31 Az 8/2018 - 207

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Magdalenou Ježkovou ve věci žalobkyně: Y. J. zastoupena Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem Farní 19, 738 01 Frýdek-Místek proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. února 2018, č. j. OAM-102/ZA- ZA11-VL13-2015, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. února 2018, č. j. OAM-102/ZA-ZA11-VL13-2015, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 39 518 Kč do rukou jejího zástupce do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Včas podanou žalobou namítala žalobkyně nezákonnost shora identifikovaného rozhodnutí, kterým žalovaný rozhodl o její žádosti o mezinárodní ochranu tak, že se tato ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

I. Žalobní body

2. V úvodu žaloby označila žalobkyně napadené rozhodnutí za nezákonné a vytkla mu porušení ust. § 3, § 2 odst. 4, § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), dále ust. § 12 písm. a) a b) a § 14a zákona o azylu a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, čl. 3 Úmluvy proti mučení a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Následně věnovala pozornost vylíčení skutkového stavu věci.

3. Žalobkyně dále uvedla, že má odůvodněný strach z pronásledování, a to z důvodu jejího náboženského vyznání. Ve své výpovědi žalobkyně uvedla, že je členkou neregistrované (tzv. domácí) křesťanské církve. Z její výpovědi dále vyplývá, že jak obavy její, tak obavy jejího okolí z pronásledování ze strany státu, jsou postaveny na racionálním základě. Žalobkyně byla vystavena jednání ze strany státu, které v ní vzbudilo důvodné obavy z pronásledování.

4. Uvedla, že v důkazních materiálech k Čínské lidové republice je zcela jednoznačně uvedeno, že členové domácích nepovolených církví jsou pro svou víru pronásledováni, soustavně rušeni raziemi v místech setkání, zadržováni, ponižujícím způsobem vyslýcháni, následně rovněž v mnohých případech trestně stíháni a trestáni odnětím svobody, dále jsou mučeni a v některých případech beze stopy mizí. Dále je členům těchto církví zabavován náboženský materiál, knihy apod., ale i peníze, a to bez opory v zákoně. Tyto informace vyplývají konstantně ze všech relevantních důkazů ve správním spisu, a to jak z důkazů provedených, tak i z důkazů protiprávně neprovedených. Nutno proto odmítnout závěry žalovaného, na základě kterých implicitně dovozuje, že obavy žalobkyně nejsou racionální, tedy důvodné.

5. Žalobkyně měla za to, že naplnila podmínky pro udělení azylu ve smyslu Ženevské úmluvy i azylového zákona, když podle smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství v Čínské lidové republice. Ten je zřejmý z osobních výpovědí žalobkyně, kdy přímo její rodiče zmizeli beze stopy, načež policie opakovaně vtrhla do jejího obydlí a ukradla jim úspory, resp. prostředky na živobytí. Policie také iniciovala šikanování, vyhrožování a vydírání žalobkyně ve škole z důvodu jejího náboženského vyznání. Z těchto důvodů byla posléze žalobkyně vyhozena ze školy a nemohla si najít oficiální práci. V bytě žalobkyně byli zatčeni kazatelé její církve, od té doby žila žalobkyně de facto na útěku.

6. Žalobkyně je přesvědčena, že prokazatelně poskytla relevantní důvody, proč se obává jakéhokoli dalšího pobytu na území Číny, a to na základě osobních zkušeností s pronásledováním a porušováním základních lidských práv. Skutečnosti prožité a popsané žalobkyní v průběhu správního řízení pak nepochybně dle jejího názoru spadají pod pojem pronásledování a odůvodněné obavy z pronásledování, jak je definován zákonem a kvalifikační směrnicí. O hrozbě pronásledování žalobkyně pak také svědčí skutečnost, že v Číně jsou nadále v provozu převýchovné pracovní tábory, které zadržují členy náboženských a duchovních skupin. Dané skutečnosti, prožité žalobkyní, případně jí hrozící, pak nepochybně spadají pod pojem pronásledování a odůvodněné obavy z pronásledování, jak je definován zákonem a kvalifikační směrnicí. Žalobkyně nejen že napřímo zažila pronásledování ze strany policejních orgánů, ale rovněž pozorovala zadržování a perzekuci ostatních křesťanů v zemi, v první řadě svých rodičů.

7. Žalobkyně zdůraznila, že neměla možnost využít vnitřního přesídlení, resp. takové přesídlení by bylo naprosto neúčelné. Svůj názor podpořila judikaturou Nejvyššího správního soudu. Uvedla, že z informací dostupných o zemi původu žalobkyně vyplývá, že k pronásledování křesťanů dochází na celém území Číny. Zvláště pak žalobkyně poukázala na zprávu organizace ChinaAid, z jejíchž statistik vyplývá, že pronásledování křesťanů probíhá masově ve všech částech země. Z dokumentů o zemi původu rovněž vyplývá, že vnitřní přesídlení obecně není snadné, nadto je stěhování samo o sobě podezřelé a vzbuzující zvýšený zájem úřadů. Vnitřní přesídlení by tak z hlediska ochrany před pronásledováním nebylo efektivním řešením její situace a ochrana v Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. žádné další části Číny nesplňuje minimální standard ochrany lidských práv. Ze zpráv o dodržování lidských práv v Čínské lidové republice vyplývá, že rok 2014 byl rokem, kdy zde docházelo k nejintenzivnější perzekuci křesťanů od dob tzv. kulturní revoluce z přelomu 60. a 70. let 20. století, načež v roce 2015 tato perzekuce ve značné míře eskalovala. Upozornila, že skutečnost, že vnitřní přesídlení v rámci Číny není možné, je známa žalovanému i z úřední činnosti, kdy v rámci řízení vedených žalovaným byl čínským křesťanům ve skutkově i časově obdobných věcech udělen azyl. Tito žadatelé žádali o azyl z totožných důvodů a ve shodném časovém období jako žalobkyně. Jelikož je nemožnost vnitřního přesídlení podmínkou pro udělení azylu, je zřejmé, že správní orgán tuto nemožnost vzal za prokázanou v jiných správních řízeních, časově i skutkově shodných se správním řízením proběhnuvším u žalobce. Pro úplnost žalobkyně navrhla k důkazu vyžádání rozhodnutí vydaných žalovaným v obsahově i časově obdobných věcech a to č.j. OAM-872/ZA-ZA02-P15-2015 z 7.2.2018, č.j. OAM- 256/ZA-ZA11-ZA16-2016 z 1.2.2018, č.j. OAM-855/ZA-ZA05-K07-2015 z 1.2.2018, č.j. OAM-125/ZA-ZA11-ZA16-2016 z 7.2.2018 od žalovaného, kdy z těchto rozhodnutí vyplývá, že správní orgán má za prokázané, že vnitřní přesídlení čínských křesťanů v rámci Číny není možné. Splnění podmínky selhání ochrany v zemi původu prokazují kromě výpovědi žalobkyně i mnohé zprávy o stavu dodržování lidských práv a svobod v Číně. Přípustnost a relevance těchto zdrojů vyplývá mimo jiné i ze závěrů Nejvyššího správního soudu vyslovených v rozsudku ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 6 Azs 235/2004. Upozornila, že skutečnost, že žalovanému je z úřední činnosti známo selhání vnitrostátní ochrany křesťanů v Číně, je zcela zřejmá rovněž ze skutkově i časově obdobných řízení vedených žalovaným, ve kterých byl čínským křesťanům udělen azyl.

8. Z opatrnosti žalobkyně upozornila, že v případě neudělení azylu by dle jejího názoru bylo na místě ex lege udělit doplňkovou ochranu. V daném případě jsou zjevné důvodné obavy, že v případě vrácení žalobkyně do Čínské lidové republiky jí hrozí nebezpečí vážné újmy, tedy mučení a nelidské či ponižující zacházení či trestání. Je zde také dána hrozba usmrcení žalobkyně, byť zřejmě ne ve formě uložení trestu smrti (což však také nelze vyloučit např. ve formě nařčení ze špionáže, zrady apod.), nýbrž faktického usmrcení bez předchozího formálního procesu.

9. Žalobkyně zdůraznila, že zatímco žalovaný nepřeložil její důkazní materiály a využil pouze omezeného množství důkazních materiálů, rozhodně se nevypořádal s otázkou, zda jsou podobné obavy liché. Správní orgán se tak znovu dopustil pochybení, když za stavu absence důkazů vytvořil nesprávný závěr ohledně neodůvodněnosti žádosti žalobkyně. Je jen s podivem, že dle správního orgánu nelze zadržení jejich rodičů, vtrhnutí do jejího obydlí a krádež rodinných úspor, resp. prostředků na obživu, vyhození ze školy atd. považovat za útok na její lidská práva ve smyslu čl. 5 Všeobecné deklarace lidských práv. Vzhledem k tomu, že správní orgán sám připouští problematický standard ochrany lidských práv v Číně, domnívá se žalobkyně, že bylo na něm, aby prokázal, že by její osobě po návratu do Čínské lidové republiky skutečné nebezpečí ze strany čínských orgánů nebezpečí nelidského ponižujícího jednání nehrozilo. K obavě z návratu a k možnosti zmizení osob na území Čínské lidové republiky hovoří také celé spektrum žalobkyní doložených důkazů, jejichž překlad si správní orgán pro údajnou hospodárnost řízení nezajistil. Jedním ze zmíněných důkazů je např. příběh nositele Nobelovy ceny L. X., především příběh jeho manželky L. X., která po smrti manžela skutečně zmizela, byť se na rozdíl od žalobkyně jednalo o veřejně známou osobnost, která je postrádána větším spektrem osob.

10. Neudělením doplňkové ochrany tak žalovaný dle názoru žalobkyně porušil § 14a odst. 1 zákona o azylu a zasáhl do jejich práv chráněných čl. 33 odst. 1 Ženevské úmluvy; čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení a trestání; čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

11. Žalobkyně dále namítala, že napadené rozhodnutí je zcela nepřezkoumatelné, a to v prvé řadě z důvodu jeho nesrozumitelnosti. Vykazuje totiž tak závažné textové a formulační nedostatky, že mu nelze porozumět a pochopit, jaké konkrétní důvody vedly žalovaného k vydání zamítavého rozhodnutí. Skutkové závěry jsou formulovány natolik obecně, že jsou zcela neurčité a nekonkrétní a na mnoha místech si vzájemně odporují a protiřečí. Žalobkyně má za to, že pro nepřezkoumatelnost je nutno zrušit napadené rozhodnutí ex offo. K textovým a formulačním nedostatkům uvedla žalobkyně především skutečnost, že velmi podstatná část rozhodnutí, počínaje pátým odstavcem na straně 14 napadeného rozhodnutí, začínající slovy „Správní orgán při posuzování žádosti...“, až po první odstavec na straně 23 napadeného rozhodnutí, končící slovy„...či jiným způsobem informovány o skutečnosti, že zde žadatelka žádala o mezinárodní ochranu.“, je naprosto identická s pasáží začínající 5. odstavcem na straně 31 napadeného rozhodnutí a končící prvním odstavcem na straně 40 napadeného rozhodnutí.

12. Žalobkyně rovněž upozornila na větnou konstrukci užitou žalovaným jakožto paušální důvod pro neprovedení jakýchkoliv důkazů navržených žadatelkou. Tato větná konstrukce, která se v napadeném rozhodnutí poprvé objevuje na straně 17, třetí odstavec, zní doslovně takto: „Správní orgán závěrem připomíná, že nezpochybňuje obecnou problematickou situaci křesťanských náboženských menšin a jejich věřících v Číně a i z tohoto důvodu nebylo nutné předložené další obecné materiály od žadatelky či jejího právního zástupce překládat a zařadit je mezi další podklady pro vydání rozhodnutí.“ 13. Tuto větnou konstrukci žalovaný do napadeného rozhodnutí nakopíroval dokonce desetkrát, kdy se poprvé vyskytuje na straně 17, odst. 3 napadeného rozhodnutí, dále pak na straně 18 v prvním i druhém odstavci, dále se vyskytuje na straně 19 v prvním odstavci, na straně 20 v prvním odstavci, na straně 22 se tato větná konstrukce vyskytuje na šestém řádku od konce, dále pak na straně 34 v posledním odstavci, rovněž na straně 36 v prvním odstavci, na straně 37 v prvním odstavci a konečně také na straně 40 v prvním odstavci. Dále napadené rozhodnutí uvádí (str. 38), že se správní orgán dokumenty doloženými žadatelkou samozřejmě zabýval a každý tento podklad vyhodnotil. Na téže straně však správní orgán uvádí, že uvedené dokumenty ani nepřekládal do českého jazyka, a to údajně z důvodu hospodárnosti.

14. V napadeném rozhodnutí je zjevný rozpor mezi tvrzením žalovaného, že na jedné straně neprováděl překlad doložených materiálů, avšak na druhé straně tvrdí, že je mu zcela zjevně zřejmé, že obsah těchto materiálů (se kterými se pro absenci překladu nemohl seznámit) je zcela totožný a závěrů, jako materiály opatřené žalovaným. Žalovaný v této části tvrdí dvě navzájem se vylučující skutečnosti. Napadené rozhodnutí rovněž ve vztahu k věrohodnosti žalobkyně výslovně konstatuje (str. 36), že nezpochybňuje věrohodnost výpovědí žalobkyně ohledně její příslušnosti ke konkrétní náboženské skupině, či její tvrzení o životě v zemi jejího původu a konkrétních potížích. Jednání policistů hodnotí napadené rozhodnutí, že ji policisté navštěvovali doma (str. 27). Jednání policistů vůči žalobkyni bylo zcela evidentně nesprávně posouzeno. Tyto závěry jsou v takovém rozporu, že rozhodnutí není možné přezkoumat.

15. Nepochopitelné a zcela nepravdivé označila žalobkyně tvrzení žalovaného, že nikdy ani neuvedla konkrétní a relevantní skutečnosti ohledně nebezpečí při návratu do Číny. Přitom je zjevné, že tyto skutečnosti byly žalobkyní uvedeny např. v rámci pohovoru konaného dne 16. 11. 2016, kdy na otázku žalovaného „čeho se bojíte v případě návratu do vlasti“ žalobkyně odpověděla, že bude stále v nebezpečí, velice se bojí toho, že by ji ve vlasti našli a zatkli. Uvedené tvrzení žalovaného tak není pouze nepřesvědčivé, ale zcela zjevně také nepravdivé a vnitřně nekonzistentní a rozporné. Rovněž z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí zcela nepřezkoumatelné.

16. Napadené rozhodnutí je rovněž dle žalobkyně nepřezkoumatelné ohledně prokázaného stavu a míry pronásledování křesťanů v Číně. Přitom skutkové závěry, které správní orgán učinil o Číně, tedy zemi původu žalobkyně, nelze vůbec z napadeného rozhodnutí zjistit. Žalovaný ve Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. výše uvedených částech odůvodnění pouze uvádí, co nepopírá a nezpochybňuje, avšak nečiní žádné pozitivní skutkové zjištění. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné i proto, že téměř shodné důvody, které (zřejmě) vedly žalovaného k zamítnutí žádosti o azyl žalobkyně (např. tvrzení ohledně ekonomických motivů žalobkyně, údajně bezproblémové vyřízení pasu, uvedení nepravdivých údajů do žádosti o vízum, atd.) vedly k udělení azylu ve věcech skutkově i časově obdobných, jak je zřejmé z rozhodnutí žalovaného č.j. OAM-872/ZA-ZA02-P15-2015 z 7.2.2018, č.j. OAM-256/ZA-ZA11-ZA16-2016 z 1.2.2018, č.j. OAM-855/ZA-ZA05-K07- 2015 z 1.2.2018, č.j. OAM-125/ZA-ZA11-ZA16-2016 z 7.2.2018.

17. Žalovaný se dle názoru žalobkyně vůbec nevypořádal s navrhovanými důkazy, ani z jeho odůvodnění neplyne, proč neprovedl výše uvedené zcela konkrétní a relevantní důkazy. Proto žalovaný řízení zatížil vadou, která měla za následek vydání nezákonného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že žalovaný v celém svém rozhodnutí tvrdí, že je seznámen se situací v Číně, a že nepopírá problematičnost postoje čínské vlády k náboženským skupinám, je zarážející, že na druhé straně pak v rozhodnutí uvádí, že žalobkyni v Číně nehrozí jakékoliv nebezpečí. Žalovaný pak naprosto popírá veškeré zásady logiky, kdy z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobkyni v Číně hrozí a zároveň nehrozí nebezpečí. Takovýto výsledek rozhodování nelze akceptovat. Navíc žalovaný využil pouze omezené množství materiálu o zemi původu, přičemž ani tyto nevyhodnocují zemi původu jako bezpečnou, a přesto rozhodnutím žalobkyni mezinárodní ochranu nepřiznal. Rozhodnutí je tak nepodložené a vnitřně rozporné, když žalovaný o Číně její nebezpečnost prohlásil a žalobkyni neposkytl žádnou ochranu.

18. Žalobkyně uvedla, že navrhla k důkazu jako jeden z relevantních materiálů pro vyhodnocení žádosti také zprávu Ministerstva zahraničních věcí č. j. 98863/2015- LPTP ze dne 17. 6. 2015, kdy tento materiál hovoří o zatýkání i mizení osob navrátivších se po neúspěšné žádosti o mezinárodní ochranu na území Číny. Žalobce je přesvědčen, že se jedná o naprosto přesvědčivý a průkazný materiál, který jasně prokazuje oprávněnost obav žadatelky z návratu do země původu. Žalovaný tento důkazní materiál odmítl pro své rozhodnutí využít, a to se zcela nepřesvědčivým odůvodněním, které vyvolává důvodné pochyby o snaze žalovaného zjistit skutkový stav v souladu se zásadou materiální pravdy. Nelze se ubránit dojmu, že tento důkaz byl účelově pominut, aby nebyl žalovaný nucen udělit azyl či doplňkovou ochranu žalobkyni. Žalovaný tak na jednom místě říká, že praxe, kterou zpráva popisuje, již není pro řízení relevantní, neboť se od roku 2015 zřejmě mohlo mnohé změnit, ale zároveň vlastně ani sám nezkoumá, jaký by byl aktuální obsah této zprávy. Ve světle této zprávy, kterou žalovaný zcela nedůvěryhodně a nepřesvědčivě ignoroval, byť byla součástí spisu a byť byla vydána na výslovnou žádost žalovaného, se jeví jako obzvlášť absurdní tvrzení žalovaného, že se žalobkyně nemá při návratu do Číny čeho obávat, neboť jí zde nehrozí jakékoliv nebezpečí. Žalovaný tak naprosto ignoruje skutečný stav a obsah spisu. K obavě z návratu a k možnosti zmizení osob na území Čínské lidové republiky hovoří také celé spektrum žalobkyní doložených důkazů, jejichž překlad si správní orgán pro údajnou hospodárnost řízení nezajistil.

