32 A 2/2020–35

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: B., spol.s r.o., se sídlem X zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Londýnská 674/55, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí ze dne 6. 11. 2019, č. j. JMK 158296/2019, sp. zn. S–JMK 131670/2019/OD/Kš, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2019, č. j. JMK 158296/2019, sp. zn. S–JMK 131670/2019/OD/Kš, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 15 342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Josefa Skácela, advokáta se sídlem Londýnská 674/55, 120 00 Praha 2.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Pohořelice, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 30. 8. 2019, č. j. MUPO–44363/2019/RA/SIF, sp. zn. SZ MUPO 8134/2018 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „silniční zákon“), kterého se dopustil jako provozovatel osobního motorového vozidla tovární značky BMW, obchodní označení X, barva bílá, registrační značky X tím, že v rozporu s ustanovením § 10 odst. 3 silničního zákona nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, neboť dne 10. 8. 2018 v 18:12 hod., na komunikaci II/395 před domem č. p. 290 na ul. Vídeňská v obci Pohořelice, ve směru do centra, kde je nejvyšší dovolená rychlost stanovená obecnou úpravo provozu na pozemních komunikacích na 50 km/h, nezjištěný řidič řídil výše uvedené vozidlo a jel rychlostí nejméně 63 km/h, tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o nejméně 13 km/h. Tímto jednáním nezjištěný řidič porušil ustanovení § 18 odst. 4 silničního zákona a dopustil se jednání majícího znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 téhož zákona. Překročení rychlosti bylo zjištěno silničním radarovým rychloměrem RAMER 10 T – automatizovaným systémem používaným bez obsluhy, výrobní číslo 16/0315. Svým nedbalostním jednáním se provozovatel vozidla dopustil přestupku podle ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona.

3. Za spáchání přestupku byla žalobci v souladu s ustanovením § 35 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění účinném do 31. 1. 2022 (dále též „zákon o odpovědnosti za přestupky“), a podle ustanovení § 125f odst. 3 silničního zákona a podle ustanovení § 125c odst. 5 písm. g) silničního zákona uložena pokuta ve výši 1 500 Kč. Současně byla žalobci podle ustanovení § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a v souladu s ustanovením § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb. uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč.

II. Žaloba

4. Žalobce namítal, že správní orgán I. stupně se neměl spokojit s tím, že označený řidič vozidla nereagoval na výzvu k podání vysvětlení. Žalobce splnil svoji povinnost, když ztotožnil řidiče předmětného vozidla, jímž měl být J. A. starší, a prokázal přitom právní vztah mezi žalobcem a ztotožněným řidičem. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je přitom zřejmé, že J. A. starší reagoval na výzvu správního orgánu I. stupně písemně, že vozidlo nikdy neužíval a jako řidiče uvedl svého syna, J. A. mladšího. J. A. starší pak telefonicky uvedl, že vozidlo si zapůjčil jeho syn a připustil, že vozidlo mohl řídit i někdo jiný. J. A. mladší pak na výzvu správního orgánu I. stupně nereagoval, ač byl náležitě poučen a písemnost prokazatelně převzal. Správní orgán I. stupně tedy měl k dispozici údaj o pravděpodobném řidiči a měl J. A. mladšího předvolat.

5. Žalobce rovněž splnil svoji povinnost podle ustanovení § 10 silničního zákona. S J. A. starším měl žalobce v rozhodnou dobu uzavřenou smlouvu o nájmu dopravního prostředku, a to na dobu určitou od 1. 6. 2018 do 31. 8. 2018. Ve smlouvě je uvedeno, že osoba oprávněná užívat dopravní prostředek je J. A. starší. Tím žalobce smluvně zajistil, že řidičem vozidla směl být v rozhodné době J. A. starší, a zajistil, aby byly při užití vozidla na pozemní komunikaci dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích.

6. Podle žalobce správní orgány rezignovaly na plnění svých zákonných povinností, a to zejména nevyužitím zákonných prostředků k prokázání přestupku jeho pachateli. Rovněž rezignovaly na další šetření, ačkoliv žalobcem označený řidič, J. A. starší, s ním komunikoval a označil jako řidiče osobu mu blízkou, J. A. mladšího. Nelze přitom přenášet odpovědnost za nesprávné a neúplné plnění zákonných povinností správního orgánu na provozovatele motorového vozidla.

7. Nakonec žalobce uvedl, že svěřil vozidlo k užívání J. A. staršímu s tím, že nikdo jiný nebyl oprávněn vozidlo řídit. Jestliže v rozhodné době řídil vozidlo někdo jiný, ve světle § 125f odst. 6 silničního zákona, bylo vozidlo odcizeno.

8. Z uvedeného důvodu žalobce navrhl, aby krajský soud zrušil napadené i prvostupňové rozhodnutí pro nezákonnost a věcnou nesprávnost.

III. Vyjádření žalovaného

9. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil, napadené rozhodnutí považoval za správné a odůvodněné, přičemž žalovaný i správní orgán I. stupně při svém rozhodování postupovali v souladu s platnou právní úpravou.

10. Žalovaný konstatoval, že pokud správní orgán kromě tvrzení provozovatele vozidla nedisponuje žádným relevantním důkazem, že řidičem byla skutečně označená osoba a neexistují tedy skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti konkrétní osobě, pak postupoval správně, když řízení přestupku nezahájil, ale věc odložil. Jestliže provozovatel vozidla sdělí údaje o totožnosti údajného řidiče vozidla, nemůže správní orgán tuto osobu bez dalšího považovat za řidiče vozidla a automaticky s ní zahájit řízení o přestupku řidiče vozidla. Správní orgán I. stupně nad rámec svých povinností zaslal výzvu k podání vysvětlení osobě sdělené údajným řidičem, z důvodu řetězení osob.

11. Poskytuje–li žalobce vozidlo komerčně třetím osobám, pak soukromoprávní vztah mezi autopůjčovnou a třetí osobou nemůže vyvinit provozovatele vozidla z přestupku provozovatele vozidla a soukromoprávní ujednání nemůže provozovatele vozidla zbavit veřejnoprávní odpovědnosti.

12. Žalovaný na závěr uvedl, že žaloba není důvodná. Napadené rozhodnutí vychází ze spolehlivě a přesně zjištěného stavu věci, k jeho vydání byly shromážděny dostatečné podklady, zjištěný skutkový stav byl správně právně posouzen a v řízení před správním orgánem nedošlo k porušení práv žalobce. Proto žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Replika žalobce

13. Předně žalobce uvedl, že pokud jde o dopravní přestupky podle ustanovení § 125f odst. 2 silničního zákona, skutečným účelem současné právní úpravy není prevence ani potrestání viníka přestupku, ale faktické zajištění finančního zdroje v podobě vymáhaných pokut na provozovatelích vozidel. Přitom postačí, když skutečný pachatel dopravního přestupku zapře skutečnost.

14. Není ani pravdou, že by žalovaný, resp. správní orgán I. stupně nedisponoval žádným relevantním důkazem, že řidičem byla skutečně označená osoba. Správní orgán I. stupně disponoval sdělením žalobce, obsahujícím konkrétní údaje o řidiči vozidla podle § 125h odst. 6 silničního zákona a disponoval i smlouvou o nájmu předmětného vozidla. J. A. starší, který byl podle nájemní smlouvy jediným oprávněným řidičem, sdělil, že vozidlo neřídil. Tvrzení řidiče, označeného provozovatelem vozidla v souladu se zákonem, navíc podezřelého ze spáchání přestupku, pak mělo větší váhu než sdělení provozovatele, protože jemu je stanovena objektivní odpovědnost. Na základě jednání další označené osoby, J. A. mladšího, který na výzvu správního orgánu I. stupně nereagoval, pak správní orgán na další šetření rezignoval. Přitom i další skutečnosti jako místo spáchání přestupku v porovnání s bydlištěm J. A. a sídlem žalobce odůvodňují další šetření správního orgánu.

15. V předmětné věci se podle žalobce stalo to, že žalobce coby provozovatel vozidla učinil pro zajištění plnění povinností podle § 10 odst. 3 silničního vše, co učinit mohl. Správní orgán však nevyužil svých pravomocí a nesplnil své povinnosti.

16. Na závěr žalobce uvedl, že pokud v době a na místě spáchání přestupku řídil vozidlo někdo jiný, než J. A. starší, který jediný mohl vozidlo na základě uzavřené smlouvy užívat, bylo vozidlo odcizeno. Tato skutečnost je prokázána nájemní smlouvou mezi žalobcem a J. A. starším, a jeho sdělením, že v rozhodné době vozidlo neřídil (pokud bylo vzato jako důvěryhodné, jinak by s ním muselo být zahájeno přestupkové řízení pro podezření ze spáchání přestupku). Žalobce přitom o odcizení vozidla nevěděl, jinak by je nahlásil orgánům činným v trestním řízení.

V. Posouzení věci krajským soudem

17. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

18. Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

19. Soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení ústního jednání.

20. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

21. Zdejší soud konstatuje, že v zásadě jedinou specifikovanou žalobní námitkou je otázka, zda byly v dané věci splněny podmínky pro projednání přestupku s žalobcem jako provozovatelem vozidla a zda správní orgán I. stupně postupoval správně, když přistoupil k odložení přestupkové věci řidiče vozidla. Ve věci přitom není sporné, že došlo k jednání mající znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona, které bylo spácháno při jízdě v předmětném vozidle.

22. Podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se provozovatel vozidla dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

23. Podle ustanovení § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností přestupek podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, jehož znaky porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.

24. Podle ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud a) jsou splněny podmínky podle § 125f odst. 2, b) totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku a c) porušení je možné projednat uložením pokuty příkazem na místě. Podle odst. 5 citovaného ustanovení platí, že je–li určená částka uhrazena nejpozději v den splatnosti, obecní úřad obce s rozšířenou působností věc odloží. V opačném případě obecní úřad s rozšířenou působností pokračuje v šetření přestupku. O tomto postupu poučí obecní úřad obce s rozšířenou působností provozovatele vozidla ve výzvě podle odstavce 1. Podle odstavce 6 citovaného ustanovení platí, že neuhradí–li provozovatel vozidla určenou částku, může obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, který jej vyzval k uhrazení určené částky, písemně sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Toto sdělení se považuje za podání vysvětlení. O tomto postupu poučí obecní úřad obce s rozšířenou působností provozovatele vozidla ve výzvě podle odstavce 1.

25. Se shora uvedené právní úpravy je zřejmé, že k zahájení řízení o přestupku provozovatele vozidla lze přistoupit až ve chvíli, kdy správní orgán učiní veškeré nezbytné kroky vedoucí ke zjištění pachatele přestupku. Přestupek provozovatele vozidla je tedy nutno vnímat subsidiárně k přestupku řidiče vozidla, přičemž odpovědnost provozovatele vozidla za přestupek je objektivní a pouze za výslovně vymezené přestupky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 – 45).

26. V nyní posuzovaném případě správní orgán I. stupně obdržel od Městské policie Pohořelice oznámení podezření ze spáchání přestupku ze dne 13. 8. 2018. Správní orgán I. stupně následně vyzval žalobce jako provozovatele vozidla, jehož řidič spáchal přestupek, k zaplacení určené částky ve výši 500 Kč ve lhůtě 15 dnů podle ustanovení § 125h odst. 1 silničního zákona, kterou žalobce neuhradil. Zároveň žalobce poučil o tom, že ve stanovené lhůtě může písemně sdělit údaje o totožnosti řidiče, který vozidlo v době spáchání přestupku řídil. Žalobce na výzvu reagoval sdělením, že v době spáchání přestupku uvedené vozidlo řídil J. A. , IČO: X, bytem X. Správní orgán I. stupně vyzval označeného J. A. jako řidiče motorového vozidla k podání písemného vysvětlení ve věci podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona ve lhůtě 5 pracovních dnů. J. A. , narozený 6. 4. 1951 (dále též „J. A. starší“), ve stanovené lhůtě označil jako řidiče předmětného vozidla J. A. , narozeného X, bytem X (dále též „J. A. mladší“) a uvedl, že vozidlo nikdy neužíval a v době spáchání přestupku jej neřídil. Následně byl J. A. starší telefonicky kontaktován správním orgánem I. stupně, během něhož sdělil, že vozidlo nikdy neužíval, tedy jej v době spáchání přestupku neprovozoval, vozidlo si zapůjčil jeho syn na IČO: X a není vyloučeno, že v době spáchání přestupku vozidlo řídil, přičemž vozidlo však mohl řídit i někdo jiný. Správní orgán I. stupně proto vyzval J. A. mladšího jako označeného řidiče motorového vozidla k podání písemného vysvětlení ve věci podezření ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona ve lhůtě 5 pracovních dnů; výzvu si převzal a byla mu doručena dne 24. 5. 2019. Na výzvu J. A. mladší nikterak nereagoval. Správní orgán I. stupně následně usnesením ze dne 17. 6. 2019 odložil věc podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. k) zákona o odpovědnosti za přestupky. Příkazem ze dne 17. 6. 2019 pak správní orgán I. stupně zahájil řízení s žalobcem jako provozovatelem vozidla. J. A. mladšímu uložil správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 17. 6. 2019 pořádkovou pokutu ve výši 1 000 Kč, kterou J. A. mladší následně uhradil.

27. Předně krajský soud uvádí, že je primárně povinností správního orgánu I. stupně prověřit osoby označené za potenciální řidiče, pokud jsou provozovatelem vozidla dostatečně identifikovány, a za tímto účelem využít veškeré možnosti, které se mu nabízí. V nyní posuzovaném případě přitom nenastala situace, za níž by nebylo možné identifikovat žádného potenciálního řidiče vozidla. Žalobce jako provozovatel vozidla označil jako řidiče J. A. staršího, se kterým v rámci své podnikatelské činnosti uzavřel smlouvu o nájmu vozidla a který byl podle této smlouvy jediným oprávněným řidičem. J. A. starší na výzvu správního orgánu I. stupně označil jako řidiče J. A. mladšího (i když následně při telefonickém hovoru připustil, že vozidlo mohl řídit i někdo jiný). J. A. mladší byl dostatečně identifikován a byl kontaktní, neboť se dařilo doručovat mu písemnosti na adresu jeho bydliště, některé z písemností přitom i osobně přebral, jak vyplývá z doručenek. Pouhá skutečnost, že nikterak nereagoval na doručenou výzvu k podání vysvětlení však automaticky neznamená, že je dotyčná osoba nekontaktní, navíc v situaci, kdy mu výzva byla prokazatelně doručena. Ze správního spisu přitom vyplývá, že správní orgán I. stupně na základě podkladů ve správním spisu vyhodnotil, že J. A. starší vozidlo neřídil a že existuje pravděpodobnost, že vozidlo řídil J. A. mladší, popř. měl povědomost o osobě, která vozidlo řídila v době spáchání přestupku.

28. Ohledně problematiky rozsahu kroků, které by měly správní orgány učinit k identifikaci řidiče vozidla, pak krajský soud poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, podle něhož by bylo „proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají–li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou–li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. (…) pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, (…) je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ 29. V nyní posuzovaném případě podle názoru krajského soudu však nejde vůči správnímu orgánu I. stupně o požadavek učinění rozsáhlých kroků bez potřebných indicií, neboť správní orgán I. stupně indicie pro zjištění pachatele přestupku měl a nedostal se do stadia, kdy již nebylo možné pokusit se nalézt skutečného pachatele přestupku, popř. by takové kroky byly pro správní orgán I. stupně nadměrně zatěžující. Správní orgán I. stupně v dané situaci ještě mohl učinit další kroky, které mohly vést ke zjištění skutečného řidiče vozidla. Jak je uvedeno výše, označený rozsudek Nejvyššího správního soudu totiž spíše cílí na situace, kdy osoby označené jako řidiče nelze vůbec dohledat či se jim vůbec nedaří doručovat a jsou nekontaktní (např. i z důvodu, že jde o smyšlené osoby), popř. na situace, kdy je jako řidič označena osoba, která odepře podání vysvětlení z důvodu, že by jím vystavil postihu osobu blízkou. Nic z toho však nyní nenastalo.

30. Správní orgán I. stupně sice učinil kroky ke zjištění skutečného pachatele přestupku, ve svém výsledku však šlo o kroky formální, neboť správní orgán I. stupně měl reálnou možnost osobu přestupce zjistit, pokusil se o to však pouze prostřednictvím jedné výzvy k podání vysvětlení, zaslané J. A. mladšímu. Následné uložení pořádkové pokuty na věc již nemohlo mít vliv, neboť pořádkovou pokutu správní orgán I. stupně uložil až ve chvíli, když již rozhodl o odložení věci a přistoupil k zahájení řízení s žalobcem, kdy vydal rozhodnutí ve formě příkazu. J. A. mladší totiž nebyl nekontaktní, neboť se mu dařilo písemnosti bez problému doručovat, ale pouze správnímu orgánu I. stupně neposkytl na výzvu součinnost. Správnímu orgánu I. stupně tak nebránilo jej poté, co J. A. mladší nereagoval na výzvu k podání vysvětlení, k podání vysvětlení např. předvolat. Takový postup by přitom byl zcela v souladu s ustanovením § 137 správního řádu a celkově s účelem přestupkového řízení.

31. Krajský soud přitom nezpochybňuje, že kontaktování dalšího označeného potenciálního řidiče může být v některých případech nad rámec povinností správního orgánu, zejména v situacích, kdy jde o jednoznačné obstrukční jednání, jak uvádí např. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 3. 2020, č. j. 9 As 311/2018 – 27, podle nějž je „především třeba velmi důsledně odlišovat případy, které prokazatelně naplňují znaky obstrukčního jednání ze strany provozovatele vozidla, resp. jeho opakovaně takto jednajících zástupců (…), od případů, v nichž ke zneužití práva zjevně nedochází. Jak konstatoval NSS v rozsudku ze dne 3. 5. 2017, č. j. 3 As 61/2016 – 44, je třeba „rozlišovat mezi skutečným splněním povinnosti označit řidiče vozidla, jímž byl spáchán přestupek, a obstrukčními postupy, které jako akt zneužití práva nelze aprobovat a jež (po ověření a zdůvodnění, že jde právě o takový případ) překážku pro uložení správního deliktu provozovateli vozidla podle § 125f zákona o silničním provozu nevytvářejí.“ V případě nejrůznějších obstrukčních praktik je tedy skutečně namístě nečinit takové procesní úkony, které se s ohledem na povahu sdělených informací, dřívější poznatky z úřední činnosti či jednání samotných provozovatelů vozidel jeví jako zcela neefektivní, bezúčelné či nehospodárné.“ Jak tedy uvádí Nejvyšší správní soud, jednotlivé případy je nutno posuzovat individuálně. Pokud v dané situaci stále existují indicie ohledně možného řidiče vozidla a je v určitém ohledu pravděpodobné, že by tato osoba skutečně řidičem být mohla, popř. by mohla mít povědomost o osobě, která mohla vozidlo řídit, pak správní orgán není zproštěn povinnosti tuto osobu efektivně kontaktovat. V nyní posuzované situaci pak jednání J. A. staršího nevykazuje znaky obstrukčního jednání, kterým by se snažil vyhnout odpovědnosti za přestupek, stejně tak ale nelze za jednoznačně obstrukční zhodnotit ani jednání J. A. mladšího, když mu správní orgán I. stupně zaslal pouze jednu výzvu k podání vysvětlení, ač mohl vůči němu využít i jiných procesních nástrojů.

32. Nelze se odvolávat ani na nepřípustné řetězení osob, neboť označení další osoby potenciálního řidiče vozidla J. A. starším nenese znaky obstrukčního jednání, které by mělo za cíl vyhnout se postihu za přestupek, jak soud již uvedl. J. A. starší označil konkrétní osobu, svého syna, a uvedl i jeho adresu, na které byl J. A. mladší kontaktní. Nadto je zřejmé, že poštu skutečně přebíral, neboť na výzvu správního orgánu I. stupně uhradil i uloženou pořádkovou pokutu. Není přitom nijak nepravděpodobné, že nebyly dodrženy podmínky nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a J. A. starším a že předmětné vozidlo mohl řídit syn J. A. staršího, popř. jiná osoba s ním spřízněná, i když podle smlouvy jediným oprávněným řidičem měl být J. A. starší. Pokud řídila předmětné vozidlo jiná osoba, je rovněž pravděpodobné, že označený řidič J. A. mladší mohl mít o této osobě údaje její totožnosti, které se mohl správní orgán I. stupně snažit zjistit i dalším postupem, než jednou výzvou k podání vysvětlení zaslanou J. A. mladšímu.

33. Pochybení správního orgánu I. stupně tak krajský soud spatřuje v tom, že řízení o přestupku provozovatele vozidla nemělo být zahájeno, resp. bylo zahájeno předčasně, neboť nebyly splněny podmínky vymezené v ustanovení § 125f odst. 5 písm. a) silničního zákona. Správní orgán I. stupně neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a přestupek odložil, ačkoli nebyl naplněn zákonný požadavek absence zjištění skutečností odůvodňujících zahájení řízení proti určité osobě. Řízení o přestupku žalobce je tedy zatíženo vadou spočívající v tom, že magistrát podle § 76 odst. 1 písm. k) zákona o odpovědnosti za přestupky odložil přestupek s tím, že do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, ačkoli pro tento procesní postup nebyly splněny podmínky, neboť žalobce jako provozovatel motorového vozidla označil řidiče předmětného vozidla, který měl dopravní přestupek spáchat. Krajský soud uzavírá, že v dané věci nelze hovořit o nepodstatné vadě řízení, která by neměla vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů.

VI. Závěr a náklady řízení

34. Optikou shora učiněného náhledu je proto zřejmé, že soudu nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit podle ustanovení § 78 odst. 1 s.ř.s. a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení, ve kterém bude správní orgán vázán právním názorem zdejšího soudu podle ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s. Během dalšího řízení bude na správních orgánech, aby řádným způsobem postupovaly před zahájením řízení o přestupku žalobce jako provozovatele vozidla, případně doplnily potřebné úkony, a ve věci nově rozhodly o tom, zda může dojít k odložení věci a zahájení řízení s provozovatelem vozidla, popř. zda mohou zahájit řízení se zjištěným řidičem vozidla jako pachatelem přestupku.

35. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a přísluší mu proto právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem, které důvodně vynaložil proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl (neboť napadené rozhodnutí bylo zrušeno).

36. Za účelně vynaložené náklady vzal krajský soud mimosmluvní odměnu zástupce žalobce za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby a sepis vyjádření ve věci samé) po 3 100 Kč podle ustanovení § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) a ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném v rozhodné době). Za úkony právní služby to činí celkem 9 300 Kč, k čemuž je nutné připočíst hotové výdaje po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, což činí dohromady částku ve výši 10 200 Kč. Tato částka se dále zvyšuje o DPH 21 % (ve výši 2 142 Kč), neboť právní zástupce žalobce doložil, že je plátcem této daně. Úspěšnému žalobci přísluší rovněž právo na náhradu nákladů řízení spočívající v náhradě nákladů za zaplacený soudní poplatek. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že žalobci vznikly náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobci částku ve výši celkem 15 342 Kč, a to k rukám zástupce žalobce ve stanovené lhůtě.

37. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku.