31 C 73/2018

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní JUDr. Dagmar Stamidisovou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobkyně] b) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobkyně] oba zastoupeni advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupený Úřadem [údaje o zástupci] pro zaplacení 7 233 097 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům částku 7 233 097 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované náklady řízení ve výši 1.200 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci podali dne [datum] u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu o zaplacení shora uvedené částky s tím, že byli k rozhodnému datu mezi [datum] a [datum] vlastníky pozemku p. [číslo] o výměře 487 m2, druh zastavěná plocha a nádvoří, nacházejícího se v k.ú. [část obce], obci [obec], jehož součástí je budova [adresa], tak, jak je oboje zapsáno na LV č. [rok] vedeném u [stát. instituce], [stát. instituce]; a dále pozemku p. [číslo] o výměře 311 m2, druh zastavěná plocha a nádvoří, nacházejícího se v k.ú. [část obce], obci [obec], jehož součástí je budova [adresa], tak, jak je oboje zapsáno na LV č. [číslo] vedeném u [stát. instituce], [stát. instituce]. U těchto nemovitostí došlo k rozhodnému datu ze strany státu k nucenému omezení vlastnického práva, kdy některé bytové jednotky nacházející se v nemovitostech byly obsazeny nájemci, kteří za jejich užívání platili nájemné, jehož výše byla určována dle cenových předpisů platných a účinných v jednotlivých obdobích. Jednalo se tedy o byty s tzv. regulovaným nájemným, kdy žalobcům, jakožto vlastníkům bytů, nebyla dána možnost jednostranně měnit výši nájemného a oni tak museli postupovat podle tehdy platných a účinných právních předpisů, které velmi citelným způsobem omezovaly horní hranici maximální možné výše pronajímateli požadovaného nájemného. Pronajímatelé bytů tak byli nuceni až do [datum] respektovat stav, kdy tehdy účinný zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v § 696 odst. 1 odkazoval při způsobu výpočtu nájemného, úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, způsobu jejich placení, jakož i v případech, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, na zvláštní právní úpravu, která však nebyla v České republice zákonodárcem v žádné podobě přijata. [příjmení] novelou občanského zákoníku (zákon č. 509/1991 Sb.) došlo k transformaci užívacího práva k bytu na nájem bytu. Výše nájemného byla vždy určována na základě prováděcích předpisů, které autoritativně stanovovaly výši nájemného. Pronajímatel tak na nájemném mohl požadovat pouze částku určenou právním předpisem, kterou nebylo možné jednostranně navýšit. Ústavní soud poprvé v roce 2000 svým nálezem Pl. ÚS 3/2000 ze dne [datum] konstatoval protiústavnost míry ekonomické regulace v kombinaci s nemožností pronajímatele ukončit pro něj nevýhodný stav. Dále Ústavní soud v letech 2001 až 2003 zrušil několik prováděcích předpisů, které se pokoušely obejít uvedený nález novou regulací nájemného, když je shledal protiústavními. Zákonodárce se pak následně celou věcí nijak nezabýval, tj. nepřijal žádný prováděcí předpis, na který zmíněné ustanovení § 696 odst. 1 občanského zákoníku odkazovalo. Nájemné proto zůstávalo ve výši, která odpovídala posledně určenému nájemnému, a pronajímatel neměl dle judikatury Nejvyššího soudu ČR způsob, jak jej zvýšit (s výjimkou dohody stran, k čemuž však v praxi nedocházelo), ani nebyl aktivně legitimován ukončit pro něj nevýhodný právní vztah. Zákonodárce následně od [datum] provedl § 696 odst. 1 občanského zákoníku a stanovil způsob zvýšení nájemného zákonem č. 107/2006 Sb. o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dlouhodobou nečinnost Parlamentu České republiky, spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (§ 696 odst. 1 občanského zákoníku), označil ve svých nálezech Ústavní soud za protiústavní a dodal, že takový stav porušoval čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. II Listiny základních práv a svobod a čl. l odst. 1 Dodatkového protokolu [číslo] k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (viz Pl. ÚS 20/05 ze dne [datum]). Ústavní soud postavil svůj závěr na tezi, že není přípustné přenášet sociální zátěž jedné skupiny lidí (nájemci) na skupinu druhou (pronajímatelé) a doplnil, že není rovněž přípustné vytvářet různé kategorie pronajímatelů v závislosti na tom, zda nájemné v bytech jedné skupiny podléhá regulaci či nikoliv (Pl. ÚS 20/05 ze dne [datum]). Takové kategorizování označil Ústavní soud za diskriminační a protiústavní. Ústavní soud shora uvedené následně rozšířil a doplnil ve svém nálezu Pl. ÚS 27/09 ze dne [datum] tak, že přiznal obecně vlastníkům bytů, kteří byli povinni podrobit se nečinnosti Parlamentu České republiky, možnost domáhat se náhrady škody vůči státu (opírající se o zákon č. 82/1998 Sb.), která vznikla v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu České republiky uvedené shora, ve formě práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Ve stejném duchu vzápětí rozhodl i Evropský soud pro Lidská práva ve Štrasburku. Dne [datum] vydal rozsudek ve věcech [právnická osoba], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení] proti České republice, v němž shledal, že regulací nájemného došlo k porušení práva stěžovatelů na ochranu majetku ve smyslu článku 1 Protokolu [číslo] k Evropské úmluvě o lidských právech. Vedeni úvahami Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, žalobci dospěli k závěru, že také jim bylo v důsledku neústavní regulace zasaženo do jejich základního práva zaručeného Listinou základních práv a svobod, a to konkrétně do práva zakotveného v čl. 11 - právo vlastnit majetek, ve spojení s povinností strpět jeho omezení pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu a práva na ochranu majetku ve smyslu článku 1 Protokolu [číslo] k Evropské úmluvě o lidských právech. Žalobci tedy díky regulaci nájemného nemohli svým nájemníkům v Nemovitostech jednostranně zvyšovat nájemné na úroveň obvyklého nájemného a v důsledku toho tedy vyčíslili shora uvedenou částkou, kterou po žalované požadují z titulu náhrady škody. Žalobci v žalobě přehledně vyčíslili požadovanou částku. Při vyčíslení výše náhrady bylo postupováno v souladu s dostupnou judikaturou, zejména nedávným nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 2326/16 ze dne [datum] či již zmiňovaným rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věcech [právnická osoba], [příjmení], [příjmení], [příjmení] a [příjmení] proti České republice (stížnosti [příjmení] a [příjmení] pod [číslo]). Výše náhrady za omezení vlastnického práva regulací nájemného v období let 2002 2006 proto vychází jako z primárního kritéria z rozdílu mezi obvyklým /tržním/ nájemným v daném místě a čase a nájemným, kterého mohl dle právní úpravy vlastník dosahovat. Rozdíl výše nájemného (regulovaného a obvyklého) v jednotlivých měsících pak odpovídá požadované náhradě za nucené omezení vlastnického práva v každém kalendářním měsíci. Celkovou výši nároku u každého bytu žalobci závěrem sumarizují. Výše měsíčního regulovaného nájemného, kterého mohli vlastníci dle právní úpravy dosahovat, byla v období od [datum] do [datum] určena podle výměru MF [číslo] 2002 ve výši podle přílohy vyhlášky ministerstva financí [číslo]. Týmž výměrem a toutéž vyhláškou byla od [datum] stanovena možnost zvýšení nájmu o 4 %. Současně byla nově vymezena podlahová plocha pro propočet nájemného a umožněno při zateplení domu, které prokazatelně vede k úspoře nákladů nájemce za teplo, zvýšit nájemné ročně o 30 % z dosažené úspory. Maximální možné výše tak regulované nájemné dosáhlo po navýšení účinném od 1. 7. 2002, a to výše 37,07 Kč/metr čtvereční/měsíc v [obec] za byt nejvyšší kategorie. Pro účely určení výše náhrady za omezení vlastnického práva uplatňované touto žalobou byla použita částka 40 Kč/metr čtvereční/měsíc, tedy částka ještě vyšší, než které mohl vlastník dle právní úpravy dosáhnout. Pro určení výše obvyklého /tržního/ nájemného byly použity bytové jednotky nacházející se v Nemovitostech, jež v rozhodné době již nepodléhaly protiústavní regulaci. Jak vyplývá z přiložených tabulek, bylo užito tržní nájemné za 1 m2 podlahové plochy za započitatelnou plochu, přičemž byla užita výše při jeho spodní cenové hranici. Výši regulovaného i obvyklého nájemného uvádí žalobci vždy za každý měsíc zvlášť. Rozdíl výše nájemného (tržního a regulovaného) v jednotlivých měsících odpovídá požadované náhradě za nucené omezení vlastnického práva v každém kalendářním měsíci. Celková výše nároku u každého bytu je závěrem sumarizována. K prokázání svého nároku uvádí žalobci u každého bytu údaje o přidělení bytu, výši regulovaného nájmu za m2 a výši regulovaného nájmu za započitatelnou plochu a dokládá je evidenčními listy oznamujícími výši nájemného a záloh na služby v jednotlivých obdobích od ledna 2002 do prosince 2006.

1. Bytový dům [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] Byt [číslo] měla v užívání paní [jméno] [příjmení], která jej užívala od roku 2000. Při výši regulovaného nájemného v částce 40 Kč za 1 m2 za měsíc pak nájemné za byt a kalendářní měsíc. při celkové bytové ploše 106,5 m2 ve sledovaném období od [datum] činilo 4.260 Kč, a to včetně služeb a úhrad za vybavení bytu. Výše obvyklého nájemného v témže domě ve sledovaném období od [datum], u bytů podobných rozměrů, činila více než částka 209,43 Kč za 1 m2 za měsíc, použitá u tohoto bytu. Použitá částka je částkou vyjadřující průměrné obvyklé nájemné v témže domě. Za celkovou bytovou plochu 106,5 m2 pak průměrné obvyklé nájemné za byt a kalendářní měsíc činilo 22.304,28 Kč, a to včetně služeb a vybavení bytu. Rozdíl mezi regulovaným nájemným a obvyklým nájemným u bytu [číslo] v období od [datum] do [datum] činí 1.082.656,58 Kč. Byt [číslo] měla v užívání paní [jméno] [příjmení], která jej užívala od roku 1984. Při výši regulovaného nájemného v částce 40 Kč za 1 m2 za měsíc pak nájemné za byt a kalendářní měsíc při celkové bytové ploše 116,5 m2 ve sledovaném období od [datum] činilo 4.660 Kč, a to včetně služeb a úhrad za vybavení bytu. Výše obvyklého nájemného v témže domě ve sledovaném období od [datum] činila 210,53 Kč za 1 m2 za měsíc. Za celkovou bytovou plochu 116,5 m2 pak nájemné za byt a kalendářní měsíc činilo 24.526,32 Kč, a to včetně služeb a vybavení bytu. Rozdíl mezi regulovaným nájemným a obvyklým nájemným u bytu [číslo] v období od [datum] do [datum] činí 1.191.978,95 Kč. Byt [číslo] měl v užívání pan [jméno] [příjmení], který jej užíval od roku 1982. Při výši regulovaného nájemného v částce 40 Kč za 1 m2 za měsíc pak nájemné za byt a kalendářní měsíc při celkové bytové ploše 87,6 m2 ve sledovaném období od [datum] činilo 3.504 Kč, a to včetně služeb a úhrad za vybavení bytu. Výše obvyklého nájemného v témže domě ve sledovaném období od [datum] činila 210,53 Kč za 1 m2 za měsíc. Za celkovou bytovou plochu 87,6 m2 pak nájemné za byt a kalendářní měsíc činilo 18.442,11 Kč, a to včetně služeb a vybavení bytu. Rozdíl mezi regulovaným nájemným a obvyklým nájemným u bytu [číslo] v období od [datum] do [datum] činí 896.286,32 Kč. Byt [číslo] měla v užívání paní [jméno] [příjmení], která jej užívala od roku 1978. Při výši regulovaného nájemného v částce 40 Kč za 1 m2 za měsíc pak nájemné za byt a kalendářní měsíc při celkové bytové ploše 93,8 m2 ve sledovaném období od [datum] činilo 3.752 Kč, a to včetně služeb a úhrad za vybavení bytu. Výše obvyklého nájemného v témže domě ve sledovaném období od [datum] činila 210,53 Kč za 1 m2 za měsíc. Za celkovou bytovou plochu 93,8 m2 pak nájemné za byt a kalendářní měsíc činilo 19.747,37 Kč, a to včetně služeb a vybavení bytu. Rozdíl mezi regulovaným nájemným a obvyklým nájemným u bytu [číslo] v období od [datum] do [datum] činí 959.722,11 Kč. Byt [číslo] měla v užívání paní [jméno] [příjmení], která jej užívala od roku 1964. Při výši regulovaného nájemného v částce 40 Kč za 1 m2 za měsíc pak nájemné za byt a kalendářní měsíc při celkové bytové ploše 80,4 m2 ve sledovaném období od [datum] činilo 3.216 Kč, a to včetně služeb a úhrad za vybavení bytu. Výše obvyklého nájemného v témže domě ve sledovaném období od [datum] činila 210,53 Kč za 1 m2 za měsíc. Za celkovou bytovou plochu 80,4 m2 pak nájemné za byt a kalendářní měsíc činilo 16.926,32 Kč, a to včetně služeb a vybavení bytu. Rozdíl mezi regulovaným nájemným a obvyklým nájemným u bytu [číslo] v období od [datum] do [datum] činí 822.618.95 Kč. Byt [číslo] měla v užívání paní [jméno] [příjmení], která jej užívala od roku 1990. Při výši regulovaného nájemného v částce 40 Kč za 1 m2 za měsíc pak nájemné za byt a kalendářní měsíc při celkové bytové ploše 52,8 m2 ve sledovaném období od [datum] činilo 2.112 Kč, a to včetně služeb a úhrad za vybavení bytu. Výše obvyklého nájemného v témže domě ve sledovaném období od [datum] činila 208,33 Kč za 1 m2 za měsíc. Za celkovou bytovou plochu 52,8 m2 pak nájemné za byt a kalendářní měsíc činilo 11.000,00 Kč, a to včetně služeb a vybavení bytu. Rozdíl mezi regulovaným nájemným a obvyklým nájemným u bytu [číslo] v období od [datum] do [datum] činí 533.280,00 Kč. Byt [číslo] měl v užívání pan [jméno] [příjmení], který jej užíval od roku 1989. Při výši regulovaného nájemného v částce 40 Kč za 1 m2 za měsíc pak nájemné za byt a kalendářní měsíc při celkové bytové ploše 76,5 m2 ve sledovaném období od [datum] činilo 3.060 Kč, a to včetně služeb a úhrad za vybavení bytu. Výše obvyklého nájemného v témže domě ve sledovaném období od [datum] činila 210,53 Kč za 1 m2 za měsíc. Za celkovou bytovou plochu 76,5 m2 pak nájemné za byt a kalendářní měsíc činilo 16.105,26 Kč, a to včetně služeb a vybavení bytu. Rozdíl mezi regulovaným nájemným a obvyklým nájemným u bytu [číslo] v období od [datum] do [datum] činí 247.860,00 Kč. Celková ztráta za předmětné období mezi léty 2002 2006 způsobená regulací nájemného v bytovém domě nacházejícího se na adrese [adresa].

2. Bytový dům [adresa žalobce a žalobkyně] Byt [číslo] měla v užívání paní [jméno] [příjmení], která jej užívala od roku 1982. Při výši regulovaného nájemného v částce 40 Kč za 1 m2 za měsíc pak nájemné za byt a kalendářní měsíc při celkové bytové ploše 37,2 m2 ve sledovaném období od [datum] činilo 1.488 Kč, a to včetně služeb a úhrad za vybavení bytu. Výše obvyklého nájemného v témže domě ve sledovaném období od [datum] činila 185,19 Kč za 1 m2 za měsíc. Za celkovou bytovou plochu 37,2 m2 pak nájemné za byt a kalendářní měsíc činilo 6.889 Kč, a to včetně služeb a vybavení bytu. Rozdíl mezi regulovaným nájemným a obvyklým nájemným u bytu [číslo] v období od [datum] do [datum] činí 324.064,08 Kč. Byt [číslo] měla v užívání paní [jméno] [příjmení], která jej užívala od roku 1974. Při výši regulovaného nájemného v částce 40 Kč za 1 m2 za měsíc pak nájemné za byt a kalendářní měsíc při celkové bytové ploše 40,3 m2 ve sledovaném období od [datum] činilo 1.612 Kč, a to včetně služeb a úhrad za vybavení bytu. Výše obvyklého nájemného v témže domě ve sledovaném období od [datum] činila 185,19 Kč za 1 m2 za měsíc. Za celkovou bytovou plochu 40,3 m2 pak nájemné za byt a kalendářní měsíc činilo 7.463,16 Kč, a to včetně služeb a vybavení bytu. Rozdíl mezi regulovaným nájemným a obvyklým nájemným u bytu [číslo] v období od [datum] do [datum] činí 93.618,51 Kč. Byt [číslo] měl v užívání pan [jméno] [příjmení], který jej užíval od roku 1984. Při výši regulovaného nájemného v částce 40 Kč za 1 m2 za měsíc pak nájemné za byt a kalendářní měsíc při celkové bytové ploše 96,5 m2 ve sledovaném období od [datum] činilo 3.860 Kč, a to včetně služeb a úhrad za vybavení bytu. Výše obvyklého nájemného v témže domě ve sledovaném období od [datum] činila 185,19 Kč za 1 m2 za měsíc. Za celkovou bytovou plochu 96,5 m2 pak nájemné za byt a kalendářní měsíc činilo 17.870,84 Kč, a to včetně služeb a vybavení bytu. Rozdíl mezi regulovaným nájemným a obvyklým nájemným u bytu [číslo] v období od [datum] do [datum] činí 840.650,10 Kč. Byt [číslo] měl v užívání pan [jméno] [příjmení], který jej užíval od roku 1969. Při výši regulovaného nájemného v částce 40 Kč za 1 m2 za měsíc pak nájemné za byt a kalendářní měsíc při celkové bytové ploše 47,3 m2 ve sledovaném období od [datum] činilo 1.892 Kč, a to včetně služeb a úhrad za vybavení bytu. Výše obvyklého nájemného v témže domě ve sledovaném období od [datum] činila 185,19 Kč za 1 m2 za měsíc. Za celkovou bytovou plochu 47,3 m2 pak nájemné za byt a kalendářní měsíc činilo 8.759,49 Kč, a to včetně služeb a vybavení bytu. Rozdíl mezi regulovaným nájemným a obvyklým nájemným u bytu [číslo] v období od [datum] do [datum] činí 240.362,05 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila a v prvé řadě vznesla námitku promlčení. Žalobci svůj nárok vztahují k období od [datum] do [datum]. Žaloba však u nadepsaného soudu byla podána až dne [datum]. Tedy více jak 12 let od skončení doby, kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ. Takový postup žalobců, kdy žaloba je v dané věci podávána u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od rozhodné doby, je v příkrém rozporu se zásadou vigilantibus iura skripta sunt (právo patří bdělým). Z judikatury vyšších soudů vyplývá, že právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé vůči státu v důsledku protiústavní regulace nájemného se promlčuje v obecné tříleté době podle ust. § 101 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2013), která počíná běžet dnem omezení vlastnického práva (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2716/2014). Výše uvedené jen potvrzuje již dříve vyslovený názor Ústavního soudu, který ve svém rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 131/2000 konstatoval:„ že ačkoliv je vlastnické právo vskutku nepromlčitelné (§ 100 odst. 2 občanského zákoníku), náhrada (finanční) za omezení vlastnického práva má charakter peněžité pohledávky. Právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým (srov. § 488 a násl. občanského zákoníku), a nikoliv právem věcným, a tudíž ani nemůže požívat ochrany, která je ústavně zaručena právu vlastnickému“. Na shora citovaný nález Ústavního soudu ostatně odkázal tento soud také v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 1688/13, ve kterém zdůraznil, že je potřeba rozlišovat dvě úrovně právních vztahů vznikajících při zásahu do základních práv. První úrovní je samotné absolutní právo, které působí erga omnes, přičemž druhou je obligačně právní vztah, který vzniká při zásahu do tohoto práva. Majetková práva tvořící obsah závazkového právního vztahu pak zásadně podléhají promlčení. Ústavní soud v totožném rozhodnutí odmítl výklad stěžovatele, že promlčecí doba začala běžet až po vydání stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo] ze dne [datum] Ústavní soud v této souvislosti uvedl, že pro běh promlčecí doby není podstatný okamžik, kdy soudy již v té době existující nárok právně kvalifikovaly. Běh promlčecí doby se odvíjí od okamžiku, kdy právo mohlo být poprvé uplatněno. Totožný právní názor byl vysloven též v dalším usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1896/212, či nověji také v usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3775/14, nebo také usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3524/14. Žalovaná je dále toho názoru, že námitku promlčení, kterou žalovaná vznesla, nelze považovat v rozporu s dobrými mravy. V otázce posouzení námitky promlčení četná rozhodnutí vyšších soudů uvádějí, že promlčení je institutem zákonným, který je použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Současně přispívá k právní jistotě v právních vztazích. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by zánik nároku na plnění (v důsledku uplynutí promlčecí doby) byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Uvedené okolnosti by přitom musely být naplněny kumulativně a v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010). Dle názoru žalované jde v projednávané věci právě o ten případ.

3. Soud provedl v řízení tyto důkazy: Z listů vlastnictví k bytovým jednotkám vyplynulo, že žalobci byli k rozhodnému datu mezi [datum] a [datum] vlastníky pozemku [parcelní číslo] o výměře 487 m2, druh zastavěná plocha a nádvoří, nacházejícího se v k.ú. [část obce], obci [obec], jehož součástí je budova [adresa], tak, jak je oboje zapsáno na LV č. [rok] vedeném u [stát. instituce], [stát. instituce]; - pozemku p. [číslo] o výměře 311 m2, druh zastavěná plocha a nádvoří, nacházejícího se v k.ú. [část obce], obci [obec], jehož součástí je budova [adresa], tak, jak je oboje zapsáno na LV č. [rok] vedeném u [stát. instituce], [stát. instituce]. Z předžalobní výzvy vyplynulo ze dne [datum] byla zaslána žalované. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci 19 C 67/2018 vyplynulo, že žalobci podali dne [datum] žalobu o zaplacení shora uvedené částky. Řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku usnesením č. j. 19 C 67/2018- 22, ze dne 20. 9. 2018.

4. Soud se v prvé řadě zabýval vznesenou námitkou promlčení ze strany žalované, a to z důvodu procesní ekonomie, kdy tato námitka by nemohla obstát, pouze pokud by bylo její vznesení ze strany státu v konkrétním případě shledáno v rozporu s dobrými mravy. Při posouzení námitky promlčení soud vycházel z žalobních tvrzení žalobců a dospěl k závěru, že i kdyby tato plně obstála co do důvodu i výše, žalobě by nemohlo být vyhověno z důvodu promlčení žalobou uplatněného nároku.

5. I v případě, že by žalobci zcela prokázali tvrzení, že byli vlastníky všech bytů v uvedených nemovitostech a že v těchto bytech bylo v období, kdy byli vlastníky nájemné regulováno, a že omezení jejich vlastnického práva ke každému z bytů odpovídá v součtu žalobou uplatněné částka (tedy i to, jaké bylo obvyklé nájemné v daném místě čase za m) a že omezení vlastnického práva bylo tak intenzivní, že by mu příslušela náhrada, pak by nebylo možné žalobě vyhovět. Období, ve kterém bylo nájemné ze strany státu regulováno, skončilo k [datum]. Žalobci se domáhali svých tvrzených nároku teprve žalobou podanou u zdejšího soudu dne [datum], když řízení o dříve podané žalobě v této věci bylo zastaveno usnesením [příjmení] [obec a číslo], č.j. 19 C 67/2018-22 ze dne 20. 9. 2018 pro nezaplacení SOP.

6. Po právní stránce soud žalobu posuzoval dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ve spojení s § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a § 3 občanského zákoníku.

7. Soud odkazuje například na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1896/12, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl jako promlčený zamítnut obdobný nárok za nucené omezení vlastnického práva proti státu a který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] Ústavní soud ve zmíněném usnesení konstatoval (a učinil tak ještě v usnesení ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3654/11) toto:„ Pokud jde o žaloby pronajímatelů vůči státu, tak Ústavní soud toliko konstatoval (ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. Pl ÚS-st [číslo]), že žaloby opírající se o zák. č. 82/1998 Sb. (podané před přijetím tohoto stanoviska), je třeba posuzovat nikoliv přímo podle tohoto zákona jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny (což je evidentně nárok odlišný) (…).

8. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2716/2014: Právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé pronajímateli bytu proti státu v důsledku protiústavní regulace nájemného se promlčuje v obecné tříleté době podle § 101 obč. zák., která počíná dnem omezení vlastnického práva.

9. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1406/2018 se uvádí: Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, ohledně posouzení souladu námitky promlčení nároku na náhradu za omezení vlastnického práva v souvislosti s tzv. regulací nájemného podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, kterou uplatnil stát v řízení, v němž se pronajímatel domáhal tohoto nároku, s dobrými mravy, navázal zejména na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2062/14, v němž Ústavní soud konstatoval (body 36. a 37.), že stát na jedné straně prostřednictvím Parlamentu toleroval vznik situace, v níž docházelo k rozsáhlému porušování základních práv, a na straně druhé těmto právům po dlouhou dobu (prostřednictvím soudů) neposkytoval adekvátní ochranu. V důsledku dlouhodobých a trvalých rozporů v judikatuře (i na úrovni Ústavního soudu) přitom bylo fakticky "sázkou do loterie", zda podaná žaloba bude úspěšná či nikoliv. Tuto situaci lze prizmatem ochrany základních práv vnímat jako selhání státu; v takovém případě ovšem břemeno tohoto selhání v materiálním právním státě musí nést právě stát a nikoliv jednotlivec, který svá práva hájil s dostatečnou péčí. Výkonná moc pak prostřednictvím České republiky – Ministerstva financí tento proces završila vznesením námitky promlčení, kterou obecné soudy přijaly, ačkoliv je kumulace shora uvedených okolností měla vést k tomu, aby konstatovaly rozpor vznesené námitky s dobrými mravy. Na základě toho Nejvyšší soud uzavřel, že námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy. Uvedený závěr by se výjimečně neprosadil jen tam, kde by např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou„ vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ.

10. Žalobci uplatňovali nároky za nucené omezení vlastnického práva k shora uvedeným bytům v předmětných nemovitostech, u nichž tvrdili a prokazovali, že byli v předmětné době vlastníky, a to za dobu ohraničenou datem [datum]. Žaloba byla podána dne [datum]. Před tímto datem žalobci žádné žaloby v souvislosti s těmito byty z důvodu omezení vlastnického práva regulací nájemného ze strany státu nepodávali, resp. podali žalobu, kdy řízení bylo zastaveno. Z tohoto skutkového závěru pak jednoznačně vyplývá, že žalobci nepostupovali dostatečně obezřetně, nebránili včas a řádně svá práva a podání žaloby s odstupem 12 let nelze považovat za jednání, kterému by soud měl poskytnout právní ochranu. Na tuto situaci výslovně judikatura Nejvyššího soudu pamatuje, kdy uvádí, že námitka promlčení nemůže být shledána v rozporu s dobrými mravy tam, kde by žalobce podal žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ.

11. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl soud k právnímu názoru:„ Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.“ Na tento výše uvedený právní názor odkázal Nejvyšší soud ČR i ve svém rozhodnutí ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2747/2014 s tím, že dospěl k názoru, že„ Okolnost, že v soudní praxi byla právní kvalifikace a důvodnost uplatněného nároku po určitou dobu sporná (pochybná), což ostatně není nijak zvlášť výjimečná situace, však nemůže sama o sobě omluvit jeho neuplatnění před uplynutím promlčecí doby, natož doložit, že vznesená námitka promlčení je výrazem zneužití práva na úkor druhého účastníka řízení (obdobně vyznívají též závěry usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3689/12).“ S ohledem na výše uvedené, tak soud dospěl k závěru, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, když žalobci ani netvrdili žádné individuální okolnosti daného případu, proč by vznesení námitky promlčení mělo být v rozporu s dobrými mravy. O jejich liknavém přístupu svědčí i okolnost, že žaloba byla podána již jednou a řízení bylo zastaveno pro nezaplacení SOP.

12. Nález Ústavního soudu byl dne [datum] zveřejněn na stránkách Nejvyššího soudu a stát žalobce nikterak neomezoval v tom, aby svá práva řádně hájili a včas podali žalobu v zákonné tříleté promlčecí lhůtě plynoucí od omezení vlastnického práva. Takto postupovala řada vlastníků nemovitostí s regulovaným nájemným, a přestože jejich žaloby nebyly v počátku úspěšné a judikatura s různými právními závěry se intenzivně vyvíjela, právě oni mohli nakonec úspěšně namítnout rozpor námitky promlčení vznesené ze strany státu s dobrými mravy. O tuto situaci se u žalobkyně nejedná a její jednání nelze považovat za jednání v souladu se zásadou„ vigilantibus iura scripta sunt“.

13. Nároky žalobců jsou zjevně promlčené v tříleté promlčecí lhůtě plynoucí od omezení jejího vlastnického práva regulací nájemného, tedy ve lhůtě, která uplynula nejpozději dnem [datum]. Soud neshledal námitku promlčení vznesenou státem za námitku, která by byla v rozporu s dobrými mravy, neboť stát se nikterak nepodílel na tom, že žalobkyně uplatnila svůj nárok až s 12 letým odstupem, aniž by se pokoušela jej uplatňovat v řádné promlčecí lhůtě.

14. Z výše uvedených důvodů soud žalobu v plném rozsahu zamítl a další dokazování již neprováděl.

15. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení jako nezastoupenému účastníkovi dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za 3 úkony (vyjádření ve věci, příprava a účast při jednání), celkem 1 200 Kč.

Poučení