19. Je naprosto nesmyslné se dle žalobkyně domnívat, že by se při případném návratu do Číny nezaměřily zdejší orgány na rozpor mezi krátkodobým turistickým vízem, které bylo žalobkyni uděleno, a skutečností, že více než 2 roky pobývala v České republice. Přitom zejména v evropských státech, ale zároveň i ve většině států světa, je vyloučeno bez jakéhokoli statusu dlouhodobě pobývat. Žalobkyně by tak byla ve zcela reálném nebezpečí v případě návratu do Číny, neboť její žádost o mezinárodní ochranu je i bez výslovného prohlášení České republiky z výše uvedených skutečností zjevná.

20. Neobstojí tak dle názoru žalobkyně tvrzení žalovaného, že jí byly vydány cestovní dokumenty bez jakýchkoli problémů. Žalobkyně má naopak za to, že v případě, kdy by uvedla pravdivé údaje, nejenže by jí nebylo dovoleno vycestovat, ale mohla by být zadržena čínskými orgány. K tomu podotkla, že pronásledování křesťanů v Čínské lidové republice nemusí být nutně zcela centralizováno. Lze se také domnívat, že o mučení křesťanů se nepíší úřední protokoly a toto Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. faktické jednání nemívá své “číslo jednací”. Dokonce i méně závažné prohřešky proti lidským právům nebudou podléhat centrální evidenci. Celníci na letišti zřejmě neměli přístup do evidence, kde je žalobkyně vedena jako nežádoucí či problémová osoba s ohledem na její náboženství. To však v žádném případě nesvědčí o neexistenci pronásledování žalobkyně, resp. jejího odůvodněného strachu z pronásledování. Nesvědčí to ani o “naprostém nezájmu” čínských úřadů o osobu žalobkyně. Nadto leželo důkazní břemeno ohledně organizace čínských policejních složek na žalovaném, a to s ohledem na konstantní judikaturu, např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2008, č. j. 9 Azs 64/2008-67.

21. Dále žalobkyně uvedla, že na stranách 29 a 30 napadeného rozhodnutí poukazuje žalovaný na judikaturu, kterou však vykládá zcela tendenčně a rovněž tímto zakládá důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. V rámci své argumentace správní orgán odkazuje na několik soudních rozhodnutí. Jedná se o rozhodnutí krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Tato rozhodnutí však správní orgán vykládá nesprávně a v rozporu s jejich pravým významem a závěry. Žalovaný mimo jiné odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004-79, jehož skutkové a právní závěry chce žalovaný aplikovat na daný případ. Nutno však podotknout, že skutkový stav, na základě kterého Nejvyšší správní soud vydal zmíněné rozhodnutí, je naprosto odlišný od skutkového stavu v daném případě. V rámci zmíněného judikátu totiž nebyly žadatelem tvrzeny žádné azylově relevantní skutečnosti. Žalobkyně naopak od samého počátku zcela konstantně uvádí skutečnosti, které jsou pro udělení azylu relevantní.

22. Žalovaný dále argumentuje rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2008, č. j. 9 Azs 64/2008-67. K tomuto žalobkyně uvedla, že užití tohoto judikátu je naprosto nepřiléhavé. V případě, že správní orgán považoval tvrzení žalobkyně o jejím pronásledování za nevěrohodné, měl provést další důkazy, které sama žalobkyně doložila. Tyto důkazy však správní orgán označil za nadbytečné - pokud skutečně byly nadbytečné, měl žalovaný pronásledování žalobkyně za prokázané z již provedených důkazů. Pak je ovšem odkaz na uvedený judikát naprosto nepochopitelný. Dále odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2011, č. j. 5 Azs 6/2011-49 a konstatovala, že ve věci, které se věnuje správním orgánem užité rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2008, č. j. 9 Azs 64/2008-67, se jedná o značně odlišný případ. Žalobkyně se správním orgánem vždy spolupracovala a uváděla pravdivé informace, ke kterým se snažila doložit i podklady na podporu svých tvrzení. Naopak účastník ve věci, o které bylo ve výše uvedeném rozsudku rozhodnuto, uváděl nepřesné údaje a tyto byly na první pohled nevěrohodné. Žalobkyně poskytla správnímu orgánu pravdivou výpověď o svém pronásledování a důvodech, které jí přinutily opustit svou vlast. Rovněž z těchto důvodů žila každý den ve strachu z pronásledování a diskriminace. Jak je uvedeno, i v případě, že by měl správní orgán závažné pochybnosti, měl tuto výpověď akceptovat, neboť jí tvrzené skutečnosti jsou pravdivé.

23. Napadené rozhodnutí je dle žalobkyně zatíženo rovněž nezákonností, neboť ji žalovaný neumožnil seznámit se se spisovým materiálem jako podkladem pro správní žalobu. Ačkoliv žalobkyně žádala písemně žalovaného o možnost nahlédnutí do spisu, a to konkrétně dne 16. 2. 2018, a následně žalovaného urgovala dne 26. 2. 2018, byla tato žádost ze strany žalovaného zcela nepochopitelně ignorována, čímž bylo negováno právo žalobkyně na spravedlivý proces. Při sepisu žaloby tak žalobkyně nemohla ověřit stav spisu ani konkrétní podklady v něm uložené. Jedná se o zcela zásadní procesní pochybení žalovaného, které nelze v právním státě akceptovat. I z tohoto důvodu je nutno napadené rozhodnutí jako nezákonné zrušit.

24. Žalobkyně rovněž namítala, že jí nebylo doručeno napadené rozhodnutí v čínském jazyce a nebylo jí ani přetlumočeno do čínského jazyka. Tím bylo rovněž porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť neměla možnost se s napadeným rozhodnutím řádně seznámit za účelem efektivního využití opravných prostředků. Nepřeložení rozhodnutí do jazyka, který žalobkyně ovládá, je rovněž i porušením čl. 13 EÚLP. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

II. Vyjádření žalovaného

25. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že nesouhlasí s obsahem žalobních námitek, neboť nedokládají namítaná porušení zákonných ustanovení. Při rozhodování vzal v úvahu skutečnosti tvrzené žalobkyní a přihlédl k nim. Shromáždil k nim adekvátní, aktuální informace o situaci v zemi původu z různých zdrojů. Vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci, který svým rozsahem odpovídá předpokladům nezbytným pro vydání rozhodnutí. Má za to, že přijaté řešení reflektuje konkrétní okolnosti daného případu a je patřičným způsobem odůvodněno. V průběhu správního řízení postupoval v souladu s právními normami, jimiž je pro případ správního řízení ve věci rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu vázán. Důvody k udělení mezinárodní ochrany formou azylu dle ustanovení § 12 písm. a), § 12 písm. b), § 13 ani § 14 zákona o azylu v případě žalobkyně shledány nebyly. Stejně tak absentují důvody k udělení doplňkové ochrany dle ustanovení § 14a či § 14b zákona o azylu.

26. Žalovaný vzpomenul usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015 č. j. 3 Azs 215/2014-35, v němž je uvedeno, že „Žadatel o mezinárodní ochranu tedy musí ve své žádosti uvést skutečnosti, z nichž dovozuje, že mu svědčí některý z důvodů pro její udělení (rozsudek ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007 - 63), a musí rovněž unést důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby (rozsudek ze dne 29. 5. 2009, č. j. 4 Azs 83/2008 - 69).“ Žalobkyně svou žádost neodůvodňovala jinak než v souvislosti s náboženským přesvědčením, důvody k udělení azylu dle ustanovení § 12a zákona o azylu v posuzovaném případě dle žalovaného absentují. Na této skutečnosti nic nemění ani následná žalobní argumentace, žalovaný proto odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění rozhodnutí (viz str. 23 rozhodnutí).

27. Žalovaný uvedl, že sice v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že vzhledem k výpovědi žalobkyně nelze zcela vyloučit její příslušnost k církvi Chongsheng, přesto byl nucen konstatovat přítomnost řady okolností značně snižujících její věrohodnost ve vztahu k dalším tvrzením stran skutečných důvodů jejího odchodu z vlasti, příjezdu do ČR a požádání o mezinárodní ochranu. V odůvodnění poukázal na konkrétní souvislosti, o něž své závěry opírá. V podrobnostech na ně odkázal a měl za to, že rozhodnutí považuje za dostatečně odůvodněné a netrpící žalobkyní namítanou nepřezkoumatelností.

28. Dále uvedl, že žalobkyně dne 10. 2. 2016 při poskytnutí údajů k žádosti uvedla, že žádá o mezinárodní ochranu kvůli náboženským svobodám, uvedla, že v Číně nemůže mít stabilní práci a nemůže tam přežít, čínská vláda je ateistická a křesťané jsou pronásledováni. Uvedla, že další důvody nemá. Z jejich dalších sdělení v průběhu správního řízení však byly zjištěny okolnosti nenasvědčující tomu, že by žalobkyni hrozilo pronásledování pro její příslušnost a působení v neregistrované církvi na celém území Číny. Pokud by tomu tak bylo a žalobkyně by byla policií sledována jako nežádoucí či problémová osoba z náboženských důvodů, sotva mohla ze země vycestovat legální cestou bez problémů, s vlastním pravým pasem obsahujícím biometrické údaje. Dne 9. 8. 2016 ve vlastnoručně psaném sdělení uvedla, že při prozrazení jejího bytu disponoval pronajímatel informací o jejím skutečném jménu a příjmení, telefonním čísle a čísle průkazu totožnosti, jakmile by ji policisté začali prošetřovat, čelila by okamžitě riziku zatčení. Přesto, jak uvedla dále, si poté po 10. 10. 2015 odjela domů vyřídit cestovní pas. Takový sled událostí nesvědčí o vážném, skutečném zájmu státu žalobkyni zadržet, či postihnout v souvislosti s jejím vyznáním, měly-li státní orgány dostatek potřebných informací o její osobě, a přesto k tomu nepřistoupily.

29. V této souvislosti odkázal žalovaný na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 10. 2017 ve věci Y. L. proti Švýcarsku (stížnost č. 53110/16). Stížnost byla podána stěžovatelkou čínské státní příslušnosti, hlásící se ke křesťanské domácí Církvi všemohoucího Boha. ESLP se v něm vyslovil k závěrům švýcarského Státního sekretariátu pro migraci (SEM), který uváděl: „A konečně její výpověď o jejím odchodu z Číny vyvolala pochyby o důvěryhodnosti stěžovatelky. Stěžovatelka tvrdila, že osobně požádala o vydání pasu v listopadu 2014 a obdržela jej bez jakýchkoli Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. problémů. Pokud by byla pod dozorem správních orgánů, nebyl by jí pas vydán ani by jí nebylo umožněno samotné odletět z Pekingského mezinárodního letiště. S uvážením restriktivního přístupu správních orgánů ke kontrole vstupu osob do Číny i jejich odchodu z Číny zcela bezproblémový odchod stěžovatelky ze země naznačoval, že nebyla cílem pronásledování ze strany správních orgánů.“ Spolkový správní soud odvolání této stěžovatelky proti rozhodnutí SEM zamítl a mj. konstatoval: „Okolnosti jejího odchodu ze země v dubnu 2015 na základě nově vydaného pasu v neposlední řadě naznačovaly, že v rozporu s jejími tvrzeními nebyla v té době cílem pronásledování správních orgánů.“ 30. V tomto rozsudku ESLP je mezi informacemi o zemi původu citováno také ze zprávy o dodržování lidských práv za rok 2015 Ministerstva zahraniční USA – Čína z 13. dubna 2016: „[Oddíl 2d] ... Vláda rozšířila uplatňování výjezdních kontrol na cestující opouštějící zemi na letištích i prostřednictvím jiných hraničních přechodů s cílem zabránit cestám do zahraničí některým disidentům … Většina občanů byla schopna získat pas, nicméně osoby, které vláda považovala za potenciálně rizikové, včetně náboženských vůdců, politických disidentů, stěžovatelů a etnických menšin, se zmiňovaly o tom, že jim bylo vydání pasů pravidelně odpíráno, či že jim bylo i jinak bráněno v cestování do zahraničí.“ 31. V další citované zprávě, jak žalovaný uvedl, resp. sdělení Kanadské rady pro imigraci a uprchlíky, vyžádaném dne 6. 3. 2014, se uvádí: „Na základě korespondence s ředitelstvím pro výzkum z 10. února 2014 výkonný ředitel potvrdil, že letištní bezpečnostní pracovníci mají přístup do online databáze občanů čínského Úřadu veřejné bezpečnosti (Public Security Bureau of China), kteří byli odsouzeni za trestný čin nebo jsou hledáni správními orgány [rovněž známé jako „Policenet“ nebo „Zlatý štít“]. Zástupci L. R. F. obdobně uváděli, že zprávy o „zkušenostech aktivistů, kteří byli zadrženi při pokusu absolvovat mezinárodní let, jasně dokazují, že letištní pracovníci jsou napojeni na „Policenet“ ... Jeden z kolegů C. S., které bylo rovněž zabráněno v cestě do Ženevy na školení týkající se lidských práv v září 2013, později zveřejnil její zkušenosti na letišti v Kuang-čou … Podle L. R. F. tento její kolega uvádí, že v okamžiku, kdy letištní úřady nechaly její pas projít skenovacím zařízením, vydávalo toto zařízení zvuky upozorňující letištní pracovníky na to, že je hledána policií. Byla následně zadržena na letišti Kuang-čou Pajjün a bylo jí sděleno, že jí šanghajská policie nedovolí opustit zemi. Poté byla dopravena z Kuang-čou do Šanghaje k zadržení a výslechu. Zkušenosti této ženy představují konkrétní důkaz o koordinaci činnosti letištních pracovníků s policejními útvary při sledování a zadržování představitelů politického disentu …“ 32. Žalovaný upozornil, že ESLP k případu této stěžovatelky konstatoval následující: „Závěr vnitrostátních správních orgánů, že stěžovatelka nebyla hledána čínskými správními orgány, podporují také příslušné mezinárodní zprávy, podle kterých čínské správní orgány využívají výjezdní kontroly na letištích v případě cestujících opouštějících zemi, aby zabránily osobám hledaným správními orgány v cestách do zahraničí, pokud správní orgány takovým osobám již dříve neodmítly vydat cestovní pas (viz odst. 19 a 21 výše).“ 33. Mezi podklady žalovaný dle jeho názoru zařadil dostatečné spektrum aktuálních informací z různých zdrojů, aby mohl své závěry opřít o spolehlivě zjištěný stav věci. V rozhodnutí uvedl, které doložené či navrhované materiály mezi podklady pro rozhodnutí nezařadil, včetně důvodů, jež jej k takovému kroku vedly. Je přesvědčen, že žalobkyni svým postupem na jejich právech nezkrátil a jednal i v souladu se související judikaturou (viz např. rozsudek NSS ze dne 24. 8. 2017 č. j. 1 Azs 227/2017 – 33).

34. Dále žalovaný upozornil, že opakované konstatování o nezpochybňování obecně problematické situace křesťanských náboženských menšin a jejich věřících v Číně, zdůrazňující nicméně nezbytnost shledat individuální pronásledování ve smyslu konkrétních ustanovení zákona o azylu, je logickou reakcí správního orgánu v situaci opakovaných četných doložení nejrůznějších materiálů žalobkyní a jejím právním zástupcem. Ze sdělení samotné žalobkyně vyplývá, že naprostá většina dokládaných materiálů se týká situace křesťanů v zemi její státní příslušnosti, nicméně v nich není ona sama zmiňována. Pokud správní orgán shledal takové materiály jako nadbytečné a z důvodu hospodárnosti a efektivity správního řízení nepřistoupil k jejich překladu, nelze jeho postup označit jako nezákonný, zejména disponoval-li a do spisu zařadil dostatečné množství podkladů pro vydání rozhodnutí, splňujících standard Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. charakteristik u takových informací běžně požadovaný. Informace, ze kterých při vydání rozhodnutí žalovaný vycházel, naplňují požadavky formulované např. v rozsudku NSS ze dne 4. 2. 2009 č. j. 1 Azs 105/2008 či v ustanovení § 23c zákona o azylu. Za takových okolností tedy žalovaný oprávněně neshledal, že by zadávání překladů doložených materiálů za účelem zařazování dalších obecných informací o pronásledování křesťanských náboženských menšin neobsahujících konkrétní skutečnosti týkající se přímo žalobkyně a jejich konkrétních problémů ve vlasti mohlo přispět ke spolehlivému zjištění stavu věci či vnést do případu cokoli nového. Je zjevné, že žalovaný jednal v souladu se zásadou procesní ekonomie.

35. Žalovaný považoval za liché námitky vůči argumentaci týkající se zařazení zprávy Čína: Křesťané, vydané Ministerstvem vnitra Velké Británie v březnu 2016, kterou v napadeném rozhodnutí uvedl. Poukázal na to, že jde o jeden z řady dalších k věci shromážděných podkladů, v jejichž celkovém kontextu byl žalobkyní předestřený azylový příběh posuzován. Ve vztahu k argumentaci domáhající se zohlednění zastaralosti touto zprávou zmiňovaného rozsudku Velké Británie a usilující o zohlednění jiného žalovaný uvedl, že správní rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany není založeno na zmiňovaném precedentu a uvedenou zprávu považuje za jeden z objektivních, odborně respektovaných zdrojů.

36. Dále uvedl, že za okolností odjezdu ze země popsaných samotnou žalobkyní se jeví logickou úvaha žalovaného, že mohla svou situaci řešit cestou vnitřního přesídlení v rámci historicky, sociálně i jazykově pro ni blízkého prostředí Číny, kde by navíc byla vlastním rodinným příslušníkům nepochybně blíž než v Evropě. Žalovaný nemohl pominout ani fakt, že žalobkyně přistoupila k objasňování předložení nepravdivých informací zastupitelskému úřadu ČR a rovněž cizinecké policii na mezinárodním letišti Václava Havla v Praze až po konfrontování s kopií své žádosti o udělení víza, obsahující informace rozdílné od těch, které poskytla v řízení o mezinárodní ochraně. Žalobkyně byla v rámci tohoto řízení ve věci žádosti o mezinárodní ochranu opakovaně poučena o povinnosti uvádět pravdivé a úplné informace nezbytné pro zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgán v odůvodnění popsal konkrétní skutečnosti a souvislosti, které svědčí o tom, že tvrzené motivy a důvody jejího odjezdu z vlasti nejsou důvody skutečnými. Žalovaný tak uzavřel, že důvody žalobkyně k odjezdu z Číny byly jiné, než prezentuje, s vysokou pravděpodobností se jedná o důvody ekonomické.

37. Dále žalovaný odkázal na rozsudek C.-R. proti Veliké Británii, ze dne 25. 3. 1993, série A č. 247 C, ESLP, který konstatoval, že aby bylo možné pokládat trest za ponižující a aplikovat na něj čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech, musí ponížení a pokoření, které jej provázejí, dosáhnout mimořádného stupně úrovně, jejíž ohodnocení závisí na souhrnu všech okolností případu. Žalovaný v této souvislosti opětovně uvedl, že žalobkyně nebyla ve své vlasti nikdy zadržena ani vězněna, nebyla ani trestně stíhána. V návaznosti na to odkázal na změny bydliště v rámci relativně nevelkého území, díky nimž se žalobkyně úspěšně vyhnula zadržení policií. Žalovaný uvedl, že k vyřešení své situace mohla žalobkyně využít možnosti vnitřního přesídlení.

38. Ve vztahu k úkonu seznámení účastníka řízení s podklady pro rozhodnutí nelze dle žalovaného akceptovat námitku, že žalobkyně byla postupem správního orgánu zkrácena na svých právech. Rovněž tak žádosti právního zástupce žalobkyně o nahlížení do spisu, o doplnění důkazních materiálů a o čínskojazyčnou verzi rozhodnutí nezanechal správní orgán bez odezvy a adekvátně na ně reagoval, jak lze doložit spisovým materiálem (viz str. 819 -825).

39. Žalovaný považoval za irelevantní žalobou navrhované důkazy odkazující na jiná řízení a rozhodnutí ve věci žádostí o mezinárodní ochranu podaných jinými osobami. Uvedl, že každá žádost o mezinárodní ochranu je správním orgánem vždy posuzována striktně individuálně na základě konkrétních skutkových okolností, stejně tak tomu bylo i v případě žalobkyně. III. Doplnění žaloby, replika žalobkyně, doplnění nových skutenčností Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

40. Zásadním nedostatkem v rozhodnutí žalovaného je dle žalobkyně nesprávnost výkladu pojmu pronásledování, jehož naplněním je možné žadateli přiznat mezinárodní ochranu, za současného splnění dalších podmínek. Vzhledem k tomu, že naplnění většiny podmínek při přiznání mezinárodní ochrany je nesporné, na tomto místě je zapotřebí zabývat se především problematikou pojmu pronásledování. Jak je prokázáno, Čínská lidová republika razantním způsobem pronásleduje křesťany na svém území a to systematicky, oficiální i neoficiální cestou, a na celém svém území.

41. Pronásledování tedy mělo být žalovaným hodnoceno na základě intenzity jednání pronásledovatelů. Zejména pak na základě standardů obsažených v mezinárodních smlouvách je nutno skutečné pronásledování hodnotit podle těchto kritérií. (K tomu blíže např. standard ochrany před nelidským a ponižujícím jednáním podle EÚLP, kauza Kummer, bod 14 žaloby, pojem „mučení“ ve smyslu Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, svoboda náboženského vyznání ve smyslu EÚLP, popř. čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, právo na soukromý život, a další.)

42. Nadto je v případě žalobkyně a jejich souvěrců v obdobném postavení potřeba zdůraznit nezvratnou skutečnost, že v případě žádosti o mezinárodní ochranu z důvodu náboženského pronásledování v zemi původu je zásadní toliko oprávněná obava z pronásledování. Skutečné pronásledování tak není třeba prokazovat.

43. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný se ve svém rozhodnutí mimo jiné zabýval otázkou, zda země původu žadatele o mezinárodní ochranu, tedy Čínská lidová republika, je pro žadatele skutečně nebezpečná. Ze sdělení obsaženého v rozhodnutí vyplývá, že Čína dle názoru žalovaného není nebezpečná a v případě návratu do země původu žalobkyni nehrozí pronásledování, nelidské či ponižující zacházení, či újma na jiných lidských právech a svobodách. Jednání, kterému byla žalobkyně vystavena, bylo dle nesmyslného tvrzení žalovaného toliko ojedinělým excesem. O opaku ovšem svědčí především fakt, že veškeré dostupné zdroje, mimo jiné také důkazy shromážděné žalovaným i žalobkyní, hovoří o rozsáhlém, systematickém a soustavném pronásledování křesťanů na celém území Číny. Vzhledem k tomu, že žalovaný se nedostatečně vypořádal se skutkovým zjištěním stavu v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu, zejména proto, že nezajistil potřebné překlady a ani posuzované materiály řádně neprozkoumal a nezvážil, a ostatně také dostatečně nezdůvodnil rozpor mezi důkazním materiálem a učiněným skutkovým zjištěním, je nutno shrnout a doplnit dostupné informace o pronásledování v Číně. Čínu rozhodně nelze považovat za zemi, kde by ji po případném návratu nehrozilo reálné nebezpečí trestu smrti, mučení, nelidského a ponižujícího trestání, pronásledování apod. Jak bylo již v žalobě namítáno, samotné Ministerstvo zahraničí ve své zprávě z června 2015 označuje za velmi obvyklé „mizení“ nevrátivších se žadatelů o azyl. V tomto případě vyvstává mimo obavy žalobkyně již vyjádřené v řízení o udělení mezinárodní ochrany i např. také obava z vynucených dárcovství orgánů, o jejichž provádění se dnes vedou debaty. K tomuto tématu blíže např. rozhovor s čínským lékařem Enver Tothi.9 Blíže o tomto problému hovoří také uznávaný novinář Ethan Gutman v knize Jatka, v originálním znění The Slaughter. Mass Killings, Organ Harvsting and China´s Secret Solution to Its Dissident Problem. O problémech čínských křesťanů hovoří opakovaně rovněž David Kilgour, uznávaný expert v oblasti lidských práv v Číně.

44. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně uvedla, že žalovaný ve svém vyjádření činí vnitřně rozporná tvrzení o tom, že na jednu stranu uznává, že v napadeném rozhodnutí konstatoval věrohodnost výpovědi žalobkyně, avšak na druhou stranu tvrdí, že tato věrohodnost je snížená. Právní řád České republiky nezná institut snížené věrohodnosti výpovědi účastníka nebo svědka. Lze proto, jak již žalobkyně uvedla i v podané žalobě, toliko buďto konstatovat, že tato výpověď je věrohodná, což žalovaný v napadeném rozhodnutí učinil, anebo posoudit výpověď jako nevěrohodnou. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný uvádí jak v napadeném rozhodnutí, tak i ve svém vyjádření k žalobě, že považuje výpověď žalobkyně za věrohodnou, považuje Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. žalobkyně za irelevantní i žalovaným užitou citaci rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 10. 2017 ve věci Y. L. proti Švýcarsku. Pokud pak žalovaný konstatoval, že považuje výpověď žalobkyně za věrohodnou, a dále konstatoval, že nepochybuje o jejich tvrzeních o jejich zážitcích v zemi původu, nemůže nyní ve svém vyjádření tvrdit, že považuje tvrzení žalobkyně o intenzivním zájmu čínských orgánů o její osobu za nepřesvědčivé. Napadené rozhodnutí nelze považovat za celistvé, dostatečně odůvodněné. Žalobkyně měla nadále za to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, kdy nepovažuje za nezbytné vyjadřovat se v tomto směru k vyjádření žalovaného, jelikož její tvrzení jsou toliko obecného rázu a pouze odkazují na jednotlivé pasáže napadeného rozhodnutí. Žalobkyně považuje za absurdní a irelevantní snahu žalovaného vyjadřovat se k podané žalobě proti napadenému rozhodnutí žalovaného pouze tím, že odkazuje na napadené rozhodnutí. Napadené rozhodnutí neobsahuje výčet důkazních podkladů, ani vodítko pro jejich určení, toliko konstatuje, že prakticky veškeré důkazní materiály dokládané žalobkyní jako podklad pro rozhodnutí ve věci nepoužil. Odůvodnění tohoto nepoužití důkazních materiálů je pak činěno pouze v obecné rovině, a to bez jakéhokoliv zkoumání, či byť jen nahlédnutí do těchto podkladů.

45. Následně žalobkyně zaslala zdejšímu soudu Zprávu Veřejné ochránkyně práv o šetření z vlastní iniciativy ve věci neudělení mezinárodní ochrany, sp. zn. 4867/2018/VOP/BZ, č.j. KVOP- 46235/2018. Upozornila, že v rámci šetření došla Veřejná ochránkyně práv k závěru, že ze strany žalovaného došlo k pochybení v 8 oblastech, které dále podrobně rozvedla.

46. Žalobkyně následně předložila před samotným nařízením jednání zdejšímu soudu přípis, v němž průběh řízení shrnula.

47. Dále žalobkyně uvedla, že současná situace křesťanských věřících v Čínské lidové republice, jak je dostatečně doloženo předkládanými důkazními materiály, a to jak v tomto řízení, tak i v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí, se neustále zhoršuje, žalobkyně tak má odůvodněnou obavu, že v případě jejího vynuceného návratu do Čínské lidové republiky jí hrozí zatčení, věznění, mučení, vykonstruované obvinění a odsouzení pro její náboženskou příslušnost.

IV. Posouzení věci krajským soudem

48. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) a po prostudování obsahu správního spisu v kontextu s žalobními námitkami pak dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům.

49. Při nařízeném jednání zástupce žalobkyně odkázal na písemné vyhotovení žaloby a přitom znovu zdůraznil její stěžejní body, a to že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, dále že žalovaný nepostupoval podle § 2 odst. 4 správního řádu, neboť žalobkyni mezinárodní ochranu neudělil, ale učinil tak v dalších osmi případech žadatelů. Takový postup nereflektuje soudní judikaturu, zejména rozsudky Nejvyššího správního soudu. Dále upozornil na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu – rozsudky sp. zn. 9 Azs 125/2019 a 9 Azs 39/2019. Vyslovil přesvědčení, že v daném případě jsou dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí. Žalovaný se z nařízeného jednání omluvil.

50. Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že dne 4. 2. 2016 podala žalobkyně žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice a následně dne 10. 2. 2016 poskytla údaje k této žádosti. Sdělila, že se narodila v provincii Henan na území Čínské lidové republiky. Je státní příslušnicí Číny, hlásí se k chanské národnosti a je schopna se dorozumět v čínském jazyce. Dále uvedla, že se hlásí ke křesťanské náboženské skupině Chongsheng a nemá žádné politické přesvědčení. Je svobodná a bezdětná. Dále žalobkyně popsala průběh své cesty z vlasti do České republiky a uvedla, že cestovala vlakem do Pekingu a odtud letecky přes Moskvu do Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. Prahy. Konstatovala, že v minulosti v žádném státě nepodala žádost o mezinárodní ochranu a ani nepobývala ve státech Evropské unie. Uvedla, že žádá o udělení mezinárodní ochrany kvůli náboženským svobodám. V Číně nemůže mít stabilní práci a obává se, že tam ani nemůže přežít, neboť hlavní úhel pohledu vlády v Číně je ateismus a křesťané jsou pronásledováni.

51. Dále se správního řízení vyplynulo, že pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany byl s žalobkyní proveden dne 25. 5. 2016. V něm uvedla, že v roce 2014 nastoupila na vysokou školou a od roku 2013 již neviděla své rodiče. Vycestovat se rozhodla počátkem roku 2016, protože v roce 2013 policie zatkla její rodiče a ona se bála, že ji policie také uvěznění, neboť je křesťanka. Chtěla vycestovat právě do České republiky, neboť na internetu a na sociálních sítích dostala kontakt na jednoho člověka, který jí nabídl pomoc, aby mohla vycestovat ze země. Žalobkyně přesně nevěděla, o jakého člověka se jednalo. V České republice nemá žádné příbuzné ani známé, později se v kostele seznámila s lidmi, kteří se stali jejími přáteli. Vízum do České republiky si vyřídila někdy v lednu, v té době již měla vlastní cestovní doklad. Vízum si vyřizovala osobně a zprostředkovatel ji doprovázel. Do žádosti o udělení víza uvedla, že cílem její cesty je turistika. Dále uvedla, že je křesťanka, a proto jí také hrozilo zatčení jako jejím rodičům. Tyto skutečnosti neuvedla při podání žádosti o vízum, protože se bála zatčení. Uvedla, že neví, kolik stál poplatek za vyřízení víza pro cestu do České republiky, celkově zprostředkovateli zaplatila 65 000 jüanů. K průběhu cesty uvedla, že cestovala se svými dvěma kamarádkami, s nimiž předtím bydlela. Při letištní kontrole měla velký strach, kladli jí otázky a sdělovali podmínky pro cestu, ale jiné problémy s vycestováním neměla. Uvedla, že v Číně nemohla praktikovat své náboženství a zpívat náboženské písně. Hlavním důvodem, proč opustila svoji vlast, bylo to, že chce svobodně vyznávat svoji víru. Dále uvedla, že poté, co ji propustili ze studia, vykonávala příležitostně práce v malých restauracích. Bylo to však nelegální a ona se bála, že ji někdo udá policii.

52. Doplňující pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jak krajský soud dále zjistil, byl s žalobkyní proveden dne 15. 11. 2016. V jeho průběhu žalobkyně uvedla, že se hlásí k církvi Chongsheng, církvi znovuzrození. Základem víry této církve je vyznání hříchů, obrácení, znovuzrození a spasení. Členové této církve věří v Pána Ježíše Krista a čtou bibli. O dalších církvích toho prý příliš nevěděla. Nevěděla ani, kolik má její církev členů a ve kterých zemích je rozšířena. Sama se členkou této církve stala v roce 2014. Svoji příslušnost nemůže prokázat křestním listem, protože při křtu nepotřebují křestní list, ale musí dojít spasení, aby mohli být pokřtěni. Proto, aby mohla být spasena, se musela účastnit takzvaných setkání života, během kterých jim kazatel vyprávěl o životě Ježíše, zvláště o tom, že zemřel na kříži, aby zachránil lidstvo. K přijetí do této církve postačí dle žalobkyně ochota účastnit se setkání. Následně sdělila, že byla pokřtěna v listopadu 2014 a od té doby se nehlásila k žádné jiné církvi ani náboženství. K otázce, proč se obrátila právě k této církvi, uvedla, že její rodiče jsou věřící a tuto církev zná odmalička. Viděla rovněž boží požehnání, kterého se dostalo její rodině. V roce 2014 čínská policie pronásledovala její rodiče a přišli k nim na domovní prohlídku. Přišli rovněž do školy, kam žalobkyně chodila a vyhrožovali jí a zastrašovali a ona neměla žádného člověka, který by se jí zastal. Dále uvedla, že členem této církve se může člověk stát pouze na základě vlastního rozhodnutí v dospělém věku. Ve své vlasti vyznávala svou víru tak, že kázala evangelium a domů k nim chodili kazatelé na setkání. Členové této církve se scházeli tajně u žalobkyně doma v bytě. Dále uvedla, že policie u nich provedla domovní prohlídku v dubnu 2013. Dále sdělila konkrétní podrobnosti týkající se jednotlivých ceremonií v jejich církvi. Uvedla, že jejich víra je v souladu s čínskou ústavou, je tudíž legální, ale čínská vláda se k nim nechová podle ústavy, která zaručuje náboženskou svobodu. Žalobkyně rovněž uvedla, že ví o zkušenostech spoluvěřících, kteří byli zatčeni, byli biti a mučeni a je nepochybné, že v Číně jsou věřící pronásledováni. Vzpomenula rovněž, že ve škole jí řekli, že její rodiče hledá policie, a to z politických důvodů a že je dcera lidí, kteří se provinili proti politickému systému a pokud by někdo takový umřel, vůbec nic se neděje. Dále uvedla, že policie hledala její rodiče od dubna Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. 2013. V té době přišli policisté do mnoha křesťanských rodin, někteří křesťané zmizeli beze stopy, některým policisté vyloupili jejich domovy. Žalobkyně naposledy viděla svoje rodiče v dubnu 2013, neboť od tohoto data se již domů nevrátili. Žalobkyně měla problémy se státními orgány své vlasti kvůli své víře. Policisté prohledávali jejich byty, aniž by k tomu měli povolení, potom přišli ještě 2× a odnesli peníze, které žalobkyně měla od své babičky na živobytí. Uvedla, že v souvislosti s její vírou nebyla nikdy zadržena policií. V případě návratu do vlasti se obává, že by ji našli a zatkli.

53. V odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl žalovaný k závěru, že žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné učinit závěr, že vyvíjela ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalovaný rovněž dospěl k závěru, že nelze v případě žalobkyně spatřovat odůvodněno obavou z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu. K tomu uvedl, že žalobkyně přicestovala do České republiky zcela zjevně v rámci organizované skupiny dalších svých spoluobčanů, jejich údajných souvěrců, které dříve nikdy neznala, a to na základě víza získaného stejně jako v případě jejich souvěrců za pomoci uvedení řady nepravdivých skutečností a doložení padělaných, respektive opětovně nepravdivých dokumentů na zastupitelském úřadu České republiky v Pekingu. O uvedení konkrétních nepravdivých informací pro potřeby udělení turistického víza pak žalobkyně neinformovala správní orgán ani cizineckou policii z vlastního rozhodnutí bezprostředně po zahájení řízení ve věci mezinárodní ochrany, ale až poté, co byla ze strany správního orgánu konfrontována s kopií své žádosti o udělení víza obsahující řadu informací rozdílných od těch, které poskytla správnímu orgánu. Nebyla rovněž ochotna sdělit správnímu orgánu žádné podrobnosti o konkrétních osobách, které jí uvedené vízum zajistily. Dále správní orgán připomněl, že žalobkyně bez jakýchkoliv problémů obdržela cestovní pas pro potřeby jejího vycestování z vlasti, a to s biometrickými údaji, včetně otisků prstů a fotografie. Dále žalovaný připomenul, že skutečnost, že se členové skupiny žádající o mezinárodní ochranu mezi sebou vzájemně neznali, svědčí o jasné organizovanosti jejich příchodu do České republiky.

54. Žalovaný připustil, že nelze vyloučit, že žalobkyně je příslušnicí církve Chongsheng, a dle informací Human Rights Watch ze dne 12. 1. 2017 je zřejmé, že čínská vláda omezuje praktikování náboženství na 5 oficiálně uznaných náboženství a pouze v oficiálně uznaných náboženských prostorách. Tato vláda rovněž klasifikuje mnoho náboženských skupin, které nejsou pod její kontrolou, jako „kulty zla“. Dále připustil, že svoboda vyznání v Číně je i nadále systematicky potlačována. Omezování náboženských svobod a činností je rozsáhlé, existují ovšem také značné rozdíly přísnosti omezení v jednotlivých regionech.

55. Žalovaný dále uvedl, že se zabýval otázkou, zda žalobkyně sama byla během svého života ve vlasti pronásledována ve smyslu ust. § 2 odst. 4 zákona o azylu ze strany čínských státních orgánů pro svou náboženskou příslušnost. Konstatoval, že pokud jde o individuální tvrzené pronásledování z důvodu náboženského vyznání žalobkyně nebo její budoucí údajnou hrozbu v případě návratu do vlasti, pak v tomto bodě žalovaný důvodnost žádosti o mezinárodní ochranu žalobkyně neshledal. Navíc konstatoval, že dle jeho názoru mohla žalobkyně k řešení své situace využít možnosti vnitřního přesídlení v rámci Číny. Navíc k problematice dodržování lidských práv a zejména k situaci v oblasti svobody náboženského vyznání v zemi původu žalobkyně žalovaný nepopíral, že Čínu jistě obecně nelze označit za zemi s vyspělou demokracií, či vysokým stupněm dodržování lidských práv, nicméně toto obecné konstatování na udělení azylu rozhodně nestačí. Žalovaný uzavřel, že v případě žalobkyně neshledal při návratu do vlasti odůvodněný strach z pronásledování z důvodů daných v ust. § 12 písm. b) zákona o azylu. Rovněž tak konstatoval, že v průběhu řízení nezjistil zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu dle § 14 zákona o azylu.

56. Dále se žalovaný zabýval otázkou, zda žalobkyně splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a odst. 1 zákona po azylu. Dospěl k závěru, že žalobkyně neuvedla Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. žádné skutečnosti, na základě kterých by jím mohla hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti. Zabýval se otázkou, zda žalobkyni hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání a zvažoval její námitku, že se v případě návratu obává perzekuce ze strany čínských úřadů z důvodu jejího členství v zakázané náboženské skupině a rovněž z důvodu, že se do vlasti nevrátila během platnosti víza a bude podezřívána, že v České republice žádala o udělení azylu. K tomu žalovaný konstatoval, že ačkoliv byla žalobkyně dle jejího sdělení příslušnicí uvedené církve a svou víru několik let ve vlasti vyznávala, nikdy nebyla ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek zadržena či dokonce opakovaně zadržována či vězněna, ač ji příslušníci těchto orgánů podle ní navštěvovali doma a hledali její rodiče. Rovněž nebyla ve vlasti během svého života trestně stíhána a nestala se ani terčem jakéhokoliv jiného negativního jednání čínských státních orgánů či bezpečnostních složek vůči své osobě. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně ve skutečnosti ve své vlasti ohrožena ani jinak byla. Navíc dospěl k názoru, že mohla k řešení své situace využít možnosti vnitřního přesídlení v rámci Číny. Připomenul rovněž, že žalobkyni byl bez problémů vydán cestovní pas a při vycestování z vlasti neměla žádné problémy a nikdo jí v opuštění vlasti nebránil.

57. S takto vyslovenými názory žalovaného se krajský soud neztotožnil, a proto žalobu považuje za důvodnou.

58. Prvně je třeba konstatovat, že žalobkyně sice přiznala, že při vycestování z Číny uvedla ve své žádosti o turistické vízum nepravdivé skutečnosti, nicméně tyto nepravdivé informace a doklady se nijak netýkají jejího azylového příběhu. Nelze rovněž přehlédnout, že žalobkyně při následném pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany tuto skutečnost nijak nezapírala.

59. Krajský soud nemohl přisvědčit názoru žalovaného vyslovenému při posuzování podmínek daných ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, tedy posuzování odůvodněnosti strachu žalobkyně z pronásledování z důvodu náboženství při jejím návratu do země původu. Důvody udělení azylu upravuje zákon o azylu v ustanovení § 12 tak, že azyl se udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

60. Zde je nutno upozornit, že žalobkyně ve svém pohovoru konstatovala, že její rodiče, příslušnicí církve Chongsheng, byli zatčeni a poté policie vtrhla do jejich domu, ukradla jí a její sestře peníze, které měly na živobytí a následně se žalobkyně ve škole stala obětí šikany právě proto, že její rodiče vyznávali křesťanskou víru. Ze školy pak byla z těchto důvodů následně propuštěna. Lze tedy konstatovat, že již na základě těchto skutečností je možno dovodit přiměřenou pravděpodobnost toho, že v budoucnu by žalobkyně mohla být vystavena jednání představujícímu pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 zákona o azylu, které uvádí, že „Pronásledováním se rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.“ 61. Citované ustanovení je provedením článku 9 odst. 1 a 2 kvalifikační směrnice, kterou zákon o azylu provádí a podle níž „aby bylo jednání považováno za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy, musí být a) svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze odchýlit, nebo b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a).“ Za pronásledování ve smyslu odstavce 1 může být mimo jiné považováno fyzické nebo psychické násilí, včetně sexuálního násilí. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

62. Nutno konstatovat, že žalovaný svůj závěr o neexistenci odůvodněných obav žalobkyně z pronásledování odůvodnil de facto pouze zpochybněním některých tvrzení žalobkyně, aniž by je však konfrontoval s informacemi ze zpráv o zemi původu. Žalovanému tak lze vytknout, že v napadeném rozhodnutí neprovedl hodnocení okolností sdělených žalobkyní a to na podkladě informací o zemi původu. Bylo namístě posoudit situaci žalobkyně dle čl. 9 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 1 Azs 40/2007 - 129, v němž je uvedeno, že je „v každém takovém případě nutno pečlivě posuzovat, zda konkrétní formy negativních reakcí žadatelova okolí dosáhly jednotlivě či ve svém souhrnu (kumulativně) takové intenzity, aby je bylo lze považovat za „opatření působící psychický nátlak“ ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o azylu“. Sám žalovaný přitom ve správním řízení zcela nezpochybňoval, že příslušníci některých křesťanských církví jsou v Číně pronásledováni. Přitom by se očekávalo, že žalovaný provede hodnocení církve, k níž se žalobkyně hlásí, s následným hodnocením vztahu státních orgánů Číny k její ideologii a členům.

63. Závěr žalovaného je však v rozporu s opakovaným tvrzením žalobkyně o tom, za jakých okolností probíhají jejich náboženská setkání (což korespondovalo s informacemi o zemi původu shromážděnými žalovaným), s vylíčením incidentů, ke kterým došlo v roce 2012, 2014 a 2016, kdy jí hrozilo zadržení policií a kdy byli zadrženi členové církevní komunity, ke které patřila, o jejím následném pronásledování policií, kvůli kterému musela měnit místo pobytu. Žalobkyně v zásadě konzistentní azylový příběh vylíčila a nezůstala pouze u obecných tvrzení a znalostí o pronásledování příslušníků náboženských menšin v Číně, přičemž ve vylíčení toho, co prožila v souvislosti s vyznáváním víry, krajský soud neshledal zásadnější nesrovnalosti.

64. S ohledem na shora vzpomínané ust. § 2 odst. 4 zákona o azylu a čl. 9 odst. 1 kvalifikační směrnice lze tak připustit, že žalobkyně mohla mít odůvodněné obavy z pronásledování pro příslušnost k tvrzené náboženské skupině, přičemž tato skutečnost nebyla v průběhu správního řízení ničím vyvrácena. K tomu krajský soud dodává, že zákon o azylu ani kvalifikační směrnice nevyžaduje, aby se žadatel o azyl opakovaně vystavoval fyzickému násilí a psychickému nátlaku pro vyznání své víry, aby následně mohl být úspěšný se svojí žádostí o mezinárodní ochranu.

65. Krajský soud se dále nemohl ztotožnit s názorem žalovaného, dle něhož žalobkyně mohla k řešení své situace využít možnost vnitřního přesídlení v rámci Číny ve smyslu ust. § 2 odst. 7 zákona o azylu a čl. 8 kvalifikační směrnice. Žalovaný v napadeném rozhodnutí toto svoje tvrzení řádně nezdůvodnil a z jeho rozhodnutí tedy není vůbec zřejmé, z čeho dovozuje, že jsou v daném případě podmínky pro aplikaci tohoto institutu splněny.

66. V návaznosti na shora uvedené musí krajský soud konstatovat, že žalovaný dostatečně nezhodnotil a následně tudíž ani neodůvodnil svůj závěr, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu ust. § 12 písm. b) zákona o azylu. Tento nedostatek způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

67. Žalobkyně dále v žalobě uvedla, že v případě neudělení azylu dle ust. § 12 by v jejím případě bylo namístě udělit doplňkovou ochranu podle § 14a zákona o azylu, dle něhož „Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ 68. Žalobkyně spatřovala důvody pro udělení doplňkové ochrany v tom, že překročila povolenou dobu pobytu v zahraničí a v případě jejího návratu do Číny jí hrozí nebezpečí vážné újmy, tedy mučení, nelidské či ponižující zacházení, či trestání. Připadá v úvahu i hrozba usmrcení žalobkyně, a to nikoli ve formě uložení trestu smrti, nýbrž faktického usmrcení bez předchozího formálního procesu. Tyto obavy považovala za důvodné, neboť velké množství irelevantních důvěryhodných zdrojů uvádí, v Číně po návratu žadatelů o mezinárodní ochranu Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. jsou tito vězněni a mučeni. Připomenula k tomu, že žalovaný nepřeložil důkazní materiály poskytnuté žalobkyní a využil pouze omezené množství důkazních prostředků a rozhodně se nevypořádal s otázkou, zda jsou podobné obavy liché či nikoliv.

69. K tomu krajský soud konstatuje, že se žalovaný s touto námitkou v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně nevypořádal. Je totiž zřejmé, že si žalovaný neobstaral žádnou zprávu o zemi původu, která by se blíž zabývala otázkou, zda jsou neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu po svém návratu do Číny v nějakém ohrožení. Žalobkyně přitom v průběhu soudního řízení předložila celou řadu dalších důkazů, kterými vyvracela tvrzení žalovaného a z kterých vyplývaly problémy, jež mohou vzniknout neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu, kteří se vrací zpět do Číny.

70. V této souvislosti krajský soud rovněž přisvědčil žalobní námitce vytýkající žalovanému, že nezajistil překlad dokumentů, které žalobkyně na obhajobu svých tvrzení v průběhu správního řízení předkládala. Žalovaný k tomu pouze obecně konstatoval, že se nejedná o dokumenty, které by se vztahovaly přímo osobě žalobkyně a že tudíž nemohou přinést nic nového nad rámec informací obstaraných žalovaným. S tímto názorem se nelze ve vazbě na shora uvedené ztotožnit. Přitom podklady, které obstaral na obhajobu svých názorů sám žalovaný, nedaly v žádném případě dostatečnou odpověď na to, zda žadatelům o mezinárodní ochranu v případě jejich návratu do Číny hrozí či nehrozí nějaké nebezpečí. Lze uvést, že žalovaný se této otázce věnoval pouze v základní rovině a jeho závěr, že tyto osoby nejsou vystaveny systematickému týrání, včetně zadržování a špatného zacházení, nelze považovat za objektivní. Žalobkyně přitom sama v průběhu správního řízení upozornila na důkazy, z nichž dle jejího názoru zřetelně vyplývalo, že závěry žalovaného přinejmenším zpochybňují nebo dokonce i vyvracejí.

71. Shora naznačené nedostatky odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí tak způsobily, že toto rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, proto je krajský soud v souladu s ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude vázán shora vysloveným právním názorem ve smyslu ust. § 78 odst. 5 s.ř.s. Bude tedy na žalovaném, aby odstranil nedostatky správního řízení, které jsou mu krajským soudem vytýkány. K tomu bude nezbytné, aby si obstaral aktuální informace o zemi původu žalobkyně, z nichž bude moci vycházet při posuzování její žádosti o udělení mezinárodní ochrany a konkrétních námitek v žalobě obsažených. Jeho povinností rovněž bude provést test „reálného nebezpečí“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č.j. 2 Azs 71/2006-82) a posoudit, zda žalobkyni v případě návratu do Číny nehrozí nebezpečí vážné újmy ve formě mučení a nelidského či ponižujícího zacházení či trestání. Dále krajský soud podotýká, že podkladem pro nově otevřené správní řízení budou i závěry plynoucí ze Zprávy Veřejné ochránkyně práv ze dne 31. 10. 2018 a navazující Závěrečné stanovisko ze dne 21. 6. 2019, které byly výsledkem šetření Veřejné ochránkyně práv ve věci neudělení mezinárodní ochrany státním příslušníkům Čínské republiky hlásícím se ke křesťanskému vyznání. Krajský soud rovněž připomíná, že k obdobným závěrům, jaké byly vysloveny shora, dospěl i Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích – sp. zn. 9 Azs 39/2019 a 9 Azs 125/2019. Na závěry tam vyslovené proto zdejší soud plně odkazuje.

72. Dále krajský soud uvádí, že žalobní námitky procesního charakteru nelze považovat za důvodné. Žalobkyně zpochybňovala postup žalovaného, který jí konečné rozhodnutí nepředložil v jejím mateřském jazyce. Této námitce nelze přisvědčit. V souladu s ustanovením § 16 odst. 1 správního řádu se ve správním řízení jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Ustanovení § 22 zákona o azylu pak jako speciální právní úprava ve vztahu ke správnímu řádu pro řízení ve věci mezinárodní ochrany stanoví, že: „Účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany má právo jednat v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. Písemnosti vyhotovené v cizím jazyce je účastník řízení povinen předkládat v originálním znění a současně v překladu do jazyka českého; to neplatí, jde-li o písemnost vyhotovenou v jazyce, v němž se vede řízení podle věty první, nebo pokud ministerstvo takový překlad nevyžaduje. Ministerstvo účastníku řízení ve věci mezinárodní Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. ochrany poskytne bezplatně tlumočníka na úkony, ke kterým byl ministerstvem předvolán nebo vyzván. Účastník řízení je oprávněn přizvat si na své náklady tlumočníka podle své volby.“ Z uvedeného vyplývá, že žadateli o azyl se rozhodnutí správního orgánu vyhotovují v českém jazyce, neboť právní předpisy správnímu orgánu neukládají povinnost překládat svá rozhodnutí do jiného jazyka, žadateli o azyl je však bezplatně poskytován tlumočník. Krajský soud k této námitce konstatuje, že postup žalovaného, který při předání rozhodnutí zajistil tlumočení a žalobkyně byla dostatečně obeznámena s obsahem rozhodnutí a poučena o dalších svých právech a povinnostech, lze považovat za přípustný. Právo žalobkyně na spravedlivý proces tím nebylo dotčeno a nelze přehlédnout, že ve správním řízení byla zastoupena advokátem znalým českého jazyka. Nelze tedy souhlasit s tím, že by ji tak žalovaný připravil o účinnou možnost obrany. Krajský soud se plně ztotožňuje s vyjádřením žalovaného ze dne 9. 3. 2018, v němž žalovaný v souladu se zákonem reagoval na žádost žalobkyně o čínský překlad napadeného rozhodnutí. Rovněž tak nelze souhlasit s žalobní námitkou, dle níž žalobkyni bylo upřeno právo nahlížet do správního spisu. I v tomto případě odkazuje krajský soud na vyjádření žalovaného z téhož data, z něhož je patrné, že zástupci žalobce bylo nahlédnutí do spisu za určitých podmínek umožněno.

V. Náklady řízení

73. Ohledně nákladů řízení postupoval krajský soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla úspěch žalobkyně. Jejími důvodně vynaloženými náklady soudního řízení byla odměna zástupce a jeho režijní výlohy. Odměna za zastupování se u soudních řízení dle s. ř. s. stanoví podle zásad pro mimosmluvní odměny, tedy podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Zástupce účtoval celkem 2 úkony právní služby s dvojnásobnou odměnou po 6 200 Kč z důvodu náročnosti a použití cizího jazyka a studia širokého okruhu cizojazyčných zdrojů (převzetí věci a sepsání žaloby) a 4 úkony právní služby po 3 100 Kč, a sepsání repliky, doplnění nových skutečností, shrnutí průběhu soudního řízení a účast při jednání (§ 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu). Dále krajský soud přiznal žalobci nárok na úhradu 6 režijních paušálů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu po 300 Kč a náhradu za ztrátu času za 12 půlhodin ve výši 1 200 Kč včetně náhrady jízdného z Frýdku-Místku do Hradce Králové a zpět v celkové výši 4 860 Kč a daň z přidané hodnoty. Žalovaného soud zavazuje uhradit náklady na účet žalobce č. 2500941842/2010, VS: 1643 do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.