32 A 101/2014 - 39

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobkyně: M. N., nar. …………, st. příslušnost Ukrajina, t.č. bytem ………………, trvale bytem ……………….., Ukrajina, zastoupená Mgr. Ivanou Rychovskou, LL.M., advokátkou, se sídlem Dobrovského 824/50, Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 12. 2014, č.j. CPR-18687-2/ČJ-2014- 930310-V234, a rozhodnutí žalované ze dne 17. 12. 2014, č.j. CPR-18687-3/ČJ-2014- 930310-V234, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou ze dne 22. 12. 2014 doručenou téhož dne Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 17. 12. 2014, č.j. CPR-18687-2/ČJ-2014-930310-V234 (dále jen „napadené rozhodnutí I“), jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále také jen „prvostupňový orgán“ nebo „orgán I. stupně“) ze dne 8. 10. 2014, č. j. KRPB-85088-13/ČJ- 2014 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí I“). Dále se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí ze dne 17. 12. 2014, č.j. CPR-18687-3/ČJ-2014-930310-V234 (dále jen „napadené rozhodnutí II“), jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání žalobkyně proti rozhodnutí prvostupňového orgánu ze dne 8. 10. 2014, č.j. KRPB-85088-14/ČJ-2014-060022SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí II“) , o uložení povinnosti uhradit náklady správního řízení ve výši 1000 Kč. Žalobkyně se domáhala zrušení obou těchto správních rozhodnutí s tím, aby soud po jejich zrušení věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Prvostupňovým rozhodnutím I bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a byla stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU v délce 6 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států EU, byla stanovena v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území ČR. Doba k vycestování z území ČR byla stanovena do 15 dnů po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, popřípadě pro situace, že by se prvostupňové rozhodnutí stalo nevykonatelným (§ 119, § 119a, § 179 nebo § 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců či § 32 odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů), do 15 dnů ode dne odpadnutí těchto důvodů. Prvostupňovým rozhodnutím II byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč ve smyslu § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, neboť žalobkyně porušila právní povinnost tím, že pracovala na území ČR od 18. 2. 2014 do 5. 3. 2014 bez povolení k zaměstnání, čímž naplnila skutkovou podstatu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců. V napadeném rozhodnutí I žalovaná vycházela ze skutkového stavu zjištěného prvostupňovým orgánem. V prvé řadě žalovaná uvedla, že prvostupňový orgán postupoval ve správním řízení v souladu se správním řádem a zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. K jednotlivým námitkám žalobkyně žalovaná uvedla, že prvostupňový orgán zcela v souladu se zákonem prokázal v řízení o správním vyhoštění protiprávní jednání žalobkyně, které spočívalo v tom, že žalobkyně v místě provedené pobytové kontroly prvostupňovým správním orgánem, tedy dne 5. 3. 2014 v provozovně společnosti E. spol. s.r.o., na adrese ………., vykonávala pracovní činnost spočívající v pečení směsí müsli a jeho následném balení. Dále bylo zjištěno, že žalobkyně pobývala v ČR na základě dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnání s platností do 30. 4. 2014. V rámci pobytové kontroly předložila žalobkyně ke kontrole rozhodnutí o povolení zaměstnání Úřadu práce ČR, prodloužené do 30. 4. 2015, z něhož vyplynulo, že žalobkyně byla zaměstnána u zaměstnavatele S.s.r.o., druh práce – 72140 „montéři kovových konstrukcí“ s místem výkonu práce Brno. Dále doložila smlouvu o dílo mezi objednatelem E. spol. s.r.o. a zhotovitelem P. p. S. Dále byla doložena docházka žalobkyně za měsíc únor a březen 2014 a cestovní příkazy do Brna, ……….. Prvostupňový orgán dovodil, že jelikož žalobkyně v době minimálně od 18. 2. 2014 do 5. 3. 2014 tudíž nevykonávala činnost, pro niž měla platné povolení k zaměstnání, dopustila se tak porušení právní povinnosti a naplnila tak znaky skutkové podstaty § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Podle žalované z uvedeného vyplývá, že žalobkyně konala prokazatelně jiný druh pracovní činnosti, než na kterou jí bylo vydáno jako cizinci pracovní povolení, což vyplývá i ze sdělení ČSÚ č. 206/2010 Sb. ze dne 16. 6. 2010 o zavedení Klasifikace zaměstnání CZ-ISCO, kde je druh práce přesně definován. Došlo tak jednoznačně k naplnění uvedené skutkové podstaty, přičemž právní kvalifikace byla prvostupňovým orgánem dostatečně odůvodněna. Pokud žalobkyně chtěla vykonávat pracovní činnost „pečení směsí müsli a jeho následném balení“ měla mít pro tuto činnost vydané povolení k zaměstnání, a jelikož měla povolení pouze na činnost „montéři kovových konstrukcí“, pracovala bez povolení k zaměstnání. K tomu žalovaná uvedla, že povolení k zaměstnání nemá podle § 92 zákona o zaměstnanosti platnost pro jakýkoliv druh práce. Výkon jiného druhu práce cizincem, než pro který má povolení k zaměstnání, je třeba považovat za výkon práce bez platného povolení k zaměstnání, k čemuž odkázala žalovaná na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č.j. 9 As 48/2013-46, a dále na rozsudek ze dne 27. 11. 2014, č.j. 5 Azs 132/2014- 45. K předloženým dokladům k pracovním cestám do Brna žalovaná uvedla, že není podstatné, že žalobkyně doložila pracovní cesty do sídla společnosti EMCO spol. s.r.o., ale je podstatné, že zde vykonávala jinou činnost než tu, pro niž měla pracovní povolení, což je i meritum věci. Žalovaná přezkoumala i stanovení doby, po niž žalobkyni nebude umožněn vstup na území členských států EU, a shledala je souladným se zákonem a odpovídajícím okolnostem případu (zejm. krátké době neoprávněného zaměstnání). Žalovaná přezkoumala i hodnocení eventuálního nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života, přičemž shledala, že prvostupňový orgán postupoval zcela zákonně a přezkoumatelně odůvodnil přiměřenost tohoto zásahu vůči žalobkyni. Z uvedených důvodů žalovaná odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí I potvrdila. V napadeném rozhodnutí II se žalovaná z valné části odkázala na závěry napadeného rozhodnutí I a uvedla, že podle ustanovení § 79 odst. 5 správního řádu je uvedeno, že povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou uloží správní orgán účastníku, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Dále odkázala i na vyhlášku č. 520/2005 Sb., která stanoví paušální částky nákladů řízení a výši paušálních nákladů řízení ve zvláště složitých případech nebo byl-li přizván znalec. Žalobkyně porušila svou právní povinnost tím, že pracovala na území ČR od 18. 2. 2014 do 5. 3. 2014 bez povolení k zaměstnání. Proto jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Toto rozhodnutí lze vydat i v průběhu řízení, a proto se žalovaná neztotožnila s námitkami žalobkyně, že k závěru o porušení právní povinnosti je nutné pravomocné rozhodnutí o porušení právní povinnosti. Podle názoru žalované byla skutečnost, že žalobkyně porušila svým jednáním právní povinnost, doložena na základě zjištěného skutkového stavu věci. Z uvedených důvodů bylo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí II zamítnuto. V žalobě proti napadeným rozhodnutím I. a II žalobkyně uvedla následující žalobní body. V prvním žalobním bodě žalobkyně namítala nesprávné právní posouzení věci. Podle žalované nebyla žalobkyně vyslána na pracovní cestu, neboť vykonávala jinou činnost než tu, kterou měla povolenou (18. 2. 2014 – 5. 3. 2014 práce v provozovně společnosti E. spol. s.r.o., na adrese ……….). Žalovaná se dopustila nesprávného výkladu institutu pracovní cesty (§ 42 zákoníku práce), neboť v daném případě bylo jednoznačně prokázáno, že výkon práce žalobce mimo sjednané místo výkonu práce byl vždy časově omezen. Žádná konkrétní doba, po kterou je možné pracovní cestu vykonat, není právním předpisem upravena. Pojem „doba nezbytné potřeby“ je tedy nutno vykládat v závislosti na posouzení každého konkrétního případu a všech jeho okolností, zda doba, po kterou byl zaměstnanec na pracovní cestě, byla dobou nezbytné potřeby. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně namítla, že žalovaná nedostatečně zjistila skutkový stav, pročež napadené rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností. Konkrétně spatřuje žalobkyně vadu napadeného rozhodnutí v tom, že žalovaná vůbec nezkoumala to, zda pracovní cesta žalobkyně byla či nebyla uskutečněna na dobu nezbytné potřeby či nikoliv. Správní orgány se kromě délky trvání pracovní cesty již nezabývaly dalšími skutečnostmi ani důkazy, které by mohly odůvodnit závěr, že se v daném případě o pracovní cestu nejedná. Žalovaná ve věci učinila zásadní závěr, že se jednalo o změnu druhu vykonávané práce, nijak se však nezabývala tím, zda v daném případě nedošlo ke změně vykonávané práce v souladu se zákoníkem práce, zvláště pokud se jednalo o mimořádně krátkou dobu výkonu práce. Kromě toho žalobkyně poukázala na to, že „montér kovových konstrukcí“ je pracovní pozice s vyšší kvalifikací než činnost, již vykonávala žalobkyně v době kontroly při výrobě a balení müsli. Žalobkyně navíc v pozici zaměstnance respektovala nařízení zaměstnavatele, že po dobu trvání pracovní cesty bude vykonávat tuto činnost. Tato skutečnost sama o sobě podle názoru žalobce nepostačuje k tomu, aby mu bylo uloženo správní vyhoštění. Žalobkyně rovněž odkázala na relevantní judikaturu, a to konkrétně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 4 As 74/2013, jakož i rozsudek téhož soudu ze dne 22. 8. 2013, č.j. 1 As 67/2013. Žalovaná se nezabývala tím, zda v rámci tvrzené pracovní cesty došlo či nedošlo k faktické trvalé změně místa výkonu práce, a popř. též druhu práce. Z dokazování, jež bylo ve věci provedeno, podle žalobkyně vyplývá, že rámec pracovní cesty překročen nebyl. Proto závěr učiněný v napadeném rozhodnutí o tom, že výkon práce žalobce v místě kontroly neodpovídá pracovní cestě, nemá oporu v provedeném dokazování. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí I a II, jakož i prvostupňových rozhodnutí I a II, jakož i přiznání náhrady nákladů řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě odkázala na odůvodnění napadených rozhodnutí a navrhla zamítnutí žaloby. Zároveň souhlasila s tím, aby soud rozhodl bez nařízení jednání. Ze správního spisu vedeného v této věci prvostupňovým orgánem a žalovanou vyplývají následující skutečnosti. Ve správním spisu je založen úřední záznam z kontroly ze dne 5. 3. 2014 v areálu provozovny firmy E. spol. s.r.o., , z něhož k osobě žalobkyně vyplývá, že zde pracuje asi 14 dnů, v době kontroly prováděla činnost spočívající v pečení směsí müsli a jeho následném balení, přičemž předložila pracovní povolení na druh práce montéři kovových konstrukcí, místo výkonu práce K., B., s dobou platnosti do 30. 4 .2014. Pracovala pro zaměstnavatele S. Z úředního záznamu též vyplývá, že hlídce byly poskytnuty docházky do zaměstnání za období 02/2014 a 03/2014 a smlouva o dílo mezi E. spol. s.r.o. a P. p. „S“. Dále je ve správním spisu založen výpis z evidence CIS, povolení k zaměstnání ze dne 31. 10. 2013, č.j. MPSV –UP/10232784/13/AIS-ZAM vydané pro zaměstnavatele S. s.r.o., pro druh práce 72140 Montéři kovových konstrukcí. Dále je ve správním spisu založena Smlouva o dílo mezi E. a S. ( 21. 12, 2007, 21. 12. 2009), a dále docházkové listy žalobkyně za měsíc únor a březen 2014, z nichž vyplývá, že žalobkyně má značenou docházku u zaměstnavatele E., spol. s.r.o. od 18-. 2. do 28. 2. 2014 (celkem 9 dnů), a 3. – 4. 3. 2014 (celkem 2 dny).Ve správním spisu je dále založen Protokol o vyjádření žalobkyně ze dne 21. 5. 2014, Protokol o výslechu svědka pana L. F. (nar. 10. 2. 1986) a vyjádření žalobkyně řízení k provedenému důkazu. Žalobkyně dále předložila vyúčtování pracovních cest. Žaloba byla podána včas a je přípustná v souladu s ust. § 65, § 68 a § 70 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). K projednání věci nařídil krajský soud ústní jednání, které se konalo v omluvené nepřítomnosti zástupce žalované a za osobní přítomnosti žalobkyně a jejího zástupce dne 11. 10. 2016. Soud žalobkyni poskytl poučení ve smyslu § 36 odst. 1 s.ř.s. ve spojení s § 18 občanského soudního řádu s tím, že pokud by nerozuměla českému jazyku natolik, aby chápala průběh jednání a význam jednotlivých procesních úkonů, má právo na tlumočníka. Žalobkyně sdělila, že nepožaduje přítomnost tlumočníka při jednání. Žalobkyně při jednání odkázala prostřednictvím svého zástupce na písemné vyhotovení žaloby a navrhla, aby v případě, že by krajský soud neshledal nezákonnost napadeného rozhodnutí, snížil uložený trest vyhoštění, příp. od něho úplně upustil, a to pro nepřiměřenost výše uložené doby, po kterou nesmí žalobkyně vstoupit na území členských států EU. Zároveň též poukázala na zhoršenou bezpečnostní situaci na Ukrajině (občanská válka) a uvedla, že má v ČR přítele s trvalým pobytem, s nímž plánuje sňatek. Krajský soud dále konstatoval obsah správních spisů vedených v této věci žalovanou, jakož i soudního spisu. Zástupce žalobkyně navrhl provedení důkazu výslechem žalobkyně, čímž chtěla žalující strana prokázat nepřiměřenou tvrdost uložené doby vyhoštění. Přes soudem udělené poučení o tom, že ve věcech správního vyhoštění soud nedisponuje moderačním právem ve smyslu § 78 odst. 2 s.ř.s., žalobkyně na svém návrhu setrvala. Krajský soud návrh na provedení důkazu výslechem žalobkyně zamítl a další dokazování neprováděl, neboť neshledal, že by výslech žalobce mohl do věci vnést zcela jiný pohled na zjištěný skutkový stav, který vyplývá ze správního spisu. Po slyšení závěrečných návrhů ve věci krajský soud přistoupil k rozhodnutí ve věci samé. Žaloba není důvodná. Krajský soud v prvé řadě uvádí, že vycházel ze skutkového stavu tak, jak je zachycen ve správních spisech žalované (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), přičemž nepovažoval za potřebné takto zjištěný skutkový stav dále doplňovat o další dokazování. Pokud žalobkyně při jednání navrhovala důkaz svým výslechem, krajský soud poukazuje na ustanovení § 131 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením § 64 s.ř.s., podle něhož důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut. V předmětné věci navrhovala žalobkyně svůj výslech zejména k prokázání toho, že uložené správní vyhoštění je pro její osobu nepřiměřeně tvrdým opatřením, a také, že by se vycestování dotklo jejího soukromého života, neboť tvrdila, že má v ČR přítele, s ním plánuje společný život ve sňatku. Krajský soud vyhodnotil toto tvrzení, které nebylo opřeno o žádná zjištění učiněná ve správním řízení a jednalo se tedy o čistou novotu, jako účelové. I kdyby soud připustil, že tvrzení žalobkyně je pravdivé, nestačila by samotná tato skutečnost k vyvrácení napadeného rozhodnutí, neboť žalobkyně netvrdila ani jinak blíže nenamítala intenzitu svého družského poměru zde, ani existenci příp. společných potomků, přičemž ani neoznačila osobu svého přítele, ani další okolnosti jejich tvrzeného soužití (viz k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015, čj. 4 Azs 151/2015-35, přístupný na www.nssoud.cz). Za této situace krajský soud neviděl důvod, proč se touto námitkou, která neměla oporu v žalobě, meritorně zabývat (§ 71 odst. 2 s.ř.s.) a připouštět k této věci dokazování. Po právní stránce krajský soud vycházel z následujících ustanovení zákona o pobytu cizinců a zákoníku práce. Podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Podle citovaného ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců je tedy důvodem pro rozhodnutí o správním vyhoštění cizince skutečnost, že cizinec je na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Výkladem citovaného ustanovení se Nejvyšší správní soud zabýval již opakovaně, a to např. v rozsudcích ze dne 27.01.2011, č.j. 7 As 98/2010-67, či ze dne 21.12.2012, č.j. 2 As 94/2012-26, ve kterém dospěl k závěru, že z rozhodnutí o správním vyhoštění cizince podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců „musí být jednoznačně seznatelné, zda cizinec a) byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo b) provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu, nebo c) bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal, nebo d) takové zaměstnání cizinci zprostředkoval, případně že svým jednáním naplnil několik z těchto skutkových podstat zároveň. Rozhodnutí správního orgánu, jímž se uděluje správní vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, obstojí v testu přezkoumatelnosti tehdy, pokud v něm budou nejen srozumitelně a jednoznačně popsána skutková zjištění správního orgánu, ale pokud z něj bude zároveň dostatečně zřejmá právní kvalifikace jednání účastníka řízení, a to tak, aby z takového rozhodnutí bylo možné učinit jednoznačný závěr, kterou ze skutkových podstat, uvedených v předmětném ustanovení zákona o pobytu cizinců, jednání účastníka řízení naplnilo.“ Podle ustanovení § 42 odst. 1 a 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) se pracovní cestou se rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal. Vysílá-li zaměstnavatel zaměstnance na pracovní cestu k plnění svých úkolů do jiné organizační složky (k jinému zaměstnavateli), může pověřit jiného vedoucího zaměstnance (jiného zaměstnavatele), aby zaměstnanci dával pokyny k práci, popřípadě jeho práci organizoval, řídil a kontroloval; v pověření je třeba vymezit jeho rozsah. S pověřením podle věty první musí být zaměstnanec seznámen. Vedoucí zaměstnanci jiného zaměstnavatele však nemohou vůči zaměstnanci jménem vysílajícího zaměstnavatele právně jednat. Krajský soud v posuzované věci zohlednil především existující judikaturu Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech. Především je třeba v obecnější rovině poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, čj. 9 As 48/2013-46, v němž Nejvyšší správní soud dospěl k právnímu názoru, že „cizince pracujícího na základě povolení k zaměstnání (§ 92 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti) lze vyslat na pracovní cestu. Takový výkon práce mimo sjednané (a povolené) místo výkonu práce, nelze bez dalšího považovat za práci v rozporu s platným povolením k zaměstnání. Vyslání cizince na pracovní cestu ale musí být časově omezené (§ 42 zákoníku práce z roku 2006) a nesmí znamenat dlouhodobou (fakticky trvalou) změnu místa výkonu práce.“ V rozsudku ze dne 30. 7. 2013, č.j. 4 As 74/2013 – 31, jímž argumentovala i žalobkyně ve prospěch tvrzené nezákonnosti napadeného rozhodnutí I, Nejvyšší správní soud k otázce možnosti pracovních cest mimo povolené místo výkonu práce dovodil, že vyslání cizince k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce v žádném případě nelze používat dlouhodobě či pravidelně a zneužívat jej tak k obcházení určení místa výkonu práce provedeného povolením k zaměstnání. Je-li navíc od samého počátku zřejmé, že charakter práce, kterou má cizinec vykonávat bude předpokládat častý pohyb cizince po více místech, nelze povolení pro více míst výkonu práce (§ 145 zákona o zaměstnanosti) obcházet prostřednictvím opakovaného vysílání cizince na pracovní cesty. Dlouhodobý či pravidelně se opakující výkon práce mimo místo uvedené v povolení k zaměstnání či zásadní změna druhu povolené pracovní činnosti by nepochybně musely být hodnoceny jako práce nelegální ve smyslu § 5 písm. e) bod 2 zákona o zaměstnanosti, přičitatelné vedle zaměstnavatele i samotnému cizinci ve smyslu § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, tedy jako výkon práce bez povolení k zaměstnání.“ V posuzované věci se rozhodovacím důvodem pro uložení správního vyhoštění nestala skutečnost, že žalobkyně byla vyslána na pracovní cestu mimo místo výkonu práce, které měla uvedeno ve svém platném povolení k zaměstnání, ale skutečnost, že na tomto místě konala jiný druh práce, než ten, který měla uveden v povolení zaměstnání. Mezi účastníky je nesporné, že žalobkyně měla v den provedené kontroly, jakož i v celém období vykázané docházky na pracoviště firmy E. spol. s.r.o. povolení k zaměstnání udělené pouze pro druh práce „montéři kovových konstrukcí“, zatímco na uvedeném pracovišti vykonávala zcela jiný druh práce (příprava a balení müsli). V tomto ohledu je jednoznačné, že tento druh práce neměla povolen a jednalo se tak o práci bez povolení k zaměstnání, jakkoliv se tato pracovní činnost formálně odehrávala jako práce pro zaměstnavatele S. s.r.o., pro něhož bylo povolení k zaměstnání vydáno. K právnímu posouzení merita věci se váže právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č.j. 5 Azs 132/2014 – 45 (přístupný na www.nssoud.cz), v němž Nejvyšší správní soud posuzoval zcela obdobný případ správního vyhoštění, které bylo uloženo z důvodu konání jiné než povolené pracovní činnosti. Konkrétně Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „povolení k zaměstnání může být tedy vydáno jen pro konkrétního zaměstnavatele a ve vztahu k místu výkonu práce a druhu práce je shodné s tím, co daný zaměstnavatel ohlásil jako volné pracovní místo. Na každé volné pracovní místo je tak vydáváno samostatné povolení k zaměstnání a nepostačuje, že cizinec už jedno povolení má. Z výše uvedeného lze proto dovodit, že povolení k zaměstnání dle § 92 zákona o zaměstnanosti nemá platnost pro jakýkoliv druh práce. Výkon jiného druhu práce cizincem, než který je v povolení k zaměstnání uveden, je tak třeba považovat za výkon práce bez platného povolení k zaměstnání (srov. obdobně ve vztahu k místu výkonu práce rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 9 As 48/2013 - 46). V takovém případě nejde o práci v rozporu s povolením, ale o práci bez povolení k zaměstnání.“ Uvedené právní závěry podle krajského soudu zcela dopadají na posuzovanou věc, neboť – jak bylo již výše zdůvodněno – žalobkyně nepochybně neměla povolení k zaměstnání ke druhu práce spočívajícím v přípravě a balení potravinářských výrobků (v tomto případě müsli). Takovou práci je tedy nutno v duchu citovaného právního názoru považovat za práci bez povolení k zaměstnání, a proto se na ni plně vztahuje § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Tvrzení, že žalobkyně měla povolení k zaměstnání na práci, která je výše kvalifikovaná než práce, kterou vykonávala na pracovišti společnosti E. spol. s.r.o., je rovněž nevýznamná, neboť účelem povolení k zaměstnání je regulace trhu práce v jednotlivých profesích bez ohledu na potřebnou kvalifikaci k výkonu určitého povolání. Krajský soud se tedy s právní kvalifikací skutkového stavu správními orgány zcela ztotožnil, přičemž navíc poukazuje na to, že uložení správního vyhoštění není doménou správního uvážení žalované, nýbrž obligatorním postupem navazujícím na zjištění skutečností naplňujících hypotézu jednotlivých skutkových podstat správního vyhoštění. K dalším námitkám žalobkyně krajský soud uvádí, že ani skutečnost, že práce konaná pro zaměstnavatele E. spol. s.r.o. byla nepochybně ze strany zaměstnavatele S. s.r.o nařízená, nepředstavuje důvod pro vyvinění žalobkyně z primární odpovědnosti za to, že bude pracovně činná pouze v souladu s udělením povolením k zaměstnání. Krajský soud má dále za to, že i kdyby se jednalo ze soukromoprávního hlediska o pracovní cestu ve smyslu ustanovení § 42 odst. 2 zákoníku práce, nic to nemůže změnit na skutečnosti, že v rámci ní byla konána práce, na niž žalobkyně neměla platné povolení Úřadu práce ČR. Jelikož rozhodovací důvod napadeného rozhodnutí spočíval v otázce druhu konané práce, a nikoliv místu výkonu práce, nepřisvědčil krajský soud ani námitce žalobkyně, že se měla žalovaná či prvostupňový orgán ve smyslu právního názoru Nejvyššího správního soudu obsaženého v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, č.j. 4 As 74/2013 – 31, zabývat tím, jestli došlo či nedošlo k trvalé změně místa výkonu práce. Podle názoru krajského soudu je tato úvaha zcela irelevantní a nemá žádný vliv na správnost právního posouzení věci. Krajský soud se nemohl zabývat ani návrhem žalobkyně na moderaci uloženého správního vyhoštění, a to především proto, že návrh nebyl vznesen v žalobě. Jednalo se proto o nový žalobní bod a zároveň návrh na změnu žalobního petitu. Krajský soud se tímto návrhem nemohl věcně zabývat také proto, že správní vyhoštění není mechanismus náležející do systému správního trestání. Jedná se toliko o pobytové opatření, kterým státní orgány reagují na určitá protiprávní jednání ze strany cizince, která tak mají kromě jiných sankcí též nepříznivé pobytové důsledky (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č.j. 10 Azs 94/2015-20, přístupný na www.nssoud.cz). Správní vyhoštění je však třeba důsledně odlišovat od uložení trestu vyhoštění, který se ukládá v trestním řízení soudním. Krajský soud proto neshledal, že by byl k věcnému posouzení takového návrhu oprávněn ve smyslu ustanovení § 78 odst. 2 s.ř.s. Pokud žalobkyně rovněž až při jednání pouze zmínila složitou bezpečnostní situaci na Ukrajině, krajský soud shledal, že ani tato námitka nemá oporu v žalobní argumentaci. Nicméně v tomto ohledu je možno při přezkumu důvodů znemožňujících vycestování cizince podle § 179 zákona o pobytu cizinců, které posuzuje v řízení o uložení správního vyhoštění Ministerstvo vnitra formou závazného stanoviska přihlédnout k aktuální situaci v zemi původu, pokud by znamenalo vyhoštění cizince porušení zásady non-refoulement z hlediska aktuálních poměrů v zemi původu. I tak je však povinností žalobkyně specifikovat, z jakých důvodů má za to, že by jí v zemi původu hrozila vážná újma uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, příp. že by vycestování představovalo porušení mezinárodních závazků ČR. V dané věci není z ničeho zřejmé, že by žalobkyně měla v případě svého návratu na Ukrajinu čelit takovým hrozbám. Krajský soud navíc nepřehlédl, že žalobkyně pochází z města L. ve Volyňské oblasti Ukrajiny, která podle informací o vývoji ukrajinského konfliktu, které jsou krajskému soudu známy z úřední činnosti, nepatří k oblastem zasaženým vnitřním konfliktem. Proto ani toto tvrzení žalobkyně nic nemohlo změnit na závěru o zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí I. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí II o potvrzení uložení povinnosti k náhradě nákladů správního řízení krajský soud uvádí, že posouzení jeho zákonnosti a správnosti je v zásadě odvislé od posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí, tedy zda došlo k zaviněnému porušení povinnosti žalobkyně. Proti tomuto rozhodnutí v žalobě nebyly obsaženy žádné specifické žalobní námitky, a proto krajský soud pouze i ve vztahu k posouzení tohoto rozhodnutí odkazuje na již uvedenou argumentaci k meritu věci. Jelikož meritorní rozhodnutí bylo shledáno jako zákonné a správné, ani napadené rozhodnutí II nemá krajský soud důvod pochybovat o jeho zákonnosti a správnosti. Pokud tedy byla žalobkyni uložena povinnost k náhradě nákladů správního řízení, stalo se tak v souladu se zákonem, neboť žalobkyně porušila svou právní povinnost, pokud vykonávala jiný druh práce než ten, který měla povolen. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud rozhodl o žalobě tak, že ji v plném rozsahu zamítl, jak je ve výroku I uvedeno. Výrok II o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšné žalované nevznikly náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti, a proto jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, jak je ve výroku III tohoto rozsudku uvedeno.