32 A 47/2014 - 38

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Miladou Haplovou ve věci žalobkyně: I. G., nar. ………., státní příslušnost Ukrajina, t. č. bytem ……………… zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, P. O. Box 78, 130 51 Praha 3, za účasti osoby zúčastněné na řízení: V. K., bytem ………………., o správním vyhoštění, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 4. 2014, č. j. CPR-16675- 2/ČJ-2013-930310-V243, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá .

II. Žalobkyně nemáprávo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemáprávo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Včas podanou žalobou žalobkyně brojí proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 23. 4. 2014, č. j. CPR-16675-2/ČJ-2013-930310- V243, kterým žalovaná podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád) zamítla její odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend (dále jen správní orgán prvního stupně) ze dne 4. 11. 2013, č. j. KRPB-135317-56/ČJ-2013-060026-SV, a napadené rozhodnutí potvrdila. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne ze dne 4. 11. 2013, č. j. KRPB- 135317-56/ČJ-2013-060026-SV bylo žalobkyni podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců) uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce šesti měsíců, neboť se zdržovala na území bez víza, ač k tomu nebyla oprávněna a bez platného oprávnění k pobytu. Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl v souladu s ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoven od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Doba k vycestování z území České republiky byla podle ust. § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Pro případ, že by byla žalobkyně vyňata z působnosti zákona o pobytu cizinců z důvodu uvedeného v ust. § 2 zákona, byl počátek doby k vycestování stanoven ode dne odpadnutí tohoto důvodu. Žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jelikož lhůta k odstranění vad podání (odvolání) nebyla učiněna kvalifikovaným způsobem. Namítá, že ve smyslu ust. § 39 odst. 1 správního řádu lze lhůtu k provedení úkonu určit vždy jen usnesením, a pokud tak správní orgán učinil pouhým přípisem, takto znamená, že žádnou lhůtu ke zjednání nápravy nestanovil. Žalobkyně uvádí, že dne 1. 10. 2012 jí bylo správním orgánem vydáno tzv. překlenovací vízum s platností do 30. 11. 2012. Vydání tohoto překlenovacího víza je podle jejího názoru nesporným důkazem toho, že dne 1. 10. 2012 zde pobývala oprávněně, a to v rámci svého řízení o udělení dlouhodobého pobytu. Dále uvádí, že dne 25. 10. 2012 žalobkyně osobně podala žádost o změnu účelu povolení k dlouhodobému pobytu dle ust. § 45 zákona o pobytu cizinců, a to v době, kdy k tomu byla bezesporu oprávněna dle tzv. překlenovacího víza. Podání této žádosti podle názoru žalobkyně založilo fikci pobytu dle ust. § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, v důsledku čehož má žalobkyně nárok na pobyt na území České republiky do rozhodnutí o této žádosti. Pokud k argumentaci žalobkyně správní orgán prvního stupně uvedl: „To, že této cizince bylo vydáno výše uvedené překlenovací vízum lze odůvodnit praxí na OAMP, kdy o žádostech je rozhodováno na jiných místech, než kam chodí cizinci vyřizovat své žádosti a údaje v informačních systémech nemusely být aktuální…“, žalobkyně namítá, že není odpovědna za způsob vedení spisových materiálů Ministerstvem vnitra, nicméně má za to, že pokud se dostavila v době, kdy mělo být předmětné řízení již po dobu 2 týdnů pravomocně ukončeno, měla být tato skutečnost již reflektována a tzv. překlenovací vízum jí nemělo být vydáno. Žalobkyni však toto vízum uděleno bylo, přičemž ani v době podání žádosti o změnu účelu pobytu (dne 25. 10. 2012) jí nebylo sděleno, že by snad její vízum bylo neplatné či že by nebyla oprávněna k podání žádosti. Pokud správní orgán prvního stupně shrnul, že žalobkyně pobývala na území České republiky neoprávněně úmyslně, jelikož jí byl dne 30. 11. 2012 vydán výjezdní příkaz s dobou platnosti do 29. 1. 2013, na základě kterého si musela být vědoma toho, že byla povinna vycestovat z území České republiky, žalobkyně s tímto názorem nesouhlasí, jelikož ona v ničem nepochybila a postupovala jen v souladu se zákonem. Žalobkyně má za to, že jí nelze upírat, že si v rámci platného překlenovacího víza podala žádost o změnu účelu. Přestože tedy žalobkyni byl vydán výjezdní příkaz, pobývala na území České republiky v důvodném přesvědčení o oprávněnosti svého pobytu. Pokud žalovaná ve svém rozhodnutí vyjádřila nesouhlas se závěrem správního orgánu prvního stupně, že žádost o povolení k dlouhodobému vízu za účelem strpění opravňovala žalobkyni k pobytu dle ust. § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, k tomuto závěru neměla žalovaná podle názoru žalobkyně žádný podklad a především žalovaná nebyla oprávněna ke konstatování, zda žádost o trvalý pobyt byla či nebyla podána v souladu s ust. § 69 zákona o pobytu cizinců – o tomto je povinno rozhodovat pouze Ministerstvo vnitra, OAMP v rámci předmětného řízení. V neposlední řadě žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí je zjevně nepřiměřené a v rozporu s ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Namítá, že má na území ČR manžela, žije zde po dlouhou dobu, na území svého domovského státu přitom nemá zázemí. Závěr správního orgánu, že manžel žalobkyně může manželku na Ukrajině navštěvovat, žalobkyně považuje za zcela absurdní, jelikož řádné fungování manželství se neobejde bez kontaktu obou z manželů. Manžel má přitom vytvořen v ČR svůj zdroj příjmů, má zde s žalobkyní zajištěno ubytování a nemůže se proto vzdalovat na delší dobu. Žalobkyně je přesvědčena, že správní vyhoštění je nejzazším možným institutem, který bylo možné na tvrzený neoprávněný pobyt žalobkyně aplikovat, přitom zákon o pobytu cizinců správním orgánům umožňuje např. uložení pokuty, kdy důsledky dopadu takovéhoto rozhodnutí nejsou natolik závažné, jak je tomu v případě uložení správního vyhoštění. Zejména zařazení do evidence nežádoucích osob žalobkyně považuje za zásadní překážku v její snaze opětovně přicestovat na území a zde žít. Proto má žalobkyně za to, že pokud se žalobkyně dopustila porušení zákona, měl a mohl správní orgán věc vyřešit v rámci blokového řízení uložením pokuty. V napadeném rozhodnutí podle názoru žalobkyně absentuje odůvodnění, proč bylo nezbytné uložit správní vyhoštění, a věc nešlo řešit jiným opatřením. S ohledem na shora uvedené žalobkyně navrhuje, aby soud žalobou napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil, věc vrátil žalované k dalšímu řízení, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvádí, že protiprávní jednání žalobkyně bylo řádně zjištěno, spisovým materiálem doloženo a dostatečně odůvodněno. Současně nebyla zjištěna taková procesní pochybení, která by způsobovala nezákonnost řízení, potažmo rozhodnutí, které z takového řízení vzešlo. Žalovaná má za to, že žaloba je stavěna jako odvolání a je jí napadáno nikoli rozhodnutí žalovaného správního orgánu, ale rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Své námitky mohla žalobkyně uplatnit již v rámci odvolacího řízení, žalovaná je tedy toho názoru, že uvedeným postupem nejsou splněny podmínky pro zkoumání žalobních bodů, neboť žalobkyně nevyužila opravného prostředku ve formě odvolání k přezkoumání svých námitek. S ohledem na uvedené skutečnosti žalovaná navrhuje, aby soud rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl. V reakci na vyjádření žalovaného byla soudu doručena replika, v níž žalobkyně setrvala na svém stanovisku uplatněném v žalobě. Podáním ze dne 27. 5. 2014 oznámil pan V. K., bytem ………………., že v reakci na vyrozumění Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2014 bude v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení ve smyslu ust. § 34 odst. 2 s. ř. s. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.). Žaloba byla přezkoumána v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího vydání, přičemž soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 s. ř. s.). Žalobní námitce, že rozhodnutí žalované je v rozporu se zákonem, jelikož žalobkyni nebyla určena lhůta k doplnění odvolání zákonem předvídaným způsobem, soud nepřisvědčil. Toutéž právní otázkou (tj. jakou správní řád stanoví formu výzvy k odstranění vad odvolání, a zda případný nedostatek zákonem stanovené formy této výzvy je natolik závažnou vadou, která může mít za následek nezákonnost rozhodnutí o odvolání) se již zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7. 11. 2014, č. j. 5 Azs 118/2014 – 24, dostupném na www.nssoud.cz, přičemž soud neshledal žádný důvod se od jeho závěrů v nyní projednávané věci odchylovat. Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku ztotožnil se závěrem: „Vzhledem k tomu, že odvolání je podáním podle § 37 správního řádu a s ohledem na to, že se na základě § 93 odst. 1 správního řádu pro odvolací řízení použijí obdobně ustanovení hlav I. až IV., VI. a VII. druhé části správního řádu, bude se, pokud odvolání nemá některou z náležitostí vyplývajících z § 37 nebo z § 82 odst. 3 správního řádu (správně § 82 odst. 2 správního řádu – pozn. soudu), postupovat podle § 37 odst. 3 správního řádu a správní orgán pomůže žadateli nedostatky odstranit nebo jej k jejich odstranění vyzve. Odvolací lhůta je účastníkovi řízení pochopitelně zachována již tím, že odvolání podá, byť podané odvolání nesplňuje všechny zákonem stanovené náležitosti. Odvolateli je teoreticky možné stanovit lhůtu k odstranění vad podání usnesením podle § 39 odst. 1 správního řádu, jeví se to však jako dost značný formalismus a rozhodně není chybou, pokud tuto formu správní orgán nezvolí.“ (JUDr. Josef Vedral, Ph.D., SPRÁVNÍ ŘÁD – KOMENTÁŘ, RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, Nakladatelství Polygon, I. vydání, str. 492). Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně stejně jako účastník řízení ve věci projednávané Nejvyšším správním soudem podala prostřednictvím zmocněnce dne 8. 11. 2013 proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně blanketní odvolání. Dne 4. 12. 2013 správní orgán prvního stupně vyzval žalobkyni výzvou (nemající formu usnesení), která byla doručena zmocněnci žalobkyně téhož dne, k odstranění vady odvolání – k odůvodnění podaného odvolání, a to ve lhůtě 5 dnů od doručení této výzvy. Ve stanovené lhůtě, ani později však žalobkyně na tuto výzvu nereagovala. Soud je toho názoru, že stejně jako ve věci řešené Nejvyšším správním soudem pod spis. zn. 5 Azs 118/2014 správní orgán prvního stupně i v nyní projednávané věci postupoval v souladu s ust. § 37 odst. 3 ve spojení s ust. § 93 odst. 1 správního řádu, jestliže žalobkyni přípisem ze dne 4. 12. 2013 vyzval k odstranění předmětné vady odvolání a stanovil jí k tomu uvedenou lhůtu, neboť ustanovení § 37 odst. 3 správního řádu je ve vztahu k ustanovení § 39 správního řádu v poměru speciality. Správní orgán prvního stupně tedy nepochybil, jestliže žalobkyni nestanovil lhůtu k odstranění vad odvolání usnesením podle § 39 odst. 1 správního řádu a k odstranění vad odvolání vyzval žalobkyni „pouhou“ výzvou. Podstata žalobní argumentace spočívala v tom, že žalobkyně podala žádost o změnu účelu povolení k dlouhodobému pobytu dle ust. § 45 zákona o pobytu cizinců v době (dne 25. 10. 2012), kdy k tomu byla oprávněna na základě tzv. překlenovacího víza s platností do 30. 11. 2012. Podání této žádosti mělo žalobkyni podle jejího názoru založit tzv. fikci pobytu ve smyslu ust. § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, na základě níž měla nárok na pobyt na území České republiky až do doby rozhodnutí o této žádosti. S touto argumentací se soud neztotožnil. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně pobývala na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání s platností do 20. 3. 2011. Dne 2. 3. 2011 si podala žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání jako osoba samostatně výdělečně činná. Vzhledem k tomu, že žádost o povolení k dlouhodobému pobytu byla podána ve lhůtě podle ust. § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, bylo ve smyslu ust. § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců povolení k pobytu považováno za platné až do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti. O žádosti žalobkyně ze dne 2. 3. 2011 bylo rozhodnuto rozhodnutím ze dne 29. 8. 2012, č. j. OAM-16338-21/DP- 2011, kterým byla její žádost zamítnuta, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 9. 2012. Tímto dnem (tj. dnem nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti podané dne 2. 3. 2011) přestalo být dříve udělené povolení k dlouhodobému pobytu považováno ve smyslu ust. § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců za platné. Žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem, a to účelem společného soužití rodiny na území žalobkyně podala až dne 25. 10. 2012, tedy v době, kdy nepobývala na území ani na základě povoleného pobytu, ani na základě tzv. fikce pobytu ve smyslu ust. § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Na závěr o tom, že žalobkyni ke dni podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za jiným než povoleným účelem nesvědčila tzv. fikce platnosti pobytu ve smyslu ust. § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, nemůže mít vliv ani skutečnost, že žalobkyni byl dne 1. 10. 2012 nesprávně vydán tzv. překlenovací štítek osvědčující trvání této fikce. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vyplývá, že žalobkyně neměla na vydání tzv. překlenovacího štítku právní nárok, jelikož dnem 14. 9. 2012 přestalo být její dříve udělené povolení k pobytu ve smyslu ust. § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců považováno za platné, a že tzv. překlenovací štítek jí byl vydán „s ohledem na praxi na OAMP, kdy o žádostech je rozhodováno na jiných místech, než kam chodí cizinci vyřizovat své záležitosti, a údaje v informačních systémech nemusely být aktuální, nebo například ještě nebylo vyhodnoceno podání odvolání, které bylo podáno po zákonné lhůtě.“ Charakterem tzv. překlenovacího štítku se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2010, č. j. 2 Ans 1/2009-71, v němž dospěl mimo jiné k závěru, že tzv. překlenovací štítek je osvědčením vydaným podle ust. § 155 správního řádu, přičemž tento typ aktů veřejné správy nezakládá (resp. neruší či nemění) práva a povinnosti svých adresátů, jako je tomu v případě správních rozhodnutí. Nesprávně vydaný překlenovací štítek tak s ohledem na svůj charakter podle názoru soudu není způsobilý založit žalobkyni práva (tj. v daném případě existenci fikce platnosti povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu ust. § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a z ní vyplývající právo podat žádost o vydání povolení za jiným účelem), která jí podle zákona nenáleží (žádost žalobkyně podala až po nabytí právní moci zamítavého rozhodnutí o žádosti o vydání povolení k pobytu ze dne 2. 3. 2011). Soud se tedy zcela ztotožňuje s argumentací správního orgánu prvního stupně, že oprávnění pobývat na území není dané dobou platnosti vydaného překlenovacího štítku, ale naplněním podmínek daných ust. § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. S ohledem na shora uvedené soud konstatuje, že pobyt žalobkyně již ode dne 15.9. 2012 vykazoval znaky neoprávněného pobytu. Vzhledem k tomu, že žalobkyni byl nesprávně vydán tzv. překlenovací štítek a současně dosud nebylo vyřízeno podané odvolání, však žalobkyni nemuselo být v té době známo, že její odvolání bylo podáno opožděně, v důsledku čehož na území pobývala neoprávněně. Pobyt žalobkyně v tomto období proto nebylo možné považovat pro účely správního vyhoštění k její tíži za neoprávněný, a to až do doby, kdy se žalobkyně o neoprávněnosti pobytu prokazatelně dozvěděla. Tyto skutečnosti ostatně správní orgány v daném případě správně zohlednily, když v rámci řízení o správním vyhoštění toto období neřešily. Dne 30. 11. 2012 žalobkyni nebyl vydán nový tzv. překlenovací štítek a současně jí byl vydán výjezdní příkaz sloužící k vycestování, s platností do 29. 1. 2013. Minimálně od tohoto data tedy muselo být žalobkyni známo, že její oprávnění pobývat na území České republiky skončilo a že je povinna území do dne 29. 1. 2013 opustit. O neoprávněnosti svého pobytu byla žalobkyně prokazatelně informována rovněž následným rozhodnutím o neudělení víza za účelem strpění pobytu na území ze dne 19. 2. 2013 a taktéž rozhodnutím ze dne 22. 5. 2013 o podané žádosti o nové posouzení důvodů neudělení víza za účelem strpění. Neobstojí tedy argumentace žalobkyně, že na území pobývala „v důvodném přesvědčení o oprávněnosti svého pobytu“. Na tento závěr nemůže mít vliv ani skutečnost, že žalobkyně brojila proti postupu MV ČR, OAMP podáním stížností a pomocí různých opravných prostředků; spoléhání se na přesvědčení, že její pobyt na území byl oprávněný, a současné nevycestování z území totiž bylo jen jejím rizikem, které se rozhodla podstoupit. Jelikož soud nepřisvědčil jediné argumentaci, kterou žalobkyně odůvodňovala oprávněnost svého pobytu na území České republiky, lze mít za prokázané, že žalobkyně minimálně v období od 23. 5. 2013 (tj. ode dne následujícího po dni nabytí právní moci rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech cizinců o neudělení víza za účelem strpění pobytu na území) do dne 3. 6. 2013, kdy byla provedena pobytová kontrola, pobývala na území bez víza, ač k tomu nebyla oprávněna, a bez oprávnění k pobytu na území České republiky. Podmínky pro udělení správního vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) odst. 2 zákona o pobytu cizinců tedy v daném případě nepochybně byly dány. V další části žaloby žalobkyně brojila proti závěru žalované, která v odůvodnění svého rozhodnutí na rozdíl od správního orgánu prvního stupně uvedla, že žalobkyně pobývala na území České republiky neoprávněně bez víza již ode dne 30. 1. 2013, kdy uplynula platnost výjezdního příkazu, jelikož podáním žádosti o udělení víza za účelem strpění ze dne 23.1. 2013 jí nevzniklo oprávnění k pobytu ve smyslu ust. § 33 odst. 1 písm. c) s odkazem na ust. § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců (protože žalobkyně nepodala žádost o povolení k trvalému pobytu v souladu s ust. § 69 zákona o pobytu cizinců). Pokud žalobkyně namítá, že žalovaná nebyla orgánem oprávněným k posouzení otázky, zda žádost o trvalý pobyt byla či nebyla podána v souladu s ust. § 69 zákona o pobytu cizinců, soud má naproti tomu za to, že správní orgány jsou v rámci řízení o správním vyhoštění oprávněny si mimo jiné činit úsudek i ohledně otázky, zda cizinci v tom kterém období svědčila fikce oprávněnosti pobytu ve smyslu ust. § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců či nikoliv. V této souvislosti soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2013, č. j. 9 As 81/2013-29, v němž se správní orgány i soudy obdobnou právní otázkou zabývaly právě v rámci řízení o správním vyhoštění. Žalobkyni soud dal za pravdu v tom, že není zřejmé, na základě jakých podkladů žalovaná k závěru, že se na žalobkyni v době podání žádosti o udělení víza za účelem strpění nevztahovala fikce ve smyslu ust. § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, neboť nepodala žádost o povolení k trvalému pobytu v souladu s ust. § 69 zákona o pobytu cizinců, dospěla. Ze spisového materiálu nelze dovodit, na základě jakého důvodu vymezeného v ust. § 66 – 68 zákona o pobytu cizinců žalobkyně žádost o povolení k trvalému pobytu podala. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze v obecné rovině konstatovala, že žádost o povolení k trvalému pobytu nebyla podána v souladu s ust. § 69 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně nebyla oprávněna tuto žádost podat, nijak však neupřesnila, ve vztahu ke kterému „druhu žádosti o povolení k trvalému pobytu“ nebyly ze strany žalobkyně podmínky ve smyslu ust. § 69 zákona o pobytu cizinců splněny. Žalovaná rovněž žádným způsobem nespecifikovala, na základě jakých skutečností k uvedenému závěru dospěla, ani z jakých podkladů přitom vycházela. Žádné podklady, z nichž by uvedený závěr vyplýval, přitom nejsou obsaženy ani ve správním spisu. Tu část odůvodnění rozhodnutí, v níž žalovaná rozšířila dobu, po kterou žalobkyně pobývala na území neoprávněně, o období od 30. 1. 2013 do 23. 5. 2013, proto soud shledal nepřezkoumatelnou. Jelikož však žalobkyně, jak soud dovodil výše, prokazatelně pobývala na území České republiky bez víza, ač k tomu nebyla oprávněna, a bez oprávnění k pobytu na území v období od 23. 5. 2013 do 3. 6. 2013, podmínky pro udělení správního vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců byly v každém případě naplněny. Soud má proto za to, že tento nedostatečně odůvodněný dílčí závěr odvolacího orgánu nemá žádný vliv na zákonnost rozhodnutí o správním vyhoštění jako celku. Co se týče námitky, že napadené rozhodnutí je nepřiměřené ve smyslu ust. § 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, soud uvádí, že podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 tohoto zákona, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Vodítkem pro aplikaci § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců může být rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, č. j. 10 Ca 330/2006 – 89, publikovaný pod č. 1230/2007 Sb. NSS. V publikované právní větě se uvádí, že „[p]řiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života cizince ve smyslu § 119 odst. 5 (nyní § 119a odst. 2 – pozn. krajského soudu) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je rozhodnutí o správním vyhoštění cizince pouze tehdy, je-li takovým rozhodnutím dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví na straně jedné a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života na straně druhé. Vždy je tedy třeba zvažovat závažnost spáchaného deliktu či jiného rizika, které cizinec pro zákonem chráněný veřejný zájem představuje, ve vztahu k jeho osobním a rodinným vazbám na území České republiky.“ Dále se v odůvodnění rozsudku konstatuje, že „§ 119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců (nyní § 119a odst. 2 – pozn. krajského soudu) je promítnutím mezinárodních závazků, které pro Českou republiku vyplývají z čl. 8 Úmluvy (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovaná pod č. 209/1992 Sb. – pozn. NSS). Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života. Do tohoto práva může státní orgán zasahovat jen v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy, tedy jen na základě zákona a jen tehdy, je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu legitimních zájmů, které jsou v tomto ustanovení taxativně vymezeny. Na straně jedné není pochyb o tom, že zabránění neoprávněného pobytu cizinců na území ČR je legitimním cílem, který lze podřadit pod ochranu veřejné bezpečnosti dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy, na straně druhé je podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu ČR třeba v každém konkrétním případě zvažovat, zda intenzita zásahu do soukromého a rodinného života je přiměřená právě významu veřejného zájmu, pro jehož ochranu má být k tomuto zásahu přistoupeno (…) Respektování principu proporcionality je nezbytnou podmínkou jakéhokoli přípustného omezení základních práv. Jak uvedl Evropský soud pro lidská práva např. ve věci Daliová a další proti Francii (rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 1998), je třeba v každém případě uvážit, zda je respektována spravedlivá rovnováha mezi zájmy cizince na ochraně jeho soukromého a rodinného života na straně jedné a zájmy státu na ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti na straně druhé.“ Dle názoru soudu správní orgány v nyní projednávaném případě v otázce výkladu a aplikace ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nikterak nepochybily a požadavkům vysloveným v citovaném rozsudku zcela dostály. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je evidentní, že správní orgán se otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobkyně podrobně zabýval (na str. 10 -12 rozhodnutí). Skutečnost, že žalobkyně na území České republiky pobývala ve společné domácnosti s manželem, správní orgán prvního stupně zohlednil, dospěl k závěru, že rozhodnutí o správním vyhoštění je jednoznačně zásahem do jejího soukromého a rodinného života, konstatoval však, že se nejedná o zásah nepřiměřený. S tímto závěrem se ztotožnil i zdejší soud. Důsledkem téměř každého rozhodnutí o správním vyhoštění je zasaženo do soukromého či rodinného života účastníků řízení, v daném případě však nebyly shledány takové okolnosti, na základě kterých by bylo možné dospět k závěru, že v daném případě se jednalo o zásah nepřiměřený. K nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života by mohlo dojít v případě existence natolik dlouhého a intenzivního vztahu, nejčastěji pak dlouholetého manželství či dokonce rodiny s dětmi, aby s ohledem na stupeň integrace jednotlivých členů rodiny a naopak nemožnost zpětné integrace v zemi původu bylo možné zcela vyloučit reálnou možnost případného následování ostatních členů rodiny do země původu vyhošťovaného cizince. O takovýto případ se však v daném případě nejednalo. Pokud žalobkyně namítá, že ve své domovské zemi nemá zázemí, v průběhu správního řízení naopak vyplynulo, že na území domovského státu žalobkyně žijí její rodiče a sourozenci, rodný jazyk nezapomněla, vazby na její domovský stát tedy zjevně nebyly zpřetrhány. Jak správní orgán prvního stupně správně konstatoval, žalobkyni nic nebrání, aby svůj rodinný život s manželem vedli ve své zemi původu, případně v jiné zemi, než na území členských států Evropské unie, případně aby manžel žalobkyni v zemi původu po dobu zákazu vstupu na území členských států Evropské unie navštěvoval. Ačkoli žalobkyně namítá, že fungování manželství nelze realizovat příležitostnými návštěvami manžela žalobkyně na Ukrajině, soud má za to, že dobu zákazu vstupu na území členských států Evropské unie, která byla v daném případě stanovena na samé spodní hranici (pouhých 6 měsíců), je možné občasnými návštěvami manžela v zemi původu nepochybně překonat. S ohledem na krátkou dobu zákazu vstupu na území lze správní vyhoštění považovat za akceptovatelný zásah do manželského života žalobkyně a jejího manžela. Při posuzování přiměřenosti správního vyhoštění je naproti tomu nutné zohlednit, že neoprávněným pobytem na území České republiky žalobkyně prokázala neúctu k veřejnému pořádku České republiky, ohrozila jeden ze základních zájmů společnosti na respektování právního řádu a hrubým způsobem porušila zákon o pobytu cizinců. Soud se tedy zcela ztotožnil se závěrem správního orgánu prvního stupně, že v daném případě převážil zájem společnosti na ukončení pobytu žalobkyně na území České republiky nad dopadem do jejího soukromého a rodinného života, a vydání rozhodnutí o správním vyhoštění je zcela přiměřené. Konečně soud nepřisvědčil námitce, že správní orgány pochybily, pokud porušení zákona žalobkyní nebylo řešeno pomocí mírnějšího institutu (uložení pokuty). Z ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že v případě naplnění podmínek pro správní vyhoštění policie nemůže postupovat jinak, než rozhodnutí o správním vyhoštění vydat. V případě žalobkyně bylo jednoznačně prokázáno, že minimálně v období od 23. 5. 2013 do 3. 6. 2013 pobývala na území bez víza, ač k tomu nebyla oprávněna, a bez platného povolení k pobytu, správnímu orgánu prvního stupně tedy nezbylo, než rozhodnutí o správním vyhoštění vydat. Správní orgán však nebyl povinen se v rámci řízení o správním vyhoštění zabývat možností uložení pokuty za téže jednání. Na základě shora uvedeného právního posouzení žalobní námitek dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšná žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec její běžné administrativní činnosti nevznikly. Výrok o náhradě nákladů řízení osoby zúčastněné na řízení se opírá o ust. § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Soud osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost neuložil, právo na náhradu nákladů tak tato osoba nemá.

Poučení