32 A 44/2016 - 49

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem v právní věci žalobce: H. N., nar. ………….., st. příslušnost P., t. č. neznámého pobytu, zast. Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Dušní 907/10, 110 00 Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Kounicova 24, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 6. 2016, č. j. KRPB-153636-26/ČJ- 2016-060022-50A, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se domáhá zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto o jeho zajištění ve smyslu § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) na dobu 32 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. od 26. 6. 2016 do 27. 7. 2016, a to za účelem jeho předání do příslušného členského státu Evropské unie (dále jen „EU“) podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“ či „Dublinské nařízení“). II. Žaloba Žalobce předně namítal nezákonnost doby zajištění. V posuzovaném případě bylo třeba měsíční lhůtu ve smyslu čl. 28 dublinského nařízení počítat analogicky od doby, kdy se žalovaná dozvěděla, že přichází v úvahu předání do Maďarska, tj. ode dne 26. 6. 2016. Právě během výslechu se žalovaná dozvěděla skutečnost, že přichází v úvahu předání do Maďarska a počala tak běžet jednoměsíční lhůta, která skončila dne 26. 7. 2016. Napadené rozhodnutí zákonnou mez zajištění překročilo a rozšířilo ji nezákonně i na 27.7 2016. Žalobce zdůraznil, že hledisko nalezení shody v systému Eurodac může mít jistou vypovídací schopnost při hledání okamžiku počátku běhu měsíční lhůty trvání zajištění, avšak nemůže být používáno automaticky bez zohlednění okolností případu. V posuzovaném případě tedy žalovaná disponovala zásadními závěry o aplikovatelnost dublinského nařízení dne 26. 6. 2016, přičemž předání žalobce do Maďarska předpokládala. Tomu nasvědčuje i zahájení řízení o povinnosti opustit území ČR dle § 50 a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V případě žalobce proto nepřipadá v úvahu aplikace kritéria nalezení shody v EURODACU, jak by tomu bylo v případě příchozích migrantů, kteří tvrdí, že nebyli seznámeni s obsahem dokumentů, které v Maďarsku podepsali. Žalobce dále namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť směřuje k nepřípustnému účelu, jímž je předání žalobce do Maďarska. Žalobce zdůrazňuje, že Maďarsko není schopno zabezpečit řádný průběh azylové procedury a jsou v ní dány systematické nedostatky, které činí vydání za účelem azylového řízení do Maďarska nepřípustným. Pokud je tedy účelem zajištění předání žalobce do Maďarska, je nepřípustným již samotné zajištění. Žalobce zde odkázal na čl. 3 bod 2 pododstavec 2 Dublinského nařízení. Žalobce uvádí, že Maďarsko bylo především v druhé polovině roku 2015 přetíženo náporem migrantů směřujících primárně do jiných zemí, na což reagovalo extrémním zpřísněním právní úpravy azylového řízení. Smyslem této zákonné úpravy je podle žalobce snaha dosáhnout toho, aby bylo možné naprostou většinu azylových řízení zastavit s odkazem na to, že žadatelé do Maďarska přišli přes Srbsko, kde měli možnost o udělení mezinárodní ochrany požádat, neboť Maďarsko na něj nahlíží jakožto na třetí bezpečnou zemi. Koncept třetí bezpečné země tak, jak jej užívá Maďarsko, žalobce považuje za jeden z nejproblematičtějších aspektů. Přístup Maďarska je dle jeho názoru zcela rozporný s evropskou legislativou. Maďarsko rozhodlo o tom, že Srbsko je třetí bezpečnou zemí, zcela automaticky a rezignovalo tak na jakoukoliv individualizaci vztahu žadatele a dotčené třetí země. Takový postup je v rozporu se zásadami vyjádřenými ve Směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2013/32/EU ze dne 26. června 2013, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany. V neposlední řadě v této souvislosti žalobce zdůrazňuje, že mezi Maďarskem a Srbskem je neformálně dohodnut denní limit osob, které lze do Srbska navrátit. Tento počet je zcela zanedbatelný, v praxi je tak možnost vracení osob do Srbska značně limitována a osoby, u nichž bylo o navrácení rozhodnuto, jsou v konečném důsledku nuceny i nadále přebývat na území Maďarska, přičemž jejich status je naprosto nejasný. Tyto osoby jsou nepřijatelně dlouho drženy v zajištění. Žalobce zdůraznil, že Srbsko neuznává za třetí bezpečnou zemi ani ČR ani jiný členský stát EU. Žalobce poukazuje na aktivity Evropské komise, která vyjádřila znepokojení nad aktuální právní úpravou maďarského azylového řízení, přičemž vyslovila pochybnosti o jejím souladu s právem evropským. Za sporné je považováno zejména znemožnění žadatelům o mezinárodní ochranu odkazovat na nové skutečnosti a zjištění, absence odkladného účinku v případě odvolání a způsob tlumočení ve zrychlených trestních řízeních za ilegální překročení maďarské hranice. O situaci v Maďarsku se zajímá též Komisař pro lidská práva při Radě Evropy, který je znepokojen zejména z vracení žadatelů o azyl do Srbska, jakožto do třetí bezpečné země. Práva žadatelů o mezinárodní ochranu v Maďarsku dále ohrožuje místní trestněprávní úprava postihující nelegální vstup do Maďarska. Bez povšimnutí dle názoru žalobce nelze ponechat ani skutečnost, že maďarská vláda přijímá opatření ztěžující integraci azylantů do maďarské společnosti, spočívající zejména v omezování finanční podpory uprchlíků. Zásadními nedostatky podle žalobce trpí i řízení ve věci nepřijatelnosti azylových žádostí. Jedná se o zkrácené řízení, v němž musí být rozhodnuto ve lhůtě patnácti dnů. Soudní přezkum je založen na kasačním principu a žalobu lze podat v extrémně krátké sedmidenní lhůtě. Žalobce zde odkazuje na nález Ústavního soudu č. j. Pl. ÚS 17/09 ze dne 1. 12. 2009, který se zabýval sedmidenní lhůtou k podání žaloby v českém azylovém zákoně a konstatoval její protiústavnost. Podle § 53 maďarského zákona o azylu v řízení o žalobě proti rozhodnutí o nepřípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu nelze uvádět žádné nové skutečnosti a soud o žalobě musí rozhodnout do osmi dnů. Proti rozhodnutí nejsou přípustné žádné opravné prostředky. Žalobce pro ilustraci uvádí některá statistická data, podle nichž bylo od 1. 8. 2015 do 31. 3. 2016 rozhodnuto o tom, že 1 184 žádostí je nepřijatelných. V téže době bylo podáno 387 žádostí o soudní přezkum, z nichž 246 skončilo zrušením rozhodnutí a vrácením věci správnímu orgánu, což svědčí o převaze rozhodnutí, která nejsou v souladu dokonce ani s přísnou maďarskou právní úpravou. Správní orgány však i po zrušení jejich rozhodnutí odmítají provést meritorní přezkum žádosti a zpravidla tak činí až po druhém zrušujícím soudním rozhodnutí. Tento postup je nepřijatelným porušením čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. K tomuto závěru dospěl i Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Dále žalobce poukazuje na skutečnost, že maďarská právní úprava zakotvuje zcela nepřijatelné zacházení s žadateli o azyl, kteří žádost vzali zpět, nebo bylo jejich azylové řízení zastaveno z důvodu opuštění Maďarska, což je i případ žalobce. Není-li do devíti měsíců podána žádost o pokračování v azylovém řízení, musí žadatel podat žádost novou, na níž je nahlíženo jakožto na následnou a je odmítnuta jako nepřijatelná, neuvede-li žadatel nové skutečnosti ospravedlňující přiznání mezinárodní ochrany. Žalobce na podporu svých tvrzení o nepřijatelnosti transferu do Maďarska dále cituje z rozsudků Krajského soudu v Praze č. j. 49 Az 109/2015-74 a č. j. 49 Az 110/2015-79, oba ze dne 14. ledna 2016, v nichž tento soud konstatoval, že existují závažné důvody domnívat se, že maďarská azylová procedura trpí systematickými nedostatky bránícími navracení žadatelů o mezinárodní ochranu na jeho území. Na úrovni Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“) byla otázka současného maďarského azylového systému řešena dosud pouze v rozsudku C- 695/15 PPU Shiraz Baig Mirza v. Bevándorlási és Állampolgársági Hitaval ze dne 17. 3. 2016. Dle názoru žalobce se pak SDEU v tomto rozsudku nikterak nevyjádřil k souladnosti maďarského institutu vracení do třetí bezpečné země s evropským právem. V současné době přitom ani nelze žalovanou s poukazem na citovaný rozsudek vyvinit z nezájmu o maďarskou právní úpravu, neboť ačkoliv je maďarská právní úprava cizím právem, které není žalovaná povinna znát, Maďarsko není natolik exotickou destinací, aby bylo pro české správní orgány problematické její právní předpisy získat a zhodnotit. Žalobce pro úplnost připomíná stanovisko generální advokátky ke shora citované právní věci, z něhož vyplývá, že maďarská úprava neobsahuje jakákoliv kritéria posouzení Srbska jakožto třetí bezpečné země a paušální zastavování azylových řízení s ohledem na Srbsko je tedy nepřípustné. Žalobce odkázal rovněž na německou judikaturu správních soudů, konkrétně zejm. Verwaltungsgericht Berlin (rozsudek 23 K 26.16 A ze dne 4. 3. 2016), který dospěl k závěru, že podle dostupných poznatků maďarské azylové řízení vykazuje systematické nedostatky kvůli nebezpečí porušení zásady non-refoulement. Žalobce dále odkázal i na zprávu „Crossing boundaries, The new azylum procedure at the border and restriction to accesing protection in Hungary“ vypracovanou ve spolupráci European Council on Refugee and Exiles a Azylum Information Database podle stavu k 1. 10. 2015, kterou navrhl provedení k důkazu. Podle této zprávy je zřejmé, že proces vyřizování žádostí o mezinárodní ochranu je v Maďarsku zcela formální a nedostatečný, azylové řízení probíhá mnohdy pouze několik hodin, žadatelům není poskytnuta efektivní právní pomoc a řízení končí rozhodnutím o neudělení azylu a vrácení žadatelů zpět do Srbska. Tvrzení žalované, že Maďarsko je bezpečnou zemí, která dodržuje právní předpisy týkající se ochrany uprchlíků, je proto nepodložené a nepravdivé, a o zajištění za účelem předání do Maďarska nelze z těchto důvodů uvažovat. S ohledem na nezákonnost rozhodnutí požaduje žalobce, aby jej krajský soud zrušil a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení. III. Vyjádření žalované Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že v případě cizinců, kteří jsou žadateli o mezinárodní ochranu v jiném členském státě, přičemž na území ČR žádost o mezinárodní ochranu nepodají, určuje počátek běhu jednoměsíční lhůty k předložení žádosti o jejich převzetí nebo přijetí zpět nalezení shody v systému EURODAC. V posuzovaném případě nebyla tímto dnem neděle 26. 6. 2016, ale až pondělí dne 27. 7. 2016, kdy žalovaná obdržela informaci o shodě daktyloskopických otisků prstů žalobce s otisky vloženými v systému EURODAC. Tento den byla potvrzena shoda v systému EURODAC ve smyslu čl. 24 odst. 2 první pododstavec dublinského nařízení. Konec lhůty k předložení žádosti pak v souladu s čl. 42 písm. b) dublinského nařízení připadl na den 27. 7. 2016. V době zahájení správního řízení dle § 50 a odst. 3 zákona o pobytu cizinců žalovaná nedisponovala nespornou informací, že žalobce je skutečně žadatelem o azyl v Maďarsku. K dispozici měla toliko písemnosti vyhotovené v maďarském jazyce a vyjádření žalobce. Tyto informace byly nesporně potvrzeny až dne 27. 7. 2016, a to právě prostřednictvím databáze EURODAC. Pokud se jedná o posuzování existence systematických nedostatků v maďarském azylovém řízení, odkazuje žalovaná na závěry Krajského soudu v Brně obsažené v rozsudku ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 33 Az 18/2016, v němž tento soud polemizuje s názorem vysloveným v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2016, č. j. 49 Az 109/2015-74, jímž argumentuje mimo jiné i žalobce. Dále žalovaná odkázala na rozsudky zdejšího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. 32 A 17/2016, ze dne 1. 6. 2016, č. j. 32 A 29/2016-30, ze dne 7. 6. 2016 č.j. 33 A 65/2016-50 a ze dne 2. 6. 2016 č.j. 33 A 63/2016. Žalovaná trvá na tom, že osobám navraceným na základě dublinského řízení do Maďarska jsou zajištěny standardní podmínky azylového řízení, a to v souladu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a předpisy komunitárního práva. Konkrétně je jim umožněno opakovaně požádat o udělení mezinárodní ochrany, je s nimi veden pohovor, jsou poučeni o povinnosti prokázat důvody, pro které o mezinárodní ochranu žádají, a v případě zamítnutí žádosti z důvodu nepřípustnosti jim právní řád umožňuje podat proti rozhodnutí žalobu k nezávislému soudu. I skutečnost, že si maďarský soud vyžádal u SDEU rozhodnutí o předběžné otázce, dokládá, že maďarský právní systém chrání práva žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v míře odpovídající požadavkům demokratického právního státu. K žalobcem uváděné judikatuře německých soudů je třeba uvést, že dle zprávy Maďarského helsinského výboru ze dne 1. 6. 2016 bylo během prvních pěti měsíců roku 2016 předáno zpět v rámci dublinského řízení z Německa do Maďarska 144 žadatelů o azyl. Nadto není žalované známo, že by bylo doposud v rámci struktur EU učiněno jednoznačné rozhodnutí o tom, že by se členské státy měly zdržet transferů žadatelů o mezinárodní ochranu do Maďarska, jako tomu v minulosti bylo v případě Řecka či Itálie. Žalovaná poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, v němž bylo jednoznačně konstatováno, že smyslem zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má být cizinec vyhoštěn či předán do jiného státu, avšak pouze vytvoření podmínek pro, to, aby tento hlavní cíl mohl být realizován. Žalovaná tedy pouze využila svých oprávnění a žalobce zajistila, aby mohlo být jiným správním orgánem – Ministerstvem vnitra, rozhodnuto zda a případně do jakého členského státu bude žalobce předán. Žalovaná dále uvádí, že pokud by bylo Maďarsko považováno za zemi, v níž hrozí žadatelům nelidské či ponižující zacházení, stěží by mohlo patřit mezi státy, které si na základě tzv. kvót mají mezi sebou přerozdělit v rámci systému relokací migranty z Itálie a Řecka, přičemž Maďarsku připadla podle těchto kvót povinnost převzít 306 migrantů z Itálie a 988 migrantů z Řecka. IV. Replika žalobce Žalobce v replice k nezákonnosti doby zajištění především uvedl, že nabude-li žalovaná prokazatelně přesvědčení o potřebě zahájení dublinského řízení, pak disponuje hodnověrnými informacemi, které svědčí o tom, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu v Maďarsku. Současně nedisponuje žádnými indiciemi o tom, že by jeho tvrzení mělo být nepravdivé. Za takto zjištěných skutkových okolností nelze obhájit názor, podle něhož by samotná doba maximálního měsíčního zajištění mohla být odvozována až z formálního výstupu daktyloskopického testu v databázi EURODAC. Ustanovení § 50 a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců na území ČR přímo spojuje tento institut se zajištěním dle § 129 zákona o pobytu cizinců. Neexistuje žádný rozumný důvod k odlišnému režimu zahájení řízení o povinnosti opustit území republiky a stanovení počátku běhu měsíční lhůty. Žalobce v rámci své žaloby učinil řadu důkazních návrhů, ať již odkazy na veřejně přístupné zdroje na internetu nebo přímo materiály přiloženými k žalobě. Žalobce připomíná, že předložené důkazy jsou z větší části materiály nezávislých profesionálních organizací věnujících se tématice maďarského či srbského azylového řízení, jedná se o přehledné podklady zpracované vyčerpávajícím způsobem a jsou tak plně využitelné ve specifickém řízení o přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince, které je svázáno přísnými, extrémně krátkými lhůtami k rozhodování (např. aktuální a podrobná zpráva UNHCR„Hungary As a Country of Asylum“ z května 2016). Výše uvedený argument je tedy v případě žalobce zcela lichý, neboť žaloba v žádném případě nespočívá pouze na žalobcových tvrzeních, nýbrž k podložení svých tvrzení odkazuje na poměrně obsáhlý důkazní materiál. Neobstojí proto závěr, že by jeho tvrzení nebylo podpořeno důkazy, ale toliko uváděnými skutečnostmi. Žalobce netvrdí, že by Maďarsko selhávalo jako právní stát jako celek, naopak si je vědom poctivého přístupu některých maďarských soudů snažících se aplikovat přísnou maďarskou právní úpravu v souladu s mezinárodními smlouvami a s respektem k základním lidským právům. Je však nepřehlédnutelné, že maďarská právní úprava a její provádění minimalizuje možnost výkonu práva na mezinárodní ochranu žadatelů v Maďarsku. V případě, že by tedy žalobce nebylo možné předat do Maďarska, a to z obecných důvodů nepřijatelnosti takového předání, je očividně nepřípustné i samotné zajištění žalobce. Závěrem žalobce poukázal na skutečnost, že Maďarsko v současnosti nepřijímá žádné žadatele o azyl, kteří mají být předáni podle dublinského nařízení, s čímž je pochopitelně žalovaná seznámena velmi dobře, neboť je správním orgánem, který je o situaci zpravován Ministerstvem vnitra provádějícím dublinské řízení. Maďarsko tak činí již od 15. 6. 2016 z rozhodnutí maďarské vlády a zajištění žalobce tak bylo zcela zbytečné a bezúčelné bez ohledu na výsledek tohoto řízení, k čemuž žalobce předložil vyjádření slovenského Ministerstva vnútra ze dne 21. 7. 2016 vydaného na základě žádosti o informace podané Ligou za ludské práva Bratislava. V. Posouzení krajským soudem Napadené rozhodnutí krajský soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s., přičemž vycházel ze skutkového právního stavu zjištěného k datu vydání napadeného rozhodnutí. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, přičemž se řídil následujícími úvahami. První žalobní námitka směřovala proti nezákonnosti doby zajištění. K tomu soud uvádí, že při posouzení věci vycházel z právní úpravy obsažené v nařízení Dublin III a aplikovaných ustanovení zákona o pobytu cizinců, jakož i relevantní judikatury. Podle § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců platí, že „Policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je- li to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem předání nebo průvozu je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.“ Podle čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III platí, že „členské státy mohou zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření. Podle čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III platí, že „[z]ajištění musí být co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění podle tohoto nařízení. Pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět nesmí překročit jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu.“ Nejvyšší správní soud ve své judikatuře vykládá lhůty stanovené nařízením Dublin III jako nepřekročitelnou, tedy jako striktní bariéru pro další omezení cizince na svobodě. Konkrétně lze poukázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 Azs 11/2015 – 32 (přístupný na www.nssoud.cz), podle něhož „Promítne-li se výše uvedené do modelové situace, při rozhodování o zajištění cizince v první fázi procesu přemístění (do podání žádosti o převzetí nebo přijetí zpět) může správní orgán stanovit dobu trvání zajištění maximálně na jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu.“ Určitým výkladovým problémem je otázka, od jakého okamžiku lze počítat tuto lhůtu v případě, že nebyla podána žádost o mezinárodní ochranu v ČR, jako tomu je v předmětné věci. Krajský soud se již ve své předchozí rozhodovací praxi setkal s různým přístupem jednotlivých organizačních složek žalované v jednotlivých případech, přičemž někdy žalovaná postupovala tak, že lhůta jednoho měsíce byla počítána od okamžiku omezení osobní svobody zajištěného cizince, a v některých případech až od okamžiku, kdy došlo k prokazatelnému ztotožnění otisků prstů zajištěného cizince v systému EURODAC. První způsob má svou oporu v argumentaci ustanovením § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle něhož doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. Toto pravidlo lze vnímat jako obecné pro všechny druhy zajištění upravené v hlavě XI zákona o pobytu cizinců, není-li zákonem stanoveno ve zvláštních případech jinak. Ustanovení § 129 zákona o pobytu cizinců žádné takové speciální pravidlo ohledně počátku doby zajištění nemá, přičemž na druhé straně postrádá i výslovný odkaz na ustanovení § 125 zákona o pobytu cizinců. Druhá výkladová alternativa má svou oporu v ustanovení čl. 28 nařízení Dublin, podle něhož důvodem pro zajištění může být „vážné nebezpečí útěku“, přičemž pro samotné zajištění v režimu nařízení Dublin III je třeba nejprve na bázi pravděpodobnosti zjistit, zda se na zajištěného cizince vůbec tento režim vztahuje, tedy zda s ním bude vedeno řízení o přemístění do příslušného členského státu EU. Krajský soud má za to, že oba výklady jsou z hlediska zákonnosti souměřitelné a lze je považovat za akceptovatelné. Zajišťující orgán ovšem musí mít na paměti, že je třeba vždy sledovat princip nezbytnosti a přiměřenosti zajištění. Soud souhlasí se žalovanou, že při současném jednání a sdělování informací ze strany zajištěných osob je až teprve zjištěním shody v systému EURODAC ve většině případů najisto postaveno, zda tato osoba skutečně požádala o mezinárodní ochranu a ve kterém členském státě se tak stalo. Současně však nelze vyloučit, že by tato okolnost mohla být dříve na základě i jiných hodnověrných důkazů. V posuzovaném případě se však nelze k takovému závěru dospět, neboť nepostačuje toliko, pokud žalobce v rámci účastnické výpovědi uvede, že o azyl v Maďarsku požádal (protokol o výslechu účastníka správního řízení ze dne 26. června 2016, č.j. KRPB-153663-12/ČJ-2016- 060022-50A). Skutečnost, že je žalobce žadatelem o mezinárodní ochranu v Maďarsku nebylo možné dovodit ani z předložených listin, neboť byly v maďarském jazyce a nebylo tudíž zřejmé, co přesně je jejich obsahem. Právě k ověření žalobcova tvrzení, že je žadatelem o mezinárodní ochranu v Maďarsku, sloužilo nalezení shody v systému EURODAC. Dle názoru soudu žalovaná v posuzovaném případě nepochybila, pokud počátek běhu jednoměsíční lhůty dle čl. 28 dublinského nařízení spojila s nalezením shody v systému EURODAC dne 27.6.2016 a lhůta pak v souladu s čl. 42 písm. b) dublinského nařízení uplynula dne 27.7. 2016. Soud souhlasí se žalovanou i v tom, že skutečně v době zahájení řízení dle § 50 odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců na území ČR nemusí být nesporné, že cizinec má být předán dle dublinského nařízení, neboť zahájení řízení nemusí ještě nutně znamenat vydání rozhodnutí. Další žalobní námitka směřovala proti k posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí, a to i ve vazbě na zachování základních lidských práv žalobce, která jsou podle jeho názoru v důsledku zajištění za účelem předání do Maďarska dotčena. Krajský soud předně poukazuje na relevantní právní úpravu obsaženou v nařízení Dublin III. Podle čl. 3 odst. 2 věty druhé citovaného nařízení přemístění žadatele do primárně příslušného členského státu brání existence závažných důvodů se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie. Veškerá rozsáhlá argumentace žalobce je vystavěna na tom, že maďarský azylový systém trpí systematickými nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 věty druhé Dublinského nařízení, pročež je zajištění žalobce za účelem jeho předání do Maďarska nezákonným. S těmito závěry se však krajský soud neztotožnil, k čemuž jej vedly následující úvahy. Pokud se týče tvrzení žalobce o hrozbě deportace z Maďarska do Srbska, pak krajský soud obdobně jako účastníci řízení připomíná rozsudek SDEU ve věci C-695/15, o předběžné otázce Debreceni Közigazgatási és Munkaügyi Bíróság, ze dne 17. 3. 2016 (dostupný na http://curia.europa.eu/). Předmětem sporu bylo v dané věci posouzení možnosti vrácení žadatele o mezinárodní ochranu členským státem do třetí bezpečné země poté, co byl do tohoto členského státu přijat zpět na základě výsledku dublinského řízení. Pro účely předmětného řízení před krajským soudem je přitom podstatné, že SDEU (který se v zásadě ztotožnil s názorem prezentovaným generální advokátkou Juliane Kokott) nikterak nezpochybnil možnost vrácení žadatele o mezinárodní ochranu Maďarskem do jiného státu, který považuje za bezpečnou třetí zemi (v daném případě taktéž Srbsko). V této souvislosti SDEU konstatoval, že „[v]nitrostátní právní úprava a praxe, které se týkají pojmu bezpečné třetí země, nemají vliv na určení příslušného členského státu a na přemístění dotyčného žadatele do tohoto členského státu. (...) Vzhledem k tomu, že příslušný členský stát není v rámci postupu přijetí žadatele zpět povinen informovat členský stát, který žadatele přemísťuje, o své platné právní úpravě, která stanoví domněnku nepřípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu v případě žadatele, který přišel na jeho území z bezpečné třetí země, která je definována podle uvedené právní úpravy, nejsou tím, že tyto informace nebyly sděleny, dotčena práva žadatele. Žadatel má kromě toho ve vztahu k rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu v příslušném členském státě právo na podání účinného opravného prostředku podle článku 46 směrnice 2013/32 k soudu tohoto členského státu, které mu umožňuje napadnout podle jeho individuální situace na základě článku 38 či článku 39 této směrnice rozhodnutí, které se opírá o vnitrostátní právní předpisy vymezující bezpečné třetí země.“ V textu citovaného rozsudku si lze dále povšimnout, že jakkoliv se obsahově do značné míry shoduje se stanoviskem generální advokátky, žalobcem citovaná pasáž z jejího stanoviska kritizující právní úpravu Maďarska z hlediska nedostatečného posuzování naplnění znaků bezpečné třetí země ve vztahu k Srbsku do samotného rozsudku převzata nebyla a lze tedy mít za to, že SDEU se s tímto názorem neztotožnil. Samotné stanovisko generální advokátky přitom není nikterak závazné. Krajský soud je tedy na rozdíl od žalobce přesvědčen, že připouští-li maďarská právní úprava potenciální navrácení žadatelů o mezinárodní ochranu do Srbska jakožto bezpečné třetí země, není tato skutečnost sama o sobě na závadu, a to zejména z toho důvodu, že žadatel je i v tomto případě oprávněn dožadovat se přezkumu rozhodnutí maďarských správních orgánů prostřednictvím opravných prostředků, které mu tamější právní úprava skýtá. Dovozuje-li pak žalobce systematické nedostatky maďarského azylového systému ze skutečnosti, že vysoké procento žalobou napadených rozhodnutí maďarských správních orgánů ve věcech mezinárodní ochrany je soudy rušeno, konstatuje krajský soud, že ani tento argument nemůže obstát. Předně nutno poznamenat, že krajský soud bez provedení dokazování nemůže hodnotit pravdivost žalobcem předkládaných statistických údajů. Nicméně pro posouzení dané věci provedení dokazování těmito statistickými údaji nepovažoval krajský soud za nezbytné, neboť nemají pro rozhodnutí o předmětné žalobě náležitou relevanci (viz k tomu přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2016, čj. 10 Azs 256/2015-55, přístupný na www.nssoud.cz). Nutno zdůraznit, že i kdyby krajský soud připustil hodnověrnost žalobcem předkládaných údajů, nelze pouze na tomto podkladě tvrdit, že by maďarský azylový systém selhával. Z žalobcem uváděných skutečností totiž naopak implicitně vyplývá, že maďarský soudní systém je natolik funkční, že je schopen sám zachytit nezákonná rozhodnutí tamějších správních orgánů a přispět tak k jejich nápravě, z čehož lze usuzovat, že soudní přezkum není toliko formální, jak tvrdí žalobce. Pokud žalobce dále namítal, že v případě zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu v Maďarsku po jejím posouzení neexistuje prostředek nápravy, který by bylo možné považovat za účinný ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pak k tomu krajský soud uvádí následující. Mezi stranami je nesporné, že proti rozhodnutí Maďarska o žádosti o udělení mezinárodní ochrany lze brojit za použití opravných prostředků. Krátké lhůty pro podání těchto opravných prostředků, kterými žalobce argumentuje, pak mohou samy o sobě jen stěží založit existenci systémových nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, neboť nepůsobí přímý zásah do právní sféry cizince, k němuž by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by lhůta byla stanovena v natolik krátké době, že by bylo podání opravného prostředku fakticky znemožněno a účinná ochrana práv by byla v řízení o opravných prostředcích vyloučena. Argumentoval-li žalobce podpůrně nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09 (přístupný na http:\\nalus.usoud.cz), jímž byla zrušena sedmidenní lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí ministerstva o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, pak k tomu krajský soud uvádí, že závěry tohoto nálezu jsou určeny specificky pro prostředí českého správního soudnictví a podmínky českého ústavního pořádku, a proto je lze pouze obtížně přenášet do prostředí maďarské právní úpravy. Přitom nelze odhlédnout od zcela odlišného kontextu, v němž byl závěr Ústavního soudu vysloven a předmětná lhůta pro podání žaloby zrušena (tzn. zejména diferenciace mezi jednotlivými skupinami žadatelů o mezinárodní ochranu), a současného kontextu tzv. migrační krize, za níž řada členských států EU znovu přistupuje ke změně své právní úpravy azylového práva ve smyslu zefektivnění azylového řízení a jeho soudního přezkumu. Tento trend je ostatně patrný i z jednání institucí EU a chystaných změn právní úpravy společného azylového systému (zejm. zavedení společného seznamu bezpečných zemí, posílení efektivity návratové politiky atd., viz k tomu kupř. http://www.mvcr.cz/migrace/clanek/rada-ministru-jednala-v- lucemburku-o-kvotach-i-o-revizi-dublinskeho-systemu.aspx). Argumentace zahraniční judikaturou, kterou žalobce předkládá (zejm. rozsudek Verwaltungsgericht Berlin ze dne 4. 3. 2016, sp. zn. 23 K 323.14 A), je sice relevantní, ale vztahuje se přímo k rozhodnutí o přemístění cizince, nikoliv k přezkumu rozhodnutí o zajištění. Krajský soud v tomto ohledu pouze podotýká, že zahraniční judikatura národních soudů je pouze zdrojem inspirace pro eventuální argumentaci na základě komparativního výkladu, nikoliv závazným měřítkem pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí. I zbylá argumentace žalobce v zásadě vychází z hodnocení úrovně maďarské právní úpravy. Krajský soud však v této souvislosti připomíná, že na cizí vnitrostátní právní úpravu nepůsobí maxima iura novit curia (viz k tomu obdobně Potěšil, L., Šimíček, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Leges, 2015, s. 456) a pro ověření jejího obsahu by tedy bylo nezbytné provedení dokazování. Takový postup však žádná ze stran řízení nenavrhla a ani krajský soud je nepovažoval pro posouzení věci za nezbytné. Krajský soud považuje za nutné zdůraznit, že řízení o zajištění cizince dle ust. § 129 zákona o pobytu cizinců nelze zaměňovat s řízení dublinským či jiným řízením vedeným s cizincem v režimu zákona o pobytu cizinců (např. řízení o povinnosti opustit území) či v režimu zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (typicky řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany). Základním specifikem tohoto řízení je jeho rychlost a bezodkladnost rozhodování, kterážto neumožňují provádění složitého dokazování. Je třeba reflektovat, že účelem řízení o zajištění cizince dle ust. § 129 zákona o pobytu cizinců není s konečnou platností posoudit, do kterého členského státu bude cizinec na základě kritérií obsažených v nařízení Dublin III předán, či dokonce zda k předání skutečně dojde, ale pouze zabezpečit, že cizinec vyčká výsledku dublinského řízení, v jehož závěru teprve může (ale rovněž nemusí) dojít k vydání rozhodnutí o předání cizince do jiného členského státu EU (k tomuto viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, dostupný na www.nssoud.cz). Krajský soud si je rovněž vědom toho, že aby mohlo být zajištění realizováno, musí směřovat k legitimnímu cíli, z čehož pak lze dovodit, že již ve fázi rozhodování o zajištění je nezbytné do jisté míry posuzovat též potencialitu předání cizince do dotčeného členského státu. Přesto však nelze dle názoru krajského soudu na správní orgány rozhodující o zajištění cizince klást v tomto směru totožné požadavky jako na správní orgány rozhodující v řízení dublinském, neboť až v tomto řízení je dán prostor pro důkladné posouzení otázky přípustnosti předání cizince z hlediska případné rozpornosti se závazky ČR na poli práva evropského a mezinárodního, zejména v oblasti ochrany základních lidských práv. Tímto krajský soud nenaznačuje, že by snad správní orgány rozhodující o zajištění měly na hodnocení otázky potenciality předání (a tedy i existence účelu zajištění) zcela rezignovat, je však přesvědčen, že ve stádiu zajištění cizince není nutné vyžadovat při posuzování potenciality předání cizince dodržení tak vysokého standardu, jako je tomu v průběhu řízení dublinského. Zajištění cizince tak bude vyloučeno zejména tehdy, je-li a priori zřejmé, že cíl, jehož má být dosaženo, je nedovolený či že takového cíle nelze dosáhnout – např. pokud by byly transfery do dotčeného členského státu zcela zastaveny, nebo pokud by bylo ze strany EU či na úrovni vnitrostátních ústředních orgánů státní správy vydáno stanovisko k nepředávání cizinců do dotčeného členského státu. V ostatních případech je však třeba vycházet z domněnky, že azylová procedura ve všech členských státech EU splňuje veškeré na ni kladené požadavky a nevykazuje systematické nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení. Existence takových zřejmých důvodů, v jejichž důsledku by bylo zajištění žalobce za účelem jeho případného předání do Maďarska zapovězeno, však v posuzovaném případě nebyla dána a dle přesvědčení krajského soudu se ji nepodařilo žalobci osvědčit ani v předmětném soudním řízení. Pro úplnost krajský soud dodává, že je seznámen i s právním názorem Krajského soudu v Praze vyjádřeným v rozsudku ze dne 14. 1. 2016, č. j. 49 Az 109/2015-74, na nějž odkazuje žalobce. Tento názor však není opřen o provedené dokazování ve smyslu ustanovení § 52 s. ř. s., nýbrž pouze o skutečnosti uváděné žalobcem, s nimiž se Krajský soud v Praze bez dalšího ztotožnil. Za těchto okolností považuje krajský soud závěry vyplývající z citovaného rozsudku za nepodložené a neopodstatněné. Především je však nutné zdůraznit, že předmětný rozsudek se zabýval systematickými nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III nikoliv ve fázi zajištění cizince, ale teprve posléze v rámci přezkumu rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu z důvodu její nepřípustnosti, neboť bylo shledáno, že k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je příslušný jiný členský stát EU. Krajský soud nepopírá, že v tomto řízení, jakož i v řízení dublinském, je zcela na místě, aby se správní orgány důkladně zabývaly existencí možných překážek předání žadatele do jiného členského státu EU, přičemž s ohledem na odlišný charakter těchto řízení oproti řízení o zajištění cizince nic nebrání tomu, aby žadatel vznášel již v jejich průběhu svoje námitky a předkládal důkazy k prokázání svých tvrzení o existenci systematických nedostatků v primárně příslušném členském státě. Takto však nelze činit, jak již bylo ostatně uvedeno, v řízení o zajištění. Pakliže se tedy krajský soud s argumentací žalobce neztotožnil, neznamená to nezbytně, že by žalobce nemohl být s totožnými námitkami úspěšný v řízení dublinském či případně v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, byla-li taková žádost na území ČR podána. Tato argumentace však nemůže obstát v nyní posuzovaném případě (řízení o zajištění žalobce), neboť po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby s ohledem na krátké lhůty, jimiž je vázána, a na nezbytnost vyřešit situaci cizince bez jakéhokoliv odkladu, prováděla v každé jednotlivé věci komplikovaný rozbor vycházející z množství veskrze cizojazyčných podkladů. Přitom nelze říci ani tolik, že by existence systematických nedostatků v Maďarsku měla být žalované známa z její úřední činnosti, neboť navzdory tomu, co tvrdí žalobce, systematické nedostatky nebyly dosud v případě Maďarska jednoznačně oficiálně deklarovány a na tuto problematiku existuje v současné době množství protichůdných názorů, o čemž svědčí i jistá nejednotnost dosavadní rozhodovací praxe správních soudů. Krajský soud dále považuje za nutné věnovat pozornost žalobcovu tvrzení vznesenému až v replice, že Maďarsko se již v polovině června 2016 rozhodlo nepřebírat žádné migranty podle nařízení Dublin III. Toto tvrzení žalobce doložil informací Ministerstva vnútra SR, z níž zejm. vyplývá, že „v současnosti se neuskutečňují transfery žadatelů o azyl z území SR do Maďarska. Z oficiálního stanoviska Dublinského střediska Maďarské republiky vyplývá, že jde o rozhodnutí maďarské vlády.“ Dále z této informace vyplývá, že pozastavení dublinských transferů se týká nejen Slovenska, ale i jiných členských států Evropské unie. Soudu je z jiných řízení (např. řízení vedené pod sp. zn. 32 A 80/2016) známo, že žalovaná nemá k dispozici žádné stanovisko českého Ministerstva vnitra, že by již nebylo možné předávat cizince v režimu nařízení Dublin III. Rovněž nemá k dispozici ani žádné aktuální statistiky o předání cizinců do Maďarska. Krajský soud v této situaci vážil, zda nejsou naplněny podmínky, za nichž by bylo možno konstatovat, že úvaha žalované obsažená v napadeném rozhodnutí o tom, že předání žalobce do Maďarska je potenciálně možné, je zatížena vadou ve zjištění skutkového stavu. Obecně je třeba zdůraznit, že je povinností žalované sledovat aktuální vývoj fungování dublinského systému a vyhodnocovat si aktuální zjistitelná data o předávání cizinců, jakož i důležité informace z členských států, do nichž jsou transfery prováděny. Tyto informace slouží k tomu, aby si žalovaná mohla učinit úsudek o potencialitě předání cizince do příslušného členského státu (viz k tomu závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu uvedené v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150, přístupný na www.nssoud.cz). V tomto ohledu je pro žalovanou klíčová spolupráce s Ministerstvem vnitra, oddělením dublinského střediska, které by tyto informace mělo mít k dispozici a žalovanou o všech podstatných změnách bezodkladně informovat. Krajský soud se pokoušel ověřit tuto informaci i na internetových stránkách Ministerstva vnitra a maďarského dublinského střediska, ovšem bezvýsledně. Za této situace, kdy neexistuje žádná oficiální informace příslušných orgánů, která by k datu vydání napadeného rozhodnutí osvědčovala, že v současné době dublinské transfery do Maďarska z ČR neprobíhají a nebudou probíhat, není možno bez dalšího z předložené informace vydané Ministerstvem vnútra SR dovodit, že žalovaná nemohla žalobce zajistit, neboť jeho předání do Maďarska nebylo potenciálně možné. Krajský soud přitom podpůrně odkazuje i na názor Nejvyššího správního soudu uvedený v rozsudku ze dne 6. 5. 2016, čj. 10 Azs 256/2015-55, který v podstatné míře relativizoval sílu argumentace potencialitou předání cizince spočívající v okolnostech omezeného fungování dublinského systému, a to dokonce i tehdy, vyplývají-li tyto okolnosti z oficiálních statistik. Z uvedených důvodů krajský soud nepřisvědčil ani této žalobní námitce. To však nic nemění na tom, že pokud se ukáže, že Maďarsko skutečně oficiálně odmítá nadále přebírat cizince v režimu nařízení Dublin III z ČR, mělo by to pro žalovanou znamenat opětovné vyhodnocení podmínek pro zajišťování cizinců v jiných obdobných případech. S ohledem na vše výše uvedené nezbylo krajskému soudu než žalobu jako nedůvodnou zamítnout (výrok I). VI. Náklady řízení Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšné žalované nevznikly náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti (ani jejich přiznání nepožadovala) a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II tohoto rozsudku).

Poučení