32 A 5/2015 - 53

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem v právní věci žalobce: I. P., nar. …………, státní příslušnost ………………, trvale bytem …………………………, zastoupeného Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem AK Brno, Příkop 8, Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, za účasti: V. P., nar. …………, bytem …………………, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 1. 2016, č. j. CPR-11999-2/ČJ-2014-930310-C235, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právona náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 5. 1. 2016, č. j. CPR-11999- 2/ČJ-2014-930310-C235 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Krajského ředitelství policie kraje Jihomoravského kraje, odboru cizinecké policie (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 18. 6. 2014, č. j. KRPB-50875-35/ČJ- 2014-060026-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a doba, po kterou žalobce nesmí vstoupit na území členských států EU, byla stanovena v délce 6 měsíců, neboť žalobce se zdržoval na území bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn. II. Obsah napadeného rozhodnutí V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že prvostupňové rozhodnutí o správním vyhoštění bylo žalobci vydáno proto, že naplnil důvody uvedené v § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, neboť na území ČR pobýval od 24. 2. 2014 do 26. 2. 2014 bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, neboť mu nesvědčilo žádné jiné oprávnění k pobytu. K odvolacím námitkám žalobce žalovaná uvedla následující. Pokud žalobce tvrdil, že pobýval aiv současné době pobývá na území ČR oprávněně na základě ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť si dne 14. 10. 2013, tedy v době pobytu na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem účasti v právnické osobě, podal žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem – společného soužití rodiny podle ustanovení § 45 zákona o pobytu cizinců, přičemž řízení o žádosti ještě nebylo pravomocně ukončeno, pak na to žalovaná uvedla, že v tomto ohledu prvostupňový orgán zjistil řádně skutkový stav a zabýval se těmito námitkami žalobce v prvostupňovém rozhodnutí. Konkrétně k tomu žalovaná poukázala na skutečnost, že pobyt za účelem účasti v právnické osobě svědčil žalobci do 30. 9. 2012, přičemž dne 3. 9. 2012 si žalobce podal žádost o prodloužení platnosti povolení k tomuto pobytu a tím je jeho vízum považováno ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců za platné až do doby nabytí právní moci rozhodnutí o této žádosti. Tato žádost byla zamítnuta prvostupňovým rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 14. 5. 2013, které nabylo právní moci spolu s rozhodnutím o odvolání ze dne 16. 12. 2013, jímž bylo prvostupňové rozhodnutí o zamítnutí prodloužení trvalého pobytu potvrzeno, ke dni 17. 12. 2013. Následně byl žalobci vydán výjezdní příkaz ze dne 10. 2. 2014 s platností do dne 23. 2. 2014. Podle názoru žalované byl tento výjezdní příkaz zároveň posledním titulem k pobytu žalobce na území ČR. Skutečnost, že žalobce podal dne 14. 10. 2013 žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny, již neměla podle žalované za následek další aplikaci ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná dále odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2012, č.j. 3 As 27/2011-89 a uvedla, že rozhodnutí ve věci žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR potvrzené rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č.j. MV-75945-7/SO/sen-2013 je listinou dokládající nelegálnost pobytu žalobce na území ČR. Pokud pak žalobce namítal, že prvostupňový orgán užíval nesprávně některé pojmy, které zákon o pobytu cizinců nezná, pak žalovaný odkázal na příslušné pasáže prvostupňového rozhodnutí. Pojem „fikce platnosti původního povolení k dlouhodobému pobytu“ je běžně využíván v právní praxi. Žalovaný proto shledal tuto námitku žalobce jako nedůvodnou. Žalovaná dále nepřehlédla, že prvostupňový orgán se zabýval posouzení dopadu uloženého vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce, přičemž se s jeho hodnocením rozhodných skutkových okolností v tomto ohledu rovněž ztotožnil. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je zřejmé a přesvědčivé, že rozhodnutí o správním vyhoštění bylo možno vydat, a to i s ohledem na ustanovení § 174a zákona č. 326/1999 Sb. K rozhodným okolnostem pak bylo přihlédnuto i při stanovení doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU v dolní hranici, tj. v délce 6 měsíců, ačkoliv maximální hranici činí až 3 roky. Prvostupňový orgán vzal v potaz nejen druh a závažnost uvedeného protiprávního jednání žalobce (pobyt bez víza od 24. 2. 2014 do 26. 2. 2014), ale také přihlédl ke skutečnosti, že se žalobce dostavil ke správnímu orgánu za účelem řešení své pobytové situace a na území ČR žil se svou manželkou, která zde pobývala na základě časově omezeného víza k pobytu za účelem výkonný manažer s platností do 13. 9. 2012 (podala si žádost o prodloužení). Podle názoru žalované vyhoštění představuje vždy určitý zásah do soukromého či rodinného života cizince, a proto je třeba postupovat podle principu proporcionality. Právo pobývat na území ČR přitom nepatří do kategorie základních lidských práv a je projevem suverenity každého státu rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizích státních příslušníků na své území. Cizinci, kteří porušují právní normy hostitelského státu, nemohou požívat výhod povolení k pobytu. Z uvedených důvodů žalovaná shledala prvostupňové rozhodnutí jako zákonné a správné, a proto odvolání žalobce zamítla. III. Žaloba a vyjádření k žalobě Žalobce zejména namítá, že nejen v době vydání prvostupňového rozhodnutí, ale i v současné době pobývá na území České republiky oprávněně v režimu ust. § 47 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. Žalobce oprávněnost pobytu dovozuje z toho, že dne 14.10.2013, tedy v době pobytu na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem účasti v právnické osobě, podal žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem – společné soužití rodiny podle § 45 zákona o pobytu cizinců. Řízení o této žádosti žalobce vedené pod č. j. OAM-51421/DP-2013 doposud nebylo pravomocně ukončeno. Pobyt žalobce byl v době zahájení řízení o správním vyhoštění, jako i v době vydání rozhodnutí ve věci a až doposud oprávněný v souladu s ust. § 47 odst. 2 zákona č 326/1999 Sb., jak v obdobné situaci judikoval NSS v rozsudku ze dne 25. 8. 2011, č. j. 7 As 96/2011. Použitelnost závěru Nejvyššího správního soudu z citovaného rozsudku dovozuje žalobce z toho, že v době podání žádosti o povolení dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny pobýval na území v souladu se zákonem, na základě platného povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání v souladu s ust. § 47 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. Z citovaného ustanovení žalobce dovozuje, že po dobu řízení o žádosti je dlouhodobý pobyt cizince platný se všemi právy a povinnostmi s tím spojenými bez omezení. To znamená, že po dobu tohoto pobytu, nesprávně v praxi označovaného jako „fikce pobytového oprávnění“, mohl žalobce podat žádost o dlouhodobý pobyt za jiným účelem podle § 45 zákona č. 326/1999 Sb., a po nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení původního pobytového oprávnění pak nadále tento pobývá na území oprávněně podle § 47 odst. 2 zákona č 326/1999 Sb., v souvislosti s probíhajícím řízením o žádosti o dlouhodobý pobyt za jiným účelem. Ustanovení § 47 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., nezakládá jiný dlouhodobý pobyt s odlišnými právy a povinnostmi cizince, který by bylo možno označovat jako „fikci“ odlišnou od „skutečného“ pobytu. Toto ustanovení pouze znamená, že za splnění určitých podmínek platnost pobytu není omezena dobou uvedenou v průkazu, ale dobou, po kterou trvá řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu nebo jeho prodloužení. Jedná se o stále stejný povolený dlouhodobý pobyt, avšak pouze se změněnou platností. Pokud se tedy jedná o stále tentýž povolený pobyt, má v jeho průběhu cizinec stále stejná práva a povinnosti bez ohledu na to, zda jeho platnost je omezena pobytovým oprávněním anebo právní mocí řízení o žádosti. Pokud cizinec, stejně jako to učinil žalobce, podá v době platnosti dlouhodobého pobytu, omezené řízením o žádosti ve smyslu § 47 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., žádost podle § 45 téhož zákona, má to stejné následky, jako kdyby tuto žádost podal v době platnosti vyznačené v pobytovém oprávnění. Tedy ty následky, že původní pobyt stále trvá a považuje se za platný do nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti podle § 45 zákona č. 326/1999 Sb. Prvostupňový správní orgán, shodně jako žalovaný, ve svých výkladech zcela opomíjeli, že v § 47 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. je sice uvedeno považuje se vízum za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti, ale není zde vyloučeno, aby dosavadní povolení k pobytu dále platilo, pokud před nabytím právní moci rozhodnutí je zahájeno další řízení splňující podmínky § 47 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. Takový výklad odpovídá čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a je rovněž v souladu se zásadou in dubio pro reo. Žalobce uvádí, že v případě přistoupení na správnost závěrů správního orgánu prvního stupně a žalovaného by mohlo docházet k absurdním a pro cizince nespravedlivým situacím. Právní zástupce žalobce v řízení upozorňoval, že z právní praxe mu jsou známy případy, kdy cizinci podali žádost o nový účel pobytu podle § 45 zákona č. 326/1999 Sb., kdy řízení o žádosti má de lege lata trvat 60 dnů avšak v praxi často trvá několikanásobně déle, někdy 2 až 3 roky. Cizinec po celou tu dobu pobývá na území ČR v režimu ust. § 47 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., kdy však již neplní účel původního povolení k pobytu např. sloučení rodiny, ale plní účel pobytu o který teprve žádá, např. podnikání. Přitom správní orgán kdykoliv může zahájit a ukončit řízení, kterým jeho původní pobyt zruší podle § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. Cizinec se navíc v průběhu let, kdy čeká na povolení pobytu za novým účelem – podnikání a pobývá v režimu ust. § 47 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. - za účelem sloučení rodiny, může rozhodnout pro další změnu účelu pobytu například proto, že získá povolení k zaměstnání a přestane plnit i účel pobytu doposud požadovaného - podnikání. Je zjevné, že takový cizinec se nachází v obtížné situaci, kterou nezavinil a ust. § 47 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., mu musí zaručit oprávněnost pobytu, i když se rozhodne podat další žádost podle § 45 zákona č. 326/1999 Sb. a předchozí žádost o změnu účelu pobytu vezme zpět. Právě na ochranu oprávněných zájmů takovýchto cizinců, mezi které patří také žalobce, je ust. § 47 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. určeno. Neexistuje žádný rozumný veřejný zájem na tom, aby ust. § 47 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. byl dáván absurdní výklad, který by poškodil cizince, kterého má toto zákonné ustanovení chránit. Žalobce připouští, že jím použitý výklad zákonných ustanovení připouští možnost zneužití práv, nicméně to však nemůže být důvodem, aby orgány veřejné moci toto zákonné právo svým výkladem v případě žalobce omezovali pouze z důvodu generální prevence. I kdyby žalobce skutečně pobýval na území ČR neoprávněně (což však důrazně popírá), nešlo v případě žalobce dle jeho názoru s ohledem na délku tvrzeného neoprávněného pobytu žalobce o natolik intenzivní porušení zákona, aby bylo možno uložit správní vyhoštění, a to zejména se zohledněním případného právního omylu žalobce. V případě správnosti výkladů použitých správním orgánem prvního stupně i žalovaným by mělo být z jejich strany postupováno souladu s ust. § 4 zákona č. 500/2004 Sb. vstřícně, a to jednak z výše uvedených důvodů, a jednak také proto, že o správnosti výkladů předmětných zákonných ustanovení se vedou dosud neukončené spory na akademické půdě a i obecné soudy nemají v této otázce dosud jednotný právní názor. Uložené správní vyhoštění proto žalobce považuje za nepřiměřené a byl rozhodnutími žalované zkrácen na svých právech. Ve svém vyjádření k žalobě žalovaná odkázala v plném rozsahu na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhla zamítnutí žaloby. Osoba zúčastněná na řízení k věci nepodala žádné vyjádření. III. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), a jde rovněž o žalobu přípustnou ve smyslu ust. § 65, § 68, a § 70 s. ř. s. Ve věci se konalo dne 6. 12. 2016 ústní jednání, které proběhlo za přítomnosti právní zástupkyně žalobce. Žalobce osobně a žalovaná se z jednání omluvili, přičemž souhlasili, aby byla věc projednána bez jejich přítomnosti. V úvodu jednání zástupkyně žalobce ve stručnosti zopakovala žalobní argumentaci a v podrobnostech odkázal na obsah žaloby. Následně krajský soud konstatoval obsah soudního spisu a správního spisu vedeného v této věci, z něhož vyplývá následující skutkový stav věci. Ze správního spisu vedeného v této věci vyplývá, že po zahájení řízení o uložení správního vyhoštění byl se žalobcem sepsán protokol o jeho vyjádření ze dne 26. 2. 2014. Dále si prvostupňový orgán vyžádal stanovisko (sdělení) Ministerstva vnitra (OAMP) ze dne 25. 3. 2014, v němž je podán výklad ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a dále také závazné stanovisko OAMP ze dne 9. 4. 2014 k vycestování žalobce, podle něhož je vycestování žalobce zpět na Ukrajinu možné. Žalobce byl vyzván k podání vyjádření k podkladům ze dne 19. 5. 2014. Podstatnou část podkladů pro vydání prvostupňového rozhodnutí tvoří výpisy z evidence CIS a tiskové sestavy vztahující se k jednotlivým žádostem žalobce, z nichž vyplývá, že žalobci svědčilo oprávnění k pobytu původně do 30. 9. 2012 (dlouhodobý pobyt za účelem účasti v právnické osobě). Dne 3. 9. 2012 žalobce poddal žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, která byla zamítnuta rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 15. 5. 2013, č.j. OAM-54525-15/DP. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno v odvolacím řízení rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 16. 12. 2013, které nabylo právní moci dne 17. 12. 2013. Následně byl žalobci vydán výjezdní příkaz č. GA 0173386 platný do 23. 2. 2014. Žalobce v mezičase podal dne 14. 10. 2013 žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu (tzn. za trvání odvolacího řízení ve věci prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu) za účelem sloučení rodiny ve smyslu § 45 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že žádná ze stran nenavrhovala provedení dokazování, krajský soud žádné další důkazy ve věci neprováděl. Po slyšení závěrečných návrhů ve věci přikročil soud k rozhodnutí ve věci samé. Přitom vycházel při posouzení věci ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí. Jelikož skutkový stav je mezi stranami nesporný, krajský soud tak vycházel ze skutkového stavu tak, jak je zachycen ve správním spisu žalované a prvostupňového orgánu. V souladu s ust. § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalované v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců ve znění platném a účinném k do 17. 12. 2015 policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU až na dobu tří let, pobývá-li cizinec na území ČR bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Klíčovým pro posouzení věci je vyhodnocení právní otázky spočívající v tom, zda pobyt žalobce od 24. 2. 2014 do 26. 2. 2014 na území ČR byl skutečně neoprávněným pobytem, tzn. pobytem bez víza či jiného oprávnění k pobytu. Veškerá žalobní argumentace odkazuje na aplikaci ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, které mělo v případě žalobce způsobit vznik tzv. fikce oprávněného pobytu do doby skončení řízení o jeho žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, kterou si podal dne 14. 10. 2013 a o níž v inkriminované době ještě nebylo rozhodnuto. Citované ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění platí, že „pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů uplyne před rozhodnutím žádosti o povolení dlouhodobého pobytu, ačkoliv žádost byla podána ve lhůtě podle odstavce 1, považuje se vízum za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti.“ K výkladu tohoto ustanovení se váže i vyžádané „stanovisko“ Ministerstva vnitra (OAMP) ze dne 25. 3. 2014, které je obsaženo ve správním spisu žalované a podle něhož nemůže ve smyslu citovaného ustanovení docházet k tzv. řetězení fikcí pobytu, tzn. pokud je další žádost o povolení k dlouhodobému pobytu podle § 45 zákona o pobytu cizinců podána v době, kdy je pobyt cizince na území založen pouze na fikci platnosti dosavadního povolení k dlouhodobému pobytu, nelze hovořit o dalším prodloužení platnosti povolení, když platnost tohoto povolení k pobytu již uplynula, tzn. neexistuje povolení, které by bylo možno fikcí prodloužit. Proti tomuto výkladu žalobce brojil svými námitkami opřenými o právní názor, že „[u]stanovení § 47 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. nezakládá jiný dlouhodobý pobyt s odlišnými právy a povinnostmi cizince, který by bylo možno označovat jako „fikci“ odlišnou od „skutečného“ pobytu. Toto ustanovení pouze znamená, že za splnění určitých podmínek platnost pobytu není omezena dobou uvedenou v průkazu, ale dobou, po kterou trvá řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu nebo jeho prodloužení. Jedná se o stále stejný povolený dlouhodobý pobyt, avšak pouze se změněnou platností.“ Krajský soud při posouzení této právní otázky vycházel zejm. z relevantní judikatury správních soudů v obdobných věcech. Zejména je třeba poukázat na názor obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2015, čj. 5 Azs 98/2015-32 (přístupný na www.nssoud.cz), podle něhož „Ze znění § 47 odst. 1, 2 zákona o pobytu cizinců, jak byl výše citován, dle Nejvyššího správního soudu jednoznačně plyne, že tzv. fikce oprávněného pobytu dle § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se vztahuje výlučně na případy, kdy je podána žádost o povolení k dlouhodobému pobytu před uplynutím doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů. Tato fikce je tedy spojena jen s případy, kdy žadateli již byl pobyt na území České republiky povolen na základě víza k pobytu nad 90 dnů (srov. § 17b, § 30 a násl. zákona o pobytu cizinců) a ve stanovené době si žadatel požádá o povolení k dlouhodobému pobytu. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že fikce povoleného pobytu podle § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců nemůže nastat na základě podání další žádosti o povolení dlouhodobého pobytu (popř. změny jeho účelu) v případě, kdy cizinci (stěžovateli) již svědčí fikce pobytu dle § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.“ Ve smyslu uvedeného právního názoru není smyslem citovaného ustanovení zakládat tzv. řetězení fikcí pobytu, neboť by to vedlo k absurdním důsledkům. Pokud žalobce namítá, že pobyt na základě tzv. fikce je stále dlouhodobým pobytem, kde mu svědčí stejná práva a stejné povinnosti, pak tomu sice lze v zásadě přisvědčit, nicméně nikoliv v plném rozsahu. Právě ve vztahu k možnosti prodloužení je třeba promítnout do výkladu citovaného ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců i zásadu zákazu zneužití práva, neboť toto ustanovení má podle svého účelu chránit pouze ty žadatele, kteří si včas podají žádost o povolení k dlouhodobému pobytu a byl jim již pobyt na území České republiky povolen na základě víza k pobytu nad 90 dnů, resp. jiné formy pobytu. V případě žalobce se podle názoru krajského soudu jednalo přesně o tzv. řetězení fikce pobytu, neboť žalobce si podal dne 14. 10. 2013 žádost o povolení dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny ve smyslu § 45 zákona o pobytu cizinců, nicméně se tak stalo v době, kdy již pobýval v ČR pouze na základě aplikace ustanovení § 47 odst. 2 téhož zákona, neboť v té době probíhalo řízení o odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (OAMP) ze dne ze dne 15. 5. 2013, č.j. OAM-54525-15/DP a předchozí dlouhodobý pobyt žalobce za účelem účasti v právnické osobě skončil měl platnost do dne 30. 9. 2012. V tomto ohledu krajský soud zcela souhlasí se žalovanou, že na základě této podané žádosti o povolení dlouhodobého pobytu již nemohla být založena další fikce oprávněného pobytu žalobce v ČR. Lze tedy zcela souhlasit i se závěrem, že poslední oprávnění k pobytu v ČR svědčilo žalobci z titulu vydaného výjezdního příkazu ze dne 10. 2. 2014, jehož platnost byla stanovena do dne 23. 2. 2014. Od následujícího dne (tzn. 24. 2. 2014) tedy žalobce pobýval na území ČR neoprávněně. Na uvedených závěrech nic nemění ani žalobcův odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.08.2011, č. j. 7 As 96/2011 - 79 (přístupný na www.nssoud.cz), k čemuž krajský soud považuje za nutné uvést následující. Citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu lze ve prospěch žalobcovy argumentace použít pouze v rozsahu vysloveného obiter dictum, v němž Nejvyšší správní soud zmiňuje výslovně, že ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se vztahuje per analogiam i na situaci, kdy cizinec v okamžiku podání žádosti o povolení dlouhodobého pobytu nepobývá na území ČR na základě víza k pobytu nad 90 dnů, ale na základě jiného povolení k pobytu (tzn. i dlouhodobého pobytu). Pro rozlišování těchto dvou případů pro účely uplatnění pravidla o zachování titulu k pobytu při včasném podání žádosti o dlouhodobý pobyt a uplynutí doby platnosti víza před rozhodnutím o této žádosti totiž nejsou podle názoru Nejvyššího správního soudu legitimní důvody. Jinak ovšem se nosné rozhodovací důvody tohoto rozsudku vztahují k odlišným skutkovým okolnostem, neboť v tam řešené věci šlo o situaci, kdy stěžovatelka pobývala na území České republiky na základě víza k pobytu nad 90 dnů, požádala o povolení k dlouhodobému pobytu dne 15. 6. 2009 (vízum bylo platné do 30. 6. 2009 a byla tak splněna lhůta dle ust. § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců) a platnost víza uplynula před rozhodnutím o této žádosti. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že do doby rozhodnutí o žádosti stěžovatelky o povolení dlouhodobého pobytu se považuje její vízum za platné a její pobyt na území České republiky za oprávněný. Tyto závěry ovšem nelze analogicky vztáhnout na posuzovanou věc, neboť v případě žalobce – jak bylo výše vyloženo – byla žádost o povolení dlouhodobého pobytu za účelem společného soužití rodiny podána až v době, kdy již působila fikce platnosti dlouhodobého pobytu na základě § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Pokud navíc žalobce argumentoval, že správní vyhoštění představuje ve vztahu k poměrně velmi krátké době neoprávněného pobytu na území ČR nepřiměřené opatření, pak krajský soud musí poukázat na judikaturu, která poměrně stabilně zastává názor, že správní orgán nemá diskreční oprávnění co do aplikace § 119 zákona o pobytu cizinců, a pokud nastanou podmínky pro jeho použití, resp. podezření správního orgánu o naplnění důvodů pro uložení správního vyhoštění, pak je správní orgán povinen zahájit správní řízení o vyhoštění cizince. Princip přiměřenosti je pro účely rozhodování ve věcech pobytu cizinců blíže upraven v ustanovení § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle něhož při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Podle názoru krajského soudu žalovaná dostála své povinnosti přihlédnout ke korektivu přiměřenosti, neboť v napadeném rozhodnutí dostatečně zdůvodnila, proč uložené vyhoštění v délce šesti měsíců nepovažuje ve vztahu k žalobci za nepřiměřené. Samotnou délku doby, po kterou žalobce nesmí vstoupit na území členských států EU (tzn. 6 měsíců), rovněž nelze považovat za nepřiměřenou ve vztahu k zákonnému rozmezí (0- 3 roky) a okolnostem případu. IV. Závěr a náklady řízení S ohledem na shora uvedené považuje krajský soud napadené rozhodnutí za zcela věcně správné a zákonné a žalobu proto podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyl v řízení úspěšný (výrok II). Úspěšné žalované náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, a proto jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, jak je ve výroku III tohoto rozsudku uvedeno. Osobě zúčastněné na řízení nevznikly žádné náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat ve smyslu § 60 odst. 5 s.ř.s., a proto krajský soud rozhodl o tom, že nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).

Poučení