31 C 523/2018-203

Rubrum

Okresní soud Plzeň - město rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Mlíčkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená [anonymizováno 7 slov] sídlem [adresa] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč a o zadostiučinění za majetkovou újmu ve výši 145 256 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se co do zaplacení částky 16 692,50 Kč podle ustanovení § 96 odst. 1, 2, 3, 4 o. s. ř. pro zpětvzetí žaloby zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 328 563,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 328 563,50 Kč od 21. 1. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se co do zaplacení částky 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 100 000 Kč od 21. 1. 2019 do zaplacení, zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 98 203,60Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 13. 12. 2018 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované zaplatit žalobkyni z titulu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím při výkonu veřejné moci částku 300 000 Kč, doplněním doručeným zdejšímu soudu dne 15. 6. 2020 povinnost zaplatit žalobkyni částku 145 256 Kč představující majetkovou újmu a dále doplněním doručeným zdejšímu soudu dne 13. 3. 2021 (č. l. 184) včetně příslušenství, a to zákonného úroku z prodlení z částky 300 000 Kč od 21. 1. 2019 a z částky 128 563,50 Kč od 21. 1. 2019 do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tím, že proti žalobkyni bylo dne 29. 3. 2016 vydáno Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie [příjmení] kraje usnesení [číslo jednací], na základě kterého bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně dle § 160 odst. 1 tr. řádu a dalších dvou obviněných osob. Žalobkyni v tomto usnesení bylo kladeno za vinu, že jako odpovědná úřednice orgánu územní samosprávy zařazená na pozici referenta oddělení investic odboru výstavby [anonymizována tři slova] [obec a číslo] a v této spojitosti nadaná pravomocí v souvislosti s přípravou a realizací veřejné zakázky [číslo] [anonymizována tři slova] [ulice] [obec] - [část obce] - [anonymizována tři slova] [anonymizováno], se dopustila protiprávního jednání, která naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. c) odst. 2 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009. Na základě výše uvedeného usnesení po skončení přípravného řízení dne 20. 12. 2016 podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v [obec] dle § 176 odst. 1 tr. řádu proti žalobkyni obžalobu č.j. [číslo jednací] ke Krajskému soudu v Plzni pod sp. zn. [spisová značka]. Po provedeném hlavním líčení vydal Krajský soud v Plzni dne 26.10.2017 pod č.j. [číslo jednací] rozsudek, kterým dle § 226 písm. b) tr. řádu byla žalobkyně zproštěna obžaloby Krajského státního zastupitelství v [obec] ze dne 14.12.2016 sp. zn. [spisová značka], podle které žalobkyně v období od 27. 10. 2009 do 18. 12. 2009 jako osoba v postavení úředníka orgánu územní samosprávy zařazená na pozici referentky oddělení investic odboru výstavby [anonymizována tři slova] [obec a číslo] a v této spojitosti nadána pravomocemi v souvislosti s přípravou a realizací veřejné zakázky [číslo] v rámci zjednodušeného podlimitniho řízení, jejímž zadavatelem byl [příjmení] [obec a číslo] nazvané [anonymizována tři slova] [ulice] [obec] - [část obce] – [anonymizována tři slova] [anonymizováno], [anonymizováno]“ se měla dopustit úmyslného trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. cj. odst. 2 písm. c) trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v [obec] odvolání v neprospěch žalobkyně a dalších obžalovaných. Na základě tohoto odvolání pak Vrchní soud v Praze v neveřejném zasedání, konaném dne 25.5.2018, vydal usnesení pod sp.zn. [spisová značka], ve kterém napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a z důvodu uvedeném v ust. § 223 odst. 1 tr. řádu a § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu rozhodl tak, že se trestní stíhání žalobkyně pro uvedený skutek zastavuje, a to z důvodu promlčení. Toto usnesení bylo doručeno právní zástupkyni žalobkyně do datové schránky dne 18.6.2018 Ode dne doručení tohoto usnesení tak plynula žalobkyni promlčecí lhůta ohledně nároků o náhradu škody a nemajetkové újmy. Vrchní soud v Praze se jednak ztotožnil se závěrem Krajského soudu v Plzni, tedy že jednání žalobkyně nenaplňovalo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. c) odst. 2. písm. c) tr. zákoníku, a to pro absenci subjektivní stránky tohoto úmyslného trestného činu (viz bod 22 a 36 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Dále pak Vrchní soud vyslovil právní názor, že v uvedeném jednání žalobkyně by mohl být spatřován jiný trestný čin, a to trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti dle ust. § 159 zákona č. 140/1969 Sb., tr. zákona, nicméně v době, kdy bylo vydáno shora uvedené usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání žalobkyně, bylo trestní stíhání žalobkyně již promlčeno. Proti rozhodnutí Vrchního soudu podal Nejvyšší státní zástupce dovolání, o kterém nebylo ke dni podání žaloby rozhodnuto. Žalobkyně žalobou uplatnila nárok na nemajetkovou újmu způsobenou jí v příčinné souvislosti s vedením neoprávněného a nezákonného trestního řízení, a to v penězích, neboť nemajetkovou újmu není v daném případě možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva není z pohledu daného případu dostačující. Žalobkyně uvedla, že trestní řízení obecně představuje při důsledném respektování presumpce neviny významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nebyl trestným činem. Kompenzace za trestní stíhání žalobkyně, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, jí tedy jistotně náleží. Je tedy samozřejmé a zcela logické, že každé trestní řízení je obecně pro obviněného značně stresující a významnou měrou zasahuje do každodenního života obviněného. Pokud je obviněný nevinný, tak jako v tomto případě, je dopad vedení trestního řízení na psychiku obviněného mnohem zásadnější. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je tedy mimo jiné potřebné zohlednit především skutečnost, že žalobkyně byla již od roku 2001 (a dosud je) úřednici orgánu územní samosprávy, v současnosti zařazená na pozici vedoucí hospodářského oddělení odboru Správního a vnitřních věcí Úřadu městského obvodu [obec a číslo] a byť se její pracovní zařazení postupem času měnilo, vždy tak byla a díky svému současnému zařazení především je, v denním kontaktu nejen s dalšími zaměstnanci úřadu, ale především s širokou veřejností. Vzhledem ke skutečnosti, kdy od počátku byla tato trestní věc podrobena enormnímu zájmu médií a to po celou dobu trvání trestního řízení, byla tak žalobkyně od počátku nucena čelit pravidelným narážkám, invektivám a nemístným či jinak nevhodným poznámkám nejen svých kolegů, ale i zcela cizích osob. Každodenní kontakt s ostatními pracovníky a veřejností za těchto okolností žalobkyni způsobil psychické vypětí takového rázu, že postupně žalobkyně se začala svých kolegů stranit a uzavřela se do sebe, přestože do té doby byla značně komunikativní a přítomnost svých kolegů měla ráda. Do dnešní doby i přes zprošťující rozhodnutí žalobkyně vnímá určitou nedůvěru svých kolegů, jejich pochybnosti, a především pak pohrdlivě narážky ostatních občanů, se kterými pravidelně přichází žalobkyně do styku. Lze tedy uzavřít, že značnou měrou utrpěla dobrá pověst jinak zcela bezúhonné úřednice, jak vyplývá i z obsahu trestního spisu, a její dobré jméno je na velmi dlouhou dobu díky neúnosné medializaci zdiskreditováno, a to vše jen díky vedení nezákonného trestního řízení. Neustálý obrovský stres a emoční vypětí žalobkyně, které po celou dobu vedení trestního řízení prožívala, se podepsalo nejen na jejím pracovním životě a jeho kvalitě, kdy žalobkyni stálo mnohem více sil se soustředit na řádný výkon své práce, ale i na jejím rodinném životě. Žalobkyně má v péči nezletilé dítě, ale stará se i o své již zletilé dítě, kteří s ní oba žijí ve společné domácnosti a taktéž tedy byli vystavení zcela obdobnému stresu, a to nejen proto, že s ní vše prožívali po celou dobu trvání řízení, ale především pak žili ve strachu o osud žalobkyně jako jejich matky a tedy v obavách o výsledek trestího řízení. Žalobkyně se tak v důsledku tohoto dostala do situace, že se styděla nejen před veřejností, ale i před svou rodinou. Děti žalobkyně byly např. dlouhodobě vystaveny verbálním narážkám ze strany ostatních spolužáků ve školním prostředí a mezi svými kamarády, kdy zejm. u mladšího syna bohatá medializace případu naprosto otřásla důvěrou nezletilého v žalobkyni jako rodiče. Žalobkyně se pak v důsledku zahájení trestního stíhání musela také podrobit odebrání otisků, odběru DNA a fotodokumentaci její osoby. Je pochopitelné, že tímto došlo k takovému ponížení žalobkyně, což se zapsalo jako dosud nejhorší období jejího života. Následkem vedení trestního řízení, došlo ke značnému narušení psychiky žalobkyně, ke snížení její schopnosti ovládat se při sebemenším problému, ke značnému snížení jejího sebevědomí a vše významně přispělo ke zvýšené nedůvěře v orgány činné v trestním řízení. Žalobkyně tedy v žalobě uvedla, že jí přísluší nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která vznikla v příčinné souvislosti s neoprávněným a nezákonným trestním řízením v penězích, neboť nemajetkovou újmu není možné v daném případě nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva není z daného případu dostačující. Žalobkyně tak považuje částku odpovídající nemajetkové újmě ve výši 300 000 Kč za zcela přiměřenou. Dne 18. 7. 2018 podala žalobkyně žádost o uplatnění nároku na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím při výkonu veřejné moci u žalované, když předmětem této žádosti byl nárok na náhradu majetkové újmy spočívající v nákladech na obhajobu od počátku trestního stíhání její osoby v celkové výši 145 256 Kč a dále nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč. Žádost byla žalované doručena 20. 7. 2018, byla projednávána pod č. j. [jednací číslo MSP]. Ke dni podání žaloby nebylo zatím o nároku rozhodnuto, když lhůta pro vyřízení žádosti uplyne dne 20. 1. 2019. Žalobkyně tak v žalobě navrhla, aby soud dané řízení přerušil do doby rozhodnutí žalované o podané žádosti žalobkyně.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že uplatněný nárok neuznává, kdy odmítla existenci odpovědnostního titulu, tedy nezákonného rozhodnutí. Žalovaná uvedla, že samotné zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení nárok nezakládá, když v dané věci trestní stíhání skončilo pouze na základě promlčení trestního stíhání. Žalovaná uvedla, že odvolací soud, tedy Vrchní soud v Praze se vyjádřil v tom smyslu, že skutečně došlo ke spáchání činu dávanému žalobkyni a spoluobviněným za vinu, avšak v nedbalostní formě. Dále žalovaná poukázala na skutečnost, že žalobkyně nevyužila všech procesních prostředků, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje, když ona sama nepodala v dané věci dovolání a tím se vzdala možnosti příznivějšího výsledku trestního stíhání. Žalovaná tedy navrhla zamítnutí žaloby.

