31 C 400/2019-225

Rubrum

Okresní soud Plzeň - město rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Mlíčkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 1 218 000 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 1 218 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 6,5 % ročně z částky 3 218 000 Kč za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2015, se smluvním úrokem ve výši 6,5 % ročně z částky 3 218 000 Kč za období od 1. 1. 2016 do 12. 11. 2017, se smluvním úrokem ve výši 6,5 % ročně z částky 1 218 000 Kč od 14. 11. 2017 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 218 000 Kč od 1. 1. 2016 do 12. 11. 2017 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 218 000 Kč od 14. 11. 2017 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 97 864,80 Kč k rukám právního zástupce žalované, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 20. 12. 2021 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 218 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 6,5 % ročně z částky 3 218 000 Kč od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2015, se smluvním úrokem ve výši 6,5 % ročně z částky 3 218 000 Kč od 1. 1. 2016 do 12. 11. 2016, se smluvním úrokem ve výši 6,5 % ročně z částky 1 218 000 Kč od 14. 11. 2017 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 218 000 Kč od 1. 1. 2016 do 12. 11. 2017 v zákonné výši 8,05 % ročně a se zákonným úrokem z prodlení z částky 1 218 000 Kč od 14. 11. 2017 v zákonné výši 8,05 % ročně do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že dne 4. 1. 2010 uzavřel věřitel [číslo] [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [rodné číslo] s dlužníkem [číslo] [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO] smlouvu o finanční výpomoci, na jejímž základě se zavázal poskytnout dlužníkovi [číslo] peněžní prostředky ve výši 3 500 000 Kč nejpozději do 31. 12. 2010 a dlužník [číslo] se zavázal tyto vrátit věřiteli [číslo] nejpozději do 31. 12. 2015 se sjednaným úrokem ve výši 6,5 % ročně. Smlouva o finanční výpomoci se pak řídí ustanovením zákona č. 513/1991 Sb., tedy obchodním zákoníkem. Věřitel [číslo] poskytl dlužníkovi [číslo] peněžní prostředky bezhotovostně ze svého bankovního účtu č. [bankovní účet] na bankovní účet dlužníka č. [bankovní účet].

2. Dne 1. 8. 2016 uzavřel věřitel [číslo] jako postupitel a paní [jméno] [příjmení], [datum narození] jako věřitel [číslo] postupník smlouvu o postoupení pohledávky za žalovanou, jejímž prostřednictvím byla postoupena pohledávka za žalovanou z titulu smlouvy o finanční výpomoci ze dne 4. 1. 2010 ve výši 3 218 000 Kč včetně příslušenství.

3. Dne 20. 2. 2017 uzavřel věřitel [číslo] jako postupitel a [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] [číslo] jako postupník a věřitel [číslo] smlouvu o postoupení téže pohledávky za žalovanou ve výši 3 218 000 Kč včetně příslušenství.

4. Dne 24. 10. 2017 uzavřel věřitel [číslo] jako postupitel a žalobkyně jako postupník smlouvu o postoupení této pohledávky za žalovanou v celkové výši 3 218 000 Kč s příslušenstvím, na jejímž základě tato pohledávka za žalovanou přešla na žalobkyni. Postoupení žalované pohledávky z věřitele [číslo] na žalobkyni bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 24. 10. 2017, který byl žalované doručen dne 13. 11. 2017 do datové schránky.

5. Dlužník [číslo] tedy [právnická osoba] [právnická osoba], [IČO], zanikl bez likvidace fúzí sloučením a jeho jmění přešlo na společnost [právnická osoba], tedy na žalovanou a to dle projektu fúze sloučením ze dne 9. 11. 2015. Součástí přešlého jmění byl i shora specifikovaný dluh z titulu smlouvy o poskytnutí finanční výpomoci.

6. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaná měla za žalobkyní pohledávku ve výši 2 000 000 Kč co do jistiny splatnou do 30. 12. 2017, tedy pohledávku [číslo] to z titulu úplaty za postoupení pohledávky ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 26. 7. 2017 ve znění dodatku [číslo] ze dne 26. 7. 2017 mezi žalobkyní jako postupníkem a žalovanou jako postupitelem (dále jen smlouva 2). Na základě smlouvy 2 žalovaná postoupila na žalobkyni pohledávky ve výši 15 000 000 Kč za dlužníkem, a to společností [právnická osoba], [IČO] z titulu smlouvy o finanční výpomoci ze dne 29. 5. 2007 půjčka ve výši 5 000 000 Kč a smlouvy o finanční výpomoci ze dne 10. 3. 2008 půjčka ve výši 10 000 000 Kč, a to vše za úplatu ve výši 2 000 000 Kč se splatností do 30. 12. 2017. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávek tak měla žalovaná za žalobkyní pohledávku na zaplacení částky ve výši 2 000 000 Kč. Dne 27. 10. 2017 oznámila žalobkyně žalované, že jednostranně započetla část jistiny uplatněné tímto návrhem za žalovanou proti celé jistině pohledávky [číslo] kterou měla žalovaná za žalobkyní, přičemž tento kompenzační projev měl účinky v okamžiku setkání žalované pohledávky (splatnost 31. 12. 2015) a pohledávky 2 (splatnost 30. 12. 2017, tj. ke dni 13. 11. 2017), datum doručení jednostranného zápočtu ze dne 27. 10. 2017 žalované, když ohledně účinku kompenzačního projevu mezi splatnou a nesplatnou pohledávkou poukázala žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soud ČR a ze dne [datum rozhodnutí] pod sp. zn. [spisová značka]. Tímto započtením tedy pohledávka žalované zcela zanikla a po započtení zůstala k zaplacení částka 1 218 000 Kč splatná 31. 12. 2015 a dále pak příslušenství spočívající ve smluvním úroku z úvěru ve výši 6,5 % ročně z jistiny ve výši 3 218 000 Kč za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2015 ve výši 1 045 850 Kč, dále smluvní úrok z úvěru ve výši 6,5 % ročně z jistiny ve výši 3 218 000 Kč za období od 1. 1. 2016 do 12. 11. 2017 ve výši 390 259,64 Kč a dále pak kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 3 218 000 Kč za období od 1. 1. 2016 do 12. 11. 2017 ve výši 483 321,56 Kč. Žalovaná byla o zaplacení těchto dlužných částek žalobkyní vyzvána, a to výzvou jednak ze dne 27. 10. 2017, následně pak ze dne 19. 9. 2019, když tato výzva byla doručena žalované do datové schránky dne 25. 9. 2019. Žalovaná dlužnou částku neuhradila.

7. Ve věci byl zdejším soudem dne 20. 2. 2020 pod č. j. 31 C 400/2019-42 vydán platební rozkaz, proti kterému podala žalovaná v zákonem stanovené lhůtě odpor.

8. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že uvedla, že uplatněný nárok neuznává, a to ani z části, kdy uvedla, že jednak žalovaná nemá povědomí o tom, zda peněžitá částka byla skutečně zaplacena na bankovní účet její předchůdkyně tak, jak bylo ve smlouvě o finanční výpomoci ze dne 4. 1. 2010, uzavřené mezi [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [právnická osoba] [právnická osoba], ujednáno, kdy pan [příjmení] [jméno] [příjmení] byl manželem současné jednatelky žalované společnosti a tento dne 22. 9. 2016 zemřel. Dále pak žalovaná uvedla, že žalované je známo, že nikdy nebylo vůlí stran o postoupení pohledávek ze dne 1. 8. 2016 tyto pohledávky fakticky na paní [jméno] [příjmení] postoupit, že tyto smlouvy o postoupení byly uzavřeny pouze takzvaně na oko, kdy nabyvatel těchto pohledávek paní [jméno] [příjmení] za to údajné postoupení nikdy žádné finanční prostředky neuhradila. Žalovaná uvedla, že tuto smlouvu o postoupení pohledávek poskytla současná jednatelka žalované panu [příjmení] [příjmení], jednateli žalobkyně, a to v dobré víře, kdy ho považovala za rodinného přítele. Žalovaná uvedla, že paní [příjmení] [jméno] [příjmení], současná jednatelka žalované společnosti a manželka zemřelého [anonymizováno] [jméno] [příjmení], byla nucena v důsledku tragické události převzít zprávu nad majetkem společností, které řídil její bývalý manžel pan [příjmení] [jméno] [příjmení] a pomoc s orientací se v těchto záležitostech jí nabídl právě pan [příjmení] [příjmení], kterému takto předala řadu účetních a smluvních podkladů, obchodních aktivit [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Žalovaná pak uvedla, že předmětná pohledávka nemohla být nikdy platně postoupena, neboť dne 17. 1. 2012 byla uzavřena trojstranná smlouva o podřízení pohledávek č. [spisová značka] mezi 1) [právnická osoba], 2) [anonymizováno] [právnická osoba], a 3) [anonymizováno] [jméno] [příjmení], která obsahovala výslovný zákaz cese pohledávek [anonymizováno] [jméno] [příjmení] v postavení věřitele za [anonymizováno] [právnická osoba] v postavení dlužníka, a to v článku III. odst. 3 písm. c) této smlouvy, kde byl sjednán výslovný zákaz [anonymizováno] [jméno] [příjmení], podřízeného věřitele, postupovat jakékoliv podřízené pohledávky na třetí osoby bez souhlasu banky ([právnická osoba]). Podřízenými pohledávkami se pak podle ustanovení článku I. odst. 1 smlouvy rozumí veškeré existující i budoucí podmíněné i nepodmíněné pohledávky [anonymizováno] [jméno] [příjmení] vůči [právnická osoba] [právnická osoba] z titulu úvěrů, půjček nebo obdobných právních vztahů. S ohledem na skutečnost, že předmětem žaloby je pohledávka, která měla vzniknout mezi panem [příjmení] [jméno] [příjmení] (podřízeným věřitelem) a [právnická osoba] [právnická osoba], a to z titulu úvěru půjčky nebo obdobných právních vztahů a smlouva o podřízení pohledávek zakazovala postoupení na třetí osoby, nemohlo nikdy dojít k platnému postoupení pohledávek z [anonymizováno] [jméno] [příjmení] na třetí osobu a tedy ani na žalobkyni pro absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávek, která byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 525 odst. 2 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013.

9. Ve vyjádření ze dne 5. 5. 2020 žalobkyně uvedla, že finanční prostředky ve výši minimálně 3 485 000 Kč poskytl [anonymizováno] [jméno] [příjmení] s největší pravděpodobností ze svého účtu [bankovní účet] na účet právního předchůdce žalované č. [bankovní účet]. Zároveň pak žalobkyně připustila, že část finančních prostředků mohla být poskytnuta i hotovostně, případně na účet právního předchůdce žalované, vedený u Komerční banky. Poukázala na skutečnost, že sama [právnická osoba] [právnická osoba] přijetí finančních prostředků potvrdila ve své příloze k účetní závěrce za účetní období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, kdy v článku 4.3 uvedla, že ke dni 31. 12. 2010 má za věřitelem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze smlouvy o finanční výpomoci z roku 2010 závazek ve výši 3 485 000 Kč. V účetní závěrce za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 v článku 4.3 uvedla, že ke dni 31. 12. 2011 má za věřitelem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze smlouvy o finanční výpomoci z roku 2010 závazek ve výši 3 218 000 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že pohledávka byla z pana [příjmení] [jméno] [příjmení] na paní [jméno] [příjmení] postoupena zcela svobodně a dobrovolně a žádné skutečnosti nenasvědčují tomu, že by předmětná pohledávka nebyla postoupena vážně, jak tvrdí žalovaná. Co se týče tvrzení žalované ohledně jednání pana [příjmení] [příjmení], tyto považuje žalobkyně za irelevantní. Co se týče tvrzení o neplatnosti postoupení pohledávek, žalobkyně uvedla, že považuje postoupení z [anonymizováno] [jméno] [příjmení] na [jméno] [příjmení], následně pak z [jméno] [příjmení] na [právnická osoba] na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 2. 2017 a v neposlední řadě ze [právnická osoba] [anonymizováno] na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 10. 2017 za platné, když ani v jedné z těchto smluv o postoupení pohledávek není žádné ujednání zakazující jejich postoupení, kdy žalobkyně nabyla pohledávku od [právnická osoba] [anonymizováno] v dobré víře, že tato je oprávněna s pohledávkou disponovat. To dobrá víra pak sama o sobě vylučuje neplatnost postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni. Žalobkyně uvedla, že nový věřitel, tedy postupník není vázán smluvním zákazem postoupení pohledávky sjednaným mezi dlužníkem a původním věřitelem neboli postupitelem. Žalobkyně uvedla, že jí není nic známo o smlouvě o podřízení pohledávek ze dne 17. 1. 2012 č. [spisová značka], na kterou poukazuje žalovaná. Uvedla však, že je-li v této smlouvě zákaz cese bez souhlasu [právnická osoba], pak se tedy nejedná o ustanovení ve smyslu 525 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., neboť se nejedná o dohodu mezi věřitelem a dlužníkem, ale o ujednání ve prospěch třetí osoby, [právnická osoba], jejíž souhlas a nikoli pak souhlas žalované byl sjednán pro případ postoupení pohledávky.

