31 Az 14/2017 - 46

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Magdalenou Ježkovou ve věci Žalobkyně: M. K. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. listopadu 2017, č. j. OAM- 44/ZA-ZA11-ZA08-2017, ve věci mezinárodní ochrany takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Shora označeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobkyni udělena mezinárodní ochrana v České republice (dále jen „ČR“) dle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“).

2. Jak žalovaný uvedl na straně 3 svého rozhodnutí, vycházel z hlediska důvodů pro udělení azylu zejména z výpovědí žalobkyně, jí doložených materiálů a materiálů, které shromáždil v průběhu řízení ohledně politické, bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Gruzii. Tyto jsou součástí správního spisu. Jedná se o Informaci MZV ČR ze dne 24. 7. 2015, č.j. 108787/2015-LPTP; informaci MZV ČR ze dne 26. 2. 2016, č.j. 126131/2015-LPTP; Informaci Human Rights Watch ze dne 12. 1. 2017; Informaci Freedom House ze dne 27. 1. 2017; článek Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda ze dne 23. 10. 2009; článek Kavkazský Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. uzel ze dne 17. 7. 2015; informaci belgického úřadu pro cizince (IBZ) ze dne 27. 6. 2014 – Dostupnost zdravotní péče; informaci Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) – Údaje o zemi – Gruzie z roku 2016.

3. V napadeném rozhodnutí dospívá žalovaný na straně 4 k závěru, že jednání, jemuž byla žalobkyně vystavena, ani jednání, jehož se žalobkyně v případě návratu do země původu obává, nelze podřadit pod ustanovení § 12 písm. a), příp. písm. b) zákona o azylu. Žalovaný ve svém rozhodnutí na straně 5 konstatuje, že z výpovědi žalobkyně nevyplývá, že by mohla pociťovat obavu z jednání podřaditelnému pojmu pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu. V kontextu shora uvedeného tak dospěl k závěru, že žalobkyně nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a), písm. b) zákona o azylu (strana 3–6), stejně tak jako § 13 a § 14 zákona o azylu (strana 6–7) a azyl se neuděluje. Protože dle rozhodnutí žalovaného (strany 7-10) nesplňuje žalobkyně ani zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a a § 14b zákona o azylu, doplňková ochrana jí napadeným rozhodnutím žalovaného také nebyla udělena.

4. Na rozdíl od závěru správního orgánu se žalobkyně domnívá, že byla v minulosti vystavena pronásledování souvisejícímu s uplatňováním politických práv v zemi původu a že i její obava z pronásledování ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu důvodná je. S ohledem na její zdravotní stav splňuje i zákonné podmínky pro udělení humanitárního azylu ve smyslu § 14 zákona o azylu. Navrhla proto, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě

5. Uvedené rozhodnutí napadla žalobkyně v celém rozsahu včas podanou žalobou, v níž namítala, že v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany v ČR byla zkrácena na svých právech. Uvedla, že žalovaný v předchozím řízení porušil ustanovení § 2 odst. 1, 4, § 3, § 50 odst. 2, 3, 4, § 52, § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a ustanovení § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu.

6. V doplnění žaloby ze dne 2. 1. 2018 přidala žalobkyně ještě porušení čl. 43 Listiny základních práv a svobod. Rozvedla v něm důvod, který ji k podání žádosti o mezinárodní ochranu v ČR vedl a kterým je pronásledování z politických důvodů. Problémy jí v zemi původu začaly v roce 2014, ale trvaly již od roku 1992. Dle vyjádření žalobkyně, v doplnění žaloby zmínila “ty největší” problémy.

7. Manžel žalobkyně byl v letech x – x členem ochranky bývalého prezidenta, Z. G., který byl x zabit. Případ jeho smrti byl uzavřen jako sebevražda, ale v roce x došlo na žádost prezidentovy rodiny k jeho obnovení s kvalifikací zabití. Manžel žalobkyně byl označován za iniciátora zabití a skrýval informace, které o případu věděl. V rámci obnoveného vyšetřování byl upozorněn, že nesmí opustit Gruzii. Rodině žalobkyně bylo verbálně vyhrožováno, přičemž výhružky se týkaly jí samotné a jejího syna. Byla i fyzicky napadena, měla neustále strach o život, začala se léčit. Potřebuje psychologickou léčbu. Žalobkyně má za to, že vyšetřování smrti někdejšího prezidenta nikdy neskončí. Jejího manžela chtějí obvinit ze zabití prezidenta a ona sama byla jako manželka vraha fyzicky i slovně napadena. Byla zbita, v důsledku čehož jí začaly zdravotní problémy – strach, deprese. Napadena byla asi devětkrát, jména útočníků nezná. Zná pouze jejich politickou příslušnost – jde o lidi z politické skupiny Manan Gamasaxurdia Irina Sarishvili (MGIS). Naposledy byla zbita v březnu 2016, kdy na ni čekaly dvě osoby, které ji odhodily. Po pádu ztratila vědomí, nic si proto nepamatuje. V květnu 2016 se rozhodla opustit Gruzii, protože pokračovalo psychické vyhrožování a fyzické napadání. Její zdravotní stav se zhoršil, chtěla spáchat sebevraždu – její život byl v nebezpečí. K potyčkám docházelo, pokud se potkali s lidmi „od Zviada“. Dvakrát se obrátila na policii, ale ta jí nijak nepomohla. Policie ani státní orgány jim v ničem nepomáhaly, proto se na ně neobraceli. Stížnost na policii nepodala, neboť Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. to nemělo smysl. Vždy obdržela negativní odpověď a nikdo jim nepomohl. Od března 2015 žila se svým manželem v obci Kvareli, odstěhovali se z Tbilisi. V Kvareli byli však stejně jako v Tbilisi fyzicky i slovně napadáni.

8. S ohledem na shora popsané se žalobkyně domnívá, že jí náleží azyl z politických důvodů dle § 12 písm. a) a písm. b) zákona o azylu. Poukazuje na znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 (čl. 10 odst. 2), dle které při posuzování otázky, zda má žadatel odůvodněnou obavu z pronásledování, není důležité, zda žadatel skutečně má rasové, náboženské, národnostní, sociální nebo politické charakteristické rysy, které vedou k pronásledování, jestliže původce pronásledování tyto rysy žadateli připisuje.

9. Žalobkyně má za to, že fyzické a psychické napadání, vyhrožování, kterému byla vystavena, dosáhlo ve svém souhrnu intenzity pronásledování ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 zákona o azylu. V tomto smyslu poukázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu v Brně (dále jen „NSS“; všechna rozhodnutí NSS citovaná v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz), konkrétně pak na rozsudek ze dne 14. 6. 2012, č.j. 6 Azs 4/2012-67 a rozsudek ze dne 19. 9. 2007, č.j. 1 Azs 40/2007-129. Žalobkyně byla napadena devětkrát a ataky pokračovaly v průběhu 25 let, kdy k novému napadání došlo při obnovení procesu. V souvislosti s tím zopakovala, že k poslednímu útoku došlo v březnu 2016, kdy byla zbita. V důsledku toho má psychické problémy, trpí depresemi a má neustálý strach o život.

10. Žalobkyně se neztotožňuje s odůvodněním rozhodnutí žalovaného na str. 5, konkrétně s částí, kde žalovaný uvádí, že žadatelčina výpověď je v rozporu s informací MZV ČR č.j. 126131/2015-LPTP ze dne 26. 2. 2016, z nichž vyplývá, že v Gruzii existuje reálná možnost obrátit se na policii v případě poškození způsobeného trestnou činností a této možnosti může využít kdokoliv, kdo se cítí trestnou činností poškozen. Efektivita policejního vyšetřování je stejně jako v jiných zemích ovlivněna mnoha faktory, např. lidským, množstvím finančních prostředků atd., avšak nelze říct, že by byla méně či více efektivní v porovnání se zeměmi EU. Lze rovněž reálně podat stížnost na nečinnost policie, a to na Generální inspekci policie. Odkazuje přitom na rozsudek NSS ze dne 16. 9. 2008 č.j. 3 Azs 48/2008-57 věnující se kritériím posouzení, zda je ochrana před vážnou újmou ze strany státu, kam má být žadatel navrácen dostatečná. Odkazuje také na rozsudek NSS ze dne 9. 2. 2010, č.j. 6 Azs 74/2009-51, dle kterého ,,mohou nastat situace, kdy není možné nebo účelné trvat na předchozím pokusu žadatele o mezinárodní ochranu usilovat o ochranu v zemi původu k tomu, aby mohla být považována podmínka nemožnosti ochrany vlastní země za splněnou...“ a na zprávy o zemi původu, které potvrzují problémy s nezávislostí soudnictví a vyšetřování trestných činů v zemi původu, a to především v politických případech nebo jinak významných případech. Problém je též zacházení ze strany policie, kde neexistuje nezávislý vyšetřovací mechanismus. Konkrétně se jedná o zprávy Amnesty International za rok 2016 ze dne 22. 2. 2017, Human Rights Watch o stavu lidských práv za rok 2016 ze dne 12. 1. 2017, Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu lidských práv v Gruzii za rok 2016, ze dne 3. 3. 2017. Z uvedených a žalobkyní citovaných zpráv v rozporu s odůvodněním žalovaného vyplývá, že ochrana státních orgánů v Gruzii není účinná, a to zvlášť v politicky motivovaných případech, kterým její případ bezesporu je.

11. Protože má žalobkyně důvodnou obavu vrátit se zpět do Gruzie, kde bude její fyzické nebo psychické pronásledování pokračovat, náleží jí dle jejího vyjádření též doplňková ochrana dle § 14a zákona o azylu. Z neustálých ataků má žalobkyně psychické problémy, prožívá deprese, které je nucena léčit užíváním léků.

12. Žalobkyně užívala Diazepam a Fenazepam. Trpěla nespavostí a bolestmi hlavy. Psychicky to nevydržela a začla se v Gruzii léčit. Měla neustále strach o život. Kvůli zdravotním problémům potřebuje léčbu. Uvedené považuje žalobkyně za důvody zvláštního zřetele hodné pro udělení humanitárního azylu ve smyslu § 14 zákona o azylu.

13. Ve shrnutí doplnění žaloby vyjadřuje žalobkyně svoji domněnku, že správní orgán nevyšel při svém rozhodování ze spolehlivě zjištěného stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, a Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. nesprávně konstatoval, že žalobkyně nebyla pronásledována dle ustanovení § 2 odst. 4 zákona o azylu, stejně tak neaplikoval ustanovení § 12 zákona o azylu, nepřihlížel ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo, zejména k informacím o zemi původu ohledně nezávislého soudnictví a vyšetřování trestných činů v Gruzii. Žalobkyni hrozí v Gruzii vážná újma, neboť kvůli vyšetřování případu je ona a její rodina neustále napadána. Navrhla proto, aby soud předmětné rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného a replika žalobkyně

14. Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za zákonné, přezkoumatelné, vycházející z dostatečně zjištěného stavu věci a respektující ustálenou judikaturu. Žalobní námitky nejsou dle něj způsobilé zpochybnit důvodnost rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany jak v podobě azylu, tak doplňkové ochrany. Pro řízení před soudem odkázal žalovaný na obsah spisového materiálu shromážděného ve věci, a na vydané rozhodnutí.

15. Podle názoru žalovaného nebylo žalobou zpochybněno jeho rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, proto navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

16. V replice žalobkyně na vyjádření žalovaného již nezazněla jiná než shora uvedená argumentace.

VI. Posouzení věci krajským soudem

17. Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“). Ve svém rozhodnutí soud vyšel ze skutkového a právního stavu výše zjištěného (§ 77 odst. 2 s.ř.s.) a konstatoval, že závažnější pochybení v průběhu správního řízení a v napadeném rozhodnutí neshledal. Ve věci rozhodl bez nařízení jednání, v souladu s ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s., a to se souhlasem obou účastníků řízení.