3. Usnesením zdejšího soudu ze dne 24. 5. 2019 bylo řízení o zaplacení zadostiučinění v podobě nemajetkové újmy do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání v řízení pod sp. zn. [spisová značka] přerušeno, když Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 9. 2019 pod č. j. [číslo jednací] odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 5. 2019 pod č. j. [číslo jednací], kterým bylo dané řízení do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání přerušeno, odmítl, neboť v době, kdy Krajský soud o tomto odvolání rozhodoval, bylo již rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání vydáno. Usnesením zdejšího soudu ze dne 14. 10. 2019 pod č. j. 31 C 523/2018-54 bylo rozhodnuto o tom, že se v přerušeném řízení pokračuje. Toto usnesení nabylo právní moci 15. 11. 2019.

4. Podáním doručeným zdejšímu soudu dne 15.6.2020 uplatnila žalobkyně dále po žalované nárok na zaplacení škody v podobě majetkové újmy odpovídajících účelně vynaloženým nákladům na obhajobu v celkové výši 145 256 Kč včetně DPH. Tyto náklady spočívají v úkonech [anonymizováno] [příjmení]: 1) dne 8. 4. 2016 - převzetí a příprava zastoupení vč. 1. porady s klientkou dle §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 2) dne 8. 4. 2016 sepis stížnosti do usnesení (blanketni) (1/2 PÚ), 3) dne 20. 4. 2016 další porada s klientkou v trvání nad 1 hodinu dle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 4) dne 27. 4. 2016 sepis odůvodnění stížnosti proti usnesení o zahájení tr. stíhání (1 PÚ), 5) dne 11. 5. 2016 nahlížení do spisu vč. sepisu předchozí žádosti o náhled (1/2 PÚ), 6) dne 16. 5.2016 další porada s klientkou v trvání nad 1 hodinu dle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 7) dne 17. 5. 2016 výslech obv. [příjmení] dle § 11 odst. 1 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 8) dne 18. 5. 2016 nahlížení do spisu (1/2 PÚ), 9) dne 19. 5. 2016 výslech klientky dle § 11 odst. 1 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 10) dne 14. 6. 2016 výslech obv. [příjmení] dle § 11 odst. 1 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 11) dne 12. 7. 2016 výslech svědka p. [příjmení], v čase 9: 49 - 10:44 dle § 11 odst. 1 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 12) dne 13. 7. 2016 výslech svědků p. [příjmení] a p. [příjmení] v čase 9:08 - 10:13, 10:37 - 10:46 dle § 11 odst. 1 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 13) dne 25. 7. 2016 výslech svědka p. [příjmení] v čase 13:09 - 13:26 -dle § 11 odst. 1 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 14) dne 18. 8. 2016 výslech svědka p. [příjmení] v Čase 13:08 - 14:18 dle § 11 odst. 1 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 15) dne 7. 9. 2016 výslech svědka p. [příjmení] v [obec], [část obce] v čase 10:04 - 10:31 dle § 11 odst. 1 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ) vč. cestovného a náhrady za čas stráveném na cestě á celkem 600 Kč, 16) dne 26. 10. 2016 prostudování trestního spisu, v čase 9:05 - 11:26 - dle § 11 odst. 1 písm. j) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (2 PÚ), 17) dne 1. 11. 2016 prostudování trestního spisu, v čase 12:30 - 14:48 dle §11 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (2 PÚ), 18) dne 2. 1. 2016 další porada s klientkou v trvání nad 1 hodinu dle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 19) dne 3. 1. 2016 návrh na předběžné projednání obžaloby dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ). Celkem za tyto právní úkony poskytnuté [anonymizováno] [příjmení] uplatnila žalobkyně částku 44 850 Kč, k této pak připočetla 19 x režijní paušál á 300 Kč ve výši 5 700 Kč, celková odměna [anonymizováno] [příjmení] tak představovala částku 52 691 Kč Náklady za obhajobu poskytnutou [anonymizováno] [příjmení] žalobkyně uplatnila za tyto úkony: 1) dne 6. 4. 2017 převzetí a příprava zastoupení včetně první porady s klientem, v čase 9:00 - 9:45 - dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 2) dne 10. 4. 2017 další porada s klientkou v čase 11:30 - 13:00 - dle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 3) dne 13. 4. 2017 další porada s klientkou v čase 15:00 - 18:00 - dle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (2 PÚ), 4) dne 18. 4. 2017 další porada s klientkou v čase 11:30 - 12:45 - dle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 5) dne 19. 4. 2017 účast na hlavním líčení v čase 8: 15 - 11:30 a dále účast na hlavním líčení po jeho přerušení v čase 13:00 - 14: 00 - dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (3 PÚ), 6) dne 20. 4. 2017 účast na hlavním líčení v čase 13: 00 - 15:05 dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č 177/1996 Sb., (2 PÚ), 7) dne 24. 4. 2017 účast na hlavním líčení v čase 8:15 - 10:35 - dle §11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (2 PÚ), 8) dne 25. 4. 2017 účast na hlavním líčení v čase 8:15 - 11:00 - dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (2 PÚ), 9) dne 26. 4. 2017 účast na hlavním líčení v čase 8:15 - 10:15 dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 10) dne 2. 5. 2017 další porada s klientkou v čase 11:30 - 13:00 dle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č 177/1996 Sb., (1 PÚ), 11) dne 3. 5. 2017 nahlížení do spisu 3 hodiny (1 PÚ), 12) dne 11. 5. 2017 návrh na doplnění dokazování KS v [obec] dle § 11 odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (l PÚ), 13) dne 15. 6. 2017 nahlížení do spisu (1/2 PÚ), 14) dne 15. 6. 2017 další porada s klientkou v čase 11:45 - [číslo] - dle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 15) dne 19. 6. 2017 účast na hlavním líčení v čase 8:15 - 10: 00 dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 16) dne 20. 6. 2017 účast na hlavním líčení v čase 8:30 - 10:00 dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 17) dne 21. 6. 2017 účast na hlavním líčení v čase 8:30 - 9:10 dle § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č 177/1996 Sb., (1 PÚ), 18) dne 22. 6.2017 další porada s klientkou v čase 11:30 - 12:45 - dle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 19) dne 14. 9. 2017 další porada s klientkou v čase 11:45 - 13:00 dle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 20) dne 18. 9. 2017 sepsání závěrečné řeči klienta dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 21) dne 18. 9. 2017 další porada s klientkou v čase 11:30 - 12:45 dle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 22) dne 19. 9. 2017 účast na hlavním líčení v čase 8:30 - 10:30 dle §11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č 177 /1996 Sb., (1 PÚ), 23) dne 20. 9. 2017 účast na hlavním líčení v čase 8:30 - 9:00 dle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ), 24) dne 26. 10. 2017 účast na hlavním líčení v čase 10:00 -11:15, vyhlášení zprošťujícího rozsudku dle § 11 odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ( PÚ), 25) dne 20. 6. 2018 další porada s klientkou v čase 11:45 - 13:00 dle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., (1 PÚ). Celkem za tyto právní úkony poskytnuté [anonymizováno] [příjmení] uplatnila žalobkyně částku 69 000 Kč, k této pak připočetla 25 x režijní paušál á 300 Kč ve výši 7 500 Kč, celková odměna [anonymizováno] [příjmení] tak představovala částku 92 565 Kč.

5. Usnesením zdejšího soudu ze dne 15. 6. 2020 pod č. j. 31 C 523/2018-79 byla změna žaloby, jíž se žalobkyně domáhala vedle zaplacení nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč, rovněž majetkové újmy ve výši 145 256 Kč, připuštěna. Toto usnesení nabylo právní moci 16. 6. 2020.

6. K majetkové újmě se pak žalovaná vyjádřila svým podáním ze dne 3. 7. 2020 (č. l. 83) tak, že nadále neshledává existenci odpovědnostního titulu, tedy nezákonného rozhodnutí. K jednotlivým úkonům obhajoby žalovaná uvedla, že nemůže učinit nesporným jejich vykonání, avšak spornými učinila tyto úkony: 1) dne 8. 4. 2016 a dne 27. 4. 2016 sepis blanketní stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání a následně její odůvodnění, 2) dne 11. 5. 2016, dne 18. 5. 2016 a dne 15. 6. 2017 nahlížení do spisu, kdy se nejedná o úkon, který by měl oporu v advokátním tarifu podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, kdy poukázala žalovaná na usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. [ústavní nález] a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], 3) dále na jednotlivé porady vykonané ihned po sobě, aniž by byl výsledkem nějaký úkon právní služby, kdy uvedla, že podle ústavně konformního výkladu Ústavního soudu je u takzvaných dalších porad přesahujících 1 hodinu třeba poměřovat celkový počet, frekvenci a časovou posloupnost jednotlivých porad s rozsahem a složitostí projednávané věci a počtem a charakterem úkonů, které byly prováděny, jakož i obsahem složitostí a rozsahem a kvalitou úkonů obhájce, které bezprostředně s těmito poradami souvisely (rozhodnutí I. ÚS 3208/08, [ústavní nález], [ústavní nález], [ústavní nález]), 4) dne 11. 5. 2017 návrh na doplnění dokazování – není úkonem právní služby (viz. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1991 pod sp. zn. [spisová značka] nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004 pod sp. zn. [spisová značka]), 5) dne 18. 9. 2017 sepsání závěrečné řeči – nelze považovat za podání soudu týkající se věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu viz. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2001 sp. [značka automobilu] [rok], usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. 3. 2000 pod sp. zn. [ústavní nález].

7. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav.

8. Z usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, pod [číslo jednací] ze dne 29. 3. 2016 má soud za prokázané, že bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně, jako obviněné ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009, kterého se měla dopustit tím, že v [obec] v období od 27. 10. 2009 do 18. 12. 2009 jako osoba v postavení odpovědného pracovníka orgánu územní samosprávy zařazená na pozici referenta oddělení investic odboru [příjmení] [obec a číslo] a v této spojitosti na daná pravomocí v souvislosti s přípravou a realizací veřejné zakázky [číslo] v rámci zjednodušeného podlimitního řízení zadavatele [příjmení] [obec a číslo] [anonymizována tři slova] [ulice] [obec] – [část obce] – [anonymizována tři slova] [anonymizováno], se dopustila protiprávního jednání, která naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. c) odst. 2 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009, toto usnesení bylo napadnuto stížností žalobkyně ze dne 8. 4. 2016.

9. Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2017 pod sp. zn. [spisová značka] má soud za prokázané, že žalobkyně byla podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěna obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v [obec] ze dne 14. 12. 2016 pod sp. zn. [spisová značka], podle které se žalobkyně v období od 27. 10. 2009 do 18. 12. 2009 jako osoba v postavení úředníka orgánu územní samosprávy zařazená na pozici referentky oddělení investic odboru výstavby Úřadu městského obvodu [obec a číslo] a v této spojitosti nadána pravomocemi v souvislosti s přípravou a realizací veřejné zakázky [číslo] v rámci zjednodušeného podlimitniho řízení, jejímž zadavatelem byl [příjmení] [obec a číslo] nazvané [anonymizována tři slova] [ulice] [obec] - [část obce] - [anonymizována tři slova] [anonymizováno], [anonymizováno]“ se měla dopustit úmyslného trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c, odst. 2 písm. c) trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009.

10. Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018 pod sp. zn. [spisová značka] má soud za prokázané, že tento soud rozhodoval o odvolání Krajského státního zástupce v [obec] proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2017 č. j. [číslo jednací] tak, že podle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a z důvodu podle § 223 odst. 1 trestního řádu a § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu trestní stíhání obžalované žalobkyně zastavil, neboť je promlčeno. Pod bodem 17 odůvodnění Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že i žalobkyně byla úřední osobou, kdy zjednodušeně řečeno doporučila radě [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] uzavřít smlouvu, přestože věděla, že o [anonymizováno] bylo rozhodnuto dle jiného projektu, a to [anonymizováno], že výzva v zadávací dokumentaci veřejné zakázky byla učiněna v rozporu s § 44 odst. 4 zákona č. 137/2006 Sb., že nabídka společnosti [právnická osoba] neodpovídá zadání a že výkaz výměr nemá potřebnou vypovídací hodnotu a byla srozuměna, že společnost [právnická osoba] nesplňuje předepsané podmínky. Pod bodem 20 odůvodnění dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že z hlediska objektivní stránky žalovaných trestních činů zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, respektive zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 by byla na rozdíl od právního názoru Krajského soudu v Plzni, trestní odpovědnost všech tří obžalovaných zachována. Pod bodem 22 odůvodnění se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o absenci subjektivní stránky úmyslného trestního činu zneužití pravomoci úřední osoby, respektive veřejného činitele, a potažmo tedy i úmyslné porušení povinnosti při správě cizího majetku. Pod bodem 27 odůvodnění pak odvolací soud uvádí, že obžalované byly přinejmenším srozuměny s tím, že svým jednáním mohou opatřit [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] neoprávněnou výhodu spočívající v možnosti uzavřít jakožto zhotovitel smlouvu o dílo, kdy však pod bodem 36 odůvodnění odvolací soud dospěl k závěru, že úmyslné zavinění obžalovaných zahrnujících i jejich pohnutku nebylo prokázáno a shledal správný závěr nalézacího soudu, který konstatoval, že trestní odpovědnost obžalovaných úmyslným trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby, respektive trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele nebyla shledána. Pod bodem 42 odůvodnění pak odvolací soud uvedl, že v daném posuzovaném případě při neprokázání úmyslného zavinění obžalovaných bylo potřeba zkoumat, zda projednávaný skutek nenaplňuje znaky jiného trestného činu, v tomto případě přiléhavě trestného činu nedbalostního, kterým by mohl být trestní čin maření úkolů úřední osoby z nedbalosti podle § 330 trestního zákoníku, respektive trestní čin maření úkolů veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 zákona č. 140/1961 trestního zákona, když pod bodem 58 konstatoval, že všechny obžalované se tak, a to jak za účinnosti starého, tak i nového trestního zákona mohly dopustit trestných činů s maximální sazbou 3 let odnětí svobody, avšak s ohledem na skutečnost, že k trestné činnosti obžalovaných mělo dojít v době od [datum] [anonymizováno] [datum], bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu promlčení.

11. Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2019 pod č. j. [číslo jednací] (č. l. 40) má soud za prokázané, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo odmítnuto. Pod bodem 23 odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze sice netrpí vytýkanou vadou nesprávného právního posouzení skutků jako úmyslných trestných činů, o niž nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání, ale je mu třeba vytknout, že jeho výrok neodpovídá změně v právním posouzení skutku, k níž tento soud dospěl v odvolacím řízení. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud shledal ve zjištěném jednání obviněných nedbalostní trestné činy, měl výrok napadeného usnesení, jímž rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněných, obsahovat takové skutkové okolnosti, které vyjadřují znaky skutkových podstat těchto trestních činů tak, aby jejich popis odpovídal všem jejich zákonným znakům. Z výroku usnesení o zastavení trestního stíhání musí být patrné, jaké skutkové okolnosti považuje příslušný soud za významné pro příslušnou právní kvalifikaci, přestože z určitých důvodů nevysloví vinu, případně z jakého skutkového zjištění dovodil, proč nejde vůbec o trestní čin. Takovéto pochybení však nebylo důvodem ke kasaci usnesení Vrchního soudu v Praze, případná změna v popisu skutku by sice teoreticky vyznívala ve prospěch obviněných, avšak s ohledem na hospodárnost řízení a také s ohledem na bezpochyby negativní vliv jaký prodlužování celého trestního procesu může mít na osoby obviněných, není v souladu s účelem trestního řízení a zejména se zásadou projednat věc urychleně a bez zbytečných průtahů a s plným šetřením práv a svobod zaručených listinou základních práv a svobod. Z těchto důvodů pak Nejvyšší soud neshledal dovolání Nejvyššího státního zástupce opodstatněným.

12. Z žádosti o uplatnění nároku na náhradu škody ze dne 18. 7. 2018 (č.l.4) má soud za prokázané, že žalobkyně svůj nárok na náhradu škody, a to jak na náhradu škody odpovídající majetkové újmě ve výši nákladů účelně vynaložených na obhajobu ve výši 145 256 Kč včetně DPH a na úhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč uplatnila u žalované, když z potvrzení žalované ze dne 20. 7. 2018 má soud za prokázané, že tato žádost byla žalované doručena.

13. Ze stanoviska žalované ze dne 30. 1. 2019 pod č. j. [spisová značka] (č.l. 25) má soud za prokázané, že žalovaná odmítla žalobkyni žádost na náhradu škody s odůvodněním, že neshledala existenci odpovědnostního titulu, neboť v daném případě trestní stíhání žalobkyně skončilo pouze zastavením trestního stíhání z důvodu jeho promlčení. Žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.9.2012 pod č.j. [číslo jednací] a dále na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.1.2018 pod č.j. [číslo jednací] (č.l. 30). Žalovaná uvedla, že pro případ dojde-li k zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení, není dán odpovědnostní titul na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem v případě, kdy je zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu, který je již v době zahájení trestného řízení promlčen, neboť poskytnutí náhrady škody v tomto případě by se příčilo dobrým mravům. Ne z každého rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vyplývá, že bylo vedeno protiprávně. Tento závěr nelze učinit ani v případě, kdy je trestní stíhání zastaveno z důvodu jeho promlčení, neboť promlčením sice zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu, ale běh času nemůže ovlivnit to, že se stíhaná osoba dopustila jednání zákonem zakázaného.

14. Podle § 1 odst. 1 zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle odst. 3 téhož ustanovení platí, že stát hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu 15. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

16. Podle § 3 zákona platí, že stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány.

17. Podle § 5 zákona platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, řízení podle soudního řádu správního nebo v trestním řízení.

18. Podle § 6 odst. 1 zákona platí, že ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních náhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že úřadem podle odst. 1, je Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení.

19. Podle § 7 odst. 1 zákona platí, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

20. Podle § 8 zákona platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno, jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odstavec 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odstavec 3).

21. Podle § 14 zákona platí, že nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 (odstavec 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odstavec 3).

22. Podle § 15 zákona platí, že přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odstavec 1). Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odstavec 2).

23. Podle § 31 zákona platí, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odstavec 1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nám nebyla přiznána (odstavec 2). Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (odstavec 3).

24. Podle § 31a zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

25. V souladu s výše uvedenými zákonnými ustanoveními, je podmínkou vzniku odpovědnosti státu existence nezákonného rozhodnutí, vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody.

26. S ohledem na shora uvedené se soud nejprve zabýval existencí odpovědnostního titulu.

27. Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že trestní stíhání žalobkyně bylo zahájeno usnesením Policie ČR, Krajským ředitelstvím policie [příjmení] kraje pod [číslo jednací] PPK, pod [číslo jednací] ze dne 29. 3. 2016, a to pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009. Pro týž skutek pak byla proti žalobkyni podána dne 20. 12. 2016 ke Krajskému soudu v Plzni Krajským státním zastupitelstvím v [obec] pod č. j. [číslo jednací] obžaloba. Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 26. 10. 2017 pod č. j. [číslo jednací] žalobkyni obžaloby zprostil, a to podle § 226 písm. b) trestního řádu. Z odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že obžalované sice měly postavení veřejného činitele, z důvodu svých pracovních zařazení se na výkonu správních činností podílely, plnily úkoly společnosti nebo státu, avšak právo z tohoto postavení rozhodovat vrchnostensky autoritativně soud u žalobkyně neshledal. Soud prvního stupně pak uzavřel, že obžalované nemohly být v pozici speciálního subjektu spáchané trestné činnosti ať veřejného činitele či úřední osoby, neboť nebyly vybaveny potřebnou pravomocí a tudíž nemohly naplnit znak této skutkové podstaty. Pro případ, že by snad obžalované byly v postavení veřejného činitele či úřední osoby, pak by musela být splněna rovněž nejenom objektivní stránka, ale i stránka subjektivní, tedy musely by jednat v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit jinému neoprávněný prospěch, když úmysl nebyl u obžalovaných prokázán. Vrchní soud v Praze poté k odvolání Krajského státního zástupce ve věci usnesením ze dne 25. 5. 2018 pod sp. zn. [spisová značka] napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a trestní stíhání žalobkyně zastavil, a to z důvodu promlčení. V závěru odůvodnění odvolací soud konstatoval, že v daném posuzovaném případě se mohla žalobkyně dopustit jiného trestného činu, v tomto případě trestního činu maření úkolů úřední osoby z nedbalosti podle § 330 trestního zákoníku, respektive trestního činu maření úkolů veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 zákona č. 140/1961 trestního zákona, když pod bodem 58 konstatoval, že všechny obžalované se tak, a to jak za účinnosti starého, tak i nového trestního zákona že všechny obžalované se tak, a to jak za účinnosti starého, tak i nového trestního zákona mohly dopustit trestných činů s maximální sazbou 3 let odnětí svobody, avšak s ohledem na skutečnost, že k trestné činnosti obžalovaných mělo dojít v době od 27. 10. 2009 do 18. 12. 2009, bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu promlčení. Proti tomuto usnesení podal nejvyšší státní zástupce dovolání, které Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 29. 5. 2019 pod č. j. [číslo jednací], odmítl. Nejvyšší soud došel k závěru, že přestože odvolací soud pochybil, když z výroku usnesení o zastavení trestního stíhání není patrné, jaké skutkové okolnosti považuje příslušný soud za významné pro příslušnou právní kvalifikaci, přestože z určitých důvodů nevyslovil vinu, případně z jakého skutkového zjištění dovodil, proč nejde vůbec o trestní čin. Takovéto pochybení však nebylo důvodem ke kasaci usnesení.

28. S ohledem na shora uvedené je tedy zřejmé, že žalobkyně nebyla pravomocně odsouzena pro skutek, pro který bylo zahájeno její trestný stíhání, tedy pro spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) trestního zákona [číslo]. V prvním stupni byla žalobkyně obžaloby ve smyslu ustanovení § 226 písm. b) trestního zákona zproštěna, odvolacím soudem pak byl tento rozsudek zrušen a trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, když pouze v odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolacího soudu je poukázáno na to, že v daném případě mělo být zkoumáno, zda projednávaný skutek nenaplňuje znaky jiného trestného činu, v daném případě trestného činu nedbalostního, a přestože žalobkyně proti tomuto usnesení odvolacího soudu nepodala dovolání, na což poukazovala žalovaná, že nedošlo ze strany žalobkyně k vyčerpání všech dostupných prostředků, aby dosáhla lepšího rozhodnutí, podal proti tomuto usnesení dovolání Nejvyšší státní zástupce a toto bylo následně usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2019 odmítnuto, kdy i Nejvyšší soudu ČR vytkl odvolacímu soudu, že ve své výrokové části neuvedl přesně, jakým jednáním, jakého skutku se obžalované dopustily. Pouze z důvodu hospodárnosti řízení a také s ohledem na bezpochyby negativní vliv, jaký prodlužování celého trestního procesu může mít na osoby obviněných, nebylo v souladu s účelem trestního řízení a zejména se zásadou projednat věc urychleně a bez zbytečných průtahů a s plným šetřením práv a svobod zaručených listinou základních práv a svobod, napadené usnesení odvolacího soudu nezrušil a dovolání proti němu odmítl. S ohledem na shora uvedené má soud tedy za to, že je na místě existenci odpovědnostního titulu dovodit. V tomto směru soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci [spisová značka] ze dne 18. 10. 2016, případně na rozsudek Nejvyššího soudu pod sp. zn. [spisová značka] ze dne 14. 1. 2020, kdy v daném případě trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením, ale jiným rozhodnutím. Žalobkyně v tomto případě nebyla uznána vinou ze spáchání žádného trestného činu a Nejvyšší soud ČR se právě v rozhodnutí [spisová značka] zabýval otázkou, zda lze za nezákonné rozhodnutí považovat také usnesení o zahájení trestního stíhání, pokud trestní stíhání skončilo postoupením věci jinému orgánu z důvodu, že nejde o trestný čin, avšak předmětný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, když Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí poukazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které lze právo na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby a stejné závěry je pak nutno uplatnit i na situaci, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci, když v takovémto případě bylo totiž trestním soudem nebo státním zástupcem pravomocně rozhodnuto o tom, že skutek, pro který se trestný stíhání vede, není trestným činem. Potom je nezbytné na usnesení o zahájení trestního stíhání pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí. V daném případě se řešila otázka, zda se žalobce dopustil přestupku či nikoli, avšak otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání a tím ani založení odpovědnosti státu za újmu jím způsobenou podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání. Nejvyšší soud uzavřel, že odpovědnost státu za škodu způsobenou vedením trestního řízení, které neskončilo odsouzením, je dána. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že zákon č. 82/1998 Sb. přiznává odškodnění proti tomu, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno se závěrem, že se trestně stíhaný trestného činu nedopustil. Naopak v případech, že je trestní stíhání zastaveno, ovšem s opačným závěrem, tedy že se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu, pak je náhrada škody vyloučena, neboť v takových případech by bylo poskytnutí náhrady škody v rozporu s dobrými mravy, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012 pod sp. zn. [spisová značka], v němž dospěl soud k závěru, že za okolnosti, kdy soudy v trestním řízení shledaly, že byly prokázány všechny znaky trestného činu, avšak skutek překvalifikovaly na trestný čin s nižší trestní sazbou, v důsledku čehož byla shledána trestní odpovědnost obžalovaných zaniklou uplynutím promlčecí doby, nevzniká odpovědnost státu za škodu spočívající ve vynaložených nákladech obhajoby. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem, že přiznání práva na náhradu škody způsobené trestním stíháním v případě, kdy se trestně stíhaná osoba, dle závěrů učiněných v trestním řízení, vskutku dopustila protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu, by bylo v příkrém rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže). Toto však není případ žalobkyně, která byla soudem prvního stupně obžaloby zproštěna a odvolacím soudem bylo usnesením řízení zastaveno, aniž by odvolací soud ve výrokové části uvedl, jakých skutků a jakým jednáním se žalobkyně dopustila.

29. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ve věci [číslo jednací] ze dne 14. 1. 2020 má soud za zjištěné, že v tomto případě soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť se žalobkyně domáhala náhrady škody z důvodu nezákonného trestního stíhání, kdy ve věci bylo zahájeno trestní stíhání, toto však neskončilo odsuzujícím rozsudkem, kdy soud prvního stupně v trestním řízení shledal, že se nejednalo o trestný čin, ale šlo o přestupek, tudíž trestní stíhání nemělo být zahájeno, a proto je potřeba jej posuzovat jako nezákonné. Dovolací soud zde dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z titulu nezákonného rozhodnutí lze přiznat za situace, kdy bylo proti žalobci vedeno trestní stíhání pro jednání, jež se následně ukázalo být jednáním dovoleným, jinými slovy nesankcionovaným ani v rámci následného přestupkového řízení. Jestliže se však někdo dopustil nedovoleného jednání, (což není případ žalobkyně), nemůže legitimně očekávat, že by měl obdržet odškodnění v souvislosti s projednáváním tohoto nedovoleného jednání, byť by nedovolenost jednání nedosahovala intenzity společenské škodlivosti trestného činu, pro který byla osoba původně stíhána, ale jen přestupku – rovněž lze v případě žalobkyně dovodit 30. Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 8. 11. 2016 pod sp. zn. [spisová značka] uvedl, že pokud skončí trestní řízení postoupením věci jinému orgánu s tím, že skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek a v přestupkovém řízení byl obviněný za totožný skutek uznán vinným z přestupku, neodpovídá výsledek řízení postupu policejního orgánu, jenž rozhodl o zahájení trestního stíhání a zahájení trestního stíhání bylo reakcí neadekvátní a tedy i nezákonnou, byť se uvedená nezákonnost projevila až následně. [jméno] skutečnost, že orgány činné v trestním řízení neposoudily souladně s následným rozhodnutím soudu pouze závažnost protispolečenského jednání, nemůže být pokládána za omluvu zbavující stát odpovědnosti.

31. Jelikož v daném případě bylo žalobkyni usnesením o zahájení trestního stíhání kladeno za vinu spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) trestního zákona, pro tento skutek pak byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni obžaloby podle § 226b trestního zákona zproštěna, k odvolání krajského státního zástupce Vrchní soud v Praze napadený rozsudek zrušil a trestní stíhání zastavil z důvodu toho, že bylo promlčeno, kdy pouze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se žalobkyně svým jednáním mohla dopustit jiného trestného činu a sice trestného činu maření úkonu veřejného činitele z nedbalosti dle ustanovení § 159 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona a dovolání nejvyššího státního zástupce proti tomuto usnesení bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR odmítnuto, kdy Nejvyšší soud v tomto usnesení vytkl odvolacímu soudu, že jeho výrok o zastavení trestního stíhání neodpovídá změně v právním posouzení skutku, a pakliže Vrchní soud v Praze shledal ve zjištěném jednání obviněných nedbalostní trestné činy, měl výrok jeho usnesení obsahovat takové skutkové okolnosti, které vyjadřují znaky skutkových podstat těchto trestních činů tak, aby jejich popis odpovídal všem jejich zákonným znakům, má soud zato, že za situace, kdy nikdo neučil jasný závěr o tom, že žalobkyně jednáním, pro které bylo trestní stíhání její osoby zahájeno, naplnila skutkovou podstatu konkrétně určitých trestních činů byť nedbalostních, nemůže být toto kladeno k tíži žalobkyně, a je nutno tedy pohlížet na žalobkyni tak, jako by se žádného protiprávního jednání nedopustila. Skutečnost, že sama žalobkyně dovolání proti usnesení Vrchního soudu, kterým byl rozsudek nalézacího soudu zrušen, dovolání nepodala, když dovolání bylo přesto podáno, a to Nejvyšším státním zástupcem a o tomto bylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto, nemůže znamenat neexistenci odpovědnostního titulu na straně státu z toho důvodu, že by žalobkyně nevyčerpala všechny dostupné prostředky k ochraně svých práv tak, jak předpokládá ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a pokud by tomuto soud přisvědčil, jednalo by se dle názoru soudu na jeho straně o přepjatý formalismus. (viz rozsudek Nejvyššího soudu pod sp. zn. [spisová značka] ze dne 25. 9. 2012)

32. S ohledem na shora uvedené má tedy soud za to, že je prokázána existence odpovědnostního titulu, nezákonného rozhodnutí.

33. Soud se tedy dále zabýval nárokem žalobkyně na náhradu škody ve smyslu ust. § 31 zákona č. 82/1998 Sb., která zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo a na změnu nezákonného rozhodnutí. V tomto řízení pak žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody odpovídající účelně vynaloženým nákladům na obhajobu tak, jak jsou tyto popsány pod bodem 5 odůvodnění tohoto rozsudku.

34. Při jednání, které se konalo dne 21. 1. 2021 (č. l. 122) vzala žalobkyně žalobu na zaplacení majetkové újmy odpovídající vynaloženým nákladům na obhajobu co do částky 9 250 Kč zpět, když tato odpovídala 2 úkonům právní pomoci a 3 režijním paušálům právní pomoci poskytnuté Mgr. [příjmení] a dále o odměnu za 3,5 právního úkonu a 4 režijní paušály poskytnuté obhajoby Mgr. [příjmení] zpět a požádala, aby co do zaplacení částky 16 692,50 Kč bylo řízení zastaveno. Tyto úkony pak odpovídaly úkonům spočívajícím v nahlížení do spisu ze dne 11. 5. 2016, 18. 5. 2016 a 15. 6. 2017, byť se tyto úkony prokazatelně konaly, jsou zaznamenány v trestním spise, nicméně s ohledem na aktuální judikaturu byla odměna za tyto vzata zpět stejně tak, jako odměna za úkon spočívající v návrhu na doplnění dokazování ze dne 11. 5. 2017 a za sepis závěrečné řeči ze dne 18. 9. 2017, přestože tyto byly rovněž provedeny, byly klientce vyúčtovány, s ohledem na judikaturu však byly vzaty zpět. S ohledem na toto zpětvzetí bylo také řízení ve smyslu ustanovení § 96 odst. 1, 2, 3, 4 o. s. ř. zastaveno tak, jak je pod výrokem I. tohoto rozsudku uvedeno, když s tímto zastavením vyslovila strana žalovaná souhlas.

35. Z trestního spisu vedeném Krajským soudem v Plzni pod sp.zn. [spisová značka] má soud za prokázané tyto úkony: Úkony Mgr. [příjmení], 1) dne 8. 4. 2016 - převzetí a příprava zastoupení vč. 1. porady s klientkou (č.l.99), 2) dne 8. 4. 2016 sepis stížnosti do usnesení (blanketni) (č.l. 97), 3) dne 20. 4. 2016 další porada s klientkou v trvání nad 1 hodinu (prokázáno prohlášením žalobkyně č.l. 191 spisu 31 C 523/2018) 4) dne 27. 4. 2016 sepis odůvodnění stížnosti proti usnesení o zahájení tr. stíhání č.l. 97) 5) dne 11. 5. 2016 nahlížení do spisu vč. sepisu předchozí žádosti o náhled (č.l.104) zpětvzetí, 6) dne 16. 5.2016 další porada s klientkou v trvání nad 1 hodinu (prohlášení č.l. 191) 7) dne 17. 5. 2016 výslech obv. [příjmení] (č.l. 145), 8) dne 18. 5. 2016 nahlížení do spisu (č.l 3 529) - zpětvzetí, 9) dne 19. 5. 2016 výslech klientky (č.l. 150), 10) dne 14. 6. 2016 výslech obv. [příjmení] (č.l. 157), 11) dne 12. 7. 2016 výslech svědka p. [příjmení], v čase 9: 49 - 10:44 (č.l. 174), 12) dne 13. 7. 2016 výslech svědků p. [příjmení] a p. [příjmení] v čase 9:08 - 10:13, 10:37 - 10:46 (č.l. 182 186), 13) dne 25. 7. 2016 výslech svědka p. [příjmení] v čase 13:09 - 13:26 (č.l. 202), 14) dne 18. 8. 2016 výslech svědka p. [příjmení] v čase 13:08 - 14:18 (č.l. 219), 15) dne 7. 9. 2016 výslech svědka p. [příjmení] v [obec], [část obce] v čase 10:04 - 10:31 (č.l. 232), 16) dne 26. 10. 2016 prostudování trestního spisu, v čase 9:05 - 11:26 (č.l. 3547 svazek [číslo]), 17) dne 1. 11. 2016 prostudování trestního spisu, v čase 12:30 - 14:48 (č.l. 3548 svazek [číslo]), 18) dne 2. 1. 2016 další porada s klientkou v trvání nad 1 hodinu (prohlášení č.l. 191), 19) dne 3. 1. 2016 návrh na předběžné projednání obžaloby (č.l. 3617 svazek [číslo]. Úkony Mgr. [příjmení]: 1) dne 6. 4. 2017 převzetí a příprava zastoupení včetně první porady s klientem, v čase 9:00 - 9:45 (prohlášení č.l. 191), 2) dne 10. 4. 2017 další porada s klientkou v čase 11:30 - 13:00 (prohlášení č.l. 191), 3) dne 13. 4. 2017 další porada s klientkou v čase 15:00 - 18:00 (prohlášení č.l. 191), 4) dne 18. 4. 2017 další porada s klientkou v čase 11:30 - 12:45 (prohlášení č.l. 191), 5) dne 19. 4. 2017 účast na hlavním líčení v čase 8: 15 - 11:30 a dále účast na hlavním líčení po jeho přerušení v čase 13:00 - 14: 00 (č.l. 3648), 6) dne 20. 4. 2017 účast na hlavním líčení v čase 13: 00 - 15:05 (č.l. 3672), 7) dne 24. 4. 2017 účast na hlavním líčení v čase 8:15 - 10:35 (č.l. 3689), 8) dne 25. 4. 2017 účast na hlavním líčení v čase 8:15 - 11:00 (č.l. 3706), 9) dne 26. 4. 2017 účast na hlavním líčení v čase 8:15 - 10:15 (č.l. 3721), 10) dne 2. 5. 2017 další porada s klientkou v čase 11:30 - 13:00 (prohlášení č.l. 191), 11) dne 3. 5. 2017 nahlížení do spisu 3 hodiny (č.l. 3738), 12) dne 11. 5. 2017 návrh na doplnění dokazování KS v [obec] (ř.l. [číslo]) –zpětvzetí, 13) dne 15. 6. 2017 nahlížení do spisu - zpětvzetí, 14) dne 15. 6. 2017 další porada s klientkou v čase 11:45 - [číslo] (prohlášení č.l. 191), 15) dne 19. 6. 2017 účast na hlavním líčení v čase 8:15 - 10: 00 (č.l. 3746), 16) dne 20. 6. 2017 účast na hlavním líčení v čase 8:30 - 10:00 (č.l. 3756), 17) dne 21. 6. 2017 účast na hlavním líčení v čase 8:30 - 9:10 (č.l. 3769), 18) dne 22. 6.2017 další porada s klientkou v čase 11:30 - 12:45 (prohlášení č.l. 191), 19) dne 14. 9. 2017 další porada s klientkou v čase 11:45 - 13:00 (prohlášení č.l. 191), 20) dne 18. 9. 2017 sepsání závěrečné řeči (č.l. 3826) –zpětvzetí, 21) dne 18. 9. 2017 další porada s klientkou v čase 11:30 - 12:45 (prohlášení č.l. 191), 22) dne 19. 9. 2017 účast na hlavním líčení v čase 8:30 - 10:30 (č.l. 3832), 23) dne 20. 9. 2017 účast na hlavním líčení v čase 8:30 - 9:00 (č.l. 3837), 24) dne 26. 10. 2017 účast na hlavním líčení v čase 10:00 -11:15, vyhlášení zprošťujícího rozsudku (č.l. 3842), 25) dne 20. 6. 2018 další porada s klientkou v čase 11:45 - 13:00 (prohlášení č.l. 191), když náklady obhajoby byly účtovány a přiznány dle § 10 odst. 3 písm. c) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměna ve výši 2 300 Kč za jeden úkon právní služby. Současně byly účtovány i náhrady hotových výdajů ve smyslu ust. § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby.

36. Co se týče jednotlivých porad žalobkyně se svými obhájci v průběhu trestního řízení, které byly žalovanou sporovány, tyto má soud za prokázané z písemného prohlášení žalobkyně, obsaženého ve vyúčtování odměny za obhajobu, kteréžto bylo zasíláno žalované spolu s žádostí o odškodnění ze dne 15. 7. 2018 (č.l. 191-192), jakož i ze samotné účastnické výpovědi žalobkyně, která se uskutečnila při ústním jednání dne 21. 1. 2021. Soud dospěl k závěru, že tyto byly provedeny účelně a pro obhajobu žalobkyně v trestním řízení nezbytně, vždy časově zapadají do logického časového sledu průběhu trestního řízení, kdy se uskutečnily buď bezprostředně před významným úkonem či po něm, ať už k tomu byl výslech obviněné, případně obžalované, případně porada při převzetí právního zastoupení novým právním zástupcem, případně porada před konáním hlavního líčení, případně porada po skončení dokazování v hlavním líčení, kdy soud má za to, že s ohledem na obsáhlost dané trestní věci lze považovat tyto porady skutečně za důvodné.

37. Z faktury [číslo] má soud za prokázané, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] vyfakturovala žalobkyni za právní služby, a to za obhajobu v trestním řízení částku 92 565 Kč, když z prohlášení Mgr. [příjmení] [příjmení] má soud za prokázané, že tato částka byla žalobkyní uhrazena.

38. S ohledem na výše uvedené tedy dospěl soud k závěru, že škoda, která žalobkyni vznikla v souvislosti s účelně vynaloženými náklady na obhajobu, představuje částku ve výši 128 563,50 Kč a v této výši také byla žalobkyni přiznána a jelikož se žalovaná se zaplacením této částky dostala do prodlení, a to nejpozději od 21. 1. 2019, tedy ode dne následujícího po uplynutí 6 měsíční lhůty ode dne, kdy byla žalobkyní k mimosoudnímu vyřešení dané záležitosti vyzvána, vznikl žalobkyni nárok na zaplacení zákonného příslušenství, tedy úroku z prodlení, a to v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, když výše úroku z prodlení je požadována v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

39. Co se týče zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, toto se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] z 27. 6. 2012).

40. K prokázání vzniku a výše nemajetkové újmy soud provedl níže popsané důkazy a z nich zjistil následující skutkový stav:

41. Z účastnické výpovědi žalobkyně má soud za prokázaný negativní dopad trestní stíhání do osobního života žalobkyně, jakým způsobem zasáhlo psychiku žalobkyně, chování synů žalobkyně, jaký vliv mělo do osobnostního života žalobkyně, částečně pak rovněž do života pracovního, kdy žalobkyně se v důsledku tohoto trestního stíhání uzavírala do sebe, často v práci plakala, začala se stranit svým kolegům, a to i přestože nebyla nucena změnit své zaměstnání, pracovala a pracuje nadále na stejné pozici jako referentka na Úřadu městského obvodu [obec a číslo], žalobkyně se poměrně podrobně a velmi emotivně vyjadřovala k tomu, jak jí zahájení o trestním stíhání a celé trestní řízení ovlivnilo psychicky pod tíhou sazby, kterou byla ohrožena, a to až do výše 10 let odnětí svobody. Rovněž se vyjádřila k vysoké mediální pozornosti, která byla na tento případ upírána, kdy v důsledku vypjaté situace a stresu, který v důsledku trestního stíhání zažívala, chybovala v zaměstnání, trestní stíhání žalobkyně zasáhlo do života nejenom její a jejích synů, ale i jejích rodičů. Rovněž se vyjádřila k ponížení, které v souvislosti s vedeným trestním stíháním zažila při odběru otisků a vzorků DNA, kdy od samého počátku tvrdila, že se žádné trestné činnosti nedopustila a pouze plnila pokyny v souladu s jejím pracovním zařazením. Žalobkyně uvedla, že v souvislosti s trestním stíháním nevyhledala pomoc psychologa ani psychiatra, nicméně negativní důsledky si nese až do současné doby. V důsledku trestního stíhání byla narušena její důvěra ve spravedlnost, zažívala pocity bezmocnosti, kdy věděla, že se žádného protiprávního jednání nedopustila, pouze plnila povinnosti vyplývající jí z jejího pracovního zařazení a za to by mohla být odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody až na 10 let.

42. Z článku otištěného v [anonymizována dvě slova] (č. l. 111), z článku otištěného [anonymizována dvě slova] dne [datum] (č. l. 113), článku zveřejněného na internetových stránkách [webová adresa] dne [datum], z článku zveřejněného na internetových stránkách [webová adresa] dne [datum], z článku zveřejněného na stránkách [webová adresa] dne [datum], na internetových stránkách [webová adresa] dne [datum], na stránkách [webová adresa] dne [datum] (č. l. 120) má soud za prokázané, že tyto články zveřejňovaly informace o trestním stíhání žalobkyně, kdy v těchto článcích byla žalobkyně jmenována celým svým jménem, případně jménem a počátečním písmenem svého příjmení. V článcích bylo zpravidla uvedeno z jakého trestného činu je žalobkyně obžalována, jakou trestní sazbou je ohrožena, jakou škodu měla svým jednáním způsobit. Některé z článků byly opatřeny ještě fotografií obžalované, tedy žalobkyně v daném řízení spolu uvedením jejího celého jména.

43. Z článku zveřejněných na webových stránkách [webová adresa] (č. l. 146) ze dne [datum], ze dne [datum], ze dne [datum], ze dne [datum], dále pak z článku zveřejněných na internetovém serveru [webová adresa], kdy bylo zveřejněno celkem 6 článků, a to ze dne [datum], ze dne [datum], ze dne [datum], ze dne [datum], ze dne [datum], ze dne [datum]. Dále pak z článku otištěných v [anonymizována dvě slova], a to dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] má soud za prokázané, že případ žalobkyně, tehdy v pozici obžalované, byl ve velké míře medializován. V těchto článcích byla zmiňována obžalovaná ve většině případů plným jménem, v některých případech křestním jménem s počátečním písmenem svého příjmení, v některých článcích byla dokonce zobrazena fotografie obžalované. V článcích bylo uvedeno, pro jaký trestní čin je obžalovaná stíhána, jakou škodu měla způsobit a jakou trestní sazbou je ohrožena.

44. Žádné jiné další důkazy k prokázání výše nemajetkové újmy, respektive k prokázání tvrzení žalobkyně, jakým negativním způsobem toto nezákonné trestní stíhání ovlivnilo její jak pracovní, ale zejména pak soukromý život a její psychiku, však žalobkyně nenavrhovala, neboť sdělila, že trestní stíhání samo o sobě trvalo 38 měsíců a ona již nechce své přátele a svoji rodinu vystavovat dalším stresovým situacím, jako by byla například jejich svědecká výpověď v rámci tohoto řízení. Nechce vyvolávat negativní zážitky a emoce, které by se zcela jistě u navrhovaných svědků opětovně dostavovaly, a proto v rámci prokázání negativního dopadu trestního stíhání na její osobu setrvala toliko na své účastnické výpovědi a na jednotlivých článcích, které se medializací daného příběhu zabývaly.

45. Žalobkyně dále navrhla k důkazu připojit spis Ministerstva spravedlnosti č. 1967 [číslo], když k tomuto důkaznímu návrhu se připojila i strana žalovaná, avšak nakonec sama žalovaná, tedy Ministerstvo spravedlnosti tento spis odmítlo soudu vydat, jak je zřejmé z přípisu ze dne 14.3.2021.

46. Pokud jde o výši poskytovaných zadostiučinění, pak soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, ve které poskytuje Nejvyšší soud vodítko k tomu, jakým způsobem se stanovuje výše zadostiučinění. Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 16. 9. 2015). V rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] ze dne 27. 6. 2017 Nejvyšší soud apeloval na obecné soudy, aby v případech, kdy rozhodují o výši zadostiučinění, prováděly srovnání s jinými skutkově obdobnými případy. Srovnání je dle Nejvyššího soudu třeba provést s jinými případy nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak v důsledku porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Přitom je samozřejmě primárně na žalobkyni, aby uplatnila taková tvrzení umožňující soudu učinit srovnání vedoucích k závěru, že žalobkyní požadované zadostiučinění je přiměřené, tedy též odpovídající zadostiučinění jím poskytnutým v jiných případech. Ovšem je nepochybně též v zájmu žalované, aby obdobně soudu předestřela srovnání s případy svědčícími naopak její námitce, že je požadováno zadostiučinění v nepřiměřené výši. Není pak jistě vyloučeno a naopak je vhodné, aby soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí. V této souvislosti apeloval Nejvyšší soud na Ministerstvo spravedlnosti, které v rámci předběžného projednání, nebo na základě rozhodnutí soudu vyplácí náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, aby zveřejnilo způsobem dostupným soudům, ale i potenciálním žalobcům a jejich zástupcům, částky, které v minulosti z tohoto titulu vyplatilo, včetně uvedení kritérií, na jejichž základě byla výše zadostiučinění stanovena (tj. povaha trestní věci, délka trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby). Bez tohoto srovnání jsou požadavky zákona na přiměřenost zadostiučinění, zdůrazněné v předchozí judikatuře Nejvyššího soudu, jen obtížně realizovatelné. Zdejší soud konstatuje, že žalovaná skutečně takový seznam vede s tím, že si soud po dálkovém nahlédnutí do tohoto seznamu s odkazem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu a ust. § 120 odst. 2 ve spojení s ust. § 136 o. s. ř. vyžádal obdobná rozhodnutí odvolacích soudů.

47. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu pod sp.zn. 30 Cdo 577/2007 ze dne 27.6.2017 soud apeloval na účastníky, aby soudu předložili rozhodnutí v obdobných věcech tak, aby bylo zachováno pravidlo, že soud v obdobných věcech rozhoduje obdobně a pro případ, že by se od některého obdobného rozhodnutí odchýlil, aby toto své rozhodnutí řádně odůvodnil.

48. Po této výzvě žalovaná sdělila soudu, že odmítá odpovědnostní titul a tudíž navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žádná rozhodnutí soudu, která by se týkala obdobných vstupních parametrů, předkládat nebude. Poukázala na to, že žalovaná nebyla nucena vyhledat žádnou lékařskou pomoc, nenastaly u ní žádné problémy v práci a dále pak, že žalovaná nevyužila možnosti podat veškeré opravné prostředky, tedy zejména mimořádný opravný prostředek proti konečnému rozhodnutí, čímž se vzdala možnosti příznivějšího výsledku trestního stíhání a tudíž i možnosti přiznání škody či nemajetkové újmy.

49. Žalobkyně soudu předložila rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 1072/2020, kdy byl poškozený veřejný činitel, případ byl medializován, byl ohrožen stejným trestním činem, respektive stejnou trestní sazbou, délka řízení trvala 4 roky a soudem byla vyplacena částka 200 000 Kč na zadostiučinění. Dále pak poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 30 Cdo 3858/2013, kdy poškozený byl veřejným činitelem, respektive komunálním politikem v malé obci, případ byl medializován, byl ohrožen pouze trestní sazbou odnětí svobody do 3 let, délka trestního řízení trvala 3 roky a soudem bylo vyplaceno na zadostiučinění 150 000 Kč, kdy soud poukázal na skutečnost, že osoba, která vstupuje na veřejnou scénu, musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život a současně je hodnotí zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti. Z toho závěru vyplývá, že osoby veřejně činné jsou povinny snést vyšší míru kritiky, než osoby jiné. Dále pak poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze 14 Co 361/2016, kdy poškozenému bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 100 000 Kč pro nezákonné stíhání za trestní čin zneužití pravomoci úřední osoby, trestní stíhání trvalo necelé 2 roky, mělo dopad do společenské, rodinné i profesní sféry, ale případ nebyl medializován. Dále pak poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], kdy poškozeným byla úřední osoba ve služebním poměru, která byla stíhána také za trestný čin dle ustanovení § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem dle ustanovení § 160 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, byl ohrožen trestní sazbou do 5 let. Trestní stíhání trvalo pouze 5 měsíců, mělo dopad do profesního života poškozeného a poškozenému bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 100 000 Kč, tj. 20 000 Kč za každý měsíc trvání trestního stíhání. Dále pak poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka]. Poškozeným byla úřední osoba ve služebním poměru stíhána pro trestný čin dle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c), tedy za trestný čin se stejnou sazbou jako žalobkyně. Trestní stíhání trvalo pouze 20 měsíců, bylo medializováno, mělo dopad do profesního života poškozeného a poškozenému byla přiznána částka ve výši 120 000 Kč, tj. 6 000 Kč za každý měsíc trvání trestného stíhání. Dále pak poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], kdy poškozeným byla osoba ve služebním poměru stíhána za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, ohrožen tedy trestní sazbou do 5 let. Trestní stíhání sice trvalo 5 let a 10 měsíců a mělo dopad do jeho profesního života, bylo široce medializováno a poškozenému bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 875 000 Kč, tj. ve výši 12 500 Kč za každý měsíc trvání stíhání. V neposlední řadě pak poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze ve věci 16 Co 481/2014, kdy poškozenému policistovi bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 250 000 Kč, tj. ve výši 5 950 Kč za měsíc trvání stíhání, kdy poškozený byl ohrožen pouze sazbou do 3 let a trestní stíhání trvalo 3,5 roku.

50. Rovněž i soud si vyžádal obdobná rozhodnutí, která by bylo možno aplikovat na projednávaný případ co do výše požadovaného zadostiučinění. Při ústním jednání soud seznámil strany s rozhodnutími, které předložila žalobkyně, dále pak s rozhodnutími, která si zajistil nad rámec těch, které předložila žalobkyně soud sám, seznámil účastníky se svými závěry ohledně výše nemajetkového zadostiučinění, když v posuzovaném případě soud zohlednil skutečnost, že trestný stíhání žalobkyně trvalo 38 měsíců, žalobkyně byla ohrožena trestní sazbou v případě pravomocného odsouzení odnětí svobody v trvání [číslo] let. Zároveň pak má soud za to, že je nezbytné přihlédnout ke skutečnosti, že žalobkyně byla trestně stíhána pro spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, kdy však žalobkyně žádnou takovouto funkci veřejného činitele nezastávala, tudíž neočekávala, že bude z pozice referentky Úřadu městského obvodu pro drobnohledem veřejnosti, která by se měla zajímat o její profesní či soukromý život a z tohoto důvodu by měla snášet vyšší míru kritiky než osoby jiné, jak tomu bylo např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR [spisová značka]. Je nutno vzít v úvahu, že trestní stíhání zasáhlo žalobkyni v době jako osobu bezúhonnou, která nikdy nebyla trestně stíhána. V době trestního stíhání vychovávala 2 syny, jeden byl nezletilý, když z její výpovědi má soud za jednoznačně prokázané, že trestní stíhání ovlivnilo částečně její profesní život, byť nebyla nucena měnit zaměstnání a mohla setrvat na své původní pozici, nicméně její vztahy v práci s některými kolegy byly v důsledku tohoto trestního stíhání narušeny. Trestní stíhání však značně negativně ovlivnilo její osobní život, a to tedy nejenom její samotný, ale život i jejích dvou synů, jakož i život její maminky a v neposlední řadě se velkou měrou podepsalo na psychickém stavu samotné žalobkyně. Soud si je sice vědom nižší důkazní hodnoty účastnické výpovědi, nicméně v daném případě je vznik újmy konkrétní osoby vázán zejména na subjektivním vnímání té, které osoby a je na soudu, aby zhodnotil zjištění z této účastnické výpovědi. Soud rovněž uvěřil žalobkyni, že trestní stíhání narušilo víru žalobkyně ve spravedlnost, vyvolalo pocit bezmocnosti a marnosti. Žalobkyně se v důsledku trestního stíhání cítila ponížena, a to zejména při odběrech vzorků DNA a otisků prstů, když ze samotného trestního spisu má soud za zjištěné, že žalobkyně od samého počátku tvrdila, že se žádného trestního jednání nedopustila, nebyla v pozici veřejného činitele a pouze plnila úkoly, které vyplývaly z jejího pracovního zařazení a z náplně práce, kterou z pozice asistentky na Úřadu městského obvodu vykonávala.

51. Pokud žalobkyně odkazovala na medializaci dané trestní věci s tím, aby soud k této přihlédl, pak nutno konstatovat, že touto problematikou se v minulosti opakovaně zabýval Nejvyšší soud, který např. v rozhodnutí [spisová značka], [spisová značka] či [spisová značka] uvedl, že je-li medializace případu prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, nelze přičítat státu k tíži, že byl sdělovacími prostředky narušen princip presumpce neviny. Na druhou stranu je však nutno odkázat rovněž na rozhodnutí. Soud tedy přihlédl k tomu, že věc byla mediálně známá, avšak pouze co do intenzity způsobené újmy, tj. medializace přispěla k tomu, že žalobkyně zcela evidentně z důvodu její pozice v zaměstnání, v rovině osobního života i s ohledem na skutečnost, že je matkou dvou nezletilých dětí, díky vzniklé medializaci pociťovala újmu citelněji, než by ji prožívala, kdyby případ medializován nebyl.

52. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že samotné konstatování porušení práva se nejeví soudu dostatečným a je na místě poskytnout zadostiučinění v penězích ve smyslu ustanovení § 31a odst. 2 zákona. Při stanovení výše zadostiučinění tedy soud porovnal jiné věci, které se shodovaly s projednávaným případem a obsahovaly významné množství jednotících prvků, když vycházel z rozhodnutí, na které poukazovala sama žalobkyně a dále z rozhodnutí, která si sám vyžádal a na které dále poukazuje.

53. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutím č. j. [číslo jednací] ze dne 15. 3. 2017 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž uložil prvostupňový soud žalované mimo jiné povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 150 000 Kč s prodlením za nemajetkovou újmu dle ust. § 31a zákona. V posuzované věci byl žalobce trestně stíhán pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě a poškozování finančních zájmů evropského společenství se sazbou trestu odnětí svobody až 12 let. Žalobce byl obžaloby státního zástupce zproštěn dle ust. § 226 odst. 1 písm. b) tr. řádu Trestní řízení trvalo 4 roky a 3 měsíce. Žalobce byl zastupitelem obecního zastupitelstva, po zahájení trestního stíhání nebyl opakovaně zvolen, do doby trestního stíhání byl osobou bezúhonnou. U žalobce byla prokázána medializace případu, narušení rodičovství žalobce, pokles životního standardu, odvrácení části známých v souvislosti s trestním stíháním. Tamní soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že žalobce byl nezákonně odposloucháván, jednou byl zproštěn obžaloby, následně odsouzen a v závěru opět zproštěn obžaloby. Nebyly zjištěny žádné závažné zdravotní následky. Při výši zadostiučinění bylo přihlíženo k výši sazby trestu, délce trestního stíhání, závažnosti trestného činu a hrozící náhradě škody, nepřímo pak ke ztrátě zaměstnání a nezákonnosti odposlechů. Jako adekvátní částka představující zadostiučinění za vytrpěnou nemajetkovou újmu byla přisouzena částka ve výši 228 000 Kč.

54. Městský soud v Praze rozhodnutím č. j. [číslo jednací] ze dne 13. 1. 2017 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž uložil prvostupňový soud žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 65 000 Kč s prodlením za nemajetkovou újmu dle ust. § 31a zákona. V posuzovaném případě byla žalobkyně nezákonně trestně stíhána pro přečin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterých se měla dopustit jako starostka. Trestní sazba odnětí svobody za vyjmenované trestné činy představovala až 3 roky. Žalobkyně byla dle ust. § 226 písm. b) tr. řádu zproštěna obžaloby. Do doby trestního stíhání byla žalobkyně trestně bezúhonná, trestní stíhání trvalo 2 roky a necelé 4 měsíce. Žalobkyní byla prokázána psychická újma (trápila se tím, jak dopadne trestní stíhání, měla obavy z odsouzení), věc byla medializována. Pro potřeby výše zadostiučinění bylo soudy přihlíženo zejména k trestní sazbě za daný trestný čin, menší míře společenského odsouzení, újmě na pověsti a politické kariéře žalobkyně, negativní dopady do rodinného života nebyly nijak intenzivní, délce trestního stíhání, závažnosti trestného činu a hrozící povinnosti k náhradě škody a nezákonnosti odposlechů. Soudy dospěly k závěru o odpovídající výši zadostiučinění ve výši 100 000 Kč (žalovaná před soudním rozhodnutím uspokojila žalobkyni co do 35 000 Kč). V tomto rozhodnutí je dále učiněn odkaz na obdobnou věc vedenou u odvolacího soudu pod sp. zn. [spisová značka], ve které byl žalobce coby starosta odškodněn částkou ve výši 150 000 Kč.

55. Soud dále odkazuje na skutečnost, že výše zadostiučinění musí zohledňovat i ekonomickou situaci ve společnosti, a pokud dojde v průběhu času k její změně (zvýšení úrovně mezd a platů, nárůst cen apod.), je zde důvod k určitému navýšení takového zadostiučinění. V tomto kontextu soud poukazuje na obecně známé údaje dostupné z veřejných zdrojů, které nemusí být předmětem dokazování, a to údaje zveřejňované Českým statistickým úřadem (dohledatelné na internetových stránkách www.czso.cz), podle kterých výše průměrné mzdy ve III. čtvrtletí roku 2016 činila 27 220 Kč (uváděno ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]), ve IV. čtvrtletí činila 29 320 Kč (uváděno ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]), v I. čtvrtletí roku 2017 činila 27 889 Kč (uváděno ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. [spisová značka]), přičemž v prvním čtvrtletí představovala výše průměrné mzdy ve IV. čtvrtletí roku 2020 částku ve výši 38 525 Kč, nárůst mezd tedy představuje 41,5 % (rozhodnutí MS v [obec] [spisová značka]), 31,4 % (rozhodnutí MS v [obec] [spisová značka]) a 38,1 % (rozhodnutí KS v [obec] [spisová značka]). Obdobně inflace v roce 2016 činila meziročně 0,7 %, v roce 2017 činila 2,5 % a v roce 2020 činila 3,2 %. Je tak zřejmé, že došlo ke značnému navýšení jak průměrné mzdy, tak i cen, což musí být zohledněno ve výši poskytnutého zadostiučinění.

56. Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. [spisová značka], stejně jako rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka], se přibližují se souzenou věcí výsledkem trestního stíhání, délkou i trestní sazbou, medializací a bezúhonností trestně stíhaných. Oproti souzenému případu však žalobce v řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích utrpěl závažnější újmy – narušení rodičovství; v řízení docházelo k nezákonným odposlechům; hrozila vysoká náhrada škody; u žalobce rovněž došlo k poklesu životních standardů. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu ([ústavní nález] ze dne 14. 1. 2021) je zřejmé, že od rozhodování Krajského soudu v Českých Budějovicích již uplynula doba cca 4 let a rovněž došlo k posílení ekonomiky. Oproti dvěma shora citovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze je nutno v souzeném případě přihlédnout k vyšší sazbě trestu odnětí svobody za trestný čin; skutečnosti, že žalobkyně byla trestně stíhána za zločin, nikoliv přečin s vyšší sazbou trestu odnětí svobody. Zásah do osobnostní sféry žalobkyně trval oproti shora citovaným rozhodnutím celkem 38 měsíců, tj. přesahoval trestní řízení odškodňovaná Městským soudem v Praze, z čehož soud dovozuje, že zásah do osobnostní sféry žalobkyně s ohledem na dobu trvání trestního řízení byl podstatně větší než zásah u žalobců ve shora citovaných odvolacích rozhodnutích. Pokud jde o shodné rysy porovnávaných případů, pak tyto soud spatřuje zejména v důvodech zproštění obžaloby; zásahu do reputace žalobkyně a její dobré pověsti.. Soud je tedy toho názoru, že právě odlišnosti tohoto případu s porovnávanými případy souzenými před Městským soudem v Praze před delší dobou (4 roky ve věci [spisová značka] a 5 let ve věci [spisová značka]), která uběhla od projednávaných případů před Městským soudem v Praze, tak aby poskytnuté zadostiučinění plně odpovídalo ekonomické realitě ČR, plně odůvodňují přiznání zadostiučinění ve výši 200 000 Kč.

57. Pro úplnost soud konstatuje, že byla splněna základní podmínka pro uplatnění a přiznání nároku na straně žalobkyně, tedy uplatnění nároku u Ministerstva spravedlnosti České republiky. Toto bylo doloženo výzvou ze dne 18.7.2018, která byla doručena žalované dne 20.7.2018. V souvislosti s touto skutečností, tedy, že žalovaná ve lhůtě 6 měsíců žalobci neplnila v celém rozsahu, byl žalobkyni přiznán ode dne následujícího po uplynutí 6 měsíců od uplatnění nároku na zaplacení škody i na zaplacení zadostiučinění u žalované nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení s odkazem na ustanovení § 1970 občanského zákoníku (k tomu srov. např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. [spisová značka] či stanovisko NS sp. zn. [stanovisko NS]), jehož výše vyplývá z ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok II. tohoto rozsudku).

58. Co do zbývajícího nároku na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím soud s ohledem na výše uvedené rozhodnutí zamítl tak, jak je pod výrokem III. tohoto rozsudku uvedeno.

59. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věta 1. a 2., § 142 odst. 2, 3 o. s. ř., kdy žalobkyně se domáhala celkem částky 445 256 Kč s příslušenstvím sestávající se z částky 145 256 Kč představující náklady obhajoby a částky ve výši 300 000 Kč, jakožto nároku na nemajetkovou újmu co do částky 16 692,50 Kč z titulu nákladů obhajoby, byl nárok vzat zpět pro chování žalobkyně bez uvedení důvodu, když v této části žalobkyně z procesního hlediska zavinila zastavení řízení (zpětvzetí žaloby odůvodňovala s ohledem na dosavadní judikaturu, kdy úkony obhajoby spočívající v nahlížení do spisu nebyly považovány za účelně provedené, avšak při posledním ústním jednání pak žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu I. ÚS 3906/17 ze dne 21. 3. 2021, podle kterého by i tyto náklady měly být považovány za účelně vynaložené), když ohledně zbylého nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu závisela výše plnění na úvaze soudu, čili ohledně tohoto nároku má žalobkyně nárok na plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Jestliže má žalobkyně právo na náhradu nákladů za žalobou uplatněné nároky celkem v částce 328 563,50 Kč (nemajetková újma 300 000 Kč a náklady obhajoby 128 563,50 Kč), lze z této částky vycházet jako z úspěchů žalobkyně ve sporu. Neúspěšná pak byla co do částky 16 692,50 Kč, kdy soud hodnotil její neúspěch jako nepatrný a přiznal tak žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů řízení. Náklady řízení pak spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2 000 Kč, v odměně advokáta, v režijních paušálech a v DPH a z odměny a režijních paušálů, kdy zástupce žalobkyně je plátcem. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení majetkové újmy ve výši 145 256 Kč a nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč. Podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále též jen„ vyhláška“) činí tarifní hodnota předmětu řízení za nemajetkovou újmu částku ve výši 50 000 Kč a za jeden úkon ve smyslu ust. § 7 bod 5 vyhlášky náleží odměna ve výši 3 100 Kč (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013). Podle § 7 odst. 1 bod 5 vyhlášky náleží žalobci odměna za uplatněnou majetkovou újmu počítanou z hodnoty sporu ve výši 145 256 Kč za jeden úkon ve výši 6 940Kč. Nicméně při stanovení odměny se za tarifní hodnotu ve smyslu ust. § 12 odst. 3 vyhlášky považuje součet spojených věcí, tj. částka ve výši 195 256 Kč, tj. odměna za 1 úkon představuje částku ve výši 8 940Kč (nesčítají se odměny, ale tarifní hodnoty, ze které se následně stanoví mimosmluvní odměna). Náhrada nákladů řízení pak byla přiznána za 8 úkonů ve výši 8 940 Kč á úkon (1. příprava a převzetí, 2. předžalobní výzvy (odměna nebyla přiznána dle § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.), 3. žaloba ze dne 13. 12. 2018 + ze dne 15. 6. 2020, 4. ústní jednání ze dne 20. 7. 2020, 6. účast při ústním jednání dne 21. 1. 2011 – 9:00- 11:55 hodin – 2 úkony, písemné vyjádření ve věci ze dne 12. 3. 2021, účast při ústním jednání dne 25. 3. 2021, písemné vyjádření ze dne 4. 9. 2020, dále pak jeden úkon za 6 940 Kč spočívající v písemném vyjádření se ze dne 12. 6. 2020, 9 režijních paušálů á 300 Kč á úkon ve smyslu ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky, tj. celkem 2 700 Kč, celkem tak odměna a režijní paušály představují částku 81 160 Kč + 21 % DPH ve výši 17 043,60Kč, celkem tak náklady řízení představují částku 98 203,60 Kč ve smyslu ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. Místo plnění pak bylo stanoveno v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně.

60. O lhůtách a způsobu splnění veškerých povinností z tohoto rozsudku soud rozhodoval podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a k návrhu žalované za souhlasu žalobce stanovil žalované pro splnění jejích povinností patnáctidenní lhůtu.

Poučení