32 A 19/2023–98

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: Y. A. B. T., st. přísl. J. h. k., zastoupený JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem se sídlem nám. Svobody 87/18, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ze dne 7. 6. 2023, č. j. OAM–35521–25/DP–2022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se včas podanou žalobou ze dne 19. 7. 2023 domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia tak, že žádost zamítl a dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) neprodloužil, neboť byl žalobce pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

II. Žaloba

2. Žalobce v prvé řadě nesouhlasil se závěry žalovaného, který hodnotil přiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života žalobce svévolně a vybočil z limitů diskrečního oprávnění, neboť nepřihlédl k hlediskům stanoveným zákonem. Vydané rozhodnutí je nezákonné a žalovaný jím zasáhl do žalobcova práva na respektování soukromého a rodinného života.

3. K otázce hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života, odkázal žalobce na kritéria pro posuzování souladu zásahů do soukromého a rodinného života v cizineckých věcech stanovená v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2020, č. j. 7 Azs 192/2019 – 28. Závěry o přiměřenosti zásahu musí být opřeny o dostatečně zjištěný skutkový stav a komplexní posouzení konkrétní situace. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí obecně vymezil, v čem spočívá dotčený veřejný zájem, ale další okolnosti hodnotil nedostatečně nebo vůbec.

4. Žalovaný při posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života zohlednil pouze jeho protiprávní jednání, zejména úmyslnou formu zavinění. Nelze přitom konstatovat, že spáchání jakéhokoliv úmyslného trestného činu narušuje veřejný pořádek do té míry, že zájem na něm vždy převáží nad individuálním zájmem cizince na soukromý a rodinný život. Je nutné provést správní uvážení ohledně intenzity zásahu do života cizince, ale i ohledně závažnosti spáchaného trestného činu z hlediska společenské nebezpečnosti. Žalobce spáchal přečin, za nějž hrozí trest odnětí svobody v maximální výměře 1 rok, tento druh trestu žalobci navíc nebyl vůbec uložen. Trest zákazu činnosti i peněžitý trest byly žalobci uloženy v dolní polovině sazby. Žalobci byla z rozboru krve zjištěna přítomnost 1,01 g alkoholu na 1 kg jeho tělesné hmotnosti, což je množství na hranici potřebné pro naplnění skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky. V úvaze správního orgánu však nebyly tyto okolnosti vzaty v potaz. Od spáchání trestného činu uplynula doba více než 1 roku, předtím ani poté se žalobce nedopustil jiného protiprávního jednání. Žalobce již uhradil peněžitý trest a trest zákazu činnosti dodržuje. Ani tyto skutečnosti žalovaný nehodnotil.

5. Žalobce žije na území ČR již téměř 4 roky, za tuto dobu si zde našel přátele a partnerku, má tedy na území ČR již vytvořeny vazby. Žalobce je navíc zodpovědný student doktorského programu. Žalovaný se dobu pobytu žalobce na území ČR snažil relativizovat argumentem, že nevlastní na území ČR žádnou nemovitost. Podle žalobce však toto kritérium není relevantní pro posouzení zásahu do soukromého a rodinného života.

6. Co se týče narušení žalobcova rodinného a soukromého života, uvedl žalobce následující. V důsledku opuštění území ČR by žalobce přišel o možnost dokončení studia a pravidelný měsíční příjem. Na území ČR sice nemá žádné rodinné příslušníky, ale má zde již silné přátelské vazby a dlouhodobý partnerský vztah s českou státní příslušnicí. S přítelkyní žije přes 2 roky ve společné domácnosti, plánují spolu budoucnost a společně navštívili zemi původu žalobce. Žalovaný přitom námitku ohledně soužití žalobce s přítelkyní vůbec nezohlednil.

7. Žalovaný se nevypořádal se všemi námitkami žalobce a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil, žalobce má proto za to, že napadené rozhodnutí je rovněž nepřezkoumatelné. Žalovaný se nevypořádal s některými rozhodnými skutkovými okolnostmi. Nevypořádal se ani s námitkami žalobce ohledně jeho studia v ČR, nevzal na zřetel ani to, že má v ČR přítelkyni.

8. Žalobce dále nebyl žalovaným dostatečně poučen o svých procesněprávních povinnostech, když žalovaný věděl, že při rozhodování hodlá mimo jiné svou úvahu založit na neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene ze strany žalobce. Judikatura v cizineckých věcech v souvislosti s určitými procesními povinnostmi účastníků v řízení před správními soudy poukazovala na specifika spojená s jazykovou bariérou. Tyto závěry se dají podle žalobce uplatnit i ve vztahu k poučovací povinnosti správních orgánů a je toho názoru, že bylo namístě poučit žalobce alespoň o tom, že je vůbec nějakým důkazním břemenem zatížen. Nedostatek poučení je podle žalobce vadou řízení, která měla za následek vydání nezákonného rozhodnutí.

9. Podle § 174a zákona o pobytu cizinců musí správní orgán posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí, avšak pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví. Z judikatury Nejvyššího správního soudu však vyplývá, že má správní orgán tuto povinnost vždy. Může dojít k zásahu do základního práva podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), pokud zákon správnímu orgánu stanoví povinnost hodnotit přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života cizince, ten ji však hodnotí nesprávně a nedostatečně. Žalovaný přitom hodnotil přiměřenost zásahu rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života tendenčně a upozaďoval či opomíjel některé důvody, např. žalobcův vztah a jeho doktorské studium. Tímto způsobem žalovaný zasáhl do žalobcova základního práva ve smyslu čl. 8 Úmluvy, čímž založil nejen nezákonnost, ale i protiústavnost celého rozhodnutí.

10. S ohledem na výše uvedené proto žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

11. V doplnění žaloby ze dne 21. 7. 2023 pak žalobce uvedl, že se podílí na řešení grantových projektů, ať už jakožto odpovědný řešitel, tak v týmu pracovníků. Nemožnost podílet se na této činnosti svědčí o zásahu do soukromého života žalobce. Dále žalobce doplnil, že jeho dlouhodobý vztah s českou státní příslušnicí je vážného charakteru, mají s přítelkyní silnou vazbu, společně cestují, tráví volný čas a řeší spolu i finance.

III. Vyjádření žalovaného

12. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 15. 8. 2023 v prvé řadě uvedl, že žalobce byl uznán vinným úmyslným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). Za tento čin byl žalobci trestním příkazem Městského soudu v Brně uložen peněžitý trest 20 070 Kč a dále trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Na žalobce je potřeba nahlížet jako na osobu, která není trestně zachovalá, neboť jeho odsouzení nebylo v době vydání napadeného rozhodnutí a ani do současnosti zahlazeno. Žalovaný tak musí k takovému odsouzení přihlížet z úřední povinnosti. Na druhou stranu je žalovaný povinen v souladu s § 46 odst. 5 zákona o pobytu cizinců posoudit přiměřenost dopadu do soukromého a rodinného života žalobce.

13. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí přiměřeností dopadu rozhodnutí do života žalobce zabýval. Vycházel z toho, že žalobce se i jako cizí státní příslušník měl seznámit s právními předpisy ČR. Pokud tyto předpisy vědomě porušuje a dopustí se protiprávního jednání, které naplní znaky trestného činu, není v zájmu ČR, aby takový cizinec pobýval na jejím území. Kromě potrestání v rovině trestněprávní pak v případě cizinců může mít toto jednání vliv i při rozhodování o pobytovém oprávnění. Řízení vozidla pod vlivem návykových látek je obecně velmi nebezpečné chování, které může ohrozit životy i zdraví ostatních účastníků silničního provozu a může způsobit i značné škody na majetku. Žalobci dosud běží zákaz řízení motorových vozidel, proto je třeba jej stále považovat za hrozbu veřejnému pořádku, i když spáchaný trestný čin nepatří mezi ty nejzávažnější.

14. Při posuzování dopadu do soukromého a rodinného života žalobce bylo zohledněno, že žalobce neuvedl ve svém vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí žádnou skutečnost, která by žalovaného přesvědčila o tom, že dopad rozhodnutí bude takový, že by převážil nad veřejným zájmem, aby na území ČR nepobývali cizinci, kteří nedodržují její zákony. Pobyt o délce čtyř let není nikterak dlouhý, jistě nemohlo dojít ke zpřetrhání vazeb v zemi původu. Ohledně vztahu se svou partnerkou žalobce neuváděl žádné důvody, které by mu bránily v pokračování ve vztahu na dálku, navštěvování se, příp. které by bránily přesunu partnerky do Jordánska. Pouhé konstatování partnerského vztahu pak nemohlo žalovaného přesvědčit o závažném zásahu do soukromého života. Nebude problémem ani přerušení studia na dobu 6 – 9 měsíců, jak uvádí žalobce, popř. dopsání závěrečné práce mimo území ČR.

15. Co se týče poučovací povinnosti, poučovací povinností není poskytnutí návodu na postup v řízení. Žalobce byl poučen o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a možnosti vyjádřit se k nim, což učinil. Není povinností správního orgánu poučovat cizince o všech okolnostech, které by mohly zvrátit negativní rozhodnutí.

16. Žalovaný proto shrnul, že neprodloužením platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nebude zasaženo do rodinného a soukromého života žalobce s takovou intenzitou, aby to odůvodňovalo prodloužení pobytu. Neprodloužení pobytového oprávnění spojené s nutností opustit území ČR není tak závažné, že by mohlo vyvážit veřejný zájem na tom, aby se žalobce na území dále nenacházel, když se dopustil trestného činu. S ohledem na uvedené proto žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Průběh ústního jednání

17. Krajský soud nařídil ústní jednání ve věci na den 17. 10. 2023.

18. Zástupce žalobce odkázal na písemné vyhotovení žaloby. Poukázal na to, že žalovaný ve vyjádření k žalobě nepřinesl vysvětlující argumentaci a ani ve vyjádření nenaplnil úvahu, kterou má správní orgán provést a kterou má podložit nějakými skutečnostmi. Ve vyjádření ani nevyvrátil argumentaci uvedenou v žalobě. Žalobce akcentoval, že považuje za důležitou okolnost probíhajícího studia, žalovaný se ji však snažil bagatelizovat.

19. Žalovaný se z nařízeného jednání omluvil.

20. Dále bylo provedeno dokazování čtením listin. Z dopisu prof. Ing. Luďka Žůrka, Ph.D. vyplynulo, že žalobci vyjadřuje podporu a shrnuje průběh jeho doktorského studia. Z předložených palubních letenek vyplynulo, že žalobce a paní P. K. cestovali společně z Vídně do Akaby dne 19. 12. 2022. Ze Závěrečné zprávy o řešení interního grantového projektu č. AF–IGA2020–IP068 a dalších listin vyplynulo, že žalobce byl odpovědný řešitel v rámci grantů a byl aktivní v akademické činnosti.

21. Zástupce žalobce poukázal na to, že z listin vyplývá, že žalobce je hodnotným akademickým pracovníkem a soukromý život žalobce se naplňuje ve velké míře v akademické sféře.

22. Dále soud provedl dokazování fotografiemi, na nichž je žalobce a paní P. K.

23. V rámci dokazování – svědecké výpovědi vypovídala paní P. K. Uvedla, že s žalobcem jsou ve vztahu 2,5 roku, z toho asi 2 roky žijí ve společné domácnosti. Podílí se společně na výdajích na bydlení, jídla a všeho ostatního v domácnosti. Společně tráví volný čas. S žalobcem tráví volný čas i nezletilé děti paní K., které ji navštěvují. Dvakrát byli s žalobcem v J. navštívit jeho rodinu. Partnerský vztah plánují i do budoucna, případně i uzavření sňatku.

24. V rámci závěrečného návrhu zástupce žalobce uvedl, že žalobce trvá na svém návrhu. Žalovaný své rozhodnutí založil na libovůli, vybočil z limitů správního uvážení a nehodnotil dostatečně všechny aspekty, které měl s ohledem na přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života žalobce.

V. Posouzení věci krajským soudem

25. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

26. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

27. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

28. Přednostně se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je–li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což však v daném případě nenastalo.

29. Žalobcem byla namítána nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92, SJS 27/0, SP č. 27/1994, že: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej případně vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédnul i k námitkám strany druhé. Užité argumenty a úvahy správního orgánu nesmí vzbudit pochybnosti o jeho nezávislosti a odbornosti. Z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle.“ 30. Při výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je shrnuta např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 2 As 85/2011 – 170 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), kde je mj. uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že „(…) je–li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s.ř.s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

31. Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není–li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. zejména tehdy, jde–li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007 – 34, bylo vysloveno, že „(…) je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „(…) je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Také správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. Stejné závěry je třeba zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů.

32. Krajský soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný). Je pouze na žalovaném, aby námitky či důkazy vypořádal, logicky odůvodnil a argumentoval s uvedením skutkových a právních důvodů.

33. To se ve zde projednávaném případě stalo a soud proto nemůže přisvědčit žalobci ani v jednom z jeho odkazů na vady, které by vedly k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Zdejší soud má za to, že žalovaný zdůvodnil a srozumitelně uvedl, co jej vedlo k závěru napadeného rozhodnutí.

34. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak seznatelné, které otázky žalovaný považoval za rozhodné. Vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež v napadeném rozhodnutí vyslovil žalovaný, je zřetelná. Napadené rozhodnutí proto krajský soud považuje za přezkoumatelné. Ostatně sám žalobce s tímto rozhodnutím polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné, a skutečnost, že se závěry žalovaného žalobce nesouhlasí, nutně neznamená, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

35. Ve světle těchto skutečností považuje krajský soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za nepřípadnou. Přistoupil proto k posouzení podstaty projednávané věci.

36. Námitky žalobce dále směřovaly zejména proti tomu, že žalovaný nedostatečně poměřil přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života s veřejným zájmem na ochraně objektů chráněných trestním právem. Žalovaný se při zhodnocení trestného činu spáchaného žalobcem nedostatečně zabýval okolnostmi spáchaného trestného činu. Dále se žalovaný nedostatečně zabýval dobou, kterou žalobce strávil na území ČR a jeho vazbami na území ČR, včetně jeho partnerského vztahu s českou státní příslušnicí.

37. Podle § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se podává ministerstvu na úředním tiskopisu, na kterém se podává žádost o vydání tohoto povolení. Na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 7 a § 55 vztahují obdobně.

38. Podle § 35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dobu platnosti víza k pobytu nad 90 dnů a dobu pobytu na území na toto vízum nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§ 37).

39. Podle § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

40. Krajský soud z napadeného rozhodnutí zjistil, že žalovaný se v prvé řadě zabýval tím, zda žalobcem spáchaný trestný čin je úmyslným trestným činem. S hodnocením, které žalovaný provedl, se krajský soud ztotožňuje.

41. Ve věci je nesporné, že žalobce byl trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2022, sp. zn. 12 T 93/2022 – 37 uznán vinným z trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky, a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20 070 Kč a k trestu zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců.

42. Podle § 13 odst. 2 trestního zákoníku k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví–li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.

43. Podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti.

44. Z uvedeného vyplývá, že žalobcem spáchaný trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky je úmyslným trestným činem, neboť trestní zákoník nestanoví, že tento trestný čin lze spáchat z nedbalosti. Z uvedeného důvodu pak lze uzavřít, že trestný čin spáchaný žalobcem spadá pod ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a závěr žalovaného byl v tomto ohledu správný.

45. Co se týče dalších žalobcem uplatněných námitek ohledně okolností trestného činu a jeho závažnosti, uvádí k tomu soud, že ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nikterak nekonkretizuje, zda by měly být relevantní jakékoliv další okolnosti, které pachatele vedly ke spáchání trestného činu či závažnost trestného činu. Podstatné je pouze pravomocné odsouzení za úmyslný trestný čin. Pokud k tomu dojde, žalovaný nemá prostor pro žádné správní uvážení a je povinen rozhodnout o neprodloužení dlouhodobého pobytu, aniž by zkoumal okolnosti spáchání trestného činu (k tomu obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2023 č.j. 2 Azs 135/2023 – 33).

46. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2020 č. j. 7 Azs 192/2019 – 28 plyne, že ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců „správnímu orgánu nedává prostor pro vlastní úvahu o různých aspektech spáchaného úmyslného trestného činu“. Obdobně i v rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 – 47 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v případě aplikace § 37 odst. 1 písm. a) nehraje žádnou roli povaha ani typová či konkrétní závažnost úmyslného trestného činu (k tomu srov. i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2017, č. j. 10 Azs 249/2016 – 47, či ze dne 2013, č. j. 1 As 85/2013–51).

47. Byť tedy spáchaný trestný čin byl na samé hranici naplnění skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky a žalobci nebyl uložen trest odnětí svobody, ale „jen“ trest zákazu činnosti a peněžitý trest v dolní polovině sazby, nebyl žalovaný vůbec povinen tyto okolnosti přezkoumávat a brát v potaz. Stejně tak nebyl žalovaný povinen brát v potaz skutečnost, že od spáchání trestného činu uplynula doba více než 1 roku, když navíc v době vydání napadeného rozhodnutí žalobci uložený trest zákazu řízení motorových vozidel stále trval a nebyl zahlazen.

48. Co se týče posouzení přiměřenosti zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, uvádí soud následující.

49. Podle ustanovení § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví.

50. V případě žalobce se pak jedná o rozhodnutí o neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu aplikace ustanovení § 37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, u něhož zákon nestanoví povinnost správního orgánu posuzovat přiměřenost rozhodnutí. V těchto případech zákon obecně předpokládá, že spáchání trestného činu bude převažovat nad zájmem cizince na nenarušení jeho soukromého a rodinného života.

51. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu, která se zabývá vztahem čl. 8 Úmluvy a § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, je pak v důsledku aplikační přednosti Úmluvy nezbytné přiměřenost rozhodnutí posuzovat i tam, kde to zákon vylučuje, avšak pouze ke konkrétní námitce cizince (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2023, č. j. 2 Azs 135/2023 – 33).

52. Krajský soud ze správního spisu zjistil, že žalobce žádné konkrétní námitky ohledně nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života neuváděl, když jen obecně uvedl, že by v ČR rád zůstal s ohledem na své studium a s ohledem na to, že již 2 roky žije ve společné domácnosti s přítelkyní. Konkrétnější námitky přinesl až v podané žalobě, kdy však pouze doplnil, že s přítelkyní plánují společnou budoucnost, tráví spolu volný čas a řeší společně finance.

53. S ohledem na obecnost tvrzení žalobce v rámci správního řízení pak soud považuje odůvodnění žalovaného stran přiměřenosti dopadů rozhodnutí za dostačující. Žádné konkrétní zásadní okolnosti, které by vedly k závěru, že neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu by mělo zasáhnout do soukromého a rodinného života žalobce, žalobce ve správním řízení netvrdil ani neprokázal, ač měl možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí a požádal k tomu o lhůtu 30 dnů, kterou měl k dispozici.

54. Krajský soud rovněž konstatuje, že ani on neshledal napadené rozhodnutí nepřiměřeným, co se týče dopadu do soukromého a rodinného života žalobce. Krajský soud přitom nijak nezpochybňuje existenci partnerského vztahu žalobce či jeho vědeckou práci na univerzitě. Zásah do soukromého a rodinného života cizince by však musel být natolik intenzivní a závažný, aby odůvodňoval převážení veřejného zájmu ČR na tom, aby na jeho území dlouhodobě nepobývaly osoby odsouzené za úmyslný trestný čin. Napadené rozhodnutí do žalobcova partnerského vztahu zasahuje pouze potud, že budou s partnerkou odloučeni na nějakou dobu, dokud si žalobce znovu neupraví své pobytové oprávnění v ČR jiným způsobem. Žalobce netvrdil, že by jeho partnerka byla odkázána na jeho výživu či péči, měla zdravotní potíže, které by vyžadovaly péči druhé osoby apod. Byť si žalobce za dobu svého pobytu jistě vytvořil i jiné přátelské a kolegiální vztahy, ani tyto nejsou dostatečně silným argumentem pro to, aby převážily veřejný zájem na tom, aby v ČR neměly pobytové oprávnění osoby, které spáchaly úmyslný trestný čin. Žalobce rovněž netvrdil a ani to nevyplývá ze správního spisu, že by v případě opuštění ČR bylo jeho doktorské studium znemožněno, jedná se pouze o zdržení studia v řádu měsíců. Následně má zřejmě žalobce možnost ve studiu a vědecké práci pokračovat. Pokud tedy žalobce považuje zdržení jeho doktorského studia a vědecké práce za zásah do soukromého života, pak k takovému zásahu napadeným rozhodnutím skutečně dojde, nejde však o zásah, který by byl nepřiměřený ve vztahu ke spáchané trestné činnosti a dotčenému veřejnému zájmu. Je–li naplněn zákonný důvod pro neprodloužení pobytového oprávnění, přičemž zákonná úprava v případě § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nepodmiňuje neprodloužení pobytového oprávnění posouzením přiměřenosti, pak v takovém případě nemůže cizinec spoléhat na to, že mu bude pobyt prodloužen pouze na základě existence jakéhokoliv soukromého a rodinného života v ČR. Naopak by musel tvrdit a prokázat dostatečně konkrétní a závažné důvody, pro které by bylo možné konstatovat, že zásah do soukromého a rodinného života je natolik intenzivní, že převáží dotčený veřejný zájem. To se však v případě žalobce nestalo.

55. Dále žalobce namítal, že ho žalovaný nedostatečně poučil o jeho procesněprávních povinnostech a o tom, že je zatížen důkazním břemenem.

56. Krajský soud ze správního spisu zjistil, že žalobce byl řádně vyzván k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí, k němuž se dostavila jeho zmocněnkyně. Součástí podkladů byly i informace získané z trestního příkazu Městského soudu v Brně, č. j. 12 T 93/2022 – 37 ze dne 7. 7. 2022 a informace získané z opisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob. Z těchto listin muselo být žalobci, resp. jeho zmocněnkyni, zřejmé, že spáchaný trestný čin je žalovanému znám a že jej bude brát v úvahu při svém rozhodování. Žalobci byla následně dána lhůta 30 dnů pro vyjádření se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Žalobce tedy byl seznámen s tím, že trestní příkaz bude použit jako podklad rozhodnutí, ostatně se mj. ke spáchanému trestnému činu ve lhůtě vyjadřoval.

57. Jakákoliv další povinnost poučovat účastníka řízení nad rámec poučení o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a možnosti vyjádřit se k nim však ze zákona neplyne. Je lichá i argumentace žalobce, že je nutno v cizineckých věcech přistupovat k účastníkům řízení s ohledem na specifika spojená s jazykovou bariérou, když byl žalobce ve správním řízení zastoupen zmocněnkyní, která se žalovaným komunikovala v českém jazyce.

58. Současně soud připomíná, že v případě řízení o žádosti leží břemeno tvrzení i břemeno důkazní na cizinci, který musí nepřiměřenost zásahu konkrétně tvrdit a doložit. Lze např. odkázat na rozsudek ze dne 19. 8. 2020, čj. 2 Azs 241/2020 – 29, kde Nejvyšší správní soud konstatoval, že „(…) břemeno tvrzení tíží primárně žadatele o konkrétní pobytové oprávnění – je to totiž sám žadatel, kdo disponuje relevantními informacemi ze svého soukromého a rodinného života a kdo nejlépe může vylíčit specifika svého soukromého a rodinného života do té míry, aby mohla být položena „na misku vah“ proti veřejným zájmům, které případně naopak brání udělení pobytového oprávnění. Jde o informace z jeho vlastní soukromé až intimní sféry (pokud by šlo například o informace týkající se zdravotního stavu žadatele a příslušníků jeho rodiny), jejichž sdělení závisí výlučně na vůli žadatele. Jinak řečeno, je to primárně žadatel, kdo má povinnost správnímu orgánu uvést informace ze svého soukromého a rodinného života, o nichž se domnívá, že jsou pro posouzení věci relevantní a byly by případně způsobilé převážit nad jinými zájmy a hledisky. Teprve v případě, že by měl správní orgán o těchto informacích pochybnosti, nebo by nastala potřeba jejich doplnění, lze vyžadovat odpovídající procesní aktivitu po správním orgánu“. Bylo tedy zejména na žalobci, aby žalovanému tvrdil a doložil, z jakého důvodu považuje zásah do svého soukromého a rodinného života za nepřiměřený. Z obecných sdělení a za absence důkazů však žalovaný nemohl nepřiměřenost zásahu vyvodit, a tudíž ani odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně zásahu do soukromého a rodinného života nemohlo být podrobnější. Žalovaný nebyl povinen zajišťovat důkazy vztahující se k soukromému a rodinnému životu žalobce, naopak žalobce sám měl vyvinout procesní aktivitu a potřebné důkazy předložit.

VI. Závěr a náklady řízení

59. Optikou shora učiněného náhledu je proto zřejmé, že postup žalovaného nevybočil z rámce zákonem stanovených právních hledisek, v odůvodnění rozhodnutí jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z uvedených důkazů. Skutkový stav věci byl zjištěn v souladu s ustanovením § 3 správního řádu. Soud neshledal ve správním řízení žádná procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.

60. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

61. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.

62. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku.

Poučení

I. Vymezení věci II. Žaloba III. Vyjádření žalovaného IV. Průběh ústního jednání V. Posouzení věci krajským soudem VI. Závěr a náklady řízení