32 A 25/2017 - 43

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: R. J., nar. ………………. bytem ………………… zast. Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 15, Praha proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 5/3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí ze dne 29. 3. 2017, č. j. JMK 48983/2017, sp. zn. S-JMK 157155/2016/OD/Fö takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2017, č. j. JMK 48983/2017, sp. zn. S-JMK 157155/2016/OD/Fö, se zrušuje pro vady řízení a věc se vracížalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.228,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, Mgr. Václava Voříška, advokáta se sídlem Černého 517/13, 182 00 Praha 8.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice, odboru dopravy (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 29. 8. 2016, č. j. OD/15456/2015/KI (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění o odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojištění“), a to v souvislosti s porušením ustanovení § 17 odst. 1 zákona o pojištění.

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z přestupku podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. b) zákona o pojištění, spáchaného nejméně z nedbalosti, kterého se dopustil porušením ustanovení § 17 odst. 1 zákona o pojištění tím, že dne 19. 8. 2015 v 09:52 hod řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. ………., reg. zn. …………., v obci Těšany, kdy byl za touto obcí zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, během které bylo zjištěno, že při řízení neměl u sebe zelenou kartu nebo doklad o hraničním pojištění, který byl povinen na požádání předložit příslušníku Policie ČR.

3. Za spáchání přestupku byla žalobci v souladu s ustanovením § 16 odst. 2 zákona o pojištění v souladu s ustanovením § 11 a § 12 zákona č. 200/1990 Sb., přestupkového zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), uložena pokuta ve výši 2 000,- Kč. Současně byla žalobci podle ustanovení § 79 odst. 1 zákona o přestupcích a vyhlášky č. 231/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1.000,- Kč.

4. Řízení o přestupku žalobce podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“), bylo poté prvostupňovým rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona zastaveno.

II. Žaloba

5. V žalobě ze dne 31. 5. 2017, doručené krajskému soudu téhož dne, žalobce předně namítal, že výrok prvostupňového rozhodnutí není v souladu s požadavky judikatury, když z relevantních ustanovení zákona o pojištění vyplývá, že vytýkaného přestupku se lze dopustit tím, že řidič vozidla na výzvu Policie ČR nepředloží zelenou kartu. Ve výroku rozhodnutí by poté měly být uvedeny takové skutečnosti, ze kterých vyplývá, že obviněný byl řidičem vozidla, a současně přes výzvu policisty nepředložil zelenou kartu. Z výroku prvostupňového rozhodnutí však nelze dovodit, že by se žalobce dopustil vytýkaného jednání, když mu je kladeno za vinu, že u sebe neměl zelenou kartu. To je sice v rozporu s ustanovením § 17 odst. 1 zákona o pojištění, nicméně z hlediska naplnění skutkové podstaty přestupku je to irelevantní.

6. Správní orgán I. stupně poté ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že by žalobce byl povinen na požádání příslušníka Policie ČR nepředložit. Dle názoru žalobce je takový výrok nezákonný, neboť je řidič vozidla naopak na výzvu Policie ČR povinen zelenou kartu předložit.

7. Správní orgán I. stupně přitom neuvedl, že by byl žalobce policistou vyzván k předložení zelené karty, a že by této výzvě nevyhověl. Z výroku tak není možné dovodit naplnění dané skutkové podstaty.

8. Výrok prvostupňového rozhodnutí je taktéž v rozporu s jeho odůvodněním, neboť ačkoli je ve výroku uvedeno, že žalobce neměl zelenou kartu u sebe, v odůvodnění správní orgán I. stupně uvedl, že dále nezkoumal, zdali měl zmíněný doklad při sobě a nemohl jej např. najít. Pokud přitom správní orgán I. stupně v případě závěru, že žalobce neměl zelenou kartu u sebe, vyšel z výpovědi zasahujícího policisty J., porušil tím nepřípustnost reprodukované výpovědi.

9. Z výroku prvostupňového rozhodnutí dále není patrná konkrétní forma zavinění. Údaj, že žalobce přestupek spáchal nejméně z nedbalosti, nelze považovat za určitý.

10. Žalobce dále namítl, že dosud nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti, kterou podal proti oprávněné úřední osobě správního orgánu I. stupně, panu Mgr. I. K., kterou učinil v rámci doplnění odvolání ze dne 7. 12. 2015. Přesto Mgr. K. po zrušení prvního rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalovaným ve věci dále rozhodoval a vydal nové prvostupňové rozhodnutí. Dle názoru žalobce nemohlo být pochyb, proti komu byla námitka podávána, neboť v dané věci byla pouze jedna oprávněná úřední osoba, nadto se žalobce spletl pouze v genderové verzi stejného křestního jména, příjmení i titul odpovídaly skutečnosti. Pokud správnímu orgánu I. stupně nebylo zřejmé, proti komu je námitka podjatosti směřována, bylo jeho povinností žalobce vyzvat k upřesnění svého podání.

11. Již v odvolání žalobce namítal, že je prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť správní orgán I. stupně nepolemizoval s námitkami žalobce proti věrohodnosti svědka, zasahujícího policisty J.. Žalovaný nikterak neodpověděl na námitku žalobce, jak je možné, že svědek J. zjevně reagoval na jeho argumentaci, která mu mohla být zpřístupněna pouze oprávněnou úřední osobou. Proto žalobce považoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť žalovaný tuto stěžejní námitku nereflektoval.

12. Žalobce rovněž odvoláním brojil proti tomu, že mu byla neoprávněně uložena pokuta o 500,- Kč vyšší, než činí spodní hranice, když správní orgán I. stupně neshledal jedinou přitěžující okolnost. Za takových okolností není správní orgán oprávněn uložit pokutu vyšší, než činí spodní hranice sankční sazby. Správní orgán I. stupně přitom přehledně nezhodnotil všechna zákonná kritéria, ačkoliv byl k tomu zavázán prvním rozhodnutím žalovaného. Ze strany správního orgánu I. stupně nebyly řádně odůvodněny úvahy při výměře pokuty. Žalobce nepovažoval za přezkoumatelné sdělení vypořádání jeho námitek žalovaným.

13. Na základě výše uvedeného proto žalobce závěrem navrhl, aby krajský soud napadené, jakož i prvostupňové, rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

14. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 18. 8. 2017 nesouhlasil s podanou žalobou, neboť měl za to, že napadené rozhodnutí je správné a odůvodněné. Žalovaný i správní orgán I. stupně postupovali při svém rozhodování zcela v souladu s platnou právní úpravou.

15. Žalovaný měl za to, že výrok prvostupňového rozhodnutí je dostatečně určitý. Správní orgán I. stupně sice ve výroku při popisu skutku pravděpodobně v důsledku chyby v psaní uvedl „nepředložit“ místo „předložit“, nicméně tato vada sama o sobě není takového rázu, aby odůvodňovala zrušení rozhodnutí. Forma zavinění je dle žalovaného z výroku prvostupňového rozhodnutí patrná.

16. K námitce podjatosti žalovaný konstatoval, že o této správní orgán I. stupně nejspíše nerozhodl z důvodu, že Mgr. I. K. není oprávněnou úřední osobou v daném řízení, tudíž k takové námitce nebylo přihlédnuto. V daném případě se tedy nejedná o vadu řízení, neboť uváděná osoba vůbec v organizační struktuře správního orgánu I. stupně nefiguruje. Předpokladem námitky podjatosti dle žalovaného je, že ten, kdo podjatost namítá, ví vůči komu a z jakých důvodů ji namítá. Námitku podjatosti formulovanou bez konkrétních důvodů a bez uvedení konkrétní osoby lze považovat za obstrukční taktiku mající za účel zmaření výsledku řízení. Námitka podjatosti vznesená v nejrůznějších fázích řízení je přitom obvyklou procesní taktikou zmocněnce, jenž žalobce ve správním řízení zastupoval. Meritum řešené námitky podjatosti přitom dle žalovaného nespočívalo v předpokladech uvedených v ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), nýbrž byl v jejím rámci napadán procesní postup vedení samotného správního řízení. Je přitom zcela logické, že pokud existuje v řízení pochybnost, bude se ji snažit správní orgán prostředky, které mu dává zákonný předpis, odstranit, neboť v opačném případě pokud by bylo rozhodnuto o vině, došlo by k porušení zásady in dubio pro reo. Pokud tedy správní orgán v průběhu řízení provede dokazování, kterým se snaží odstranit pochybnosti a rozpory namítané samotným účastníkem, ke kterým se svědek v rámci svědecké výpovědi vysloví, nelze tento postup považovat za projev podjatosti správního orgánů vůči účastníkovi řízení. V jednání zmocněnce žalobce stran vznesené námitky podjatosti přitom žalovaný spatřoval zneužití práva, které nepožívá právní ochrany.

17. Žalovaný měl dále za to, že se s věrohodností svědka, zasahujícího policisty J., dostatečně vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které odkázal.

18. Zdůvodnění uložené sankce v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí považoval žalovaný za dostatečné a s tímto se zcela ztotožnil. Úvahu žalobce, že mu měla být uložena pokuta na samé spodní hranici zákonné sazby, označil žalovaný za nedůvodnou.

19. Žalovaný proto navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu

20. Ve správním spise se nachází mj. postoupení oznámení přestupku, zpracované Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraje, územním odborem Brno – venkov, dopravním inspektorátem (dále jen „PČR“), ze dne 26. 8. 2015, č. j. KRPB-201484-5/PŘ- 2015-060306, oznámení přestupku sepsané na místě dne 19. 8. 2015 hlídkou PČR, č. j. KRPB-201484/PŘ-2015-060306, úřední záznam ze dne 19. 8. 2015, č. j. KRPB- 201484/PŘ-2015-060306, záznam o přestupku ze dne 19. 8. 2015 s číslem snímku z měřiče č. 894, na němž je zachyceno zařízením s výrobním číslem ….. motorové vozidlo značky ………….. s registrační značkou ………. s naměřenou rychlostí 71 km/h, ověřovací list č. 8012-OL-70383-14 ze dne 4. 12. 2014 vydaný Českým metrologickým institutem, z něhož vyplývá, že silniční laserový rychloměr LTI 20/20 TruCAM s výrobním číslem TC003677 byl ověřen a lze jej používat k měření rychlosti za dodržování Návodu k obsluze s platností do 3. 12. 2015, detail pojistné smlouvy vozidla ………. s registrační značkou …., vedené u České kanceláře pojistitelů, ze které vyplývá, že předmětnému vozidlu ke dni 19. 8. 2015 svědčilo řádné pojištění dle vystavené zelené karty, potvrzení ze dne 9. 1. 2015 o proškolení zasahujícího policisty, prap. M. J., o obsluze laserového měřiče rychlosti LTI 20/20 TruCAM, a výpis z evidenční karty řidiče (žalobce), dle které byl aktuální stav bodového hodnocení žalobce 0 bodů, přičemž měl ke dni 30. 9. 2015 celkem 4 záznamy v přestupcích.

21. Z obsahu předloženého správního spisu soud dále zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti žaloby.

22. Dne 9. 9. 2015 bylo žalobci doručeno oznámení a předvolání ze dne 7. 9. 2015, č. j. OD/15456/2015-3, kterým byl žalobce předvolán k ústnímu projednání přestupku na den 30. 9. 2015 v 10:00 hod, přičemž zde ke specifikaci přestupku bylo správním orgánem uvedeno: „Po zastavení hlídkou Policie ČR bylo zjištěno, že něměl u sebe zelenou kartu nebo doklad o hraničním pojištění, který na požádání nepředložil příslušníku Policie České republiky.“ 23. V protokolu o ústním projednání přestupku ze dne 30. 9. 2015, č. j. OD/15456/2015-4, bylo nejprve k popisu skutku mj. uvedeno, že po zastavení hlídkou PČR bylo dále zjištěno, že žalobce neměl u sebe zelenou kartu nebo doklad o hraničním pojištění, který na požádání nepředložil příslušníku PČR. Zmocněnec žalobce, Tomáš Brandejský, odmítl, že by žalobce řídil vozidlo, přičemž z opatrnosti uvedl, že je v místě měření stanovena nejvyšší dovolená rychlost na 70 km/h. Dále uvedl, že nedošlo ke změření vozidla s registrační značkou ……... Pokud byl žalobce vyzván k předložení dokladů potřebných pro provoz a řízení vozidla, je pochopitelné, že žalobce předložil pouze řidičský a občanský průkaz, jakož i osvědčení o registraci vozidla. Žalobce přitom nebyl při předmětné kontrole řidičem, byl jenom spolujezdec, který se s řidičem vyměnil. Žalobce si dle zmocněnce rovněž vzpomněl, že na rychloměru nebyly nalepeny úřední značky. K důkazu zmocněnec žalobce navrhoval ohledání místa konkrétního úseku změření vozidla, výslech spolujezdce žalobce a odborné vyjádření k otázce kvality snímku z měřicího zařízení.

24. Dle protokolu o výslechu svědka, zasahujícího policisty J., ze dne 8. 10. 2015, č. j. OD/15456/2015-6, svědek k věci uvedl, že si daného dne nejprve s kolegou celý měřený úsek projeli a zkontrolovali dopravní značení, když je v obci povolená rychlost do 50 km/h, žádné dopravní značení povolující vyšší rychlost v daném místě není. Měření prováděl svědek sám, přičemž měření zacílil na zmíněné vozidlo Škoda. Po změření vozidla se ihned rozjeli za vozidlem, které měli neustále na dohled. Při kontrole vozidla seděl na místě řidiče muž, sedadlo spolujezdce bylo prázdné a na zadním sedadle sedělo dítě ve věku kolem 14 let, nikdo jiný ve vozidle nebyl. Řidič byl požádán o doklady, které mu svědek vyjmenoval, tedy řidičský průkaz, občanský průkaz, osvědčení o registraci vozidla a zelená karta pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Řidič k zelené kartě uvedl, že ji nemá u sebe. K dotazu správního orgánu I. stupně svědek vyloučil, že mohlo dojít k situaci výměny. Při měření rovněž nemohlo dojít k záměně vozidel. K důkazu svědek předložil ověřovací list, CD s ofoceným originálem ověřovacích listů, záznam o přestupku s fotografií v digitální kvalitě a fotografie zálepek na šroubech radaru.

25. Dne 23. 10. 2015 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, č. j. OD/15456/2015-10, které bylo zmocněnci žalobce doručeno téhož dne.

26. Emailem ze dne 9. 11. 2015, jež byl následně řádně potvrzen, podal zmocněnec žalobce blanketní odvolání, ve kterém mj. oprávněnou úřední osobu oslovil „vážený Mgr. K.“. V daném podání zmocněnec žalobce požádal mj. o zaslání protokolu o výslechu svědka J..

27. V doplnění odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 7. 12. 2015 zmocněnec žalobce mj. uvedl následující: „Účastník řízení dále namítá podjatost úřední osoby, neboť má za to, že úřední osoba má na věci zájem. Takový názor účastník řízení zastává na podkladě nestandardního postupu úředníka, kdy tento postup se nevztahuje k samotným právním názorům, hodnocení důkazů nebo procesnímu postupu, a nemůže tak být přezkoumáván v odvolání proti meritornímu rozhodnutí. Nestandardní postup je spatřován v mimoprocesním postupu úřední osoby K., spočívající ve zjevné konzultaci obhajoby obviněného a tvrzení obviněného se svědkem. Obviněný v řízení před správním orgánem tvrdil několik skutečností (např. že rychloměr neměl úřední značky, že se řidič a spolujezdec vyměnili, že v místě existovalo dopravní značení upravující nejvyšší povolenou rychlost, že byl vyzván k předložení dokladů neurčitě), na které pak svědek bezprostředně, bez (oficiální, zaprotokolované) výzvy nebo doptávání správního orgánu, reagoval (přinesením fotografie rychloměru s úředními značkami, tvrzení o tom, že k výměně dojít nemohlo, že kontroloval před měřením dopravní značení a že obviněného vyzval konkrétně k předložení jednotlivých dokladů – to vše, aniž by na tyto skutečnosti byl tázán, zároveň však zjevně na námitky obviněného reagoval), aniž by se o těchto mohl legálně dozvědět. Je zcela nepravděpodobné, že by svědek ve zmíněné skutečnosti náhodou reagoval právě sám od sebe, tj. že by zcela náhodou na ústní jednání přinesl fotografii úředních značek na rychloměru, zcela náhodou by se sám, aniž by byl tázán, vyjádřil ke kontrole dopravního značení a způsobu výzvy k dokladům, či k (ne)možnosti záměny řidiče, a proto je zjevné, že mu úřední osoba nutně musela vynést informace ze spisu, případně s ním jinak neformálně komunikovat, a o této komunikaci nepořídila záznamy. Obviněný má za to, že takový úřední osoba nemůže v řízení dále samostatně vystupovat. Dle názoru obviněného může být takový postup úřední osoby kvalifikován jako trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby (…).“ Další doplnění odvolání zmocněnec žalobce doručil správnímu orgánu I. stupně dne 4. 1. 2016.

28. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 2. 8. 2016, č. j. JMK 119282/2016, rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 23. 10. 2015 zrušil, neboť shledal pochybení správního orgánu I. stupně v otázce uložené sankce za přestupkové jednání.

29. Správní orgán I. stupně poté vydal dne 29. 8. 2016 prvostupňové rozhodnutí, které bylo zmocněnci žalobce doručeno dne 2. 9. 2016.

30. Dne 19. 9. 2016 podal žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí blanketní odvolání, které doplnil podáním ze dne 14. 11. 2016, ve kterém mj. uvedl: „(…) do dnešního dne nebylo rozhodnuto o jeho námitce podjatosti podané vůči oprávněné úřední osobě správního orgánu, paní Mgr. Ivě K., kterou učinil v rámci doplnění odvolání ze dne 7. 12. 2015 na straně 2. Přesto paní Mgr. Iva K. po zrušení prvního rozhodnutí prvého stupně krajským úřadem ve věci dále rozhodovala, a vydala mj. nyní napadené nové rozhodnutí prvého stupně – ačkoliv dosud nebylo rozhodnuto o tom, zda je či není podjatá.“ 31. Žalovaný následně napadeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítnul a prvostupňové rozhodnutí potvrdil, přičemž k námitce podjatosti uvedl: „K námitce obviněného, že správní orgán I. stupně v řízení nerozhodl o námitce podjatosti podané vůči úřední osobě paní Mgr. Ivě K., odvolací správní orgán uvádí, že nejspíš tomu bylo z toho důvodu, že osoba, paní Mgr. Iva K. není a ani nikdy nebyla oprávněnou úřední osobou v daném řízení, tudíž ani osobou bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu v dané věci. Pokud tedy správní orgán I. stupně o dané osobě ve vztahu k předmětnému řízení nerozhodl v souvislosti s podanou námitkou podjatosti, nejedná se o vadu řízení, neboť uváděná osoba v daném řízení vůbec nefiguruje a nijak se na výkonu pravomoci správního orgánu v této věci nepodílí.“ V. Posouzení věci krajským soudem 32. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

33. Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

34. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

35. Přednostně se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což však v daném případě nenastalo.

36. Žalobcem byla namítána nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92, SJS 27/0, SP č. 27/1994, že: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej případně vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédnul i k námitkám strany druhé. Užité argumenty a úvahy správního orgánu nesmí vzbudit pochybnosti o jeho nezávislosti a odbornosti. Z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle.“ 37. Při výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je shrnuta např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 2 As 85/2011-170 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), kde je mj. uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že „(…) je-li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s.ř.s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

38. Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007 - 34, bylo vysloveno, že „(…) je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „(…) je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 04. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Také správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. Stejné závěry je třeba zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů.

39. Krajský soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný). Je pouze na žalovaném, aby námitky či důkazy vypořádal, logicky odůvodnil a argumentoval s uvedením skutkových a právních důvodů.

40. To se ve zde projednávaném případě stalo a soud proto nemůže přisvědčit žalobci ani v jednom z jeho odkazů na vady, které by vedly k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Zdejší soud má za to, že žalovaný (jakož i správní orgán I. stupně) zdůvodnil a srozumitelně uvedl, co jej vedlo k závěru napadeného rozhodnutí.

41. Krajský soud ověřil, že se žalovaný řádně, dostatečně a srozumitelně zabýval vypořádáním jak námitky týkající se věrohodnosti svědka, zasahujícího policisty J., a to konkrétně na stranách 4, 5, 6 a 7 napadeného rozhodnutí, tak námitky týkající se odůvodnění úvahy o výši uložené pokuty, ke které se žalovaný uspokojivě vyjádřil v prvním odstavci na straně 9 napadeného rozhodnutí, když se zcela ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně. Krajský soud rovněž navzdory přesvědčení žalobce neshledal nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí spočívající v rozporu výroku prvostupňového rozhodnutí s jeho odůvodněním, neboť měl v souladu se závěry správních orgánů za to, že za situace, kdy žalobce nepředložil k výzvě PČR zelenou kartu, bylo možné zcela automaticky dovodit, že neměl zelenou kartu u sebe, resp. tuto skutečnost nebyl povinen dále zkoumat. Jestliže by totiž zelenou kartu u sebe žalobce měl, nepochybně by ji PČR předložil. V této formální výtce žalobce proto soud taktéž nespatřil žádnou vadu, která by vedla k nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí.

42. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, stejně jako prvostupňového rozhodnutí, je tak seznatelné, které otázky správní orgány považovaly za rozhodné. Vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež v napadeném rozhodnutí (jakož i v prvostupňovém rozhodnutí) vyslovil žalovaný (resp. správní orgán I. stupně), je zřetelná. Napadené rozhodnutí proto krajský soud považuje za přezkoumatelné. Ostatně sám žalobce s tímto rozhodnutím polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné, a skutečnost, že se závěry žalovaného žalobce nesouhlasí, nutně neznamená, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

43. Ve světle těchto skutečností považuje krajský soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za nepřípadnou. Přistoupil proto k posouzení podstaty projednávané věci.

44. Za stěžejní krajský soud v daném případě považoval posouzení námitky týkající se nevypořádání námitky podjatosti, kterou žalobce uplatnil již v doplnění odvolání proti prvotnímu rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a to dne 7. 12. 2015.

45. Podle ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen „úřední osoba“), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.

46. Podle ustanovení § 14 odst. 2 správního řádu může účastník řízení namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodce bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen „představený“).

47. Podle ustanovení § 14 odst. 3 věty druhé správního řádu do doby, než představený posoudí, zda je úřední osoba vyloučena, a provede potřebné úkony, může tato osoba provádět jen takové úkony, které nesnesou odkladu.

48. Krajský soud předně poznamenává, že z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že rozhodnutí o námitce podjatosti je vyloučeno ze samostatného soudního přezkumu a lze ho napadnout až spolu s meritorním rozhodnutím správního orgánu o věci samé (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 As 226/2016 - 27). Rozhodnutím o námitce podjatosti se vytváří předpoklady pro rozhodnutí ve věci samé. Proto při přezkumu meritorního rozhodnutí může být shledána důvodnou námitka vady řízení spočívající v rozhodnutí podjatou úřední osobou či nesprávné vyhodnocení otázky systémové podjatosti. Žalobce tak nepochybně byl i v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí oprávněn brojit proti vyřešení otázky podjatosti.

49. Z ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu „lze důvodně předpokládat“ vyplývá, že by vznesená námitka podjatosti úřední osoby měla být plausibilně odůvodněná. Buď účastník řízení, nebo úřední osoba sama jsou vždy povinni námitku podjatosti úřední osoby nejen vznést, ale též i odůvodnit, neboť jinak by představený úřední osoby nemohl o jejím vyloučení z provádění úkonů ve věci kvalifikovaně rozhodnout (srov. HRABÁK, J., NAHODIL, T. Správní řád s výkladovými poznámkami a vybranou judikaturou. 4., aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012).

50. Obecně platí, že není-li včasná jednoznačně formulovaná námitka podjatosti předložena k rozhodnutí služebně nadřízenému úřední osoby, jedná se o podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem s možným dopadem na zákonnost rozhodnutí o věci samé ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. j. 3 As 2/2013 - 22, nebo ze dne 6. 9. 2017, č. j. 10 As 68/2017 - 32). Námitku podjatosti je ovšem třeba zároveň posuzovat nikoliv čistě formálně, ale taktéž materiálně. Například v rozsudku ze dne 11. 11. 2010, č. j. 7 As 72/2010 - 385, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nevypořádání námitky podjatosti nemohlo mít vliv na zákonnost správního rozhodnutí v případě, že byla vznesena nekonkrétní všeobecná námitka podjatosti všech zaměstnanců žalovaného správního orgánu, odůvodněná pouze odkazem na jejich postup v jiných věcech, které nesouvisí s předmětem řízení před odvolacím orgánem. Taková námitka je totiž prima facie nedůvodná.

51. Předložit k rozhodnutí nadřízenému dle ustanovení § 14 odst. 2 správního řádu je tedy třeba takovou námitku účastníka řízení, z jejíž formulace vyplývá, že se jedná o námitku podjatosti úředních osob či osoby, je alespoň rámcově odůvodněná, její důvody nejsou zjevně nesrozumitelné či nesmyslné, a která byla uplatněna včas, tedy bez zbytečného odkladu. Smyslem právního institutu vyloučení úřední osoby z rozhodování je zamezit podjatým osobám bezprostředně se podílet na výkonu státní správy. Není naopak žádoucí, aby byl vždy jako námitka podjatosti v odvolacím řízení vyhodnocen nesouhlas účastníka řízení s prvostupňovým rozhodnutím, postupem správního orgánu v jiných správních řízeních či nesouhlas s územně plánovací dokumentací, kterou vydává obec v samostatné působnosti (i kdyby byl v podání, které je z větší části nesrozumitelné, použit pojem „podjatost“). Takový postup by bez jakéhokoliv smyslu pouze oddaloval naplnění účelu správního řízení – vydání rozhodnutí bez zbytečných průtahů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2018, č. j. 6 As 75/2018 – 83).

52. V posuzovaném případě uplatnil žalobce námitku podjatosti oprávněné úřední osoby správního orgánu I. stupně poprvé již v doplnění odvolání proti prvotnímu rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 23. 10. 2015 (zmocněnci žalobce doručeno téhož dne), tj. dne 7. 12. 2015. Jak přitom vyplývá z obsahu správního spisu, tuto podrobnou a odůvodněnou námitku podjatosti, která byla zmocněncem žalobcem rozepsána na cca polovinu strany o formátu A4, žalobce uplatnil v návaznosti na seznámení se s obsahem protokolu o výslechu svědka, zasahujícího policisty J.. Mj. přitom žalobce v tomto podání uvedl, že „nestandardní postup je spatřován v mimoprocesním postupu úřední osoby K.“. Žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 2. 8. 2016, kterým prvotní rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil, na tuto námitku podjatosti nikterak nereflektoval. Následně vydal správní orgán I. stupně prvostupňové rozhodnutí, v němž však rovněž na uplatněnou námitku podjatosti oprávněné úřední osoby nereagoval a v tomto ohledu nebyla v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedena žádná argumentace. Žalobce proto v doplnění odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí ze dne 13. 11. 2016 v bodě II. namítl, že dosud nebylo o jeho námitce podjatosti rozhodnuto, přičemž oprávněnou úřední osobu označil jako Mgr. Ivu K.. Žalovaný poté na tuto námitku v odůvodnění napadeného rozhodnutí reagoval tím, že označil postup správního orgánu I. stupně za správný, neboť v daném řízení nefigurovala žádná oprávněná úřední osoba jménem Mgr. Iva K..

53. Jak již bylo uvedeno, námitka podjatosti dle ustanovení § 14 správního řádu musí být srozumitelná tak, aby nadřízený mohl důvody podjatosti alespoň obecně přezkoumat. U neodůvodněné (či nesrozumitelným způsobem odůvodněné) námitky podjatosti by zároveň v některých případech nebylo možné určit, kdy se namítající o důvodech podjatosti dozvěděl, tedy zda se jedná o námitku včasnou, kterou je třeba předložit nadřízenému, nebo námitku opožděnou, ke které se dle § 14 odst. 2 správního řádu nepřihlíží.

54. Citovaný závěr žalovaného, jakož i předcházející procesní postup jeho samotného a správního orgánu I. stupně, nelze s ohledem na vše výše uvedené považovat za správný. Zdejší soud uvádí, že žalobce po celou dobu řízení, a to jak v odvolání proti původnímu prvostupňovému rozhodnutí, tak v odvolání proti navazujícímu prvostupňovému rozhodnutí uplatňoval řádně a obsáhle zdůvodněnou námitku podjatosti oprávněné úřední osoby, která byla dle názoru krajského soudu rovněž uplatněna bez zbytečného odkladu poté, co se žalobce (respektive jeho zmocněnec) o možné podjatosti z protokolu o výslechu svědka dozvěděl. Lze přitom souhlasit se žalobcem, že z námitky podjatosti nebylo pochyb o tom, proti komu je námitka podjatosti podávána. Dle obsahu správního spisu byl totiž jedinou oprávněnou úřední osobou v řízení u správního orgánu I. stupně Mgr. Ivo K., se kterým rovněž zmocněnec žalobce v průběhu řízení před správním orgánem I. stupně komunikoval skrze emaily, ve kterých zmocněnec žalobce oprávněnou úřední osobu oslovoval jako „vážený Mgr. K.“. Je sice pravdou, že žalobce (respektive jeho zmocněnec) v námitce podjatosti zaměnil genderovou verzi křestního jména oprávněné úřední osoby, když tuto nazýval jako Mgr. Iva K., nicméně z této skutečnosti nelze usuzovat na to, že nebylo zřejmé, proti komu je námitka podávána, neboť taková oprávněná úřední osoba u správního orgánu I. stupně nefiguruje. Z uplatněné námitky podjatosti nepochybně vyplývalo, i to že tato je směřována proti oprávněné úřední osobě, jež vedla výslech svědka, zasahujícího policisty J., kterým byl právě Mgr. Ivo K.. Nadto z námitky podjatosti uplatněné v doplnění odvolání proti prvotnímu rozhodnutí správního orgánu I. stupně není ani bez dalšího zřejmá záměna v genderové verzi křestního jména oprávněné úřední osoby. Tato záměna se objevuje teprve následně v doplnění odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, ve kterém žalobce poukazoval na nevypořádání jeho námitky. Soud se rovněž ztotožnil se žalobcem v tom, že v případě, kdy by správnímu orgánu nebylo zřejmé, proti komu je námitka podjatosti podávána, bylo jeho povinností podle ustanovení § 37 odst. 3 správního řádu žalobce vyzvat k upřesnění jeho námitky podjatosti, neboť byla jinak námitka podjatosti včasná a řádně zdůvodněná. Ani tento postup však správní orgány bez rozumného důvodu nezvolily a zůstaly zcela nečinné. Uplatněná námitka podjatosti totiž ani nebyla zcela zjevně obstrukčního charakteru, když naopak konkrétně reagovala na skutečnosti zjištěné z obsahu správního spisu a byla podrobně a řádně zdůvodněna logickou argumentací vztahující se právě na probíhající správní řízení. Nelze ji tudíž zařadit pod běžně se vyskytující námitky podjatosti s toliko obecným a blíže nespecifikovaným odůvodněním, které lze s ohledem na formu a okamžik jejich uplatnění za určitých podmínek označit za obstrukční postup.

55. Soud proto uzavírá, že pokud nebylo o vznesené námitce podjatosti řádně a v souladu se zákonem rozhodnuto, nepřísluší soudu posuzovat důvodnost či nedůvodnost námitky podjatosti a z tohoto pohledu hodnotit, zda došlo pouze k formálnímu pochybení. V daném případě se na vydání prvostupňového rozhodnutí podílela osoba, proti níž byla řádně vznesena námitka podjatosti, o které nebylo žádným způsobem rozhodnuto. Zdejší soud tak dospěl k závěru, že řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí vykazuje významnou procesní vadu související s vypořádáním řádně uplatněné námitky podjatosti oprávněné úřední osoby, která nepochybně může atakovat zákonnost napadeného rozhodnutí.

56. K dalším v žalobě uplatněným námitkám se soud vyjádřil následovně.

57. Bez ohledu na rozhodnutí o námitce podjatosti oprávněné úřední osoby soud z opatrnosti poznamenává, že z obsahu správního spisu obecně neshledal žádné důvody svědčící o případné nepoužitelnosti svědecké výpovědi zasahujícího policisty J. z důvodu její nepravdivosti, rozpornosti a nepřesvědčivosti. Nelze se ztotožnit s názorem žalobce, že by svědecká výpověď zasahujícího příslušníka PČR nepostačovala k náležitému prokázání skutkového stavu dané věci. Pokud by krajský soud takovou argumentaci přijal, mohlo by to v konečném důsledku znamenat, že by bylo znemožněno stíhání a potrestání pachatelů těch dopravních přestupků, u nichž nelze naplnění skutkových podstat doložit exaktními metodami (zpravidla měřením za pomoci technických zařízení). Přestupek, jehož spáchání je kladeno za vinu žalobci, tedy předložit na požádání PČR zelenou kartu nebo doklad o hraničním pojištění, je takového charakteru, že jeho spáchání lze v zásadě prokázat toliko svědeckými výpověďmi osob přítomných přestupkovému jednání, případně za pomoci audiovizuálního záznamu (fotodokumentace), podařilo-li se posuzované jednání tímto způsobem zachytit. V daném případě však nebylo jednání žalobce, jímž měl naplnit skutkovou podstatu přestupku, žádným relevantním způsobem zdokumentováno a vyjma zasahujícího policisty neexistují ani žádní jiní svědci, kupříkladu kolemjdoucí, řidiči nebo spolujezdci v blízkosti jedoucích vozidel, kteří by mohli k věci cokoliv vypovědět (žalobce nadto žádnou z těchto případných „bezúhonných“ osob konkrétně neoznačil). Krajský soud se přitom nedomnívá, že by tato skutečnost musela nutně vést k závěru o důkazní nouzi. Je nicméně povinností správních orgánů klást v obdobných případech zvýšený důraz na posouzení věrohodnosti získaného důkazu a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení jeho vypovídací hodnoty.

58. Otázkou, jež měla být objektivně zodpovězena, je, zda lze na základě výpovědi svědka (policisty, pro jehož oznámení bylo správní řízení zahájeno) považovat přestupek za dostatečně prokázaný. Těžiště problémů se tak posouvá do oblasti hodnocení důkazů; jednalo se o situaci, kdy na jedné straně stojí tvrzení policisty podepřené oznámením o přestupku, na straně druhé tvrzení žalobce, že se popisovaného protiprávního jednání nedopustil. Dle názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 As 47/2005-84, poté: „(…) existence rozporu mezi jednotlivými důkazy není neobvyklá, přičemž v takové situaci je správní orgán povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné ze vzájemně protichůdných skutkových verzí.“ Posouzením postupu správního orgánu I. stupně se zaobíral i žalovaný a neshledal na jeho hodnocení a vyhodnocení žádné takové pochybení, jež by umožňovalo vyslovit závěr, že nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti. Naopak potvrdil závěry správního orgánu I. stupně, že hodnověrnějším se jeví výpověď zasahujícího policisty, jenž přestupek zjistil, tj. prap. J..

59. V daném případě nezbývá krajskému soudu než souhlasit se žalovaným i správním orgánem I. stupně v tom, že výpověď policisty i z tohoto hlediska obstojí. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyšší správního soudu (např. rozsudek ze dne 29. 8. 2011, č. j. 8 As 13/2011-54) je třeba vycházet z domněnky o věrohodnosti výpovědi policisty, neboť tento zpravidla nemá (na rozdíl od účastníků řízení) na výsledku věci jakýkoliv zájem a vykonává pouze svoji služební povinnost. Otázkou věrohodnosti zasahujícího policisty jako svědka se přitom zabýval Nejvyšší správní soud též v rozsudku ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 - 114, v němž vyslovil, že „(…) k osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoliv zájem, vykonával jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jímž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil.“ Krajský soud je však přesvědčen, že aby bylo možno učinit úsudek o případné nevěrohodnosti policisty jako svědka, resp. aby vyvstala pochybnost o jeho nezaujatosti, musely by k tomu přistoupit další okolnosti, které by těmto závěrům nasvědčovaly (přehnaná horlivost při výkonu služební povinnosti, šikanózní jednání ve vztahu k obviněnému apod.).

60. V nyní řešené věci byla výpověď prap. J. sama o sobě konzistentní a nevykazovala žádné logické rozpory či nejasnosti s oznámením přestupku ze dne 19. 8. 2015. V projednávané věci nebyl zjištěn ani žádný motiv, proč by příslušník PČR měl mít zájem na stíhání žalobce, než prostý výkon jeho služby. Z materiálů založených ve správním spise není patrná ani žádná nepřiměřená míra horlivosti (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 63), přičemž žalobce ani takovou nenamítal. Policistu přitom lze považovat za nestranného svědka, není-li žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku řízení, v němž má podat svědectví.

61. V posuzovaném případě tedy krajský soud neshledal žádnou okolnost, která by důvěryhodnost svědka (zasahujícího policisty) zpochybňovala a ani žalobce žádné přesvědčivé důvody, pro něž by bylo na místě se domnívat, že zasahující policista měl zájem vypovídat nepravdivě, neuvedl. Pouhé obecné odkazy na nutnost posuzování výpovědi svědka a žalobce nemohou v této souvislosti obstát, neboť žalobce nejen, že žádným způsobem neprokázal, že by právě příslušník PČR byl jakkoli ovlivňován, ale ani neoznačil žádné konkrétní okolnosti, z nichž by vyplývalo, že by policista vystupoval vůči jeho osobě jakkoliv nestandardně, na základě čehož by jeho oznámení a následná výpověď nebyla relevantním podkladem pro vydání rozhodnutí. Obdobně ani ze zjištění učiněných ve správním řízení nevyplývá, že by si policista počínal při jednání s žalobcem nekorektně či neprofesionálně, nebo že by snad v průběhu kontroly projevil jakoukoliv přehnanou horlivost. Vše naopak nasvědčuje tomu, že zasahující příslušník PČR postupoval zcela nezaujatě a plnil pouze v intencích zákona svoji služební povinnost.

62. V tomto ohledu je třeba akcentovat, že v daném případě správní orgány vycházely z výpovědi zasahujícího příslušníka PČR, prap. J., jenž přestupek zjistil a rovněž vedl kontrolu vozidla žalobce po jeho zastavení z důvodu podezření o spáchání přestupku. Tato výpověď poté neobsahovala žádné zásadní rozpory, a to ani ve vzájemném srovnání s oznámením přestupku. Jestliže přitom správní orgán I. stupně vycházel z výpovědi policisty, který v rámci své výpovědi uvedl, že mu žalobce sdělil, že zelenou kartu nemá u sebe, nejedná se v tomto případě o reprodukovanou výpověď. Nadto skutečnost, že žalobce neměl platnou zelenou kartu u sebe, není pro shledání viny za spáchání předmětného přestupku nikterak rozhodná. Směrodatným je toliko zjištění, že žalobce na výzvu PČR platnou zelenou kartu nepředložil, nikoli že ji měl či neměl u sebe.

63. Byla-li výpověď policisty prováděna po více než měsíci od spáchání přestupku, lze případné drobné nedostatky ve výpovědi pochopit, neboť nelze mít za to, že si policisté mají kapacitu pamatovat všechny jednotlivé zjištěné přestupky do nejmenšího detailu. Takové požadavky nelze na příslušníky policie s ohledem na množství přestupků, jimiž se zabývají, nepochybně ani klást. Ze strany žalobce nadto nebyla uplatněna žádná odlišná verze skutkového děje. Je přitom přinejmenším zvláštní, že se žalobce již v průběhu silniční kontroly přirozeně nebránil proti tomuto (dle názoru žalobce) „křivému obvinění ze spáchání přestupku“, a to nepředložení platné zelené karty, které bylo dostatečně určitě zaznamenáno již v oznámení přestupku ze dne 19. 8. 2015, což by byla zcela pochopitelná reakce na danou situaci.

64. Jak již bylo uvedeno, k hodnocení věrohodnosti je nezbytné přistupovat v každém případě individuálně, přičemž v posuzované věci žádné podezření o ovlivnění svědecké výpovědi nevzniklo. Správnímu orgánu tudíž nevyvstaly žádné pochybnosti stran nevěrohodnosti či nestrannosti výpovědi zasahujícího policisty, na základě čehož poté neměl důvod věrohodnost takového svědka a pravdivost jeho výpovědi zpochybňovat a dále prověřovat. Policista v pozici svědka je stejně tak jako jiná fyzická osoba povinen vypovídat pravdu a nic nezamlčovat (viz ustanovení § 55 odst. 1 správního řádu). Na rozdíl od policisty, který na věci neměl osobní zájem, měl žalobce zřejmý motiv, proč vypovědět, že nepředložil na výzvu platnou zelenou kartu nebo doklad o hraničním pojištění. Je totiž zcela přirozené, že osoba, které hrozí postih za přestupek, není ve věci nestranná a bude tedy tvrdit pouze takové skutečnosti, které jí jsou ku prospěchu. Krajský soud tedy v souladu s názorem správních orgánů v tomto směru vychází z předpokladu, že žalobce, jemuž postih za spáchaný přestupek hrozí, není na rozdíl od nezainteresovaných policistů nestranný (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2014, č. j. 10 As 108/2014 - 25). Žalobce přitom nenabídl soudu žádné konkrétní indicie, jež by znevěrohodnily výpověď zasahujícího příslušníka PČR a tím i změnily náhled soudu na průběh spáchání přestupku žalobcem tak, jak jej popsaly správní orgány ve svých rozhodnutích. I tuto námitku proto soud shledal jako nedůvodnou.

65. K námitkám týkajícím se výroku prvostupňového rozhodnutí uvádí soud následující.

66. Krajský soud předně přiznává, že správní orgán I. stupně ve výroku prvostupňového rozhodnutí k popisu skutku chybně uvedl, že žalobce při řízení neměl u sebe zelenou kartu nebo doklad o hraničním pojištění, který byl povinen na požádání nepředložit příslušníku PČR. Skutečnost, že správní orgán I. stupně použil slovo „nepředložit“ místo správného „předložit“, lze nepochybně považovat za jisté marginální pochybení správního orgánu I. stupně, jež lze však bez dalšího označit za pouhou chybu psaní správního orgánu, která nemá žádný vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí. Ve zbytku odůvodnění prvostupňového rozhodnutí (např. na straně 5) je totiž uvedeno: „Řidič byl na místě zastavení řádně ztotožněn a policistou vyzván k předložení zelené karty nebo dokladu o hraničním pojištění, což neučinil. Bylo v tomto ohledu prokázáno, že obviněný při kontrole policistům nepředložil zelenou kartu nebo doklad o hraničním pojištění“. Rovněž z oznámení přestupku, sepsaného na místě dne 19. 8. 2015, oznámení o zahájení řízení ze dne 7. 9. 2015 a protokolu o ústním jednání 30. 9. 2015 byl popis daného skutku (vytýkaného jednání) definován zcela správně, a to bez zcela zjevné chyby v psaní. Nelze tedy přisvědčit žalobci v jeho přesvědčení, že byl pochybením správního orgánu I. stupně jakkoli krácen na právech. Tuto skutečnost je třeba vyhodnotit jako zjevnou chybu v psaní, kterou má správní orgán odstranit opravou zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí podle ustanovení § 70 zákona správního řádu vydáním opravného rozhodnutí. Tuto vadu správního rozhodnutí nicméně krajský soud nepovažoval za natolik podstatnou, aby odůvodňovala zrušení napadeného rozhodnutí. Soud proto nemohl této námitce žalobce vyhovět, byť lze po správním orgánu I. stupně obecně požadovat, aby se těchto pochybení v budoucnu vyvaroval.

67. Rovněž je z výroku prvostupňového rozhodnutí v souvislosti s jeho odůvodněním bez dalšího zřejmé, že je žalobci vytýkáno, že u sebe neměl při řízení u sebe zelenou kartu nebo doklad o hraničním pojištění, které rovněž na požádání PČR nepředložil ke kontrole. Je i zřejmé, že žalobce byl řidičem vozidla, jež bylo PČR kontrolováno, tedy i osobou přestupce. I tyto námitky tak shledal soud zcela nedůvodnými a nemohl jim přisvědčit.

68. Krajský soud taktéž nevyhověl námitce, že z výroku prvostupňového rozhodnutí není zřejmá konkrétní forma zavinění, jakou vzal správní orgán I. stupně za prokázanou.

69. V nyní projednávané věci je ve výroku prvostupňového rozhodnutí uvedeno, že žalobce „svým jednáním porušil ustanovení § 17 odst. 1 zákona (…) o pojištění (…), čímž se dopustil nejméně z nedbalosti přestupku proti zákonu o pojištění (…) dle ustanovení § 16 odst. 1 písm. b) zákona (…) o pojištění (…).“ V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je poté uvedeno: „Podle ust. § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti. Podle ust. § 4 přestupkového zákona přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Z hlediska posouzení subjektivní stránky tohoto přestupku, lze tyto tedy vyhodnotit jako zavinění z nedbalosti, kdy obviněný nevěděl, že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný zákonem, ale vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům to vědět měl a mohl. Stačilo se před jízdou řádně přesvědčit, zdali má u sebe, případě, kde je má uloženy veškeré potřebné doklady opravňující k řízení konkrétního motorového vozidla. V tomto případě obviněný nedbalostním jednáním porušil zájem společnosti upravený zákonem, chovat se v souladu se zákonem a na požádání předložit zelenou kartu nebo doklad o hraničním pojištění příslušníku Policie České republiky.“ 70. Podle ustanovení § 77 zákona o přestupcích výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (ustanovení § 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (ustanovení § 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (ustanovení § 16), o nároku na náhradu škody (ustanovení § 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (ustanovení § 79 odst. 1).

71. Dle ustanovení § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.

72. Dle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupek spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

73. Krajský soud k tomuto předně uvádí, že zavinění je vnitřním (subjektivním) psychickým postojem pachatele přestupku k protiprávnímu jednání a k jeho následku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2007, č. j. 4 As 40/2007 - 53, č. 1529/2008 Sb. NSS). Druh zavinění pachatele se určuje za pomoci tzv. složky vědomostní (zda a jak pachatel ví) a složky vůle (zda a jak pachatel chce). Zatím co složka vědomostní musí být přítomna jak u úmyslného, tak u nedbalostního zavinění, složka vůle pachatele je vyhrazena jen pro zavinění úmyslné. Nedbalost může být vědomá nebo nevědomá a úmysl může být přímý nebo nepřímý (viz ustanovení § 4 zákona o přestupcích).

74. Forma zavinění je nepochybně z povahy věci součástí výroku o vině. Podle ustanovení § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Z toho vyplývá, že pro posouzení viny je podstatné pouze rozlišení zavinění na úmyslné a nedbalostní. Proto nelze přisvědčit žalobci, že je povinností ve výroku rozhodnutí o přestupku rozlišovat mezi vědomou a nevědomou nedbalostí, neboť z hlediska určení formy zavinění jde vždy o nedbalost. Dle názoru krajského soudu proto postačí, promítne-li se úvaha, zda byl přestupek spáchán v nedbalosti vědomé či nevědomé, do odůvodnění rozhodnutí o přestupku.

75. Jak již bylo uvedeno, pro vznik odpovědnosti za přestupek je třeba, aby jednání naplňující znaky skutkové podstaty přestupku bylo zaviněné, přičemž postačuje zavinění ve formě nedbalosti. Nedbalostní zavinění žalobce je poté vyjádřeno i ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Ostatně i trestněprávní judikatura připouští užití obratu „minimálně“ ve výroku odsuzujícího rozsudku, pokud je okolnost významná pro rozhodnutí spolehlivě zjištěna jen v určité (avšak postačující) hodnotě či intenzitě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/2002). Jako nezákonnou by bylo třeba posoudit situaci vyznívající v neprospěch obviněného z přestupku, totiž kdyby správní orgán ve výroku rozhodnutí konstatoval například, že „nelze vyloučit, že přestupek byl spáchán úmyslně“ (srov. analogicky rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 2 To 124/2005). Taková situace však v případě žalobce nenastala, když tento naopak situaci (resp. zavinění žalobce) posoudil zcela ve prospěch žalobce.

76. Lze tedy uzavřít, že při posuzování odpovědnosti nezáleží na tom, zda je protiprávní jednání pácháno z vědomé či nevědomé nedbalosti, nebo v přímém či nepřímém úmyslu. Naproti tomu se míra a forma zavinění může přímo promítnout do druhu sankce a její výměry. Krajský soud nezastírá, že správní orgán I. stupně si pro vypořádání se s formou zavinění zvolil stručnost, rozhodně však jeho rozhodnutí nelze z tohoto důvodu označit za nezákonné. Zejména proto, že jako forma zavinění byla ve výroku prvostupňového rozhodnutí konstatována nedbalost, v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí poté nevědomá nedbalost, tedy nejnižší stupeň zavinění. Ačkoliv to správní orgán I. stupně výslovně neuvedl přímo ve výroku rozhodnutí, z jím uvedeného konstatování o nedbalostním zavinění ve spojení a odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, ve kterém správní orgán I. stupně citoval ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, je zřejmé, že žalobce svým jednáním přinejmenším měl a mohl vědět, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a že tedy správní orgán I. stupně posoudil zavinění žalobce jako učiněné právě minimálně z nedbalosti, a to nedbalosti nevědomé. Žalobce tak jednoznačně jednal minimálně (alespoň) nedbalostně. Z hlediska posouzení viny tedy správní orgán I. stupně správně rozlišil zavinění jako nedbalostní, což ve smyslu všeho výše uvedeného zcela postačuje. Úvaha správního orgánu I. stupně o spáchání přestupku v nedbalosti vědomé či nevědomé poté byla učiněna v závěru odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, přičemž z tohoto (byť velmi obecného zdůvodnění) je nepochybné, že správní orgán I. stupně posuzoval zavinění žalobce jako nedbalost nevědomou, přičemž tuto skutečnost rovněž uvažoval při rozhodování o druhu a výši sankce.

77. Krajský soud proto tuto námitku žalobce vyhodnotil jako zcela nedůvodnou, neboť žalobce nebyl navzdory svému přesvědčení výrokem prvostupňového rozhodnutí a jeho obsahem jakkoliv krácen na svých právech, když je z tohoto jednoznačně seznatelné, že přestupky byly žalobcem spáchány z nedbalosti, což k naplnění obligatorních náležitostí výroku ve smyslu ustanovení § 77 zákona o přestupcích zcela postačuje.

78. Taktéž odůvodnění výše uložené sankce netrpí vadami, které mu žalobce vytýká.

79. Dle ustanovení § 12 odst. 1 zákona o přestupcích při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení.

80. Z rozhodnutí správních orgánů je zjevné, že se při stanovování výše sankce zabývaly všemi výše citovanými hledisky, když uvedly, ke kterým hlediskům přihlédly a jaký měly vliv na výši uložené sankce. Správní orgán I. stupně přihlédl k nedbalostnímu spáchání přestupku, jakož i k tomu, že se žalobce takového jednání za poslední dva roky nedopustil, přičemž tyto skutečnosti považoval za polehčující okolnosti. Rovněž správní orgán I. stupně hodnotil závažnost spáchaného přestupku, neboť obviněný jízdou bez zelené karty neměl možnost prokázat za fikce pojistné události platné pojištění odpovědnosti. Správní orgán I. stupně přitom s ohledem na nedbalostní formu zavinění nemohl hodnotit okolnosti, které žalobce vedly ke spáchání přestupku. Závěrem správní orgán I. stupně přihlédl k tomu, že žalobce neměl za poslední dva roku žádný záznam o spáchaných přestupcích. Po zvážení těchto okolností uložil žalobci pokutu v dolní polovině zákonného rozpětí, tedy ve výši 2.000,- Kč, když tuto považoval za úměrnou charakteru přestupku, odpovídající účelu sledovaného zákonem a splňující rovněž výchovný účel.

81. Ve vztahu k závažnosti přestupku, způsobu jeho spáchání a osobě žalobce, v nichž správní orgán I. stupně zhodnotil míru rizika ohrožení zákonem chráněných zájmů, osobnosti žalobce, okolnosti a intenzitě jeho přestupkového jednání dospěl soud k závěru, že správní orgán I. stupně a žalovaný dostatečným a přezkoumatelným způsobem zdůvodnili uložení sankce za přestupek. Ze shora uvedeného je dle soudu zjevné, že správní orgány dostatečně podrobně vyjevily své úvahy týkající se výše uložené sankce, uvedly jak okolnosti přitěžující, tak polehčující. Je třeba zdůraznit, že kritéria vyjmenovaná v ustanovení § 12 odst. 1 zákona o přestupcích jsou demonstrativní, není tedy třeba, aby správní orgány vyčerpávajícím způsobem přezkoumaly naplnění každého z nich, jak žalobce předpokládá (např. otázkou postižení pro týž skutek v disciplinárním řízení se v případě, že v průběhu správního řízení nevyvstala nutnost tuto otázku zkoumat, zabývat nemusely). Účelem tohoto ustanovení je dát správním orgánům kritéria k potřebné individualizaci ukládané sankce tak, aby nebyla arbitrární a pouze obecně odůvodněná. Správní orgány v této věci nepřekročily zákonné meze správního uvážení a stanovily sankci v přiměřené výši (srov. obdobně rozsudek ze dne 16. 8. 2016, č. j. 6 As 119/2016 – 36). Krajský soud proto této námitce nevyhověl.

VI. Závěr a náklady řízení

82. Krajský soud tak na základě všech výše uvedených skutečností shledal žalobu důvodnou, a proto podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c), ve spojení s ustanovením § 78 odst. 1 s.ř.s., napadené rozhodnutí žalovaného pro vady řízení bez jednání zrušil, neboť správní orgány podstatně porušily ustanovení o řízení před správním orgánem, což mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

83. Ve smyslu ustanovení § 78 odst. 4 s.ř.s. krajský soud dále vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán právním názorem vysloveným krajským soudem ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). V dalším řízení tedy bude nutno napravit vytýkaná procesní pochybení, předložit námitku podjatosti oprávněné úřední osoby správního orgánu I. stupně příslušnému služebně nadřízenému úřední osoby a námitku podjatosti oprávněné úřední osoby vypořádat nejen procesně korektním způsobem, nýbrž také obsahově (věcně) řádným a vyčerpávajícím způsobem.

84. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3 000,- Kč a dále v nákladech právního zastoupení v celkové výši 8.228,- Kč dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). V daném případě se jedná o odměnu Mgr. Václava Voříška, advokáta, za zastupování v řízení před krajským soudem, a to za dva úkony právní služby (převzetí a příprava právního zastoupení, sepis žaloby) dle ustanovení § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu ve výši 6 200,- Kč (2 x 3 100,- Kč); a dále o náhradu hotových výdajů ve výši 600,- Kč (2 x 300,- Kč). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se částka odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů o částku 1 428,- Kč odpovídající příslušné dani z přidané hodnoty. Celkem se tedy jedná o částku 11 228,- Kč. Ke splnění uvedené povinnosti byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta.

85. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku.

Poučení