10. Ve svém vyjádření ze dne 15. 7. 2020 žalobkyně uvedla, že na ujednání mezi podřízeným věřitelem a nadřízeným věřitelem nepostoupit jakékoliv podřízené pohledávky nedopadá ustanovení § 525 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 39 zákona č. 40/1964 Sb., tedy občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, neboť závazkový vztah ze smlouvy o podřízení pohledávek se řídí obchodním zákoníkem ve smyslu článku IV. odst. 6 této smlouvy, tedy pro závazkové vztahy, které se řídí obchodním zákoníkem, je v ustanovení § 267 odst. 1 obchodního zákoníku ujednána odchylka od obecného pravidla § 39 občanského zákoníku, která zakládá pouze relativní neplatnost právního úkonu a která slouží na ochranu zájmů toho účastníka, na jehož ochranu je stanovena s tím, že pouze tento účastník se této relativní neplatnosti může dovolávat. Žalobkyně poukázala na to, že ustanovení § 525 odst. 2 občanského zákoníku zakazuje postoupení pohledávky, pokud by toto postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem. V tomto případě však žádná dohoda s dlužníkem uzavřena nebyla, neboť se jednalo o dohodu mezi podřízeným věřitelem a nadřízeným věřitelem, a to ve prospěch nadřízeného věřitele, nikoli pak dlužníka. Není tedy možno dovodit absolutní neplatnost postoupení pohledávky z [anonymizováno] [jméno] [příjmení] na paní [jméno] [příjmení]. Dále pak poukázala na to, že pro případ porušení zákazu cese v dané smlouvě nebyla sjednána neplatnost postoupení podřízené pohledávky, ale byl sjednán vznik nároku na náhradu škody na straně nadřízeného věřitele.

11. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 29. 7. 2020 poukázala na skutečnost, že napadá-li [právnická osoba] [anonymizováno] argumentaci a závěry žalované o absolutní neplatnosti postoupení pohledávek s tím, že dle jejího názoru by měla být předmětná cese posouzena podle zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, nikoli podle staré právní úpravy obsažené v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., pak v režimu nového občanského zákoníku lze pochybovat o následcích spojených s porušením zákazu cese pohledávek podle ustanovení § [číslo] odst. 1, kdy je možné, že by toto postoupení bylo ztíženo toliko neplatností relativní. Nicméně v režimu„ starého“ občanského zákoníku však žádné takovéto pochybnosti a nejasnosti nepanovaly a konstantní judikatura měla shodu o následcích porušení sjednaného zákazu cese v režimu ustanovení § 525 odst. 2, kterým byla absolutní neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 občanského zákoníku. Žalovaná pak poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] ve věci sp. zn. [spisová značka], kdy pro případ, že se jedná o pohledávku ze smlouvy o převodu akcií, která byla uzavřena dne 11. 9. 2013, tedy před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., podle jehož ustanovení § [číslo] odst. 3 se práva a povinnosti z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními právními předpisy, je potřeba projednávanou věc posoudit i v dnešní době podle starého občanského zákoníku právě s ohledem na den uzavření smlouvy o převodu akcií. V návaznosti a s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka] uveřejněný pod [číslo] Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek je zřejmé, že k platnému postoupení pohledávek není třeba souhlasu dlužníka, nelze však postoupit pohledávku, pokud by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem. Žalovaná je přesvědčena, že je nezbytné sjednaný zákaz cese obsažený ve smlouvě o podřízení pohledávek č. [spisová značka] nezbytné posuzovat v režimu starého občanského zákoníku, neboť byl sjednán v souladu s ustanovením § 525 tohoto zákona. Pokud tak žalobkyně tvrdí, že zákaz cese se má posuzovat v režimu obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., podle kterého by porušení sjednaného zákazu mělo způsobit pouze relativní neplatnost ve smyslu ustanovení § 267 tohoto zákona, tak žalovaná rovněž nesouhlasí, neboť podle starého obchodního zákoníku, a to podle ustanovení § 1 odst. 2 platilo, že právní vztahy uvedené v odst. 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. S ohledem na skutečnost, že postoupení pohledávek nebylo v obchodním zákoníku vůbec upraveno, muselo být řešeno výlučně podle občanského zákoníku, kdy následkem porušení zákazu cese byla absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávek tak, jak toto dovozuje Nejvyšší soud v rozhodnutí pod sp. zn. [spisová značka] nebo v rozhodnutí ve věci pod sp. zn. [spisová značka]. Pokud pak žalobkyně tvrdila, že zákaz cese byl sjednán ve prospěch [právnická osoba] a nikoli pak ve prospěch dlužníka, pak ani tato skutečnost sama o sobě nemůže nic změnit na povaze sjednaného zákazu postupování pohledávek, kdy podle ustanovení § 525 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 platilo, že nešlo postoupit pohledávku, pokud by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem. V daném případě pak žalovaná byla smluvní stranou smlouvy o podřízení pohledávek, ve které byl zákaz cese platně sjednán. Zákaz cese nebyl sjednán pouze ve prospěch [obec] spořitelny, ale rovněž ve prospěch dlužníka (právní předchůdkyně žalované), když nebylo v jejím zájmu, aby případné pohledávky za ní byly v držení třetích osob bez vazby na společnost žalované. Skutečnost, že ve smlouvě o podřízení pohledávek pak byla deklarována odpovědnost věřitele za škodu v případě porušení smluvních povinností, tento závazek nemusel být ve smlouvě ani sjednáván, neboť vyplývá ze zákona a z tohoto ujednání tedy nelze v žádném případě dovozovat vyloučení následků neplatnosti postoupení. S ohledem na shora uvedené tedy žalovaná setrvala na svém závěru, že postoupení pohledávek z [anonymizováno] [jméno] [příjmení] na paní [jméno] [příjmení] na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 8. 2016 je absolutně neplatné podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., neboť tímto byl porušen zákaz cese ujednaný ve smlouvě o podřízení pohledávek č. [spisová značka].

