31 C 77/2016 - 280

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudkyní JUDr. Dagmar Stamidisovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo financí ČR, IČO 00006947 sídlem Letenská 525/15, 118 00 Praha 1 zastoupená obecnou zmocněnkyní Českou republikou - Generální finanční ředitelství sídlem Lazarská 15/7, 117 22 Praha 1 pro zaplacení 35 174 881 Kč s přísl. takto:

Výrok

I. Zamítá se žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 062 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části kde se žalobkyně domáhá zaplacení částky 24.280 000 Kč se žaloba odmítá

III. V části, kde se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 360 881 Kč se žaloba odmítá

IV. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení ve výši 8 100 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobce podal u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 5. 8. 2016 žalobu o zaplacení shora uvedené částky, přičemž tvrdil, že škoda mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu orgánů daňové správy, které nepřiznaly a nevrátily žalobci správně vykázaný nadměrný odpočet DPH za zdaňovací období listopad 2001, následně pak vydaly nesprávné daňové výměry, které byly vůči žalobci exekučně vymáhány prostřednictvím zajišťovacích příkazů, čímž došlo k likvidaci podnikání žalobce. Nápravy se žalobce domohl až po obnovení daňového řízení, po úspěšné správní žalobě a po opakovaném odvolacím řízení teprve v roce 2013, po 12 letech, kdy rozhodlo ve věci Generální finanční ředitelství. Žalobce tvrdí, že mu vznikla škoda v podobě ušlého zisku, skutečné škody a škody odpovídající přímým nákladům, které žalobce musel účelně vynaložit při obraně proti nezákonným rozhodnutím a nesprávnému úřednímu postupu orgánů daňové správy. Žalobce tvrdí, že v řádném termínu podal ke správci daně daňové přiznání k DPH za zdaňovací období listopad 2001, ve kterém vykázal nadměrný odpočet ve výši 3 601 920 Kč. Žalobce správci daně vykázal v řádném termínu daňové přiznání k DPH za zdaňovací období prosinec 2001, ve kterém vykázal vlastní daňovou povinnost ve výši 2 711 319 Kč. Správce daně, v rámci vytýkacího řízení, rozporoval uplatněný nárok žalobce na odpočet DPH v těchto obdobích, vykázané v daňových dokladech vystavených společností [právnická osoba]. Finanční úřad ve [adresa] jako správce daně vydal dne 18. 4. 2005 platební výměr na DPH za zdaňovací období listopad 2001 č. j. [Anonymizováno] a dne 18. 4. 2005 platební výměr na DPH za zdaňovací období prosinec 2001 č. j. [Anonymizováno], kterými neuznal žalobci odpočet na DPH ve výši 8 757 119 Kč. Proti platebním výměrům podal žalobce odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v [adresa] č. j. [Anonymizováno] ze dne 25. 7. 2006, a podal ke Krajskému soudu v [adresa] správní žalobu na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v [adresa]. Krajský soud v [adresa] po provedeném soudním řízení zrušil rozsudkem č. j. [spisová značka] ze dne 18. 12. 2009 rozhodnutí Finančního ředitelství v [adresa] jako nezákonné. V dalším obnoveném řízení Finanční ředitelství v [adresa], na základě odvolání žalobce, zrušilo původní platební výměry na DPH. Ministerstvo financí rozhodnutím č. j. [Anonymizováno] ze dne 19. 8. 2010 nařídilo přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v [adresa], kterým byly zrušeny původní platební výměry na DPH. Finanční ředitelství v [adresa] znovu rozhodlo rozhodnutím [Anonymizováno] ze dne 1. 4. 2011 tak, že odvolání proti původním platebním výměrům na DPH se opět zamítá a napadená rozhodnutí potvrzují. Následně podal žalobce proti tomuto rozhodnutí Finanční ředitelství v [adresa] odvolání, o kterém bylo rozhodnuto Generálním finančním ředitelstvím, které svým rozhodnutím ze dne 12. 3. 2013 č. j. 8630/13/7001-21001-010212 tak, že změnilo rozhodnutí Finančního úřadu ve [adresa] v případě uvedených platebních výměrů na DPH za zdaňovací období listopad 2001, prosinec 2001 tak, že nadměrný odpočet za listopad 2001 a vlastní daňová povinnost za prosinec 2001 se stanoví přesně v hodnotách vykázaných žalobcem v jím původně podaných daňových přiznáních v roce 2001. Teprve v roce 2012 došlo v důsledku oprávněné obrany žalobce k tomu, že byla změněna veškerá předchozí nezákonná rozhodnutí a byla potvrzena správnost výše daňové povinnosti, kterou žalobce sám uvedl ve svých přiznáních k DPH v roce 2001. Dne 12. 1. 2005 vydal Finanční úřad ve [adresa] šest zajišťovacích příkazů č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno] a č. j. [Anonymizováno], kterými uložil žalobci zajistit daňovou povinnost v celkové výši 11 132 199 Kč složením jistoty na účet správce daně. Tyto zajišťovací příkazy dle názoru žalobce je nutno považovat za nezákonné, neboť zajišťovaná povinnost žalobce neexistovala. Dále správce daně k vymožení povinnosti uložené zajišťujícími příkazy zahájil daňovou exekuci a vydal dne 25. 1. 2005 exekuční příkazy č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], kterými bylo peněžním ústavům vedoucím účty žalobce přikázáno, aby do výše vykonatelného nedoplatku ve výši 11 132 199 Kč z účtu nevyplácely peněžní prostředky, neprováděly na ně započtení, ani jinak s nimi nenakládaly. Následně měly peněžní ústavy provést výplatu těchto prostředků na účet správce daně. Na konci roku 2004 činil objem volného kapitálu společnosti žalobce celkem 7 775 000 Kč. Souhrnná výše částek uvedených v zajišťovacích příkazech, ve výši 11 132 199 Kč tak přesahovala reálné možnosti žalobce takovouto částku jednorázově uhradit. Volný kapitál společnosti s bankovními a dodavatelskými úvěry zajišťoval plynulý chod žalobcova podniku a výrazné omezení vedlo na konci roku 2004 a na počátku roku 2005 k úplné paralýze obchodních aktivit žalobce, společnosti [právnická osoba].

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, ve svém vyjádření vznesla námitku promlčení žalovaného nároku s odkazem na § 32 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., dle kterého se nárok na náhradu škody nejpozději promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda. V daném případě byly dne 14. 1. 2005 doručeny zajišťovací příkazy k rukám zástupce [tituly před jménem] [Anonymizováno], dne 2. 2. 2005 byly doručeny exekuční příkazy k rukám [tituly před jménem] [Anonymizováno] a platební výměry převzal osobně dne 18. 4. 2005 u správce daně jednatel žalobce [jméno FO] a dne 4. 5. 2005 byly doručeny zástupci žalobce [tituly před jménem] [jméno FO]. Z toho plyne, že nejzazší lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené výše uvedenými rozhodnutími uplynula dne 4. 5. 2015. Žádost o náhradu škody byla Ministerstvu financí podána až dne 29. 2. 2016 a žaloba soudu dne 5. 8. 2016. Objektivní promlčecí lhůty již uplynula.

3. Pokud se týká námitky promlčení, poukázala žalovaná na současnou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu s tím, že rozpor s dobrými mravy by bylo možno spatřovat v délce řízení, avšak o tento případ se nejedná. Má za to, že vznik škody a o tom, kdo za ni odpovídá, se dozvěděl žalobce už na konci roku 2004, když ukončil svou činnost, tedy daleko dříve předtím, než žalovaný odvozoval námitku promlčení, a to bylo od rozhodnutí v roce 2009.

4. Dále se žalovaná vyjádřila k jednotlivým složkám uplatněného nároku. [právnická osoba] nároku na ušlý zisk uvedla, že žalobce neprokázal vznik škody a příčinnou souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a tvrzenou škodou, ani nedoložil svá tvrzení adekvátními důkazy.

6. K nároku na přímé náklady uvedla, že žalobce nepředložil faktury ani neoznačil úkony, za které žalobce uhradil tvrzené částky ani neprokázal, zda tyto úkony souvisely se zrušením nezákonných rozhodnutí.

7. Žalobce v uplatněné námitce promlčení spatřoval rozpor s dobrými mravy, který spatřuje v délce řízení, kdy bylo rozhodováno o daňových nárocích až v roce 2013. Dále uvedl, že škoda vznikala postupně a nemůže být promlčena, protože tato škoda stále vzniká tím, že žalobce nemohl pokračovat ve svém podnikání.

8. Obvodní soud pro [adresa] v této věci rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. [spisová značka] tak, že žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta.

9. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. [spisová značka] byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení s tím, že nebyly dány podmínky pro potvrzení, ani pro změnu napadeného rozhodnutí.

10. V dalším řízení Obvodní soud pro [adresa] vázán pokyny soudu rozhodl v pořadí již druhým a to mezitimním rozsudkem rozhodl, že žaloba je, co do základu po právu.

11. Městský soud v Praze k odvolání žalované mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

12. Žalovaná podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.

13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení o dovolání rozhodl tak, že rozsudek soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení a rozhodnutí s tím, že je třeba žalobce vyzvat dle ust. § 43, odst. 1 o.s.ř. k doplnění žaloby.

14. V souladu s rozhodnutím dovolacího soudu vyzval soud žalobce, aby doplnil žalobu ve smyslu § 43 odst. 1 o.s.ř., a to tak, aby kvalitativně a kvantitativně upřesnil tvrzení o jednotlivých složkách uplatňované náhrady škody.

15. Žalobce ve svém podání, ve kterém doplnil žalobu, uvedl, že uplatňuje vůči žalované nároky na náhradu škody v celkové výši 35 174 881 Kč, přičemž se jedná o čtyři samostatné nároky.

16. První žalobcem uplatňovaný nárok je nárok na náhradu ušlého zisku za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2004, kdy byl žalobce v důsledku nesprávného postupu správce daně protiprávně připraven o možnost disponovat při své podnikatelské činnosti s částí finančních prostředků, nevrácených mu ze strany správce daně řádně a včas v souladu s právními předpisy, takže žalobci byla odňata možnost použít takové finanční prostředky k tvorbě zisku. Nezákonné rozhodnutí zde představuje platební výměr Finančního úřadu ve [adresa] č. j. [Anonymizováno] ze dne 14. 3. 2005, a to ve smyslu § 8 zák. č. 82/1998 Sb. V důsledku tohoto nezákonného rozhodnutí, nebyla žalobci v zákonem stanovené lhůtě, tedy v průběhu ledna 2002, vrácena částka odpovídající oprávněně vykázanému nadměrnému odpočtu ve výši 3 601 920 Kč a žalobce tak tyto peněžní prostředky nemohl využít v rámci své podnikatelské činnosti. Pokud by správce daně postupoval v souladu se zákonem a vrátil žalobci předmětnou částku nadměrného odpočtu, žalobce by tyto peněžní prostředky použil k nákupu zboží, které by následně včetně marže (obchodní přirážky) prodal svým zákazníkům. Takové obchody však žalobce nemohl uskutečnit a nedocházelo tak k rozmnožování majetku žalobce o obchodní přirážky, čímž žalobci vznikla škoda v podobě ušlého zisku. Celkovou částku v podobě ušlého zisku za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2014 stanovil žalobce na 9 471 966 Kč, a to na základě znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem, společností [právnická osoba], IČ [IČO]. Žalobce má za to, že mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody existuje jasná příčinná souvislost. Pokud by správce daně v roce 2001 postupoval správným způsobem, žalobce by mohl předmětnou částku využít v rámci své podnikatelské činnosti k tvorbě obratu a tedy i zisku z uskutečněných obchodů.

17. Druhým žalobcem uplatňovaným nárokem je nárok na úhradu vzniklé škody ve výši 1 062 000 Kč, která spočívá ve zmenšení majetku žalobce způsobenou nutností uhradit navíc nákladové úroky za poskytnuté podnikatelské úvěry v období od 1. 1. 2005 do roku 2011, kdy byly podnikatelské úvěry žalobce v plném rozsahu splaceny. Nezákonným rozhodnutím je zde platební výměr Finančního úřadu ve [adresa], č. j. [Anonymizováno] ze dne 14. 3. 2005, v důsledku jeho vydání nebyl žalobci v zákonem stanovené lhůtě vrácen řádně tvrzený daňový odpočet ve výši 3 601 920 Kč. Jak již bylo žalobcem uvedeno, žalobce pro financování své podnikatelské činnosti využíval bankovní úvěrové financování, se kterým se pojí povinnost hradit věřiteli (bance) sjednané úroky, a to až do úplného vrácení. V případě, že by správce daně v souladu s právními předpisy vrátil vykázaný nadměrný odpočet, mohl žalobce tyto peněžní prostředky využít na předčasné splacení svých bankovních úvěrů. Jelikož ale správce daně postupoval nesprávně, nemohl žalobce tyto peněžní prostředky využít ani na realizaci obratu a zisku, ani ke splacení svých závazků z poskytnutých úvěrů bankami. Celková výše škody byla stanovena na částku 1 062 000 Kč, a to znaleckým posudkem znaleckého ústavu výše uvedeným. Příčinná souvislost je i zde podle žalobce dána, a to tak, že nebýt nezákonného zásahu správce daně, mohl žalobce peněžní prostředky využít nejprve k tvorbě obratu a zisku, a následně k předčasné úhradě převzatých úvěrů.

18. Třetím uplatněným nárokem je nárok žalobce na náhradu škody ve výši 24 280 000 Kč spočívající v ušlém zisku žalobce z důvodu nuceného ukončení jeho hlavní podnikatelské činnosti ke konci roku 2004. Za nezákonná rozhodnutí zde žalobce považuje platební výměr Finančního úřadu ve [adresa] č. j. 28148/08/263912/6158 ze dne 14. 3. 2005, platební výměr Finančního úřadu ve [adresa] č. j. 28168/05/263912/6158 ze dne 14. 3. 2005 a zajišťovací příkazy Finančního úřadu ve [adresa] ze dne 12. 1. 2015, č. j. [Anonymizováno] a ze dne 12. 1. 2015, č. j. [Anonymizováno] ve spojení s exekučními příkazy Finančního úřadu ve [adresa] ze dne 25. 1. 2005, č. j. [Anonymizováno] a ze dne 25. 1. 2005, č. j. [Anonymizováno]. Vznik škody spatřuje žalobce v podobě ušlého zisku, kterého by žalobce dosáhl při vlastní podnikatelské činnosti v letech 2005 a následujících, pokud by nebyl v prosinci roku 2004 nucen svou hlavní podnikatelskou činnost v důsledku nesprávného postupu správce daně a vydání nezákonných rozhodnutí, ukončit. Ušlý zisk byl žalobcem vyčíslen na částku 24 280 000 Kč jako nárok na náhradu škody za nucené ukončení obchodních aktivit jakožto ušlý zisk. Příčinná souvislost je zde také dána, a to nebýt předmětného protizákonného jednání ze strany správce daně, nebyl by žalobce nucen svou hlavní podnikatelskou činnost ukončovat a mohl nadále svou podnikatelskou činnost rozvíjet a tvořit zisk.

19. Čtvrtým nárokem uplatněným žalobcem je nárok na náhradu hotových výdajů, které byl žalobce nucen vynaložit na obranu svých práv, tj. při obraně vůči vydaným nezákonným rozhodnutím. Žalobce uvedl, že vzhledem k tomu, že nápravy nesprávného postupu správce daně a zrušení nezákonně vydaných rozhodnutí se domáhal přes 11 let, využíval po tuto dobu k ochraně svých práv odborných služeb, tj. advokátů a daňových poradců. Za nezákonná rozhodnutí zde žalobce považuje platební výměry Finančního úřadu ve [adresa] č. j. [Anonymizováno] ze dne 4. 3. 2005 a č. j. 28168/05/263912/3158 ze dne 14. 3. 2005, rozhodnutí Finančního ředitelství v [adresa] č. j. [Anonymizováno]-Co ze dne 25. 7. 2006, rozhodnutí Finančního ředitelství v [adresa] č. j. [Anonymizováno] ze dne 1. 4. 2011, zajišťovací příkazy Finančního úřadu ve [adresa] č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno] ze dne 12. 1. 2005 a exekuční příkazy Finančního úřadu ve [adresa] č. j. [Anonymizováno] a č. j. [Anonymizováno]. Žalobci tak vznikla škoda úhradou sjednané ceny za poskytnuté služby jejich poskytovatelům.

20. Dále soud vyzval žalobce k doplnění tvrzení ohledně eventuálního rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Žalobce tvrdí, že žalovanou je Česká republika - Ministerstvo financí, tedy stát, jakožto osoba ve vrchnostenském postavení, jenž má bez toho, aby ve věci rozhodl třetí nezávislý orgán, možnost autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech žalobce a který by měl v první řadě jednat zcela v souladu s právem; žalovaná vydala několik nesprávných rozhodnutí v roce 2013, tj. udržovala jej po dobu více jak 11 let a navíc po celou tuto dobu zadržovala žalobci nadměrný odpočet vykázaný v přiznání k dani z přidané hodnoty za období listopad 2011 (v částce 3.601.920,- Kč); žalovaná vydala několik nezákonných rozhodnutí, mj. exekučních příkazů ze dne 25. 1. 2005 a platebních výměrů ze dne 14. 3. 2005, na jejichž základě bylo žalobci protiprávně zabráněno nakládat s finančními prostředky na jeho bankovních účtech, a to po dobu více jak 8 let; jednáním žalované docházelo v řízení k nepřiměřeným průtahům, které nebyly odstraněny ani na výzvy žalobce (např. více jak 4 roky trvající vytýkací řízení, více jak 3 roky trvalo vydání konečného rozhodnutí ve věci poté, co správní soud zrušil rozhodnutí finanční správy a označil její postup v podobě mj. zadržování nadměrného odpočtu za období listopad 2001 za protiprávní); v důsledku výše uvedeného byl žalobce nucen ukončit svou podnikatelskou činnost; a žalovaná i přes výše uvedené u soudu namítla promlčení nároku žalobce na náhradu škody; má žalobce za to, že je zcela na místě souladu s předchozími závěry nadepsaného soudu, jakož i Městského soudu v Praze považovat žalovanou vznesenou námitku promlčení skutečně za rozpornou s dobrými mravy. Žalobce v této souvislosti upozorňuje i na obecný princip rovnosti v právech, v tomto ohledu ve vztahu k plynutí času, když nejprve sama žalovaná vyvolala protiprávní stav a udržovala jej po dobu více jak 11 let, čímž žalobci způsobila rozsáhlé finanční škody a konečně vedla i k ukončení podnikatelské činnosti žalobce, a přesto se nyní dožaduje uplatnění sankčních důsledků uplynutí času vůči žalobci. Tato situace dle názoru žalobce představuje jasný příklad toho, kdy uplatnění námitky promlčení představuje zneužití práva ze strany škůdce, a dobré mravy představují použitelný korektiv, kterým má, v intencích shora uváděného rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

II. ÚS 2062/14 ze dne

25. října 2016, umožnit soudu dojít ke spravedlivému vypořádání vztahu mezi škůdcem a poškozeným.

21. Žalovaná se k doplnění žaloby vyjádřila shodně s vyjádřením k podané žalobě.

22. Soud prvého stupně rozhodl ve věci rozsudkem čj. [spisová značka] ze dne 29.1.2021 tak že žalobu v plném rozsahu zamítl 23. Do rozsudku se odvolal žalobce a Městský soud v Praze rozsudkem č. j [spisová značka] rozsudek soudu 1. stupně v zamítavém výroku ohledně částky 9.471 966 Kč potvrdil a v částce 25.702 915 Kč rozsudek soudu 1. stupně zrušil s tím, že v případě ostatních uplatněných nároků trpí žaloba nedostatky, pro které nelze vznesenou námitku promlčení posoudit.

24. Do výroku rozsudku MS v Praze, kterým byl rozsudek OS Praha 1 potvrzen v zamítavém výroku na zaplacení částky 9.471 966 Kč podala žalobkyně dovolání 25. NS dovolání zamítl a to rozsudkem č.j. 30 CdO 2722/2022-322 ze dne 14.2.2023 26. Předmětem sporu po částečném potvrzení Rozsudku soudu 1. stupně zůstaly nároky spočívající v náhradě škody v podobě zaplacených úroků ve výši 1 062 000 Kč, ušlého zisku ve výši 24 280 000 Kč a nákladů řízení ve výši 360 881 Kč 27. Soud vázán pokynem odvolacího soudu vyzval žalobkyni postupem dle ust. § 43 o.s.ř. , aby odstranila vady návrhu ze dne 5.8.2016 takto: V případě nároku na náhradu škody v podobě zaplacených úroků ve výši 1 062 000 nechť žalobkyně doplní tyto údaje: kdy a jaké smlouvy o úvěru uzavřela, kdy a za jakým účelem úvěry čerpala, kdy jí podle těchto smluv vznikla povinnost platit tvrzené úroky z těchto úvěrů kdy je skutečně zaplatila. V případě nároku na peněžitou částku, kterou požaduje zaplatit z titulu každého jednotlivého nezákonného rozhodnutí nechť uvede: za jaké období je ušlý zisk kalkulován, jak k jednotlivým částkám dospěla. Nechť doplní tvrzení, z jakých důvodů ukončila svou činnost v roce 2004. V případě nároku na náhradu vynaložených nákladů řízení ve výši 360 881 Kč nechť žalobkyně ve vztahu ke každému jednotlivému nezákonnému rozhodnutí doplní: kdy a jaké úkony právní služby její zástupce učinil, v jakém rozsahu a kdy mu vyúčtovanou odměnu zaplatila. Žalobkyně je povinna označit důkazy ke svým tvrzením. Soud žalobkyni poučil, že pokud nebude podání ve stanovené lhůtě řádně a v řízení pro tento nedostatek nebude možné pokračovat, soud podání odmítne. Odmítnutím podání je řízení skončeno.

28. Žalobkyně návrh na výzvu soudu doplnila podáním, ve kterém tvrdila k jednotlivým soudem požadovaným skutečnostem:

29. Pokud se týká nároku na náhradu škody v podobě zaplacených úroků od roku 2005 do roku 2011 ve výši 1.062.000,- Kč žalobkyně doplnila, že uzavřela tyto smlouvy o úvěru:

30. Smlouvu o úvěru s [právnická osoba]. č. 014/60695/99 ze dne 23.2.1999 na základě, které čerpala úvěr ve výši 1.000.000,- Kč za účelem financování výstavby podkrovního bytu v nemovitosti žalobkyně budově čp. 363 na pozemku parc. č. [hodnota], tehdy zapsaném na LV č. [hodnota] v kat. území [adresa] předměstí, obec [adresa] (viz účel úvěru v čl. II. smlouvy o úvěru). Úvěrovou částku žalobkyně čerpala ve třech tranších po částkách 400.000,- Kč, 500.000,- Kč a 100.000,- Kč, jak uvedeno v čl. III. smlouvy o úvěru. Výstavbu předmětného podkrovního bytu v budově čp. 363 pak žalobkyně realizovala za účelem svého podnikání. Podle uzavřené smlouvy o úvěru vznikla žalobkyni povinnost splácet úvěr pravidelnými splátkami ve výši 8.650,- Kč (dle dodatku č. [hodnota]) k 23. dni každého kalendářního měsíce, konečné datum splatnosti bylo stanoveno na 23.4.2009 (dle dodatku č. [hodnota]). Splátky úvěru zahrnovaly splátky jistiny a úrok. Žalobkyně uvádí, že řádně [právnická osoba]. uhradila veškeré pravidelné měsíční splátky a zcela tak úvěr splatila v dubnu 2009, což dokládá důkazy v podobě výpisů z úvěrových účtů, na kterých jsou jednotlivé uhrazené splátky uvedeny. Ke smlouvě o úvěru byly uzavřeny dodatky č. [hodnota] až 10.

31. Smlouvu o úvěru s [právnická osoba]. č. 6/60695/01 ze dne 15.1.2001 na základě, které čerpala úvěr ve výši 4.400.000,- Kč za účelem financování kupní ceny za nemovitosti v podobě objektu č.p. 360 na stavební parcele č. [hodnota], skladového přístřešku na stavební parcele č. 278/2, plynové kotelny na stavební parcele č. 278/4, stavební parcely č. 278/2, stavební parcely č. 278/4, stavební parcely č. [hodnota], stavební parcely č. 278/[právnická osoba] parcely č. 278/3, stavební parcely č. 279/[právnická osoba] parcely č. 269/1, pozemku parc. č. 1921/4, pozemku parc. č. 1921/5, tehdy zapsaném na LV č. [hodnota] v kat. území [adresa] předměstí, obec [adresa] (viz účel úvěru v čl. II. smlouvy o úvěru). Úvěrovou částku žalobkyně čerpala ve třech tranších po částkách 3.100.000,- Kč, 700.000,- Kč a 600.000,- Kč, jak uvedeno v čl. III. smlouvy o úvěru. Žalobkyně zakoupila výše uvedené nemovitosti za účelem svého podnikání. Podle uzavřené smlouvy o úvěru vznikla žalobkyni povinnost splácet úvěr pravidelnými splátkami ve výši 36.667,- Kč k 23. dni každého kalendářního měsíce, konečné datum splatnosti bylo stanoveno na 23.6.2011. Splátky úvěru zahrnovaly splátky jistiny a úrok a žalobkyně uhradila veškeré pravidelné měsíční splátky a zcela tak úvěr splatila ke dni 23. 6. 2011. Ke smlouvě o úvěru byly uzavřeny dodatky č. [hodnota] až 6. ¨ 32. Žalobkyně tvrdí, že ve vztahu k uvedeným smlouvám o úvěru uzavřeným s [právnická osoba]. tak uhradila v rámci pravidelně prováděných splátek v částkách 8.650,- Kč a 36.667,- Kč také odpovídající částky úroků tak, jak jsou uvedeny na jednotlivých výpisech z účtů, které jsou součástí žaloby Žalobkyně tvrdí, že nárok na náhradu škody spočívající v uhrazených úrocích financující bance [právnická osoba]. uplatňuje za dobu od 1. 1. 2005 až do 31. 12. 2011. Žalobkyně k výši uplatňované částky dospěla součtem částek uhrazených na úrocích financující bance [právnická osoba]. v období od 1. 1. 2005 až do 31. 12. 2011.

33. Pokud se týká nároku na peněžitou částku, kterou požaduje zaplatit z titulu každého jednotlivého nezákonného rozhodnutí, žalobkyně se domáhá náhrady škody v podobě ušlého zisku a tvrdí, že ke vzniku této škody došlo v příčinné souvislosti s šesti rozhodnutími, které považuje za nezákonná: platební výměry ze dne 18. 4. 2005 č. j. [Anonymizováno] a č. j. [Anonymizováno], zajišťovací příkazy ze dne 12. 1. 2005 č. j. [Anonymizováno] a č. j. [Anonymizováno], a exekuční příkazy ze dne 25. 1. 2005 č. j. [Anonymizováno] a č. j. [Anonymizováno]. Tvrdí, že z titulu každého výše uvedeného nezákonného rozhodnutí požaduje uhradit plnou výši náhrady škody v podobě ušlého zisku vyčísleného na částku 24.280.000,- Kč, přičemž tvrdí, že každé nezákonné rozhodnutí je, a zároveň také všechna uvedená nezákonná rozhodnutí dohromady jsou, v příčinné souvislosti se vzniklou škodou v podobě ušlého zisku v uvedené výši.

34. Ušlý zisk je kalkulován za období od 1. 1. 2005 do budoucna, a to v souvislosti se skutečností, že nezákonným postupem správce daně spočívajícím ve vydávání nezákonných rozhodnutí ke škodě žalobkyně jako daňového subjektu došlo k přerušení obchodních aktivit společnosti tak, že společnost již nadále vykonávala pouze podnikatelskou činnost v oblasti pronájmu nemovitostí. Za ušlý zisk je v daném případě považován souhrn ušlých peněžních toků z obchodní činnosti žalobkyně, neboť možnost realizace těchto peněžních toků (dosažení výnosů z podnikatelské činnosti) byla postupem správce daně znemožněna. K částce ušlého zisku vyčísleného na částku 24.280.000,- Kč dospěla žalobkyně na základě kalkulace beroucí do úvahy běžnou roční úroveň zisku žalobkyně z celé podnikatelské činnosti (na základě minulých obdob) ve výši 2.641.000,- Kč očištěnou o běžnou roční úroveň zisku z pronájmu nemovitostí (ve kterém žalobkyně mohla pokračovat), čímž je stanovena částka běžné roční úrovně zisku žalobkyně z obchodní činnosti ve výši 2.155.000,- Kč. Dále byla stanovena diskontní míra ve výši 11,67% a tempo růstu ve výši 2,80%. Za použití následujícího vzorce pro výpočet ušlého zisku: Ušlý zisk = Běžná úroveň zisku za rok / (diskontní míra – Tempo růstu) pak byla stanovena částka ušlého zisku v důsledku nezákonného postupu správce daně, který vedl k ukončení obchodních aktivit žalobkyně na částku 24.280.000,- Kč. Žalobkyně tvrdí, že výši ušlého zisku v částce 24.280.000,- Kč prokazuje důkazem v podobě znaleckého posudku znaleckého ústavu [právnická osoba] ze dne 29.2.2016, který byl předložen soudu společně se žalobním návrhem. Žalobkyně dále tvrdí, že důvodem pro ukončení její podnikatelské činnosti v prosinci roku 2004 byl setrvalý tlak správce daně na žalobce v důsledku po několik let probíhajícího vytýkacího řízení spojeného s neuznáním daňových tvrzení žalobce ve vztahu k DPH za měsíce listopad 2001 a prosinec 2001. Žalobkyně po zahájení vytýkacího řízení v lednu 2002 opakovaně vyzývala správce daně, aby ve věci rozhodly bez průtahů Zároveň žalobkyně podala dne 25. 4. 2012 Ministerstvu financí ČR podnět k ochraně před nečinností správce daně dle ustanovení § 38 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, a opětovně žádala o vrácení nadměrného odpočtu na dani za období listopad 2001 a prosinec 2001. Žalobkyně tedy v průběhu vytýkacího řízení vedeného správcem daně činila veškeré kroky umožněné mu platnými právními předpisy, aby dosáhla vydání nezákonně zadržovaného nadměrného přeplatku na DPH, event. Vydání napadnutelného rozhodnutí. Ze strany příslušného správce daně však docházelo ke značně liknavému postupu a k prodlevám při postupu v řízení. Tento stav panoval až do prvního čtvrtletí roku 2005, tj. po více jak 3 roky od zahájení vytýkacího řízení. Tento stav nejistoty, kdy vydání konečného rozhodnutí ve vytýkacím řízení bylo stále v nedohlednu, a žalobkyni byla po dobu téměř 3 let zadržována podstatná část jejího kapitálu (v částce nadměrného odpočtu na DPH za listopad 2001) přivedl žalobce až k nucenému ukončení jeho podnikatelské činnosti. Žalobkyně si byla rovněž z reakcí a komunikace se správcem daně vědoma skutečnosti, že správce daně hodlá přikročit k doměření daňové povinnosti za předmětné měsíce listopad 2001 a prosinec 2001 (ze strany správce daně byly opakovaně vyjádřeny pochybnosti týkající se faktur vystavených spol. [právnická osoba]. a tedy hrozilo doměření daňové povinnosti za obchody realizované s touto společností) ve výši několika milionů korun českých, což by jeho podnikatelskou činnost tak jako tak ukončilo. K vydání těchto tehdy avizovaných rozhodnutí pak správce daně přikročil na počátku roku 2005 a jedná se o šest rozhodnutí, které žalobkyně považuje za nezákonná: platební výměry ze dne 18. 4. 2005 č. j. [Anonymizováno] a č. j. [Anonymizováno], zajišťovací příkazy ze dne 12. 1. 2005 č. j. [Anonymizováno] a č. j. [Anonymizováno], a exekuční příkazy ze dne 25. 1. 2005 č. j. [Anonymizováno] a č. j. [Anonymizováno]. Jelikož o správcem daně vedeném vytýkacím řízení se dozvěděla i řada dodavatelů žalobce, byly probíhajícím vytýkacím řízení podstatně narušeny i peněžní toky (cash flow) žalobkyně, když řada dodavatelů začala s ohledem na podezřele dlouhé trvání vytýkacího řízení požadovat úhrady svého zboží předem.

35. Kombinace všech těchto okolností mající příčinu v nezákonném jednání správce daně donutila žalobkyni ukončit její do té doby udržovanou úspěšnou podnikatelskou činnost. Pokud se týká nároku na náhradu vynaložených nákladů řízení ve výši 360.881,- Kč žalobkyně doplňuje následující tvrzení a důkazní návrhy:

36. Žalobkyně tvrdí, že právní zástupce žalobkyně učinil následující úkony právní služby: převzetí zastoupení žalobkyně [tituly před jménem] P. [jméno FO], advokátem; převzetí zastoupení žalobkyně [tituly před jménem] [Anonymizováno]. [Anonymizováno], advokátem; zpracování a podání stížnosti na postup správce daně ze dne 9. 2. 2003 zpracování a podání urgence k vydání rozhodnutí ve vytýkacím řízení k DPH za měsíce listopad a prosinec 2001 ze dne 10. 2. 2003; zpracování a podání urgence rozhodnutí podaná [tituly před jménem] [Anonymizováno]. [Anonymizováno] dne [právnická osoba].2003 ; zpracování a podání další urgence podaná [tituly před jménem] [Anonymizováno]. [Anonymizováno] dne 3. 1. 2004; zpracování a podání odvolání proti platebním výměrům FÚ ve [adresa]; zpracování a podání odvolání proti exekučním příkazům FÚ ve [adresa] [tituly před jménem] M. [Anonymizováno] a zastupování v odvolacím řízení u Finančního ředitelství v [adresa]; zpracování a podání žaloby ke Krajskému soudu v [adresa] projednané v řízení vedeném pod sp. [spisová značka] [tituly před jménem] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]; účast [tituly před jménem] [Anonymizováno]. [Anonymizováno] na jednání v řízení vedeném Krajským soudem v [adresa] pod sp. [spisová značka] sp. [spisová značka] ; Zpracování a podání podnět k Ministerstvu financí ČR na ochranu před nečinností správce daně ze dne 25. 4. 2012 [tituly před jménem] [Anonymizováno]. [Anonymizováno].

37. Žalobkyně dále využívala právních služeb [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta, který žalobkyni poskytoval konzultace a pomáhal po právní stránce s přípravou podání, které žalobkyně v rámci vedení daňového řízení podávala správci daně.

38. Žalobkyně dále v rámci své obrany proti nezákonnému jednání (průtahy v daňovém řízení) a nezákonným rozhodnutím správce daně využívala daňového poradenství poskytovaného společností [právnická osoba]., IČ [IČO], se sídlem [adresa], a to v období let 2004 – 2013.

39. Žalobkyně uvádí na výzvu soudu skutečnosti ohledně toho, v jakém rozsahu a kdy vyúčtovanou odměnu za poskytnuté služby právním zástupcům zaplatila:

40. Náklady vyčísluje v následující výši. Náklady na právní služby pana [tituly před jménem] [jméno FO] byly advokátovi hrazeny měsíčně v návaznosti jím prováděnou fakturaci, přičemž jednotlivé částky byly konkrétně hrazeny následovně: částka 4.500,- Kč v březnu 2002, částka 1.500,- Kč v dubnu 2002, částka 1.500,- Kč v květnu 2002, částka 1.500,- Kč v červnu 2002, částka 3.000,- Kč v srpnu 2002, částka 3.000,- Kč v říjnu 2002 částka 19.210,- Kč v prosinci 2002 částka 4.500,- Kč v březnu 2003, částka 3.000,- Kč v dubnu 2003, částka 4.500,- Kč v červnu 2003, částka 4.500,- Kč v září 2003, částka 1.886,- Kč v říjnu 2003, částka 4.500,- Kč v prosinci 2003, částka 4.500,- Kč v březnu 2004, částka 651,- Kč v dubnu 2004, částka 4.500,- Kč v červnu 2004, částka 4.500,- Kč v srpnu 2004, částka 1.500,- Kč v říjnu 2004, částka 4.700,- Kč v únoru 2005, částka 4.500,- Kč v březnu 2005, částka 1.251,- Kč v září 2005, částka 5.355,- Kč v říjnu 2005, a částka 4.650,- Kč v červenci 2006.

41. Náklady na právní služby pana JUDr [jméno FO] [Anonymizováno] byly advokátovi hrazeny v návaznosti na jím prováděnou fakturaci, přičemž jednotlivé částky (bez DPH) byly konkrétně hrazeny následovně: částka 48.500,- Kč v srpnu 2004, částka 21.000,- Kč v lednu 2005, částka 10.800,- Kč v říjnu 2005, a částka 2.300,- Kč v červnu 2011.

42. Náklady na služby daňového poradenství společnosti [právnická osoba]. byly žalobcem této společnosti uhrazeny následovně: částka 10.000,- Kč v roce 2004, částka 30.000,- Kč v roce 2005, částka 10.000,- Kč v roce 2008, částka 12.500,- Kč v roce 2011, částka 5.000,- Kč v roce 2012, a částka 2.500,- Kč v roce 2013.

43. O skutečnosti, že shora uvedené částky byly žalobcem poskytovatelům těchto služeb uhrazeny a že byly hrazeny právě za poskytování odborných činností v souvislosti s obrannou vůči nezákonným rozhodnutím, ze kterých jsou dovozovány nároky žalobce v tomto řízení, vydali tito poskytovatelé k žádosti žalobce čestná prohlášení, ve kterých přijetí tvrzených částek potvrzují.

44. Žalobce tvrdí, že z důvodu opomenutí části vynaložených přímých nákladů v době, kdy žalobce uplatňoval nárok na náhradu škody u Ministerstva financí, byl v uplatnění nároku na náhradu škody adresovaný Ministerstvu financí uplatněn nárok na náhradu přímých nákladů vydaných žalobcem na obranu před nezákonnými rozhodnutími pouze co do částky 360.881,- Kč. Žalobce tedy i v rámci navazujícího uplatnění tohoto nároku u soudu požaduje náhradu přímých nákladů pouze v této částce 360.881,- Kč.

45. Žalovaná se k doplněnému návrhu vyjádřila, přičemž doplnila předchozí vyjádření s ohledem na právní závěry vyplývající z rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 21 Co 223/2021–280, ze dne 15. 12. 2023 a Nejvyššího soudu, č. j. 30 Cdo 2722/2022-322, ze dne 14. 2. 2023 (dále jen „rozsudek NS“). Jak vyplývá z dosavadních výsledků řízení, potvrzených rozsudkem NS, je třeba nadále vycházet z toho, že Platební výměry ze dne 18. 4. 2005 byly žalobkyni doručeny dne 4. 5. 2005 a od tohoto data začala běžet objektivní 10-ti letá promlčecí doba, která uplynula dnem 4. 5. 2015. Žaloba byla u soudu podána až dne 5. 8. 2016, tedy po jejím marném uplynutí. Stejný závěr učinil i MS v Praze ve vztahu k zajišťovacím příkazům ze dne 12. 1. 2005, které byly žalobkyni doručeny dne 14. 1. 2005, jakož i ve vztahu k exekučním příkazům ze dne 25. 1. 2005, které byly žalobkyni doručeny dne 8. 2. 2005 (všechna uvedená rozhodnutí byla doručena žalobkyni ještě před vydáním platebních výměrů). Soudy současně neshledaly, že by námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, když žalobkyni bylo doručeno konečné rozhodnutí ve věci dne 13. 3. 2013 a od tohoto data až do uplynutí objektivní promlčecí doby dne 4. 5. 2015, to je po dobu více než dvou let, měla žalobkyně reálnou možnost domáhat se náhrady škody, přesto žádost o předběžné projednání nároku u žalované podala až dne 29. 2. 2016. Vznesenou námitku promlčení však mohl odvolací soud přezkoumat toliko ve vztahu k nároku žalobkyně na náhradu ušlého zisku za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2004 ve výši 9 471 966 Kč, a v tomto rozsahu ji shledal jako důvodnou a potvrdil tak ohledně této částky zamítavý výrok I. soudu prvního stupně.

46. Pokud se týká doplnění žalobních tvrzení dle pokynu soudu k jednotlivým bodům doplnění vyjádření žalobkyně pak žalovaná uvádí následující: 47. 1) k vyjádření žalobkyně k případu nároku na náhradu škody v podobě zaplacených úroků od roku 2005 do roku 2011 ve výši 1.062.000 Kč 48. Poškozený se dozví o škodě a jejím vzniku již tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a toliko orientačně (přibližně) i její rozsah (tedy tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně, k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019. Ve smyslu právního názoru vyjádřeného v rozsudku MS je tento nárok promlčen pro uplynutí 10-ti leté objektivní promlčecí doby minimálně u splátek úvěrů, ke kterým došlo do 4. 8. 2006, a to s ohledem na podání žaloby až dne 5. 8. 2016. Lze však s ohledem na výše uvedený rozsudek NS navíc dojít k závěru, že nárok na náhradu škody je promlčen vůči všem splátkám úvěru, který byl čerpán na základě úvěrových smluv uzavřených před doručením nezákonných rozhodnutí, přičemž již nejpozději po doručení platebních výměrů mohla žalobkyně dovodit vznik škody a přibližně i její rozsah, neboť ten vyplýval z uzavřených úvěrových smluv. Žalovaná má tedy za to, že počátek běhu objektivní promlčecí doby je třeba zde vázat nejpozději na okamžik doručení platebních výměrů dne 4. 5. 2005 a tedy tento nárok je v plném rozsahu promlčen. Z věcného hlediska pak žalovaná odkazuje na svá předchozí vyjádření, podle nichž tento nárok není důvodný. Lze mj. poukázat na neprokázání příčinné souvislosti, již z toho důvodu, že splátky úvěrů byly hrazeny na základě smluv uzavřených bez souvislosti s tvrzenými nezákonnými rozhodnutími.

49. Navíc nebyl dle žalované odstraněn rozpor ve smyslu bodu 33 odůvodnění rozsudku MS.

50. K vyjádření žalobce „K případu nároku na peněžitou částku, kterou požaduje zaplatit z titulu každého jednotlivého nezákonného rozhodnutí“: Žalovaná má předně za to, že žalobkyně zde nevyhověla požadavku v bodu 34 odůvodnění rozsudku MS, neboť nespecifikuje, jaká konkrétní škoda měla vzniknout jakým konkrétním škodním titulem (nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem), ale nadále pouze směšuje jednotlivé odpovědnostní tituly a tuto částku kumuluje ve vztahu ke všem dohromady. Žalobkyně deklaruje, že se domáhá náhrady škody v podobě ušlého zisku, která jí měla být způsobena vícero nezákonnými rozhodnutími, jakož i úředním postupem (vytýkacím řízením). Žalobkyně nijak nereflektuje, že se domáhá náhrady škody odvíjející se z různých odpovědnostních titulů a v jejích jednáních tak absentují jednoznačná a určitá žalobní tvrzení o tom, jaká konkrétní škoda a v jaké výši vznikla žalobkyni v příčinné souvislosti s tím kterým odpovědnostním titulem. Z doplnění také není zřejmé, jaká část žalované částky (vyjádřené jednou celkovou peněžitou částkou) připadá na náhradu škody požadovanou z toho kterého odpovědnostního titulu. Navíc není ani prokázáno, že by bylo samotné vytýkací řízení nesprávným úředním postupem. Jako neurčitá lze hodnotit také žalobní tvrzení o vzniku a výši tvrzené škody. V tomto ohledu je třeba vzít v úvahu, že ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události. Při stanovení výše ušlého zisku se vychází z celkových předpokládaných výnosů z podnikání snížených o předpokládané náklady. Ušlý zisk je tedy hypotetická kategorie a jeho výše je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu, bez ohledu na to, zda tyto náklady byly poškozeným skutečně vynaloženy či nikoliv. V případě ušlého zisku přitom nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném, že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil. Nicméně ztracená obchodní (výdělečná) příležitost musí být prokázána v reálné podobě, neboť ušlý zisk nelze dovozovat jen ze zmaření zamýšleného výdělečného záměru. Pokud žalobkyně uplatňuje nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku, musí tvrdit a prokazovat, že s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nedošlo ke škodné události, tj. k vydání konkrétního nezákonného rozhodnutí, došlo by k rozmnožení jejího majetku o hodnotu odpovídající žalované částce. Jestliže žalobkyně odvozuje vznik ušlého zisku ze skutečnosti, že v důsledku škodné události došlo ke snížení zisku, měla by k prokázání svého nároku tvrdit a prokazovat, jaká konkrétní obchodní příležitost jí v příčinné souvislosti s konkrétní škodnou událostí unikla, jaká byla její připravenost dostát svým smluvním závazkům, v jakém rozsahu byla připravena, nebýt škodné události, plnit své závazky vůči svým smluvním partnerům, jaká by jí v případě poskytnutí plnění náležela smluvní odměna, jaké by na dosažení takového příjmu musela vynaložit náklady apod. Žalobkyně však z pohledu shora citované judikatury relevantní skutečnosti s potřebnou mírou konkrétnosti netvrdí a svá tvrzení o vzniku a výši ušlého zisku v podobě rozdílu v hodnotě zisku od 1. 1. 2005 do budoucna ve srovnání s předchozím obdobím založila výlučně na zcela spekulativních předpokladech, na nichž nemůže být založeno prokázání ušlého zisku ani příčinná souvislost škodní události s ním. Pokud se týká promlčení má žalovaná za to, že ve smyslu právního názoru vyjádřeného v rozsudku MS je tento nárok promlčen pro uplynutí 10leté objektivní promlčecí doby minimálně u části uplatňovaného nároku za období do 4. 8. 2006, a to s ohledem na podání žaloby až dne 5. 8. 2016. Lze však s ohledem na výše uvedený judikát NS navíc dojít k závěru, že nárok na náhradu škody je promlčen vůči celému nároku, neboť již po doručení platebních výměrů mohla žalobkyně dovodit vznik ušlého zisku a přibližně i její rozsah, neboť ten žalobkyně formuluje jako prosté porovnání zisku mezi určitými obdobími. Žalovaná má tedy za to, že počátek objektivní promlčecí doby je třeba i zde vázat nejpozději na okamžik doručení platebních výměrů dne 4. 5. 2005 a tedy tento nárok je v plném rozsahu promlčen. Lze uzavřít, že žalovaná má především za to, že ve vztahu k danému nároku žalobkyně řádně neodstranila vadu žaloby, a je tudíž namístě v této části žalobu odmítnout.

51. K vyjádření žalobkyně k „nároku na náhradu vynaložených nákladů řízení ve výši 360.881 Kč žalovaná uvádí, že žalobkyně zde řádně nesplnila svou povinnost tvrzení vyplývající z bodu 35 odůvodnění rozsudku MS, že „má ve vztahu ke každému jednotlivému nezákonnému rozhodnutí doplnit, kdy a jaké úkony právní služby její zástupce učinil, v jakém rozsahu a kdy mu vyúčtovanou odměnu zaplatila“. Žalobkyně pouze uvádí jednotlivé úkony a ve druhé části částky, které měly být uhrazeny, a to bez přesného uvedení data a bez jejich přiřazení k jednotlivým úkonům. Kromě toho žalobkyně uvádí úkony v soudním řízení správním, za které ovšem evidentně nelze náhradu v řízení o nároku dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOŠ“), poskytnout (srov. § 31 odst. 2 ZOŠ). Kromě toho dle žalované rovněž žalobkyně ani neunáší své důkazní břemeno stran úhrady, když čestné prohlášení nemůže být považováno za důkazní prostředek potřebné důkazní síly.

52. Obdobně má žalovaná stran promlčení za to, že ve smyslu právního názoru vyjádřeného v rozsudku MS je tento nárok promlčen pro uplynutí 10-ti leté objektivní promlčecí doby minimálně u úkonů, za které byla úhrada provedena do 4. 8. 2006, a to s ohledem na podání žaloby až dne 5. 8. 2016. Žalovaná má za to, že ve vztahu k danému nároku žalobkyně řádně neodstranila vadu žaloby, a je tudíž namístě v této části žalobu odmítnout. Kromě toho je třeba uvést, že, byť byly v daném případě platební výměry v konečné fázi z procesních důvodů zrušeny (pro uplynutí prekluzivní doby), nemění to nic na tom, že k jednání žalobkyně, které bylo příčinou vydání „nezákonných“ rozhodnutí, došlo za okolností vykazujících znaky daňového podvodu. Žalovaná odkazuje na trestní stíhání pro trestné činy dle § 240/1,2-a,3 § 23 "a další" tr. zákoníku vedené u Městského soudu v Praze, sp. zn. [spisová značka] proti obžalovaným, mj. proti bývalému jednateli žalobkyně panu [jméno FO], kteří měli být v souvislosti s daným případem MS v Praze dne 11. 5. 2023 (nepravomocně) odsouzeni. Poskytnutí náhrady škody není tak dle žalované v daném případě namístě ani s ohledem na civilní zásadu, že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního jednání (srov. § 6 odst. 2 OZ). Na základě výše uvedeného má tedy žalovaná za to, že žalobkyně řádně neodstranila vady žaloby a je tak namístě ji (minimálně ve shora uvedených částech) odmítnout; případně z věcného hlediska pak žalovaná navrhuje žalobu s ohledem na promlčení a její celkovou nedůvodnost zamítnout.

53. Při rozhodování soud vycházel z těchto důkazů, které hodnotil dle ust. § 132 o.s.ř. a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlédl k tvrzení účastníků:

54. Žalobou s podacím razítkem bylo prokázáno, že byla podána u Obvodního soudu pro [adresa] dne 5. 8. 2016.

55. Zajišťovacím příkazem ze dne 12. 1. 2005 č. j. [Anonymizováno] bylo prokázáno, že Finanční úřad ve [adresa] vydal zajišťovací příkaz, kterým uložil žalobci, aby do tří dnů zajistil dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty za prosinec 2001 v částce 4,326.080,- Kč. Zástupce žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] (zastupování žalobce bylo prokázáno z generální plné moci ze dne 24. 7. 2002) tento příkaz převzal osobně dne 14. 1. 2005, což bylo prokázáno z doručenky a dne 10. 2. 2005 nabyl příkaz právní moci.

56. Odvoláním ze dne 17. 1. 2005 bylo prokázáno, že žalobce podal odvolání mimo jiné i proti zajišťovacím příkazům Finančního úřadu ve [adresa] ze dne 12. 1. 2005 č. j. [Anonymizováno], kterým byla žalobci uložena povinnost zajistit daň z přidané hodnoty za listopad 2001 v částce 829.119,- Kč, a ze dne 12. 1. 2005 č. j. [Anonymizováno], kterým byla žalobci uložena povinnost zajistit daň z přidané hodnoty za prosinec 2001 v částce 4,326.080,- Kč.

57. Rozhodnutím Finančního ředitelství v [adresa] ze dne 8. 2. 2005 č. j. 520-525/150/2005-GR bylo prokázáno, že Finanční ředitelství v [adresa] zamítlo odvolání žalobce proti zajišťovacím výměrům Finančního úřadu ve [adresa] ze dne 12. 1. 2005 č. j. [Anonymizováno], kterým byla žalobci uložena povinnost zajistit daň z přidané hodnoty za listopad 2001 v částce 829.119,- Kč, a ze dne 12. 1. 2005 č. j. [Anonymizováno], kterým byla žalobci uložena povinnost zajistit daň z přidané hodnoty za prosinec 2001 v částce 4,326.080,- Kč.

58. Exekučním příkazem na přikázání pohledávky na peněžní prostředky dlužníků na účtech vedených u bank ze dne 25. 1. 2005 č. j. [Anonymizováno] bylo prokázáno, že Finanční úřad ve [adresa] vydal exekuční příkaz, kterým přikázal [právnická osoba]., aby nevyplácela z účtu žalobce prostředky do výše 11,132.199,-Kč. Zástupce žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] (zastupování žalobce bylo prokázáno z generální plné moci ze dne 24. 7. 2002) tento příkaz převzal osobně dne 8. 2. 2005, což bylo prokázáno z doručenky.

59. Odvoláním ze dne 7. 2. 2005 bylo prokázáno, že žalobce podal odvolání proti exekučním příkazům Finančního úřadu ve [adresa] ze dne 25. 1. 2005 č. j. [Anonymizováno], kterým přikázal [právnická osoba]., aby nevyplácela z účtu žalobce prostředky do výše 11,132.199,-Kč, a ze dne 25. 1. 2005 č. j. [Anonymizováno], kterým přikázal [právnická osoba]., aby nevyplácela z účtu žalobce prostředky do výše 11,132.199,-Kč.

60. Rozhodnutím Finančního ředitelství v [adresa] ze dne 14. 3. 2005 č. j. 1233/150/2005-GR bylo prokázáno, že Finanční ředitelství v [adresa] zamítlo odvolání žalobce proti exekučním příkazům Finančního úřadu ve [adresa] ze dne 25. 1. 2005 č. j. [Anonymizováno], kterým přikázal [právnická osoba]., aby nevyplácela z účtu žalobce prostředky do výše 11,132.199,-Kč, a ze dne 25. 1. 2005 č. j. [Anonymizováno], kterým přikázal [právnická osoba]., aby nevyplácela z účtu žalobce prostředky do výše 11,132.199,-Kč.

61. Platebním výměrem ze dne 18. 4. 2005 č. j. [Anonymizováno] bylo prokázáno, že Finanční úřad ve [adresa] vyměřil žalobci daň z přidané hodnoty za listopad 2001 v částce 829.119,- Kč. Zástupce žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] (zastupování žalobce bylo prokázáno z plné moci ze dne 18. 4. 2005) tento příkaz převzal osobně dne 4. 5. 2005, což bylo prokázáno z doručenky.

62. Z podání žalobce ze dne 29.2.2016 vyplynulo, že uplatil nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím, přičemž uplatnil náhradu škody v celkové výši 35.174.881 Kč. V případě přímých nákladů účtoval částku 360.881 Kč, t toho náklady na právní služby 224 706 Kč, náklady za služby daňového poradce ve výši 36.175 Kč, poplatky 100 000 Kč.

63. Z odpovědi Ministerstva Financí ze dne 27. 7. 2016 vyplynulo, , že žalobkyni bylo sděleno, že zákonné podmínky pro uznání uplatněného nároku nebyly splněny i pro překážku promlčení dle ust. § 12.odst 1 ZPŠ a nárok uspokojen nebude. Dále uvádí, že ani na výzvu žalované žalobkyně nedoložila dostatečné podklady pro určení výše škody.

64. Po výzvě soudu poté, kdy žalobyně doplnila skutková tvrzení a doložila důkazy, soud sice důkaz navrženými listinami provedl, avšak vzhledem k právnímu názoru, který zaujal tyto listiny již v rozsudku nezmiňuje, ani tyto nehodnotil, neboť již s ohledem, na zmíněný právní názor soudu byly nadbytečné.

65. Při rozhodování soud vycházel z následujících zákonných ustanovení a judikatury:

66. Dle ust. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Dle odst. 2 téhož ustanovení byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.

67. Dle ust. § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.

68. Dle ust. § 32 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., se nárok nejpozději promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

69. Dle rozsudku r Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. [spisová značka].

70. Soud dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům:

71. Na základě daňového přiznání vykázala žalobkyně nadměrný odpočet ve výši 3 601 920 Kč, za prosinec 2001 a vykázala vlastní daňovou povinnost ve výši 2 711 319 Kč. Správce daně, v rámci vytýkacího řízení, rozporoval uplatněný nárok žalobkyně na odpočet DPH v těchto obdobích vykázané v daňových dokladech vystavených společností [právnická osoba]. Dne 12. 1. 2005 vydal Finanční úřad ve [adresa] šest zajišťovacích příkazů č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno] a č. j. [Anonymizováno], kterými uložil žalobkyni zajistit daňovou povinnost v celkové výši 11 132 199 Kč složením jistoty na účet správce daně. Tyto zajišťovací příkazy považovala žalobkyně za nezákonné, neboť zajišťovaná povinnost žalobkyně v té době neexistovala. Dále nezákonné rozhodnutí představuje platební výměr Finančního úřadu ve [adresa] č. j. [Anonymizováno] ze dne 14. 3. 2005, a to ve smyslu § 8 zák. č. 82/1998 Sb. V důsledku tohoto nezákonného rozhodnutí, nebyla žalobci v zákonem stanovené lhůtě, tedy v průběhu ledna 2002, vrácena částka odpovídající oprávněně vykázanému nadměrnému odpočtu ve výši 3 601 920 Kč a žalobce tak tyto peněžní prostředky nemohl využít v rámci své podnikatelské činnosti. Dále uplatnil žalobce nárok na úhradu vzniklé škody ve výši 1 062 000 Kč, která spočívá ve zmenšení majetku žalobce způsobenou nutností uhradit navíc nákladové úroky za poskytnuté podnikatelské úvěry v období od 1. 1. 2005 do roku 2011, kdy byly podnikatelské úvěry žalobce v plném rozsahu splaceny. Na odpočet ve výši 3 601 920 Kč byla zahájena daňová exekuce a vydány dne 25. 1. 2005, exekuční příkazy č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], kterými bylo peněžním ústavům vedoucím účty žalobkyně přikázáno, aby do výše vykonatelného nedoplatku ve výši 11 132 199 Kč z účtu nevyplácely peněžní prostředky, neprováděly na ně započtení, ani jinak s nimi nenakládaly. Následně měly peněžní ústavy provést výplatu těchto prostředků na účet správce daně. Finanční úřad ve [adresa] (správce daně) vydal dne 18. 4. 2005 platební výměr na DPH za zdaňovací období listopad 2001, č. j. [Anonymizováno] a dne 18. 4. 2005 platební výměr na DPH za zdaňovací období prosinec 2001 č. j. [Anonymizováno], kterými neuznal žalobkyni odpočet na DPH ve výši 8 757 119 Kč. Za nezákonná rozhodnutí zde žalobce považuje platební výměr Finančního úřadu ve [adresa] č. j. 28148/08/263912/6158 ze dne 14. 3. 2005, platební výměr Finančního úřadu ve [adresa] č. j. 28168/05/263912/6158 ze dne 14. 3. 2005 a zajišťovací příkazy Finančního úřadu ve [adresa] ze dne 12. 1. 2015, č. j. [Anonymizováno] a ze dne 12. 1. 2015, č. j. [Anonymizováno] ve spojení s exekučními příkazy Finančního úřadu ve [adresa] ze dne 25. 1. 2005, č. j. [Anonymizováno] a ze dne 25. 1. 2005, č. j. [Anonymizováno]. Vznik škody spatřuje žalobce v podobě ušlého zisku, kterého by žalobce dosáhl při vlastní podnikatelské činnosti v letech 2005 a následujících, pokud by nebyl v prosinci roku 2004 nucen svou hlavní podnikatelskou činnost v důsledku nesprávného postupu správce daně a vydání nezákonných rozhodnutí, ukončit Proti platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v [adresa] č. j. [Anonymizováno] ze dne 25. 7. 2006. Krajský soud v [adresa] zrušil svým rozsudkem ze dne 18. 12. 2009, č. j. [spisová značka], rozhodnutí Finančního ředitelství v [adresa] jako nezákonné. V dalším obnoveném řízení Finanční ředitelství v [adresa], na základě odvolání žalobkyně, zrušilo původní platební výměry na DPH. Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 19. 8. 2010, č. j. [Anonymizováno], nařídilo přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v [adresa], kterým byly zrušeny původní platební výměry na DPH. Finanční ředitelství v [adresa] znovu rozhodlo rozhodnutím ze dne 1. 4. 2011, č. j. [Anonymizováno], tak, že odvolání proti původním platebním výměrům na DPH zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo. Následně podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí Finančního ředitelství v [adresa] odvolání, o kterém bylo rozhodnuto Generálním finančním ředitelstvím, které svým rozhodnutím ze dne 12. 3. 2013, č. j. 8630/13/7001-21001-010212, změnilo rozhodnutí Finančního úřadu ve [adresa] v případě uvedených platebních výměrů na DPH za zdaňovací období listopad 2001 a prosinec 2001 tak, že nadměrný odpočet za listopad 2001 a vlastní daňová povinnost za prosinec 2001 se stanoví přesně v hodnotách vykázaných žalobkyní v jí původně podaných daňových přiznáních v roce 2001. V roce 2012 byla zrušena veškerá předchozí nezákonná rozhodnutí a byla potvrzena správnost výše daňové povinnosti, kterou žalobkyně ohledně DPH původně vykázala. Vzhledem k tomu, že nápravy nesprávného postupu správce daně a zrušení nezákonně vydaných rozhodnutí se domáhal přes 11 let, využíval po tuto dobu k ochraně svých práv odborných služeb, tj. advokátů a daňových poradců a vznikla mu proto škody v souvislosti s těmito náklady. Za nezákonná rozhodnutí zde žalobce považuje platební výměry Finančního úřadu ve [adresa] č. j. [Anonymizováno] ze dne 4. 3. 2005 a č. j. 28168/05/263912/3158 ze dne 14. 3. 2005, rozhodnutí Finančního ředitelství v [adresa] č. j. [Anonymizováno]-Co ze dne 25. 7. 2006, rozhodnutí Finančního ředitelství v [adresa] č. j. [Anonymizováno] ze dne 1. 4. 2011, zajišťovací příkazy Finančního úřadu ve [adresa] č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno] ze dne 12. 1. 2005 a exekuční příkazy Finančního úřadu ve [adresa] č. j. [Anonymizováno] a č. j. [Anonymizováno]. Žalobci tak vznikla škoda úhradou sjednané ceny za poskytnuté služby. Zde soud poukazuje též na skutečnost, že žalobce jednotlivé nákladové položky neodůvodnil a nevyčíslil, v souvislosti s kterými nezákonnými rozhodnutími měly vzniknout a nebyly ani takto uplatněny u žalovaného. Aby bylo možno odškodnit nárok na náhradu škody spočívající v nákladech právního zastoupení (přičemž každý z těchto nákladů představuje samostatný nárok), resp. v souvislosti s ním, pak je nutné, aby tyto nároky splňovaly podmínky stanovené § 31 odst. 1 ZOŠ. Žalobce pouze předložil čestná prohlášení osob, které žalobkyni služby poskytli avšak ani z těchto nevyplynulo, kdy a v souvislosti se kterým z nezákonných rozhodnutí k plnění došlo. Není ani patrno, jak tyto úkony směřovaly ke zrušení některého rozhodnutí, přičemž náklady, jež již byly uhrazeny např. v soudním řízení správním není možno odškodnit ve smyslu § 31 ZOŠ.

72. V rovině právního posouzení soud zajišťovací příkazy posuzoval v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. [spisová značka], jako nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“). Rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. [spisová značka], došlo ke změně do té doby panující praxe, podle které nebyla proti vydaným zajišťovacím příkazům přípustná žaloba ve správním soudnictví. Daňové řízení v tomto případě proběhlo před vydáním citovaného rozsudku rozšířeného senátu, a proto (až) jím učiněné závěry na případ žalobkyně nebyly aplikovatelné. Od doručení platebních výměrů ze dne 4. 5. 2005 počala běžet objektivní 10 letá promlčecí lhůta, která uplynula dnem 4. 5. 2015. Žaloba o náhradu škody byla u soudu podána až dne 5. 8. 2016, kdy již případný nárok žalobkyně na náhradu škody byl promlčen. Stejný závěr platí i ve vztahu k zajišťovacím výměrům ze dne 12. 1. 2005, které byly zástupci žalobkyně doručeny dne 14. 1. 2005, jakož i ve vztahu k exekučním příkazům ze dne 25. 1. 2005, které byly doručeny zástupci žalobkyně dne 8. 2. 2005. Právě tato rozhodnutí, jak žalobce doplnil, považuje za nezákonná.

73. Judikatura se již dlouhodobě ustálila na závěru, že tam, kde postup orgánu státu představuje činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí (např. shromažďuje-li podklady či důkazy pro rozhodnutí, hodnotí-li zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod.) se případné nesprávnosti či vady úředního postupu projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle § 1 - 17 zákona, tzn. v rámci odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. [spisová značka], publikovaný v časopise Soudní judikatura, 1/2000, pod č. [hodnota], či rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. [spisová značka], publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1000, [právnická osoba]. Beck, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. [spisová značka] či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [právnická osoba]. 2011 sp. zn. [spisová značka]). Z této judikatury aplikované na projednávaný případ je tedy nutno učinit závěr, že žalobce se může domáhat nikoli náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, ale toliko a pouze náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť z provedených důkazů bylo jednoznačně prokázáno, že úřední postup orgánů daňové správy (v prvé řadě Finančního úřadu ve [adresa]) se projevil ve vydaných rozhodnutích, kterými byly zajišťovací příkazy, exekuční příkazy a platební výměry.

74. Citované ust. § 8 zákona č. 82/1998 Sb. pak blíže upravuje základní podmínku objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, jíž je vedle vzniku škody a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a vydáním nezákonného rozhodnutí právě existence nezákonného rozhodnutí. V tomto případě byla existence nezákonných rozhodnutí prokázána ve vztahu k platebním výměrům Finančního úřadu ve [adresa] ze dne 18. 4. 2005 č. j. [Anonymizováno], kterými byla žalobci vyměřena daň z přidané hodnoty za listopad 2001 v částce 829.119,- Kč, a ze dne 18. 4. 2005 č. j. 28168/05/263912/6158, kterým byla žalobci vyměřena daň z přidané hodnoty za prosinec 2001 v částce 7,037.399,- Kč. Tyto dva platební výměry byly v konečném výsledku změněny rozhodnutím Generálního finančního ředitelství ze dne 12. 3. 2013 č. j. 8630/13/7001-21001-010212. Povahu nezákonného rozhodnutí ve smyslu ust. § 8 zák. č. 82/1998 Sb. měly i zajišťovací příkazy Finančního úřadu ve [adresa] ze dne 12. 1. 2005 č. j. [Anonymizováno], kterým byla žalobci uložena povinnost zajistit daň z přidané hodnoty za listopad 2001 v částce 829.119,- Kč, a ze dne 12. 1. 2005 č. j. [Anonymizováno], kterým byla žalobci uložena povinnost zajistit daň z přidané hodnoty za prosinec 2001 v částce 4,326.080,- Kč, i exekuční příkazy Finančního úřadu ve [adresa] ze dne 25. 1. 2005 č. j. [Anonymizováno], kterým přikázal [právnická osoba]., aby nevyplácela z účtu žalobce prostředky do výše 11,132.199,-Kč, a ze dne 25. 1. 2005 č. j. [Anonymizováno], kterým přikázal [právnická osoba]., aby nevyplácela z účtu žalobce prostředky do výše 11,132.199,-Kč. Při posouzení povahy zajišťovacího příkazu, jeho provázanosti s rozhodnutím o dani a doby jeho trvání, soud vycházel ze současné judikatury. Zajišťovací příkazy Finančního úřadu ve [adresa] soud posuzoval v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] jako nezákonné rozhodnutí ve smyslu ust. § 8 zákona o odpovědnosti za škodu. Rozsudkem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. [spisová značka] došlo ke změně dosavadní praxe, podle které nebyla proti vydaným zajišťovacím příkazům přípustná žaloba ve správním soudnictví. Daňové řízení v tomto případě proběhlo před vydáním citovaného rozsudku rozšířeného senátu, a proto závěry na tento případ žalobce nebyly aplikovatelné. S ohledem na datum vydání zajišťovacího příkazu soud postupoval podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění účinném v době vydání nezákonného rozhodnutí (§ 36 zák. č. 82/1998 Sb. per analogiam a článku 2 zák. č. 160/2006 Sb. a contrario).

75. U nároků na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím s výjimkou škody na zdraví zákon č. 82/1998 Sb. stanoví kombinovanou subjektivní (v § 32 odst. 1) a objektivní (v § 32 odst. 2) promlčecí dobu. Vzájemný vztah subjektivní a objektivní promlčecí doby je takový, že běží nezávisle na sobě a k promlčení dochází, jakmile jedna z nich uplyne. Objektivní promlčecí doba počíná běžet již od okamžiku, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, jímž mu byla způsobena škoda; okamžik, kdy v důsledku nezákonného rozhodnutí škoda skutečně vznikla, není rozhodující. Protože objektivní promlčecí doba běží nezávisle na tom, kdy se poškozený dozví o vzniku škody (doručení či oznámení zrušovacího rozhodnutí) a kdy mu započne běh doby subjektivní, není vyloučeno, že ve výjimečných případech může i při své délce uplynout v důsledku promlčení dříve, než se vůbec poškozený o vzniku škody dozví V tomto případě bylo prokázáno, že nezákonná rozhodnutí a to platební výměry ze dne 18. 4. 2005 č. j. [Anonymizováno] a platební výměr ze dne 18. 4. 2005 č. j. 28168/05/263912/6158 byly zmocněnému zástupci žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] (jehož zastupování bylo prokázáno z plné moci ze dne 18. 4. 2005) doručeny dne 4. 5. 2005.

76. Soud tedy v prvé řadě uvádí, že námitku promlčení vznesenou žalovanou, pokud se týká částky 1.062 000 Kč soud považuje za důvodnou a proto se již věcí podrobněji nezabýval. Poškozený se dozví o škodě a jejím vzniku již tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a toliko orientačně i její rozsah (tedy tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně, Nárok na náhradu škody je promlčen vůči všem splátkám úvěru, který byl čerpán na základě úvěrových smluv uzavřených před doručením nezákonných rozhodnutí. Nejpozději po doručení platebních výměrů mohla žalobkyně dovodit vznik škody a přibližně i její rozsah, neboť ten vyplýval z uzavřených úvěrových smluv. Počátek běhu objektivní promlčecí doby je třeba zde vázat nejpozději na okamžik doručení platebních výměrů dne 4. 5. 2005 a tedy tento nárok je v plném rozsahu promlčen.

77. Pokud se týká objektivní promlčecí doby ve smyslu ust. § 32 odst. 2, z uvedeného je patrno, že tedy objektivní promlčecí doba uběhla, nicméně soud má za to, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, které žalobce spatřoval v délce řízení, které předcházelo. Podle ust. § 32 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., dle kterého se nárok na náhradu škody nejpozději promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda. V daném případě byly dne 14. 1. 2005 doručeny zajišťovací příkazy k rukám zástupce [tituly před jménem] [Anonymizováno], dne 2. 2. 2005 byly doručeny exekuční příkazy k rukám [tituly před jménem] [Anonymizováno] a platební výměry převzal osobně dne 18. 4. 2005 u správce daně jednatel žalobce [jméno FO] a dne 4. 5. 2005 byly doručeny zástupci žalobce [tituly před jménem] [jméno FO]. Z toho plyne, že nejzazší lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené výše uvedenými rozhodnutími uplynula dne 4. 5. 2015. Žádost o náhradu škody byla Ministerstvu financí podána až dne 29. 2. 2016 a žaloba soudu dne 5. 8. 2016. Objektivní promlčecí lhůty tudíž již uplynula. Žalobkyně tak měla reálnou možnost se nejpozději ode dne 13. 3. 2013, kdy jí bylo poslední rozhodnutí ve věci doručeno, domáhat tvrzených nároku na náhradu škody, a to až do dne 4. 5. 2015, kdy uplynula objektivní promlčecí lhůta ve smyslu § 32 ZOŠ. Žalobkyně tak měla více než dva roky na řádné uplatnění svého nároku. S ohledem na základní právní zásady a taktéž skutečnost, že žalobkyně je podnikatel – profesionál a rovněž byla právně zastoupena, měla k dispozici odbornou právní pomoc, byla povinna dbát svých práv a uplatnit je v objektivní promlčecí lhůtě. ZOŠ k objektivní promlčecí lhůtě stanovuje ve svém § 32 odst. 2, že nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Toto ustanovení dopadá na řešenou situaci a lze dovodit, že za určitých podmínek může dojít k tomu, že se nárok promlčí dříve, než se poškozený dozví o vzniku škody, respektive než je rozhodnutí zrušeno coby nezákonné. Uplatnění této námitky pak není možno považovat za rozporné s dobrými mravy. Pokud žalobce odůvodňoval, proč považuje vznesenou námitku promlčení rozpornou s dobrými mravy, soud má zato, že na případný rozpor s dobrými mravy nemůže mít vliv skutečnost, že je organizační složkou státu. Žalovaná nenakládá s vlastními prostředky, nýbrž s prostředky státního rozpočtu, majícími původ u všech občanů a sloužícím jejich prospěchu; je tedy její zcela esenciální povinností tento majetek ochraňovat. To zejména platí i v případech, kdy je uplatňována naturální (promlčená) obligace, jejíž povaha je významně oslabena a z hlediska zachování právní jistoty takové obligaci nemůže soud přiznat ochranu, jakkoli směřuje vůči orgánu státu. Ze strany žalobkyně došlo k porušení základní zásady iura vigilantibus skripta sunt skutečnost, že k promlčení jejích případných nároků na náhradu škodu došlo čistě z její svobodné volby. Soud tedy žalobu zamítl s tím, že nárok žalobce je promlčen.

78. V části, kde požadoval žalobce po žalované zaplacení částky 24.280 000 Kč soud dospěl k závěru, že žalobkyně na výzvu soudu sice žalobní tvrzení doplnila, avšak nikoliv dle pokynu soudu a nedostatečně. Doložila důkazy, doplnění soud posoudil jako nedostatečné, žalobce byl poučen o možnosti odmítnutí a soud rozhodl jak ve výroku shora uvedeno neboť nespecifikuje, jaká konkrétní škoda měla vzniknout jakým konkrétním škodním titulem (nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem), ale nadále pouze směšuje jednotlivé odpovědnostní tituly a tuto částku kumuluje ve vztahu ke všem dohromady. Žalobkyně deklaruje, že se domáhá náhrady škody v podobě ušlého zisku, která jí měla být způsobena vícero nezákonnými rozhodnutími, jakož i úředním postupem (vytýkacím řízením). Žalobkyně nijak nereflektuje, že se domáhá náhrady škody odvíjející se z různých odpovědnostních titulů a v jejích jednáních tak absentují jednoznačná a určitá žalobní tvrzení o tom, jaká konkrétní škoda a v jaké výši vznikla žalobkyni v příčinné souvislosti s tím kterým odpovědnostním titulem. Z doplnění také není zřejmé, jaká část žalované částky (vyjádřené jednou celkovou peněžitou částkou) připadá na náhradu škody požadovanou z toho kterého odpovědnostního titulu. Navíc není ani prokázáno, že by bylo samotné vytýkací řízení nesprávným úředním postupem. Jako neurčitá lze hodnotit také žalobní tvrzení o vzniku a výši tvrzené škody.

79. V části, kde požadoval žalobce po žalované zaplacení částky 380 881 Kč soud dospěl k závěru, že žalovaná na výzvu soudu sice žalobní tvrzení doplnila, avšak nikoliv dle pokynu soudu a nedostatečným způsobem. Žalobkyně dále nesplnila svou povinnost tvrzení vyplývající z bodu 35 odůvodnění rozsudku MS, že „má ve vztahu ke každému jednotlivému nezákonnému rozhodnutí doplnit, kdy a jaké úkony právní služby její zástupce učinil, v jakém rozsahu a kdy mu vyúčtovanou odměnu zaplatila“. Žalobkyně pouze uvádí jednotlivé úkony a ve druhé části částky, které měly být uhrazeny, a to bez přesného uvedení data a bez jejich přiřazení k jednotlivým úkonům. Kromě toho žalobkyně uvádí úkony v soudním řízení správním, za které ovšem evidentně nelze náhradu v řízení o nároku dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOŠ“), poskytnout (srov. § 31 odst. 2 ZOŠ). Kromě toho dle žalované rovněž žalobkyně ani neunáší své důkazní [Anonymizováno] stran úhrady, když čestné prohlášení nemůže být považováno za důkazní prostředek potřebné důkazní síly.

80. Žalovaná doložila k doplnění žaloby důkazy, které však soud hodnotil jako nedostatečné a rozhodl jak ve výroku shora uvedeno 81. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 142, odst. 1 o.s.ř. a contrario. Žalovaná měla ve věci úspěch oproti neúspěšné žalobkyni, soud ji proto přiznal náhradu nákladů řízení v souladu s ust. § 142, § 151 odst. 3 a § 355 občanského soudního řádu a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu uplatňuje žalovaná v daném řízení náhradu hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za 1 úkon, a za tyto úkony: Řízení před soudem prvního stupně- písemné vyjádření k žalobě, účast na jednání dne 1. 23.03.2017 2. 27.04.2017 3. 25.05.2017 4. 27.06.2017 5. 04.04.2018 6. 15.06.2018 7. 21.09.2018 8. 18.11.2020 9. 22. 1. 2021 a příprava na tato jednání Řízení před odvolacím soudem - podání odvolání dne 12. 9. 2017 - podání odvolání dne 13. 12. 2018 - jednání dne 21. 05. 2019 a příprava na něj; řízení o dovolání - podání dovolání dne 09. 07. 2019, dále vyjádření k doplnění skutkových tvrzení žalobkyní, účast na 2 jednáních soudu. Celkem tedy žalované náleží za 27 úkonů paušální náhrada hotových výdajů ve výši 8.100,-