32 A 100/2014 - 51

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem v právní věci žalobce: I. Y., nar. …………., státní příslušnost U., bytem ………………………., trvale bytem ………………………….., zast. Mgr. Ivanou Rychnovskou, advokátkou se sídlem Dobrovského 50, 612 00 Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 03.12.2014, č.j. CPR-15721-3/ČJ-2014-930310-V238, a proti rozhodnutí žalované ze dne 03.12.2014, č.j. CPR-15721-4/ČJ-2014-930310-V238, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 03.12.2014, č.j. CPR-15721-3/ČJ-2014-930310-V238 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18.08.2014, č.j. KRPB-115221-47/ČJ-2014-060026-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci správním orgánem I. stupně dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na dobu 6 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky (dále jen „ČR“). Současně byla stanovena doba k vycestování z území ČR v délce 10 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Důvodem pro uložení správního vyhoštění bylo naplnění důvodů uvedených v ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce v době od 27.03.2014 do 06.05.2014 prováděl výkon práce – broušení výrobků z kovů – ve společnosti Šmeral Brno a.s., Křenová 65c, Brno, přičemž k tomuto výkonu práce neměl Úřadem práce ČR vydáno povolení k zaměstnání, tj. byl na území ČR zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. II. Žaloba Žalovaná dospěla k závěru, že se v případě žalobce nejednalo o vyslání na pracovní cestu v souladu s ustanovením § 42 zákoníku práce, neboť to svým obsahem neodpovídalo skutečné pracovní cestě. Dle názoru žalobce tento závěr nemá ani oporu v provedeném dokazování. Odkázal na protokol o kontrole vydaný Oblastním inspektorátem práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 31.07.2014, č.j. 6307/9.71/14/15.2., který se týká kontroly provedené dne 06.05.2014 na pracovišti Šmeral Brno, a.s. na Křenové 65c, kde by mj. kontrolován žalobce. Inspektorát práce totiž neshledal žádné porušení zákona žalobcem ani jeho zaměstnavatelem ve smyslu výkonu nelegální práce. Na základě stejné kontroly však správní orgán I. stupně dospěl ke zcela opačnému závěru. Stejné skutečnosti hodnotí a posuzují dva rozdílné kontrolní orgány zcela odlišně. V předmětném období žalobce respektoval závazky vyplývající z pracovního poměru, a pokud mu byla zaměstnavatelem nařízena pracovní cesta a přidělena práce, tuto nastoupil a vykonal. Není přitom prokázáno, že by si žalobce byl vědom, že výkon jeho pracovní cesty je úmyslným obcházením zákona. Rovněž není prokázáno ani to, že by se dopouštěl protiprávního jednání dlouhodobě, neboť výkon práce od 27.03.2014 do 06.05.2014 s prokazatelnými přetržkami nepředstavuje dlouhodobé vyslání na pracovní cestu. Správní orgány však považují automaticky celou tuto dobu za výkon práce v rozporu s povolením k zaměstnání, ačkoliv pro tento závěr nemají dostatek důkazů. Žalobci nelze přičítat k tíži, že se při výslechu k některým otázkám vůbec nevyjádřil, neboť tento postup je v rozporu se zásadou presumpce neviny a zásadami správního trestání. Správní orgány měly k dispozici další důkazní prostředky, ze kterých vyplývá, že žalobce byl v době kontroly na pracovní cestě. Správní orgány nesprávně posoudily a interpretovaly institut pracovní cesty dle ustanovení § 42 zákoníku práce. V posuzovaném případě je prokázáno, že výkon práce žalobce mimo sjednané místo výkonu práce byl vždy časově omezen. Časové omezení je však dáno dobou nezbytné potřeby a nikoliv striktně určenou dobou, neboť žádná konkrétní doba není pro vykonání pracovní cesty právním předpisem určena. Z dohody o vyslání na pracovní cestu nelze bez dalšího dovozovat jeho vědomost či dokonce úmysl obcházet zákon. Dobu nezbytné potřeby je nutno posuzovat vždy v závislosti na konkrétním případu a všech jeho okolnostech. Nelze proto zjednodušeně konstatovat, že doba 4 nebo 5 měsíců změny místa výkonu práce již není pracovní cestou, neboť se má jednat o dlouhodobou záležitost. V posuzovaném případě se správní orgán vyhnul posouzení a prokazování toho, zda pracovní cesty žalobce byly či nebyly uskutečněny na dobu nezbytné potřeby či nikoliv. Správní orgány se kromě délky trvání pracovní cesty již nezabývaly dalšími skutečnostmi ani důkazy, které by mohly odůvodnit závěr, že se v daném případě o pracovní cestu nejedná. Vzhledem k tomu, že není zákonem blíže stanovena definice druhu práce nebo druhu povolené pracovní činnosti, bude na soudech, aby dalším výkladem tyto definice stanovily. Jako pomocný pracovník ve výrobě jinde neuvedený a jako montér kovových konstrukcí je kvalifikován a oprávněn vykonávat po dobu nezbytné potřeby i práce spočívající v opracování slévárenských odlitků, neboť se svým způsobem jedná o podobné nebo příbuzné činnosti ve strojírenské výrobě, přičemž broušení odlitků není žádná vysoce kvalifikovaná práce. Správní orgán žalobci nesprávně přičítá k tíži skutečnosti a jednání, které nejsou porušením právních předpisů, a cizinec je trestán pouze za určitý stav věcí, ani by sám jakkoli vědomě a prokazatelně jednal v rozporu se zákonem. Žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22.08.2013, sp.zn. 1 As 67/2013, a to zejména na body 17, 19, 22 a 28. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.07.2013, sp.zn. 4 As 74/2013, konstatuje, že správní orgány se nezabývaly otázkou, zda v rámci tvrzené pracovní cesty došlo či nedošlo k faktické trvalé změně místa výkonu práce, popřípadě druhu práce. Z dokazování vyplývá zcela opačný závěr, tedy že rámec pracovní cesty překročen nebyl. Závěry napadeného rozhodnutí tedy nemají oporu v provedeném dokazování. Žalobce dále namítá, že pro vydání rozhodnutí o jeho povinnosti uhradit náklady správního řízení v částce 1.000,- Kč nejsou splněny zákonné předpoklady, neboť žalobce nevyvolal řízení porušením své právní povinnosti. III. Vyjádření žalované Žalovaná ve svém vyjádření především odkázala na závěry uvedené ve svém rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Navrhla zamítnutí žaloby. IV. Jednání před soudem Žalobce při jednání především odkázal na argumenty uvedené v žalobě. Odkázal přitom na rozsudky Nejvyššího správního soudu č.j. 9 As 30/2013-28 a č.j. 4 As 74/2013-31. Zdůraznil, že druh žalobcem vykonávané práce lze podřadit pod druh práce uvedený v povolení k zaměstnání. Žalovaná se z nařízeného jednání omluvila. V. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů. Podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Podle citovaného ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců je tedy důvodem pro rozhodnutí o správním vyhoštění cizince skutečnost, že cizinec je na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Výkladem citovaného ustanovení se Nejvyšší správní soud zabýval již opakovaně, a to např. v rozsudcích ze dne 27.01.2011, č.j. 7 As 98/2010-67, či ze dne 21.12.2012, č.j. 2 As 94/2012-26, ve kterém dospěl k závěru, že z rozhodnutí o správním vyhoštění cizince podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců „ … musí být jednoznačně seznatelné, zda cizinec a) byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo b) provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu, nebo c) bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal, nebo d) takové zaměstnání cizinci zprostředkoval, případně že svým jednáním naplnil několik z těchto skutkových podstat zároveň. Rozhodnutí správního orgánu, jímž se uděluje správní vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, obstojí v testu přezkoumatelnosti tehdy, pokud v něm budou nejen srozumitelně a jednoznačně popsána skutková zjištění správního orgánu, ale pokud z něj bude zároveň dostatečně zřejmá právní kvalifikace jednání účastníka řízení, a to tak, aby z takového rozhodnutí bylo možné učinit jednoznačný závěr, kterou ze skutkových podstat, uvedených v předmětném ustanovení zákona o pobytu cizinců, jednání účastníka řízení naplnilo.“ Výše uvedeným požadavkům rozhodnutí správních orgánů v dané věci odpovídají. Soud tedy neshledal důvodnou námitku, podle níž žalobce ve společnosti Šmeral Brno a.s. vykonával druh práce, který korespondoval s druhem práce uvedeným v povolení k zaměstnání, resp. že vykonávaný druh práce byl podřaditelný pod druh práce uvedený v povolení k zaměstnání žalobce. Žalobci bylo vydáno povolení k zaměstnání pro druh práce „Pomocní pracovníci ve výrobě jinde neuvedení“ [kód 93299 přílohy sdělení Českého statistického úřadu č. 206/2010 Sb., o zavedení Klasifikace zaměstnání (CZ-ISCO), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Klasifikace zaměstnání“]. Pomocní pracovníci ve výrobě jinde neuvedení jakožto podskupina ostatních pomocných pracovníků ve výrobě pomáhají při plnění pracovních úkolů obsluze strojů a zařízení a montérům, vykonávají různé jednoduché rutinní manuální činnosti ve výrobě, kromě balení a etiketování hotových výrobků, např. přeprava zboží, materiálů, zařízení a jiných předmětů na pracoviště a přemístění hotových výrobků, nakládání a vykládání nákladních vozidel a vozíků, čištění strojů, zařízení, nástrojů a odstraňování překážek ze strojů či třídění výrobků a součástí. Žalobci bylo dále vydáno povolení k zaměstnání pro druh práce „Montéři kovových konstrukcí“ [kód 72140 Klasifikace zaměstnání]. Montéři kovových konstrukcí montují, staví a rozebírají kovové konstrukce budov a jiných staveb, když mezi příkladné pracovní činnosti patří značení kovových konstrukcí pro vrtání, řezání a tváření před použitím v budovách, na lodích apod., vrtání, řezání a tváření konstrukční oceli v dílnách, stavba ocelových konstrukcí pro budovy, mosty a jiné stavby, sestavování a vztyčování konstrukcí lodí a jiných konstrukcí při jejich stavbě, tváření a upevňování plátů z konstrukční oceli při stavbě nebo opravě lodí či nýtování prvků z konstrukční oceli ručně, strojově nebo pneumatickou nýtovačkou. V případě žalobce, který opracovával, resp. obrušoval, slévárenské odlitky, jde však o výkon práce brusiče nástrojů, tj. pracovníka, který brousí a leští kovové povrchy a ostří nástroje dle kódu 72241 Klasifikace zaměstnání (viz Klasifikace zaměstnání včetně vysvětlivek na internetových stránkách Českého statistického úřadu dostupná na adrese www.czso.cz). Soud proto dospěl k závěru, že žalobce prováděl ve společnosti Šmeral Brno a.s. na ulici Křenová 65c v Brně jiný druh práce, než pro který mu bylo vydáno platné povolení k zaměstnání. Ostatně i sám žalobce v žalobě předmětnou námitku uvádí jen velmi obecně, aniž by uvedl konkrétní okolnosti, z nichž dovozuje, že vykonával druh práce v souladu s vydanými povoleními k zaměstnání. V tomto ohledu je však nutné zodpovědět otázku, zda lze správní vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců udělit rovněž cizinci, který disponuje platným pracovním povolením pro určitého zaměstnavatele, určitý druh práce, určité území a určité časové období, nicméně ve skutečnosti vykonává jiný druh práce, než na kterou mu bylo vydáno platné povolení k zaměstnání podle zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), tedy zda je nutné při výkladu tohoto ustanovení rozlišovat mezi výkonem práce bez povolení k zaměstnání a výkonem práce v rozporu s povolením k zaměstnání. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 27.11.2014, č.j. 5 Azs 132/2014-45, dospěl k závěru, že: „…Ze znění citovaného ust. § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti tedy především plyne, že zde uvedená definice nelegální práce včetně rozlišení výkonu práce „v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání“ a „bez tohoto povolení“ platí výslovně jen pro účely zákona o zaměstnanosti, z čehož je zároveň zřejmé, že pro jiné právní předpisy, tj. včetně zákona o pobytu cizinců, je její použití vyloučeno. Již z tohoto důvodu definici nelegální práce podle zákona o zaměstnanosti (včetně rozlišení výkonu práce „bez“ a „v rozporu“ s povolením k zaměstnání) nelze ani v rámci zásady jednotnosti právního řádu aplikovat při výkladu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. V daném případě je tedy pro rozhodnutí o uložení správního vyhoštění rozhodující, zda stěžovatel svým jednáním naplnil některou ze skutkových podstat uvedených v ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, a nikoli, zda vykonával nelegální práci ve smyslu zákona o zaměstnanosti.“ V nyní projednávané věci je z pohledu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců jedinou podstatnou skutečnosti absence povolení k zaměstnání pro druh práce, který žalobce skutečně vykonával (k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.10.2007, č.j. 6 As 54/2006-66). Nejvyšší správní soud se dále v již výše citovaném rozhodnutí ze dne 27.11.2014, č.j. 5 Azs 132/2014-45, zabýval otázkou, jaké případy ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců rozumí výkonem zaměstnání „bez povolení k zaměstnání“, neboť zákon o pobytu cizinců samostatnou definici nelegální práce neobsahuje a definici obsaženou v ustanovení § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti použít nelze. V této souvislosti konstatoval: „Podle § 92 odst. 1 zákona o zaměstnanosti povolení k zaměstnání může vydat Úřad práce za podmínky, že se jedná o ohlášené volné pracovní místo (§ 35), které nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak, a zaměstnavatel s krajskou pobočkou Úřadu práce předem projednal záměr zaměstnávat cizince podle § 86. Při vydávání povolení k zaměstnání Úřad práce přihlíží k situaci na trhu práce. Podle odst. 2 téhož ustanovení povolení k zaměstnání vydává krajská pobočka Úřadu práce rozhodnutím. Povolení se vydává nejdéle na dobu 2 let. Podle odst. 3 téhož ustanovení povolení k zaměstnání obsahuje a) identifikační údaje cizince, b) místo výkonu práce, c) druh práce, d) identifikační údaje zaměstnavatele, u něhož bude cizinec vykonávat zaměstnání, e) dobu, na kterou se vydává, f) další údaje nezbytné pro výkon zaměstnání. Z právní úpravy tedy vyplývá, že krajská pobočka Úřadu práce má jako jeden ze stěžejních bodů své činnosti soustavné sledování a vyhodnocování situace na trhu práce ve svém územním obvodu a realizaci opatření vedoucích k ovlivnění nabídky a poptávky v oblasti pracovních sil, přičemž přijmout cizince lze až tehdy, není-li dostatek vlastních zdrojů pracovních sil. Zvažování potřeb se děje na základě nabídky volných pracovních míst a možností pokrýt tuto nabídku vhodnými uchazeči nebo zájemci o zaměstnání vedenými v evidenci Úřadu práce (včetně občanů EU). Není-li možno volné pracovní místo po určitou dobu obsadit, pak teprve připadá v úvahu zaměstnávání cizinců. Cizinec tedy může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván jen tehdy, má-li platné povolení k zaměstnání a platné povolení k pobytu na území České republiky nebo je-li držitelem zelené karty, pokud není stanoveno jinak. O vydání povolení k zaměstnání žádá cizinec písemně Úřad práce zpravidla před svým příchodem na území České republiky sám nebo prostřednictvím zaměstnavatele, u kterého má být zaměstnán. Povolení k zaměstnání může vydat Úřad práce za podmínky, že jde o ohlášené volné pracovní místo, které nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak. Cílem zákonné úpravy zaměstnávání cizinců je přitom zajistit primární uspokojení potřeby zaměstnání pro občany České republiky (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dnů 8. 6. 2007, č. j. 7 As 28/2006 - 51, a č. j. 7 As 46/2006 - 56, 25. 10. 2007, č. j. 6 As 54/2006 - 66, 25. 7. 2013, č. j. 9 As 48/2013 - 46, všechny zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Při vydávání povolení k zaměstnání cizince se proto posuzuje konkrétní situace v určitém místě; místní poměry se hodnotí jak s ohledem na druh pracovních pozic (druh práce), tak z časového hlediska. Tyto kategorie se posléze odrážejí i v obsahu samotného povolení zaměstnání cizince, které mj. obsahuje místo výkonu práce, druh práce a také dobu, na kterou se vydává [§ 92 odst. 3 písm. b), c) a e) zákona o zaměstnanosti]. Pokud by bylo možné získat povolení k zaměstnání u krajské pobočky Úřadu práce, v jejímž obvodu je nízká nezaměstnanost a nedostatek pracovních sil, a s takto uděleným povolením by cizinec mohl bez další regulace pracovat též v oborech (charakterizovaných druhem práce) nebo v oblastech vyznačujících se vysokou nezaměstnaností a nedostatkem pracovních příležitostí, nemohl by být tento cíl naplněn. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 14. 12. 2011, č. j. 6 Ads 139/2011 - 82 (publikovaný pod č. 2579/2012 Sb. NSS), přístup k zaměstnávání cizinců (s výjimkou vysoce kvalifikovaných zaměstnanců) je v rámci Evropské unie, vzhledem k vysoké míře nezaměstnanosti v jejích členských státech, poměrně restriktivní, Českou republiku nevyjímaje. Povolení k zaměstnání může být tedy vydáno jen pro konkrétního zaměstnavatele a ve vztahu k místu výkonu práce a druhu práce je shodné s tím, co daný zaměstnavatel ohlásil jako volné pracovní místo. Na každé volné pracovní místo je tak vydáváno samostatné povolení k zaměstnání a nepostačuje, že cizinec už jedno povolení má. Z výše uvedeného lze proto dovodit, že povolení k zaměstnání dle § 92 zákona o zaměstnanosti nemá platnost pro jakýkoliv druh práce. Výkon jiného druhu práce cizincem, než který je v povolení k zaměstnání uveden, je tak třeba považovat za výkon práce bez platného povolení k zaměstnání (srov. obdobně ve vztahu k místu výkonu práce rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 9 As 48/2013 - 46). V takovém případě nejde o práci v rozporu s povolením, ale o práci bez povolení k zaměstnání.“ Soud proto uzavírá, že práci ve společnosti Šmeral Brno a.s. na Křenové 65c v Brně vykonával žalobce bez povolení k zaměstnání, neboť v této době disponoval povolením k zaměstnání, které jej opravňovalo k výkonu druhu práce „Pomocní pracovníci ve výrobě jinde neuvedení“ a k výkonu druhu práce „Montéři kovových konstrukcí“, a nikoliv tedy k výkonu druhu práce „Brusiči nástrojů“ dle Klasifikace zaměstnání. Žalobce tedy vykonával práci, aniž by splnil jednu z podmínek povolení k zaměstnání, což představuje výkon práce bez povolení, který lze sankcionovat správním vyhoštěním dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Nelze proto vytýkat žalované, resp. správnímu orgánu I. stupně, že se ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.07.2013, sp.zn. 4 As 74/2013, dostatečně nezabývala otázkou, zda nedošlo k faktické trvalé změně druhu práce. Správní orgány se tuto skutečnost posuzovaly a to s ohledem na konkrétní případ žalobce. Pro posouzení výkonu druhu práce v rozporu s povolením k zaměstnání správní orgány shromáždily a následně vyhodnotily dostatečné množství důkazů, ze kterých vyvodily zcela správné a srozumitelné závěry odpovídající zákonným předpisům i aktuální judikatuře. Již z druhu žalobcem prováděné práce, odlišné od práce uvedené v povolení k zaměstnání, je zřejmé, že žalobce vykonával práci bez potřebného povolení. Správný byl rovněž závěr správního orgánu I. stupně, který dle svého odůvodnění nehodnotil blíže, zda se jednalo o pracovní cestu či nikoliv, neboť tato skutečnost by na závěru o výkonu práce stěžovatelem bez povolení k zaměstnání neměla vliv. Ani žalobcem zmíněné rozsudky č.j. 9 As 30/2013-28 a č.j. 4 As 74/2013-31 nemohou odůvodnit názor žalobce, že jim vykonávaný druh práce byl v souladu s druhem práce dle povolení k zaměstnání. Soud se však z opatrnosti zabýval i posouzením námitky legálnosti pracovní cesty žalobce, byt tato skutečnost nebyla pro rozhodnutí o uložení správního vyhoštění rozhodující. Ani tuto námitku neshledal soud důvodnou. Podle § 42 odst. 1 zákoníku práce platí, že pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal. K tomu soud uvádí, že ustanovení § 93 zákona o zaměstnanosti, jímž byly dříve soukromoprávní úkony pracovní cesty a přeložení regulovány, bylo zákonem č. 382/2008 Sb. od 1.1.2009 zrušeno, současný zákon o zaměstnanosti tedy k možnosti dočasného vyslání cizince k výkonu práce mimo místo uvedené v povolení k zaměstnání mlčí. Přestože je nepochybné, že zaměstnanec a zaměstnavatel se mohou ať už na pracovní cestě nebo na přeložení dohodnout, od 1.1.2009 neexistuje žádná veřejnoprávní norma, která by tato časově omezená vyslání cizozemského zaměstnance mimo místo výkonu práce uvedené v povolení k zaměstnání regulovala. Z ústavního principu deklarovaného v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá), tedy plyne, že v takovémto případě se mohou cizozemský zaměstnanec a jeho zaměstnavatel na pracovní cestě dle své vůle dohodnout. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.8.2013, č. j. 1 As 67/2013-42, dostupný na www.nssoud.cz). K témuž závěru dospěl i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2013, č. j. 9 As 48/2013 46, kdy konstatoval, že „…cizince pracujícího na základě povolení k zaměstnání (§ 92 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti) lze vyslat na pracovní cestu. Takový výkon práce mimo sjednané (a povolené) místo výkonu práce, nelze bez dalšího považovat za práci v rozporu s platným povolením k zaměstnání. Vyslání cizince na pracovní cestu ale musí být časově omezené (§ 42 zákoníku práce) a nesmí znamenat dlouhodobou (fakticky trvalou) změnu místa výkonu práce“. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v dalším svém rozsudku ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 67/2013-42, kdy konstatoval, „že nové povolení k zaměstnání není potřeba, pokud cizinec vykonává práci mimo (povolené) místo výkonu práce na časově omezenou dobu.“ Oba citované rozsudky přitom operují se základní vlastností pracovní cesty, a sice že se musí vždy jednat pouze o dočasný výkon práce mimo obvyklé místo výkonu práce. Soud připouští, že současná právní úprava zákona o zaměstnanosti může nahrávat jeho obcházení nebo zastírání jiného jednání – např. tím, že by zaměstnavatel pomocí dlouhodobých a pravidelných vysílání zaměstnance k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce zastíral faktický výkon práce zaměstnance v jiném místě než v místě uvedeném v povolení k zaměstnání. Taková skutečnost však v obecné rovině nemůže vyloučit uplatnění celého jinak dovoleného institutu, jako je pracovní cesta. Zdejší soud k tomuto připomíná, že otázkou, zda pracovní cesta žalobce svým obsahem skutečně odpovídala pracovní cestě, tedy zda byly splněny podmínky pro pracovní cestu vyplývající z ust. § 42 zákoníku práce, se však správní orgány v daném případě zcela správně podrobně nezabývaly, neboť v rámci správního řízení správní orgán I. stupně ani žalovaná neprokazovaly uskutečnění či neuskutečnění pracovní cesty a její podmínky. Důvodem naplnění skutkové podstaty ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců bylo totiž především nedodržení druhu práce v povolení k zaměstnání. Jen pro úplnost soud dodává, že v případě žalobce se nemohlo jednat ani o pracovní cestu, na kterou cizinec může být svým zaměstnavatelem vyslán ve smyslu ustanovení § 42 zákoníku práce i mimo místo výkonu práce, které má uvedeno v povolení k zaměstnání, neboť v posuzované věci nešlo ze strany žalobce primárně o nedodržení místa výkonu práce, nýbrž o nedodržení druhu vykonávané práce uvedeného v povolení k zaměstnání. Vyjadřovala-li se žalovaná rovněž k délce trvání pracovní cesty a době nezbytné potřeby, činila tak nad rámec projednávané věci a především k odvolací námitce žalobce směřující právě do tohoto institutu. Správní orgán I. stupně zcela jasně a srozumitelně uvedl, že se otázkou pracovní cesty právě s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22.08.2013, č.j. 1 As 67/2013-42, nezabýval a tuto taktéž podrobně neposuzoval. Pochybení žalobce a naplnění skutkové podstaty ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců totiž spočívá v nedodržení druhu vykonávané práce, když při výkonu práce u společnosti Šmeral Brno a.s. došlo zcela jednoznačně k podstatné změně práce. Soud však i pesto k věci uvádí, že v posuzovaném případě je situace odlišná od případů řešených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 9 As 48/2013-46 a ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 67/2013-42, neboť se nejedná o pracovní cestu ve smyslu dočasného výkonu práce mimo obvyklé místo výkonu práce. Z předloženého správního spisu vyplývá, že žalobce vykonával práci pro společnost Šmeral Brno a. s., kam ho vyslal jeho zaměstnavatel, společnost Stejk s. r. o., téměř nepřetržitě po dobu více než jednoho měsíce. Tyto skutečnosti jsou přitom nesporné, spolehlivě vyplývají z materiálů shromážděných ve správním spise a žalobce je sám nikdy nezpochybnil. V takovém případě se podezření správních orgánů o nelegálnosti pracovní cesty žalobce ukázalo jako naprosto opodstatněné a správné. Nelze totiž akceptovat postup zaměstnavatele, který dlouhodobě zaměstnává zaměstnance-cizince s vědomím, že ho „vysílá na pracovní cesty“ s místem výkonu práce v rozporu s povolením k zaměstnání. V takovém případě se totiž již nemůže jednat o nezbytnou dobu nebo naplnění pojmu „dočasný výkon práce“; zaměstnavatel si v této chvíli již musel být vědom, že potřeba alokovat zaměstnance na výkon práce do jiného místa nebyla jen dočasná, ale dlouhodobá. Soud dále podotýká, že žalobce doložil příkaz k pracovní cestě, která byla povolena od 2. 5. 2014 do 31. 5. 2014, avšak žalobce dle zjištění vyplývajících ze správního spisu vykonával pracovní činnost mimo místo výkonu práce uvedeného v povoleních již od měsíce března roku 2014 do května r. 2014 (doloženo svědeckou výpovědí mistra výroby a docházkovou knihou ze společnosti Šmeral Brno a.s.). Tento stav nelze v žádném případě zhojit tím, že zaměstnavatel pracovní dobu cizince omezí na určitou dobu (v daném případě na měsíc) a ta se pak formálně jeví jako dočasná, čímž „naoko“ vyhoví definici pracovní cesty v zákoníku práce. Fakticky ale, jak se podařilo správnímu orgánu prvního stupně nepochybně prokázat, tato „omezená doba“ na sebe plynule navazovala v měsících březen až květen roku 2014, což ostatní osvědčují rovněž vyúčtování cestovních náhrad za období od 27.03.2014 do 31.03.2014, od 02.04.2014 do 30.04.2014 a dále od 01.05.2014 do 06.05.2014. Uvedený postup zcela popírá smysl institutu pracovní cesty a nelze jej jinak kvalifikovat než jako zastírání právního úkonu. Vždy je nutno přihlédnout ke skutečné vůli zaměstnavatele a žalobce. Neshodu mezi vůlí a jejím projevem správní orgány dostatečně prokázaly. Žalobce v místech výkonu práce dle povolení k zaměstnání dlouhodobě nepracoval a naopak fakticky dlouhodobě a bez přerušení vykonával práci „na pracovní cestě“ ve společnosti Šmeral Brno a.s. Takové jednání je v rozporu se zákonem o zaměstnanosti i zákoníkem práce. Soud však znovu zdůrazňuje, že správní orgány neměly povinnost hodnotit či posuzovat, zda pracovní výkon žalobce lze po obsahové stránce považovat za pracovní cestu, neboť tato okolnost by neměla s ohledem na zjištění týkající se rozporu druhu vykonávané práce s povolením k zaměstnání na rozhodnutí správních orgánů o správním vyhoštění žalobce žádný vliv. K námitce ohledně absence vědomého a prokazatelného jednání v rozporu se zákonem, resp. povědomí o úmyslném obcházení zákona, krajský soud poukazuje na rozsudek ze dne 27.10.2004, č.j. 5 Azs 125/2004-54, dle kterého: „ … Správní vyhoštění ve smyslu ust. § 118 odst. 1 zákona […] o pobytu cizinců na území České republiky […] je definováno jako ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Správní vyhoštění je svým obsahem rozhodnutím nikoli sankční povahy, ale toliko správním rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území státu nezdržoval. Je mu v praxi zakázáno, aby se v jistém období na území České republiky zdržoval, a zároveň je mu sděleno, že pro toto období mu nebude umožněn vstup na území České republiky. Uvedený zákaz pobytu není sankcí, resp. trestem uloženým v trestní řízení, ale správním opatřením omezujícím cizince ve svobodě jeho volného pohybu; námitka stěžovatele o neposkytnutí obhájce není proto na místě; stejně irelevantní jsou v této souvislosti námitky týkající se neprokázání úmyslu stěžovatele, neboť se stěžovatelem nebylo zahájeno a vedeno správní řízení ve věci spáchání přestupku dle § 157 odst. 1 písm. e) zákona; za spáchání tohoto přestupku by navíc nebylo možno uložit sankci vyhoštění, ale pokutu do výše 1,5 násobku částky životního minima na osobní potřeby (§ 157 odst. 2 zákona).“ V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14.07.2005, č.j. 5 Azs 94/2005-52, tento taktéž dospěl k závěru, že výše uvedené závěry nikterak neodporují Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1999 Sb. Lze tedy uvést, že správní orgány nebyly oprávněny posuzovat zavinění žalobce ve vztahu k porušení objektu, který chrání skutková podstata ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců a proto jeho námitka není důvodná. Jak plyne ze shora citovaného ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, předpokladem pro uložení správního vyhoštění je v tomto případě mj. výkon zaměstnání bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Při zkoumání naplnění toto skutkové podstaty se však správní orgán nezabývá zaviněním, tj. zda se tak stalo úmyslně či z nedbalosti. Žalobce dále namítal, že závěry správních orgánů nemají oporu v provedeném dokazování. Dle názoru soudu protiprávní jednání žalobce bylo v řízení zcela jednoznačně prokázáno, a to i jinými důkazními prostředky než-li výslechem žalobce. Správní orgán vycházel především z rozhodnutí Úřadu práce ČR, krajské pobočky v Příbrami a krajské pobočky v Brně, o povolení k zaměstnání žalobce, ze sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 13.06.2014 týkající se výkonu druhu práce žalobce, z úředního záznamu o konání kontroly na pracovišti Šmeral Brno a.s. na Křenové 65c v Brně ze dne 06.05.2014, fotodokumentace z místa kontroly, z kopie evidence příchodů a odchodů, z výpovědi svědka Ing. Vymlátila, z příkazu k pracovní cestě, a dále listiny o vyslání na pracovní cestu včetně vyúčtování cestovních náhrad. Výslech žalobce ve skutečnosti sloužil správnímu orgánu v tomto směru zejména jako podklad pro vyhodnocení okolností svědčících potenciálně v jeho prospěch (zejména rodinné a osobní vazby k ČR a další) a skutečnosti v něm uvedené nebyly použity k jeho tíži žalobce. Správnímu orgánu tedy nelze vytknout, že by v posuzovaném případě nedostatečně zjistil skutkový stav věci a následně z něj vyvodil nesprávné právní závěry, či že by skutkový stav neměl oporu ve správním spise, jak v obecné rovině namítal žalobce. Závěry o výkonu druhu práce žalobce v rozporu s povolením k zaměstnání mají jednoznačnou oporu ve správním spisu a žalovaná k nim dospěla nikoli pouze na základě jediného a osamoceného podkladu, nýbrž na základě komplexního zjištění skutkového stavu vycházejícího z dostatečného množství důkazních prostředků. Ostatně žalobce závěry správních orgánů ani nijak konkrétně nezpochybňoval, když pouze obecně poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci nemající oporu v provedeném dokazování. Dle žalobce z protokolu o kontrole vydaného Oblastním inspektorátem pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 31.07.2014, č.j. 6307/9.71/14/15.2., který se týká kontroly provedené taktéž dne 06.05.2014 na pracovišti Šmeral Brno, a.s. na Křenové 65c vyplývá, že nebylo shledáno žádné porušení zákona žalobcem ani jeho zaměstnavatelem ve smyslu výkonu nelegální práce. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 27.11.2014, č.j. 5 Azs 132/2014-45 mj. uvedl (viz výše), že nelze ani v rámci zásady jednotnosti právního řádu aplikovat při výkladu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců definici nelegální práce dle zákona o zaměstnanosti. Pro posouzení naplnění některé ze skutkových podstat dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců tedy není rozhodující, zda žalobce vykonával nelegální práci ve smyslu zákona o zaměstnanosti. Soud se proto přiklonil k závěru žalované, že správním orgánům nepřísluší zabývat se a hodnotit možné jednání žalobce, případně jeho zaměstnavatele, dle zákona o zaměstnanosti, neboť k takovému postupu nemá oprávnění. Závěry Oblastního inspektorátu pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne 31.07.2014 nejsou proto pro řízení o správním vyhoštění rozhodné a nelze od nich odvozovat právní jistotu žalobce o legálnosti výkonu jeho zaměstnání. Z toho důvodu krajský soud vyhodnotil i tuto námitku žalobce jako nedůvodnou. Krajský soud tedy závěrem shrnuje, že postup žalované považuje za zcela legitimní, neboť má za to, že správní orgán I. stupně, resp. žalovaná, shromáždila pro vydání prvostupňového i napadeného rozhodnutí dostatečné podklady, které svědčily o správnosti závěru prvostupňového i napadeného rozhodnutí. Krajský soud má za to, že správní orgán I. stupně ani žalovaná při vydávání svých rozhodnutí nepochybili, neboť pro závěry, ke kterým dospěli, měli dostatek podkladů, na které současně ve svých rozhodnutích odkázali a své rozhodnutí dostatečně a srozumitelně zdůvodnili. Současně nelze správnímu orgánu I. stupně či žalované vytýkat postup ve správním řízení, který by měl vliv na zákonnost a správnost jejich rozhodnutí. Pokud žalobce namítá, že žalovaná nepřesvědčivě vysvětlila důvody, které ji vedly k napadenému rozhodnutí a taktéž se nepřesvědčivě vypořádala s návrhy, námitkami a vyjádřeními žalobce, je třeba připomenout, že žalované žádný právní předpis nestanoví povinnost vypořádávat námitky ve stejné struktuře, v jaké podal žalobce odvolání či jednotlivé námitky. Soud k tomuto uvádí, že nepřezkoumatelnými pro nedostatek důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž z odůvodnění není zřejmé, jakými úvahami se správní orgán řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.07.2004, č.j. 4 As 5/2003-52). Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 08.10.2009, č.j. 7 Afs 107/2009-166). Žádnou takovou vadu však napadené rozhodnutí nevykazuje. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela srozumitelné a současně jsou z něj seznatelné úvahy, jimiž se žalovaná řídila, a obsahuje vypořádání odvolacích námitek. Je pouze na žalované, aby odvolací námitky vypořádala, logicky odůvodnila a argumentovala s uvedením skutkových a právních důvodů. To se ve zde projednávaném případě nepochybně stalo a soud proto nemůže ani zde přisvědčit žalobci v této námitce. Žalovaná se v dostatečné míře, zcela zřetelně a srozumitelně vyjádřila ke všem žalobcem uplatněným odvolacím námitkám, přičemž žádnou odvolací námitku neopomenula. Zdejší soud má taktéž za to, že žalovaná jasně a důkladně zdůvodnila a srozumitelně uvedla, co ji vedlo k závěru napadeného rozhodnutí. Soud tedy i tuto námitku žalobce vyhodnotil jako nedůvodnou. Jako nedůvodnou posoudil zdejší soud rovněž žalobní námitku týkající se nákladů řízení, že v řízení nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozhodnutí o uložení povinnosti uhradit náklady správního řízení, neboť žalobce nevyvolal řízení porušením své právní povinnosti. Soud má za to, že spisovým materiálem je řádně doloženo a dostatečně v rozhodnutích správních orgánů odůvodněno jednání, kterého se žalobce dopustil, a tím naplnil skutkovou podstatu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou uloží správní orgán účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti (§ 79 odst. 5 správního řádu). Rozhodnutí o nákladech řízení paušální částkou je přitom svou povahou takové rozhodnutí, které závisí na rozhodnutí meritorním, tj. na zjištění a prokázání, kdo řízení vyvolal porušením své povinnosti. Rozhodnutí ve věci nákladů řízení může být ve výrokové části jiného rozhodnutí nebo může být vydáno samostatně (§ 79 odst. 2 správního řádu). V daném případě se správní orgány rozhodly vydat rozhodnutí o nákladech řízení samostatně. Soud zdůrazňuje, že pokud správní orgán zjistí, že řízení bylo zahájeno v důsledku protiprávního jednání účastníka řízení, je povinen rozhodnout i o nákladech tohoto řízení, které tímto vznikly. Není tudíž na správním orgánu, zda náklady řízení uloží či nikoliv. Vyhláška Ministerstva vnitra č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení stanoví v ustanovení § 6 odst. 1 paušální částku nákladů správního řízení, které účastník vyvolal porušením své právní povinnosti ve výši 1.000,- Kč. Soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí o vyhoštění žalobce není nezákonné, přičemž řízení bylo vyvoláno porušením jeho povinnosti, a tudíž je žalobní námitka ohledně nákladů řízení nedůvodná. VI. Závěr a náklady řízení Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšné žalované nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení