vyhotovení: R. V. Ukrajinu, tedy v jeho nepřítomnosti. V rozporu s žalobcovým tvrzením ČR neeviduje žádost o vydání žalobce k trestnímu stíhání do jeho vlasti či vydaný mezinárodní zatykač na jeho osobu.

71. Krajský soud má za to, že i bezpečnostní situaci na Ukrajině ve vztahu k žalobci zhodnotil žalovaný dostatečně individuálně, přičemž nepopírá složitost bezpečnostní situace na východě Ukrajiny. Zdůraznil, že žalobce žil před svým odjezdem na střední Ukrajině, konkrétně v oblasti Kirovohradské, ve městě Oleksandrija. Tato oblast není ozbrojenými srážkami separatistů a vládních vojsk bezprostředně zasažena. Se dvěma oblastmi na východní Ukrajině, které jsou konfliktem zasaženy (Doněcká a Luhanská), ani nesousedí. Soud na základě zpráv opatřených žalovaným, skutečností známých mu z úřední činnosti v jiných věcech žadatelů o mezinárodní ochranu z Ukrajiny a na podkladě rozhodnutí NSS z poslední doby (posuzujících aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině), konstatuje, že situaci na Ukrajině nelze vyhodnotit jako ozbrojený konflikt ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. NSS k bezpečnostní situaci na Ukrajině uvedl, že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ (podle usnesení NSS č. j. 7Azs 265/2014 - 17, ze dne 15. 1. 2015, či usnesení č. j. 3 Azs 259/2014 – 26, ze dne 25. 3. 2015). Na uvedená rozhodnutí odkazuje NSS i ve svých pozdějších rozhodnutích, je tedy zřejmé, že jeho rozhodovací činnost při hodnocení bezpečnostní situace na Ukrajině aktuálně nedoznala žádných změn. Žalobce žádné individualizované nebezpečí plynoucí pro něj z ozbrojeného konfliktu probíhajícího na Ukrajině netvrdil. Případné vycestování žalobce nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky ČR (§ 14b odst. 2 písm. d) zákona o azylu). Soud po zhodnocení výpovědí žalobce, hlavního motivu jeho odchodu z vlasti, důvodu podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a výše citovaných informací, nedospěl k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy pro některý z důvodů dle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu. Stejný závěr žalovaný řádně a podrobně vyargumentoval na str. 11 – 13 napadeného rozhodnutí. Krajský soud je přesvědčen, že naopak je potřebné vidět, že žalobce žije v ČR nelegálně, bez vážných důvodů spoléhal na to, že toto nebude ze strany policejních orgánů zjištěno, o legalizaci svého pobytu se do doby svého zajištění a dokonce následného odsouzení nijak nezajímal. Jeho žádost, podaná krátce poté, co byl kontrolován policií a vyšlo najevo, že osobní doklad, který používá několik let, je falešný, je zcela zřetelně cílena na prodloužení zdejšího pobytu, k čemuž však instituty zákona o azylu sloužit nemohou a jedná se tak z jeho strany spíše o obcházení povinností určených cizincům zákonem o pobytu cizinců. Nad rámec nezbytného odůvodnění proto krajský soud zdůrazňuje, že smyslem institutu mezinárodní ochrany je poskytnout ochranu těm, kteří skutečně a oprávněně mezinárodní ochranu potřebují (viz usnesení NSS ze dne 24. 1. 2017, č. j. 2 Azs 264/2016 – 59). Dle ustálené judikatury NSS není snaha o legalizaci pobytu azylově relevantním důvodem (srov. rozsudek ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003 – 46, publ. pod č. 18/2003 Sb. NSS, či usnesení ze dne 12. 7. 2016, č. j. 2 Azs 115/2016 – 26). Podání žádosti o mezinárodní ochranu nikoli bezprostředně poté, co k tomu má žadatel příležitost, jak z hlediska zeměpisného, tak i časového, nýbrž až když žalobci hrozí vyhoštění, žalobce v řízení o udělení mezinárodní ochrany značně diskvalifikuje (viz rozsudek NSS ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 – 81). Krajský soud proto nemohl přehlédnout zjevnou účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu, když žalobce podal žádost až dne 1. 2. 2017, byť na území ČR pobýval od října 2015.

72. Krajský soud konstatuje, že napadené rozhodnutí vychází z úplného zjištění skutkového stavu. Žalovaný nepochybil, když dospěl k závěru, že žalobci nelze udělit mezinárodní ochranu v žádné z jejich forem. Ke stejnému závěru dospěl po přezkoumání věci i krajský soud. Žaloba je nedůvodná, a proto ji v souladu s ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Za správnost vyhotovení: R. V.

73. Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodňuje ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., když ve věci úspěšný žalovaný náhradu nákladů řízení nežádal.