12. Žalobkyně soudu doručila své podání ze dne 9. 5. 2021, kde opětovně uvedla, že žalobkyni nebylo nic známo o smlouvě o podřízení pohledávek č. [spisová značka] ze dne 17. 1. 2012 O této smlouvě nevěděla a pohledávku nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek řádně a platně. Žalovaná také po celou dobu s žalobkyní komunikovala a snažila se záležitosti ohledně dané pohledávky řešit. Navíc pak dne 29. 8. 2016 uznala svůj dluh vůči žalobkyni co do důvodu i výše a tedy žalobkyně zcela oprávněně a důvodně očekávala, že řádně nabyla existující pohledávku a nic jí nebrání v jejím uplatňování a vymáhání. Žalovaná se dovolávala dobré víry a ochrany práv k této dobré víře ve smyslu ustanovení § 7 zákona č. 89/2012 Sb. Dále pak uvedla, že omezení převoditelnosti pohledávky postoupením nebo její podřízenost nepřešly na další postupníky, tedy ne na [jméno] [příjmení] ani na [právnická osoba] a ani na žalobkyni. Tedy nejpozději postoupením pohledávky došlo k zániku všech závad váznoucích na předmětné pohledávce. Poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2016 pod sp. zn. [spisová značka], z něhož vyplývá, že postupník není vázán smluvním zákazem postoupení pohledávky sjednaný mezi dlužníkem a postupitelem, neboť smluvní závazek postupitele nepostoupit pohledávku bez souhlasu dlužníka se na postupníka při postoupení nepřenáší. Opětovně poukázala na nezbytnost posuzovat smlouvu o postoupení pohledávky z pana [příjmení] [příjmení] na [jméno] [příjmení] dle ustanovení obchodního zákoníku účinného do 31. 12. 2013, kdy mezi účastníky pro případ postoupení nebyla sjednána neplatnost tohoto postoupení, pouze pak nárok na náhradu škody.

13. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav.

14. Ze smlouvy o finanční výpomoci má soud za prokázané, že tato byla uzavřena dne 4. 1. 2010 mezi věřitelem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a dlužníkem [anonymizováno] [právnická osoba], když na základě této smlouvy se věřitel zavázal poskytnout ve prospěch dlužníka peněžní prostředky ve výši 3 500 000 Kč, a to nejpozději do 31. 12. 2010 postupně ve splátkách na základě písemné výzvy dlužníka. Dlužník se pak zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky do 31. 12. 2015, když výše úroku byla sjednána 6,5 %. Závazkové vztahy se řídily obchodním zákoníkem.

15. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 8. 2016 uzavřené mezi [anonymizováno] [jméno] [příjmení] jako postupitelem a paní [jméno] [příjmení] jako postupníkem má soud za prokázané, že na jejím základě byla postoupena pohledávka za společností [právnická osoba] ve výši 3 218 000 Kč z titulu nevrácené půjčky poskytnuté [právnická osoba] [právnická osoba] na základě smlouvy o finanční výpomoci ze dne 4. 1. 2010. Společnost [právnická osoba] převzala závazky [právnická osoba] [právnická osoba] na základě fúze sloučením dle projektu ze dne 9. 11. 2015.

16. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 2. 2017 má soud za prokázané, že tuto uzavřela paní [jméno] [příjmení] jako postupitel a [právnická osoba] jako postupník, když na základě této smlouvy paní [jméno] [příjmení] postoupila na [právnická osoba] mimo jiné pohledávku za společností [právnická osoba] ve výši 3 218 000 Kč z titulu smlouvy o finanční výpomoci uzavřené mezi [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [právnická osoba] [právnická osoba] dne 4. 1. 2010.

17. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24. 10. 2017 má soud za prokázané, že tuto uzavřela [právnická osoba] [anonymizováno] jako postupitel se [právnická osoba] [anonymizováno] jako postupníkem, když na základě této smlouvy postupitel postoupil na žalobkyni mimo jiné pohledávku z titulu smlouvy o finanční výpomoci ze dne 4. 1. 2010 uzavřené mezi panem [příjmení] [jméno] [příjmení] jako věřitelem a [právnická osoba] [právnická osoba] jako dlužníkem.

18. Z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Plzni, oddíl C, vložka [číslo] má soud za prokázané, že je zde zapsána společnost pod obchodní firmou [právnická osoba], na kterou přešlo v důsledku fúze sloučením jmění zanikající [právnická osoba] [právnická osoba], a to dle projektu fúze sloučením ze dne 9. 11. 2015. Z projektu přeměny projektu fúze sloučením, kdy nástupnickou společností byla společnost [právnická osoba] a zanikající společností byla [právnická osoba] [právnická osoba], má soud za zjištěné, že tento je ze dne 9. 11. 2015 a na základě této fúze došlo ke zrušení zanikající společnosti bez likvidace a její jmění přešlo na nástupnickou společnost, tedy na žalovanou. Z výpisu vedeného Krajským soudem v Ostravě, v oddíle C, vložka [číslo] má soud za prokázané, že zde byla zapsána [právnická osoba] [právnická osoba], která zanikla bez likvidace fúzí sloučením a její jmění přešlo na nástupnickou společnost [právnická osoba], a to dle projektu fúze sloučením ze dne 9. 11. 2015.

19. Z oznámení o jednostranném zápočtu pohledávek a výzvy k úhradě ze dne 27. 10. 2017 má soud za prokázané, že žalobkyně jednostranně započetla vůči žalované svoji pohledávku na zaplacení částky 3 218 000 Kč splatnou dne 31. 12. 2015 proti pohledávce žalované za žalobkyní ve výši 2 000 000 Kč splatnou dne 30. 12. 2017 z titulu úplaty za postoupení pohledávky ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 7. 2017 ve znění dodatku [číslo] ze dne 26. 7. 2017 a vyzvala žalovanou k zaplacení částky 1 218 000 Kč. Tato výzva byla žalované doručena dne 13. 11. 2017, což má soud za prokázané z doručenky datové zprávy. Z přípisu ze dne 18. 12. 2017 má soud za prokázané, že žalobkyně opravila svoji písařskou chybu v jednostranném započtení pohledávek, když tento přípis byl žalované doručen do datové schránky dne 9. 1. 2018.

20. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 7. 2016 má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a [právnická osoba] [anonymizováno] jako postupníkem, když na základě této smlouvy došlo k postoupení pohledávky postupitele za společností [právnická osoba] ve výši 15 000 000 Kč z titulu smluv o finanční výpomoci ze dne 29. 5. 2007 na částku 5 000 000 Kč a ze dne 10. 3. 2008 na částku 10 000 000 Kč.

21. Z přípisu ze dne 21. 11. 2017 má soud za prokázané, že žalovaná vznesla pochybnosti o správnosti započtení. Z výzvy ze dne 19. 9. 2018 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovanou o zaplacení dlužné částky upomínala.

22. Ze smlouvy o podřízení pohledávek č. [spisová značka] má soud za prokázané, že tato byla uzavřena dne 17. 1. 2012 mezi [právnická osoba] jako bankou, [právnická osoba] [právnická osoba] jako klientem a panem [příjmení] [jméno] [příjmení] jako podřízeným věřitelem, když na základě této smlouvy byl mimo jiné sjednán závazek podřízeného věřitele, bez předchozího písemného souhlasu banky, nepostoupit jakékoli podřízené pohledávky nebo jejich části na třetí osobu, ani k nim nezřídit právo třetí osoby (článek III. odst. 3 písm. c)), když podřízenými pohledávkami byly veškeré existující i budoucí, podmíněné i nepodmíněné pohledávky podřízeného věřitele vůči klientovi z titulu úvěru půjček nebo obdobných právních vztahů, zejména pak pohledávky na zaplacení jistiny, smluvních pokut nebo jakýchkoliv jiných sankčních plateb a pohledávek z titulu náhrady škody bezdůvodného obohacení, odškodnění a obdobných plateb na základě nebo v souvislosti s takovými právními vztahy, včetně příslušenství takových pohledávek (čl. I bod 1 této smlouvy).

23. Z vyjádření [právnická osoba] ze dne 9. 8. 2021 má soud za prokázané, že [právnická osoba] nedala souhlas s postoupením pohledávek ze dne 1. 8. 2016 z pana [příjmení] [jméno] [příjmení] na paní [jméno] [příjmení], a to pohledávky z titulu smlouvy o finanční výpomoci ze dne 4. 1. 2010.

24. Soud ve věci provedl další listinné důkazy, kterými byla příloha k účetní závěrce [právnická osoba] [právnická osoba] za období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 (č. l. 74-78), rozvahu [právnická osoba] [právnická osoba] ke dni 31. 12. 2010 (č. l. 79-80), výkaz zisku a ztráty [právnická osoba] [právnická osoba] ke dni 31. 12. 2010 (č. l. 81), dále pak přílohu k účetní závěrce této společnosti za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 (č. l. 82-87), výkaz zisku a ztráty ke dni 31. 12. 2011 (č. l. 87-89), rozvahu ke dni 31. 12. 2011 (č. l. 90), když tyto listinné důkazy soud nebude v rámci odůvodnění svého rozhodnutí hodnotit, neboť pro rozhodnutí soudu jejich provedení a skutečnosti z těchto důkazů vyplývající nemají význam pro rozhodnutí soudu, jak bude níže uvedeno, stejně jako uznání dluhu ze dne 29. 8. 2016, výpis vedený u [obec] spořitelny č. účtu [bankovní účet] na jméno [anonymizováno] [jméno] [příjmení] za období od 4. 1. 2010 do 31. 12. 2010 a účetní závěrku [právnická osoba] [právnická osoba] za období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, přílohu k této účetní závěrce za období roku 2011.

25. Podáním ze dne 19. 8. 2020 pak žalobkyně soudu předložila uznání dluhu ze dne 29. 8. 2016, na jehož základě žalovaná uznává pohledávku ve výši 3 218 000 Kč z titulu smlouvy o finanční výpomoci ze dne 4. 1. 2010, kdy toto uznání dluhu představuje vyvratitelnou právní domněnku trvání uznaného dluhu ve smyslu ustanovení § 2053 zákona [číslo]. Dále pak žalobkyně navrhla provedení důkazu účastnickou výpovědí jednatele žalobkyně [příjmení] [příjmení], dále pak výpisem z účtu [anonymizováno] [jméno] [příjmení] za období od 4. 1. 2020 do 31. 12. 2010 vedeného u [obec] spořitelny č. účtu [bankovní účet], výpisem z účtu [právnická osoba] [právnická osoba] za období od 4. 1. 2010 do 31. 12. 2010 vedeného u [právnická osoba] č. účtu [bankovní účet], výpisem z účtu [právnická osoba] [právnická osoba] za období od 4. 1. 2010 do 31. 12. 2010 vedeného u [právnická osoba], příjmovými pokladními doklady o platbách přijatých [právnická osoba] [právnická osoba] za období od 4. 1. 2010 do 31. 12. 2010 od [anonymizováno] [jméno] [příjmení], jakož i úplnou účetní dokumentaci vztahující se k hospodaření a účtování právního předchůdce žalované, jakož i samotné žalované za rok 2010 až 2016, zejména pak vedle zmiňovaných příjmových pokladních dokladů také knihou pohledávek, knihou závazků, hlavní účetní knihou s analytickými a dokladovými účty, pokladní knihou a smluvní dokumentací, důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomika, účetnictví, zodpovězení toho, zda v účetnictví žalované, respektive právního předchůdce žalobkyně [právnická osoba] [právnická osoba] se nacházejí doklady o existenci závazků žalované z titulu smlouvy o finanční výpomoci ze dne 4. 1. 2010, když tyto důkazy soud s ohledem na níže uvedené závěry neprováděl a návrh na jejich provedení zamítl pro nadbytečnost.

