31 C 523/2018-379

Plný text

Okresní soud Plzeň - město rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Mlíčkovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalované: Anonymizováno Adresa zástupce zainteresované osoby 0/1 o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím a o zadostiučinění za majetkovou újmu ve výši 145 256 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši , částka, k rukám právního zástupce žalobkyně, a to ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne , datum, se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované zaplatit žalobkyni z titulu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím při výkonu veřejné moci částku , částka, , doplněním doručeným zdejšímu soudu dne , datum, povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, představující majetkovou újmu a dále doplněním doručeným zdejšímu soudu dne , datum, (č. l. 184) včetně příslušenství, a to zákonného úroku z prodlení z částky , částka, od , datum, a z částky , částka, od , datum, do zaplacení, jakož i náhradu nákladů řízení.

2. Soud v dané věci rozhodoval poprvé rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , na jehož základě bylo řízení pod výrokem I. co do částky , částka, pro zpětvzetí žaloby podle ust. § 96 odst., právnická osoba, , 4 o.s.ř. zastaveno, pod výrokem II. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, pod výrokem III. byla žaloba co do zaplacení částky , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení zamítnuta a žalobkyni bylo pod výrokem IV. přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši , částka, , když na tento rozsudek pokud jde o skutková tvrzení účastníků, učiněná skutková zjištění, důkazy, o nichž jsou skutková zjištění opřena, jejich hodnocení a závěr o skutkovém vztahu a právním posouzení věci, pokud není dále uvedeno jinak, pro stručnost odkazuje.

3. K odvolání žalované proti výroku II. a IV. rozsudku pak Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne , datum, pod č. j. , spisová značka, rozsudek Okresního soudu , adresa, – město v napadené části potvrdil a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši , částka, , lhůtu k plnění pak změnil a tuto stanovil délce 1 měsíc, s odůvodněním, že je zjevné, že žalobkyně nenaplnila znaky skutkové podstaty trestných činů, pro které byla stíhána. Trestní stíhání žalobkyně, včetně podání obžaloby a vedení soudního řízení, nemělo proběhnout. Pokud by vrchní soud změnil právní kvalifikaci jednání žalobkyně, musel by tomuto přizpůsobit výrok rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, což právě neučinil. Nedbalostní trestná činnost žalované tak zůstala v rovině možné eventuality uvažované vrchním soudem. Odvolací soud měl dále za to, že žalobkyně nemusela, a úspěšně ani nemohla, podat dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze, které, byť nevedlo k potvrzení zprošťujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni, stále vyznělo v její prospěch. Odvolací soud akcentoval, že žádný ze soudů rozhodujících ve věci trestního stíhání žalobkyně nedovodil, že by se žalobkyně jednáním popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání dopustila úmyslné či nedbalostní trestné činnosti. Pro řízení o náhradu škody nepovažoval odvolací soud za důležité rozlišení důvodu, pro který nedošlo k vydání odsuzujícího rozsudku, tj. zda se tak stalo v důsledku zproštění obžalovaného obžaloby, z důvodu promlčení trestního stíhání či postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí., právnická osoba, dovolání žalované Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne , datum, pod č.j. , spisová značka, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne , datum, pod č.j. , spisová značka, zrušil a věc vrátil , Anonymizováno, k dalšímu řízení s tím, že odvolací soud posoudil uplatněné nároky žalobkyně z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, aniž by s ohledem na skutečnosti, které v řízení ohledně důvodu zastavení trestního stíhání vyšly najevo, rovněž posoudil naplnění všech v úvahu přicházejících negativních předpokladů vzniku odpovědnosti státu za újmu podle § 12 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, dále také „OdpŠk“, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, pod sp. zn. , spisová značka, a na nález Ústavního soudu ze dne , datum, sp. zn. III. ÚS 1391/15. Uložil odvolacímu soudu posoudit možné naplnění všech negativních předpokladů vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání podle § 12 OdpŠk, zejména aby se odvolací soud zabýval tím, zda-li zahájení trestního stíhání nebylo projevem svévole orgánu činných v trestním řízení (v tomto ohledu bude významné i to, zda již v době zahájení trestního stíhání bylo možné učinit závěr o promlčení trestního stíhání).

5. Usnesením ze dne , datum, pod č. j. , spisová značka, , Anonymizováno, rozsudek soudu prvního stupně ze dne , datum, pod č. j. , spisová značka, v napadené části, tedy ve výrocích II. a VI. zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že byť si je odvolací soud vědom, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové a že i odvolací soud může doplnit dokazování k těm skutečnostem, jež soud prvního stupně důkazně nepostihl a nezaujal k nim skutkový a právní závěr, má však zato, že závěry přijaté v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu postavily projednávanou věc do zcela jiného rámce, než o něm rozhodoval soud prvního stupně a odvolací soud, který se plně ztotožnil se závěry prvoinstančního soudu. Dovolacím soudem nastolená potřeba dalšího vedení řízení vychází z nové, tj. dosud nešetřené a neřešené skutkové pozice, a pakliže odvolací soud je soudem přezkumným, nikoli nalézacím, není zde co přezkoumat, nebylo-li dosavadní řízení před soudy obou stupňů vedeno v tom směru, k němuž vybízí závazné stanovisko dovolacího soudu v kasačním rozhodnutí. Nešlo by totiž o doplnění dokazování ve smyslu ustanovení § 213 odst. 2 a 3 o. s. ř., případně podle ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř., kdy se odvolacímu soudu v daném případě jevilo nejen procesně korektní, ale rovněž jako potřebné, aby k nově nastolenému stavu věci, dosud nepodrobenému dokazování, provedl soudní řízení nejprve soud prvního stupně, přičemž až poté odvolací soud rozhodl v přezkumném řízení o případně podaném odvolání.

6. Krajský soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu v otázce, zda zákon č. 82/1998 Sb. přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či nikoli, kdy dospěla k následujícím závěrům. Při striktní aplikaci principu presumpce neviny čl. 40 odst. 2 listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod by taková osoba měla mít na odškodnění nárok. Takový výklad by však v některých případech vedl „k odškodnění“ skutečných pachatelů trestních činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ). Nepřiznáním odškodnění v těchto případech není princip presumpce neviny zpochybněn za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem (k tomu srov. § 11 odst. 4 tr. řádu) a na tomto základě posléze i náhrady škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Právě uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem v nálezu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 1391/15, dle kterého požadavek soudů v kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak pravomocného zprošťujícího rozsudku a tím i kompenzace za nezákonné trestní stíhání, za předpokladu, že (pro promlčení) zastavené trestní řízení nebylo zahájeno, resp. vedeno svévolně, nelze pokládat za rozporný s ústavně garantovaným právem na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se zákonem (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Posouzení oné svévole při zahájení nebo vedení trestního řízení je pak úkolem soudu rozhodujícího v kompenzačním řízení. Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu uvedl, že povinnost stěžovatele strpět trestní stíhání, v jehož rámci je teprve složitým a rozsáhlým skutkovým dokazováním zjištěno promlčení trestnosti stíhaného jednání, nelze dle Ústavního soudu považovat za protiústavní, a to včetně peněžních nákladů, které v této souvislosti vznikají. Je tomu tak především proto, že každé trestní stíhání je vedeno pro určité jednání fyzické či právnické osoby, a přestože je trestněprávní kvalifikace takového jednání zákonem vyžadovaným požadavkem pro oprávněnost každého stíhání, je tento požadavek především formalitou, která má dát fázi vyšetřování určitý směr a formální podobu. Za podstatnou je v tomto směru třeba dle Ústavního soudu považovat skutečnost, že takováto formální kvalifikace není pro další fáze trestního řízení nijak závazná (srov. např. ust. § 220 odst. 3 tr. řádu), a naopak jsou všechny orgány vázány skutkovým vymezením postihovaného jednání (srov. např. ust. § 220 odst. 1 tr. řádu). Nepotvrzení původní právní kvalifikace daného jednání neznamená nezákonnost trestního stíhání, neboť pachatel může být zásadně odsouzen pro totéž trestné jednání, subsumované však pod jiné ustanovení trestního zákoníku. Právě ve světle uvedených závěrů je třeba interpretovat ustálený závěr Ústavního soudu, dle nějž je třeba z povinnosti jednotlivce podrobit se úkonům trestního řízení dovodit povinnost nahrazení tím způsobené újmy, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet. Proto je spravedlivé za situace, kdy je možno prokazatelně dovodit, že orgán činný v trestním řízení zjevně vybočil z intencí zakládajících důvodnost trestního stíhání, aby náklady, upínající se k realizaci ústavního práva hájit se prostřednictvím obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), byly trestně stíhané osobě přiznány jakožto náhrada materiální újmy způsobené opatřením státu“ (srov. nález ze dne , právnická osoba, . 2009, sp. zn. I. ÚS 3026/07). Skutečnost, že pachatele již z nejrůznějších důvodů odsoudit nelze, nečiní rovněž, s výjimkou vědomě svévolného postupu, celé trestní stíhání nezákonným. Skutečným původcem celého trestního řízení je totiž v takovém případě stále pachatel jinak trestného jednání, jehož aspekty mohou však být v důsledku nejrůznějších okolností (plynutím času, procesní aktivitou účastníků, zničenými důkazy apod.) zastřeny až do fáze trestního řízení před soudem. V takovém případě nelze vedení trestního stíhání považovat za neoprávněný výkon státní moci, neboť orgány činné v trestním řízení mají ústavně konformní povinnost stíhat veškeré jednání, které je s určitou mírou pravděpodobnosti trestné a jehož stíhání může vést k odsouzení pachatele (srov. ust. § 2 odst. 3 tr. řádu). Nejvyšší soud dále konstatoval, že ust. § 12 zákona č. 82/1998 Sb. nelze proto aplikovat formalisticky, toliko podle výsledku trestního stíhání. Je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz výše uvedený nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 1391/15). Podle Nejvyššího soudu, jestliže odvolací soud posoudil uplatněné nároky žalobkyně z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, aniž by s ohledem na skutečnosti, které v řízení ohledně důvodu zastavení trestního stíhání vyšly najevo, rovněž posoudil naplnění všech v úvahu přicházejících negativních předpokladů vzniku odpovědnosti státu za újmu podle ust. § 12 zákona č. 82/1998 Sb., je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Závěrem Nejvyšší soud, resp. Krajský soud v Plzni ve vztahu k soudu prvoinstančnímu stanovil, že je nutné posoudit naplnění všech negativních předpokladů vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání podle ust. § 12 zákona č. 82/1998 Sb., zejména se zabývat v intencích shora označené judikatury tím, zdali zahájení trestního stíhání nebylo projevem svévole orgánů činných v trestním řízení (v tomto ohledu bude významné i to, zda již v době zahájení trestního stíhání bylo možné učinit závěr o promlčení trestního stíhání).

7. Soud prvního stupně následně při ústním jednání, které se konalo dne , datum, , poučil žalobkyni o tom, že je povinna doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k prokázání svého tvrzení zejména o tom, že zahájení trestního stíhání bylo projevem svévole orgánů činných v trestním řízení. Po tomto poučení právní zástupkyně žalobkyně odkázala na své podání, které adresovala do předmětného spisu již dne , datum, , kterým v rámci vyjádření se k dovolání doplnila skutková tvrzení a navrhla doplnění dokazování. Právní zástupkyně žalobkyně poukázala na skutečnost, že Nejvyšší soud vydal své rozhodnutí na základě předpokladu, že žalobkyně jako obviněná se dopustila trestné činnosti, pouze za ně nemohla být pro promlčení odsouzena, neboť došlo k pravomocnému zastavení trestního řízení ze strany Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud ČR své rozhodnutí opřel o nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 1391/15 ze dne , datum, , když tento byl vydání pro případ týkající se odškodnění za nezákonné trestné stíhání, kdy se však pachatel protiprávního jednání dopustil. V návaznosti pak Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí pod sp. zn. , spisová značka, vyslovil závěr, že možnost náhrady škody v případech, kdy je sice trestní stíhání zastaveno, avšak z trestného řízení je zřejmé, že se pachatel protiprávního jednání dopustil, je vyloučena. Právní zástupkyně žalobkyně poukázala na skutečnost, že Ústavní soud svůj nález vydal v případě, kdy oba trestní soud neměly pochyby o tom, že se žalobce dopustil trestního jednání, pouze za něj, již nemohl být odsouzen z důvodu promlčení (trestní stíhání obžalovaného bylo rozsudkem soudu prvního stupně, Městským soudem v Praze z důvodu promlčení zastaveno a Vrchním soudem bylo toto rozhodnutí potvrzeno). Za takové situace je samozřejmé, že by žalobce musel prokázat v kompenzačním řízení, že se jednání nedopustil, aby mu vznikl nárok na odškodnění. Tento citovaný nález Ústavního soud však na daný případ nedopadá, neboť vycházel z předpokladu, že se žalobkyně dopustila trestné činnosti, za kterou však nebyla odsouzena z důvodu jejího promlčení, což však není případ žalobkyně. Poukázala na konkrétní skutkové okolnosti, za kterých bylo zahájeno a probíhalo její trestní stíhání s tím, že pokud z rozhodnutí trestních soudů nevyplývá, že se žalobkyně protiprávního jednání dopustila, pak žalobkyně v kompenzačním řízení není a nemůže být povinna pro procesní úspěch ve věci prokazovat, že se nedopustila trestné činnosti a současně že se jednalo v daném případě o svévolný postup orgánů činných v trestním řízení. Zejména pak žalobkyně poukazuje na rozhodnutí dovolacího soudu pod sp.zn. , spisová značka, , kde Nejvyšší soud ČR hodnotil provedené důkazy ve vztahu k jednání, které bylo žalobkyni kladeno za vinu, a to jednoznačně ve prospěch žalobkyně, kdy fakticky vyloučil, že by se žalobkyně svým jednáním mohla dopustit nějaké, byť nedbalostní, trestné činnosti. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že za účelem zjištění (ověření) skutečností, že žalobkyně se skutečně nedopustila žádné protiprávní činnosti, nestačí provést k důkazu pouze tři rozhodnutí trestních soudů, obžalobu a usnesení o zahájení trestního stíhání, navrhovala, aby soud k důkazu provedl alespoň podstatnou část trestního spisu a konkrétní důkazy označila.

8. Žalovaná v rámci dovolání předložila rozsudek Obvodního soudu pro , adresa, ze dne , datum, pod č. j. , spisová značka, , rozsudek Obvodního soudu pro , adresa, ze dne , datum, pod č. j. , spisová značka, , rozsudek Městského soudu v Praze ze dne , datum, pod č. j. , spisová značka, , který byl vydáván k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro , adresa, ze dne , datum, pod č. j. , spisová značka, , když k dotazu soudu zástupce žalované uvedl, že daná rozhodnutí předkládá a týkají se zejména výše přiznávané majetkové újmy. V těchto rozhodnutích není řešena otázka odpovědnostního titulu, který by byl přiléhavý na dané řízení.

9. Soud se tedy v této fázi řízení zabýval otázkou, zda zahájení trestního stíhání bylo projevem svévole orgánů činných v trestním řízení či nikoli tak, aby mohl posoudit, důvodnost nároku žalobkyně na zaplacení požadované újmy, když k tomuto již soud prvního stupně neprováděl žádné jiné dokazování v podobě jednotlivých listin předkládaných v trestním řízení, s odůvodněním viz níže.

10. V daném případě z usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, pod č. j. , Anonymizováno, ze dne , datum, má soud za prokázané, že bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně, jako obviněné ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném ke dni , datum, . Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne , datum, pod sp. zn. , spisová značka, má soud za prokázané, že žalobkyně byla podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěna obžaloby, z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne , datum, pod sp. zn. , spisová značka, má soud za prokázané, že tento soud rozhodoval o odvolání Krajského státního zástupce v Plzni proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne , datum, č. j. , spisová značka, tak, že podle § 257 odst. 1 písm. c) trestního řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a z důvodu podle § 223 odst. 1 trestního řádu a § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu trestní stíhání obžalované žalobkyně zastavil, neboť je promlčeno, z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, pod č. j. , spisová značka, má soud za prokázané, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo odmítnuto. Pod bodem 23 odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze sice netrpí vytýkanou vadou nesprávného právního posouzení skutků jako úmyslných trestných činů, o niž nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání, ale je mu třeba vytknout, že jeho výrok neodpovídá změně v právním posouzení skutku, k níž tento soud dospěl v odvolacím řízení. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud shledal ve zjištěném jednání obviněných nedbalostní trestné činy, měl výrok napadeného usnesení, jímž rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněných, obsahovat takové skutkové okolnosti, které vyjadřují znaky skutkových podstat těchto trestních činů tak, aby jejich popis odpovídal všem jejich zákonným znakům. Z výroku usnesení o zastavení trestního stíhání musí být patrné, jaké skutkové okolnosti považuje příslušný soud za významné pro příslušnou právní kvalifikaci, přestože z určitých důvodů nevysloví vinu, případně z jakého skutkového zjištění dovodil, proč nejde vůbec o trestní čin. Takovéto pochybení však nebylo důvodem ke kasaci usnesení Vrchního soudu v Praze, případná změna v popisu skutku by sice teoreticky vyznívala ve prospěch obviněných, avšak s ohledem na hospodárnost řízení a také s ohledem na bezpochyby negativní vliv jaký prodlužování celého trestního procesu může mít na osoby obviněných, není v souladu s účelem trestního řízení a zejména se zásadou projednat věc urychleně a bez zbytečných průtahů a s plným šetřením práv a svobod zaručených listinou základních práv a svobod. Z těchto důvodů pak Nejvyšší soud neshledal dovolání Nejvyššího státního zástupce opodstatněným.

11. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

12. Podle § 8 odst. 3 citovaného zákona lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce.

13. Podle § 12 odst. 1 písm. b) citovaného zákona nemá právo na náhradu škody ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo-li proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.

14. Podle § 31 odst. , právnická osoba, citovaného zákona náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (vyhláška č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, advokátní tarif).

15. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR lze právo na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby mají podle judikatury stejné důsledky jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, jestliže k nim došlo z určitých důvodů. Judikatura Nejvyššího soudu ČR vychází z toho, že zákon č. 82/1998 Sb. přiznává odškodnění tomu, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno se závěrem, že se trestně stíhaný trestného činu nedopustil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). V otázce, zda zákon č. 82/1998 Sb. přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či nikoliv, vychází také z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 1391/15, podle kterého soudy rozhodující v kompenzačním řízení samy mohou posoudit otázky řešené toliko v odůvodnění rozhodnutí trestních soudů či jiných orgánů činných v trestním řízení. Podle § 135 o. s. ř. jsou soudy v občanskoprávním řízení vázány toliko výrokem odsuzujícího rozsudku trestního soudu, nikoliv rozsudkem zprošťujícím, či usnesením, kterým je trestní stíhání zastaveno, a ani odůvodněním odsuzujícího rozsudku. Podle Ústavního soudu ČR nelze ustanovení § 12 uvedeného zákona aplikovat formalisticky, bez ohledu na konkrétní okolnosti daného případu, jen podle výsledku trestního stíhání, nýbrž je třeba vždy zkoumat, zda tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky článku 2 odst. 2 a článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; takovým případem není situace, kdy budou teprve v průběhu trestního řízení na základě složitého a dlouhého dokazování objasněny skutkové aspekty páchané trestné činnosti, jejíž stíhání je na takto zjištěném skutkovém stavu v důsledku pro obviněného příznivější kvalifikace trestného jednání nadále nepřípustné, když promlčení lhůta je podle nové právní kvalifikace kratší. Z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu ČR a nálezu Ústavního soudu ČR pak vychází i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , který se vztahuje k trestnímu stíhání spoluobviněné žalobkyně, a tedy i k témuž trestnímu řízení.

16. Z trestního spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. , spisová značka, soud zjistil, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, pod č. j. KRPP-62025-174/TČ-2014-030080 ze dne , datum, bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně, jako obviněné ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném ke dni , datum, , kterého se měla dopustit v období od , datum, do , datum, jako osoba v postavení odpovědného pracovníka orgánu územní samosprávy zařazená na pozici referenta oddělení investic odboru UMO , adresa, a v této spojitosti nadaná pravomocí v souvislosti s přípravou a realizací veřejné zakázky č. , hodnota, v rámci zjednodušeného podlimitního řízení zadavatele UMO , adresa, Multifunkční sportovní areál České údolí , adresa, – III. etapa venkovní bazén, se dopustila protiprávního jednání, které je v tomto usnesení podrobně popsáno, a které naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. c) odst. 2 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném ke dni , datum, , toto usnesení bylo napadnuto stížností žalobkyně ze dne , datum, .

17. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dne , datum, stížnost, o které státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni rozhodl tak, že se stížnost zamítá, neboť není důvodná. Dne , datum, podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni ke Krajskému soudu v Plzni na žalobkyni obžalobu, podle které jednáním v obžalobě popsaným ve shodě s usnesením o zahájení trestního stíhání měla spáchat trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném ke dni , datum, . Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, byla žalobkyně zproštěna obžaloby Krajského státního zastupitelství v Plzni a o odvolání krajského státního zástupce v Plzni proti tomuto rozsudku rozhodl usnesením ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, Vrchní soud v Praze, a to tak, že napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 11 písm. b) tr. řádu trestní stíhání žalobkyně pro skutek popsaný shodně s usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou zastavil z důvodu promlčení. V odůvodnění tohoto usnesení konstatoval, že nalézací soud nepochybil, když trestní odpovědnost obžalovaných úmyslným trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) tr. zák., respektive trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do , datum, neshledal. Současně uvedl, že soud může posoudit zažalovaný skutek jako jiný trestný čin, než jaký v něm spatřovala obžaloba, a odchylné právní posouzení skutku soudem může spočívat i v tom, že ve skutku na rozdíl od obžaloby nebude spatřován žádný trestný čin a soud obžalovaného obžaloby zprostí. Dále uvedl, že v posuzovaném případě je při neprokázání úmyslného zavinění obžalovaných na porušení zákona třeba zkoumat, zda projednávaný skutek nenaplňuje znaky jiného trestného činu, v tomto případě přiléhavě trestného činu nedbalostního, kterým by mohl být trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti dle § 330 tr. zák., respektive trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 zákona č. 140/1961 Sb., tr. zák., a tedy se mohla dopustit trestného činu s maximální sazbou tří let odnětí svobody, přičemž trestnost těchto činů zaniká uplynutím pětileté promlčení doby; tedy v situaci kdy usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno dne , datum, stalo se tak s odstupem více než pěti let od nejzazšího data spáchání trestného činu. Z těchto důvodů Vrchní soud trestní stíhání , Jméno zainteresované osoby 0/0, zastavil. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, podal dovolání nejvyšší státní zástupce a o tomto jeho dovolání rozhodl usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, Nejvyšší soud ČR tak, že dovolání odmítl. Dovolací soud se pozastavuje nad tím, že ani soudy obou stupňů ani jiné orgány činné v trestním řízení nepoukázaly a nezabývaly se zásadním důkazním prostředkem, kterým je usnesení rady Úřadu městského obvodu , adresa, z , datum, ve spojení s důvodovou zprávou předloženou radě před přijetím tohoto usnesení, jež vyvrací obžalobou tvrzenou skutkovou okolnost, že orgány města neodsouhlasily posléze realizovaný záměr vybudovat přírodní nádrž. Je tedy zřejmé, že rada vyslovila jasný souhlas s tím, že z ušetřené částky cca , částka, bude postaveno koupací jezírko. V tomto směru dovolací soud uvedl, že ani jedna z obviněných nemohla být dále srozuměna se způsobením škody městu a s opatřením neoprávněného prospěchu obchodní společnosti , právnická osoba, Podle dovolacího soudu je tedy zjevně vyloučeno, aby obviněným bylo vytýkáno organizování zadávacího řízení na jiné dílo než bylo záměrem města a dále současně čerpání prostředků z rozpočtu města „za něco, za co být vyplaceny neměly“. Dovolací soud dal částečně za pravdu dovolateli, pokud obviněným vytýkal nesrovnalosti v zadávací dokumentaci k předmětné veřejné zakázce. Pokud jde o cenu díla, dospěl dovolací soud k závěru, že ani ve vztahu k dohodnuté ceně, za níž bylo dílo zhotoveno, není možné usuzovat, že obviněné jednaly s vědomím, že tato cena neodpovídá předmětu smlouvy. Na druhou stranu nelze podle dovolacího soudu přehlédnout, že byť u všech spoluobviněných nelze shledat úmysl jakkoliv poškodit ÚMO , adresa, a současně zvýhodnit zhotovitele díla, obviněné nejednaly zcela ve shodě se smlouvou o dílo ze dne , datum, , a to ve smyslu porušení smluvně ujednaných pravidel při proplácení faktur. V závěru usnesení dovolací soud vytkl Vrchnímu soudu, že výrok jeho usnesení neodpovídá změně v právním posouzení skutku, k níž tento soud dospěl v odvolacím řízení. Pokud Vrchní soud shledal ve zjištěném jednání obviněných nedbalostní trestné činy, měl výrok napadeného usnesení, jímž rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněných, obsahovat takové skutkové okolnosti, které vyjadřují znaky skutkových podstat těchto trestných činů tak, aby jejich popis odpovídal všem jejich zákonným znakům. Z výroku usnesení o zastavení trestního řízení musí být patrné, jaké skutkové okolnosti považuje příslušný soud za významné pro příslušnou právní kvalifikaci, přestože z určitých důvodů, například pro promlčení trestní odpovědnosti obviněných jako v posuzované věci, nevysloví vinu, případně z jakého skutkového zjištění dovodil, proč nejde vůbec o trestný čin. Jedná se o postup odlišný od zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b). tr. řádu, kdy soud zprošťuje vždy pro žalovaný skutek. V tomto pochybení však dovolací soud nespatřoval důvod ke kasaci usnesení Vrchního soudu v Praze, a to s ohledem na hospodárnost řízení a také s ohledem na bezpochyby negativní vliv, jaký prodlužování celého trestního procesu může mít na osoby obviněných, byť případná změna v popisu skutku by sice teoreticky vyznívala ve prospěch obviněných.

18. S ohledem na shora uvedené dospěl soud prvního stupně opětovně k závěru, že žalobě žalobkyně lze v napadené části vyhovět.

19. Majetková újma, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá v tomto řízení, vznikla žalobkyni dle jejích žalobních tvrzení v důsledku trestního stíhání, které bylo zastaveno. Žalovaná odmítla odpovědnost státu za tvrzenou újmu a zejména namítala, že trestní stíhání žalobkyně skončilo pouze na základě promlčení a žalobkyně tím, že nepodala mimořádný opravný prostředek, vzdala se možnosti příznivějšího výsledku trestního stíhání.

20. Podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvracení hrozící škody (§ 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Současně uvedené ustanovení umožňuje soudu zohlednit specifika konkrétního případu, na splnění této podmínky netrvat a vycházet z předpokladu, že by opravný prostředek úspěšný nebyl., resp. nemohl by přinést příznivější rozhodnutí. Trvat na vyčerpání opravného prostředku se pak jeví jako přepjatý formalismus zakládající nejen porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ale i práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu článku 36 odst. 3 Listiny, neboť interpretuje omezující podmínku stanovenou v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. způsobem rozporným s článkem 4 odst. 4 listiny (viz nález Ústavního soudu z , datum, , sp. zn. IV. ÚS 3193/10, rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, ).

21. Uvedené závěry vyslovené v poukazovaném nálezu Ústavního soudu a rozsudku Nejvyššího soudu ČR jsou aplikovatelné i na posuzovanou věc.

22. Trestní stíhání vůči žalobkyni bylo, jak je výše uvedeno, zahájeno pro jednání popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání, naplňující skutkovou podstatu úmyslného trestného činu v usnesení uvedeného. Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se jednání, pro které je trestně stíhaná, nedopustila a žalobkyni obžaloby zprostil. Jednalo se o rozhodnutí pro žalobkyni příznivé, nevyvolávající potřebu opravného prostředku z její strany. Vrchní soud v Praze, který rozhodoval o odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně, nic nezměnil na závěru soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně svým jednáním nenaplnila skutkovou podstatu úmyslného trestného činu, pro který byla stíhána, a pouze v odůvodnění svého rozhodnutí předestřel úvahu v tom smyslu, že obžalovaná , Jméno zainteresované osoby 0/0, svým jednáním mohla naplnit znaky toliko trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti. Jedná se o trestný čin s maximální sazbou tří let odnětí svobody, jehož trestnost zaniká uplynutím promlčení doby v délce pěti let, přičemž s ohledem na datum usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyni trestnost tohoto eventuálního trestného činu zanikla ještě před doručením usnesení o zahájení trestního stíhání. Za situace, kdy Vrchní soud v Praze pouze připustil možnost naplnění znaků nedbalostních trestních činů u žalobkyně, aniž však ve výroku svého rozhodnutí uvedl, jakým konkrétním jednáním mohla žalobkyně naplnit znaky předpokládaného trestného činu v nedbalostní formě, by trvání na vyčerpání opravného prostředku vůči rozhodnutí Vrchního soudu v Praze žalobkyní bylo přepjatým formalismem, jak je vysvětleno výše. Z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze totiž zcela jednoznačně vyplývá, že se žalobkyně nedopustila úmyslného trestného činu, pro který byla stíhána, a možné naplnění znaků trestného činu v nedbalostní formě zůstalo toliko v teoretické rovině, aniž se promítlo do výroku rozhodnutí Vrchního soudu. Žalobkyně tak neměla žádný důvod domáhat se ještě příznivějšího rozhodnutí než je to, které vyplývá z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, . Kromě toho dovolání, které jako opravný prostředek i pro žalobkyni přicházelo v úvahu, není přípustné jen proti důvodům rozhodnutí a je objektivní skutečností, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo přezkoumáno k dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšším soudem ČR, který dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl a současně Vrchnímu soudu v Praze vytkl, že jeho výrok neodpovídá změně v právním posouzení skutku, k níž tento soud dospěl v odvolacím řízení. Ke kasaci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dovolací soud nepřistoupil s ohledem na hospodárnost řízení a negativní vliv prodlužování trestního procesu na osoby obviněných a současně uvedl, že případná změna v popisu skutku by teoreticky vyznívala ve prospěch obviněných. Ze stejných důvodů, pro které má odvolací soud za to, že trvat na vyčerpání opravného prostředku proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze strany žalobkyně by bylo přepjatým formalismem, má soud prvního stupně za to, že nelze na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze trvala na projednání věci, jak byla Vrchním soudem v Praze v poukazovaném usnesení poučena.

23. Pokud jde o ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován, vycházel soud z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která v otázce, zda zákon č. 82/1998 Sb. přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal či nikoliv, dospěla k závěru, že při striktní aplikaci principu presumpce neviny by taková osoba měla mít na odškodnění nárok; takový výklad by v některých případech vedl k odškodnění skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti, a tedy nepřiznáním odškodnění v těchto případech není princip presumpce neviny zpochybněn za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem, a na tomto základě posléze i náhrady škody, to vše za předpokladu, že pro promlčení zastavené trestní řízení nebylo zahájeno, respektive vedeno svévolně. V nálezu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 1391/15 Ústavní soud v této souvislosti akcentoval, že je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení. Stejně tak v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, Nejvyšší soud ČR uložil odvolacímu soudu a odvolací soud soudu prvního stupně za stejných skutkových okolností zkoumat, zda zahájení trestního stíhání nebylo projevem svévole orgánů činných v trestním řízení s tím, že v tomto ohledu bude významné i to, zda již v době zahájení trestního stíhání bylo možné učinit závěr o promlčení trestního stíhání.

24. V projednávané věci bylo v trestním řízení vedeném vůči žalobkyni prokázáno, že se nedopustila jednání naplňujících skutkové podstaty úmyslného trestného činu, pro který bylo zahájeno její trestní stíhání, a nebylo ani prokázáno, že by se dopustila stejným jednáním, a konkrétně jakým, jiného trestného činu v nedbalostní formě. Trestnost činů, které hypoteticky zvažoval Vrchní soud, aniž ve výroku svého rozhodnutí uvedl, jakým konkrétním jednáním by se žalobkyně těchto trestných činů měla dopustit, zanikla uplynutím promlčení doby ještě před zahájením trestního stíhání. Za těchto okolností dospěl soud k závěru, že žalobkyní tvrzená újma, jejíhož odčinění se domáhá v tomto řízení, vznikla důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, a to tím spíše, že v případě trestního stíhání vedeného vůči žalobkyni rozhodně nešlo o to, že by teprve v průběhu trestního řízení na základě složitého a dlouhodobého dokazování byly objasňovány skutkové aspekty páchané trestné činnosti, jejíž stíhání je na takto zjištěném skutkovém stavu v důsledku pro obviněného příznivější kvalifikace trestného jednání nadále nepřípustné, když promlčení lhůta je podle nové právní kvalifikace kratší (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. III ÚS 1391/15).

25. S ohledem na shora uvedené tedy soud žalobě v napadené části vyhověl, když co do výše přiznané částky odkazuje opětovně na své první rozhodnutí ve věci a to na rozsudek ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, .

26. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věta 1. a 2., § 142 odst. 2, 3 o. s. ř., kdy žalobkyně se domáhala celkem částky , částka, s příslušenstvím sestávající se z částky , částka, představující náklady obhajoby a částky ve výši , částka, , jakožto nároku na nemajetkovou újmu co do částky , částka, z titulu nákladů obhajoby, byl nárok vzat zpět pro chování žalobkyně bez uvedení důvodu, když v této části žalobkyně z procesního hlediska zavinila zastavení řízení (zpětvzetí žaloby odůvodňovala s ohledem na dosavadní judikaturu, kdy úkony obhajoby spočívající v nahlížení do spisu nebyly považovány za účelně provedené, avšak při posledním ústním jednání pak žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu I. ÚS 3906/17 ze dne , datum, , podle kterého by i tyto náklady měly být považovány za účelně vynaložené), když ohledně zbylého nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu závisela výše plnění na úvaze soudu, čili ohledně tohoto nároku má žalobkyně nárok na plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Jestliže má žalobkyně právo na náhradu nákladů za žalobou uplatněné nároky celkem v částce , částka, (nemajetková újma , částka, a náklady obhajoby , částka, ), lze z této částky vycházet jako z úspěchů žalobkyně ve sporu. Neúspěšná pak byla co do částky , částka, , kdy soud hodnotil její neúspěch jako nepatrný a přiznal tak žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů řízení. Náklady řízení pak spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši , částka, , v odměně advokáta, v režijních paušálech a v DPH a z odměny a režijních paušálů, kdy zástupce žalobkyně je plátcem. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení majetkové újmy ve výši , částka, a nemajetkové újmy ve výši , částka, . Podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále též jen „vyhláška“) činí tarifní hodnota předmětu řízení za nemajetkovou újmu částku ve výši , částka, a za jeden úkon ve smyslu ust. § 7 bod 5 vyhlášky náleží odměna ve výši , částka, (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ). Podle § 7 odst. 1 bod 5 vyhlášky náleží žalobci odměna za uplatněnou majetkovou újmu počítanou z hodnoty sporu ve výši , částka, za jeden úkon ve výši 6 940Kč. Nicméně při stanovení odměny se za tarifní hodnotu ve smyslu ust. § 12 odst. 3 vyhlášky považuje součet spojených věcí, tj. částka ve výši , částka, , tj. odměna za 1 úkon představuje částku ve výši 8 940Kč (nesčítají se odměny, ale tarifní hodnoty, ze které se následně stanoví mimosmluvní odměna). Náhrada nákladů řízení pak byla přiznána za 8 úkonů před soudem prvního stupně v prvním řízení ve výši , částka, á úkon (1. příprava a převzetí, 2. předžalobní výzvy (odměna nebyla přiznána dle § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.), 3. žaloba ze dne , datum, + ze dne , datum, , 4. ústní jednání ze dne , datum, , 6. účast při ústním jednání dne , datum, – 9:00-11:55 hodin – 2 úkony, písemné vyjádření ve věci ze dne , datum, , účast při ústním jednání dne , datum, , písemné vyjádření ze dne , datum, , dále pak jeden úkon za , částka, spočívající v písemném vyjádření se ze dne , datum, , 9 režijních paušálů á , částka, á úkon ve smyslu ustanovení § 13 odst. 4 vyhlášky, tj. celkem , částka, , dále náklady spojené s odvolacím řízení za 2 úkony právní služby á , částka, , za 2 režijní paušál á , částka, á úkon, a dále za 2,5 úkonu právní služby opětovně před soudem prvního stupně (písemné vyjádření ze dne , datum, , účast při jednání dne , datum, a účast při vyhlášení rozhodnutí dne , datum, – ½ úkonu) a za 3 režijní paušály á , částka, , odměna advokáta a režijní paušály se dále navyšují o 21 % DPH, celkem tak náklady řízení představují částku , částka, ve smyslu ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. , adresa, plnění pak bylo stanoveno v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně.

27. O lhůtách a způsobu splnění veškerých povinností z tohoto rozsudku soud rozhodoval podle § 160 odst. 1 věta druhá o. s. ř. a tuto prodložil na jeden měsíc ve shodě s odvolacím soudem.