31 C 69/2021-177

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kamilou Krausovou ve věci žalobce: ; [právnická osoba], IČO: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupený advokátem JUDr. Ing. [jméno] [příjmení] [jméno]. sídlem [adresa], [obec] proti žalovanému: ; [právnická osoba], IČO: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa žalované] zastoupený advokátem Mgr. Bc. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [obec a číslo] o zaplacení 223 358,40 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá proti žalovanému nahrazení rozhodnutí správního orgánu – Rozhodnutí Rady ERÚ č. j. 10645-30/2016-ERÚ ze dne 12. 1. 2021 rozsudkem, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 223 358,40 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 29. 4. 2015 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 400 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 18 536,79 Kč k rukám jeho právního zástupce Mgr. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal nahrazení rozhodnutí správního orgánu dle páté části o. s. ř. Žalobou napadl rozhodnutí č. j. 10645-30/2016-ERU ze dne 12. 1. 2021 Rady [anonymizováno] regulačního úřadu, kterým byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí [anonymizováno] regulačního úřadu č. j. 10645-18/2016-ERU ze dne 17. 12. 2019 (sp. zn. SLS -10645/2016-) a prvoinstanční rozhodnutí bylo potvrzeno. Je přesvědčen, že žalobou napadené rozhodnutí je nezákonné, protože bylo vydáno v rozporu s platnými právními předpisy, čímž byl dotčen na svých právech. Uvedl, že je nástupnickou společností právního předchůdce – [právnická osoba] 28 s.r.o., [IČO], která dne 1. 4. 2015 zanikla fúzí sloučením a která uzavřela s žalovaným dne 21. 1. 2011 smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy č. 2010. Na základě výše uvedené smlouvy právní předchůdce žalobce vyráběl a dodával do distribuční sítě elektřinu a žalovaný tuto elektřinu bez protestu odebíral. K úhradě sjednané ceny za odebranou elektřinu v období prosince 2012 vystavil dne 3. 1. 2013 fakturu FV/213001 znějící na částku 223 358,40 Kč, která se stala splatnou dne 17. 1. 2013. Žalovaný přes výzvu k úhradě vyúčtovanou cenu elektřiny žalobci nezaplatil. [anonymizováno] regulační úřad jako správní orgán v prvním stupni návrh žalobce na uložení povinnosti úhrady ceny odebrané elektřiny za prosinec 2012 zamítl, proti tomuto prvoinstančnímu rozhodnutí podal žalobce včas rozklad. Rozhodnutím Rady [anonymizováno] regulačního úřadu bylo rozhodnuto o podaném rozkladu tak, že byl zamítnut a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Již v prosinci 2012 existoval nárok žalobce na výkupní cenu elektřiny za měsíc prosinec 2012, zdanitelné plnění se uskutečnilo již v prosinci 2012 a v lednu 2013 došlo pouze k jeho vyúčtování prostřednictvím vystavené faktury výrobcem elektřiny. Proto žalobce nesouhlasí se závěrem Rady [anonymizováno] regulačního úřadu, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, protože závazek žalovaného v postavení provozovatele přenosové soustavy nebo provozovatele regionální distribuční soustavy k výplatě výkupní ceny vznikl až po nabytí účinnosti zákona o podporovaných zdrojích energie a žalovaný reálně nemohl odmítnout přiznat výrobci nárok na výkupní cenu za elektřinu vyrobenou za prosinec 2012 do 31. 12. 2012, sporná práva a závazky ohledně podpory přešly ze zákona na operátora trhu a tento subjekt vstoupil do příslušných právních vztahů týkajících se nároku na podporu, které nebyly do účinnosti zákona splněny. Dále má žalobce za to, že bez dalšího nelze samotné„ nehrazení“ faktury považovat za odmítnutí nároku žalobce, ale musí se jednat o právní jednání, jehož obsahem je určitý a srozumitelný projev vůle, musí se jednat o výslovné odmítnutí nároku na výkupní cenu, aby nebylo pochyb, že provozovatel odmítá přiznat výrobci nárok na výkupní cenu. Jedině v takovém případě pak tato práva a závazky přechází na OTE. V řešené věci se tak však stalo pouhým nekonáním. Poukázal na skutečnost, že mezi účastníky je sporná otázka, zda výroba a dodávky elektřiny byly právním předchůdcem žalobce uskutečněny v souladu s rozhodnutím o udělení licence a se vznikem oprávnění k výkonu licencované činnosti, přičemž poukázal na správní a návazně soudní řízení ve věci zrušení rozhodnutí o licenci právního předchůdce žalobce ze dne 28. 12. 2010, č. j. 015453-8/2010-ERU. Rozhodnutí o licenci bylo pravomocně zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2015, č. j. 62 A 111/2013-599. Správní orgán však v rámci svého rozhodnutí zcela nesprávně a svévolně přisoudil účinky zrušujícímu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2015, č. j. 62 A 111/2013-599 ex tunc, v rozporu s konstantní judikaturou soudů, na kterou odkázal a dle které případné zrušení individuálního správního aktu soudem má účinky toliko ex nunc, které působí výlučně do budoucna. Z písemností založených ve správním spise plyne, že ke dni 31. 12. 2010 byla fotovoltaická elektrárna funkční a schopna výroby elektrické energie a dodávání elektřiny do elektrizační soustavy. Zdůraznil, že nebylo povinností žalobce mít elektrárnu dokončenou celou, pro získání licence postačovalo její dokončení z pohledu [anonymizováno] zákona. Pravidlo, že k revizi elektrických zařízení a instalací lze přistoupit teprve v okamžiku, kdy jsou plně dokončeny, dotvořila až judikatura Nejvyššího správního soudu, jejíž počátky lze spatřovat v rozsudku z 10. 12. 2015 pod čj. 7 As 204/2015-66. Žalobce nebyl odborníkem v oblasti revizí elektrických zařízení a ani jím být ze svého postavení (jednatele společnosti s ručením omezeným) být nemusel. I kdyby věděl, že stavba FVE [obec] II není v době, kdy požádal o vyhotovení revizní zprávy, zcela dokončena, nelze z toho dovozovat závěr, že věděl, že za takové situace nelze revizní zprávu vyhotovit. Trval na tom, že vyráběl a dodával elektřinu z obnovitelných zdrojů na základě (podle svého vědomí) řádně vydané licence. Samotná licence nebyla zrušena v rámci samostatného soudního řízení, ale bylo zrušeno jen„ formální“ rozhodnutí o udělení licence, které již nezakládalo žádná materiální práva a povinnosti, takže samotné zrušení tohoto rozhodnutí již nemělo žádné právní účinky. Žalobce byl v dobré víře v udělenou licenci (tedy správní rozhodnutí, které bylo podmínkou pro získání výkupních cen dle Cenového nařízení), jelikož ke stanovenému datu 31. 12. 2010 (dokonce k datu vydání licence) byla elektrárna po věcné stránce dokončená a příslušná revizní zpráva byla v pořádku. Žádal proto soud, aby svým rozhodnutím nahradil rozhodnutí č. j. 10645-30/2016-ERU ze dne 12. 1. 2021 Rady [anonymizováno] regulačního úřadu a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 223 358,40 Kč s příslušenstvím.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a uvedl, že žalobcem tvrzený nárok na úhradu podpory ve formě výkupních cen za dodávku elektřiny za rozhodné období ve výši stanovené pro fotovoltaické elektrárny uvedené do provozu v roce 2010 nikdy nevznikl, a tedy ani neexistuje a žalovaný není pasivně věcně legitimován. Poukázal na skutečnost, že napadené rozhodnutí Rady [anonymizováno] regulačního úřadu v zásadě spočívá na závěru, že žalovaný není pasivně věcně legitimován a dále pak na závěrech, že rozhodnutí o licenci docílil žadatel nezákonným a trestně právním jednáním. Zrušení rozhodnutí o licenci pro nezákonnost způsobil výlučně samotný žadatel, a tedy předmětnou licenci není možné považovat za legálně získanou, a to včetně souvisejícího nároku na čerpání podpory. Žalobci (ani jeho právnímu předchůdci) od počátku (ex tunc) nesvědčí dobrá víra ve správnost, zákonnost ani neměnnost rozhodnutí o licenci ani legitimní očekávání ve vztahu k čerpání podpory. Uplatnění žalovaného nároku je jednáním, jež nepožívá právní ochrany, neboť takovou ochranu lze poskytovat pouze subjektivním právům, která byla nabyta zákonným způsobem. U výrobny proto nebyly splněny podmínky pro její řádné uvedení do provozu do konce roku 2010, resp. tyto podmínky byly nesprávně za splněné považovány. V neposlední řadě se [anonymizováno] regulační úřad v napadeném rozhodnutí zabývá otázkou, zda rozhodnutí o licenci bylo zrušeno s účinky ex nunc nebo ex tunc. Zdůraznil úzkou majetkovou a personální propojenost právního předchůdce žalobce, [právnická osoba] 28 s.r.o., a žalobce již v době před zahájením licenčního řízení, jednání [právnická osoba] 28 s.r.o. lze tedy přičítat žalobci. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 10. 2015 pod čj. 62 A 111/2013-599 rozhodl, že se rozhodnutí o licenci zrušuje, jelikož bylo vydáno v rozporu se zákonem a věc vrátil [anonymizováno] regulačnímu úřadu k dalšímu řízení. Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 18. 10. 2015 a uvádí se v něm, že revizní zpráva předložená [anonymizováno] regulačnímu úřadu v rámci licenčního řízení [právnická osoba] 28 s.r.o. byla vypracována„ od stolu“, bez fyzické kontroly výrobny [obec]. Revizní zpráva tudíž nemohla být podkladem rozhodnutí o udělení licence [číslo]. Soud tak měl za to, že v rámci licenčního řízení nebyla prokázána technická způsobilost Výrobny [obec] k provozu, tudíž nebyly splněny podmínky pro vydání licence [číslo] proto je rozhodnutí o licenci vydáno v rozporu se zákonem. Ve vztahu k dobré víře [právnická osoba] 28 s.r.o. soud dále uvedl, že FVE 28 s.r.o. nemohl být v dobré víře ve správnost a zákonnost rozhodnutí o licenci (když protiprávního jednání se měl dopustit jeho bývalý jednatel), tj. jinými slovy nemohl mít legitimní očekávání a dobrou víru ve vztahu k uplatňovaného nároku na Tarif 2010. Souběžně s řízením o žalobě Nejvyššího státního zástupce na zrušení rozhodnutí o licenci FVE 28 s.r.o. bylo vedeno u Krajského soudu v Brně trestní řízení, mj. vůči bývalému jednateli [příjmení] 28 s.r.o., panu [příjmení] [jméno] [příjmení], který kromě pozice jednatele [příjmení] 28 s.r.o. zastával ve stejné době také pozici předsedy dozorčí rady žalobce. V rámci trestního řízení byl pan [příjmení] [jméno] [příjmení], společně s dalšími osobami, pravomocným odsuzujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 10 T 1/2013-5650 ze dne 20. 6. 2018 shledán vinným z trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že předložil [anonymizováno] regulačnímu úřadu revizní zprávu ve vztahu k výrobně [obec], ačkoliv v době jejího vypracování nebyla tato revizním technikem prokazatelně zpracována, čímž uvedl [anonymizováno] regulační úřad (a jiné kompetentní subjekty) v omyl, v důsledku kterého byla [právnická osoba] 28 s.r.o. vydána ještě v roce 2010 licence [číslo] (na výrobu elektřiny). Žalobce na základě„ neprávem“ vydané licence [číslo] uplatňoval nárok na podporu (ve formě výkupní ceny ve výši Tarifu 2010) a v této souvislosti fakturoval žalovanému podporu, ačkoliv FVE 28 s.r.o. nárok na podporu nikdy nevznikl. Ke své pasivní legitimaci uvedl, že v daném případě by závazek vznikl ex lege ke dni legální dodávky elektřiny, tj. pokud by žalobci svědčil nárok na podporu výkupních cen (tj. jednoznačně do 31. 12. 2012), a proto je závěr Rady [anonymizováno] regulačního úřadu o přechodu závazku na [právnická osoba] (operátora trhu) a nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného správný. Splatnost závazku vzniklého do 31. 12. 2012 by pak vznikala až na základě vystavené a doručené faktury. Vystavením faktury však předmětný sporný závazek vzniknout nemohl. I s ohledem na právě uvedené je nutné beze zbytku odmítnout ryze účelovou a nesprávnou argumentaci žalobce o pasivní věcné legitimaci žalovaného. Odmítl argument žalobce o jeho tvrzené dobré víře za situace, kdy nezákonnost rozhodnutí o licenci nebyla způsobena výlučně jednáním právního předchůdce žalobce, ale nezákonnost byla způsobena na obou stranách vertikálního vztahu veřejná moc – žadatel o licenci (tj. [anonymizováno] regulační úřad – FVE 28 s.r.o.), a proto je dána dobrá víra legitimní očekávání na straně FVE 28 s.r.o., resp. žalobce v čerpání podpory s odkazem na zásadu, že z bezpráví právo vzejít nemůže. Uzavřel, že nebyl-li žalobce, resp. jeho právní předchůdce v dobré víře ve správnost, zákonnost a neměnnost rozhodnutí o licenci a neměl-li legitimní očekávání ve vztahu k čerpání podpory, pak je nerozhodné, zda bylo rozhodnutí o licenci zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně s účinky ex tunc a/nebo ex nunc, neboť žalovanému tvrzený nárok nikdy (ex tunc) nevznikl.

3. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 18. 1. 2021. Žaloba byla u zdejšího soudu podána dne 18. 3. 2021. Žaloba je tedy včasná, podaná v souladu s § 247 odst. 1 o. s. ř.

4. Ve smyslu § 250c odst. 1, 2 o. s. ř. soud v rámci přípravy jednání vyžádal od správního orgánu příslušný spis, přičemž k výzvě soudu se též správní orgán – [anonymizováno] regulační úřad vyjádřil svým podáním doručeným soudu dne 14. 9. 2021 tak, že setrval na argumentaci žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvostupňového, a to zejména v části, v níž žalobce v žalobě opakoval obsah rozkladových námitek uplatněných ve správním řízení. Ohledně pasivní legitimace žalovaného uvedl, že [anonymizováno] regulační úřad trvá na svém názoru a tvrdí, že s účinností od 1. 1. 2013 se podpora výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů řídila zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů a poskytovatelem podpory se v případě podpory formou zelených bonusů stal operátor trhu, [právnická osoba], a.s. a v případě formy výkupních cen stanovení obchodníci s elektřinou jakožto povinně vykupující. V tomto směru odkázal na přechodná ustanovení § 54 odst. 13 zákona o podporovaných zdrojích energie. Stran formy právního jednání - odmítnutí přiznání nároku zcela nebo zčásti uvedl, že forma zmíněného právního jednání není v zákoně nijak specifikována, proto z toho dovozuje, že právní jednání nemusí mít písemnou formu ani být výslovné, takový projev vůle postačí projevit konkludentně, v posuzované věci tedy faktickým nevyplacením peněžních prostředků v době splatnosti. Pro úplnost dodal, že neuhrazením faktury v lednu 2013 žalovaný odmítl nárok žalobce, jehož vznik se odvíjí od právních skutečností nastalých v prosinci 2012, proto i tento závazek spadá pod hypotézu § 54 odst. 13 zákona o podporovaných zdrojích energie. Uzavřel, že žalovaný nemohl být pasivně legitimován v posuzované věci, neboť nesplněné závazky na základě přechodných ustanovení zákona o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů přešly na operátora trhu, tj. [právnická osoba], a.s. Stran námitek žalobce týkajících se právních účinků ex nunc rozsudku správního soudu, poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 1272/2021. Zdůraznil, že absenci dobré víry právního předchůdce žalobce shledaly všechny soudní instance, které se jeho případem zabývaly, přičemž tuto otázku ve svém rozhodování zohlednily a dostatečně odůvodnily. Rozhodující je přitom dobrá víra právního předchůdce žalobce, tedy subjektu, který o udělení licence žádal a jemuž udělena byla, nikoli žalobce samotného (přičemž odkázal na majetkové i personální propojení), když právě z rozhodnutí vydaného v roce 2010 byl dovozován vznik právního nároku na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Byť se domnívá, že ani žalobce nemohl být v dobré víře ve správnost rozhodnutí o udělení licence, převod fotovoltaické elektrárny na jiný subjekt (zde došlo k zániku právního předchůdce žalobce fúzí sloučením) nemůže nijak zhojit vady, na jejichž základě soudy dospěly k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o udělení licence. S ohledem na absenci dobré víry právního předchůdce žalobce se tento nemůže dovolávat presumpce správnosti aktu veřejné moci, kterou ani nemohl předpokládat, ani zde nemůže převážit presumpce správnosti oproti veřejnému zájmu na výplatu podpory pouze těm držitelům licencí, kteří materiálně splnili všechny podmínky pro udělení licence, tj. nabyli právo na podporu zákonným způsobem. Proto rozsudek krajského soudu nemohl mít ve vztahu k nároku na podporu odvíjejícího se od splnění podmínky udělení licence jiné účinky než ex tunc. Dále poukázal na závěr trestního soudu, že ani k 31. 12. 2010 nebyla elektrárna zcela dokončená, proto není namístě tvrzení žalobce o její dokončenosti. Nadto ani dokončenost elektrárny nemůže zhojit skutečnost, že nebyla řádně prokázána její bezpečnost, bez čehož nelze licenci udělit. Vyjádřil se k námitce žalobce ohledně revizních zpráv, konkrétně uvedl, že ředitel Technické inspekce České republiky (TIČR) nemůže potvrdit soulad obsahu revizní zprávy se skutečným stavem. Z povahy věci je to vyloučené, stejně jako např. u dodatečně vypracovaných znaleckých posudků. Vyhodnotit bezpečnost zařízení mohl revizní technik nebo znalec pouze v rozhodné době, kdy zpracovával revizní zprávu či znalecký posudek, neboť jen tehdy mohl být zřejmý aktuální stav elektrárny a elektrické instalace. Zpětné posouzení je vyloučené. Za zcela nepřípadnou označil citaci rozsudku č. j. 2 As 313/2015-492, protože revizní zpráva v této věci byla provedena po vykonání revizní činnosti, nikoli jako v případě právního předchůdce žalobce toliko od stolu, což je ve svém důsledku naprostá rezignace na provedení řádné revize.

5. Z obsahu spisu vedeného [anonymizováno] regulačním úřadem pod č. j. 10645/2016-ERU soud zjistil, že [anonymizováno] regulační úřad dne 21. 10. 2016 oznámil zahájení správního řízení, věc mu byla postoupena k projednání a rozhodnutí na základě usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 16 C 207/2015-130. Žalobce jako nástupnická společnost právního předchůdce – [právnická osoba] 28 s.r.o., [IČO], která dne 1. 4. 2015 zanikla fúzí sloučením (jak osvědčeno i výpisy z obchodního rejstříku), se u Okresního soudu v Českých Budějovicích v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 207/2015 domáhal proti žalovanému (odpůrci ve správním řízení) zaplacení částky 223 358,40 Kč se zákonnými úroky z prodlení s odůvodněním, že právní předchůdce žalobce uzavřel dne 21. 1. 2011 smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy č. 2010. Na základě výše uvedené smlouvy právní předchůdce žalobce vyráběl a dodával do distribuční sítě elektřinu a žalovaný tuto elektřinu odebíral. K úhradě sjednané ceny za odebranou elektřinu v období prosince 2012 vystavil dne 3. 1. 2013 fakturu FV/213001 znějící na částku 223 358,40 Kč, která se stala splatnou dne 17. 1. 2013. Žalovaný přes výzvu k úhradě vyúčtovanou cenu elektřiny žalobci nezaplatil. Usnesením ze dne 21. 10. 2016, č. j. 10645-4/2016-ERU bylo správní řízení přerušeno z důvodu vyhodnocení vlivu souběžně vedeného trestního řízení pod sp. zn. 10 T 1/2013 u Krajského soudu v Brně. Dne 16. 7. 2019 [anonymizováno] regulační úřad vyrozuměl účastníky o pokračování správního řízení, které vyústilo dne 17. 12. 2016 ve vydání rozhodnutí č. j. 10645-18/2016-ERU-ERU, jímž návrh navrhovatele (žalobce), aby bylo rozhodnuto, že odpůrce (žalovaný) je povinen mu zaplatit 223 358,40 Kč s příslušenstvím, zamítl (I. výrok). Současně bylo rozhodnuto ve II. výroku o nepřerušení řízení a o uložení povinnosti navrhovatele zaplatit odpůrci náhradu nákladů správního řízení (ve III. výroku). Proti citovanému rozhodnutí vydanému správním orgánem v prvním stupni podal žalobce dne 6. 1. 2020 včasný rozklad, který dne 24. 1. 2020 doplnil o specifikaci důvodů. Žalobce napadl rozhodnutí [anonymizováno] regulačního úřadu vydané v prvním stupni v celém rozsahu, navrhl jeho zrušení a vrácení k novému projednání, případně jeho změnu tak, aby bylo návrhu žalobce vyhověno. O rozkladu žalobce proti napadenému rozhodnutí [anonymizováno] regulačního úřadu bylo posléze rozhodnuto rozhodnutím Rady [anonymizováno] regulačního úřadu ze dne 12. 1. 2021, č. j. 10645-30/2016-ERU, jímž byl rozklad navrhovatele (žalobce) zamítnut a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení o rozkladu.

6. Soud ve věc provedl dokazování, na základě kterého zjistil následující skutkový stav:

7. Z rozhodnutí [anonymizováno] regulačního úřadu ze dne 17. 12. 2019, č. j. 10645-18/2016-ERU soud zjistil, že pro rozhodnutí předmětu sporu, tj. zda navrhovatel má nárok na zaplacení částky 223 358,40 Kč ze strany odpůrce, je nezbytné posoudit zásadní otázku, zda je odpůrce pasivně legitimován v rámci daného sporu. Podrobným výkladem § 54 odst. 13 zákona o podporovaných zdrojích energie [anonymizováno] regulační úřad dospěl k závěru, že odpůrce není ve sporu pasivně legitimován a svůj závěr náležitě odůvodnil s poukazem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu ČR a uvedl, že pro tento důvod je třeba návrh navrhovatele zamítnout. Přesto se dále věcně zabýval další zásadní otázkou týkající se skutečnosti, zda výrobna navrhovatele splňovala všechny podmínky pro uvedení výrobny do provozu v roce 2010 (v rozhodné době). [anonymizováno] regulační úřad shrnul, že v řízení bylo dostatečně prokázáno, že zrušení rozhodnutí o udělení licence pro nezákonnost způsobil samotný žadatel o její udělení. Licenci tudíž není možno považovat za legálně získanou včetně s tímto souvisejícího nároku na podporu. Licence byla s ohledem na podvodné jednání zúčastněných osob zrušena s účinky„ ex tunc“, tudíž navrhovatel nesplnil jednu z podmínek pro přiznání podpory vyplývající z příslušného cenového rozhodnutí. Právnímu předchůdci navrhovatele nemohla svědčit dobrá víra v zákonnost rozhodnutí o udělení licence s poukazem na to, že jednatel právního předchůdce navrhovatele předložil [anonymizováno] regulačnímu úřadu vědomě nepravdivé revizní zprávy. Právní předchůdce navrhovatele tedy neprokázal bezpečnost elektrárny a licence neměla být vůbec udělena, protože pro to nebyly od počátku splněny podmínky. S poukazem na absenci dobré víry právního předchůdce navrhovatele tomuto nemohla svědčit ochrana práv nabytých v dobré víře, ani legitimní očekávání. Na vyrobenou elektřinu v předmětné elektrárně se tak nemohla vztahovat podpora, na čemž nic nemění ani převod předmětné elektrárny na žalobce s poukazem na personální propojení žalobce a jejího právního předchůdce v rozhodné době.

8. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Rady [anonymizováno] regulačního úřadu ze dne 12. 1. 2021, č. j. 10645-30/2016-ERU vyplývá, že správní orgán v napadeném rozhodnutí stran pasivní legitimace odpůrce uzavřel, že pokud nárok právního předchůdce navrhovatele nebyl do 20. 1. 2013 (výplatní termín dle Smlouvy o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy č. 2010 ze dne 21. 1. 2011, lhůta pro výplatu fakturované částky byla smluvně stanovena na 17 kalendářních dnů) uspokojen, přešel následujícího dne na operátora trhu. Z uvedeného důvodu proto [anonymizováno] regulační úřad postupoval správně, pokud návrh navrhovatele zamítnul. Nad rámec pak správní orgán uvedl, že v důsledku zrušení rozhodnutí o udělení licence z roku 2010 rozsudkem Krajského soudu v Brně s účinky,,ex tunc“ právní předchůdce navrhovatele nesplnil podmínky uvedení výrobny FVE [obec] II do provozu v roce 2010 a v důsledku toho mu nemohl vzniknout ani nárok na podporu za elektřinu vyrobenou v jeho výrobně ve výši stanovené pro zdroj uvedený do provozu v roce 2010.

9. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobce je právním nástupcem [právnická osoba] 28 s.r.o., [IČO], která ke dni 1. 4. 2015 zanikla fúzí sloučením a je tudíž provozovatelem výrobny FVE [obec] II. Rozhodnutím [anonymizováno] regulačního úřadu ze dne 28. 12. 2010, č. j. 14553-8/2010-ERÚ byla udělena právnímu předchůdci žalobce pod [číslo] licence pro fotovoltaickou elektrárnu [obec] (dále jen licence). Ze smlouvy o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy č. 2010 ze dne 21. 1. 2011 uzavřené mezi výrobcem elektřiny – právním předchůdcem žalobce (FVE 28 s.r.o.) a provozovatelem regionální distribuční soustavy E. [právnická osoba], [příjmení] [osobní údaje žalovaného] (žalovaným) soud zjistil, že předmětem této smlouvy byl výkup elektřiny vyrobené právním předchůdcem žalobce jako výrobcem z obnovitelného zdroje elektřiny, na kterou se vztahovala podpora ve formě výkupních cen ve smyslu zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, přičemž žalovaný jako povinně vykupující se zavázal řádně zaplatit výkupní cenu v souladu s příslušným cenovým rozhodnutím [anonymizováno] regulačního úřadu. Žalobce k úhradě sjednané ceny za odebranou elektřinu v období prosince 2012 vystavil dne 3. 1. 2013 fakturu FV/213001 znějící na částku 223 358,40 Kč, která se stala splatnou dne 17. 1. 2013. Žalovaný dopisem ze dne 7. 10. 2014 sdělil právnímu předchůdci žalobce, že s účinností od 1. 1. 2013 není v návaznosti na novou právní úpravu povinným subjektem k vyplácení zákonné podpory na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů. Žalovaný byl vyzván k úhradě ceny elektřiny předžalobní výzvou ze dne 27. 4. 2015.

10. Rozhodnutí o udělení licence [číslo] zrušil rozsudkem z 9. 10. 2015, č. j. 62 A 111/2013-599 Krajský soud v Brně s odůvodněním, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem; kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítnul Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 9 As 256/2015-229; Ústavní soud stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítnul usnesením z 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16. V trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 1/2013 byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, č. j. 10 T 1/2013-5650 obžalovaný revizní technik [jméno] [příjmení] mimo jiné uznán vinným tím, že jako revizní technik dne 2. 12. 2010, aniž by elektrárnu [obec] předtím navštívil a vykonal revizi, úmyslně vyhotovil zcela nepravdivou zprávu o provedení revize elektrického zařízení výchozí č. P [číslo] údajně provedenou v období od 24. do 30. 11. 2010. Mgr. [jméno] [příjmení], jednatel právního předchůdce žalobce, byli spolu s dalšími obviněnými shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 trestního zákoníku spočívajícího mimo jiné v tom, že jako jednatel právního předchůdce žalobkyně, jež byl investorem a objednatelem fotovoltaické elektrárny [obec], ačkoliv věděl, že tato není v podstatných částech dokončena, dne 30. 11. 2010 dal pokyn označeným osobám, aby k žádosti o připojení fotovoltaické elektrárny do distribuční soustavy zajistily mimo jiné zprávu o výchozí revizi elektrické instalace na část nízkého napětí a část vysokého napětí fotovoltaické elektrárny [obec]. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 1To 54/2018-5814 bylo odvolání, mimo jiné obžalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] a zúčastněné osoby – žalobkyně proti shora citovanému trestnímu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018 zamítnuto, když ve vztahu k obžalovanému [jméno] [příjmení] byl napadený rozsudek částečně zrušen, avšak pouze ve výroku o trestu zákazu činnosti uloženém tomuto obžalovanému. Citovaný trestní rozsudek Krajského soudu v Brně nabyl právní moci dne 11. 4. 2019.

11. Z výpisu z obchodního rejstříku [právnická osoba] 28 s.r.o. a [právnická osoba], a.s. vyplývá, že žalobce byl zapsán jako jediný společník [právnická osoba] 28 již dne 19. 10. 2010. Žalobce tedy byl jediným společníkem [právnická osoba] 28 s.r.o. v době předcházející vydání licence [číslo] také v době fúze. Kromě toho byli žalobce a FVE 28 s.r.o. v této době propojeni i personálně, a to následujícími osobami: a) Ing. [jméno] [příjmení], [datum narození], který byl v období od 15. 10. 2010 do 29. 6. 2014 jednatelem [právnická osoba] 28 s.r.o., zároveň od 28. 3. 2008 do 29. 6. 2014 předsedou představenstva žalobce. [jméno] [příjmení], [datum narození], která byla v období od 29. 6. 2014 do 1. 4. 2015 jednatelem [právnická osoba] 28 s.r.o. a zároveň od 29. 6. 2014 až do současnosti statutárním ředitelem a předsedkyní správní rady žalobce. Mgr. [jméno] [příjmení], [datum narození], který byl v období od 15. 10. 2010 do 15. 6. 2012 jednatelem [právnická osoba] 28 s.r.o., zároveň od 31. 5. 2008 do 15. 6. 2012 předsedou dozorčí rady žalobce.

12. Dle § 54 odst. 13 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen„ zákona o podporovaných zdrojích energie“), práva a závazky provozovatele přenosové soustavy nebo provozovatele regionální distribuční soustavy vzniklé do účinnosti tohoto zákona z důvodu, že provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel regionální distribuční soustavy odmítl přiznat výrobci zcela nebo zčásti nárok na výkupní cenu nebo na zelený bonus nebo na příspěvek k ceně elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla a nebo vyrobené z druhotných zdrojů, přecházejí dnem účinnosti tohoto zákona na operátora trhu.

13. Dle § 135 odst. 1 o. s. ř., je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.

14. Nezbytným předpokladem pro to, aby mohl soud posoudit nárok uplatněný žalobou věcně, je, aby stranám, které proti sobě stojí ve sporném řízení, svědčila věcná legitimace. Pokud [anonymizováno] regulační úřad a [jméno] [příjmení] regulačního úřadu shodně dospěli k závěru, že žalovaný není ve věci s ohledem na přechodné ustanovení § 54 odst. 13 zákona o podporovaných zdrojích energie pasivně legitimován, pak soud s tímto závěrem beze zbytku souhlasí a pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí Rady [anonymizováno] regulačního úřadu i [anonymizováno] regulačního úřadu co do odůvodnění nedostatku pasivní legitimace žalovaného i co do odůvodnění týkajícího se formy právního jednání - odmítnutí přiznání nároku žalobce na podporu. V citovaném přechodném ustanovení je výslovně zmíněn přechod práv a závazků vzniklých do účinnosti tohoto zákona z důvodu, že provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel regionální distribuční soustavy odmítl přiznat výrobci zcela nebo zčásti nárok na výkupní cenu nebo na zelený bonus nebo na příspěvek k ceně elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla a nebo vyrobené z druhotných zdrojů, na operátora trhu. Není pochyb o tom, že závazek [právnická osoba] k úhradě výkupní ceny elektřiny z fotovoltaické elektrárny žalobce vznikl přede dnem 1. 1. 2013, kdy nabyl účinnosti zákon o podporovaných zdrojích energie a podle ustanovení § 54 odst. 13 tohoto zákona došlo k přechodu práv a povinností vůči výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů ze [právnická osoba] na operátora trhu, jímž je [právnická osoba]. Nabytím účinnosti zákona o podporovaných zdrojích energie se povinně vykupujícím subjektem ode dne 1. 1. 2013 stal operátor trhu, viz usnesení NS ČR ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3835/2014. S ohledem na tento závěr je třeba žalobu bez dalšího zamítnout, žalobce proto nemůže být ve věci úspěšný.

15. Zcela nad rámec pak soud uvádí, že dle rozsudku NS ČR ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 676/99 z § 135 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud v občanském soudním řízení nemůže mimo jiné předběžně řešit jako tzv. prejudiciální otázku, zda a kdo spáchal trestný čin, bylo-li v tomto směru vydáno odsuzující pravomocné rozhodnutí trestního soudu. Výrokem o vině je soud vázán a musí z něj vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část, která řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí o náhradě škody. Rozhodnutí o tom, že byl spáchán dokonaný trestný čin, však znamená vždy konstatování zaviněného protiprávního jednání určitého pachatele. Proto ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud tímto rozhodnutím vázán i v otázce zavinění, neboť jde o jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu, který vyplývá z výroku rozhodnutí trestního soudu. Z uvedeného důvodu v řešené věci nelze přezkoumávat závěry skutkové věty výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, č. j. 10 T 1/2013-5650, jímž byli Mgr. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (spolu s dalšími obžalovanými) shledáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5, písm. a) trestního zákoníku.

16. Pro úplnost soud (rovněž nad rámec) dodává, že k tomu, aby vznikl žalovaný nárok na podporu ve formě výkupních cen v cenách roku 2010 (dále také„ Tarif 2010“), musela by být předmětná fotovoltaická elektrárna uvedena do provozu do 31. 12. 2010, k čemuž bylo třeba, aby vedle schopnosti dodávat elektřinu do elektrizační soustavy bylo ve prospěch žalobce vydáno pravomocné rozhodnutí o udělení licence; obě podmínky musely být splněny kumulativně.

17. Pro zodpovězení této otázky je primárně důležité zodpovědět otázku účinků rozhodnutí o zrušení udělení licence, která byla rozhodnutím [anonymizováno] regulačního úřadu ze dne 28. 12. 2010, č. j. 14553-8/2010-ERÚ udělena právnímu předchůdci žalobce pod [číslo] pro fotovoltaickou elektrárnu [obec] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 10. 2015, č. j. 62 A 111/2013-599 označené rozhodnutí o udělení licence zrušil s odůvodněním, že bylo vydáno v rozporu se zákonem. Podstatné bylo zhodnocení, zda pravomocný rozsudek správního soudu má účinky ex tunc (zpětně ke dni vydání licence) nebo ex nunc (do budoucna od rozhodnutí o zrušení licence). Pro toto posouzení je přitom nutné vycházet z obsahu trestních rozsudků, citovaných v tomto rozhodnutí. Nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, nebo nález ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. 17/16 řeší (v poměrech umístění a provozu fotovoltiackých elektráren) danou otázku komplexně, když konstruuje tři modelové situace, jež v zásadě mohou nastat (viz body 58. – 61. v prvním nálezu, respektive body 18. – 20. ve druhém), když uvádí že:„ První skupinu situací představuje nezákonnost aktu veřejné moci způsobená čistě pochybením na straně veřejné moci, zejména procesními vadami či nesprávným výkladem práva. Za této situace může být důvěra jednotlivce narušena jen ze zcela zásadních důvodů veřejného zájmu. Platí totiž, že za správnost vlastního postupu a správnost interpretace právní úpravy odpovídá veřejná moc, nikoliv její adresáti, a případné nedostatky třeba přičítat na její vrub. Do této skupiny patří například nezákonná rozhodnutí z důvodů spočívajících v nesprávném posouzení rozsahu potřebných podkladů, případně nesprávné posouzení podkladů předložených. [obec] víra a důvěra ve správnost a zákonnost aktu bude v takových případech na straně jednotlivce dána. Pokud správní orgán výjimečně přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, je nezbytné, aby negativní dopady na oprávněnou osobu z tohoto rozhodnutí byly pokud možno minimalizovány (urychleným novým rozhodnutím, odškodněním podle zákona č. 82/1998 Sb., či užitím jiných prostředků právního řádu). Druhou skupinu představuje nezákonnost způsobená pochybením na 18. obou stranách vertikálního vztahu veřejná moc - jednotlivec. Půjde o pochybení orgánů veřejné moci, o nichž osoba, jíž svědčí žalobou napadené rozhodnutí, musela vědět. Do této skupiny patří zejména rozhodnutí vydaná na základě nesprávných či zjevně neúplných, zejména skutkových zjištění a předpokladů, na což jednotlivec přes svou vědomost před vydáním rozhodnutí či po něm neupozornil. Za takové situace nemůže být dána dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, což však nevylučuje důvěru v jeho zákonnost a neměnnost (zejména s ohledem na plynutí času a rozvoj navazujících právních vztahů). Pokud správní orgán přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, je nezbytné, aby negativní dopady na oprávněnou osobu z tohoto rozhodnutí byly pokud možno zmírněny. Třetí skupinu pak představuje nezákonnost způsobená především či výlučně ze strany oprávněného ze správního rozhodnutí. Půjde zejména o situace, v nichž oprávněný orgány veřejné moci úmyslně uvedl v omyl uvedením nepravdivých skutečností, předložením nepravdivých podkladů, případně dosáhl příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem (např. jednáním majícím znaky trestného činu). Za takové situace nemůže být dána ani dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Pokud správní orgán přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, zpravidla nebude důvodu, proč osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí chránit před dopady jejího protiprávního jednání (ledaže by bylo třeba chránit práva třetích, nezúčastněných osob).

19. Na nyní posuzovanou věc zjevně dopadá třetí modelová situace, neboť nezákonnost zde byla způsobena výlučně ze strany adresáta správního rozhodnutí, totiž jednáním Mgr. [jméno] [příjmení], jednatele právního předchůdce žalobkyně, ve spolupráci s revizním technikem [jméno] [příjmení], kdy první jmenovaný objednal (zadal k vyhotovení) revizní zprávu, o které věděl, že je (bude) nepravdivá a druhý jmenovaný, aniž by elektrárnu [obec] předtím navštívil a vykonal revizi, úmyslně vyhotovil zcela nepravdivou zprávu o provedení revize elektrického zařízení, kterou Mgr. [příjmení] dále disponoval v řízení o vydání licence. Výlučně tímto protiprávním jednáním se právnímu předchůdci žalobce podařilo získat do konce roku 2010 licenci. Uvedené proto vylučuje i nutnost či možnost dalšího dokazování, neboť soud je takto formulovaným zjištěním z výroku trestního rozsudku bez dalšího vázán.

20. Ve shora popsaných souvislostech proto obstojí závěr, že účinky rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2015, č. j. 62 A 111/2013-599, jsou ex tunc a díky tomu nemohl žalobci (jeho právnímu předchůdci) vzniknout nárok na Tarif 2010. Uvedené je pak v souladu také s judikaturou Nejvyššího soudu, jež vylučuje existenci nároku na úhradu (zvýhodněné) výkupní ceny elektřiny (zde podle Tarifu 2010), pokud jde o požadavek založený na protiprávním jednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, nebo rozsudek ze dne 27. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2545/2019). Legalizace protiprávního jednání při získání licence a přiznání nároku na úhradu výkupní ceny elektřiny podle Tarifu 2010, by fakticky znamenalo legalizaci výnosů z trestné činnosti.

21. Soud ještě zdůrazňuje i obecnou zásadu občanského práva, podle které nemůže nikdo těžit ze svého nepoctivého jednání nebo protiprávního činu (§ 6 odst. 2 občanského zákoníku) přičemž žaloba svým požadavkem toto zakázané jednání nepochybně naplňuje, jestliže uplatňovaný nárok byl založen protiprávním jednáním, za něž byl vynesen odsuzující trestní rozsudek.

22. S ohledem na výše uvedené odůvodnění soud na návrh žalobce neprovedl pro nadbytečnost důkaz výslechem svědka [jméno] [příjmení], či ředitele Technické inspekce České republiky (TIČR), který nadto nemůže potvrdit soulad obsahu revizní zprávy se skutečným stavem.

23. Mimo věcnou diskusi soud považuje argumentaci žalobce o existenci dobré víry na straně adresáta správního rozhodnutí při získání licence, jestliže k jejímu získání došlo podvodem, za který byl jednatel právního předchůdce žalobce odsouzen trestním rozsudkem. Uvedené vyplývá přímo z výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2018, č. j. 10 T 1/2013-5650 (citace viz bod 16.), ze kterého je zřejmé že Mgr. [příjmení] nepravdivou revizní zprávu objednal a posléze ji vědomě použil při získání licence. Otázkou absence dobré víry se ostatně podrobně zabýval i rozsudek Krajského soudu v Brně z 9. 10. 2015, č. j. 62 A 111/2013-599, a opětovně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 9 As 256/2015-229, na které ještě soud odkazuje, při zdůraznění toho, že ani žalobce nepřichází s ničím novým, nýbrž neustále opakuje stejnou argumentaci.

24. Na základě výše uvedeného má soud za to, že žalobce nebyl na svých právech dotčen napadeným rozhodnutím správního orgánu. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska žalobcem v žalobě stanovených mezí, v nichž se žalobce domáhal projednání sporu před soudem ve smyslu § 250f o. s. ř., nelze přisvědčit žalobci, že je namístě napadené rozhodnutí jako nezákonné nahradit rozsudkem soudu, a to uložením povinnosti žalovanému zaplatit žalobci v žalobě určenou částku s příslušenstvím. Soud uzavírá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

25. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl ve věci plně úspěšný, má proto právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Dle názoru soudu jsou tyto představovány: i) odměnou za zastoupení advokátem v rozsahu 3 úkonů právní služby po 3 100 Kč (tarifní hodnota 50 000 Kč, převzetí věci, vyjádření k žalobě ze dne 6. 9. 2021, účast u jednání dne 31. 1. 2022) dle § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.; ii) třemi režijními paušály po 300 Kč k těmto úkonům dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; iii) cestovným za cestu zástupce žalobce motorovým vozidlem zn. [příjmení] 9-5 [anonymizováno], [registrační značka] z [obec] do [obec] a zpět dne 31. 1. 2022 (462 km při ceně 37,10 Kč za litr benzínu dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., při průměrné spotřebě 11,4 l [číslo] km a 4,7 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.), ve výši 4 119,66 Kč, podle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., iv) náhradou za ztrátu času v trvání 10 půlhodin po 100 Kč dle § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. 1 000 Kč, v) částkou odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát, notář nebo patentový zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 3 217,14 Kč; celkem tedy 18 536,79 Kč (II. výrok tohoto rozsudku). Všechny tyto náklady soud shledává účelnými pro uplatňování či bránění práva žalobcem, a co do výše i úměrnými předmětu řízení a současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.