32 A 26/2015 - 58

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem v právní věci žalobce: N. N. T., nar. ……….., státní příslušnost V., trvale bytem ……………………………., v České republice bytem n. 9. k. 673, L. n. J., právně zastoupeného Mgr. Ivanem Courtonem, advokátem se sídlem Minská 15, Praha 10, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, za účasti osob zúčastněných na řízení: a) T. D. T., nar. ………., a b) N. N. Q. A., nar. ……….., obě státní příslušnost V., v České republice bytem ………………….., v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 02.02.2015, č.j. CPR-20132-2/ČJ-2014-930310-V242, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů.

IV. Osobám zúčastněným na řízení se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

V. Tlumočnici M. K., bytem P. 42, B., se přiznává odměna za tlumočnický úkon ve výši 385 Kč, která jí bude vyplacena do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Brně.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 02.02.2015, č.j. CPR-20132-2/ČJ-2014-930310-V242 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Odboru cizinecké policie ze dne 17.10.2014, č.j. KRPJ-52289/ČJ-2013-160022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno poté, co bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně žalovanou již dvakrát zrušeno a vráceno správnímu orgánu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Žalobce se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí žalované i prvostupňového rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila prvostupňové rozhodnutí, kterým bylo žalobci správním orgánem I. stupně dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na dobu 1 roku. Počátek doby, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky (dále jen „ČR“). Současně byla stanovena doba k vycestování z území ČR v délce 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí s tím, že se na cizince nevztahují důvody znemožňující vycestování dle ustanovení § 179 zákona o pobytu cizinců. Důvodem pro uložení správního vyhoštění žalobce bylo naplnění důvodů uvedených v ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, neboť na území ČR pobýval od 28.05.2011 do 22.05.2013 bez víza, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn. II. Žaloba Žalobce předně nesouhlasí se závěry správních orgánů o přiměřenosti správního vyhoštění z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Na území ČR žije nepřetržitě již skoro 8 let, v mezidobí zde založil rodinu a v roce 2013 se mu narodila dcera. S rodinou žije v rodinném domě v Lukách nad Jihlavou. I místní šetření správních orgánů prokázalo, že se nejedná o formální svazek. V ČR dlouhodobě pobývá i jeho bratr a tchán. Země jeho původu (Vietnam) neumožňuje opětovné vycestování občanům, kteří jsou navráceni do této země z důvodu vyhoštění. Jeho manželka pobývá na území ČR již od roku 2002, nemá žádné stálé vazby na Vietnam a strávila zde celý produktivní věk. Správní vyhoštění by vedlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života manželky a dcery. S ohledem na praxi ve Vietnamu lze očekávat, že správním vyhoštěním dojde k rozpadu celé rodiny. Manželka by musela opustit zavedenou živnost, zbylou rodinu a přesídlit do Vietnamu, kde by bylo problematické rodinu zajistit s ohledem na tamní poměry, nízký věk dítěte, absenci zdroje obživy a nízkou úroveň zdravotnictví. V konečném důsledku by tato sankce způsobila nemožnost žalobce působit na výchovu dcery. Správním vyhoštěním by byla taktéž ohrožena finanční soběstačnost manželky a jeho dcery. Takový zásah považuje žalobce za zcela nelegitimní a nepřiměřený. S odkazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20.02.2007, č.j. 10 Ca 330/2006-89, žalobce poznamenává, že vyhoštěním žalobce nebude dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti či veřejného pořádku a zájmem žalobce na ochraně rodinného a soukromého života. Žalobce zdůraznil, že se již od počátku snažil svůj pobyt na území ČR legalizovat všemi zákonnými prostředky, přičemž mu ze strany ČR prostřednictvím jejích orgánů byly kladeny neustálé překážky. Již během výkonu vazby žádal prostřednictvím zmocněnce dne 12.02.2008 o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, když nemohl s ohledem na pobyt ve vazbě doložit všechny požadované dokumenty. Správní orgán však nezkoumal, z jakých důvodů byla žalobci první žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu ze dne 12.02.2008 zamítnuta, když na druhou stranu zhodnotil jeho jednání jako nedostatečné. Správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav, některá jeho zjištění se neopírají o skutečný stav a nemají ani oporu ve spisovém materiálu. I prodlevy v rozhodování správních orgánů jsou v přímém rozporu s ustanovením § 6 správního řádu. Správní řízení o správním vyhoštění bylo započato dne 22.05.2013 a trvalo tedy bezmála 2 roky. Rovněž odkázal na délku řízení o povolení k dlouhodobému pobytu ze dne 19.10.2011, které bylo pravomocně ukončeno až závěrem roku 2014. V napadeném rozhodnutí je uvedeno, že žalobci bylo vydáno vízum za účelem strpění s platností do 17.10.2011, které si nepřevzal, ale zároveň je jeho legální pobytu dovozován pouze z výjezdního příkazu s platností do 27.05.2011. Správní orgán jej však k převzetí tohoto víza nevyrozuměl. Správní orgán dále nikde neuvedl pozitivní výčet toho, kdy se měl žalobce legálně zdržovat na území ČR, z čehož není patrné, v jakém období se na území ČR nacházel oprávněně a v jakém nikoliv. Rovněž není zřejmé, proč jej při podávání žádosti k povolení pobytu dne 19.10.2011 nikdo neinformoval o tom, že se nachází na území ČR neoprávněně. Takovou informaci zjistil až závěrem roku 2012. Domníval se, že jsou-li jeho jménem podávány správním orgánům opravné prostředky a další žádosti, je jeho pobyt na území ČR legální. Doba, po kterou se vědomě nacházel neoprávněně na území ČR, je velice krátká, navíc během této doby nebyly pravomocně ukončeny spory, jimiž se domáhal legálního pobytu v ČR. I samotná doba neoprávněného pobytu je zapříčiněna velkou měrou samotnými správními orgány, které neřeší jeho návrhy bez zbytečných průtahů. Je nemorální, aby veřejné orgány sankcionovaly žalobce, když samy vůči němu své povinnosti stanovené zákonem neplní a porušují jeho základní lidská práva. III. Vyjádření žalované Žalovaná ve svém vyjádření především odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nerespektoval-li své povinnosti a svým jednáním se na území dostal do situace neoprávněného pobytu, musí být ztotožněn s tím, že bude přistoupeno k uložení správního vyhoštění. Žalované nepřísluší postupy v řízení ve věci pobytu žalobce přezkoumávat. Žalovaná se rovněž dostatečně vypořádala s otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce. Žalovaná tedy neshledala ve svém postupu a ve svých závěrech pochybení, a proto závěrem navrhla, aby byla žaloba zamítnuta. IV. Jednání před soudem Žalobce především při jednání uvedl, že v mezidobí od vydání rozhodnutí o správním vyhoštění získala jeho dcera trvalý pobyt na území ČR. Správní vyhoštění by pro něj znamenalo nemožnost podílet se na výchově své dcery. Rovněž zdůraznil neoprávněnost pobytu ve vazby a v důsledku toho nemožnost včas požádat o prodloužení trvalého pobytu. Osoba zúčastněná na řízení se vyjádřila v tom smyslu, aby manžel zůstal na území ČR společně s ní a jejich dcerou. Soud provedl při jednání dokazování Vyrozuměním o zaslání výzvy k pořízení biometrických a dalších údajů nezbytných pro vydání průkazu k trvalému pobytu a rovněž fotokopií pasu jeho dcery s vyznačením trvalého pobytu od 9. 11. 2015. Žalovaná se z nařízeného jednání omluvila. V. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů. Podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštěn cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie a zařadí cizince do informačních systémů smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Při posouzení věci krajský soud vycházel ze skutečností zjevných ze správního spisu vedeného v předmětném řízení o správním vyhoštění žalobce. Je třeba podotknout, že většinu podkladů založených ve správním spisu, které vypovídají o vývoji pobytového statusu žalobce, tvoří tiskové sestavy dokumentů vygenerovaných z cizineckého informačního systému, z nichž některé informace jsou patrné pouze z útržkovitých zkratek či poznámek na jeho kartě, které jsou pro osoby neznalé významu těchto zkratek či poznámek pouze obížně srozumitelné. V obecné rovině tedy je třeba apelovat na žalovanou, aby správní spis vedený ve věci správního vyhoštění obsahoval i kopie jednotlivých rozhodnutí týkajících se pobytu žalobce na území ČR, případně rovněž systematicky zpracovaný a především ucelený soupis vývoje jednotlivých události ve věci pobytového statusu osoby. Soud nicméně neshledal, že by tento způsobem vedení správního spisu způsobil v předmětné věci nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí či představoval rozpor v podkladech či že by skutkový stav zjištěný správními orgány vyžadoval rozsáhlé nebo zásadní doplnění (§ 76 odst. 1 písm. a) a b) s.ř.s.). Ostatně žalobce ani ve vztahu k vedení správního spisu nic takového nenamítal. Žalobce předně namítal, že o nelegálnosti svého pobytu na území ČR byl obeznámen až v závěru roku 2012. Do této doby vycházel z toho, že na území ČR pobývá vzhledem k podaným opravným prostředku oprávněně. Soud k tomu uvádí, že dle obsahu správního spisu i rozhodnutí správních orgánů žalobce na území ČR pobýval na základě víza k pobytu nad 90 dní za účelem podnikání s dobou platnosti od 05.03.2007 do 27.02.2008 a s délkou pobytu 360 dní. V době platnosti tohoto oprávnění byl dne 29.09.2007 vzat do vazby pro údajnou trestnou činnost. Z vazby byl propuštěn dne 03.11.2008. V době trvání vazby a rovněž v době platnosti dlouhodobého víza k pobytu nad 90 dní podal žalobce dne 12.02.2008 prostřednictvím zmocněnce žádost o povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR za účelem podnikání – OSVČ. Jeho žádost byla z důvodu nedoložení potřebných dokumentů (potvrzení finančního úřadu a okresní správy sociálního zabezpečení) 06.11.2008 rozhodnutím č.j. CPPH-000728/CI-2008-60 zamítnuta. Jeho odvolání nebylo vyhověno a rozhodnutí nabylo právní moci dne 31.01.2009. O včas podané žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu nebylo rozhodnuto v době platnosti původního povolení, tj. do 27.02.2008, a tudíž se na něj v době od 28.02.2008 do pravomocného rozhodnutí o této žádosti vztahovala fikce oprávněnosti pobytu dle ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců Na jejímž základě mohl oprávněně pobývat na území ČR. Žalobci byly následně vystaveny výjezdní příkazy s dobou platnosti do 06.08.2009, 05.10.2009, 04.12.2009, 04.02.2010, 05.04.2010, 04.06.2010, 03.08.2010, 02.10.2010, 01.12.2010, 26.01.2011, 25.02.2011, 28.03.2011 a 27.05.2011. Dne 23.02.2011 požádal o vízum za účelem strpění dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Vízum mu nebylo uděleno (rozhodnutí ze dne 7.3.2012). Dne 26.03.2012 podal žádost o nové posouzení důvodů pro neudělení víza. Dne 19.10.2011 pak podal žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Řízení bylo zastaveno (usnesení ze dne 21.09.2012 č.j. OAM-76669-4/DP/2011). Současně byl poučen, že dle ustanovení § 76 odst. 5 správního řádu nemá odvolání proti tomuto usnesení odkladný účinek. Podal odvolání, které nebylo v době rozhodnutí správního orgánu I. stupně, rozhodnuto. Dále podal návrh na obnovu řízení ve věci zamítnutí žádosti o povolení pobytu ze dne 12.02.2008. Návrh byl rozhodnutím Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, ze dne 08.08.2012, č.j. MV-40411-7/SO-2012, zamítnut a zamítnut byl rovněž jeho rozklad žalobce proti tomuto rozhodnutí (rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 01.10.2012, č.j. MV-40411-13/SO-2012). Proti tomuto rozhodnutí podal správní žalobu, které však nebyl přiznán odkladný účinek. V průběhu pobytové kontroly ze dne 22.05.2013 bylo následně policií zjištěno, že se nachází na území ČR bez platného povolení. Po posouzení shora uvedených skutečností dospěl správní orgán I. stupně, resp. žalovaný, k závěru, že žalobce v období od 28.05.2011 do 22.05.2013 pobýval na území ČR bez víza či jiného oprávnění k pobytu, a to na základě pozbytí platnosti výjezdního příkazu s platností do 27.05.2011. Žalobce v této souvislosti nijak konkrétně neuvedl, z jakého důvodu je tento závěr správních orgánů nesprávný a z čeho dovozoval, že jeho pobyt na území ČR byl po datu 27.05.2011 oprávněný. Nesprávný předpoklad, že na území ČR pobývá oprávněně, ačkoliv tomu tak nebylo, nemůže v posuzovaném případě vést k závěru o nemožnosti uložení správního vyhoštění. V posuzovaném případě pobýval na území ČR od 28.05.2011 do 22.05.2013 bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, neboť ke dni 27.05.2011 pozbyl platné pobytové oprávnění ve formě výjezdního příkazu a žádné jiné oprávnění k pobytu na území ČR mu od tohoto data nesvědčilo. Jak správně dovozuje žalovaná, resp. správní orgán I. stupně, podání žádosti o udělení víza za účelem strpění dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nezakládá žalobci právo pobývat na území ČR, neboť fikce pobytu je spojena pouze s podáním žádosti o udělení víza za účelem strpění dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Jak je uvedeno výše, žalobce však době podání žádosti o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tedy ke dni 23.02.2011, pobýval na území ČR pouze v režimu výjezdního příkazu s platností do 27.05.2011. Dle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců výjezdní příkaz opravňuje cizince k přechodnému pobytu na území po dobu, která je nezbytná k provedení neodkladných úkonů, a k vycestování z území. Z právní úpravy proto vyplývá, že výjezdní příkaz je toliko nutno považovat za doklad, který cizince opravňuje k přechodnému pobytu po nezbytnou dobu do jeho vycestování. Doklad opravňující k přechodnému pobytu však nemá charakter povolení k přechodnému pobytu. Žalobce tedy dne 23.02.2011 nedisponoval platným pobytovým oprávněním a setrvával na území ČR toliko na základě výjezdního příkazu, dle kterého byl oprávněn přechodně pobývat na území ČR po dobu, která byla nezbytná k provedení neodkladných úkonů a k vycestování z tohoto území. Zákonodárce v tomto směru zcela jasně vymezil prostor, v němž se cizinec po udělení výjezdního příkazu nachází, a tím je pouze provedení neodkladných úkonů a následně samotné vycestování. Vzhledem k povaze výjezdního příkazu je zřejmé, že těmito neodkladnými úkony jsou úkony směřující k naplnění cíle výjezdního příkazu, kterým je vycestování z území ČR. Lze dovodit, že zákonodárce takto formulovaným znění ustanovení § 50 odst. 3 zamýšlel například obstarání jízdních dokladů, vyřízení nezbytných formalit k opuštění území ČR aj. Za úkon směřující k vycestování z ČR však nelze považovat podání žádostí za účelem prodloužit pobyt v ČR, jak tomu bylo v případě žalobce. Žalobce se tedy nacházel v režimu výjezdního příkazu, na základě kterého měl do dne 27.05.2011 vycestovat z území ČR, což však neučinil, neboť dne 23.02.2011 podal žádost o vízum nad 90 dnů za účelem strpění dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Vízum mu však uděleno nebylo a následně podal žádost o nové posouzení důvodů neudělení tohoto dlouhodobého víza za účelem strpění. Soud však musí v tomto směru přisvědčit správnímu orgánu I. stupně i žalované, že podáním této žádosti ze dne 23.02.2011 žalobci i přes jeho přesvědčení nevznikla fikce pobytu, vyplývající z ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, neboť tato fikce se vztahuje toliko na žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) a nikoliv písm. a) zákona o pobytu cizinců. Skutečnost, že podal v době pobytu na území ČR na základě výjezdního příkazu žádost o udělení víza za účelem strpění dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, totiž nezakládá možnost dovolávat se dobrodiní ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, neboť nezávisle na trvání řízení o jeho žádosti skončila oprávněnost jeho pobytu na území ČR spolu s koncem platnosti výjezdního příkazu, tedy dne 27.05.2011. Jeho pobyt byl od této chvíle na území ČR neoprávněný. Ani následné podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nebyla založena fikce oprávněnosti pobytu, neboť žádost nebyla podána ve lhůtě dle ustanovení § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žalované, resp. správní orgán I. stupně dostatečně uvedli, v jakém období se žalobce na území ČR nacházel oprávněně a v jakém již nikoliv. Nelze proto přisvědčit jeho námitce, že předmětná rozhodnutí neobsahují pozitivní výčet legálního a nelegálního pobytu žalobce na území ČR, neboť tento požadavek vyznívá vzhledem k výše uvedenému nadbytečně. Je třeba poukázat i na skutečnost, že to měl být právě žalobce, který by si měl být vědom skutečnosti, zda se na území ČR zdržuje oprávněně či nikoliv. Dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců předpokladem pro uložení správního vyhoštění podle tohoto ustanovení je pobyt bez víza. Při zkoumání naplnění této skutkové podstaty se správní orgán nezabývá zaviněním, tj. zda se tak stalo úmyslně či z nedbalosti. Správnímu orgánu nelze vytknout, že by v posuzovaném případě nedostatečně zjistil skutkový stav věci a z něho vyvodil nesprávné právní závěry, či by skutkový stav neměl oporu ve správním spise, jak v obecné rovině namítal žalobce. Soud k věci dále uvádí, že ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců umožňuje uložení správního vyhoštění až na dobu 3 let. Žalobci byla doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, stanovena ve spodní hranici zákonné sazby, a to v délce trvání 1 roku. Žalovaná při určení této doby přihlédla k polehčujícím okolnostem, tj. zejména k délce pobytu bez platného oprávnění k pobytu. Nelze tudíž dospět k závěru, že by se správní orgány nezabývaly posouzením všech podstatných skutečností a naopak při stanovení doby trvání správního vyhoštění zohlednily okolnosti svědčící ve prospěch žalobce. Soud