18. Na základě listin obsažených ve správním spise krajský soud konstatuje, že žalobkyně podala dne 18. 1. 2017 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR. V rámci poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu dle § 10 odst. 2 zákona o azylu dne 23. 1. 2017 i v rámci pohovoru k této žádosti z téhož dne, uvedla žalobkyně identické údaje a popsala identické události tak, jako ve své žalobě (viz. čl. II). V rámci pohovoru uvedla snad jen nad rámec v žalobě vyjádřeného, že její syn (nar. v roce x) a manžel zůstali v Tbilisi, ze kterého ona v květnu 2016 odjela. V Gruzii bylo vyhotovení cestovního pasu jejího syna komplikované, proto mu jej zařídila ona “v listopadu z Evropy”. Kromě napadení popsaných v žalobě popsala navíc v rámci pohovoru žalobkyně: - napadení v létě 2014, kdy jí ve chvíli, když vycházela z obchodu napadla slovně neznámá žena, tahala ji za vlasy, žalobkyně upadla, ta žena ji udeřila a utekla - napadení v září 2015, opět v Tbilisi, byla v přítomnosti svého manžela, když jej začali slovně napadat vojáci ze skupiny Mchedrioni, vznikla ze všeho rvačka, ona byla mezi nimi; manžela žalobkyně zbili, spolu s ním proto zavolala policii, která však nijak nereagovala - v roce 2012 po ní v restauraci hodil někdo ze společnosti oslavující narozeniny dítěte G. A. telefon a po manželovi lahev - koncem ledna 2016 byli s manželem na návštěvě u jejich kamaráda, který se jejího manžela se zbraní namířenou na jeho čelo zeptal, proč nemohl pohlídat prezidenta; snažila se pomoci manželovi, stála mezi nimi, udeřili ji, pak ji tahali za vlasy ven, pomohli jí jiní přítomní přátelé - v roce 2013 byl slovně napaden syn žalobkyně, kterého jeden ze spolužáků označil za “syna vraha”; když se záležitost řešila s rodiči studentů ve škole, otec dítěte, které slovně napadlo jejího syna, po ní hodil knihu. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. Shora popsané události, spolu s posledním útokem z března 2016, kdy ji dvě neznámé osoby odhodily a ona ztratila vědomí (viz čl. II), označuje žalobkyně tak, že je to “to, co mělo váhu”. Situací, kdy jí tahal někdo za vlasy nebo plival do obličeje bylo moc. Obsahy uvedených pohovorů jsou podrobně popsány v odůvodnění napadeného rozhodnutí, krajský soud na ně proto v podrobnostech odkazuje.

19. Součástí správního spisu jsou dále informace shromážděné žalovaným ohledně politické, bezpečnostní a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Gruzii. Při posouzení žádosti žalobce žalovaný konkrétně vycházel z Informací MZV ČR č. j. 98834/2015-LPTP ze dne 17. 6. 2015, č. j. 126131/2015-LPTP ze dne 26. 2. 2016, č. j. 103507/2016-LPTP ze dne 3. 6. 2016, č. j. 90712/2017-LPTP ze dne 1. 3. 2017; Výroční zprávy Human Rights Watch 2017 - Gruzie ze dne 12. 1. 2017, Výroční zprávy Freedom House 2016 - Gruzie ze dne 27. 1. 2016, Informace Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) – Údaje o zemi – Gruzie z prosince 2016, Informace belgického úřadu pro cizince (IBZ) ze dne 27. 6. 2014 – Dostupnost zdravotní péče, Informace OAMP – Bezpečnostní a politická situace v zemi – Gruzie, listopad 2016, článku Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda ze dne 23. 10. 2009, článku Kavkazský uzel ze dne 17. 7. 2015.

20. Po skončení pohovoru dne 7. 7. 2017 byla žalobkyni dána možnost doložit případné podklady, dokumenty či jiné materiály do 21. 7. 2017. V této lhůtě doložila žalobkyně dopis bývalého gruzínského předsedy vlády, V. G.. Žalobkyni byla současně dána možnost dle § 36 odst. 3 správního řádu seznámit se s podklady pro rozhodnutí, uvedla ale, že se s nimi seznámit nechce, ani se k nim vyjadřovat.

21. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci poté dospěl krajský soud k následujícím právním závěrům.

22. Krajský soud předesílá, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47).

23. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

24. Zákon o azylu upravuje v ustanovení § 12 důvody udělení azylu tak, že azyl se udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

25. V ustanovení § 13 zákona o azylu je upraven azyl za účelem sloučení rodiny, který lze udělit rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14 v případě hodném zvláštního zřetele, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Humanitární azyl upravuje ustanovení § 14, který lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany není zjištěn důvod pro její udělení podle § 12 zákona o azylu. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

26. Zákon o azylu dále v ustanovení § 14 a) upravuje důvody udělení doplňkové ochrany, která se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, hrozilo by mu skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2) a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Přitom za vážnou újmu se podle odst. 2 považuje c) uložení nebo vykonání trestu smrti, d) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, e) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo f) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

27. V ustanovení § 14 b) cit. zákona je upravena doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, v odst. 1 je uvedeno, že rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Přitom dle odst. 2 se pro tyto účely rozumí rodinným příslušníkem a) manžel či partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 11 28. Žalobkyně ve své žalobě vyjádřila přesvědčení, že má nárok na udělení azylu na základě ustanovení § 12 písm. a), písm. b) zákona o azylu (body 6-9), případně jí měl být udělen humanitární azyl dle § 14 zákona o azylu (bod 12) a náleží jí i doplňková ochrana dle § 14a zákona o azylu (bod 11).

29. Krajský soud ovšem po provedeném přezkumném řízení dospěl k závěru, že v průběhu správního řízení ani řízení před soudem uvedené tvrzení žalobkyně prokázáno nebylo. Krajskému soudu po přezkoumání věci nezbývá než konstatovat, že žalobní námitky považuje za zcela obecné. V řízení žalobkyně neuvedla nic, z čeho by bylo možné usuzovat, že byla v zemi svého původu v minulosti pronásledována z azylově relevantních důvodů nebo z čeho lze soudit, že pro případ návratu pociťuje jakékoliv azylově relevantní obavy, jakoukoliv hrozbu vážné újmy. Krajský soud je s žalobkyní ve shodě v otázce spojitosti mezi pronásledováním a azylově relevantními důvody ve smyslu § 12 písm. a) i § 12 písm. b) zákona o azylu. V souladu s žalobkyní (bod 8), jejím odkazem na znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 (čl. 10 odst. 2) i s ustálenou judikaturou NSS lze konstatovat, že není rozhodné, zda žalobkyně politické názory, pro které je pronásledována nebo pro které jí pronásledování hrozí, skutečně zastává. Podstatné a dostačující je, zda jí tyto aktivity mohly být připisovány a zda v důsledku toho byla pronásledována nebo se důvodně pronásledování mohla obávat (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 13. 8. 2008, č.j. 2 Azs 45/2008-67). Soud tedy konstatuje, že samotné připisování politických aktivit, v důsledku kterého by byla žalobkyně pronásledována nebo by se pronásledování pro připisované politické aktivity mohla obávat, by bylo naprosto dostačujícím důvodem pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu. Důvodem žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu však nebyly odůvodněné obavy z pronásledování. Dle názoru krajského soudu totiž žalobkyně v zemi původu nezažila skutečnosti, jež by s ohledem na svoji intenzitu a četnost pronásledováním vůbec mohly být. Důvodem její žádosti o Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. mezinárodní ochranu nemohly být dle krajského soudu, s přihlédnutím k osobním poměrům žalobkyně, vyplývajícím ze spisového materiálu, obavy z případného pronásledování. Krajský soud nedospěl k závěru, že by skutečnosti uvedené žalobkyní mohly být azylově relevantním důvodem, neboť jednání, která popisuje, nelze ani v jejich souhrnu považovat za pronásledování. Bez ohledu na nedostatečnou intenzitu či četnost jednání, je důležité poukázat na ustálenou judikaturu krajských soudů, dle které nejsou pronásledováním ani nezákonné postupy určitých složek státní správy, pokud se je žadatel o azyl nepokusil řešit instančním či jiným právním způsobem. K tomu lze uvést právní větu rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 30. 8. 2012, č.j. 61Az 4/2012-66: „Pokud se žadatel o azyl (státní příslušník Ukrajiny) podle zpráv o zemi původu může bránit proti postupu policie podáním stížnosti a této možnosti nevyužije, není možno v jednání policejních orgánů spatřovat pronásledování za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.“ Žalobkyně sice v žalobě uvádí, že se pokusila útoky vůči ní a jejímu manželovi dvakrát řešit s policisty, ze spisového materiálu však jednání žalobkyně, které by bylo možné chápat jako instanční stížnost na policejní orgán, nijak nevyplývá. Sama žalobkyně nic takového v rámci řízení o žádosti o mezinárodní ochranu neuvedla. Skutečnost, že žalobkyně možnosti ochrany ze strany státních orgánů nevyužila, nelze klást státu původu k tíži. Krajský soud je i pro shora uvedené toho názoru, že žalovaný se problematice existence důvodů pro udělení azylu dle § 12 písm. a), a písm. b) zákona o azylu věnoval velmi podrobně na straně 4 – 6 napadeného rozhodnutí a k jeho závěrům nemá krajský soud připomínek.

30. Podmínky ustanovení § 13 a § 14b) zákona o azylu, jak byly uvedeny shora, naplněny nejsou, žalobkyně ani žádné skutečnosti ohledně v ČR případně žijících rodinných příslušníků, v souvislosti s nimiž by přicházela v úvahu aplikace závěrů o možném sloučení rodiny, neuváděla.

31. Krajský soud ani žalovaný podmínky humanitárního azylu žádné neshledal. Žalobkyně se domnívá, že tyto u ní byly naplněny s ohledem na její psychický stav (bod 12). V Gruzii jí byla poskytnuta dostatečná péče o její duševní zdraví. K léčbě, kterou absolvovala již v Gruzii, neměla během správního řízení ani řízení před soudem žádných připomínek. Sama do pohovoru dne 23. 1. 2017 uvedla, že když se léčí, cítí se přiměřeně dobře, ale když se neléčí, tak má strachy, deprese, bolesti hlavy a necítí se dobře. Žalobkyně neuvedla žádnou skutečnost, kterou by bylo možné považovat za zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu z humanitárního důvodu.

32. Správní orgán dle krajského soudu postupoval zcela v souladu s ustanovením § 28 zákona o azylu a zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ustanovení § 14a zákona o azylu. Dle ustanovení § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle ustanovení § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území ČR těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování. V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. jak z informací od žalobkyně, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, které lze označit za transparentní, objektivní a aktuální v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí a vypořádal se s nimi při posuzování skutečnosti, zda žalobkyni hrozí pro případ návratu vážná újma ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu. Dospěl k závěru, že tomu tak není. Z pohledu doplňkové ochrany se opětovně zabýval žalobkyní tvrzeným důvodem pro udělení azylu dle ustanovení § 12 zákona o azylu, tj. obavou z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, přičemž zopakoval své závěry výše uvedené. Tyto závěry soud považuje za správné a souladné s ustálenou judikaturou NSS, dle které „kroky státních orgánů na ochranu před vážnou újmou lze mít za přiměřené, a tudíž ochranu za poskytnutou mimo jiné tehdy, je-li ve státě, kam má být žadatel navrácen, zaveden účinný právní systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup.“ (rozsudek NSS ze dne 16. 9. 2008, č.j. 3 Azs 48/2008-57). Podle Informace MZV ČR č.j. 103518/2016-LPTP, ze dne 3. 6. 2016 nic nenasvědčuje ani tomu, že by žalobkyně byla v případě svého návratu do vlasti jakkoli postižena za svoji azylovou žádost v ČR. V odůvodnění této části rozhodnutí žalovaný vycházel jak z informací od žalobkyně, tak z informací získaných v průběhu správního řízení, které lze označit za objektivní, transparentní a aktuální v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobkyně neuvedla a žalovaný ani soud nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by žalobkyni mohla v případě návratu do vlasti hrozit vážná újma formou uložení nebo vykonání trestu smrti, který byl navíc v Gruzii zrušen. Žalovaný se vypořádal i s neexistencí hrozby v podobě mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, když mj. přiléhavě poukázal na čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení předmětného článku. Aby byl případný trest ponižující, muselo by doprovodné ponížení a pokoření dosáhnout mimořádného stupně úrovně, jejíž ohodnocení závisí na souhrnu všech okolností případu. Žalobkyní popisované potíže nelze subsumovat pod výše definovanou hrozbu vážné újmy. Nadto, jak je již výše uvedeno, situaci v Gruzii nelze označit za případ, kdy by státní orgány nebyly schopny a ochotny zajistit ochranu svým občanům, jak namítá žalobkyně ve své žalobě. Pouhá skutečnost, že tak žalobkyně neučinila, nemůže odůvodňovat závěr, že by jí taková ochrana nebyla poskytnuta, resp. že by byla poskytnuta neúčinně (srovnej rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 6 Azs 8/2003). V souvislosti s tím žalovaný správně uzavřel s odkazem na Informaci MZV ČR ze dne 26. 2. 2016, č. j. 126131/2015-LPTP, že žalobkyni nic nebránilo obrátit se v případě shora uvedených obav na gruzínské státní orgány s žádostí o pomoc, o což se vůbec nepokusila. Krajský soud tak plně souhlasí se závěrem žalovaného, že žalobkyni v případě návratu do vlasti hrozba vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, ani ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech, nehrozí. Žalovaný se vypořádal i s otázkou, zda by žalobkyni mohla hrozit nějaká újma v souvislosti s tím, že v zahraničí požádala o mezinárodní ochranu. Zde odkázal na zprávu MZV ČR č. j. 98834/2015-LPTP ze dne 17. 6. 2015, z níž vyplývá, že zastupitelskému úřadu ČR v Tbilisi, ani Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky není známo, že by byli neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu po návratu do Gruzie nějakým způsobem perzekuováni, diskriminováni či znevýhodňováni ze strany státních orgánů či soukromých osob. Z Informace MZV ČR č. j. 103507/2016-LPTP ze dne 3. 6. 2016 se podává, že se situace v Gruzii od loňského roku nezměnila. Závěrem žalovaný zdůvodnil, jakým způsobem dospěl k závěru, že v Gruzii neprobíhá žádný mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt a že vycestování žalobce není v rozporu s mezinárodními závazky ČR.

33. Soud má po provedeném přezkumu za to, že žalovaný se dostatečně a přezkoumatelným způsobem zabýval všemi zákonnými důvody pro udělení některé z forem doplňkové ochrany, jakož i posouzením hledisek vážné újmy dle § 14a odst. 2 zákona a azylu, a proto se s jeho závěry a odůvodněním i této části rozhodnutí ztotožňuje a dovoluje si na ně v podrobnostech odkázat. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

34. Žalobní námitky v tomto směru tedy považuje soud za nadnesené a nedůvodné. Uzavírá, že neshledal namítané vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí a konstatuje, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného je v souladu s ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Soud rovněž neshledal, že by žalovaný neúplně zjistil skutkový stav. Naopak soud dospěl k závěru, že v odůvodnění jsou jasně jmenovány důkazy, z nichž žalovaný čerpal svá skutková zjištění. Ta jsou v rozhodnutí přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z provedených důkazů. Skutkový stav soud shledal jako přiléhavě právně posouzený a s právním názorem žalovaného se ztotožnil. Pro výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobkyni, která ve věci úspěch neměla. Z obsahu soudního spisu je však patrné, že žalovanému žádné náklady v řízení před soudem nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení