32 A 3/2017 - 31

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem, v právní věci žalobce: X. N. D., nar. ………., státní příslušnost Vietnam, t.č. v …………………, …………., zast. JUDr. Hanou Plátěnkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Borová 191/1, Brno, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství Jihomoravského kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytových agend, se sídlem Pod Zámkem 922, Valtice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30.12.2016, č.j. KRPB-301104-20/ČJ- 2016-060027-50A, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Haně Plátěnkové, Ph.D., advokátce se sídlem Borová 191/1, Brno, se přiznává odměna za zastupování žalobce v tomto řízení ve výši 6 800 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Brně do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se žalobou domáhá zrušení shora specifikovaného rozhodnutí, jimž byl žalobce podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zajištěn na dobu 30 dnů, tj. ode dne 30. 12. 2016 do 28. 1. 2017, a to za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26.6.2013), kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“ či „Dublinské nařízení“). II. Žaloba a její doplnění Žalobce uvedl, že byl kontrolován hlídkou cizinecké policie ve stanici Břeclav v mezinárodním vlaku jedoucím z Budapešti do Berlína, když nepředložil cestovní doklad. Kontrolou a dalším prověřováním přitom vyšlo najevo, že není veden jako nebezpečná osoba, není na něj vydán zatykač, neměl na území ČR ani jinde v EU problémy s trestním zákonem. Přitom v minulosti pobýval na území států EU (Polsko, Německo a Rumunsko). Při výslechu žalobce uvedl, že měl namířeno do ČR (do Prahy). Na jeho straně nebylo proto dáno vážné nebezpečí útěku mimo ČR, což je podmínkou k vydání rozhodnutí o zajištění. Žalovaná rovněž mohla využít mírnějšího opatření, a to uložení zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území. Dle žalobce tomu nebránila skutečnost, že nebyl schopen odkázat na konkrétního známého, či předložit dostatečné finanční prostředky. V posuzovaném případě nemusel pochopit smysl a dosah svých sdělení a bylo povinností žalované důkladně prověřit všechny okolnosti. Žalobce shrnul, že rozhodnutí žalované považuje za nezákonné z důvodu nenaplnění materiální stránky pro vydání rozhodnutí o zajištění, tj. není (nebyla) dána důvodná obava útěku. Rozhodnutí žalované je pak nezákonné i proto, že existuje jen minimální pravděpodobnost naplnění hlavního účelu zajištění, tj. předání žalobce do Rumunska dle Dublinského nařízení. Podle statistik MV ČR jsou totiž počty transferů dle Dublinského nařízení velmi malé, v případě Rumunska dle dostupných údajů (poslední měsíce roku 2016) je počet uskutečněných transferů dokonce nulový (žalobce zde odkázal na webové stránky MV ČR). Z rozhodnutí žalované ani není zřejmé, že v průběhu řízení potupovala v souladu se zákonem stanovenými postupy a rovněž dostatečně nezkoumala všechny okolnosti významné pro rozhodnutí. Závěrem žalobce uvedl, že reálnost obavy z nebezpečí jeho útěku byla nízká a žalovaná proto rozhodla nesprávně a nezákonně, když přijala rozhodnutí o jeho zajištění na dobu 30 dnů, které navíc o další stejnou či obdobnou lhůtu prodloužil, čímž jej omezil na svobodě na poměrně dlouhou dobu. Žalovaná má povinnost po celou dobu zkoumat, zda jsou dány důvody pro zajištění a zjistí-li, že nejsou, popř. pominuly, zajištění zruší. Takto měla postupovat nejpozději po uplynutí první 30-ti denní lhůty, tj. 28.1.2017. III. Vyjádření žalované Žalovaná ve svém vyjádření především uvedla následující. Žalobce během správního řízení uvedl, že se jmenuje D. X. N., nar. ………..a je vietnamský státní příslušník. Jeho manželka a dvě děti žijí ve Vietnamu. Žalobce z Vietnamu odešel v roce 2007, a to nejprve do Ruska, odtud v roce 2008 do Německa. V Německu pobýval asi rok, přičemž neúspěšně žádal o azyl. Z tohoto důvodu odcestoval v roce 2009 do Polska, kde pracoval ve stavebnictví a délku pobytu si přesně nepamatuje. V roce 2013 odcestoval do Rumunska a zde pracoval na tržnici. O azyl požádal až po uplynutí dvou let z důvodu, že v případě dřívější žádosti měl obavy z vrácení do Polska. Rumunské úřady jeho žádost o azyl zamítly, a proto se rozhodl vycestovat do ČR, kde chtěl žít a pracovat v Praze. Během doby, kdy s ním bylo v Rumunsku vedeno azylové řízení, pobýval v ubytovacím zařízení s volnějším režimem. Byla mu poskytována právní pomoc a samotné řízení probíhalo standardně a na dobré úrovni. V Rumunsku mu nic nehrozí, nedopustil se žádného trestného činu ani přestupku. V členských státech Evropské unie nemá žádné rodinné příslušníky. Nemá žádný cestovní doklad a v minulosti nebyl držitelem žádného víza vydaného státem Evropské unie. Nemá dostatek finančních prostředků k uhrazení finanční záruky a ani si není schopen zajistit ubytování. V systému EURODAC bylo zjištěno, že žalobce požádal v minulosti o mezinárodní ochranu v Německu a Rumunsku. Následně bylo zahájeno řízení dle Dublinského nařízení, přičemž dne 17.1.2017 obdržela žalovaná informaci, že Rumunsko ke dni 12.1.2017 vyslovilo souhlas s převzetím žalobce na své území. Dne 17.2.2017 byla žalovaná informováno o tom, že dne 22.2.2017 bude uskutečněn jeho transfer do Rumunska. Během zajištění žalobce uvedl, že má jiné jméno, a to T. D. X., nar. ……….. Lustrací provedenou v dostupných informačních systémech PČR bylo zjištěno, že osoba jim uváděného jména byla od 3.11.2007 do 10.11.2013 držitelem oprávnění k pobytu na území ČR. Tato skutečnost byla dle informací MVČR posuzována i v rámci probíhajícího dublinského řízení. K námitce možnosti uložení zvláštního opatření žalovaná především odkázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu např. č.j. 1 As 90/2011 ze dne 31.7.2013, č.j. 9 As 52/2013-34 ze dne 18.7.2013, č.j. 3 Azs 97/2015-22. Žalovaná následně s ohledem na výše uvedenou judikaturu zvažovala splnění podmínek k uložení mírnějších opatření ve smyslu ust. § 123 b zákon o pobytu cizinců. Dospěla přitom k závěru, že není možné, aby žalobce kumulativně naplnil podmínku neohrožení výkonu svého předání na základě Dublinského nařízení v případě uložení zvláštního opatření, neboť do Rumunska se vrátit nechce a zároveň podmínku, že bude schopen takové opatření naplnit, neboť nedisponuje žádnými finančními prostředky a na území ČR nemá žádné zázemí. I k námitce nesplnění kritérií vážného nebezpečí útěku žalovaná odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu např. rozhodnutí č.j. 2 Azs 49/2015-48 ze dne 10.6.2015 a č.j. 9 Azs 199/2014-49 ze dne 4.12.2014. Dospěla k závěru, že žalobce svým jednáním kumulativně naplnil několik kritérií dostatečně odůvodňující jeho zajištění. Při posuzování existence vážného nebezpečí útěku vzala žalovaná v úvahu podstatné skutkové okolnosti posuzovaného případu tj. nejen to, že žalobce vstoupil na území ČR bez potřebných oprávnění, ale i to, že již v minulosti zcela vědomě vstupoval bez potřebných oprávnění či povolení na území schengenského prostoru či EU, čímž systematicky porušoval, jak mezinárodní, tak i vnitrostátní právní předpisy. Zjištěné okolnosti svědčí o tom, že ponechání žalobce na svobodě neskýtá žádné záruky, že by se dobrovolně podvolil svému předání do Rumunska a nesnažil se tomuto vyhnout. Závěr žalované o nedůvěryhodnosti osoby žalobce potvrdila i skutečnost, že během doby zajištění měnil údaje ohledně své totožni a požádal i o dobrovolný návrat do země své státní příslušenství. K námitce minimální pravděpodobnosti naplnění účelu zajištění žalobce, tj. předání do Rumunska, žalovaná uvedla, že v každém z měsíců listopad a prosinec roku 2016 byla českou stranou podána Rumunsku jedna žádost o zpětvzetí. Výsledek uvedených řízení se však s ohledem na délku lhůt v rámci dublinského řízení, co do počtu provedených transferů, promítne až v počátečních měsících roku 2017. Žalovaná uvedla, že obdobnou situaci se již zabýval i Nejvyšší správní soud a odkázala na jeho rozhodnutí ze dne 6.5.2016, č.j. 10 Azs 256/2015-59. IV. Posouzení krajským soudem Napadené rozhodnutí krajský soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s., přičemž vycházel ze skutkového právního stavu zjištěného k datu vydání napadeného rozhodnutí. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, přičemž se řídil následujícími úvahami. Podle čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení platí, že členské státy mohou zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření. Podle definičního ustanovení čl. 2 písm. n) Dublinského nařízení se "nebezpečím útěku" rozumí existence důvodů, které se zakládají na objektivních kritériích vymezených právními předpisy, pro které je možné se v konkrétním případě domnívat, že žadatel nebo státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, na které se vztahuje řízení o přemístění, může uprchnout. Dle § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie37), pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie37), nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie20) nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie37) přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území. Objektivní kritéria vážného nebezpečí útěku jsou tedy vymezeny v § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Objektivní kritéria nebezpečí útěku byla rovněž vymezena judikaturou Nejvyššího správního soudu. Z rozsudku ze dne 10. 6. 2015, čj. 2 Azs 49/2015 – 50, plyne, že mezi objektivní kritéria, na jejichž základě lze provést zajištění osob ve smyslu § 129 zákona o pobytu cizinců, patří i předchozí porušování právních předpisů členského státu společně s porušováním právních předpisů Evropské unie samotné (cizinci konkrétně porušili povinnost zůstat na území Maďarska a vyčkat rozhodnutí o azylu, předtím nelegálně vstoupili nejen do ČR, ale též do Maďarska). V jiném rozsudku byla jako další kritéria uvedena: vstup cizince do schengenského prostoru bez pobytového oprávnění společně s jeho vnitřně rozpornými výpověďmi o vstupu do České republiky a jeho celkovou nehodnověrností (rozsudek ze dne 4. 12. 2014, čj. 9 Azs 199/2014 – 49, bod 17). Obdobně lze zmínit usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010 – 153, bod 17, podle něhož jedním z kritérií nebezpečí útěku je neoprávněný vstup nebo pobyt cizince na území České republiky (srov. též rozsudek NSS ze dne 17. 6. 2015, čj. 1 Azs 39/2015 – 56). Jiným důvodem může být nezjištěná identita cizince, který nemá žádné doklady (rozsudek NSS ze dne 9. 10. 2014, čj. 2 Azs 57/2014 – 30). V rámci správního řízení žalobce zejména uvedl, že se jmenuje D. X. N., nar. …………… a je vietnamský státní příslušník. Jeho manželka a dvě děti žijí ve Vietnamu. Žalobce z Vietnamu odešel v roce 2007, a to nejprve do Ruska odtud v roce 2008 do Německa. V Německu pobýval asi rok, přičemž neúspěšně žádal o azyl. Z tohoto důvodu odcestoval v roce 2009 do Polska, kde pracoval ve stavebnictví a délku pobytu si přesně nepamatuje. V roce 2013 odcestoval do Rumunska a zde pracoval na tržnici. O azyl požádal až po uplynutí dvou let z důvodu, že v případě dřívější žádosti měl obavy z vrácení do Polska. Rumunské úřady jeho žádost o azyl zamítly, a proto se rozhodl vycestovat do ČR, kde chtěl žít a pracovat v Praze. Během doby, kdy s ním bylo v Rumunsku vedeno azylové řízení, pobýval v ubytovacím zařízení s volnějším režimem. Byla mu poskytována právní pomoc a samotné řízení probíhalo standardně a na dobré úrovni. V Rumunsku mu nic nehrozí, nedopustil se žádného trestného činu ani přestupku. V členských státech Evropské unie nemá žádné rodinné příslušníky. Nemá žádný cestovní doklad a v minulosti nebyl držitelem žádného víza vydaného státem Evropské unie. Nemá dostatek finančních prostředků k uhrazení finanční záruky a ani si není schopen zajistit ubytování. Z obsahu správního spisu soudu zjistil, že dne 17.1.2017 obdržela žalovaná informaci, že Rumunsko ke dni 12.1.2017 vyslovilo souhlas s převzetím žalobce na své území. Dne 17.2.2017 byla žalovaná informováno o tom, že dne 22.2.2017 bude uskutečněn jeho transfer do Rumunska. V posuzovaném případě žalobce nelegálně tj. bez cestovního dokladu a víza vstoupil na území ČR. Rovněž neoprávněně se pohyboval po území jiných členských států po té, co byla jeho žádost o azyl zamítnuta nejprve v Německu v roce 2009 a v roce 2015 i v Rumunsku. Nevyčkal tedy dalších opatření v těchto zemích za účelem jeho vycestování a nelegálně se pohyboval po území členských států EU a schengenského prostoru. Je třeba zdůraznit i to, že na území členských států pobývá v různých režimech či neoprávněně již od roku 2008. Chtěl by zůstat v ČR a najít si zde práci. Žalobce tedy ani neuvažoval o dobrovolném návratu do země příslušné k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu, tj. do Rumunska. Žalobce opakovaně porušil předpisy práva členského státu i právní předpisy Evropské unie, když vstoupil a následně i po nějakou dobu pobýval na jejich území neoprávněně. Z jeho záměru (chtěl zůstat na území ČR, najít si zde práci) je rovněž zřejmé, že vyjádřil úmysl, že nebude respektovat rozhodnutí o jeho přemístění do Rumunska. Žalobce současně nemůže oprávněně samostatně cestovat do Rumunska. Soud nadto k věci poznamenává, že žalobce v průběhu dublinského řízení uváděl jinou totožnost, než při prvotním výslechu. Uvedení odlišné (nesprávné) totožnosti může vést k pochybnostem o hodnověrnosti takové osoby. Soud má za to, že žalobce kumulativně splnil více shora uvedených objektivních kritérií vážného nebezpečí útěku, a proto žalovaná v souladu se zákonem rozhodla o jeho zajištění. Dle názoru soudu nelze ani akceptovat, aby se žadatelé o mezinárodní ochranu nekontrolovaně a svévolně pohybovali mezi jednotlivými členskými státy Evropské unie, jak to činil žalobce. K zabránění takového negativního jevu lze využít i institut zajištění. Žalobce dále namítal, že v jeho případě mělo být namísto jeho zajištění za účelem předání využito mírnějších opatření, konkrétně zvláštních opatření za účelem vycestování dle § 123 b zákona o pobytu cizinců. Podle § 123 b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené. Těmito otázkami se žalovaná v napadeném rozhodnutí zabývala a v souladu s citovaným § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců konstatovala, že také před zajištěním cizince za účelem jeho předání je správní orgán povinen zvážit využití mírnějšího opatření, konkrétně zvláštních opatření za účelem vycestování dle § 123b zákona o pobytu cizinců. Žalovaná uvedla, že žalobce pobýval neoprávněně a nemá na území ČR hlášenou žádnou adresu pobytu. Nemá ani finanční prostředky ve výši předpokládaných nákladů spojených s případnou realizací přemístění a podle vyjádření žalobce v České republice nežije ani žádný jeho příbuzný či známý, který by jej ubytoval, případně za něj složil finanční záruku. Žalovaná proto dovodila, že žalobce není schopen splnit povinnosti, které plynou z uložení zvláštních opatření, a současně existuje odůvodněná obava, že by uložením některého ze zvláštních opatření byl ohrožen výkon jeho předání do Rumunska. Soud souhlasí se hodnocením, které provedla žalovaná. Za situace v níž žalobce nedisponoval žádnými finančními prostředky, neměl v České republice zajištěno žádné ubytování a neměl na území České republiky známé nebo příbuzné, kteří by mu byli schopni a ochotni pomoci např. zajištěním ubytování či poskytnutím peněžních prostředků, nebylo možné účelu, pro nějž byl žalobce zajištěn, účinně dosáhnout mírnějšími donucovacími opatřeními, tj. uložením některého ze zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) až c) zákona o pobytu cizinců. Žalobce nemohl ohlásit adresu místa svého pobytu a ani se v tomto místě zdržovat, protože na území České republiky žádný pobyt neměl a nebyla zde ani reálná perspektiva, že by ho v dohledné době získal [§ 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců]. Z téhož důvodu nepřichází v úvahu ani uložení povinnosti žalobci ve smyslu § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců hlásit se policii ve stanovené době, protože tato povinnost předpokládá existenci pobytu na území České republiky. Vzhledem k tomu, že žalobce nedisponoval žádnými finančními prostředky, nebyl ani schopen si ubytování na území České republiky zajistit a s ohledem na jeho nemajetnost nepřipadalo v úvahu ani složení peněžní záruky podle § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, přičemž žalobce ani netvrdil, že by za něj byla ochotna složit peněžní prostředky jiná osoba. Podle § 174 a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Soud rovněž přisvědčuje závěrům žalované ohledně posouzení splnění kritérií přiměřenosti rozhodnutí o zajištění podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť, jak žalovaná uvedla, žalobce nikdy nebyl v České republice a nemá zde žádné rodinné vazby. Délku jeho pobytu na území bylo lze v době zajištění počítat v řádu hodin, takže bylo vyloučeno, aby si žalobce vytvořil v České republice silnější vazby. Vzhledem ke krátké době pobytu na území a neznalosti jiného jazyka než vietnamského, je také vyloučeno, aby si na území vytvořil kulturní či sociální vazby intenzitou překračující vazby k zemi původu. Žalobce neměl žádné finanční prostředky a nebyl tak schopen si zajistit ubytování, stravu a základní hygienické prostředky. Bez povolení k pobytu, znalosti českého jazyka a zdravotního pojištění je vyloučeno, aby si byl schopen finanční prostředky na svou obživu a ubytování legálně obstarat. Závěry žalované mají oporu v obsahu spisu a na základě uvedeného s ní lze souhlasit, že v důsledku zajištění nedošlo k nepřiměřenému zásahu do práv žalobce. Žalobce dále namítal minimální pravděpodobnost provedené transferu do Rumunska, neboť dle statistik MV ČR jsou počty provedených transferů dle Dublinského nařízení velmi malé. Soud k tomu uvádí, že v každém z měsíců listopad a prosinec roku 2016 byla českou stranou podána Rumunsku jedna žádost o zpětvzetí. Ohledně významu statistiky soud předně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6.5.2016, č.j. 10 Azs 256/2015- 59. V něm je mj. uvedeno: „

36. Jak správně uvádí stěžovatelka, pokud by ze statistik o předávání cizinců za poslední období vyplynulo, že úspěšnost předání byla rovna nule, nelze bez dalšího uzavřít, že i v dalším období neexistuje rozumná šance na realizaci účelu zajištění, tedy předání cizince do Maďarska. Právě k takovémuto závěru ovšem krajský soud míří. Na základě takového výkladu statistických údajů by stěžovatelka musela navždy rezignovat na plnění svých zákonných úkolů, neboť v návaznosti na první období s „nulovou úspěšností“ předání by paušálně bylo vyloučené jakékoliv budoucí zajišťování cizinců za účelem jejich předání (srov. přiměřeně rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2016, čj. 3 Azs 283/2015-62). Případné vyprázdnění právního institutu zajištění za účelem předání žadatele o mezinárodní ochranu do státu, který je příslušný o jeho žádosti rozhodnout, by zcela jistě neprospělo ani dalšímu použití nařízení Dublin III v praxi.

37. Zdejší soud tedy opakuje, že práce se statistickými údaji vyžaduje opatrnost a pečlivost. Vždy třeba zkoumat, nakolik jsou vnesená data relevantním obrazem skutečnosti, třeba si zvolit vhodnou metodu jejich zkoumání a nakonec se při výkladu výsledků neuchýlit k jejich nepřípustnému zjednodušení. Statistika jako výpověď o reáliích vnějšího světa jinak ztrácí jak na přesnosti, tak na přesvědčivosti. Právě uvedené nemá vést k rezignaci na používání statistiky jako relevantního důkazu, ale k jeho používání racionálním způsobem. Ke statistickým údajům o vývoji předávání cizinců dle nařízení Dublin III by vždy měly přistoupit další skutečnosti, a to zejména jiné než statistické prokázání aktuálních systémových překážek předání cizinců na straně dožadujícího či dožádaného státu (např. zavalení a paralyzace příslušných orgánů z důvodu množství probíhajících řízení). Nabízí se i použití oficiálních zpráv Evropské unie či vyjádření dotčeného státu k praxi provádění nařízení Dublin III.“ Jak plyne z výše uvedeného, tak nelze vycházet toliko ze statistických údajů, ale je třeba zabývat se i dalšími skutečnostmi případně prokazujícími aktuální systémové překážky předání cizinců na straně dožádaného státu. Žalovaná k tomu uvedla, že na úrovni Evropské unie, ať již jednotlivých výkonných orgánů či Evropského soudního dvora ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany v Rumunsku dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv Evropské unie. Žalobce pak výslovně uvedl, že v Rumunsku byl v průběhu řízení ubytován v zařízení s volným režimem, odkud mohl volně odcházet. Bylo mu poskytováno právní poradenství a ani ze strany úřadů na něj nebyl vyvíjen žádný nátlak a azylové řízení proběhlo na dobré úrovni. Soud se ztotožňuje se žalovanou, že v současně době (ani v době rozhodnutí žalované) nebyly známy žádné systémové překážky, které by bránily předávání cizinců do Rumunsko. Soud nadto k věci dodává, že součásti správního spisu i vyslovení souhlasu s převzetím žalobce na území Rumunsko a žádost o provedení transferu s policejní eskortou na mezinárodní letiště na den 22.2.2017 za účelem odletu žalobce do Bukurešti. Žalobce závěrem žaloby uváděl, že nejpozději po uplynutí 30 denní lhůty, tj. 28.1.2017 měla žalovaná zkoumat, zda jsou dány důvody pro zajištění. K tomu soud uvádí, že dle obsahu správního spisu byla rozhodnutím ze dne 20.1.2017, č.j. KRPB-301104-38/ČJ-2016- 060027-50A prodloužena doba zajištění žalobce o 26 dnů, tj. od 29.1.2017 do 23.2.2017. Soud předně uvádí, že rozhodnutí o prodloužení zajištění nebylo napadené žalobou a tudíž ani nemohlo být předmětem soudního přezkumu. Jen pro úplnost soud dodává, že žalovaná se zabývala posouzením toho, zda i nadále trvají důvody zajištění (str. 4 a 5 rozhodnutí žalované). S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že námitky žalobce nejsou důvodné a proto žalobu postupem dle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítnul. V. Náklady řízení Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšné žalované nevznikly náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti (ani jejich přiznání nepožadovala) a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II tohoto rozsudku). Ustanovené zástupkyni žalobce soud přiznal odměnu za zastupování v tomto řízení na náklady státu (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Ustanovená zástupkyně má právo na odměnu, která se skládá z nákladů právního zastoupení ve smyslu vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, které spočívají ve dvou úkonech právní služby: převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) cit. vyhlášky a sepis žaloby podle § 11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky v sazbě 3100 Kč za každý úkon právní služby. K těmto úkonům právní služby náleží též náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby. Celkem tedy ustanovené zástupkyni přísluší na odměně za její právní zastoupení v předmětné věci částka 6 800 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni odměnu za jí účtovaný úkon spočívající v nahlížení do spisu dne 10.2.2017. Dle názoru soudu v posuzované věci úkon spočívající v přípravě a převzetí věci v sobě zahrnuje i případnou nutnost nahlédnutí do soudního spisu. Právní zástupkyně žalobce nedokládala, že je plátce DPH a soud proto ani nemohl odměnu o DPH zvýšit.

Poučení