32 A 28/2017 - 26

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: M. G., nar. ………………, bytem ……………………………… zastoupen Mgr. Jaromírem Noskem, advokátem se sídlem Furchova 373, 588 56 Telč proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí ze dne 19. 5. 2017, č. j. KUJI 37092/2017, sp. zn. OOSČ 273/2017 OOSC/112 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2017, č. j. KUJI 37092/2017, sp. zn. OOSČ 273/2017 OOSC/112, a rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy ze dne 10. 3. 2017, sp. zn. MMJ/OD/3826/2017/5, se zrušují pro nezákonnost a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, Mgr. Jaromíra Noska, advokáta se sídlem Furchova 373, 588 56 Telč.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 3. 2017, sp. zn. MMJ/OD/3826/2017/5 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupků podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 a písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „silniční zákon“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z přestupků podle ustanovení § 18 odst. 4 a § 6 odst. 7 písm. a) silničního zákona, kterého se z nedbalosti dopustil tím, že dne 7. 2. 2017 v 09:40 hod na silnici č. 406 v obci Jezdovice, GPS souřadnice E 01528’47.496“, N 4919’13.188“, ve směru jízdy od Třeště na Jihlavu, jako řidič osobního motorového vozidla P., reg. zn. ..., překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci (50 km/h), přičemž mu byla orgány Policie České republiky (dále jen „PČR“) naměřena rychlost jízdy 65 km/h. Při zvážení možné odchylky měřicího zařízení ve výši ± 3 km/h mu byla naměřena jako nejnižší skutečná rychlost jízdy 62 km/h, čímž překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci o méně než 20 km/h. Při řízení neměl u sebe platný řidičský průkaz.

3. Za spáchání přestupků byla žalobci podle ustanovení § 125c odst. 5 písm. g) silničního zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), uložena sankce ve formě pokuty ve výši 2 000,- Kč, a současně mu byla podle ustanovení § 79 odst. 1 zákona o přestupcích a vyhlášky č. 231/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1.000,- Kč.

II. Žaloba

4. V žalobě ze dne 15. 6. 2017, doručené krajskému soudu téhož dne, měl žalobce předně za to, že bylo celé řízení stiženo vadami řízení, nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů, zmatečnosti, nesrozumitelnosti a nezákonnosti.

5. Žalobce byl poškozen a zkrácen na svých právech, neboť mu v důsledku pochybení správního orgánu I. stupně, které přejal i žalovaný, nebylo umožněno uplatnit svá procesní práva spočívající v návrhu na vyjádření a provedení důkazů a bylo mu upřeno právo na spravedlivý proces. Žalobce reálně neměl šanci řádně uplatnit práva účastníka řízení, když byl správní orgán I. stupně již v okamžiku ústního jednání připraven vydat rozhodnutí, a argumentaci žalobce odmítl, aniž by vyčkal na stanovisko žalobce. Sama okolnost o neprodleném vydání rozhodnutí pak usvědčuje správní orgán I. stupně, že vůbec neponechal žalobci jakoukoli přiměřenou lhůtu k doručení jeho návrhů. Písemná garance oprávnění navrhovat důkazy, vyplývající z jednoznačného poučení obsaženého v oznámení o zahájení správního řízení, tak bylo popřeno. Následnému řádnému zhodnocení se vyhnul i žalovaný, který navíc dovodil neexistující lhůtu (nejpozději v den konání ústního jednání), která nebyla v oznámení o zahájení řízení uvedena a takové omezení z něj nikterak nevyplývá. Správní orgán I. stupně tímto svým postupem neumožnil výslech jiných svědků ani navržení jiných důkazů, které mohl žalobce uplatnit až v rámci podaného odvolání.

6. Správní orgán I. stupně provedl dle žalobce nesprávnou právní kvalifikaci, neboť zjištění o předložení neplatného řidičského průkazu ve smyslu ustanovení § 23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích podřadil pod jiné hmotněprávní ustanovení, a to ustanovení § 6 odst. 7 písm. a) silničního zákona.

7. Správní orgány se dále nezabývaly zkoumáním a posouzením formy zavinění žalobce. Žalovaný neurčitě polemizoval s formou zavinění vědomé i nevědomé, závěr je však nejednoznačný. Forma zavinění skutku předložení neplatného řidičského průkazu pak zůstala zcela mimo zájem žalovaného, stejně jako posouzení procesního postupu v kvalifikaci souběhu více skutků a společného řízení. Prvostupňové rozhodnutí nadto trpí vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v rozporu mezi výrokem a odůvodněním, neboť ve výroku je uveden závěr o formě zavinění z nedbalosti, zatímco v odůvodnění je uvedeno, že se žalobce k formě zavinění nevyjádřil, proto bylo rozhodnuto o nevědomé nedbalosti.

8. Žalobce uvedl, že nikdy nevytvářel obstrukce a nevyhýbal se jednání. Naopak předpokládal, že v průběhu vedeného řízení prokáže skutkový stav zjištěný na místě, jakož i svoji verbální tvrzenou argumentaci, kterou PČR na místě odmítla zaznamenat, což vyvolalo u žalobce stav, že odmítl úřední záznam podepsat.

9. Dle názoru žalobce správní orgán I. stupně nedostatečně vyhodnotil skutkový stav, když svá tvrzení opřel o písemný materiál a tento považoval za dostačující a průkazný, avšak odmítl návrhy důkazů ze strany žalobce. Správní orgán I. stupně rovněž prvostupňové rozhodnutí řádně neodůvodnil a nevypořádal se se stanoviskem žalobce ze dne 10. 3. 2017 a rozporem vyplývajícím z poučení o oznámení o zahájení řízení.

10. Žalovaný se dále nevypořádal s důkazní nedostatečností opírající se pouze o úřední záznam, ani s tvrzenou argumentací žalobce na místě, kterou PČR odmítla zaznamenat. Zdravotní indispozici žalobce (krajní nouze) posoudil žalovaný pouze v rovině předchozího objednání k neurologickému vyšetření, aktuálnost zhoršení zdravotního stavu nezkoumal. Žalovaný se vyhnul také argumentaci o předpokládaném pohybu policejního vozidla a nedodržení podmínek měření a vyjádřil se nepravdivě i k údajné námitce žalobce založené na argumentaci o návodu k obsluze.

11. Žalovaný tedy dle žalobce nedbal zásady vyšetřovací, neboť v řízení byl aktivní pouze žalobce a ze strany správních orgánů nebyl zjištěn řádný skutkový stav věci. Žalovaný zvoleným přístupem nerespektoval a potlačil obligatorní povinnosti přezkoumat zákonnost rozhodnutí i předcházejícího řízení a neumožnil tak průchod práva.

12. Žalobce proto navrhl, aby krajský soud napadené, jakož i prvostupňové, rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

13. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 18. 7. 2017 setrval na tom, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy, není v rozporu se související judikaturou správních soudů a nevykazuje znaky nepřezkoumatelnosti, přičemž na napadené rozhodnutí odkázal.

14. Žalovaný proto navrhl, aby krajský soud podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Shrnutí relevantních skutečností zjištěných ze správního spisu

15. Ve správním spise se nachází mj. oznámení přestupku ze dne 15. 2. 2017, č. j. KRPJ-14744- 7/PŘ-2017-160706, úřední záznam ze dne 7. 2. 2017, č. j. KRPJ-14744-1/PŘ-2017-160706, oznámení přestupku sepsané na místě dne 7. 2. 2017, č. j. KRPJ-14744-1/PŘ-2017-160706, příslušníky PČR, na které se žalobce nepodepsal, ale uvedl, že „chvátal k neurologovi do nemocnice Jihlava“, záznam o přestupku ze dne 7. 2. 2017 s číslem snímku z měřiče č. 955, na němž je zachyceno zařízením Ramer10 s výrobním číslem 15/0226 motorové vozidlo značky P. s registrační značkou ... s naměřenou rychlostí 65 km/h, přičemž jako vlastní rychlost měřicího zařízení je uvedena hodnota 0 km/h, foto v radarovém svazku, ověřovací list č. 242/16 ze dne 24. 11. 2016 vydaný Autorizovaným metrologickým střediskem RAMET a.s., z něhož vyplývá, že silniční radarový rychloměr RAMER10 C s výrobním číslem 15/0226 byl ověřen a lze jej používat k měření rychlosti za dodržování Návodu k obsluze s platností do 23. 11. 2017, a výpis z evidenční karty řidiče (žalobce), dle které byl aktuální stav bodového hodnocení žalobce 11 bodů, přičemž měl ke dni 10. 2. 2017 celkem 9 záznamů v přestupcích, avšak nebyl držitelem platného řidičského průkazu.

16. Z obsahu předloženého správního spisu soud dále zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti žaloby.

17. Dne 2. 3. 2017 bylo žalobci doručeno oznámení o zahájení správního řízení přestupku a předvolání obviněného ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. SZ-MMJ/OD/3826/2017/2, kterým byl žalobce předvolán k ústnímu jednání na den 10. 3. 2017 v 09:00 hod. V textu tohoto dokumentu bylo mj. uvedeno: „Při ústním jednání budete oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení, budete mít právo vyjádřit své stanovisko a dále můžete realizovat své právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům i ke způsobu jejich zjištění. Veškeré podklady pro vydání rozhodnutí budou správním orgánem I. stupně shromážděny k datu ústního jednání, které je uvedeno viz. výše. Toto poučení je současně výzvou správního orgánu I. stupně obviněnému (případně jeho zmocněnci) k vyjádření se k podkladům před vydáním rozhodnutí (§ 36 odst. 3 správního řádu) při ústním jednání.

18. Ve spise je dále založena plná moc ze dne 2. 3. 2017, kterou žalobce zmocnil k zastupování ve všech věcech v nyní posuzovaném správním řízení žalobce Mgr. Noska.

19. Dle protokolu o ústním projednání přestupku ze dne 10. 3. 2017, sp. zn. SZ- MMJ/OD/3826/2017/3, se k ústnímu jednání dostavil zmocněnec žalobce. Po provedení důkazů listinou zmocněnec k věci uvedl: „Obvinění jsem rozuměl. Na základě seznámení se s obsahem spisového materiálu má obviněný za to, že předmětné jednání nebylo dostatečně prokázáno. V tomto ohledu žádá obviněný správní orgán o poskytnutí 10 denní lhůty, ve které správnímu orgánu sdělí své argumenty, stanoviska, případně návrhy.“ K tomu správní orgán I. stupně konstatoval: „K návrhu zmocněnce obviněného na stanovení lhůty k písemnému vyjádření správní orgán uvádí, že má dokazování za ukončené. Lhůta pro písemné vyjádření nebude poskytnuta. Zmocněnec obviněného byl v souladu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí a vyzývá se, aby se k nim vyjádřil.“ Zmocněnec v závěru ústního jednání reagoval takto: „Na základě nevyhovění poskytnutí přiměřené lhůty se obviněný jako účastník řízení domnívá, že jeho právo k vyjádření (§ 36 správního řádu) a předložení důkazů o skutkovém stavu ve věci, bude takovým způsobem porušeno a věc bude rozhodnuta na základě jednostranných důkazů. Žádá a je připraven před vydáním rozhodnutí předložit svoji argumentaci, která bude odrážet skutkový stav věci.“ 20. Dne 10. 3. 2017 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, které bylo vypraveno dne 13. 3. 2017.

21. Správnímu orgánu I. stupně bylo 7. 4. 2017 doručeno odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí, ke kterému žalobce přiložil kopii velkého technického průkazu a ambulantní kartu z ambulance neurologie nemocnice Jihlava ze dne 7. 2. 2017 a 23. 1. 2017.

22. Dne 19. 5. 2017 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, které je předmětem soudního přezkumu.

V. Posouzení věci krajským soudem

23. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

24. Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

25. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění zákonných podmínek (§ 51 odst. 1 s.ř.s.).

26. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

27. Přednostně se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což však v daném případě nenastalo.

28. Žalobcem byla namítána nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92, SJS 27/0, SP č. 27/1994, že: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej případně vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédnul i k námitkám strany druhé. Užité argumenty a úvahy správního orgánu nesmí vzbudit pochybnosti o jeho nezávislosti a odbornosti. Z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle.“ 29. Při výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je shrnuta např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 2 As 85/2011 - 170 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), kde je mj. uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11.04.2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že „(…) je-li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s.ř.s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

30. Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2007, č .j. 1 Afs 53/2007 - 34, bylo vysloveno, že „(…) je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „(…) je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Také správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. Stejné závěry je třeba zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů.

31. Krajský soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný). Je pouze na žalovaném, aby námitky či důkazy vypořádal, logicky odůvodnil a argumentoval s uvedením skutkových a právních důvodů.

32. To se ve zde projednávaném případě stalo a soud proto nemůže přisvědčit žalobci ani v jednom z jeho odkazů na vady, které by vedly k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Zdejší soud má za to, že žalovaný (jakož i správní orgán I. stupně) zdůvodnil a srozumitelně uvedl, co jej vedlo k závěru napadeného rozhodnutí.

33. Jestliže žalobce namítal, že se žalovaný nevypořádal s námitkami stran úředního záznamu, tvrzené argumentace na místě, zohlednění zdravotní indispozice žalobce, pohybu policejního vozidla a nedodržení podmínek měření, nelze se s touto námitkou nikterak ztotožnit. Soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí ověřil, že se žalovaný otázkou prokázání skutkového stavu, jakož i hodnocení důkazů, v odůvodnění napadeného rozhodnutí obsáhle zabýval. Skutečnost, že žalovaný v napadeném rozhodnutí jednotlivě nezmínil v rámci svého odůvodnění všechny odvolací námitky, tedy neimplikuje bez dalšího nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze bez jakýchkoliv obtíží dovodit, že a rovněž jakým způsobem žalovaný všechny odvolací námitky vypořádal, když je z napadeného rozhodnutí patrné, že žalovaný zcela souhlasil se závěry učiněnými správním orgánem I. stupně, a proto nepovažoval námitky žalobce za důvodné. To lze bez dalšího dovodit z vypořádání odvolací námitky žalobce spočívající v nedostatečném zhodnocení tvrzené zdravotní indispozice žalobce, jež žalobce zmínil rovněž v oznámení přestupku sepsaném na místě, a se kterou se žalovaný podrobně zabýval v posledních třech odstavcích na straně 4 napadeného rozhodnutí. Žalovaný se rovně řádně vyjádřil k námitce nedodržení podmínek řízení, a to rovněž na straně 4 napadeného rozhodnutí. Pokud se týká žalobcem tvrzeného nevypořádání námitky odkazující na možný pohyb policejního vozidla, považoval krajský soud za nezbytné uvést citaci, jak žalobce tuto námitku v odvolání podal: „- správní orgán dovodil, že silniční radar byl řádně nastaven a užíván v souladu s návodem k obsluze. Obviněný uvádí, že z žádného protokolu (úředního záznamu) není zřejmé zda bylo policejní vozidlo v pohybu, případně stálo. S ohledem na parametry měření dané výrobcem ( Návod RAMER 10C) se obviněný domnívá, že nebyly (nemusely být) splněny předepsané podmínky pro měření a toto mohlo být zkresleno.“ Krajský soud má s ohledem na citovanou část odvolání žalobce za to, že tato „námitka“ a „návrh“ na doplnění dokazování byl ze strany žalobce vysloven natolik obecně, vágně a neurčitě, že v tomto nebylo možné spatřovat žádný návrh na doplnění dokazování. Pokud takto žalobce neučinil a svůj „návrh“ pouze obecně uvedl v rámci toku textu odvolání bez bližší specifikace, nelze následně klást k tíži žalovaného, že se k tomuto návrhu nikterak blíže nevyjádřil. Ve skutečnosti, že žalovaný jednotlivě nevypořádal tuto námitku, tak sice soud obecně spatřuje částečné pochybení žalovaného, avšak toto pochybení nemělo v tomto konkrétním případě absolutně žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť z kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný posoudil podmínky měření (tedy i postavení policejního vozidla) za splnění.

34. Nelze přitom uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění napadeného rozhodnutí způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Vždy plně postačuje zjistit skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a najít jen onu míru ve vypořádání námitek, která poskytuje dostatečnou oporu pro výrok o vině. Ostatně Ústavní soud ČR v této souvislosti v nálezu ze dne 12.02.2009, sp.zn. III. ÚS 989/08, konstatoval: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ Povinnost posoudit všechny odvolací námitky tudíž neznamená, že žalovaný je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem odvolací argumentace (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 03.04.2014, č.j. As 126/2013-219). Ačkoliv tedy je nepochybně povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (ve vztahu k soudům srov. např. odst. 61 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk v. Nizozemí). Nadto je třeba si uvědomit, že orgán veřejné moci na určitou námitku může reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy (byť implicitně) vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud) vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.05.2009, č.j. 9 Afs 70/2008–13). Žalovaný dle krajského soudu zjistil skutečný stav věci, o němž neměl důvodné pochybnosti a odůvodnil onu míru ve vypořádání odvolacích námitek, která poskytuje dostatečnou oporu pro výrok o vině žalobce. Soud nemá napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť je srozumitelné a je v něm uvedeno dostatek důvodů podporujících jeho výrok.

35. Pouze nad rámec však krajský soud doplňuje, že z obsahu správního spisu ověřil, že skutečnost rychlosti policejního vozidla v okamžiku měření rychlosti vozidla žalobce je zřejmá ze záznamu o přestupku včetně fotodokumentace ze dne 7. 2. 2017, kde je k vlastní rychlosti uvedena hodnota 0 km/h. Z této listiny, jež byla správními orgány řádně provedena k důkazu, je tedy nepochybné, že měřicí zařízení, jakož i policejní vozidlo samotné, v okamžiku měření stálo a nikterak se navzdory přesvědčení žalobce nepohybovalo. Tato odvolací námitka žalobce tedy byla bez dalšího zcela nedůvodná.

36. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, stejně jako prvostupňového rozhodnutí, je tak seznatelné, které otázky správní orgány považovaly za rozhodné. Vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež v napadeném rozhodnutí (jakož i v prvostupňovém rozhodnutí) vyslovil žalovaný (resp. správní orgán I. stupně), je zřetelná. Napadené rozhodnutí proto krajský soud považuje za přezkoumatelné. Ostatně sám žalobce s tímto rozhodnutím polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné, a skutečnost, že se závěry žalovaného žalobce nesouhlasí, nutně neznamená, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

37. Ve světle těchto skutečností považuje krajský soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za nepřípadnou. Přistoupil proto k posouzení podstaty projednávané věci.

38. Co se týká dalších žalobcem namítaných skutečností týkajících se objasnění skutkového stavu nyní projednávané věci, krajský soud uvádí, že povinnost zjišťovat skutkový stav stran skutečností odpovídajících skutkové podstatě přestupku, leží vždy na správním orgánu. Pokud existuje rozumná pochybnost, tzn. ne zcela nepravděpodobná možnost, že deliktního jednání se obviněný z přestupku nedopustil, nelze jej za přestupek postihnout (in dubio pro reo). Povinnost prokázat přestupek obviněnému má správní orgán. Obviněnému stačí k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, rozumná pochybnost o otázce, zda se předmětného jednání dopustil; obviněný se nemusí vyviňovat, tedy prokazovat, že se deliktního jednání nedopustil (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68, bod 18).

39. Obecný požadavek na souladnost přestupkového řízení s limity ústavněprávními a mezinárodními však neopravňuje k tomu, aby u ustanovení upravujících procesní náležitosti přestupkového řízení byl použit takový výklad, který by fakticky bránil efektivnímu postupu. Jinými slovy řečeno, interpretace omezujících pravidel procesu ve správním trestání nemůže být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání. V možnosti nabízet důkazy a uplatnit prostředky ke své obraně je tak zapotřebí primárně vidět (v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, N 81/18 SbNU 197) právo osoby, proti níž se řízení vede, a nikoliv povinnost správních orgánů. Uvede-li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku ve smyslu ustanovení § 3 správního řádu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68).

40. Krajský soud opakovaně uvádí, že se žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečně vypořádal s žalobcovým návrhem na provedení dodatečných důkazů, tak jak jej žalobce uplatnil ve svém odvolání, resp. se dostatečně vypořádal s odvolacími námitkami žalobce stran správnosti měření rychlosti. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu o tzv. „opomenutých důkazech“ (která se sice primárně vztahuje na rozhodnutí obecných soudů, ale je možno ji vztáhnout přiměřeně i na rozhodnutí správních orgánů), např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, „(…) soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. Pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. Jestliže tak neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny […]. Důkazy, jimiž se soud při postupu nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.“ Jak krajský soud uvedl již výše, těmto ústavním požadavkům rozhodnutí žalovaného vyhovělo, když v tomto žalovaný výslovně uvedl, že zjištění skutkového stavu ze strany správního orgánu I. stupně bylo zcela dostatečné, plně se s tímto ztotožnil.

41. Krajský soud byl nejprve povinen na základě žaloby přezkoumat, zda správní orgány v řízení o přestupku opatřily takovou sadu důkazů, která po provedeném zhodnocení s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vedla k závěru, že se žalobce přestupků dopustil, s tím, že zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení žalobcovy viny. Krajský soud k tomuto uvádí, že správní orgán I. stupně provedl řádné a obsáhlé dokazování, přičemž z podkladů pro rozhodnutí vyplývá nepochybný závěr o vině žalobce. Oproti případům, ve kterých neexistuje proti přestupci, krom výpovědi členů policejní hlídky, žádný jiný důkaz, je tomu totiž v případě žalobce zcela důvodů jinak. Důkazů je dostatek a samy o sobě tvoří uzavřený a žalobcem relevantním způsobem nijak nezpochybněný uzavřený celek. Správním orgánům přitom jako důkaz svědčící o vině žalobce svědčilo oznámení přestupku ze dne 15. 2. 2017, oznámení přestupku sepsané zasahujícími policisty na místě přestupku, úřední záznam ze dne 7. 2. 2017, záznam přestupku – foto z měřicího zařízení (fotodokumentace vozidla a záznam o překročení rychlosti), foto v radarovém svazku, ověřovací list k silničnímu radarovému rychloměru RAMER 10C č. 15/0226 a výpis z evidenční karty řidiče (žalobce).

42. Důkaz o rychlosti žalobce byl pořízen radarem RAMER 10C, který splňoval všechny zákonné požadavky a současně byl použit po dobu platnosti provedeného ověření, což splňuje zákonný požadavek dle ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, v platném znění (dále jen „zákon o metrologii“). Pokud žalobce zpochybňoval výsledek a způsob měření rychlosti jím řízeného vozidla, je třeba poukázat na ustanovení § 11 odst. 4 zákona o metrologii, podle něhož u měřidel, pokud jsou používána za okolností, kdy nesprávným měřením mohou být významně poškozeny zájmy osob, je poškozená strana oprávněna vyžádat si jejich ověření nebo kalibraci a vydání osvědčení o výsledku. Ověřením uvedeného měřicího přístroje, jako měřidla, se potvrzuje, že tento přístroj jako měřidlo má požadované metrologické vlastnosti. Jestliže důkaz o rychlosti žalobce byl pořízen radarem, který splňoval všechny zákonné požadavky a současně byl v souladu se zákonem o metrologii ověřen, přičemž o jeho identitě není žádná pochybnost a byl použit po dobu platnosti provedeného měření a policista byl seznámen a oprávněn obsluhovat dané měřicí zařízení, nemůže žalobcova námitka zpochybňující měření sama o sobě zpochybnit závěry správních orgánů o spáchání přestupku.

43. Krajský soud má tedy za to, že se žalovaný s námitkou navržených důkazů dostatečně vypořádal. Provádění dalších důkazů má soud ve shodě se žalovaným za nadbytečné, když byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, a žalobce nijak konkrétně nezpochybnil správnost provedeného měření. Soud v tomto kontextu ze správního spisu ověřil, že použitý rychloměr RAMER 10C splňoval všechny zákonem stanovené požadavky, což vyplývá z ověřovacího listu č. 242/16 ze dne 24. 11. 2016. Ve vztahu k výsledné fotodokumentaci poté krajský soud v souladu se závěry správních orgánů uvádí, že na pořízeném snímku je vozidlo viditelně zachyceno, aniž by bylo zaměnitelné s jiným vozidlem či objektem. O okolnostech spáchání přestupku, tj. zejména jak významně žalobce překročil rychlost a že měření probíhalo standardně, svědčí především výstup z měřiče rychlosti – záznam o přestupku, zachycující vozidlo žalobce ve standartní poloze s čitelnou registrační značkou a dalšími souvisejícími údaji (směr příjezd aj.), jakož i foto v radarovém svazku. Měření rychlosti bylo provedeno silničním rychloměrem RAMER 10C, jehož spolehlivost byla ověřena ověřovacím listem Autorizovaného metrologického střediska. Výrobní číslo použitého rychloměru, tedy 15/0226, se shoduje s číslem rychloměru, k němuž byl doložen platný ověřovací list. Z těchto důvodů soud neuznal ani námitku, že bylo možné, že by zasahující policisté postupovali v rozporu s Návodem k obsluze. Výstup z měřicího zařízení spolu s ostatními podklady správního spisu dosvědčují, že k žádným neobvyklým postupům ani výsledkům měření nedošlo. Nebyly zjištěny žádné indicie k tomu, že by nebylo postupováno v souladu s Návodem obsluze a že měření vozidla žalobce mohlo být ovlivněno reflexí či pojezdem vozidla PČR. Zdejší soud dále souhlasí se závěry žalovaného, neboť žalobce svou argumentací, jež uplatnil již v odvolání, nevnesl do odvolacího řízení důvodné pochybnosti o okolnostech spáchání přestupku. Ze spisu vyplývají jasné důkazy, že žalobce skutečně řídil v obci Jezdovice ve směru jízdy od Třeště na Jihlavu v místě, kde byla stanovena maximální dovolená rychlost 50 km/h, rychlostí nejméně o 12 km/h více, než byla povolená rychlost.

44. Co se týká procesní hodnoty úředního záznamu, lze v tomto odkázat na bohatou a propracovanou judikaturu správních soudů. Význam úředního záznamu spočívá v přestupkovém řízení v tom, že na jeho základě si může správní orgán předběžně vyhodnotit význam případné svědecké výpovědi dané osoby z hlediska skutečností, které je třeba v konkrétním řízení o přestupku prokazovat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 – 27). Úřední záznam lze v přestupkovém řízení použít, a to například v případě rozporů mezi výpovědí svědka nebo obviněného a obsahem úředního záznamu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010 - 73, kde se Nejvyšší správní soud odklonil od přísnější judikatury trestněprávní). Úřední záznam může být dokonce přijat i jako listinný důkaz za situace, kdy skutečnosti v něm uvedené není objektivně možno prokázat jiným důkazem, typicky výpovědí obviněné osoby či svědků (v tomto smyslu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2012, č. j. 2 As 67/2011 - 89).

45. Úřední záznam doprovázený fotografickým materiálem má nesporně svou důkazní hodnotu, a to především v situaci, kdy tam uvedená tvrzení přestupce žádným relevantním způsobem nezpochybní, respektive úřední záznam sám obsahuje skutečnosti odpovídající neopakovatelným a neodkladným úkonům, v tomto případě fotografie z měřícího zařízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 As 25/2014 - 48).

46. Z povahy úředního záznamu jako jednostranného úkonu správního orgánu skutečně vyplývá, že pachatele přestupku nelze postihnout výhradně na základě úředního záznamu, aniž by byly proti přestupci jakékoliv jiné důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115). V nyní řešené věci však proti žalobci existovaly další důkazy, a to zejména fotografie z měřicího přístroje, které ve spojitosti s daty z úředního záznamu činily skutkovou situaci naprosto jasnou. Krajský soud proto souhlasí s tím, že správní orgány pomocí těchto důkazů zjistily skutkový stav věci, o němž neměly žádné důvodné pochybnosti, a prokázaly, že se žalobce dopustil daného přestupku. Stav bez důvodných pochybností lze vyjádřit jako míru pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku. Hodnotily-li správní orgány popsané důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, mohly dospět k jedinému možnému logickému závěru, a to že žalobce skutečně řídil motorové vozidlo rychlostí min. o 12 km/h vyšší, než byla maximální povolená rychlost na dané pozemní komunikaci. Provedení jiných důkazů za situace, v níž žalobce nepodal k zatímní skutkové verzi případu žádná relevantní konkurující tvrzení, a to ani v podané žalobě, by pak byl naprosto zbytečný (viz obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35).

47. Krajský soud dále poznamenává, že veškerá v odvolání uplatněná tvrzení žalobce byla pouze ničím neodůvodněnými spekulacemi, k nimž žalobce nenabídl žádné rozumné důkazy, přičemž se správním orgánům žádné důkazy nenabízely ani ze spisu či kontextu věci. Krajskému soudu proto ve shodě se žalovaným není zřejmé, co by jiné důkazy mohly pro věc jako takovou přinést.

48. Lze souhlasit s obecnou tezí, že správní orgány jsou povinny samy vyhledávat a opatřovat si důkazy a podklady pro svoje rozhodnutí. Nelze však z této teze současně dovodit, že i v případě, kdy správní orgány nemají žádné důvodné pochybnosti o skutkových zjištěních a o jejich právním posouzení, jsou přesto povinny pokračovat v pořizování dalších důkazů a podkladových dokumentů v závislosti na vůli přestupce. Přestupkové řízení je založeno na uvážení správního orgánu ohledně rozhodnutí, jaké důkazy provést a jaké nikoliv. Opačný výklad by mohl paradoxně znamenat, že přípravná fáze rozhodovacího procesu by nikdy nemohla skončit (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 03.05.2007, č.j. 2 As 93/2006–84).

49. Krajský soud naopak souhlasí se závěrem žalovaného, že dokumenty založené ve spisovém materiálu v souzené věci prokazují závěr správního orgánu I. stupně, že se žalobce dopustil přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Žalovaný správně uzavřel, že žalovaný nepochybil, jestliže provedl důkaz fotografií z měřicího zařízení a vyhodnotil jej jako dostačující důkaz, neboť tento snímek nevykazuje žádné atypické či nestandardní znaky, ani ze spisu nevyplývá žádná skutečnost, která by údaje na fotografii, resp. její věrohodnost, měla zpochybňovat.

50. Krajský soud v této souvislosti dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky č.j. 3 As 82/2012-27, č.j. 1 As 83/2013-60), podle níž, „pokud byla rychlost vozidla rychloměrem zaznamenána, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze“. Dále zdůrazňuje, že základním předpokladem pro aplikaci tohoto závěru je, že měřicí přístroj funguje automaticky, tedy při jakémkoli chybném měření nebo při ztrátě napětí dojde automaticky k vypnutí přístroje, tedy není zaznamenána rychlost vozidla. Nejvyšší správní soud přitom uzavřel, že „jestliže není dodržen návod k obsluze, rychlost vozidla měřícím zařízením zaznamenána vůbec není. Z toho vyplývá, že pokud by došlo k chybě při měření rychlosti vozidla, nemělo by to za následek nepřesný výsledek měření, ale ke změření rychlosti by vůbec nedošlo a na displeji přístroje by se pak objevila zpráva po chybě měření.“ Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 10. 2018, č. j. 7 As 303/2017 - 39, posuzoval přestupek spočívající v překročení nejvyšší dovolené rychlosti, kde k měření skutečné rychlosti byl použit silniční radarový rychloměr RAMER10C, tedy totožný přístroj jako v nyní posuzované věci. V bodě 28 svého rozhodnutí přitom Nejvyšší správní soud uvedl: „Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že otázkou vlivu nedodržení návodu k obsluze na fungování radarového měřícího zařízení RAMER 10C se již ve své judikatuře zabýval a dospěl k závěru, že „Pokud by nebyl dodržen návod k obsluze, tak by neproběhly správně interní testy a verifikace měření a snímek by byl anulován, tedy vůbec by nedošlo k jeho zobrazení na displeji měřícího zařízení, ani k jeho uložení. Pokud je vytvořen radarem záznam, tak měřící jednotka vyhodnotila proces měření jako správný“ (viz rozsudek ze dne 17. 8. 2016, č. j. 7 As 309/2015 - 51).“ Z provedeného dokazování tak žádné důvodné okolnosti o nesprávnosti provedeného měření rychlosti zjištěny nebyly. K prokázání technické způsobilosti použitého měřicího přístroje podle zdejšího soudu plně postačuje ve správním spise založená kopie ověřovacího listu. K měření byl tedy použit kalibrovaný přístroj. Krajský soud proto vycházel ze závěru, že po dobu trvání ověření přesnosti měření rychloměru je chyba měření objektivně vyloučena a v případě nesprávného nastavení přístroje, resp. v této fázi, pokud by nedošlo k ověření výsledku hodnoty naměřené, by přístroj rychlost nezměřil, tedy by anuloval hodnotu měření (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.06.2016, č.j. 6 As 229/2015-43).

51. Žalobcovy výtky proti měření rychlosti jízdy a jeho správnosti tedy zůstaly v pouhé obecné rovině. K výslechu obsluhy měřicího zařízení či provedení jiných důkazů by byl správní orgán povinen přistoupit pouze tehdy, pokud by ve věci zůstávaly významné skutkové pochybnosti, respektive by skutková zjištění správních orgánů byla žalobcem rozumným způsobem zpochybněna. Tak tomu bylo například za situace, kdy žalobce tvrdil, že byl ke zrychlení donucen tím, že jej policejní vozidlo dojelo značnou rychlostí a vytvořilo tím nebezpečnou dopravní situaci, což bylo navíc spojeno s nejasnostmi kolem videozáznamu celé dopravní situace (srov. žalobcem uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51).

52. Žalovaný proto správně uzavřel, že správní orgán I. stupně opatřil dostatek podkladů svědčících o správnosti jeho rozhodnutí, kterými jsou oznámení o přestupku, záznam o přestupku, fotografie měřeného vozidla a údaje o provedeném měření, foto v radarovém svazku a ověřovací list silničního radarového rychloměru. Tyto důkazy je nutno považovat za plně dostačující v případě, kdy se žalobci nepodařilo žádný věrohodně zpochybnit. Z uvedeného vyplývá, že spáchání předmětného přestupku bylo žalobci dostatečně prokázáno.

53. Žalovaný se přitom v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně vypořádal s námitkami žalobce týkajícími se samotného měření a správně vyloučil, že by v případě žalobce mohlo dojít k chybě měření. Tento závěr přitom žalobce nijak relevantně nevyvrátil. Uvedená argumentace žalobce byla ze strany žalovaného srozumitelně vyvrácena. Krajský soud má za to, že námitky žalobce a návrhy na doplnění dokazování byly (byť v kontextu textu odůvodnění napadeného rozhodnutí) řádně zodpovězeny.

54. Podle krajského soudu v řízení nebyla zpochybněna obsluha měřícího zařízení, která postupovala v souladu s návodem k obsluze, a nebyl zpochybněn ani závěr, že naměřená rychlost vozidla žalobce byla skutečnou rychlostí vozidla. Za této situace by bylo provedení dalších důkazů nadbytečné.

55. V dané věci je zcela jasné, že správní orgány důvodně považovaly zjištění skutkového stavu za dostatečné, nevyvolávající pochybnosti (viz výše uvedené podklady založené ve správním spisu), přičemž tyto důkazy považuje nejen zdejší soud, ale i Nejvyšší správní soud za dostatečné a osvědčující skutečnost, že přestupek byl žalobcem spáchán (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 - 35), proto soud nepovažoval za potřebné provádět žalobcem navrhovaný důkaz (návodem k obsluze měřícího zařízení). Uvedený závěr soudu ve vztahu k návrhu žalobce na provedení důkazu lze uzavřít tak, že pokud byla rychlost vozidla žalobce rychloměrem zaznamenána, metoda měření musela být v souladu s manuálem k obsluze (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60).

56. Krajský soud má tedy za to, že správní orgány dostály své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku, přičemž uplatněné žalobní námitky byly pro spravedlivé rozhodnutí věci irelevantní a nevěrohodné. Jak bylo uvedeno výše, přestupkové jednání bylo dostatečně prokázáno správními orgány shromážděnými podklady, přičemž nebylo na místě provádět dokazování k novým skutečnostem.

57. Na základě všeho výše uvedeného proto krajský soud souhlasí s tím, že správní orgány pomocí výše specifikovaných důkazů zjistily skutkový stav věci, o němž neměly žádné důvodné pochybnosti, a prokázaly, že se žalobce dopustil daného přestupku. Stav bez důvodných pochybností lze vyjádřit jako míru pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku. Hodnotily-li správní orgány popsané důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, mohly dospět k jedinému možnému logickému závěru, a to že se žalobce skutečně přestupkového jednání dopustil. Skutkový stav věci byl tedy zjištěn v souladu s ustanovením § 3 správního řádu.

58. Žalobce dále namítal, že se chtěl vyjádřit k důkazům až po provedeném ústním jednání, na kterém zmocněnec žalobce žádal o poskytnutí dodatečné lhůty k vyjádření. Správní orgán I. stupně měl jeho žádosti vyhovět.

59. S ohledem na výše zrekapitulovaný obsah správního spisu nezbývá krajskému soudu než konstatovat, že žalobcovo právo na přípravu obhajoby nebylo v posuzovaném případě nikterak zkráceno. Předvolání k ústnímu jednání bylo žalobci doručeno již 2. 3. 2017, tj. celkem 8 dnů před jeho konáním (10. 3. 2017), přičemž z plné moci, jež byla správnímu orgánu I. stupně předložena dne 10. 3. 2017 vyplývá, že tato byla podepsána dne 2. 3. 2017. Vzhledem k detailnímu popisu skutků kladených žalobci za vinu uvedených v daném předvolání přitom nemohlo být o předmětu jednání žádných pochyb. Žalobce byl v záhlaví předvolání řádně identifikován, správní orgán I. stupně v něm dále uvedl, kdy a jak bylo řízení zahájeno, přičemž odkázal i na příslušná zákonná ustanovení, v nichž jsou předmětné přestupky upraveny. Krajský soud tudíž dospěl k závěru, že skutečnost, v jaké věci byl na den 2. 3. 2017 předvolán, musela být žalobci zcela zřejmá.

60. Stejně tak nelze dle názoru zdejšího soudu považovat za pochybení správního orgánu I. stupně, pokud po skončení ústního jednání dne 10. 3. 2017 neposkytl žalobci, resp. jeho zmocněnci, další lhůtu k vyjádření se k podkladům rozhodnutí. V této souvislosti je vhodné nejdříve připomenout, že podle ustanovení § 36 odst. 1 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí; správní orgán může usnesením prohlásit, dokdy mohou účastníci činit své návrhy. Podle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.“ Ustanovení § 39 odst. 1 správního řádu pak stanoví, že správní orgán účastníkovi určí přiměřenou lhůtu k provedení úkonu, pokud ji nestanoví zákon a je-li toho zapotřebí. Určením lhůty nesmí být ohrožen účel řízení ani porušena rovnost účastníků. Usnesení o určení lhůty se oznamuje pouze tomu, komu je určena, popřípadě i tomu, jehož se jinak přímo dotýká.

61. Smyslem výše citovaného ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu je umožnit účastníkovi řízení, aby ve fázi před vydáním rozhodnutí, tedy poté, co správní orgán ukončil shromažďování podkladů rozhodnutí, mohl uplatnit své výhrady, resp. učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2003, č. j. 7 A 112/2002 – 36, publ. pod č. 303/2004 Sb. NSS; srov. též VEDRAL, J. Správní řád. Komentář. Praha: BOVA POLYGON, 2006, s. 403). Odkázat lze v této souvislosti též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009 – 43, publ. pod č. 2073/2010 Sb. NSS, v němž soud konstatoval, že „(…) účelem seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí je právě možnost účastníka seznámit se s obsahem správního spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován.“ Specifikum řízení o přestupku spočívá v tom, že je vždy třeba nařídit jednání (§ 74 odst. 1 zákona o přestupcích). Při něm se provádí dokazování, obviněný z přestupku má právo vyjádřit se k důkazům, ke skutečnostem, jež se mu kladou za vinu, seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich doplnění. Realizace práv upravených ustanovením § 73 odst. 2 zákona o přestupcích a § 36 odst. 3 správního řádu se tak pravidelně odehrává buď ještě před konáním ústního jednání, nebo v jeho průběhu. Jakmile je přestupek při ústním jednání v dostatečném rozsahu projednán, vydá správní orgán rozhodnutí ve věci. Ústní jednání přitom může proběhnout v nepřítomnosti obviněného z přestupku (§ 74 odst. 1 zákona o přestupcích).

62. V nynější věci byl žalobce v předvolání ze dne 2. 3. 2017 poučen o tom, že správní orgán I. stupně považuje okruh dosud shromážděných podkladů pro rozhodnutí za úplný a že po ústním jednání přistoupí k vydání rozhodnutí. Současně byl žalobce poučen o tom, že má právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, a to před vydáním rozhodnutí při ústním jednání. V posuzovaném případě správní orgán I. stupně následně své povinnosti vyplývající z ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu zcela nepochybně dostál, když v závěru ústního jednání konaného dne 10. 3. 2017 předložil zmocněnci žalobce správní spis, konstatoval jeho obsah a zmocněnce žalobce následně vyzval, aby se vyjádřil k podkladům rozhodnutí (viz poslední strana protokolu o ústním projednávání přestupku ze dne 10. 3. 2017).

63. Ačkoliv správní řád v ustanovení § 39 odst. 1 umožňuje správnímu orgánu, aby účastníkovi řízení určil přiměřenou lhůtu k provedení úkonu v řízení, podmiňuje současně takové rozhodnutí úvahou správního orgánu o potřebnosti k tomuto kroku přistoupit. Ustanovení § 36 odst. 1 správního řádu, jež je ve vztahu k ustanovení § 39 odst. 1 správního řádu ustanovením speciálním, pak stanoví možnost správního orgánu určit účastníkům řízení lhůtu přímo k učinění jejich důkazních či jiných návrhů.

64. Krajský soud považuje za potřebné na tomto místě zdůraznit, že skutečnost, zda správní orgán tuto lhůtu určí, či nikoliv, závisí výlučně na jeho správním uvážení, které podléhá soudnímu přezkumu toliko v omezené míře (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2011, č. j. 8 As 40/2010 – 59, v němž se v tomto ohledu mluví o fakultativní možnosti správního orgánu stanovit lhůtu). Úkolem soudu totiž není nahradit správní uvážení uvážením soudním, nýbrž posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 – 46, publ. pod č. 416/2004 Sb. NSS). Jak uvedl i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95, publ. pod č. 22/1995 Sb.n.u.US (dostupné na http://nalus.usoud.cz), „(…) samotné správní uvážení podléhá přezkumu obecného soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem (…), zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (…) Za splnění těchto předpokladů není obecný soud oprávněn z týž skutečností vyvozovat jiné nebo přímo opačné závěry“.

65. V nyní projednávané věci správní orgán I. stupně odůvodnil neposkytnutí další lhůty k vyjádření se k podkladům rozhodnutí, resp. k doplnění důkazních návrhů, tím, že: „(…) k námitkám a návrhům zmocněnce obviněného správní orgán uvádí, že zmocněnec přezval zastupování obviněného dne 2.3.2017, tedy 8 dní před nařízeným ústním jednáním. Měl tedy dostatek času, pokud by měl zájem, nahlédnout do spisového materiálu a popřípadě si pořídit jeho kopii. Tohoto však zmocněnec nevyužil. V oznámení o zahájení správního řízení byl obviněný řádně poučen, že k datu ústního jednání budou shromážděny veškeré podklady pro vydání rozhodnutí a bude se k nim moci před vydáním rozhodnutí vyjádřit. Při ústním jednání měl možnost zmocněnec obviněného navrhovat důkazy, tak aby správní orgán nemusel, jak uvádí zmocněnec obviněného, rozhodovat pouze na základě jednostranných důkazů. Obviněnému nebylo upřeno právo vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Bylo pouze na zmocněnci, zda svého práva při ústním jednání využije. Vzhledem k tomu, že spisový materiál obsahuje pouze několik stráněk listinných důkazů, se kterými se zmocněnec seznámil při ústním jednání, nevyhověl správní orgán žádosti zmocněnce k 10 denní lhůtě k vyjádření.“ (viz strana 2 prvostupňového rozhodnutí). K odvolací námitce poté žalovaný stran postupu správního orgánu I. stupně uvedl: „(…) správní orgán již v předvolání, které si odvolatel převzal dne 2. 3. 2017, odvolatele poučil mj. i o tom, že veškeré podklady pro vydání rozhodnutí budou shromážděny k datu ústního jednání a že má právo vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí (dle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu). Podle krajského úřadu odvolatel byl správním orgánem I. stupně srozumitelně informován o tom, že již v okamžiku, kdy si převzal předvolání k ústnímu jednání (tj. ode dne 2. 3. 2017), že správní orgán I. stupně má k dispozici všechny podklady potřebné pro rozhodnutí, a tak mu byla dána možnost se s těmito podklady seznámit a vyjádřit se k nim, popř. navrhnout vlastní důkazy, a to nejpozději v den konání ústního jednání tj. dne 10. 3. 2017. Potom je vcelku pochopitelné, když zmocněnec odvolatele při ústním jednání požádal o lhůtu pro písemné vyjádření, že mu správní orgán I. stupně nevyhověl. V žádném případě nelze hovořit o tom, že by odvolateli nebyla dána možnost uplatnit svá práva v řízení (a to od předání odvolání dne 2. 3. 2017 do konání ústního jednání). Správní orgán I. stupně podle názoru krajského úřadu vytvořil pro odvolatele dostatečný časový prostor pro jejich uplatnění.“ (viz strana 3 napadeného rozhodnutí).

66. Krajský soud považuje shora citované úvahy za zcela jasné a logické a navíc řádně podložené okolnostmi vyplývajícími ze správního spisu. Krajský soud považuje za nepochybné, že byl žalobce jednoznačně poučen o právu seznámit se s poklady rozhodnutí. Z poučení, které bylo poskytnuto v dostatečném předstihu, vyplynulo, že správní orgán I. stupně považuje dosud shromážděné podklady za úplné a že se s nimi může žalobce seznámit, a to až do konce ústního jednání, jehož termín mu správní orgán I. stupně sdělil. Je tak zjevné, že se žalobce, stejně jako jeho zmocněnec, mohl s podklady rozhodnutí seznámit kdykoli od poskytnutí poučení v předvolání až do konce ústního jednání. K žádnému porušení ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu tak nedošlo. Skutečnost, že zmocněnec žalobce nevyužil možnosti seznámit se před samotným konáním ústního jednání s podklady rozhodnutí, byla důsledkem jeho rozhodnutí, nikoli postupu správního orgánu I. stupně. Žalobce zůstal pasivní, prostřednictvím zvoleného zmocněnce se vyjádřil až na ústním jednání a požádal o poskytnutí dodatečné lhůty k vyjádření. Krajský soud se ztotožňuje se závěry správních orgánů, neboť žalobci byla poskytnuta dostatečně dlouhá doba k seznámení se s podklady rozhodnutí a vyjádření se k nim. Požadavek žalobce na vyjádření se k podkladům rozhodnutí až po provedení ústního jednání nemá zákonnou oporu a jde jen k tíži žalobce, že správním orgánem I. stupně poskytnutou lhůtu k vyjádření nevyužil. Vzhledem k dostatečné délce poskytnuté lhůty nebylo zapotřebí určovat další dodatečnou lhůtu a neposkytnutí této lhůty proto nezpůsobuje nezákonnost prvostupňového rozhodnutí.

67. Žalobce rovněž namítal bezprecedentní rychlost vydání prvostupňového rozhodnutí, kdy bylo toto vyhotoveno ihned po jednání. Na tuto obecně vedenou námitku krajský soud v obecné rovině odpovídá tak, že postup, kdy je rozhodnutí vyhotoveno ihned po jednání, je plně v mezích zákona, přičemž poté, co je rozhodnutí vydáno, je není možno měnit. Obdrží-li správní orgán poté, co rozhodl, nějaká další podání účastníka, nemůže na ně reagovat tak, že by zasáhl do již vydaného rozhodnutí. Výše uvedené však nikterak nevylučuje postup podle ustanovení § 87 správního řádu, podle něhož správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, je může zrušit nebo změnit, pokud tím plně vyhoví odvolání a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému účastníkovi. Ve vyhotoveném rozhodnutí v den ústního jednání tedy nelze spatřovat nezákonnost (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 As 118/2013 - 61).

68. Krajský soud taktéž nevyhověl námitce, že z výroku prvostupňového rozhodnutí není zřejmá konkrétní forma zavinění, jakou vzal správní orgán I. stupně za prokázanou, a že správní orgány nezkoumaly formu zavinění žalobce.

69. V nyní projednávané věci je ve výroku prvostupňového rozhodnutí uvedeno, že žalobce „(…) je vinen z přestupků dle ust. § 125c odst. 1 písm. f)4, písm. k) zákona o silničním provozu, spáchaných ve formě zavinění z nedbalosti (…).“ V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je poté uvedeno: „Dle ust. § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. K přestupkům dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4, písm. k) zákona o silničním provozu není úmyslné zavinění vyžadováno, k odpovědnosti za přestupky postačuje zavinění z nedbalosti, minimálně nevědomé nedbalosti, když nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. S ohledem na skutečnost, že se obviněný k formě zavinění přestupků nevyjádřil, na základě aplikace zásady In dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) správní orgán rozhodl, jak ve výroku uvedeno.“ Žalovaný k související odvolací námitce v napadeném rozhodnutí konstatoval: „K otázce zavinění krajský úřad uvádí, že k zavinění u přestupků spáchaných odvolatelem postačí zavinění z nedbalosti a to dokonce i z nedbalosti nevědomé. Přestupek je spáchán z nedbalosti podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. U řidičů jako vlastníků řidičského oprávnění se předpokládá znalost všech zákonných předpisů upravujících problematiku silničního provozu. Odvolatel jako řidič by měl vědět, co se rozumí obcí, jaká dovolená rychlost je stanovena v obci, měl by mít pod kontrolou rychlost svého vozidla, a to zejména při jízdě v obci, měl by vědět, jaké doklady jsou potřebné k řízení vozidla a jaká je u nich doba platnosti.“ 70. Podle ustanovení § 77 zákona o přestupcích výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (ustanovení § 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (ustanovení § 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (ustanovení § 16), o nároku na náhradu škody (ustanovení § 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (ustanovení § 79 odst. 1).

71. Dle ustanovení § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.

72. Dle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupek spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

73. Krajský soud k tomuto předně uvádí, že zavinění je vnitřním (subjektivním) psychickým postojem pachatele přestupku k protiprávnímu jednání a k jeho následku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2007, č. j. 4 As 40/2007 - 53, č. 1529/2008 Sb. NSS). Druh zavinění pachatele se určuje za pomoci tzv. složky vědomostní (zda a jak pachatel ví) a složky vůle (zda a jak pachatel chce). Zatím co složka vědomostní musí být přítomna jak u úmyslného, tak u nedbalostního zavinění, složka vůle pachatele je vyhrazena jen pro zavinění úmyslné. Nedbalost může být vědomá nebo nevědomá a úmysl může být přímý nebo nepřímý (viz ustanovení § 4 zákona o přestupcích).

74. Forma zavinění je nepochybně z povahy věci součástí výroku o vině. Podle ustanovení § 3 zákona o přestupcích k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Z toho vyplývá, že pro posouzení viny je podstatné pouze rozlišení zavinění na úmyslné a nedbalostní. Proto nelze přisvědčit žalobci, že je povinností ve výroku rozhodnutí o přestupku rozlišovat mezi vědomou a nevědomou nedbalostí, neboť z hlediska určení formy zavinění jde vždy o nedbalost. Dle názoru krajského soudu proto postačí, promítne-li se úvaha, zda byl přestupek spáchán v nedbalosti vědomé či nevědomé, do odůvodnění rozhodnutí o přestupku.

75. Jak již bylo uvedeno, pro vznik odpovědnosti za přestupek je třeba, aby jednání naplňující znaky skutkové podstaty přestupku bylo zaviněné, přičemž postačuje zavinění ve formě nedbalosti. Nedbalostní zavinění žalobce je poté vyjádřeno i ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Ostatně i trestněprávní judikatura připouští užití obratu „minimálně“ ve výroku odsuzujícího rozsudku, pokud je okolnost významná pro rozhodnutí spolehlivě zjištěna jen v určité (avšak postačující) hodnotě či intenzitě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/2002). Jako nezákonnou by bylo třeba posoudit situaci vyznívající v neprospěch obviněného z přestupku, totiž kdyby správní orgán ve výroku rozhodnutí konstatoval například, že „nelze vyloučit, že přestupek byl spáchán úmyslně“ (srov. analogicky rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 2 To 124/2005). Taková situace však v případě žalobce nenastala, když tento naopak situaci (resp. zavinění žalobce) posoudil zcela ve prospěch žalobce.

76. Lze tedy uzavřít, že při posuzování odpovědnosti nezáleží na to, zda je protiprávní jednání pácháno z vědomé či nevědomé nedbalosti, nebo v přímém či nepřímém úmyslu. Naproti tomu se míra a forma zavinění může přímo promítnout do druhu sankce a její výměry. Krajský soud nezastírá, že správní orgán I. stupně si pro vypořádání se s formou zavinění zvolil stručnost, rozhodně však jeho rozhodnutí nelze z tohoto důvodu označit za nezákonné. Zejména proto, že jako forma zavinění byla ve výroku prvostupňového rozhodnutí konstatována nedbalost, v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí poté nevědomá nedbalost, tedy nejnižší stupeň zavinění. Ačkoliv to správní orgán I. stupně výslovně neuvedl přímo ve výroku rozhodnutí, z jím uvedeného konstatování o nedbalostním zavinění ve spojení a odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, ve kterém správní orgán I. stupně citoval ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, je zřejmé, že žalobce svým jednáním přinejmenším měl a mohl vědět, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a že tedy správní orgán I. stupně posoudil zavinění žalobce jako učiněné právě minimálně z nedbalosti, a to nedbalosti nevědomé. Žalobce tak jednoznačně jednal minimálně (alespoň) nedbalostně. Z hlediska posouzení viny tedy správní orgán I. stupně správně rozlišil zavinění jako nedbalostní, což ve smyslu všeho výše uvedeného zcela postačuje. Úvaha správního orgánu I. stupně o spáchání přestupku v nedbalosti vědomé či nevědomé poté byla učiněna v závěru odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, přičemž z tohoto (byť velmi obecného zdůvodnění) je nepochybné, že správní orgán I. stupně posuzoval zavinění žalobce u obou vytýkaných přestupků jako nedbalost nevědomou, přičemž tuto skutečnost rovněž uvažoval při rozhodování o druhu a výši sankce. Lze přitom poznamenat, že prvostupňové a napadené rozhodnutí je nutné vnímat jako jeden celek. Proto je třeba v tomto směru poznamenat, že byť se správní orgán I. stupně s otázkou zavinění vypořádal toliko obecně, jeho argumentaci následně obsáhle doplnil žalovaný, přičemž takovému souhrnnému zdůvodnění závěru správních orgánů stran zavinění již nelze cokoliv vytknout. Žalovaný se přitom na straně 5 napadeného rozhodnutí navzdory přesvědčení žalobce vyjádřil k otázce zavinění za oba vytýkané přestupky, když tyto zvlášť posoudil.

77. Krajský soud proto tuto námitku žalobce vyhodnotil jako zcela nedůvodnou, neboť žalobce nebyl navzdory svému přesvědčení výrokem prvostupňového rozhodnutí a jeho obsahem jakkoliv krácen na svých právech, když je z tohoto jednoznačně seznatelné, že přestupky byly žalobcem spáchány z nedbalosti, což k naplnění obligatorních náležitostí výroku ve smyslu ustanovení § 77 zákona o přestupcích zcela postačuje.

78. Jako důvodnou však soud posoudil námitku nesprávné právní kvalifikace jednání žalobce spočívajícího v předložení neplatného řidičského průkazu, když správní orgány podřadily takové jednání pod ustanovení § 6 odst. 7 písm. a) silničního zákona.

79. Podle ustanovení § 6 odst. 7 písm. a) silničního zákona musí mít řidič motorového vozidla při řízení u sebe řidičský průkaz.

80. Podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona.

81. Podle ustanovení § 125c odst. 5 písm. g) silničního zákona se za přestupek uloží pokuta od 1 500 Kč do 2 500 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. f) bodů 1 a 4 a písm. k).

82. Podle ustanovení § 23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten, kdo jako řidič vozidla při kontrole není držitelem dokladů, předložil neplatný doklad nebo nepředložil doklady požadované zvláštním právním předpisem, nevede stanoveným způsobem záznam o době řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, záznam o provozu vozidla nebo nedodržuje stanovené doby řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, nepředložil záznam o době řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku nebo záznam o provozu vozidla požadovaných zvláštním právním předpisem.

83. Krajský soud z obsahu správního spisu ověřil, že v oznámení přestupku sepsaném na místě bylo k popisu skutku mj. uvedeno: „Řidič předložil ŘP platný do ...“ V úředním záznamu ze dne 7. 2. 2017 PČR konstatovala: „Řidič G. předložil řidičský průkaz č. x platný do ...“ V oznámení přestupku ze dne 15. 2. 2017 PČR zaznamenala: „Při silniční kontrole bylo hlídkou DI Jihlava zjištěno, že řidič G. měl při řízení vozidla P. rz xu sebe pouze neplatný řidičský průkaz č. x, vydaný dne ... MěÚ Uničov.“ 84. V prvostupňovém rozhodnutí správní orgán I. stupně k právní kvalifikaci daného jednání žalobce uvedl: „Dále dle zákona o silničním provozu řidič motorového vozidla musí mít při řízení u sebe mimo jiné i řidičský průkaz. Vzhledem k tomu, že obviněný u sebe platný řidičský průkaz neměl – měl řidičský průkaz, jehož platnost skončila dne ..., toto ustanovení porušil a tím se dopustil přestupku dle ust. § 125c/1 k) zákona o silničním provozu.“ 85. K odvolací námitce poté argumentaci stran subsumpce jednání žalobce doplnil žalovaný takto: „Co se týče přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu – porušením ustanovení § 6 odst. 7 písm. a) zákona o silničním provozu, ten byl prokázán Výpisem z evidenční karty řidiče odvolatele. K evidenční kartě řidiče lze říci, že se jedná o veřejnou listinu, která je součástí registru řidičů vedeným úřadem obce s rozšířenou působností (v případě odvolatele Městský úřad Uničov, odbor dopravy a silničního hospodářství), u které se presumuje správnost údajů v ní uvedených. To stejné platí o pořízených výpisech z evidenčních karet. Jak je zřejmé z výpisu z evidenční karty řidiče odvolatele pořízeném ke dni 10. 2. 2017, odvolatel není držitelem platného řidičského průkazu. Podle ustanovení § 118 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu mj. stanoví, že řidičský průkaz je neplatný, jestliže uplynula doba jeho platnosti. Za situaci, kdy řidič předloží neplatný řidičský průkaz, lze mít za to, že (platný) průkaz nemá, protože předpokládá průkaz, který neprokazuje ani prokazovat nemůže informace v něm uvedené.“ 86. Vzhledem ke všemu výše uvedenému je nepochybné (a správní orgány to rovněž ve svých rozhodnutích opakovaně uvedly), že správní orgány žalobci vytýkaly skutečnost, že při silniční kontrole předložil příslušníkům PČR toliko neplatný řidičský průkaz (řidičský průkaz, jemuž uplynula platnost dnem ...), nikoli to, že žádný řidičský průkaz nepředložil. A ačkoliv se následně žalovaný snažil dovodit, že za situace předložení neplatného řidičského průkazu lze mít za to, že řidič nemá žádný platný průkaz, byla tato argumentace nesprávná, tudíž i jeho právní kvalifikaci vytýkaného jednání žalobce pod ustanovení § 6 odst. 7 písm. a) silničního zákona lze označit za nepřípadnou. Dané ustanovení silničního zákona totiž cílí na situace, kdy řidič kontrolovaného vozidla nepředloží žádný řidičský průkaz ke kontrole, ačkoliv tímto např. disponuje, leč jej nemá v okamžiku kontrolu u sebe. To však není případ žalobce, jelikož tento řidičský průkaz předložil, byť neplatný. Za neplatný řidičský průkaz se přitom dle ustanovení § 118 odst. 1 písm. a) silničního zákona považuje takový řidičský průkaz, jemuž uplynula doba jeho platnosti. Předmětné jednání, tj. předložení neplatného řidičského průkazu, postihuje ustanovení § 23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, když za přestupek označuje mj. předložení neplatného dokladu řidičem vozidla při kontrole, tedy rovněž řidičského průkazu. Za situace, kdy existuje takové ustanovení, pod které lze vytýkané konkrétní jednání bez dalšího subsumovat, není možné, aby se správní orgány značně složitou argumentační konstrukcí snažily podřadit takové jednání pod jiné právní ustanovení, které danému jednání nekonvenuje, neboť situace „nepředložení řidičského průkazu“ a „předložení neplatného řidičského průkazu“ je nutné striktně odlišovat, neboť se jedná o zcela jiná jednání. Bylo by totiž nelogické, aby zákonodárce dal správním orgánům na vybranou, pod které z ustanovení právních předpisů vytýkané jednání podřadí. Je zcela evidentní, že zákonodárce mezi pojmy „nepředložení řidičského průkazu“ a „předložení neplatného dokladu (řidičského průkazu)“ rozlišoval a tato jednání upravil různě, což je zřejmé např. i z rozpětí možného postihu, které za takové přestupky osobám hrozí. V případě žalobce tedy správní orgány pochybily, pokud předmětné jednání žalobce podřadily pod sběrnou skutkovou podstatu obsaženou v ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona v návaznosti na ustanovení § 6 odst. 7 písm. a) silničního zákona namísto na věc dopadajícího ustanovení § 23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích. Krajský soud proto dospěl k závěru, že žalovaný i správní orgán I. stupně aplikovaly na posuzovaný případ nesprávné zákonné ustanovení, a toto pochybení mohlo mít vliv na zákonnost správních rozhodnutí. Proto soud uplatněnou žalobní námitku vyhodnotil jako důvodnou.

87. V dalším řízení budou poté muset správní orgány na rozdíl od nyní posuzovaných rozhodnutí vyřešit s ohledem na jinou právní kvalifikaci vytýkaného jednání žalobce rovněž otázku souběhu přestupků žalobce, kterou v prvostupňovém a napadeném rozhodnutí s ohledem na sankcionování chybně právně kvalifikovaných přestupků žalobce ve smyslu ustanovení § 125c odst. 5 písm. g) silničního zákona podrobně vymezovat nemusely.

VI. Závěr a náklady řízení

88. Krajský soud tak na základě všech výše uvedených skutečností shledal žalobu důvodnou, a proto podle ustanovení § 78 odst. 1 a 3 s.ř.s. napadené rozhodnutí žalovaného včetně jemu předcházejícího prvoinstančního rozhodnutí bez jednání pro nezákonnost zrušil.

89. Ve smyslu ustanovení § 78 odst. 4 s.ř.s. krajský soud dále vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaný vázán právním názorem vysloveným krajským soudem ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). V dalším řízení tedy bude nutno napravit vytýkaná pochybení jak žalovaného, tak rovněž správního orgánu I. stupně.

90. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3 000,- Kč a dále v nákladech právního zastoupení v celkové výši 8.228,- Kč dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). V daném případě se jedná o odměnu Mgr. Jaromíra Noska, advokáta, za zastupování v řízení před krajským soudem, a to za dva úkony právní služby (převzetí a příprava právního zastoupení, sepis žaloby) dle ustanovení § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu ve výši 6 200,- Kč (2 x 3 100,- Kč); a dále o náhradu hotových výdajů ve výši 600,- Kč (2 x 300,- Kč). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se částka odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů o částku 1 428,- Kč odpovídající příslušné dani z přidané hodnoty. Celkem se tedy jedná o částku 11 228,- Kč. Ke splnění uvedené povinnosti byla žalovanému stanovena přiměřená lhůta.

91. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku.

Poučení