26. Podáním doručeným zdejšímu soudu dne 25. 8. 2020 předložila žalovaná soudu smlouvu o úvěru [číslo] ze dne 13. 12. 2006, dodatek [číslo] k této smlouvě o úvěru ze dne 13. 12. 2006, potvrzení [právnická osoba] ze dne 14. 8. 2020 o řádném splácení úvěru a všeobecné podmínky [právnická osoba] ke smlouvě o úvěru. Toto podání ze strany žalované bylo soudu doručeno po uplynutí koncentrační lhůty, která byla účastníkům při jednání ze dne 3. 8. 2020 stanovena 21. 8. 2020. Soud tedy k obsahu tohoto vyjádření nepřihlédl, nicméně soud provedl listinné důkazy, neboť na tyto poukazovala žalovaná již při ústním jednání, a to potvrzení [právnická osoba] ze dne 14. 8. 2020 o sdělení, že smlouva o úvěru [číslo] ze dne 13. 12. 2006 je řádně splácena a nevykazuje žádné částky po splatnosti, dále pak smlouvu o úvěru [číslo] uzavřenou mezi [právnická osoba] a [právnická osoba] [právnická osoba], na jejímž základě byl této společnosti ze strany [právnická osoba] poskytnut úvěr ve výši 35 000 000 Kč, když tato smlouva byla uzavřena dne 13. 12. 2006.

27. Dále žalovaná podáním ze dne 22. 9. 2020 soudu předložila rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2016 pod č. j. [číslo jednací] a rozsudek Vrchního soudu v Praze, tedy rozsudek odvolacího soudu ke zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, rozsudek ze dne 2. 3. 2017 pod sp. zn. [spisová značka] a č. j. [číslo jednací].

28. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

29. Podle § 525 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem.

30. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do [číslo], tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související, a zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství1)

31. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do [číslo], právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon.

32. Podle § 3028 odst. 3 zákona č 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

33. Po zhodnocení provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že dne 4. 1. 2020 byla mezi [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (právním předchůdcem žalobkyně) jako věřitelem a dlužníkem [právnická osoba] [právnická osoba] (právním předchůdce žalované) jako dlužníkem uzavřena smlouva o finanční výpomoci, na jejímž základě se věřitel zavázal poskytnout dlužníkovi peněžní prostředky ve výši 3 500 000 Kč. Následně bylo prokázáno, že věřitel uzavřel dne 1. 8. 2016 jako postupitel s paní [jméno] [příjmení] jako postupníkem smlouvu o postoupení pohledávky, na jejímž základě postoupil postupníkovi celou pohledávku ze smlouvy o finanční výpomoci ze dne 4. 1. 2010 ve výši 3 218 000 Kč s příslušenstvím. Následně pak došlo k dalším postoupením pohledávky z paní [jméno] [příjmení], a to na [právnická osoba] [anonymizováno] smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 2. 2017 a v neposlední řadě pak smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 10. 2017 ze [právnická osoba] [anonymizováno] na žalobkyni. V řízení bylo ale rovněž prokázáno, že dne 17. 1. 2012 byla mezi [právnická osoba] jako bankou, [právnická osoba] [právnická osoba] (právní předchůdkyní žalované) jako klientem a panem [příjmení] [jméno] [příjmení] jako podřízeným věřitelem uzavřena smlouva o podřízení pohledávek č. [spisová značka], na jejímž základě se podřízený věřitel zavázal bez předchozího písemného souhlasu banky nepostoupit jakékoli podřízené pohledávky nebo jejich části na třetí osoby, ani k nim nezřídit právo třetí osoby, když podřízenou pohledávkou byly veškeré existující i budoucí, podmíněné i nepodmíněné pohledávky podřízeného věřitele vůči klientovi z titulu úvěrů, půjček nebo obdobných právních vztahů, zejména pak pohledávky na zaplacení jistiny smluvních pokut nebo jakýchkoli jiných sankčních plateb a pohledávek z titulu náhrady škody bezdůvodného obohacení, odškodnění a obdobných plateb na základě nebo v souvislosti s takovými právními vztahy včetně příslušenství takových pohledávek. K uzavření této smlouvy o podřízení pohledávek tedy došlo poté, co byla dne 4. 1. 2010 mezi [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [právnická osoba] [právnická osoba] uzavřena smlouva o finanční výpomoci, a po uzavření smlouvy o podřízenosti pohledávek, uzavřel dne 1. 8. 2016 pan [příjmení] [jméno] [příjmení] smlouvu o postoupení pohledávek, na jejímž základě postoupil pohledávku za [právnická osoba] [právnická osoba] z pozice podřízeného věřitele na paní [jméno] [příjmení], ačkoli se touto smlouvou o podřízení pohledávek zavázal bez předchozího písemného souhlasu banky jakékoli podřízené pohledávky na třetí osobu nepostoupit. Smlouva o finanční výpomoci ze dne 4. 1. 2010 byla uzavřena za účinnosti starého občanského zákoníku [číslo] účinného do 31. 12. 2013 Smlouva o podřízení pohledávek byla uzavřena za účinnosti rovněž starého občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., respektive obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. účinných do 31. 12. 2013. Oproti tomu smlouva o postoupení pohledávek ze dne 1. 8. 2016 byla uzavřena za účinnosti nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. účinného od 1. 1. 2014.

34. S ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., se práva a povinnosti z porušení smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 8. 2016 posuzují podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018 ve věci sp. zn. 20 Cdo 3298/2018). Ve smyslu ustanovení § 525 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. pak nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem. Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§ 39 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013).

35. Smlouva o postoupení pohledávek uzavřená v rozporu s ustanovením § 525 odst. 2 občanského zákoníku je absolutně neplatná podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006 pod sp. zn. 29 Odo 882/2005). Nelze tedy postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem. K platnému postoupení pohledávky není třeba souhlasu dlužníka. Je mu tedy dána možnost, aby na základě dohody s věřitelem předem vyloučil případné postoupení pohledávky jinému. Lze dohodnout zákaz postoupení vůbec, nebo jen na určitou dobu, případně ve prospěch určité osoby, nebo i tak, že věřitel bez souhlasu dlužníka pohledávku nepostoupí jinému. Takové ujednání může být obsaženo již v původní smlouvě mezi věřitelem a dlužníkem, nebo je lze sjednat i dodatečně a může se týkat jakékoliv pohledávky ([příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno] a kol.). Občanský zákoník I., II. 2. vydání. [obec]: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. [číslo] ISBN [tel. číslo] [číslo].

36. V daném případě tedy soud dospěl k závěru, že smlouva o podřízení pohledávek č. [spisová značka] ze dne 17. 1. 2012 je platná. Právní předchůdce žalobce se zavázal v článku III. odst. 3 písm. c) bez předchozího písemného souhlasu banky nepostoupit jakékoli podřízené pohledávky nebo jejich části na třetí osobu, ani k nim nezřídit právo třetí osoby, když účastníkem této smlouvy byl i dlužník (právní předchůdce žalované). Jde tedy o sjednání závazku nepostoupit pohledávku ve smyslu ustanovení § 525 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013. Pokud pak byla dne 1. 8. 2016 mezi [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, kterou byly pohledávky z výše uvedené smlouvy postoupeny na právního předchůdce žalobkyně, tak je tedy, jak plyne z ustanovení § 39 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 a s ohledem na zmíněnou judikaturu tato smlouva neplatná a k postoupení pohledávek ze strany pana [příjmení] [jméno] [příjmení] nemohlo dojít. Soud tak nemá za prokázanou aktivní legitimaci žalobkyně v daném řízení, a proto žalobu zamítl tak, jak je pod výrokem I. tohoto rozsudku uvedeno, aniž by prováděl dokazování k prokázání tvrzení žalobkyně, že došlo k poskytnutí finančních prostředků na základě smlouvy o finanční výpomoci ze dne 4. 1. 2010, neboť toto dokazování by bylo s ohledem na nedostatek aktivní legitimace žalobkyně v tomto řízení nadbytečné. Soud při svém rozhodování přihlédl rovněž k rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2016 pod č. j. [číslo jednací] ([insolvenční spisová značka]), který rozsuzoval obdobnou záležitost a v této věci následně rozhodoval i odvolací soud, a to Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 2. 3. 2017 v řízení pod sp. zn. [spisová značka], [číslo jednací] ([insolvenční spisová značka]).

37. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR pod č. j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] pro případ, kdy strany uzavřely smlouvu o podřízenosti pohledávek, v níž se dohodly, že některé pohledávky mají být uspokojeny až po splnění jiného dluhu dlužníka, nemůže se věřitel podřízené pohledávky domáhat jejího uspokojení před splněním podmínek sjednaných ve smlouvě o podřízenosti pohledávek, neboť takový požadavek je v rozporu s jeho smluvním závazkem. Případná změna této smlouvy musí být učiněna všemi stranami, které ji uzavřely, kdy posuzovaná smlouva o podřízenosti pohledávek je svým charakterem i nominální smlouvou podle ustanovení § 51 občanského zákoníku, případně podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku a není přitom v rozporu se zákonem či dobrými mravy. V daném případě pak smlouvu o podřízenosti pohledávek podepsala jak banka [ulice] spořitelna, tak dlužník [právnická osoba] [právnická osoba] (právní předchůdce žalované) a podřízený věřitel [anonymizováno] [jméno] [příjmení] jako věřitel podřízené pohledávky ze smlouvy o finanční výpomoci. Tímto svým jednáním tedy strany dle § 525 občanského zákoníku omezily možnost postoupení pohledávky a vázaly ji na souhlas třetí osoby banky. Skutečnost o tom, že tento souhlas nebyl dán, byla v řízení prokázána prohlášením [obec] spořitelny.

38. Pokud pak žalobkyně uváděla, že nabyla pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek v dobré víře, neboť v žádné ze smluv o postoupení pohledávek nebyla zmínka o tom, že by postoupení pohledávek jakákoli dohoda bránila, postupitelé vždy prohlásili, že jsou oprávněni s předmětnou pohledávkou nakládat a postoupení nic nebrání, když žalobkyně nabyla pohledávku od [právnická osoba] [anonymizováno], a to v dobré víře, že tato je oprávněna předmětnou pohledávkou disponovat. Poukázala rovněž na skutečnost, že žalobkyně v návaznosti na postoupení pohledávek prováděla vůči žalované započtení vzájemných pohledávek, když proti tomuto žalovaná ničeho nenamítala, svůj dluh vůči žalobkyni dokonce písemně uznala, poukázala na skutečnost, že nový věřitel není vázán smluvním zákazem postoupení pohledávek sjednaným mezi dlužníkem a původním věřitelem. S těmito námitkami se soud neztotožnil, neboť zkoumal prvotní postoupení z [anonymizováno] [jméno] [příjmení] na paní [jméno] [příjmení], které odporovalo dohodě podřízeného věřitele o nepostoupení pohledávky bez písemného předchozího souhlasu [obec] spořitelny, tento souhlas nebyl dán, a tudíž pro absolutní neplatnost tohoto postoupení nemohlo nikdy k postoupení pohledávky dojít a další nabyvatelé pohledávek tuto nikdy od paní [jméno] [příjmení] nabýt nemohli.