k této námitce závěrem uvádí, že poslední vízum opravňující žalobce k legálnímu pobytu na území ČR byl výjezdní příkaz s platností do 27.05.2011. Žalobce však výjezdní příkaz nerespektoval a ve stanoveném období z ČR nevycestoval, a tudíž byl jeho pobyt na území ČR v období od 28.05.2011 do 22.05.2013 neoprávněný, čímž byla naplněna skutková podstata správního vyhoštění dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobce dále namítal nepřiměřenost vyhoštění ve smyslu ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobce na území ČR žije od dubna roku 2007, přičemž v ČR uzavřel dne 24.09.2012 manželství. Jeho manžela je vietnamského původu a žijí ve společné domácnosti. Dne 09.12.2013 se jim narodila dcera. V průběhu správního řízení uvedl, že žije v rodinném domě společně s bratrem, jeho manželkou a tchánem, přičemž na koupi domu nikterak finančně nepřispěl. Finančně jej podporuje jeho manželka a rodiče z Vietnamu. Manželka podniká a žalobce se stará o jejich dceru a o chod domácnosti. Dále uvedl, že veškeré oslavy probíhají v rodinném kruhu, styky udržuje především s občany Vietnamu, nicméně se s rodinou účastní jako divák taktéž kulturních akcí v místě bydliště. Jako překážku vycestování uvedl opuštění své manželky a dcery. Bude mu znemožněno podílet se na výchově dcery, manželce případné vyhoštění způsobí problémy v jejím podnikání. Žalobci bude znemožněno užívat nově nabytý majetek na území ČR. Rovněž uvedl, že po správním vyhoštění na něj bude ve Vietnamu nahlíženo jako na trestance a bude mít ztížené podmínky pro návrat do ČR. Zdejší soud uvádí, že podle ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců „rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince“. Vodítkem pro aplikaci § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců může být rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, č. j. 10 Ca 330/2006 – 89, publikovaný pod č. 1230/2007 Sb. NSS, který v publikované právní větě uvádí, že „přiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života cizince ve smyslu § 119 odst. 5 (nyní § 119a odst. 2 – pozn. NSS) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je rozhodnutí o správním vyhoštění cizince pouze tehdy, je-li takovým rozhodnutím dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví na straně jedné a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života na straně druhé. Vždy je tedy třeba zvažovat závažnost spáchaného deliktu či jiného rizika, které cizinec pro zákonem chráněný veřejný zájem představuje, ve vztahu k jeho osobním a rodinným vazbám na území České republiky.“ Dále se v odůvodnění rozsudku konstatuje, že „§ 119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců (nyní § 119a odst. 2 – pozn. NSS) je promítnutím mezinárodních závazků, které pro Českou republiku vyplývají z čl. 8 Úmluvy (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovaná pod č. 209/1992 Sb. – pozn. NSS). Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života. Do tohoto práva může státní orgán zasahovat jen v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy, tedy jen na základě zákona a jen tehdy, je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu legitimních zájmů, které jsou v tomto ustanovení taxativně vymezeny. Na straně jedné není pochyb o tom, že zabránění neoprávněného pobytu cizinců na území ČR je legitimním cílem, který lze podřadit pod ochranu veřejné bezpečnosti dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy, na straně druhé je podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu ČR třeba v každém konkrétním případě zvažovat, zda intenzita zásahu do soukromého a rodinného života je přiměřená právě významu veřejného zájmu, pro jehož ochranu má být k tomuto zásahu přistoupeno (…) Respektování principu proporcionality je nezbytnou podmínkou jakéhokoli přípustného omezení základních práv. Jak uvedl Evropský soud pro lidská práva např. ve věci Daliová a další proti Francii (rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 1998), je třeba v každém případě uvážit, zda je respektována spravedlivá rovnováha mezi zájmy cizince na ochraně jeho soukromého a rodinného života na straně jedné a zájmy státu na ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti na straně druhé.“ V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19.6.2014, č.j. 2 As 52/2013-69, je mj. uvedeno: „Čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru vždy nutno zvážit okolnosti konkrétního případu (viz rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94, in http://echr.coe.int.); v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si tento život na jeho území. Z judikatury ESLP přitom vyplývá, že podmínky pro aktivaci extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné (srov. rozsudek ze dne 6. 2. 2001 ve věci Bensaid proti Spojenému království, stížnost č. 44599/98).“ Soud k věci uvádí, že žalobce uzavřel manželství a dále budoval svůj rodinný život (početí a následné narození dcery) v době, kdy si měl být vědom nelegálnosti svého pobytu. Toho si musela být vědoma i jeho manželka, která na území ČR legálně pobývala a vykonávala zde ekonomickou činnost. Soud přitom nijak nezpochybňuje hloubku citů a rodinného vztahu žalobce jeho manželky a ani to, že tyto osoby sdílejí společnou domácnost. Žalobce tedy nemohl spoléhat na to, že na území české republiky bude moci pobývat trvale. Skutečnost, že zázemí pro rodinný život bylo budováno i přesto, že dotčené osoby věděly, že jejich rodinný život je v dané zemi od počátku nejistý, je přitom zásadní i dle judikatury ESLP. (srov. rozhodnutí ze dne 26. 1. 1999, Sarumi proti Spojenému království, stížnost č. 43279/98, nebo ze dne 9. 11. 2000, Shebashov proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99). V takových případech může vyhoštění cizince představovat porušení článku 8 Úmluvy pouze výjimečně (viz např. rozhodnutí ze dne 24. 11. 1998, Mitchell proti Spojenému království, stížnost č. 40447/98, nebo ze dne 22. 6. 1999, Ajayi a další proti Spojenému království, stížnost č. 27663/95, nebo již citované rozsudky Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku a Nunez proti Norsku). Za takové výjimečné okolnosti je možno považovat např. nezbytnost zvláštní péče (kterou by vyžadovala žalobce, či naopak skutečnost, že žalobce by byl nucen poskytovat zvláštní péči některému členu rodiny), nebo nepřiměřenou délku zákazu pobytu spolu s nemožností přesídlení celé rodiny, např. v případě, mají-li ostatní členové rodiny jinou státní příslušnost či neznají-li jazyk domovské země vyhošťované osoby. Existenci takovýchto výjimečných okolností ovšem v případě žalobce nelze, po vyhodnocení všech relevantních skutečností, shledat, přičemž ani rozdělení rodiny není nevyhnutelné. Vazby ke kulturnímu prostředí ve Vietnamu nebyly v jeho případě zpřetrhány. Případná obtížnější situace na trhu v zemi původu či rozdílné ekonomické zázemí a životní podmínky v zemi původu jsou sice racionálními a pochopitelnými důvody pro setrvání na území ČR, z hlediska podmínek pro správní vyhoštění jsou nicméně irelevantní. I z hlediska judikatury ESLP jsou tyto důvody nemožnosti návratu do Vietnamu naprosto nedostačující. V posuzovaném případě nelze odhlédnout ani od toho, že žalobce i dle svého vlastního vyjádření na území ČR pobýval od prosince roku 2012 neoprávněně zcela vědomě. Za této situace tedy nelze poukazovat na aktivní snahu žalobce legalizovat svůj pobyt na území ČR, když žalobce od prosince roku 2012 neučinil žádné dobrovolné kroky, například dostavení se na cizineckou policii za účelem řešení pobytové situace, když až do pobytové kontroly ze dne 22.05.2013, tedy více než pět měsíců, zůstal navzdory své tvrzené snaze zcela nečinný. Správní orgány zhodnotily rovněž to, že žalobce vietnamský jazyk nezapomněl, ve Vietnamu žije taktéž část jeho rodiny. Žalobce ani netvrdil, že by v návratu do Vietnamu bránil nepříznivý zdravotní stav. Nadto je třeba konstatovat, že ani nucené vycestování žalobce nemusí nutně znamenat odloučení žalobce od jeho rodiny. Rodinné soužití žalobce a jeho rodiny může být obnoveno jinde i v domovském státě, kde mají oba taktéž zbývající části svých rodin a jehož jsou státními příslušníky. Pobyt žalobcových rodičů ve Vietnamu, kteří jej navíc dle jeho vyjádření finančně podporují, by žalobci i jeho rodinně mohlo usnadnit reintegraci. Jeho manželce, pokud se rozhodne jej následovat, nic nebrání (zejména s ohledem na její zdravotní stav a věk) v návratu i s jejich dcerou do země původu. Nepřítomnost žalobce v zemi jeho původu nebyla natolik dlouhá, aby se nemohl znovu integrovat do tamního sociálního a kulturního prostředí, a to mj. s přihlédnutím ke skutečnosti, že se za dobu pobytu na území ČR příslušníkům svého národa zcela neodcizil, když se nadále pohybuje ve vietnamské komunitě. V době rozhodnutí žalovaného ani neměla dcera žalobce na území ČR povolen trvalý pobyt. Soud zvažoval soulad s Úmluvou o právech dítěte zájmy nezletilého dítěte. Dcera žalobce i s ohledem na rok narození (9. 12. 2013) nenavštěvovala na území ČR žádná předškolní zařízení a péče o ni zajištují především rodiče. Dosavadní téměř zanedbatelná míra integrace dcery žalobce na území ČR proto nevylučuje její návrat do Vietnamu, Ani přihlédnutí k nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte tedy v daném případě nepřevážilo výsledek hledání spravedlivé rovnováhy mezi protichůdnými zájmy na stranu ochrany rodinného života žalobce (srov. a contrario zmiňovaný rozsudek ESLP ve věci Nunez proti Norsku, body 78- 85, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013 - 31, www.nssoud.cz). Soud ve shodě s žalovaným dospívá k závěru, že vyhoštění žalobce je možné, a současně neshledává ani závažnou překážku, která by bránila případnému přesunu celé rodiny. Existenci konkrétní překážky žalobce ostatně ani netvrdil. Dle kritérií vyplývajících z výše citované judikatury ESLP je třeba zohlednit především existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, tedy takové flagrantní porušení čl. 8 Úmluvy, které by vedlo v podstatě k popření práva na společnou existenci rodiny v domovské zemi (srov. též rozhodnutí ESLP ze dne 28. 2. 2006, ZaT proti Spojenému království, stížnost č. 27034/05), nikoliv jakékoli obtíže spojené s navrácením do země původu. Existence takovýchto překážek však nebyla v průběhu správního řízení zjištěna. Ačkoliv si zdejší soud uvědomuje složitost situace žalobce, nelze pominout, že rozhodnutí o správním vyhoštění cizince představuje vždy zásah do soukromého a rodinného života vyhošťovaného cizince a jeho blízkých. Článek 8 Úmluvy ani judikatura ESLP přitom smluvním stranám neukládají všeobecný závazek respektovat volbu osob, které nejsou jejich státními příslušníky, ohledně země jejich společného pobytu a povinnost umožnit jim přenést si svůj rodinný život na území daného státu (srov. citovaný rozsudek ve věci Nunez proti Norsku, či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 3. 10. 2014, Jeunesse proti Nizozemsku, stížnost č. 12738/10, či z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07, či usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04, a ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 59/06). Nelze tedy bagatelizovat ani zájmy státu, neboť respektování pravidel zákona o pobytu cizinců je nezbytné pro řádné fungování imigračního systému. Soud dále k věci uvádí, že v případě testu proporcionality zájmu státu na ochraně veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku oproti zájmu na ochraně soukromého a rodinného života žalobce jde o poměřování zájmu státu na zabránění neoprávněného pobytu cizinců na straně jedné a práva na soukromý a rodinný život cizince na straně druhé. Je sice nepochybné, že se žalobce kromě neoprávněného pobytu nedopustil na území ČR žádného protiprávního jednání a do nepříznivé situace se dostal zřejmě jen z vlastní neopatrnosti a nedostatečné obezřetnosti plynoucí mj. v samotném počátku z pobytu ve vazbě (což by do jisté míry mohlo být omluvitelné), nelze však odhlédnout od toho, že druhé kritérium, které má být s tímto faktem poměřováno, tedy žalobcům soukromý a rodinný život, vázaný na území ČR, bylo vyhodnoceno jako nedostatečné. Jak již bylo uvedeno, nebylo zjištěno, že by osobní život žalobce byl natolik navázaný na území ČR, aby zájem na jeho ochraně převážil nad zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti (k tomu obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19.06.2014, č.j. 2 As 52/2013-69 či č.j. 5 Azs 39/2015-32 ze dne 22. 7. 2016). Odloučení od manželky s dcerou může sice představovat citelný zásah pro vztah žalobce s manželkou a dcerou (rozhodne-li se manželka žalobce na základě své svobodné vůle setrvat společně s dcerou na území ČR), avšak nelze mít za to, že by šlo o zásah nepřiměřený a neodůvodněný. Žalobce nesmí především opomíjet skutečnost, že se do současné složité situace dostal především sám svým vlastním jednání, kdy na území ČR porušil právní předpisy na úseku pobytu cizinců. Osobní zájmy žalobce na ochraně soukromého a rodinného života na území ČR nemohou v daném případě převážit zájem státu na ochraně území ČR před neoprávněným pobytem žalobce. Jinými slovy nelze tedy ani nelze bagatelizovat zájmy státu, neboť respektování pravidel zákona o pobytu cizinců je nezbytné pro řádné fungování imigračního systému. Pokud by vybudování rodinného zázemí v průběhu nelegálního pobytu mělo mít bez dalšího vždy za následek nemožnost správního vyhoštění, pozbyla by imigrační legislativa z velké části své účinnosti. Z obsahu správního soudu rovněž neplyne, že by bylo vyloučeno vycestování žalobce a jeho návrat na území ČR po uplynutí doby správního vyhoštění. Ani žalobce nepředložil žádné důkazy, které by toto jeho tvrzení podporovaly. Soud souhlasí se žalovanou, že ani ničím nepodloženou obavu z negativního pohledu spoluobčanů v zemi původu (nahlížení na něj jako na trestance z důvodu správního vyhoštění) nelze podřadit pod překážky vycestování dle § 179 zákona o pobytu cizinců. Soud provedl při jednání dokazování, z něhož plyne, že dcera žalobce má na území ČR povolen od 9.11.2015 trvalý pobyt. Tato skutečnost však nastala až po vydání napadeného rozhodnutí, přičemž soud dle § 75 odst. 1 s.ř.s. při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Žalovaný ani soud nemohl proto tuto skutečnost zohlednit. Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců správní orgán podle ustanovení § 174a tohoto zákona zohlední závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Z rozhodnutí správních orgánů vyplývá, že se naplněním ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců důkladně zabývaly a v rozsahu nezbytném pro soulad jejich rozhodnutí s požadavky uvedenými v ustanovení § 2 správního řádu zjišťovaly a podrobně hodnotily veškeré skutečnosti. Soud se plně ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí, v němž žalovaná podrobně popsala, jak zhodnotila konkrétní situaci žalobce, kdy přihlédla jednak k jeho rodinným vazbám, tak i těm společenským, sociálním a kulturním, dále vzala v potaz jeho věk, zdravotní stav, vztah k domovskému státu, jakož i délku pobytu na území zdejšího státu a délku protiprávního jednání. Soud k věci rovněž uvádí, že žádné z práv v Listině uvedených nezakládá nárok cizince na pobyt na území České republiky, takové právo je dáno pouze občanům České republiky (čl. 14 odst. 4 Listiny). „Je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek určitou osobu, cizího státního příslušníka, s ohledem na vlastní zájmy, vpustí či nevpustí na vlastní území a zda shledá, že důvody pro vpuštění této osoby na území přetrvávají i poté, co uběhla doba, po níž byl vstup dané osobě na území státu povolen. Jak již bylo shora uvedeno, subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje. Pouze občanům České republiky je garantováno právo na svobodný vstup na území“ (viz usnesení ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 38/04, obdobně též usnesení ze dne 8. 11. 2006, I. ÚS 394/06, ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 85/04, nebo ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 99/04). Ani ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Jak již bylo konstatováno výše, vztah žalobce s jeho manželkou se může odvíjet i mimo území České republiky. Mezinárodní závazek respektovat rodinný a soukromý život ve smyslu čl. 8 Úmluvy nelze chápat jako neomezený závazek poskytnout cizinci mezinárodní ochranu automaticky, nachází-li se na daném území taktéž manžel či manželka cizince. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, se tento k otázce rozsahu mezinárodního závazku založeného čl. 8 Úmluvy vyjádřil v tom smyslu, že zásahem do rodinného a soukromého života cizince by v souvislosti s čl. 8 Úmluvy mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu v intencích judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Žalobci však bylo uděleno správní vyhoštění na jeden rok, ačkoli podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců lze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění až na 3 roky. Jednoroční správní vyhoštění proto nelze kvalifikovat jako nepřiměřenou sankci, na jejímž základě by ve vztahu k žalobci mohlo dojít k porušení mezinárodních závazků České republiky. S ohledem na výše uvedené neshledal soud námitku nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života důvodnou. Soud závěrem k věci rovněž uvádí, že správní orgán I. stupně i žalovaná se poměrně podrobně zabývali možným zásahem do soukromého a rodinného života žalobce a jejich rozhodnutí v tomto směru zcela obstojí. Žalobce dále namítal, že správní orgány v řízení o správním vyhoštění nezohlednily a nezkoumaly důvody zamítnutí žádosti žalobce o povolení k dlouhodobému pobytu ze dne 12.02.2008. Ani tato námitka nemůže obstát. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.04.2012, č.j. 4 As 5/2012-22 je mj. uvedeno: „… v řízení o přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele uloženého z důvodu neoprávněného pobytu na území České republiky nelze podrobit přezkumu předcházející rozhodnutí o zrušení jeho povolení k dlouhodobému pobytu. I přes vzájemnou obsahovou návaznost se tato rozhodnutí vyznačují odlišným předmětem a obsahem, řízení k jejich vydání jsou prováděna v intencích jiných právních norem a jejich vyústěním je vydání dvou různých správních rozhodnutí, přičemž každé z nich je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví (§ 65 odst. 1 a § 75 odst. 2 s. ř. s.).“ Tyto závěry obdobně dopadají i na nyní projednávaný případ, kdy byla žádost žalobce o povolení k dlouhodobému pobytu ze dne 12.02.2008 zamítnuta a jeho pobyt na území ČR byl následně oprávněný pouze v návaznosti na výjezdní příkazy, jež byly vydávány, poslední s platností do 27.05.2011. Správní řízení o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR ze dne 19.10.2011 bylo dle ustanovení § 66 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zastaveno, neboť jeho žádost byla posouzena jako zjevně právně nepřípustná. Nesplnil totiž podmínku pobytu na území ČR na vízum k pobytu nad 90 dnů (obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19.06.2014, č.j. 2 As 52/2014-69). Správní orgán I. stupně ani žalovaná tedy zcela správně nepodrobovaly přezkumu rozhodnutí ve věci pobytu žalobce, neboť takové oprávnění jim ze zákona nepřísluší. Správní orgán v řízení o správním vyhoštění není oprávněn zkoumat důvody, pro které nebylo uděleno žadateli povolení k dlouhodobému pobytu, nýbrž se při svém rozhodování opírá o závěry příslušných správních orgánů, ke kterým bylo dospěno v průběhu řízení o pobytové otázce žalobce. Pokud dále žalobce namítal, že nebyl správním orgánem vyrozuměn k převzetí víza za účelem strpění s platností do 17.10.2011, musí soud s odkazem na vše výše uvedené poznamenat, že otázka vyrozumění k převzetí víza za účelem strpění nemůže být ani předmětem tohoto řízení, neboť zdejší soud při neznalosti správního spisu ve věci jeho pobytu nemůže spekulovat o tom, jaký konkrétní postup byl předmětnými správními orgány při vyrozumívání zvolen a z jakého konkrétního důvodu nebylo vízum za účelem strpění žalobcem převzato. Pro posouzení nyní řešené věci toto není ani relevantní, neboť žalovaná tuto skutečnost uvedla toliko k dokreslení situace, že žalobce nevyvinul dostatečnou aktivita k legalizování pobytu na území ČR. Postupu správních orgánů, které vycházely při svém rozhodování ze závěrů správních orgánů řešících pobytovou situaci žalobce na území ČR a taktéž závěrů Ministerstva vnitra v otázce délky neoprávněného pobytu na území ČR bez dalšího, tedy nelze ničeho vytýkat a soud tedy tuto námitku žalobce vyhodnotil rovněž jako nedůvodnou. Primárně bylo věcí žalobce více se zajímat o svůj pobytový status a nedopustit, aby došlo k nelegálnímu pobytu žalobce na území ČR. Je povinností každého cizince, který se zdržuje na území ČR, aby dodržoval s tím spojené povinnosti a pokud chce nadále setrvávat na území ČR, aby si zajistil legální pobyt všemi dostupnými prostředky. Žalobce si nadto musel být vědom, že jeho další pobyt na území ČR závisí právě na výsledku řízení o povolení k dlouhodobému pobytu, resp. následně na platnosti výjezdních příkazů, čemuž by měla odpovídat i jistá obezřetnosti žalobce. Žalobce dále namítal, že mu není zřejmé, proč jej při podávání žádosti k povolení pobytu dne 19.10.2011 nikdo neinformoval o neoprávněnosti jeho pobytu na území ČR. Vzhledem ke složitosti zákona o pobytu cizinců byl v domnění, že je jeho pobytu na území ČR až do doby vyřízení všech jeho žádostí legální. Soud k tomu znovu uvádí, že důvodem jeho správního vyhoštění dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců je jeho neoprávněný pobyt na území ČR v období od 28.05.2011 do 22.05.2013, tj. pobyt bez víza či platného oprávnění k pobytu. Skutečnost, že se žalobce nikterak nezajímal o podmínky oprávněnosti jeho pobytu na území ČR, ačkoliv si vzhledem k dlouhodobému pobytu na území ČR musel být vědom možných negativních důsledků vyplývajících z pobytu neoprávněného, lze přičíst toliko a pouze k jeho tíži. Bylo jeho povinností a odpovědností, aby se o stav řízení a taktéž stav svého pobytového statusu zajímal aktivněji a především s větší péčí. Na tom pak nic nemění ani „pochybení“ (pokud lze vůbec o jakémkoliv pochybení hovořit) ze strany Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky, jenž žalobce v roce 2011 při jeho dobrovolném dostavení se neinformoval o neoprávněnosti jeho pobytu. Rovněž namítal, že délka vedení řízení o jeho pobytovém oprávnění a o správním vyhoštění, které se vyznačují zkrácenými zákonnými lhůtami, jsou jednou z příčin jeho neoprávněného pobytu na území ČR. K tomu soud uvádí, že skutečně správní řízení o povolení k jeho dlouhodobému pobytu (řízení bylo zahájeno dne 19.10.2011 a pravomocně ukončeno v závěru roku 2014), jakož i řízení o správním vyhoštění bylo poměrně zdlouhavé (řízení bylo zahájeno dnem 22.05.2013 a rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci dne 04.02.2015). Je však třeba konstatovat, že zákon o pobytu cizinců nestanoví žádnou lhůtu, po jejímž uplynutí by zanikla možnost správního orgánu rozhodnout o žádosti žalobce o povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR či uložit správní vyhoštění. Pro jednání správních orgánů ve správním řízení platí obecná zásada povinnosti vyřídit věc bez zbytečných průtahů (viz ustanovení § 6 odst. 1 správního řádu a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), přičemž mechanismem bránícím porušování této povinnosti jsou ustanovení o ochraně proti nečinnosti podle ustanovení § 80 správního řádu. Pokud se žalobce cítil průtahy v řízení dotčen na svých právech, měl možnost využít opatření proti nečinnosti ve smyslu citovaného ustanovení správního řádu, popřípadě podat žalobu na ochranu proti nečinnosti. Ze správního spisu však nevyplývá, že by žalobce této možnosti využil. Délka řízení sama o sobě není důvodem pro zrušení rozhodnutí pro nezákonnost. Proto český právní řád počítá s jinými výše uvedenými prostředky nápravy (k tomu viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o přijatelnosti věci Najvar proti České republice, stížnost č. 8302/06). Ani tuto žalobní námitku tedy soud neshledal důvodnou. Soud závěrem konstatuje, že postup žalované považuje za zcela legitimní, neboť má za to, že správní orgán I. stupně, resp. žalovaná, shromáždila pro vydání prvostupňového i napadeného rozhodnutí dostatečné podklady, které svědčily o správnosti závěru prvostupňového i napadeného rozhodnutí. Soud má za to, že správní orgán I. stupně ani žalovaná při vydávání svých rozhodnutí nepochybili, neboť pro závěry, ke kterým dospěli, měli dostatek podkladů, na které současně ve svých rozhodnutích odkázali a své rozhodnutí dostatečně a srozumitelně zdůvodnili. Současně nelze správnímu orgánu I. stupně či žalované vytýkat postup ve správním řízení, který by měl vliv na zákonnost a správnost jejich rozhodnutí. Pokud žalobce namítá, že žalovaná nepřesvědčivě vysvětlila důvody, které ji vedly k napadenému rozhodnutí a taktéž se nepřesvědčivě vypořádala s návrhy, námitkami a vyjádřeními žalobce, je třeba připomenout, že žalované žádný právní předpis nestanoví povinnost vypořádávat námitky ve stejné struktuře, v jaké podal žalobce odvolání či jednotlivé námitky. Soud k tomuto uvádí, že nepřezkoumatelnými pro nedostatek důvodů jsou zejména taková rozhodnutí, u nichž z odůvodnění není zřejmé, jakými úvahami se správní orgán řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.07.2004, č.j. 4 As 5/2003-52). Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 08.10.2009, č.j. 7 Afs 107/2009-166). Žádnou takovou vadu však napadené rozhodnutí nevykazuje. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela srozumitelné a současně jsou z něj seznatelné úvahy, jimiž se žalovaná řídila, a obsahuje vypořádání odvolacích námitek. Je pouze na žalované, aby odvolací námitky vypořádala, logicky odůvodnila a argumentovala s uvedením skutkových a právních důvodů. To se ve zde projednávaném případě nepochybně stalo a soud proto nemůže ani zde přisvědčit žalobci v této námitce. Žalovaná se v dostatečné míře, zcela zřetelně a srozumitelně vyjádřila ke všem žalobcem uplatněným odvolacím námitkám, přičemž žádnou odvolací námitku neopomenula. Zdejší soud má taktéž za to, že žalovaná jasně a důkladně zdůvodnila a srozumitelně uvedla, co ji vedlo k závěru napadeného rozhodnutí. Pokud žalobce poukazuje na nepřesnosti týkající se skutkového stavu, jež byly obsaženy v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, a na něž žalovaná v napadeném rozhodnutí nereflektovala, je soud nucen přiznat, že žalobcem zmíněné nepřesnosti se v textu prvostupňového rozhodnutí skutečně objevují, nicméně se nejedná o tak zásadní pochybení správního orgánu, která by vedla k nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti prvostupňového i napadeného rozhodnutí, neboť tato okolnost neměla žádný zásadní vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů. Chybné uvedení data propuštění žalobce z vazby či délky pobytu žalobce na území ČR nepředstavuje dle názoru krajského soudu takové pochybení, jež by vyústilo v nezákonnost předmětných rozhodnutí, neboť tyto skutečnosti nejsou pro posouzení okolností pro udělení správního vyhoštění nikterak stěžejní. V nyní posuzovaném případě tedy soud neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatečné zdůvodnění ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., pro kterou by byl soud povinen bez dalšího napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalované k dalšímu řízení. Soud tedy i tuto námitku žalobce vyhodnotil jako nedůvodnou. Zdejší soud taktéž neshledal, že by žalovaná napadené rozhodnutí vydala na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Ve smyslu ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu je řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, ovládáno zásadou vyšetřovací. Taktéž je zde zřejmý odkaz na zásadu objektivního a nestranného přístupu, podle kterého je správní orgán povinen zjišťovat veškeré rozhodné okolnosti ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být předmětná povinnost uložena. Je to tedy právě správní orgán, který nese v tomto typu řízení odpovědnost za řádné shromáždění podkladů pro rozhodnutí a případně i odpovědnost za nesplnění této povinnosti, jak dovodil mj. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 19.06.2014, č.j. 2 As 52/2013-69. V nyní řešeném případě má však soud za to, že žalovaná, resp. správní orgán I. stupně, postupovala ve věci žalobce tak, aby náležitě zjistila všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobce. Žalobci byla navíc dána možnost uvést veškeré skutečnosti, které považuje za důležité a relevantní, a mohl v tomto smyslu předložit i důkazy. Jak vyplývá z obsahu správního spisu, byla žalobci i jeho manželce opakovaně dána možnost vyjádřit se do protokolu k protiprávnímu jednání a upřesnění situace jeho pobytu na území ČR, které rovněž využili. K návrhu žalobce byl rovněž správním orgánem I. stupně proveden výslech svědka Q. L. D., tchána žalobce, a v místě pobytu žalobce a jeho rodiny bylo taktéž správním orgánem I. stupně provedeno místní šetření. Soud má v této souvislosti za to, že žalovaná zohlednila všechny konkrétní okolnosti případu žalobce. Skutečnost, že tyto vyhodnotila v jeho neprospěch, nemůže znamenat, že tímto závěrem porušila základní zásady správního řízení. VI. Závěr a náklady řízení Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšné žalované nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle ust. § 60 odst. 5 s.ř.s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, které jí soud uložil. Z důvodu zvláštního zřetele hodných jí může soud na návrh přiznat právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení soud neuložil plnění povinnosti a ani neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, právo na náhradu nákladů jim nepřiznal (výrok IV). Soudem ustanovené tlumočnici přiznal soud dle § 17 vyhl. č. 36/1967 Sb. odměnu za jednu hodinu tlumočení při jednání (výrok V.)

Poučení