32 A 48/2017 - 63

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: R. J., nar. ………….., bytem ………………………….. zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4 proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 5/3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí ze dne 22. 8. 2017, č. j. JMK 121780/2017, sp. zn. S-JMK 94488/2017/OD/VW, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Židlochovice, odboru dopravy (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 5. 2017, č. j. OD/60714/2015 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „silniční zákon“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona, kterého se dopustil tím, že jako provozovatel motorového vozidla reg. zn. ......... v rozporu s ustanovením § 10 odst. 3 silničního zákona nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená silničním zákonem, neboť bylo automatizovaným technickým prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích bez obsluhy zjištěno, že dne 20. 7. 2016 v 15:37 hod v obci Židlochovice, Žerotínovo náb., silnice č. II/425 v km 7,6 blíže neustanovený řidič vozidla reg. zn. ......... překročil nejvyšší dovolenou rychlost, stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o méně než 20 km/h, když v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, jel rychlostí 62 km/h, resp. 59 km/h (dle toleranční odchylky měření 3 km/h, viz evropská směrnice č. 75/443/EHS a zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii). Tím došlo k porušení ustanovení § 18 odst. 4 silničního zákona.

3. Za spáchání správního deliktu byla žalobci podle ustanovení § 125f odst. 3 ve vazbě na ustanovení § 125c odst. 5 písm. g) silničního zákona uložena sankce ve formě pokuty ve výši 1 500,- Kč, a současně mu byla podle ustanovení § 79 odst. 5 zákona o přestupcích a vyhlášky č. 520/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1 000,- Kč.

II. Žaloba

4. V žalobě ze dne 23. 10. 2017, doručené zdejšímu soudu téhož dne, brojil žalobce jak proti napadenému, tak i prvostupňovému rozhodnutí.

5. Nesrozumitelnost výroku správního rozhodnutí shledal žalobce v tom, že správní orgán I. stupně nevyslovil vinu žalobce, nýbrž pouze konstatoval, že jako provozovatel vozidla nesplnil určitou povinnost vyplývající z právního předpisu. Z rozhodnutí se však v rozporu s ustanovením § 93 odst. 1 písm. c) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky), respektive ustanovením § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a ustanovení § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o přestupcích“), nepodává, že by za spáchání deliktu provozovatele vozidla byl uznán vinným právě žalobce.

6. Žalobce dále tvrdil, že nebyla splněna podmínka pro projednání protiprávního jednání jako správního deliktu provozovatele vozidla dle ustanovení § 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona, neboť porušení pravidel silničního provozu nebylo zjištěno automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy. Z napadeného rozhodnutí ani z rozhodnutí správního orgánu I. stupně není podle žalobce zřejmé, jak správní orgány dospěly k závěru, že použitý rychloměr je automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy (dále též „automat“), ani se nezabývaly tím, jaké znaky musí určitá věc mít, aby se jednalo o automat, a rovněž neuvedly, jakými znaky se použitý rychloměr vyznačuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2015, č. j. 9 As 12/2014 – 86). Správní orgány v tomto směru ani neprovedly žádné dokazování ani nekonstatovaly, jakým rychloměrem byla rychlost měřena, aby bylo možné přezkoumat, zda jde o automat. Žalobce tak dospěl k závěru, že jsou napadené rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu I. stupně nepřezkoumatelná, a to pro nedostatek důvodů, neboť z něj nelze seznat, na základě jakých skutečností dospěl správní orgán k závěru, že rychlost byla měřena automatem.

7. Žalobce ve třetím žalobním bodě zastával názor, že je rozhodnutí nezákonné pro neexistenci správního deliktu dle ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona. V době rozhodování správního orgánu I. stupně existoval správní delikt provozovatele vozidla, ten však s novelou silničního zákona č. 183/2017 Sb. přestal existovat a byl nahrazen přestupkem provozovatele vozidla. Skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla již v době rozhodování žalovaného neexistovala, byla zrušena. Jednalo se o pozdější změnu zákona ve prospěch žalobce, žalovaný měl proto prvostupňové rozhodnutí zrušit. Otázku, zda žalobce mohl být potrestán za přestupek provozovatele vozidla, náleží správním orgánům vyřešit v dalším řízení. Rozhodnutí je nezákonné, byl-li potrestán za jednání, které v době rozhodování žalovaného právní předpisy neoznačovaly za trestné.

8. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobce tvrdil, že v důsledku nezákonně stanovené příliš krátké legisvakanční lhůty se v době od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 vyžadovalo pro spáchání přestupku dle ustanovení § 125f silničního zákona zavinění alespoň ve formě nedbalosti, a to s ohledem na nezákonnost stanovení legisvakanční lhůty zákona č. 183/2017 Sb. a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti odmítl, že údajný správní delikt zavinil, neboť učinil vše fakticky možné k tomu, aby porušení silničního zákona jeho vozidlem předešel, a údajnému porušení zákona nijak zabránit nemohl, a nejednal tedy ani v nedbalosti nevědomé, neboť mohl legitimně očekávat, že osoba, které vozidlo přenechal, svůj slib neporušit právní normy dodrží.

9. Správní orgán dle žalobce nezákonně rozhodoval o sankci, neboť zohlednil pouze ustanovení § 125f odst. 3 silničního zákona ve spojení s ustanovením § 125c odst. 5 písm. g) silničního zákona (+ příslušnou vyhlášku v případě výroku o nákladech řízení). Výrok rozhodnutí správního orgánu tak neobsahoval přesné ustanovení, dle kterého bylo rozhodováno. S ohledem na změnu zákona nebyl žalobce schopen přezkoumat, zda bylo možné uložit příslušný druh trestu. Z rozhodnutí není seznatelné, zda uložená sankce byla sankcí na samé spodní či horní hranici zákonného rozpětí, či je v jeho středu. Nelze ani přezkoumat, zda bylo možné uložit jako druh trestu pokutu. Žalobce nedokázal dle výroku rozhodnutí přezkoumat, zda je uložená sankce zákonná.

10. Podle žalobce správní orgán vůbec nezohlednil ustanovení § 44 zákona odpovědnosti za přestupky, dle kterého je možné rozhodnout o mimořádném snížení sankce. I pokud by správní orgán nedospěl k závěru, že je možné mimořádně snížit sankci, byl dle názoru žalobce povinen tuto možnost zvažovat, neboť sankce jsou ukládány ex offo. V této souvislosti odkázal na ustanovení § 112 odst. 3 zákona odpovědnosti za přestupky. Dle žalobce v posuzované věci byly dány podmínky pro mimořádné snížení výměry pokuty, neboť ve věci nebyly zjištěny žádné přitěžující okolnosti a sankce měla mít pouze preventivní charakter, k čemuž odkázal na znění ustanovení § 44 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky. V návaznosti na výše uvedené tak mělo být ve výroku ustanovení § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky zmíněno.

11. Žalobce poté namítl, že jeho protiprávní jednání již nemělo být projednáno z důvodu prekluse. Vzhledem k ustanovení § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky je možné dovodit, že bylo nutné v případě žalobce vycházet subsidiárně ze zákona o odpovědnosti za přestupky a užít na projednávanou věc jeho ustanovení. V takovém případě činí dle § 30 písm. a) ve spojení s § 29 písm. a) a § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky promlčecí doba 1 rok. Jelikož bylo řízení zahájeno dne 12. 2. 2016, byla posuzovaná věc promlčena dne 13. 2. 2017, kdy za správní delikt zanikla odpovědnost. Dle ustanovení § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky se má při správním trestání užít příznivější právní úpravy, přičemž žalobce dovozuje, že úprava kratších preklusivních resp. promlčecích lhůt tento požadavek naplňuje. Žalobce sice uznal existenci ustanovení § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, které vylučuje, aby došlo k prekluzi (nyní k promlčení) dříve, než podle předchozí právní úpravy, avšak dodal, že dané ustanovení považuje za protiústavní, v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.

12. Žalobce taktéž tvrdil, že on, resp. řidič vozidla, vůbec nebyl upozorněn na skutečnost, že v předmětném úseku komunikace, ve kterém mělo dojít k údajnému protiprávnímu jednání, dochází k úsekovému měření vozidel. Namítl, že na počátku obce není dopravní značka a ani jakákoliv informace pro řidiče, že jsou i s vozidly fotografováni při vjezdu do obce a při odjezdu z obce v rámci úsekového měření rychlosti. Kamery umístěné v obci nejsou viditelně označeny jako kamery pořizující automaticky záznam všech vozidel vjíždějících do obce a z obce vyjíždějících a neexistuje web spravovaný orgány veřejné moci, ze kterého by se dalo zjistit, v jakých úsecích se provádí v České republice úsekové měření rychlosti. Podle žalobce bylo porušeno právo na ochranu osobních údajů řidičů motorových vozidel, neboť řidič nebyl nijak upozorněn na to, že je snímán kamerami, a důkaz fotografiemi je důkaz získaný v rozporu s právem, a jako takový je nepřípustný.

13. Dalším žalobním bodem brojil žalobce proti tomu, že výkonná moc uměle a účelově přenáší odpovědnost a trest na zpravidla nevinného provozovatele motorového vozidla, neboť neumí anebo nechce odsoudit a potrestat skutečného pachatele a vychází z nepřípustné zásady „lépe, když bude potrestán někdo byť nevinný, než nikdo.“, což je dle jeho názoru v přímém rozporu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího správního soudu. V té souvislosti s podrobným odůvodněním namítl rozpor skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla, a především pak povinnosti stanovené v ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona, s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Poukázal na to, že Krajský soud v Ostravě podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 10 odst. 3 silničního zákona, a navrhl, aby soud řízení o této žalobě přerušil, dokud Ústavní soud o předmětném návrhu nerozhodne.

14. Žalobce dále poznamenal, že již v odvolání namítal, že ve výroku rozhodnutí nebyl určen směr jízdy, což považoval za zásadní údaj, neboť v každém směru jízdy platí odlišná úprava nejvyšší povolené rychlosti. Tvrzení žalobce nebylo žalovaným nijak vyvráceno. Žalobce tvrdil, že je ve směru jízdy jeho vozidla umístěna dopravní značka umožňující jet rychlostí nejvýše 70 km/h, k čemuž navrhl provést důkaz ohledáním místa. Žalovaný tedy nevypořádal řádně odvolací námitku a nedostatečně určitě vymezil místo protiprávního jednání.

15. Správní orgán dle žalobce postupoval v rozporu s právem, když výzvu k úhradě určené částky stanovil v rozporu s ustanovením § 125h odst. 1 silničního zákona, neboť její výše byla nedůvodně vysoká a v rozporu s ustálenou praxí úřadu. Žalobce též navrhl provedení důkazu k prokázání jeho tvrzení. Žalovaný pouze konstatoval, že správní orgán stanovuje částku ve stejné výši jako v blokovém řízení a v obdobných případech je správním orgánem stanovena částka stejná. Takové tvrzení žalovaného je však nepřezkoumatelné, neboť jej žalovaný ničím nepodložil. Napadené rozhodnutí je tak dle žalobce vadné jak pro existenci opominutého důkazu, když žalovaný neprovedl žalobcem navrhovaný důkaz a nezdůvodnil důvod jeho neprovedení, jakož i pro existenci nepřezkoumatelného tvrzení žalovaného.

16. Žalobce poté namítl, že bylo postupováno v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1, 3 správního řádu a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť zmocněnec žalobce podal dne 22. 6. 2017 námitku podjatosti proti všem zaměstnancům správního orgánu a starostovi obce. Nejdříve tedy měl o námitce podjatosti vůči starostovi obce Židlochovice rozhodnout nadřízený správní orgán a teprve následně mohlo rozhodování o podjatosti postupovat dle hierarchické struktury. Do doby, než by bylo rozhodnuto o podjatosti oprávněné úřední osoby, pak nebylo možné vydat prvostupňové rozhodnutí. Správní orgán I. stupně však již následující den vydal prvostupňové rozhodnutí, ve kterém se podáním námitky podjatosti nezabýval. O námitce bylo rozhodnuto až dne 12. 7. 2017, tedy s odstupem jednoho měsíce, a to nadto v rozporu s ustanovením § 14 odst. 3 správního řádu. O námitce podjatosti taktéž rozhodovala osoba, vůči které byla námitka podjatosti vznesena, a o jejíž podjatosti nebylo v dané době rozhodnuto. Samotné důvody zamítnutí námitky podjatosti považoval žalobce za nesprávné, neboť v jejím obsahu uvedl konkrétní důvody podjatosti proti konkrétním osobám. Správní orgány se rovněž nevyjádřily k návrhu na provedení dokazování, což činí takové rozhodnutí nepřezkoumatelným. Dle žalobce pochybil i žalovaný, když ani on v napadeném rozhodnutí nezmínil, že byla podána námitka podjatosti. Žalovaný měl taktéž rozhodnout nejdříve o odvolání proti usnesení o zamítnutí námitky podjatosti, než rozhodl o odvolání. Správní orgán při rozhodování o námitce podjatosti rozhodoval na základě blíže neurčeného vyjádření žalovaného, které však nebylo obsahem spisu a nebylo jím provedeno dokazování, a žalobci nebylo umožněno se s ním seznámit a vyjádřit se k němu.

17. Žalobce závěrem navrhl, aby krajský soud napadené, jakož i prvostupňové, rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

18. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 29. 11. 2017 s podanou žalobou nesouhlasil, napadené rozhodnutí považoval za správné a odůvodněné. K jednotlivým žalobním námitkám uvedl následující.

19. Žalovaný měl za to, že vyslovení viny ve výroku prvostupňového rozhodnutí neabsentuje. Námitka, že není zřejmé, že byl ze spáchání správního deliktu uznán vinným právě žalobce, je zcela nedůvodná. Žalobcem namítané náležitosti dle ustanovení § 77 zákona o přestupcích nejsou na tento případ aplikovatelné, jelikož není vedeno řízení o přestupku, nýbrž o správním deliktu.

20. V řízení bylo rovněž jednoznačně prokázáno, že bylo měření provedeno automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy. Rozhodující podmínkou pro statut automatizovaného technického prostředku je skutečnost, že po uvedení technického zařízení do činnosti vyhodnocuje toto zařízení jízdu všech vozidel.

21. Námitku o neexistenci skutkové podstaty správního deliktu dle ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona považoval žalovaný za účelovou a nedůvodnou. Správní orgán I. stupně vydal své rozhodnutí před nabytím účinnosti novely silničního zákona, tudíž žalovaný ve svém rozhodnutí zohlednil pouze změnu terminologie. Shodně vyhodnotil žalovaný i námitku týkající se zavinění a nezákonnosti uložené sankce. Ve výroku rozhodnutí byla dle žalovaného uvedena všechna relevantní ustanovení, na jejichž základě bylo rozhodováno o sankci. I s novelou silničního zákona zůstala výše pokuta v naprosto stejném rozpětí. V odůvodnění napadených rozhodnutí je vždy zákonné rozpětí uvedeno, stejně jako skutečnost, zda byla pokuta uložena na spodní či horní hranici rozpětí a proč správní orgán tuto výši zvolil. K možnosti mimořádného snížení pokuty žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně vydal své rozhodnutí před nabytím účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky, tudíž nemohlo být zohledněno ustanovení § 44 tohoto zákona.

22. Za nedůvodnou označil žalovaný rovněž námitku prekluse.

23. Ze spisové dokumentace dle žalovaného vyplývá, že užitý rychloměr lze využívat v souladu s ustanovením § 79a silničního zákona, dle kterého není označení začátku a konce měření či jiné označení podmínkou provedení měření. Jako nedůvodnou vyhodnotil žalovaný taktéž námitku nezákonnosti získaného důkazního materiálu a porušení práv na ochranu osobnosti.

24. Žalovaný poté konstatoval, že povinnost stanovená v ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona není v rozporu s Ústavou, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 6 As 128/2015 – 32.

25. Žalovaný považoval za řádně vypořádanou námitku týkající se směru jízdy vozidla.

26. Pokud se týká výzvy provozovateli vozidla, žalovaný poznamenal, že určená částka se stanoví ve stejné výši jako pokuta v blokovém řízení, přičemž se přihlédne k závažnosti porušení pravidel a povinnosti. Dle Metodického pokynu se částka stanoví ve výši až zákonem stanoveného rozpětí. Toto rozpětí bylo dodrženo. V obdobných případech je správním orgánem stanovena stejná částka. Navrhované dokazování by bylo zcela bezpředmětné.

27. K námitce podjatosti žalovaný uvedl, že při svém rozhodování vycházel z obsahu spisu, ve kterém zmíněná námitka obsažena nebyla. Správní orgán I. stupně o této námitce rozhodl v rámci samostatného spisu usnesením tak, že oprávněná úřední osoba není podjatá a není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci. Vzhledem k tomu, že se žalobce neodvolal, lze předpokládat, že se zněním usnesení souhlasil. Vzhledem k tomu, že je usnesení pravomocné, není důvod v tomto směru zpochybňovat napadené rozhodnutí.

28. S ohledem na výše uvedené proto žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Posouzení věci krajským soudem

29. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

30. Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

31. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

32. Ze spisu vyplynuly následující pro rozhodnutí podstatné skutečnosti.

33. Správnímu orgán I. stupně byl dne 21. 7. 2015 Městskou policií Židlochovice (dále jen „MP“) oznámen přestupek neznámého pachatele spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci K oznámení byl připojen záznam o přestupku se snímkem z měřicího zařízení, detailem registrační značky měřeného vozidla, jakož i detaily provedeného měření. Do spisu byla dále zařazena karta vozidla reg. zn. ........., dle které byl od 14. 5. 2012 provozovatelem předmětného vozidla žalobce, a dále dokument PČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Dopravního inspektorátu Brno – venkov, nazvaný jako „Schválení úseků pro měření rychlosti MP Židlochovice“, ze dne 15. 11. 2013, č. j. KRPB-283057/ČJ-2016-060306, dle kterého PČR schválila jako místo měření rychlosti MP Židlochovice mj. Žerotínovo nábřeží – sil. II/425 od křižovatky Náměstí Míru po konec obce Židlochovice ve směru Nosislav – obousměrně. Ve spisu se rovněž nachází ověřovací list č. 206/14 ze dne 13. 10. 2014, vydaný Autorizovaným metrologickým střediskem RAMET a.s., dle kterého byl silniční radarový rychloměr AD9T, výr. č. 08/0116, vlastněný MP, ověřen a bylo možné jej používat k měření rychlosti za dodržování návodu k obsluze, přičemž platnost ověření měla skončit ke dni 12. 10. 2015.

34. Správní orgán I. stupně zaslal dle ustanovení § 125h silničního zákona provozovateli vozidla, tj. žalobci, výzvu k uhrazení určené částky (500,- Kč) s tím, že neuhradí-li určenou částku, může správnímu orgánu do 15 dnů od doručení sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Výzva byla žalobci dne 4. 8. 2015 vložena do schránky. Záznamem o odložení věci ze dne 12. 10. 2015, č. j. 60714/2015, správní orgán I. stupně věc odložil, aniž zahájil řízení o přestupku, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájit řízení proti určité osobě.

35. Dne 20. 10. 2015 byl správnímu orgánu I. stupně doručen přípis zmocněnce žalobce, společnosti O. V. s.r.o., nazvaný „Sdělení údajů potřebných k určení totožnosti řidiče vozidla“, kterým žalobce oznámil, že vozidlo řídil v předmětný čas pan L. H. N., zaměstnanec zmocněnce žalobce.

36. Správní orgán I. stupně vydal dne 12. 2. 2016 příkaz, č. j. 60714/2015, ve kterém uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona. Proti tomuto příkazu podal dne 25. 2. 2016 žalobce prostřednictvím svého zmocněnce odpor, který byl s ohledem na komunikace s Českou poštou, s.p., následně vyhodnocen jako včasný.

37. Ve spisu je dále založen úřední záznam ze dne 3. 4. 2017, č. j. OD/60714/2015, dle kterého bylo správnímu orgánu I. stupně z úřední činnosti známo, že pan L. H. N. je hlášen jako řidič v dalších obdobných případech, avšak je nekontaktní, nepřebírá poštu, na uvedené adrese je neznámý a nemá schránku. Dle šetření Cizinecké policie tato osoba neprochází evidencí Cizineckého informačního systému. Správní orgán I. stupně měl proto za prokázané, že předmětná osoba vozidlo v posuzované době neřídila, a jednalo se o účelovou obstrukci ze strany zmocněnce žalobce.

38. Dne 4. 4. 2017 vydal správní orgán I. stupně oznámení, kterým žalobce prostřednictvím jeho zmocněnce vyrozuměl o provedení důkazů mimo ústní jednání dne 10. 5. 2017 v 08:30 hod. Dle záznamu o provedení důkazů listinou ze dne 10. 5. 2017 se žalobce ani jeho zmocněnec tohoto úkonu nezúčastnili, přičemž v jeho průběhu byly provedeny podklady pro vydání rozhodnutí.

39. Dne 11. 5. 2017 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, proti kterému podal žalobce prostřednictvím svého zmocněnce dne 5. 6. 2017 blanketní odvolání. Správní orgán I. stupně žalobce písemností ze dne 6. 6. 2017 vyzval k odstranění nedostatků odvolání ve lhůtě 5 dnů od obdržení výzvy, žalobce poté své odvolání doplnil dne 29. 6. 2017. Žalovaný následně žalobce výzvou ze dne 10. 8. 2017 vyzval k doplnění podání, konkrétně námitky podjatosti, a to o jméno konkrétní úřední osoby, jejíž podjatost je namítána, a vymezení konkrétních důvodů a zájmů této osoby na výsledku řízení. Dne 11. 8. 2017 bylo žalovanému doručeno doplnění námitky podjatosti.

40. Žalovaný následně usnesením ze dne 17. 8. 2017, č. j. JMK-119215/2017, sp. zn. S-JMK 94488/2017/OD/VW, rozhodl, že se námitka podjatosti podle ustanovení § 14 odst. 2 správního řádu, uplatněná vůči úředním osobám, zamítá a oprávněné úřední osoby nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování v nyní posuzované věci.

41. Dne 22. 8. 2017 vydal žalovaný napadené rozhodnutí.

42. Přednostně se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což však v daném případě nenastalo.

43. Žalobkyní byla namítána nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92, SJS 27/0, SP č. 27/1994, že: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej případně vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédnul i k námitkám strany druhé. Užité argumenty a úvahy správního orgánu nesmí vzbudit pochybnosti o jeho nezávislosti a odbornosti. Z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle.“ 44. Při výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je shrnuta např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 2 As 85/2011-170 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), kde je mj. uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že „(…) je-li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s.ř.s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

45. Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007 - 34, bylo vysloveno, že „(…) je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „(…) je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 04. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Také správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. Stejné závěry je třeba zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů.

46. Krajský soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené, případně prvostupňové, rozhodnutí nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný). Je pouze na žalovaném, aby námitky či důkazy vypořádal, logicky odůvodnil a argumentoval s uvedením skutkových a právních důvodů.

47. To se ve zde projednávaném případě stalo a soud proto nemůže přisvědčit žalobci ani v jednom z jeho odkazů na vady, které by vedly k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Zdejší soud má za to, že žalovaný i správní orgán I. stupně zdůvodnili a srozumitelně uvedli, co je vedlo k závěru jejich rozhodnutí.

48. Z odůvodnění napadeného i prvostupňového rozhodnutí je tak seznatelné, které otázky považovaly správní orgány za rozhodné. Vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež v napadených rozhodnutích vyslovily správní orgány, je zřetelná. Napadená rozhodnutí proto krajský soud považuje za přezkoumatelná.

49. Ve světle těchto skutečností považuje krajský soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za nepřípadnou. Přistoupil proto k posouzení podstaty projednávané věci. Absence konstatování viny 50. Soud musí dát žalobci za pravdu, že výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně neobsahuje výslovné konstatování viny žalobce za spáchání správního deliktu, avšak přesto je podle názoru zdejšího soudu tato námitka nedůvodná.

51. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se v usnesení ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016-46, publ. pod č. 3656/2018 Sb. NSS, vyjadřoval k náležitostem právní věty výroku rozhodnutí o správním deliktu. Konstatoval, že „(…) podle § 68 odst. 2 správního řádu se ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení (zvýraznění doplnil rozšířený senát).“ 52. Pro srovnání lze uvést ustanovení § 77 zákona o přestupcích (který ale na nynější věc není aplikovatelný, neboť nejde o přestupek, ale o správní delikt), dle kterého výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1).“ 53. Z uvedeného je zřejmé, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu nepovažoval aplikaci ustanovení § 77 zákona o přestupcích na výrokovou část rozhodnutí o správním deliktu za možnou ani přímo, ani analogicky. Naopak v případě správních deliktů rozhodovaných správními orgány prvního stupně do 31. 6. 2017 na náležitosti výroku dopadá ustanovení § 68 odst. 2 správního řádu, který požaduje „pouze“ uvedení řešení otázky, která je předmětem řízení, což je formulace umožňující správnímu orgánu výrazně větší volnost při formulování výroku rozhodnutí. Za této situace musí být z výroku rozhodnutí jasně patrný závěr, že účastník řízení se dopustil správního deliktu, v čem správní delikt skutkově spočíval a jak jednání účastníka řízení bylo hodnoceno po právní stránce.

54. Na tomto místě soud připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou správních soudu dokonce samotné nevyslovení viny ve výroku rozhodnutí o přestupku nemusí být nutně vadou, jež způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost, jak se toho domáhá žalobce v této námitce (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2004, č. j. 7 As 3/2004 - 71, resp. 23. 10. 2013, č. j. 9 As 6/2013 - 26).

55. Soud k výše uvedené argumentaci dodává, že přímo k této námitce právního zástupce žalobce o absenci konstatování viny ve výroku rozhodnutí správních orgánů v řízení vedených proti provozovatelům vozidla již existují rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které výše uvedený závěr krajského soudu potvrzují. Konkrétně v rozsudku ze dne 27. 9 2018, č. j. 9 As 220/2018 - 70 Nejvyšší správní soud uvedl, že: „(…) byť výrok neobsahuje formulaci, že se jednání dopustil stěžovatel, respektive že jej správní orgán uznal vinným z popsaného jednání, nezavdává formulace výroku rozhodnutí pochybnosti o tom, že se popsaného správního deliktu dopustil právě stěžovatel. Z výroku je zřejmé, která osoba se správního deliktu dopustila, když je jasně identifikován osobními údaji pouze stěžovatel jakožto provozovatel vozidla (se kterým byl delikt projednán) a o jiné osobě se zde konkrétně nehovoří. Z rozhodnutí je tedy dostatečně zřejmé, za porušení kterého zákonného ustanovení a která osoba byla postižena, byť bylo stiženo formální vadou.“ Nebylo měřeno automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy 56. Podle ustanovení § 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona odpovídá právnická nebo fyzická osoba za přestupek, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání. Z uvedeného plyne, že k tomu, aby mohl být provozovatel vozidla sankcionován za rychlost, musí dojít ke změření rychlosti vozidla automatizovaným technickým prostředkem, k jehož provozu není třeba obsluhy.

57. Ve shodě se žalobcem lze konstatovat, že žádný právní předpis nedefinuje to, co se rozumí automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy. Nicméně k specifikaci takového prostředku není třeba legální definice, jedná se především o technické prostředky trvale nainstalované a zpravidla pevně zabudované na určitém místě, které nevyžadují přítomnost obsluhujícího personálu. Takové měřidlo je obsluhou toliko umístěno, nainstalováno, případně spuštěno, avšak samotné měření již probíhá automaticky bez toho, aby obsluha takové zařízení ovládala. Charakter automatizovaného technického prostředku je tak dán automatizovaným měřením, které probíhá bez vlivu obsluhy.

58. Při rozlišování mezi automatizovanými a manuálně obsluhovanými technickými prostředky je pak podstatné pouze to, zda je rychloměr schopen fungovat samostatně, tedy automaticky zaznamenávat a vyhodnocovat rychlost všech projíždějících vozidel, nebo zda je k výběru a měření rychlosti toho kterého konkrétního vozidla nutná součinnost lidské obsluhy (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2017, č. j. 7 As 282/2016-38, dle kterého „(…) zcela správně přitom poukázal na skutečnost, že jediným dělícím kritériem je režim měření, kdy v případě automatického jsou snímána veškerá projíždějící vozidla a zaznamenávána jejich rychlost. Naopak v případě manuálního výběr měřeného vozu a měření rychlosti provádí obsluha rychloměru. O tom, že předmětný rychloměr byl skutečně stacionární, svědčí záznam o přestupku, v němž je uvedeno, že měření proběhlo v automatizovaném režimu měření.“ 59. Součástí listinných důkazů, ze kterých správní orgán I. stupně vycházel, a které jsou specifikované v jeho rozhodnutí na straně 3, jsou záznam o přestupku spolu s radarovým záznamem ze dne 20. 7. 2015 a kopie ověřovacího listu č. 206/14. Tyto listiny dostatečně specifikují použitý radar, takže žalobce nemůže mít pochyb, jaký typ radaru byl v daném případě použit. Ze správního spisu vyplynulo, že s oběma listinami se mohl žalobce seznámit dne 10. 5. 2017, kdy proběhlo provedení důkazů listinou a seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Tohoto svého práva žalobce ovšem nevyužil, i když byl o něm řádně spraven prostřednictvím svého zmocněnce oznámením ze dne 4. 4. 2017.

60. Ze záznamu o přestupku spolu s radarovým záznamem vyplývá, že režim měření je automatizovaný a daný rychloměr pracuje v automatizovaném režimu bez obsluhy. Údaj, o který režim měření se jedná, je automaticky generován v popisu radaru, který je součástí radarového záznamu. Tím, že ověřovacím listem č. 206/14 bylo prokázáno, že radar s totožným výrobním číslem měřidla, jako ten který měřil v inkriminovanou dobu spáchání přestupku, byl ověřený, se presumuje správnost jím poskytovaných (automaticky generovaných) informací.

61. Lze tak shrnout, že v daném případě byl rychloměr použitý při měření žalobcem provozovaného vozidla v automatizovaném režimu a splňuje definici automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy. Tato skutečnost byla uvedena nejen v rozhodnutích správních orgánů, ale podrobné informace týkající se typu a funkcí rychloměru byly obsaženy i v dalších listinách (tyto jsou součástí správního spisu), na jejichž obsah krajský soud shora poukázal.

62. Zdejší soud nesouhlasí s žalobcem, že by snad měl správní orgán (zcela nadbytečně) definovat znaky automatu, a pod ně pak podřazovat použitý rychloměr, neboť právě ověřovací list a radarový záznam prokazují, o který typ radaru, resp. klíčový způsob měření, se jedná. Tím pádem lze učinit závěr o tom, zda výsledek z daného měření lze subsumovat pod ustanovení § 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona, a to i s odhledem na jasnou definici poskytnutou soudní praxí. Soud tak žalobní námitku shledal nedůvodnou. Neexistence správního deliktu dle ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona 63. Žalobce dále namítal, že skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla v době rozhodování žalovaného již neexistovala. Krajský soud ani tuto námitku neshledal důvodnou.

64. S účinností od 1. 7. 2017 byl zrušen zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, který obsahoval obecná pravidla správního trestání procesního i hmotněprávního charakteru. Na rozdíl od něj nový předpis – zákon o odpovědnosti za přestupky - neobsahuje skutkové podstaty přestupků. Tyto jsou obsaženy v zákoně č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Jednou z podstatných změn nové úpravy správního trestání je, že pojem přestupek nově zahrnuje kromě přestupků v dosavadním slova smyslu také tzv. jiné správní delikty. Obecná pravidla a principy stanovené zákonem o odpovědnosti za přestupky platí společně pro všechny skutkové podstaty přestupků.

65. Dle ustanovení § 125f odst. 1 silničního zákona účinného do 30. 6. 2017 se právnická nebo fyzická osoba dopustila správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s ustanovením § 10 téhož zákona nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

66. Ve vazbě na přijetí zákona o odpovědnosti za přestupky byl s účinností od 1. 7. 2017 odstavec 1 předmětného ustanovení změněn tak, že provozovatel vozidla se dopustí přestupku tím, že v rozporu s ustanovením § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

67. Zároveň dle ustanovení § 125f odst. 3 silničního zákona účinného do 30. 6. 2017 se za správní delikt podle odstavce 1 se uloží pokuta. Pro určení výše pokuty se použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje; pokuta však nepřevýší 10 000,- Kč.

68. Ve vazbě na přijetí zákona o odpovědnosti za přestupky byl s účinností od 1. 7. 2017 odstavec 3 předmětného ustanovení změněn tak, že za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu.

69. Pro určení výše pokuty se použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje; pokuta však nepřevýší 10 000,- Kč.

70. Krajský soud při posouzení předmětné námitky vycházel i z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu. Změnou právní úpravy správního trestání v průběhu řízení se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 – 2, když uvedl, že: „(…) nelze trestat podle starého práva v době účinnosti práva nového, jestliže nová právní úprava konkrétní skutkovou podstatu nepřevzala; analogicky to platí i tehdy, jestliže nová úprava stanoví mírnější sankce za stejné jednání (například nižší výměru pokuty).“ 71. Porovnáním znění skutkových podstat před a po účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky dospěl soud k závěru, že skutkovou podstatu porušení povinnosti provozovatele vozidla nová právní úprava převzala, pouze terminologicky upravila pojmosloví, což je pouze výrazem trestní politiky státu, neboť i „(…) Rozhraničení mezi trestnými (a tedy soudem postižitelnými) delikty a delikty, které stíhají a trestají orgány exekutivy, je výrazem vůle suverénního zákonodárce“ (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 - 27).

72. Naplnění skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla zůstalo z pohledu správního práva trestným. Pouze z důvodu terminologického sjednocení a zjednodušení právní úpravy správního trestání jsou nadále správní delikty považovány za přestupky bez toho, aby předmětné chování provozovatele vozidla přestalo být sankcionováno a považováno za protizákonné.

73. Analogicky lze v této souvislosti odkázat i na novelu trestního zákona č. 40/2009 Sb., která založila kategorizaci soudně trestných jednání na bipartici - zločin a přečin a jíž bylo opuštěno od do té doby používaného pojetí jednotného deliktu. Pojem trestného činu byl zachován jako nadřazený termín, ovšem nadále se používají pouze termíny zločin a přečin (případně zvlášť závažný zločin). Tato skutečnost však neměla za následek, že by jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu, který je nově nazýván přečinem či zločinem, nebylo považováno za trestné. Ke shodnému postupu přistoupil zákonodárce i v rámci novely správního trestání, kdy naopak přešel k pojetí jednotného deliktu, a to přestupku. Soud samozřejmě souhlasí s tím, že je i v rámci správního trestání nutno aplikovat úpravu pro pachatele příznivější, nicméně tento závěr nemá za automatický důsledek zánik odpovědnosti za deliktní jednání spáchaná za účinnosti dřívějších předpisů trestního práva (správního).

74. Dle přechodných ustanovení, konkrétně ustanovení § 112 odst. 1 věty druhé, zákona o odpovědnosti za přestupky, se odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Stejně jako přechodná ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky je koncipována i časová působnost trestního zákona v ustanovení § 2 odst. 1, neboť trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

75. K dané problematice se vyjádřil i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 – 46: „Je-li soud nadán úplnou kasační pravomocí nejen z hlediska nezákonnosti správního rozhodnutí, vadného řízení, ale i nedostatečnosti skutkových zjištění, je zřejmé, že i hmotněprávní posouzení věci musí odpovídat aktuálnímu právnímu stavu v době jeho rozhodování. Plná jurisdikce se tedy uplatní jak co do jejího obsahu, tak co do času. Na tom nic nemění fakt, že by soud nenahrazoval svým výrokem správní rozhodnutí (s výjimkou moderace), ale na příznivější změnu zákona by reagoval prostým kasačním výrokem bez stopy výtky vůči správnímu orgánu I. a II. stupně, ovšem se závazným právním názorem k aplikaci a interpretaci hmotného práva na správním orgánem správně zjištěný (či soudem doplněný) skutkový stav. Důležité ovšem je, aby soud měl povinnost zkoumat, zda nedošlo ke změně zákona, bez ohledu, jestli to žalobce učiní předmětem svých žalobních námitek.“ Podobně se vyjádřil Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 - 27. Nejvyšší správní soud dovodil, že povinnost použít pozdější, pro pachatele příznivější právní úpravu, mají v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny jak správní orgány, tak soudy: „Také trestání za správní delikty musí podléhat stejnému režimu jako trestání za trestné činy a v tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu. Je totiž zřejmé, že rozhraničení mezi trestnými (a tedy soudně postižitelnými) delikty, a delikty, které stíhají orgány exekutivy, je výrazem vůle suverénního zákonodárce; není odůvodněno přirozenoprávními principy, ale daleko spíše je výrazem trestní politiky státu (…) Pro české právo to pak znamená, že i ústavní záruka článku 40 odst. 6 Listiny o tom, že je nutno použít pozdějšího práva, je-li to pro pachatele výhodnější, platí jak v řízení soudním, tak v řízení správním.“ 76. Ze shora citovaného srovnání skutkových podstat správního deliktu a přestupku provozovatele motorového vozidla a výše stanovené sankce jasně vyplývá, že právní úprava je v obou případech shodná. Nová právní úprava proto není pro žalobce příznivější a není důvod neaplikovat přechodná ustanovení, která jsou standardní v případě nové trestní úpravy.

77. Námitka žalobce, že skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla v době rozhodování žalovaného neexistovala, proto není důvodná. Zavinění 78. Žalobce se rovněž v podané žalobě zabýval otázkou, zda s ohledem na přijetí novely silničního zákona č. 183/2017 Sb. bylo znakem skutkové podstaty přestupku provozovatele vozidla zavinění, neboť dle jeho názoru tato novela, která ukotvila objektivní odpovědnost provozovatele vozidla při spáchání přestupku, nabyla účinnosti až dne 13. 7. 2017. Žalobce z výše uvedeného dovozuje, že znakem přestupku (tehdy správního deliktu) fyzické osoby nepodnikající podle ustanovení § 125f silničního zákona bylo v období od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona o přestupcích též zavinění. Teprve dne 13. 7. 2017 nabyl účinnosti zákon č. 183/2017 Sb., kterým bylo zavinění jakožto znak tohoto přestupku odstraněno.

79. V mezidobí od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 mělo být znakem skutkové podstaty přestupku provozovatele vozidla dle ustanovení § 125f silničního zákona i zavinění. Jedná se o úpravu pro žalobce příznivější, neboť jeho zavinění nebylo ze strany správních orgánů zkoumáno.

80. Zákon o odpovědnosti za přestupky, stejně jako zákon č. 183/2017 Sb., nabyly účinnosti dnem 1. 7. 2017. Počátek účinnosti byl na toto datum stanoven zákonodárcem, jak je patrno z příslušných ustanovení těchto zákonů. Zákon č. 183/2017 Sb. byl vyhlášen ve sbírce zákonů dne 28. 6. 2017, legisvakanční lhůta byla zákonodárcem stanovena kratší, než obvyklých 15 dnů. Dle znění důvodové zprávy byla účinnost stanovena shodně jako účinnost zákona o odpovědnosti za přestupky a zákona č. 251/2016, o některých přestupcích (dále jen „zákon o některých přestupcích“). Právě v souvislosti s přijetím těchto dvou zákonů byl předložen návrh doprovodného zákona – č. 183/2017 Sb. Ustanovení § 3 odst. 3 zák. č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů, sice větou první stanoví, že pokud není stanovena účinnost pozdější, nabývají právní předpisy účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení, druhá věta téhož odstavce však umožňuje stanovit lhůtu kratší, vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem, nejdříve však dnem vyhlášení zákona. Podmínka vyhlášení zákona před nabytím účinnosti byla v případě zákona č. 183/2017 Sb. splněna. Krajský soud dospěl k závěru, že se jedná o platné a zákonné ustanovení a nic nebrání jeho aplikaci na daný případ.

81. Zdejší soud v posuzované věci neshledal důvod pro postoupení věci Ústavnímu soudu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy, neboť nedošel k závěru, že zákon č. 183/2017 Sb. by byl z důvodu protiústavně stanoveného data nabytí účinnosti v rozporu s ústavním pořádkem. Zákon č. 183/2017 Sb., jak již zdejší soud shora uvedl, je nutno považovat za tzv. doprovodný zákon, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a zákona o některých přestupcích, které nabyly účinnosti taktéž dne 1. 7. 2017. Úmyslem zákonodárce bylo změnit úpravu správního trestání, a to z důvodu nutné systematizace a úplné kodifikace obecné části přestupkového práva. Zákon o odpovědnosti za přestupky a zákon o některých přestupcích vešly v platnost v dostatečném předstihu, již 3. 8. 2016, téměř rok před nabytím účinnosti. Není výjimkou, že tzv. doprovodné normy nabývají účinnosti krátce po, či v den jejich vyhlášení. Tak tomu bylo například i v případě zákona č. 460/2016 Sb., jež představoval mimo jiné první novelu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který byl ve sbírce zákonů vyhlášen dne 30. 12. 2016. Část této novely týkající se rozhodování o přezkumu osob zbavených či omezených ve způsobilosti k právním úkonům před 1. 1. 2014 nabyla účinnosti téhož dne, kdy byl zákon vyhlášen.

82. Stejně tak zákon č. 183/2017 Sb. změnil zákony, kterých se dotýká nová úprava správního trestání. Tím, že zákonodárce vložil do § 125f silničního zákona odstavec 3, kterým explicitně vymezil, že k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek provozovatele vozidla se nevyžaduje zavinění, až novelou č. 183/2017 Sb., nic nemění na tom, že by v průběhu procesu novelizace správního trestání bylo uvažováno o přechodu od objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla na subjektivní. Záměr změnit znaky skutkové podstaty odpovědnosti provozovatele vozidla není patrný ani z důvodových zpráv. Nic nebránilo tomu, aby legisvakanční lhůta doprovodné normy byla kratší, nežli obecných 15 dní, neboť pro provozovatele vozidla nedošlo k žádné faktické změně právní úpravy.

83. K této námitce krajský soud uzavírá, že zákon o odpovědnosti za přestupky, zákon o některých přestupcích i doprovodná norma č. 183/2017 Sb. nabyly účinnosti 1. 7. 2017. Není proto důvod pro aplikaci pro žalobce příznivější úpravy, podle které mělo být zkoumáno zavinění provozovatele vozidla, neboť taková úprava nikdy účinná nebyla.

84. Krajský soud se dále nezabýval tvrzením žalobce o absenci jeho zavinění předmětného správního deliktu, jelikož tuto námitku vzhledem k výše uvedenému považoval za bezpředmětnou. Sankce – neuvedení ustanovení, dle kterého bylo rozhodováno 85. Další žalobní námitkou brojil žalobce proti přezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně o sankci.

86. Krajský soud nesdílí názor žalobce, že z rozhodnutí nelze seznat, zda je výše uložené sankce zákonná a zda bylo tento druh trestu v předmětné výši možno uložit. Správní orgán I. stupně ve výroku odkázal na § 125f odst. 3 silničního zákona účinného v době, kdy byl spáchán správní delikt (tj. do 30. 12. 2015), tedy ve stavu před novelou silničního zákona, kdy tento stanovoval, že za správní delikt podle odstavce 1 se uloží pokuta. Pro určení výše pokuty se použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje; pokuta však nepřevýší 10 000 Kč. Zákon č. 183/2017 Sb., který novelizoval předešlá znění, v bodě 40 stanovil, že v § 125f se za odstavec 2 vkládá nový odstavec 3, který zní: „(3) K odpovědnosti fyzické osoby za přestupek podle odstavce 1 se nevyžaduje zavinění.“. Dosavadní odstavce 3 až 5 se označují jako odstavce 4 až 6. Tuto změnu nemohl ale reflektovat správní orgán I. stupně, neboť citované ustanovení nabylo účinnosti až po jeho rozhodnutí, ale zcela adekvátně na ní reagoval žalovaný závěrem svého rozhodnutí na straně 10, kde rozebíral otázku aplikovatelnosti znění zákona na daný případ.

87. Skutečnost, že se jedná o blanketní normu, není sporná, nicméně správní orgán ve výroku o sankci dále jasně odkázal na ustanovení § 125c odst. 5 písm. g) téhož zákona, byť v tomto případě ve znění účinném v době vydání prvostupňového rozhodnutí. Byť se jedná o jisté pochybení správního orgánu I. stupně spočívající v nesouladu účinného znění zákona, dle kterého v případě uložení sankce za spáchání správního deliktu rozhodoval, nejedná se o vadu, která by způsobovala nezákonnost jeho rozhodnutí, neboť se nepochybně jednalo o chybu čistě formálního charakteru, která však na zákonnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně neměla vliv, a to z následujícího důvodu.

88. Ustanovení § 125c odst. 45 písm. g) silničního zákona, ve znění účinném v době vydání prvostupňového rozhodnutí, tj. do 30. 6. 2017, na které taktéž správní orgán I. stupně ve výroku svého rozhodnutí odkázal, stanovovalo, že za přestupek se uloží pokuta od 1 500 Kč do 2 500 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. f) bodů 1 a 4 a písm. k). Blíže neustanovený řidič se měl dopustit porušení povinnosti mající znaky přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona. Silniční zákon ve znění účinném v době spáchání správního deliktu, tj. do 19. 2. 2016, upravoval rozmezí pokuty za přestupek dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona zcela totožně, když v ustanovení § 125c odst. 4 písm. f) stanovil, že za přestupek se uloží pokuta od 1 500 Kč do 2 500 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. f) bodů 1 a 4 a písm. k). Ve znění účinném do 30. 6. 2018 taktéž silniční zákona upravoval rozmezí pro vytýkaný přestupek shodně, a to stále prostřednictvím ustanovení § 125c odst. 5 písm. g), které stanovilo, že za přestupek se uloží pokuta od 1 500 Kč do 2 500 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. f) bodů 1 a 4 a písm. k).

89. Ustanovení § 2 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky stanovuje, že odpovědnost za přestupek se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele přestupku příznivější. Odstavec 6 téhož zákona určuje, že pachateli lze uložit vždy jen takový druh správního trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o přestupku rozhoduje.

90. K § 2 odst. 6 zákona o odpovědnosti za přestupky zákonodárce v důvodové zprávě uvedl: „Pachateli lze uložit pouze takový druh správního trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdyse o přestupku rozhoduje. Správní trest se ukládá podle zákona účinného v době spáchání přestupku, ale uložit lze pouze takový druh správního trestu, jehož uložení dovoluje zákon účinný v době rozhodování o tomto přestupku. Toto ustanovení je výjimkou ze zásady vyjádřené v předchozím ustanovení, podle kterého se zásadně posuzuje trestnost činu podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, i ze zásady, že dřívějšího nebo nového zákona má být užito jako celku. Důvodem takovéto právní úpravy je to, aby nevznikaly problémy s výkonem správního trestu, který by již účinný zákon neobsahoval.“ 91. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že v souladu s ustanovením § 112 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky je druh a výměra správního trestu ve všech předmětných zněních stejná, a proto se použije dosavadní úprava. Žalovaný správně zhodnotil všechny úpravy, a jelikož jsou v otázce druhu a výměry sankce totožné, není nutné postupovat podle zákona pozdějšího, neboť tento není pro žalobce příznivější. Žalobce nemůže mít žádných pochyb o stanovené sankci, když se její úprava nijak nezměnila a zůstala stále stejná. Účelu zákona bylo postupem žalovaného naprosto vyhověno, neboť posouzením úprav dospěl správně k závěru, že daný trest lze uložit a vykonat i za nové úpravy. Žádná z úprav není pro pachatele příznivější, a proto musí být užita dosavadní právní úprava.

92. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalovaného je v tomto kontextu srozumitelné a jasně přezkoumatelné. Správní orgány se kromě zákonného rozpětí pokuty ve svých rozhodnutích rovněž dostatečně a srozumitelně zabývaly tím, zda byla pokuta uložena na spodní či horní hranici zákonného rozpětí a z jakého důvodu správní orgány ke zvolené výši pokuty přistoupily. Námitka proto není důvodná. Sankce – nepřihlédnutí k možnosti mimořádného snížení 93. Dále žalobce namítl, že se žalovaný vůbec nezabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro mimořádné snížení výměry pokuty dle ustanovení § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky. Ani tuto námitku neshledal krajský soud důvodnou.

94. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný dospěl k závěru, že v rámci trestání přestupku (dříve správního deliktu) provozovatele vozidla zůstaly druh i výměra sankce stejná. Novou právní úpravu proto neshledal pro pachatele příznivější a na daný případ aplikoval právní úpravu účinnou v době rozhodování správního orgánu I. stupně.

95. K otázce, jakým způsobem je třeba aplikovat ustanovení § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky, se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 96/2018 - 45, v němž vyslovil, že „(…) zákonodárce nekoncipoval institut mimořádného snížení výměry pokuty jako institut návrhový, a je proto povinností správního orgánu zvážit, zda jsou dány důvody k postupu podle tohoto ustanovení. Tím totiž dojde k naplnění zásady zákonnosti trestání a zásady individualizace sankce. Zároveň však je třeba uvést, že se jedná o mimořádný institut, a není proto i s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie na místě po správních orgánech požadovat, aby v každém jednotlivém případě v odůvodnění rozhodnutí uváděly důvody, pro které neshledaly důvody pro aplikaci tohoto institutu. (…) Právní úpravu obsaženou v § 44 zákona o odpovědnosti o mimořádném snížení výměry pokuty za přestupek by bylo v zásadě možné považovat za ustanovení, které je pro pachatele příznivější, než dříve platná právní úprava, která uložení pokuty pod dolní hranicí sazby stanovené zákonem neumožňovala.“ 96. Zásadní otázkou tak v posuzované věci je, zda a jakým způsobem se žalovaný vypořádal či nevypořádal s tím, zda přistoupí nebo nepřistoupí k mimořádnému snížení výše sankce.

97. S ohledem ke skutečnosti, že zákon o odpovědnosti za přestupky blíže aplikaci ustanovení § 44 nevymezuje, vycházel krajský soud analogicky z úpravy trestního práva, neboť mimořádné snížení výměry pokuty je určitou obdobu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle ustanovení § 58 zákona č. 40/2009, trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“).

98. Samotné ustanovení § 58 trestního zákoníku stanoví, že soud k mimořádném snížení trestu odnětí svobody přistoupí za splnění několika podmínek: 1) má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné; a 2) že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.

99. Oproti tomu dle ustanovení § 44 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky lze pokutu uložit v částce nižší, než je zákonem stanovená dolní hranice sazby pokuty, jestliže a) vzhledem k okolnostem případu a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že i tak lze jeho nápravy dosáhnout, b) je pokuta ukládána za pokus přestupku, c) pokuta uložená v rámci zákonem stanovené dolní hranice sazby by byla vzhledem k poměrům pachatele nepřiměřeně přísná, nebo d) pachatel spáchal přestupek, aby odvrátil útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela naplněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, nebo překročil meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost.

100. Důvodová zpráva k zákonu o odpovědnosti za přestupky odůvodňuje zavedení možnosti mimořádně snížit výši pokuty tím, že dolní hranice sazby pokuty (na rozdíl od horní hranice sazby pokuty) není v zákonech upravujících skutkové podstaty správních deliktů pokaždé stanovena. Tímto institutem je správnímu orgánu umožněno reagovat na okolnosti konkrétního případu.

101. Z předpisů trestního práva jednoznačně vyplývá, že soud musí při stanovení trestu uvést, jak posoudil polehčující a přitěžující okolnosti, nicméně dle ustanovení § 39 odst. 4 trestního zákoníku k okolnosti odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující.

102. Obdobná právní úprava v případě přestupků sice absentuje, nicméně je z citovaného ustanovení § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky zcela zřejmé, že se jedná o skutečnosti odlišné od polehčujících okolností, které správní orgán při stanovení výměry sankce je povinen zvážit. Tedy obdobně jako v případě trestního zákona, ani správní orgán k možnosti mimořádného snížení nemá přistupovat jako k okolnosti polehčující. Nejedná se novou skutečnost, která by měla vliv na samotnou sankci. Podle názoru zdejšího soudu v souladu s výše uvedeným názorem Nejvyšší správní soudu nemá tudíž správní orgán ani povinnost v rámci odůvodnění sdělovat, že důvody pro mimořádné snížení výše sankce neshledal. Konečně ani sám žalobce žádné konkrétní důvody v odvolání pro mimořádné snížení sankce nepodal, čili ze strany žalovaného resp. správního orgánu I. stupně nevznikly důvody výslovně se s návrhem odvolatele vypořádat.

103. V žalobě uváděné skutečnosti (nekonstatování přitěžujících okolností, preventivní charakter sankce, uložení sankce na spodní hranici) samy o sobě podle názoru soudu nenaplňují důvody pro mimořádné snížení pokuty pod spodní hranici (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018 - 49). Bylo by možné uvažovat toliko o aplikaci ustanovení § 44 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky, nicméně samotná zvolená procesní obrana podle názoru soudu jasně diskvalifikuje žalobce z toho beneficia zákona, neboť z obsahu správního a soudního spisu je jasně patrná procesní strategie založena na obstrukcích a vyhýbání se odpovědnosti za přestupek, resp. správní delikt.

104. Krajský soud má proto za to, že žalovaný, resp. správní orgán I. stupně, nepochybili, když k mimořádnému snížení výše sankce nepřistoupili a toto své rozhodnutí více nerozváděli. Prekluse 105. Žalobce dále namítl, že na posuzovanou věc je nutné aplikovat § 30 a násl. zákona o odpovědnosti za přestupky a hledět na skutek jako na promlčený z důvodu zániku odpovědnosti žalobce dne 13. 2. 2017.

106. Pro posouzení otázky aplikace nového přestupkového zákona v otázce zániku trestnosti je třeba vycházet s obsahu správního spisu a průběhu správního řízení. Ze spisu vyplývá, že žalobou napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne 22. 8. 2017 a žalobci doručeno následujícího dne; pravomocným se tak stalo po účinnosti nového zákona o odpovědnosti za přestupky. Jak výše zdejší soud uvádí, ke dni 1. 7. 2017 nabyl účinnosti zákon o odpovědnosti za přestupky a související zákon č. 183/2017 Sb. Druhý z uvedených zákonů měl přitom zásadní dopad i na ustanovení § 125e a § 127f silničního zákona, kdy v případě ustanovení § 125e vypustil, mimo jiné, ustanovení týkající se lhůt pro zánik odpovědnosti pachatele, a ustanovení § 125f modifikoval v tom směru, že již nehovoří o právnické nebo fyzické osobě a správním deliktu, ale o provozovateli vozidla a přestupku. Skutková podstata přestupku provozovatele vozidla však zůstala totožná, včetně zachování objektivní odpovědnosti nepodnikající fyzické osoby a možné sankce.

107. Dle ustanovení § 29 písm. a) ve spojení s ustanovením § 30 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky odpovědnost za přestupek zaniká uplynutím promlčecí doby, která činí 1 rok. Promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku a přerušuje se mimo jiné oznámením o zahájení řízení o přestupku a vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným. Do promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou se o věci vedlo soudní řízení správní.

108. Na první pohled by se tak mohlo zdát, že je v důsledku změny právní úpravy a v duchu čl. 40 odst. 6 Listiny základních lidských právy a svobod nutno aplikovat za užití zásady analogia legis příslušná ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky, která stanoví zánik odpovědnosti za přestupek po uplynutí promlčení doby, která činí jeden rok.

109. Žalobce spáchal správní delikt (dnes přestupek) v době účinnosti úpravy, která stanovovala zánik odpovědnosti právnické osoby za správní delikt, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Právní úprava účinná v době rozhodování žalovaného stanovovala obecnou promlčecí dobu pro projednání přestupku (což zahrnuje i zahájení řízení) jednoletou. V případě aplikace obecné úpravy promlčecí doby u přestupků, i přes skutečnost, že se doba přerušila oznámením o zahájení řízení o přestupku a vydáním rozhodnutí, jímž byl žalobce uznán vinným, a do promlčecí doby se nezapočítala doba, po kterou se o věci vedlo soudní řízení správní, by v posuzované věci musel krajský soud přistoupit ke zrušení rozhodnutí, jelikož by došlo k zániku odpovědnosti, neboť by promlčecí doba jeden rok uplynula. Nicméně právní úprava zániku odpovědnosti za přestupky účinná od 1. 7. 2017 se na posuzovanou věc neaplikuje, námitka proto není důvodná.

110. V této věci totiž nemá být užita analogie ve vztahu k ustanovení § 29 a násl. zákona o přestupcích, nýbrž analogie ke lhůtě pro zánik odpovědnosti za správní delikt podle silničního zákona. Jinak řečeno, je nutno posuzovat novější právní úpravu zániku trestnosti správního deliktu a následně přestupku provozovatele vozidla pouze v rámci silničního zákona. I Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 10. 2017, č. j. 3 As 266/2016 – 18, k tomuto uvedl, že „(…) není ani z věcných důvodů namístě, aby pachateli tohoto speciálního správního deliktu (byť je jím fyzická osoba nepodnikající) svědčila kratší lhůta pro zánik odpovědnosti ve smyslu § 20 odst. 1 přestupkového zákona. Popíralo by to totiž samotnou konstrukci tohoto typu deliktu a jeho subsidiární povahu. (…) Použití lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob (dvouleté subjektivní, nanejvýš však čtyřleté od spáchání) není v neprospěch žalobce, protože jinak by jeho odpovědnost nebyla časově ohraničena vůbec, což je představa nepřijatelná.“ Byť se v nyní posuzované věci krajský soud, na rozdíl od Nejvyšší správního soudu v citovaném rozhodnutí, nezabývá otázkou přestupku fyzické osoby, lze citovaný závěr Nejvyššího správního soudu vztáhnout také na případ, kdy nová právní úprava neobsahuje explicitně vymezenou lhůtu pro zánik odpovědnosti za přestupek provozovatele vozidla, jak je tomu v nyní projednávané věci.

111. Tento závěr podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, publ. pod č. 1/1 Sb. ÚS n., podle něhož platí, že „(…) otázka procesních předpokladů trestní stíhatelnosti vůbec, a tím otázka promlčení, nepatří v České republice ani v jiných demokratických státech do oblastí těch základních práv a svobod principiální povahy, jež jsou součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina základních (a ne jiných) práv a svobod neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a konstitutivní principy státu a práva vůbec. Listina v čl. 40 odst. 6 se zabývá tím, které trestné činy lze stíhat (totiž ty, jež byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán), a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat.“ 112. Navíc zákon o odpovědnosti za přestupky v přechodných ustanoveních v ustanovení § 112 odst. 2 mimo jiné uvádí, že ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí: „(…) Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ 113. Vzhledem k tomuto ustanovení a skutečnosti, že nová úprava není pro žalobce příznivější, neboť doba, po kterou lze čin stíhat, nepatří mezi aspekty, které jsou zkoumány při hodnocení příznivosti nové právní úpravy, se ustanovení § 125e odst. 3 silničního zákona ve znění účinném do 30. 6. 2017 uplatní vůči jednání žalobce i po vstupu zákona o odpovědnosti za přestupky a souvisejících zákonů v účinnost. K zániku odpovědnosti žalobce proto nedošlo, neboť řízení bylo zahájeno ve lhůtě dvou let ode dne, kdy se správní orgán o spáchání tehdy správního deliktu dozvěděl. Neoznámení úseku měření rychlosti motorových vozidel dopravní značkou 114. Žalobce namítl, že on, resp. řidič vozidla, vůbec nebyl upozorněn, že v předmětném úseku komunikace, ve kterém mělo dojít k údajnému protiprávnímu jednání, dochází k úsekovému měření vozidel. Namítl, že na počátku obce není dopravní značka a ani jakákoliv informace pro řidiče, že jsou i s vozidly fotografováni při vjezdu do obce a při odjezdu z obce v rámci úsekového měření rychlosti.

115. Podle ustanovení § 79a silničního zákona ve znění účinném od 1. 8. 2011 doposud platí, že za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií 116. Zákonem č. 133/2011 Sb. byl z citovaného ustanovení vypuštěn odst. 2, dle kterého původně mohla obecní policie měřit rychlost výhradně v úseku určeném policií, jehož počátek je ve směru silničního provozu označen přenosnou dopravní značkou s vyobrazením kamery snímající rychlost a nápisem „MĚŘENÍ RYCHLOSTI“. Konec tohoto úseku je označen přenosnou dopravní značkou s tímto vyobrazením šikmo přeškrtnutým a nápisem „KONEC MĚŘENÍ RYCHLOSTI“.

117. Z citovaného ustanovení § 79a v účinném znění je zcela zřejmé, že měření rychlosti obecní policí není vázáno na označení úseku dopravní značkou. Ze samotné existence dopravních značek IP31 a IP31B nijak nevyplývá zákonná povinnost k označení úseků, kde probíhá měření rychlosti obecní policií.

118. Ve správním spise je založeno jako listinný důkaz stanovisko Policie ČR „Schválení úseků pro měření rychlosti MP Židlochovice“ ze dne 15. 11. 2013, ze kterého vyplývá, že ulice Žerotínovo nábřeží – silnice II/425 od křižovatky Náměstí Míru po konec obce ve směru Nosislav – obousměrně byla určena jako místo pro měření rychlosti MP Židlochovice. Ze správního spisu rovněž zároveň vyplývá, že k deliktnímu jednání došlo právě na této ulici a jednání bylo zachyceno silničním radarovým rychloměrem AD9T umístěném ve skříni na sloupu, což odpovídá schválení policií ke stacionárnímu měření rychlosti.

119. Z uvedeného je zřejmé, že jednání blíže neustanoveného řidiče bylo zjištěno pomocí stacionárního radaru, který měřil rychlost v konkrétním bodě, a to na ulici Žerotínovo nábřeží, silnici II/425 v km 7,6 v obci Židlochovice. Ze správního spisu žádným způsobem nevyplývá, že by se v souzené věci jednalo o úsekové měření rychlosti, jehož podstatou je měření průměrné rychlosti vozidel, která projedou určitým předem definovaným měřicím úsekem v určitém časovém intervalu. Je proto zcela bezvýznamná argumentace žalobce vztahující se k úsekovému měření, zejména poté to, že žalobce nebyl upozorněn na to, že v předmětném úseku komunikace dochází k úsekovému měření rychlosti vozidel, jelikož k úsekovému měření v daném místě vůbec nedocházelo. Soud sice obecně souhlasí s tím, že existence neoznámených a neoznačených kamer pro účely úsekového měření může být problematická z hlediska ochrany osobních údajů, nicméně jelikož v tomto případě byla rychlost vozidla změřena stacionárním radarem, nikoli úsekovými kamerami, je argumentace žalobce v tomto ohledu nepřípadná. S ohledem na vše výše uvedené proto soud i tuto žalobní námitku vyhodnotil jako nedůvodnou. Protiústavnost 120. Krajský soud dospěl k závěru, že o protiústavnosti v tomto případě nelze hovořit. Předně, touto námitkou se již správní soudy opakovaně zabývaly (např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 2. 2017, č. j. 30 A 87/2016-29, dále srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 6 As 128/2015-32 ze dne 29. 9. 2016, č. j. 7 As 129/2016-35 nebo ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014-21). Z povinnosti žalobce (provozovatele vozidla obecně) zajistit řádné dodržování předpisů při užívání vozidla (§ 10 odst. 3 zákona o silničním provozu) nelze dovozovat, že by automaticky docházelo k uplatňování presumpce viny; takto uvedenou zásadu pojímat nelze. Předmětná povinnost a z ní vyplývající odpovědnost provozovatele vozidla primárně nesměřuje k sankcionování všech provozovatelů vozidel, ale vyjadřuje povinnost těchto provozovatelů pozitivně působit ve prospěch řádného dodržování všech příslušných právních předpisů. Zvolená úprava tak sleduje legitimní cíl spočívající ve veřejném zájmu společnosti na řádném fungování silničního provozu a na dodržování s tím souvisejících pravidel. Pokud žalobce namítal, že tato povinnost je nesplnitelná, je potřeba říci, že je to právě provozovatel vozidla – zpravidla jeho vlastník, jenž ovlivňuje, jakým způsobem je vozidlo užíváno a zda jsou při jeho užíváni dodržovány všechny příslušné předpisy. Vlastnictví, a tedy i vlastnictví vozidla, sebou nenese toliko neomezené panství nad věcí, ale podle čl. 11 odst. 3 Listiny vlastnictví rovněž zavazuje. Krajský soud také zdůrazňuje, že uplatňování objektivní odpovědnosti, resp. odpovědnosti za výsledek je běžnou součástí systému (nejen) správně-právní odpovědnosti a rozhodně není v rozporu s ústavním pořádkem (k tomu srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016-40, zejména bod 23). Celá otázka protiústavnosti pak byla s konečnou platností vyřešena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS. 15/16. Tímto nálezem Ústavní soud zamítl návrh Krajského soudu v Ostravě na zrušení příslušných ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť tyto nejsou v rozporu s ústavním pořádkem. Námitka protiústavnosti ustanovení § 125f silničního zákona proto není důvodná. Nevypořádání odvolací námitky – směr jízdy vozidla, úprava nejvyšší povolené rychlosti 121. Dále v rámci námitek nepřezkoumatelnosti brojil žalobce rovněž proti nedostatkům ohledně místa měření rychlosti, a to proti nedostatkům odůvodnění skutečnosti, v jakém směru bylo vozidlo žalobce měřeno a jaká platila v daném místě úprava nejvyšší povolené rychlosti.

122. Obdobnými námitkami stran místa měření se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 5. 2017, č. j. 1 As 31/2017 - 33. V tehdy projednávané věci jasně konstatoval: „

13. Je tedy nutné rozlišovat mezi vymezením, resp. zachováním skutku, což je otázka právní, a specifikací místa spáchání deliktu, což je otázka skutková. Proto není možné paušalizovat nároky na vymezení místa spáchání deliktu, neboť každý skutek je individuální s rozličnými skutkovými okolnostmi. Rozdílné nároky na obsah výroku pak budou rovněž kladeny u deliktů s rozdílnou právní kvalifikací (např. rozdílné skutkové podstaty, mnohost deliktů, jejich trvání, aj.). Pro zachování práva na obhajobu osob stíhaných za správní delikt, neporušení překážky věci rozhodnuté a respektování zásady ne bis in idem, je nutné zachovat totožnost skutku, pro který správní orgán zahájil správní řízení. Je nezbytné, aby byla zachována totožnost jednání či totožnost následku po celou dobu vedení řízení o deliktu. Pokud dochází v průběhu řízení k úpravě vymezení místa či času spáchání deliktu, nemusí se jednat o změnu skutku, pokud je zachována totožnost jednání nebo následku. Podstatné je, aby na základě skutkových zjištění nemohl být stíhaný skutek zaměněn s jiným. Proto mají být kladeny vyšší nároky na specifikaci skutkových okolností na počátku řízení o deliktu, např. v oznámení o zahájení řízení. To slouží primárně k tomu, aby obviněný z deliktu věděl, za který skutek je stíhán, a mohl se účinně hájit. Proto platí, že vymezení místa spáchání deliktu ve výroku rozhodnutí může být méně specifické, než je tomu např. v oznámení o zahájení řízení o správním deliktu, je-li i tak nezaměnitelné. Rovněž je podstatné, aby správní orgán uvedl, zda je v daném místě či úseku jednotná regulace silničního provozu (nejvyšší povolená rychlost, zákaz vjezdu, zákaz stání, parkování za poplatek, aj.)

14. V nyní posuzované věci městský úřad vymezil skutek ve výroku rozhodnutí následovně: [ ] bylo zjištěno, že dne 7. 6. 2014 v 18:19 hodin v Židlochovicích, na ul. Nádražní blíže neustanovený řidič vozidla r.z.: X provozovaného O. K., [ ], překročil nejvyšší povolenou rychlost, stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o více než 20 km/h, kdy v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/hod, jel rychlostí 81 km/hod, resp. 78 km/hod [ ] .

15. Z takto formulovaného výroku lze jasně seznat, jaká úprava nejvyšší povolené rychlosti v daném místě platila (50 km/hod), že delikt byl spáchán v obci ( v Židlochovicích ) a v jakém místě (ul. Nádražní). Uvedené vymezení skutku ve výroku rozhodnutí plně postačuje pro zachování práva na obhajobu, neporušení překážky věci rozhodnutí a respektování zásady ne bis in idem. Ze všech okolností obsažených ve výroku (místo, čas, datum, osoba, platná regulace rychlosti) bez pochyb vyplývá, že takto vymezený skutek nemohl být zaměněn s jiným skutkem spáchaným stěžovatelem.

16. K námitce neuvedení směru jízdy ve výroku rozhodnutí je třeba uvést, že tato okolnost není nezbytnou náležitostí výroku rozhodnutí o přestupku, pouze podrobněji specifikuje způsob spáchání přestupku. Podstatné je to, že skutek byl v nyní posuzované věci vymezen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014-39, nebo rozsudek ze dne 9. 11. 2016, č. j. 1 As 46/2016-24).“ 123. Pokud soud aplikuje uvedené závěry na nyní posuzovanou věc, tak musí dospět k následujícímu. Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že automatizovaným technickým prostředkem používaným při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích bez obsluhy bylo zjištěno, že dne 20. 7. 2015 v 15:37 hodin v obci Židlochovice, Žerotínovo náb., sil. II/425 v km 7,6 blíže neustanovený řidič vozidla r. z. ......... překročil nejvyšší dovolenou rychlost, stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o méně než 20 km/h, kdy v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h, jel rychlostí 62 km/h, resp. 59 km/h (dle toleranční odchylky měření 3 km/h).

124. Pokud si zdejší soud „vypůjčí“ a parafrázuje bod [15] citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, tak z takto formulovaného výroku lze jasně seznat, jaká úprava nejvyšší povolené rychlosti v daném místě platila (50 km/h), že delikt byl spáchán v obci (v Židlochovicích) a v jakém místě (na ulici Žerotínovo nábřeží, silnici II/425 v km 7,6). Uvedené vymezení skutku ve výroku rozhodnutí plně postačuje pro zachování práva na obhajobu, neporušení překážky věci rozhodnutí a respektování zásady ne bis in idem. Ze všech okolností obsažených ve výroku (místo, čas, datum, osoba, platná regulace rychlosti) bez pochyb vyplývá, že takto vymezený skutek nemohl být zaměněn s jiným skutkem spáchaným žalobcem.

125. K určení místa na okraj soud konstatuje, že je určeno zcela jasně a určitě jednak obcí, dále označením ulice v obci a přesným kilometrem silnice, čímž je místo měření přesně stanoveno a z čehož vyplývá i to, kde se toto místo nachází (zda v katastru obce, mezi značkami začátek a konec obce).

126. Jakákoliv polemika žalobce s tím, že by mělo být prokazováno, v jakém směru jízdy bylo vozidlo žalobce změřeno, případně zjišťování toho jaké rychlostní limity v daném místě (resp. jízdním pruhu) platí, je v kontextu uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nadbytečná. Dlužno poznamenat, že na tento rozsudek navázal Nejvyšší správní soud shodně v rozsudcích ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 221/2017-40, resp. v rozhodnutí ze dne 26. 4. 2018, č. j. 7 As 398/2017-37.

127. Pokud žalobce chtěl zpochybnit to, že byl v místě jiný limit, než 50 km/h, měl tak učinit relevantním věcným způsobem. Skutečnosti, ze kterých vycházel žalovaný i správní orgán I. stupně, tvoří logický a uzavřený řetězec důkazů, které dokládají, kde byl měřený úsek, jakým způsobem bylo měřeno a že v měřeném úseku byla nejvyšší povolená rychlost 50 km/h. K takovému závěru dospěl rovněž žalovaný, když se toliko obecné odvolací námitce týkající se směru jízdy a prokázání nejvyšší povolené rychlosti v daném místě zcela dostatečně zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že byl s ohledem na spisový materiál skutkový stav spolehlivě prokázán a řádně odůvodněn. Krajský soud poznamenává, že primárně je důkazní břemeno samozřejmě na správním orgánu. Pokud je však tvrzením obviněného ze správního deliktu některý důkaz zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal. Žalobcovy výtky stran pochybení a nesprávnosti závěrů správních orgánů však zůstaly v pouhé obecné rovině, neboť k prokázání jejich důvodnosti žalobce nepředložil žádné konkrétní důkazy. Soud se proto zcela ztotožnil se závěrem žalovaného, že provedení důkazu ohledáním místa by bylo zcela nadbytečné, neboť žalobce svým tvrzením závěry správního orgánu I. stupně ničím nezpochybnil.

128. Napadená rozhodnutí tak dle krajského soudu netrpí deficity přezkoumatelnosti. Nepřiměřeně vysoká částka ve výzvě k úhradě určené částky 129. Pokud se týká této námitky, krajský soud z obsahu správního spisu ověřil, že žalobce v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí uvedl: „Odvolatel rovněž namítá, že postup správního orgánu byl diskriminační a tedy nezákonný, neboť po něm požadoval určenou částku ve výši, která neodpovídá jeho praxi (důkaz: analýza výše určených částek požadovaných správním orgánem v roce 2015).“ Žalovaný tuto odvolací námitku vypořádal následovně: „Odvolací správní orgán neshledal pochybení při stanovení částky ve výzvě provozovateli vozidla. Správní orgán stanovuje částku ve stejné výši, jako v blokovém řízení (nyní příkazem na místě), a v obdobných případech je správním orgánem stanovena stejná částka.“ 130. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As 131/2014 - 45, k systematice silničního zákona i zákona o přestupcích v tomto ohledu konstatoval, že „(…) existuje-li bezprostředně po zjištění přestupku osoba podezřelá z přestupku, je jí při splnění zákonných podmínek umožněno projednání věci v blokovém řízení. Pokud věc neskončí projednáním v blokovém řízení, následuje zahájení přestupkového řízení s podezřelým z přestupku. (…) v případě, kdy bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku není totožnost řidiče známa a není ani zřejmá z podkladu pro zahájení řízení [podmínky dle § 125h odst. 1 písm. b) zákona jsou naplněny], přistoupí správní orgán k vydání výzvy podle § 125h zákona o silničním provozu, v níž provozovatele vozidla vyzve k uhrazení určené částky odpovídající pokutě v blokovém řízení a poučí jej o možnosti sdělit správnímu orgánu údaje o totožnosti řidiče vozidla. Pokud pachatele přestupku nelze ztotožnit a ani indicie obsažené v podkladech pro zahájení přestupkového řízení nenasvědčují tomu, že by pachatelem přestupku mohla být určitá osoba, nelze s takovou osobou věc projednat v blokovém řízení. Ekvivalent odpovídající blokové pokutě je v takovém případě nabídnut k úhradě provozovateli vozidla ještě před samotným zahájením řízení o správním deliktu podle § 125f zákona o silničním provozu. Výzva dle § 125h zákona o silničním provozu adresovaná provozovateli vozidla tak de facto představuje obdobu blokové pokuty pro obviněného z přestupku; vydává se [při splnění ostatních podmínek dle § 125h odst. 1 písm. a) a c) zákona] jen v případech, kdy bezprostředně po spáchání přestupku není ani z podkladů pro zahájení přestupkového řízení zřejmé, kdo mohl být řidičem vozidla a vůči komu vést přestupkové řízení, a není tak možné s osobou podezřelou z přestupku věc projednat v blokovém řízení.“ 131. Krajský soud v souladu s výše uvedeným posoudil, že postup správního orgánu I. stupně nebyl nikterak na újmu žalobcových práv, neboť dle ustanovení § 125h odst. 2 silničního zákona se určená částka provozovateli vozidla v předmětné výzvě stanoví ve stejné výši jako pokuta v blokovém řízení (viz výše citovaný rozsudek). V souvislosti se samotnou výší určené částky soud neshledal, že by se správní orgán I. stupně dopustil nezákonné libovůle, případně že by překročil meze správního uvážení. Určenou částku, tj. 500,- Kč, soud považuje za zcela přiměřenou, nijak se nevymykající běžné praxi správních orgánů, která je z jeho činnosti zdejšímu soudu známa.

132. Rovněž způsob, jakým žalovaný vypořádal tuto odvolací námitku žalobce, vyhodnotil soud jako zcela dostatečný a přiměřený obecnosti vznesené námitky. Ze strany žalobce se jednalo opět o pouhé ničím nepodložené snahy vyvrátit správnost postupu správního orgánu I. stupně, neboť žalobce ani v tomto případě své tvrzení o neodpovídající výši určené částky nijak blíže nekonkretizoval, důkazně nepodložil a neuvedl ani odkaz na zdroj jeho informací. Žalobcovy výtky stran pochybení správního orgánu I. stupně a nedostatečnosti jeho závěrů přitom zůstaly v pouhé obecné rovině. Svou obecnou odvolací námitkou nijak nevyvrátil správnost postupu správního orgánu I. stupně, přičemž ani neoznačil důkazy, kterými by svá tvrzení podložil. Za takové situace nebylo povinností žalovaného zabývat se důkladněji vyvracením tvrzení žalovaného, když nadto z vlastní činnosti bylo žalovanému zřejmé, že předmětná námitka není důvodná a správní orgán I. stupně při stanovení výše určené částky nepostupoval jakkoliv nestandardně či nezákonně. Vypořádání odvolací námitky žalovaným tedy krajský soud navzdory přesvědčení žalobce vyhodnotil jako přezkoumatelné a správné. Vyloučení z projednávání a rozhodování věci 133. Žalobce v žalobě namítl, že jeho zmocněnec dne 22. 6. 2017 podal námitku podjatosti proti všem zaměstnancům správního orgánu, jakož i proti starostovi obce Židlochovice, o které mělo být rozhodnuto až dne 12. 7. 2017, tedy s odstupem téměř jednoho měsíce od vydání prvostupňového rozhodnutí. Nadto měla o námitce podjatosti rozhodovat osoba, vůči které byla námitka podjatosti vznesena, a o její podjatosti rozhodnuto nebylo.

134. Krajský soud musí k tomuto poznamenat, že v obsahu správního spisu nenašel jedinou zmínku o tom, že by mělo být v nyní posuzovaném řízení rozhodováno o jakékoliv žalobcem vznesené námitce podjatosti adresované správnímu orgánu I. stupně. Žalobce přitom ani nikterak neprokázal, že námitka podjatosti byla skutečně uplatněna a že o ní bylo rozhodnuto, případně jak, a to například doložením tohoto rozhodnutí o námitce podjatosti.

135. Soud ovšem neopomenul, že žalobce námitku podjatosti uplatnil v rámci podaného odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, respektive jeho doplnění ze dne 29. 6. 2017. Z procesní opatrnosti proto přistoupil k přezkoumání vypořádání i této námitky podjatosti.

136. Podle ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen „úřední osoba“), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.

137. Podle ustanovení § 14 odst. 2 správního řádu může účastník řízení namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodce bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen „představený“).

138. Podle ustanovení § 14 odst. 3 věty druhé správního řádu do doby, než představený posoudí, zda je úřední osoba vyloučena, a provede potřebné úkony, může tato osoba provádět jen takové úkony, které nesnesou odkladu.

139. Krajský soud předně poznamenává, že z ustálené judikatury správních soudů vyplývá, že rozhodnutí o námitce podjatosti je vyloučeno ze samostatného soudního přezkumu a lze ho napadnout až spolu s meritorním rozhodnutím správního orgánu o věci samé (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 As 226/2016 - 27). Rozhodnutím o námitce podjatosti se vytváří předpoklady pro rozhodnutí ve věci samé. Proto při přezkumu meritorního rozhodnutí může být shledána důvodnou námitka vady řízení spočívající v rozhodnutí podjatou úřední osobou či nesprávné vyhodnocení otázky systémové podjatosti. Žalobce tak nepochybně byl i v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí oprávněn brojit proti vyřešení otázky podjatosti.

140. Z ustanovení § 14 odst. 1 správního řádu „lze důvodně předpokládat“ vyplývá, že by vznesená námitka podjatosti úřední osoby měla být plausibilně odůvodněná. Buď účastník řízení, nebo úřední osoba sama jsou vždy povinni námitku podjatosti úřední osoby nejen vznést, ale též i odůvodnit, neboť jinak by představený úřední osoby nemohl o jejím vyloučení z provádění úkonů ve věci kvalifikovaně rozhodnout (srov. HRABÁK, J., NAHODIL, T. Správní řád s výkladovými poznámkami a vybranou judikaturou. 4., aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012).

141. Ze shora citované právní úpravy vyplývá, že o podjatosti úřední osoby lze hovořit pouze v některých zákonem předpokládaných případech, kterými jsou: 1) poměr k účastníkům, 2) poměr k projednávané věci, 3) účast na řízení týkajícím se projednávané věci v jiném stupni. Protože ve správním řízení existuje obecný zájem na tom, aby probíhalo objektivně a nestranně, předpokládá správní řád možnost vyloučit pro podjatost úřední osobu, která se bezprostředně podílí na výkonu pravomoci správního orgánu. Nemusí se přitom vždy jednat pouze o oprávněnou úřední osobu pro dané řízení ve smyslu ustanovení § 15 správního řádu – ustanovení § 14 umožňuje vyloučit pro podjatost každou úřední osobu, pokud jsou pro tento postup splněny uvedené předpoklady. Otázku podjatosti je buď možné řešit přímo na základě podnětu samotné úřední osoby (§ 14 odst. 3 správního řádu), nebo k námitce účastníka řízení (§ 14 odst. 2 správního řádu). O námitce je pak nadřízený úřední osoby povinen rozhodnout bezodkladně.

142. Obecně platí, že není-li včasná jednoznačně formulovaná námitka podjatosti předložena k rozhodnutí služebně nadřízenému úřední osoby, jedná se o podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem s možným dopadem na zákonnost rozhodnutí o věci samé ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. j. 3 As 2/2013 - 22, nebo ze dne 6. 9. 2017, č. j. 10 As 68/2017 - 32). Námitku podjatosti je ovšem třeba zároveň posuzovat nikoliv čistě formálně, ale taktéž materiálně. Například v rozsudku ze dne 11. 11. 2010, č. j. 7 As 72/2010 - 385, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nevypořádání námitky podjatosti nemohlo mít vliv na zákonnost správního rozhodnutí v případě, že byla vznesena nekonkrétní všeobecná námitka podjatosti všech zaměstnanců žalovaného správního orgánu, odůvodněná pouze odkazem na jejich postup v jiných věcech, které nesouvisí s předmětem řízení před odvolacím orgánem. Taková námitka je totiž prima facie nedůvodná.

143. Předložit k rozhodnutí nadřízenému dle ustanovení § 14 odst. 2 správního řádu je tedy třeba takovou námitku účastníka řízení, z jejíž formulace vyplývá, že se jedná o námitku podjatosti úředních osob či osoby, je alespoň rámcově odůvodněná, její důvody nejsou zjevně nesrozumitelné či nesmyslné, a která byla uplatněna včas, tedy bez zbytečného odkladu. Smyslem právního institutu vyloučení úřední osoby z rozhodování je zamezit podjatým osobám bezprostředně se podílet na výkonu státní správy. Není naopak žádoucí, aby byl vždy jako námitka podjatosti v odvolacím řízení vyhodnocen nesouhlas účastníka řízení s prvostupňovým rozhodnutím, postupem správního orgánu v jiných správních řízeních či nesouhlas s územně plánovací dokumentací, kterou vydává obec v samostatné působnosti (i kdyby byl v podání, které je z větší části nesrozumitelné, použit pojem „podjatost“). Takový postup by bez jakéhokoliv smyslu pouze oddaloval naplnění účelu správního řízení – vydání rozhodnutí bez zbytečných průtahů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2018, č. j. 6 As 75/2018 – 83).

144. Podle zdejšího soudu s ohledem na skutečnost, že se v nyní posuzovaném případě nejedná o námitku podjatosti, jež by obsahovala konkrétní adresné důvody nasvědčující podjatosti oprávněné úřední osoby, z níž nadto nikterak důvěryhodně neplyne, že by takovou námitku žalobce nemohl uplatnit dříve, neměl postup žalovaného vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Takto formulovaná námitka podjatosti je nadto zcela účelová. Není rozkryt její údajný zdroj a není ani postavena do jakýchkoli věrohodných a racionálních souvislostí. Argument o finanční zainteresovanosti úředních osob na výsledku jejich rozhodování by mohl žalobce uplatnit proti jakékoli úřední osobě žalovaného či správního orgánu I. stupně, aniž by tuto osobu musel jmenovat, a tedy její jméno znát. Krajský soud upozorňuje, že nelze jen tak účelově obvinit úředníka z podjatosti hromaděním difamujících spekulací a kombinací a očekávat, že bez přesvědčivých důkazů či dokonce bez důkazů (jako v nyní posuzovaném případě), bude takové obvinění z opatrnosti akceptováno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2014, č. j. 3 As 107/2013 – 30). Podaná námitka podjatosti má dle názoru zdejšího soudu všechny typické znaky zneužití práva, neboť soudu je z jeho vlastní činnosti známo, že zmocněnec žalobce ve správním řízení, společnost O. V. s.r.o., podává shodné námitky podjatosti k různým správním orgánům za účelem zahltit správní orgány a dosáhnout tak zániku odpovědnosti za přestupek.

145. Krajský soud má proto za to, že v nyní posuzovaném případě nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí skutečnost, že žalovaný nepředložil námitku podjatosti vůči všem úředním osobám a zaměstnancům správních orgánů (přičemž nespecifikoval, zda se jedná o správní orgán I. stupně či žalovaného), a to právě z toho důvodu, že námitka podjatosti uplatněná žalobcem byla zcela nekonkrétní a všeobecná a směřující jak na zaměstnance správního orgánu I. stupně, tak žalovaného, přičemž tato obecná námitka byla odůvodněna pouze a jenom dalším obecným odkazem na jejich případnou finanční zainteresovanost. Taková námitka podjatosti proto byla zcela evidentně nedůvodná. I přes tyto skutečnosti se jí žalovaný řádně zabýval a rozhodl o ní samostatným usnesením, ačkoliv by, dle názoru soudu, s ohledem na výše zmíněné okolnosti uplatněné námitky, zcela postačovalo její vypořádání v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí.

146. Soud tedy uzavírá, že se v tomto směru zcela ztotožňuje se stanoviskem žalovaného v usnesení o zamítnutí námitky podjatosti. Má za to, stejně jako žalovaný, že s touto námitkou se správní orgány správně vypořádaly a nad to nemá již, coby k věci dodal. Žalovaný se v tomto usnesení velmi podrobně zabýval důvody, pro které podanou námitku podjatosti zamítl. Námitku pokládá za nedůvodnou.

V. Závěr a náklady řízení

147. Optikou shora učiněného náhledu je proto zřejmé, že postup žalovaného nevybočil z rámce zákonem stanovených právních hledisek, v odůvodnění rozhodnutí jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z uvedených důkazů. Skutkový stav věci byl tedy zjištěn v souladu s ustanovením § 3 správního řádu. Soud neshledal ve správním řízení žádná procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.

148. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

149. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.

150. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku.

Poučení