39. Dále pak žalobkyně poukázala, že závazkový vztah ze smlouvy o podřízení pohledávek se řídí obchodním zákoníkem tak, jak bylo mezi účastníky dle článku IV. odst. 6 této smlouvy ujednáno. Pro závazkové vztahy, které se řídí obchodním zákoníkem, je pak v § 267 odst. 1 obchodního zákoníku sjednána odchylka od obecného pravidla § 39 občanského zákoníku, kdy tato zakládá pouze relativní neplatnost právního úkonu. V daném případě tedy není správný závěr o absolutní neplatnosti postoupení podřízených pohledávek, nýbrž by se jednalo pouze o relativní neplatnost postoupení, když nadřízený věřitel [právnická osoba] se této nedovolávala, respektive v řízení nebylo prokázáno, že by se relativní neplatnosti dovolala. Ani s tímto závěrem se pak soud neztotožnil, ve smyslu ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. se práva a povinnosti z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními právními předpisy, tedy sjednaný zákaz cese obsažený ve smlouvě o podřízení pohledávek č. [spisová značka] je zapotřebí posuzovat v režimu zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, neboť tento byl sjednán v souladu s ustanovením § 525 tohoto zákona. Pokud pak žalobkyně tvrdí, že by se důsledky sjednaného zákazu cese měly posuzovat v režimu zákona č. 513/1991 Sb. obchodního zákoníku, dle kterého by pak porušení sjednaného zákazu mělo za následek pouze relativní neplatnost ve smyslu ustanovení § 267 odst. 1 citovaného zákona, pak s tímto závěrem soud nesouhlasí, neboť pokud se smlouva o podřízení pohledávek č. [spisová značka] měla řídit obchodním zákoníkem, tedy zákonem č. 513/1991 Sb., pak podle ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění platném znění platilo, že právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Soud se ztotožňuje s výkladem žalované, kdy v praxi mohly nastat dva případy aplikace občanského zákoníku na obchodně právní vztahy, tedy zaprvé se jedná o případy, kdy určitá otázka, sice obchodním zákoníkem, upravena je, ale její úprava není úplná a má povahu jistých odchylek (např. smluvní pokuta), kdy v rámci řešení konkrétních otázek bude v těchto případech aplikován občanský zákoník spolu s obchodním zákoníkem a ve druhém případě se pak jedná o případy, kdy určité otázky nejsou obchodním zákoníkem upraveny vůbec a musejí být řešeny výlučně podle občanského zákoníku, jakož je institut postoupení pohledávek, neboť jeho právní úprava v obchodním zákoníku nebyla zakotvena. Postoupení pohledávek se tedy při absenci zvláštní právní úpravy řídilo výlučně ustanovením § 524 až § 530 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013.

40. S ohledem na výše uvedené tedy soud, aniž by prováděl další dokazování., žalobu zamítl tak, jek je pod výrokem I. uvedeno.

41. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalované, která byla ve věci zcela úspěšná, soud přiznal právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady řízení se sestávají z odměny za zastoupení advokátem ve výši 79 080 Kč za 6 úkonů právní služby á 13 180 Kč úkon dle ustanovení § 7 ve spojení s ust. § 11 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů – 1x příprava, převzetí, 1 x odpor včetně vyjádření k žalobě, 1 x písemné vyjádření ze dne 29. 7. 2020, 1 x účast při ústním jednání dne 3. 8.2020, 1x účast při jednání dne 10. 5. 2021, 1 x účast při jednání dne 9. 9. 2021, náhrada hotových výdajů za 6 úkonů právní služby po 300 Kč dle ustanovení § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 1 800 Kč. Podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. se částka odměny a náhrad advokáta dále zvyšuje o 21 % daň z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb. Celkem tedy žalovanému v tomto případě náleží náhrada nákladů řízení ve výši 97 864,80 Kč. Pokud žalobkyně v závěrečném návrhu navrhla, nechť soud rozhodne o náhradě nákladů řízení dle ust. § 150 o. s. ř., s odůvodněním, že v daném případě je žalobkyně postupníkem, o smlouvě o podřízenosti pohledávek neměla žádné povědomí a přiznání náhrady náklady řízení žalované by bylo příliš přísné, neboť žalobkyně již hradila soudní poplatek a hradí si zároveň své náklady řízení. Soud však dospěl k závěru, že v daném případě není na místě aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. kdy neshledal existenci důvodů zřetele hodných, aby mohlo být toto ustanovení aplikováno. Žalovaná již v prvním vyjádření se k žalobě ze dne 27. 3. 2020 neplatnost postoupení pohledávek namítla a to z důvodu existence smlouvy o podřízení pohledávek. Tedy nejpozději od tohoto jednání měla žalobkyně možnost se s listinami seznámit, důvodnost námitek žalované s ohledem na předložené listiny vyhodnotit a případně procesně reagovat. Žalobkyně však na podané žalobě i nadále trvala a ve sporu byla s ohledem na rozhodnutí soudu zcela neúspěšná. Proto soud rozhodl o náhradě nákladů řízení právě v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Nad rámec pak sodu uvádí, že nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení za písemné vyjádření ze dne 25. 8. 2020, kdy toto bylo soudu doručeno po koncentrační lhůtě a žádná skutková tvrzení neobsahovalo, stejně jako za písemné podání ze dne 22. 9. 2020, kterým žalovaná soudu zaslala pouze rozhodnutí Krajského a Vrchního soudu v Praze, která jsou shora uvedená. Tyto náklady soud nepovažuje za účelově vynaložené, a proto za ně odměna přiznána nebyla.

42. Lhůta ke splnění této povinnosti byla stanovena jako obecná 3 denní v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a místo plnění pak k rukám zástupce žalované v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení