32 A 5/2017 - 70

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobce: S. Z. zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Černého 517/13, Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje se sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. července 2017, č. j. KULK- 48887/2017, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Turnov ze dne 10. 5. 2017, č. j. OD/17/13596/AZD, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu dle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o silničním provozu“) ve spojení s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

2. Tohoto správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že dne 7. 1. 2017 v 10:30 hodin nezajistil, aby při užití jím provozovaného vozidla registrační značky 2K68180, na pozemní komunikaci I/10 v obci Malá Skála v úseku 50°38'13,2365''N, 15°11'21,2375''E- 50°38'32,0520''N, 15°11'35,2873''E GPS, směr Železný Brod, byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem č. 361/2000 Sb. Na podkladě záznamu z automatizovaného silničního rychloměru používaného bez obsluhy bylo zjištěno, že řidič předmětného motorového vozidla jel ve výše popsané době a místě rychlostí 60 km/h po odečtení tolerance měřícího zařízení 3 km/h. V daném úseku pozemní komunikace je nejvyšší dovolená rychlost stanovena obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích na 50 km/h, došlo tedy k jejímu překročení o 10 km/h. Svým jednáním tak řidič uvedeného vozidla porušil ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona tohoto zákona.

II. Obsah žaloby

3. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí, navrhl jeho zrušení, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalobní námitky soustředil do následujících bodů.

I. Obec

4. Žalobce namítl, že správní orgán vycházel z toho, že v celém úseku měření platil rychlostní limit 50 km/h podle § 18 odst. 4 silničního zákona. Nijak se však nezabýval tím, zda tento úsek splňoval zákonné znaky obce podle § 2 písm. cc) silničního zákona, tj. označení příslušnými dopravními značkami „Začátek obce“ a „Konec obce“, a rovněž zastavěnost území. Je pak nutné v souladu se zásadou in dubio pro reo vycházet z toho, že v měřeném úseku se o obec nejednalo, a platil zde rychlostní limit dle § 18 odst. 3 silničního zákona, tj. 90 km/h. Správní orgán měl provést jako důkaz územní plán.

5. Žalobce je přesvědčen o tom, že minimálně ve dvou částech měřeného úseku se nejedná o obec ve smyslu silničního zákona, neboť se zjevně nejedná o zastavěné území, a tedy v nich platí rychlostní limit 90 km/h, resp. řidič žalobcova vozidla si to mohl legitimně myslet. Z obrazové přílohy lze dovodit, že minimálně v 149 m úseku měření neplatil rychlostní limit 50 km/h, neboť zde nejvyšší dovolená rychlost byla podle obecné úpravy zvýšena na 90 km/h, jelikož se zjevně nejedná o zastavěné území – a tedy ani o obec. Nelze vyloučit, že rychlost 50 km/h řidič žalobcova vozidla překračoval pouze (nebo alespoň zčásti) v nezastavěné části úseku měření. Výrok o vině je tak v rozporu s § 3 správního řádu, neboť tak existuje důvodná pochybnost, zda řidič žalobcova vozidla vůbec překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zákonem pro konkrétní část úseku měření, nesprávná je rovněž právní a skutková kvalifikace ve výroku, neboť k údajnému správnímu deliktu v 149 metrech úseku měření nedošlo v obci, jak udává výrok. Právní kvalifikace podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 rovněž není v této části skutku přiléhavá, neboť naměřená rychlost je ještě v rámci nejvyšší dovolené rychlosti mimo obec.

II. Měření rychlosti

6. Dále žalobce namítl, že pokud by použitý rychloměr skutečně byl automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy (dále jen „automat“), nepochybně by se jednalo o stálý automatický technický systém dle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii. V řízení však nebylo prokázáno, že by obecní policie vhodným způsobem uveřejnila informace o jeho zřízení. Na výstup z rychloměru je tak nutné nahlížet jako na důkaz získaný v rozporu s právními předpisy, a současně je rozhodnutí prvého stupně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť správní orgán se touto zákonnou podmínkou měření rychlosti nezabýval.

7. Žalobce rovněž namítl, že správní orgán neřešil ani splnění některých obecných podmínek měření rychlosti obecní policií, které jsou obsaženy v § 79a silničního zákona. Neprokázal, zda Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. měření rychlosti bylo obecní policií prováděno v součinnosti s Policií ČR a zda bylo prováděno na úseku Policií ČR určeném. Splnění součinnosti přitom nelze ztotožňovat s určením úseků k měření rychlosti. Správní orgán nezajímalo ani to, zda měření rychlosti zvyšovalo bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, nebo zda je činěno bez účelu, nebo případně za účelem nezákonným (např. výběrem co nejvyšších pokut na úseku, kde lze s ohledem na jeho povahu jezdit zcela bezpečně i vyšší než dovolenou rychlostí, což by byl postup ultra vires). Dle žalobce se může jevit účelovým, pokud je úsek měření veden právě přes dva úseky, kde chybí jakákoliv zástavba. Správní orgán se nezabýval ani tím, zda Městská policie Turnov měla na základě veřejnoprávní smlouvy povolení měřit rychlost na území obce Malá Skála. Je proto nutné in dubio pro reo vycházet z toho, že podmínky měření splněny nebyly, a tedy je výstup z rychloměru procesně nepoužitelným důkazem, neboť byl získán v rozporu s právními předpisy. Současně je rozhodnutí prvého stupně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť správní orgán se nezabýval zákonnými podmínkami měření.

8. Žalobce rovněž namítl, že správní orgán odečetl od naměřené rychlosti 3 km/h, tento postup však neodůvodnil. Uvedený postup je nepřezkoumatelný, neboť z rozhodnutí není zřejmé, na základě jakého podkladu správní orgán tuto hodnotu od naměřené rychlosti odečetl a proč.

9. Dále žalobce namítl, že vlastníkem rychloměru je soukromá společnost, a správní orgán se proto měl zabývat tím, zda tento subjekt neparticipuje na měření rychlosti způsobem, který je v rozporu s § 79a silničního zákona. Měl provést jako důkaz smlouvu, na základě které obec Malá Skála a obec Turnov rychloměr této společnosti užívá se zaměřením na odměňování za propůjčení rychloměru.

10. Žalobce rovněž namítl, že ve spise jsou čtyři snímky z měření, přitom jako důkaz postačují toliko dva snímky (jeden z vjezdu a jeden z výjezdu). Správní orgán nekonkretizoval, na základě kterých dvou snímků ze čtyř uvedených ve spise správní orgány rozhodovaly, což je nepřezkoumatelné a současně to žalobce krátí na možnostech obhajoby.

11. Žalobce dále poukázal na to, že správní orgán neprokázal, zda místo, kde byla měřena rychlost, bylo označeno příslušnými dopravními značkami, tj. značkou „Měření rychlosti“ (č. IP 31a), která označuje začátek úseku měření rychlosti jízdy obecní policií, a značkou „Konec měření rychlosti“ (č. IP 31b), která označuje konec úseku měření rychlosti jízdy obecní policií. Povinnost obecní policie k užívání těchto značek vyplývá z § 24b odst. 2 zákona o obecní policii, podle kterého je obecní policie povinna vhodným způsobem uveřejnit informace o zřízení stálého automatického technického systému.

12. Žalobce namítá, že úsek těmito značkami označen nebyl, a měření tak bylo provedeno nezákonně, neboť jediný důkaz o rychlosti je nepoužitelný, neboť byl získán v rozporu s právními předpisy. S tím souvisí i další podmínka měření rychlosti, a to skutečnost, že účelem měření je zvyšování bezpečnosti silničního provozu. Ani touto podmínkou měření se správní orgán nijak nezabýval, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.

13. Současně žalobce namítl, že skryté měření (bez označení příslušnými značkami) je zcela zjevně prováděno kvůli generování zisku z pokut, a to na úkor řidičů, kteří o existenci měřícího zařízení nevědí. Jde o nepřípustnou diskriminaci na základě místa pobytu. Nebyla tak splněna podmínka dle § 24b odst. 2 silničního zákona, neboť přespolní veřejnost, resp. řidiči, kteří daný úsek neznají, nejsou o zřízení rychloměru nijak informováni.

14. Žalobce dále namítl, že neexistuje skutková podstata překročení průměrné rychlosti, kterou zjišťují úsekové rychloměry. Dle jeho názoru výstup z úsekového rychloměru nemůže být důkazem o naplnění znaků skutkové podstaty přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona. Výrok tak nemá oporu v provedeném dokazování, neboť výrokem je mu kladeno za vinu, že nezajistil, aby řidič s jeho vozidlem jel v úseku měření okamžitou rychlostí Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. 60 km/h. Důkaz o takovém jednání neexistuje, neboť úsekový rychloměr dokáže zjistit pouze průměrnou rychlost, nikoliv rychlost okamžitou.

15. Nevhodnost úsekových rychloměrů vyplývá i z toho, že tak může snadno dojít k záměně skutků, neboť v úseku dlouhém cca 0,5 km může řidič opakovaně překročit rychlostní limit a opět se vrátit pod jeho úroveň.

16. Konečně žalobce namítl, že nebylo prokázáno, kde k měření rychlosti došlo, neboť z fotodokumentace to nelze ověřit, a její popis má povahu úředního záznamu, nejedná se o podklad způsobilý uvedenou skutečnost prokázat. Nebylo současně prokázáno ani to, jaký platil rychlostní limit v celém úseku měření, a správní orgán nijak neodůvodnil svůj závěr, že se v celém úseku měření jednalo obec (což se dle žalobce ani nejednalo, viz výše).

III. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů

17. Žalobce rovněž namítl, že rozhodnutí prvého stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť správní orgán v podstatě vůbec neodůvodnil své právní a skutkové závěry, zejm. se nijak nezabýval hodnocením zcela zásadního důkazu, a to záznamu o měření. Žalobce dále shledává nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů i v tom, že správní orgán pouze konstatoval, že porušení pravidel nemělo za následek dopravní nehodu, již však neuvádí, z jakého podkladu rozhodnutí a jakým způsobem to dovodil. Jedná se přitom o znak skutkové podstaty, správní orgán by tedy neměl jeho naplnění pouze tvrdit, ale též prokázat a přezkoumatelně odůvodnit.

IV. Materiální stránka správního deliktu

18. Žalobce namítl, že v rozhodnutí absentují úvahy správního orgánu ohledně materiální stránky správního deliktu. Dle jeho názoru materiální znak naplněn nebyl, jelikož došlo ke zcela bagatelnímu překročení rychlosti toliko o 10 km/h, přičemž podstatná část úseku měření se nachází v úseku, který nevypadá jako standardní obec, neboť zde absentuje zástavba. S ohledem na povahu provedeného měření (úsekové měření) je přitom nutné předpokládat, že k překročení limitu 50 km/h došlo právě v těchto úsecích, kde nelze spatřovat nic závažného na tom, pokud řidič jel rychlostí okolo 60 km/h. Navíc celý úsek měření je přehledný, s kvalitní pozemní komunikací a ke změření mělo dojít mimo dopravní špičku.

V. Retroaktivita

19. Žalobce rovněž namítl, že z rozhodnutí prvého stupně není zřejmé, podle jaké časové verze silničního zákona bylo rozhodováno. Z rozhodnutí lze dovodit pouze to, že správní orgán rozhodoval „ve znění pozdějších předpisů“, což však může znamenat v podstatě jakékoliv znění kromě původního. Namítl, že správní orgány se nezabývaly tím, zda novější právní úprava, která nabyla účinnosti až po spáchání údajného správního deliktu, není pro žalobce příznivější. Tím došlo k porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.

VI. Protiústavnost

20. Žalobce namítl, že samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla, a především pak povinnost stanovená v § 10 odst. 3 silničního zákona, je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu presumuje odpovědnost provozovatele vozidla za jednání řidiče. Tato premisa je zcela v rozporu s jednou se základních zásad soudního trestání a per analogiam i trestání správního, presumpcí neviny, neboť provozovatel vozidla je automaticky shledáván vinným. Žalobce má za to, že omezení základního práva provozovatele vozidla svými negativními důsledky přesahuje klady, které představuje veřejný zájem na ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Žalobce má proto za to, že aplikací zmíněného ustanovení bylo zasaženo do jeho práv garantovaných Listinou základních práv a svobod. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

VII. Vady výroku

21. Výrok prvostupňového rozhodnutí je dle žalobce v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu, neboť neobsahuje odkaz na ustanovení, které obsahuje pravidla pro stanovení sankce, tj. § 125e odst. 2 silničního zákona. Z výroku pak není patrné, zda měl údajný přestupek (správní delikt) za následek dopravní nehodu či nikoli, ačkoliv jedním ze znaků dané skutkové podstaty je právě skutečnost, že přestupek za následek dopravní nehodu neměl. Tato skutečnost by proto měla být patrná již z výroku. To dle žalobce platí i pro další znak dané skutkové podstaty, a to, že přestupek byl zjištěn automatem. Měl být rovněž uveden typ použitého zařízení a jeho výrobce. Konečně namítl, že z výroku není zřejmé, o kolik měl být překročen rychlostní limit.

22. Žalobce rovněž namítl, že správní orgán překročil svou pravomoc, pokud mu výrokem závazně určil, že pokutu a náklady řízení musí uhradit převodem na účet. Žalobce by totiž jinak mohl tuto povinnost splnit i jinak, např. v hotovosti na pokladně úřadu, což vyplývá z § 163 odst. 3 daňového řádu. Na této možnosti, kterou žalobce považuje za nejjednodušší a nejlevnější, však byl zkrácen.

VIII. Zavinění

23. Žalobce citoval právní úpravu: Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod platí: „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.“ 24. Podle § 112 odst. 1 zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízeních o nich (dále jen „přestupkový zákon“) platí: „Na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.“ Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. 7. 2017.

25. Podle § 15 odst. 1 přestupkového zákona platí: „K odpovědnosti fyzické osoby za přestupek se vyžaduje zavinění. Postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.“ 26. Žalobce z výše uvedeného dovozuje, že znakem přestupku (tehdy správního deliktu) fyzické osoby nepodnikající podle § 125f silničního zákona bylo v období od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 podle § 15 odst. 1 přestupkového zákona též zavinění. Teprve dne 13. 7. 2017 nabyl účinnosti zákon č. 183/2017 Sb., kterým bylo zavinění jakožto znak tohoto přestupku odstraněno.

27. Žalobce z toho s ohledem na zásadu retroaktivity in mitius dovozuje, že tuto úpravu, která omezila odpovědnost nepodnikající fyzické osoby z objektivní na subjektivní, je nutné aplikovat nejen na správní delikty, které byly spáchány v období účinnosti této úpravy (tedy od 1. do 13. července 2017), ale též na správní delikty, které byly spáchány dříve, jelikož se jedná o úpravu pro obviněného prospěšnou, neboť velmi zásadně omezuje jeho odpovědnost. Retroaktivitu in mitius je přitom povinen respektovat také soud, ačkoliv ke změně došlo po právní moci napadených rozhodnutí.

28. K odstranění zavinění ze skutkové podstaty daného přestupku tedy došlo zák. č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích, který nabyl platnosti dne 28. 6. 2017. Žalobce připouští, že v čl. CCLVII tohoto zákona je uvedeno nabytí účinnosti dnem 1. 7. 2017. Namítá však, že takové určení účinnosti právního předpisu je v rozporu s § 3 odst. 3 zák. č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, podle kterého: „Pokud není stanovena účinnost pozdější, nabývají právní předpisy účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení. Vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem, lze výjimečně stanovit dřívější počátek účinnosti, nejdříve však dnem vyhlášení.“ Dovozuje Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. z toho, že pokud je vydán zákon s účinností stanovenou v rozporu s předepsanými pravidly, nabude účinnosti podle obecné úpravy, tj. 15. dnem od vyhlášení zákona, což je dnem 13. 7. 2017. Namítá, že pokud byla příslušná částka Sbírky zákonů rozeslána teprve dne 28. 6. 2017, nemohl zákon č. 183/2017 Sb. nabýt účinnosti ke dni 1. 7. 2017, neboť by ze zákonné legisvakační 15ti denní lhůty uplynuly pouze dva dny. Výjimka nebyla zákonodárcem tvrzena ani prokázána, proto ji nelze aplikovat.

29. Žalobce proto požaduje, aby byla napadená rozhodnutí zrušena, a provedeno nové řízení, v rámci kterého bude jeho odpovědnost posuzována s ohledem na to, že znakem skutkové podstaty je též zavinění. Současně však odmítá, že by údajný správní delikt zavinil, neboť učinil vše fakticky možné k tomu, aby porušení silničního zákona jeho vozidlem předešel (osobu, které vozidlo přenechával, poučil o nutnosti dodržovat pravidla provozu a vyžádal si od ní slib, že tyto bude respektovat). Údajnému porušení zákona nijak zabránit nemohl, a nejednal tedy ani v nedbalosti nevědomé, a přitom mohl legitimně očekávat, že osoba, které vozidlo přenechal, svůj slib dodrží. IX. Nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a návrh na naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci 30. Žalobce závěrem vyjádřil nesouhlas s tím, aby rozhodnutí v jeho věci bylo publikováno na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu způsobem, který by zasahoval do práv na ochranu soukromí jeho i jeho obhájce (tj. uvedení jejich jmen, příjmení, případně iniciál). Má za to, že příslušná ustanovení kancelářského a spisového řádu Nejvyššího správního soudu vztahující se ke zveřejňování jména, příjmení a sídla právních zástupců účastníků soudního řízení a publikace rozhodnutí nemají oporu v zákoně.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

31. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě v plné míře odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Jednání před krajským soudem

32. Z jednání soudu, které se uskutečnilo dne 14. 3. 2019, se žalobce a jeho zástupce omluvili a souhlasili s tím, aby bylo jednáno v jejich nepřítomnosti. Pověřená pracovnice žalovaného setrvala na správnosti žalobou napadeného rozhodnutí, navrhla zamítnutí žaloby.

33. Krajský soud provedl níže uvedené důkazy, když přečetl obsah: - Smlouvy o nájmu zařízení o dílo a o poskytování služeb uzavřené mezi společností AŽD Praha s. r. o., co by pronajímatele a městem Turnov, coby nájemcem dne 1. 2. 2013, včetně dodatků č. 1 a 3 a příloh (viz níže), - návodu k použití rychloměru MUR-07 od jeho výrobce AŽD Praha s. r. o., včetně certifikátu o schválení typu měřidla daného silničního rychloměru, vyhotoveného Českým metrologickým institutem dne 18. 8. 2011, - veřejnoprávní smlouvy uzavřené mezi městem Turnov a obcí Malá Skála dne 27. 10. 2014, - stanoviska Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013, - webových stránek města Turnov www.turnov.cz, kde je na úřední desce Městského úřadu zveřejněna informace o umístění radarů – Stacionární silniční rychloměry v Turnově a okolí.

34. Soud rozhodl, že nebude proveden důkaz navržený žalobcem, a to územním plánem obce Malá Skála, a to z důvodu nadbytečnosti (§ 52 odst. 1 s. ř. s.). Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

V. Skutkové a právní závěry krajského soudu

35. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body. Dospěl přitom k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům. A. Skutkový stav věci 36. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že správní orgán I. stupně obdržel dne 10. 1. 2017 od Městské policie města Turnov „Oznámení o podezření ze spáchání přestupku“ (přestupek v dopravě automatizované měření), k němuž došlo dne 7. 1. 2017 v 10:30 hodin, kdy řidič motorového vozidla registrační značky 2K68180 na pozemní komunikaci I/10 v obci Malá Skála v úseku 50°38'13,2365''N, 15°11'21,2375''E-50°38'32,0520''N, 15°11'35,2873''E GPS, směr Železný Brod jel rychlostí 60 km/h po odečtení tolerance měřícího zařízení 3 km/h. V daném úseku pozemní komunikace je nejvyšší dovolená rychlost stanovena obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích na 50 km/h, došlo tedy k jejímu překročení o 10 km/h. Uvedená rychlost jízdy byla zjištěna a zdokumentována automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy - silničním rychloměrem typu MUR-07, výrobní číslo MUR007/2013.

37. Tím řidič porušil ustanovení § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a dopustil se přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu.

38. Vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn řidič vozidla, zaslal správní orgán I. stupně dne 11. 1. 2015 žalobci, coby provozovateli daného vozidla, výzvu dle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu 39. Žalobce v zákonné lhůtě určenou částku neuhradil, avšak podal písemné vysvětlení s tím, že předmětné vozidlo měl v uvedený den zapůjčeno pan Imrich Horváth, nar. 12. 8. 1986, trvale bytem Kožušnícka 76/14, 911 05 Trenčín – Nové Zlatovce, Slovensko, doručovací adresa Dolní náměstí 18/48, 779 00 Olomouc.

40. Správní orgán I. stupně se pokusil ve smyslu § 60 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích vyzvat žalobce k podání vysvětlení písemností doručovanou mu dne 19. 1. 2017 na adresu trvalého pobytu na Slovensku a rovněž na doručovací adresu v České republice. Zásilka vypravená do zahraničí se vrátila odesílateli zpět jako nedoručitelná, s odůvodněním, že „adresát je na uvedené adrese neznámý“, zásilka vypravená na doručovací adresu v Olomouci byla doručena fikcí (§24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) a následně byla správnímu orgánu vrácena.

41. Správní orgán následně založil do správního spisu důkazy o nedoručitelnosti písemností uvedené osobě Imrich Horváth (kopie doručenek i z jiných správních spisů).

42. Vhledem k tomu, že správní orgán I. stupně nezjistil do 60 dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, věc dne 20. 3. 2017 odložil s odkazem na § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích.

43. Správní orgán dospěl k závěru, že došlo z titulu objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla k naplnění skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla ve smyslu § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu.

44. Následně správní orgán I. stupně vydal dne 20. 3. 2017 dle ust. § 150 správního řádu příkaz, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s ust. § 10 odst. 3 uvedeného Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. zákona nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

45. Žalobce prostřednictvím svého zástupce (společnosti ODVOZ VOZU, s. r. o., IČ: 03724026) podal proti uvedenému příkazu odpor. Tím byl příkaz ve smyslu § 150 odst. 3 správního řádu zrušen.

46. Písemností ze dne 31. 3. 2017 správní orgán vyrozuměl žalobce o pokračování řízení po podaném odporu a o nařízení ústního jednání v termínu 24. 4. 2017 a poučil jej o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí (§ 36 odst. 3 správního řádu) ve lhůtě 5 dnů. Tato písemnost byla zástupci žalobce doručena do datové schránky dne 10. 4. 2017.

47. V průběhu ústního jednání provedl správní orgán dokazování bez přítomnosti žalobce i jeho zástupce, kteří se bez omluvy nedostavili. O tom byl sepsán téhož dne Protokol (čl. 50 správního spisu). Žalobce následně nevyužil ani možnosti seznámit se s poklady pro rozhodnutí.

48. Dne 10. 5. 2017 vydal správní orgán I. stupně shora citované rozhodnutí, jímž rozhodl o spáchání správního deliktu žalobcem a uložil mu pokutu ve výši 1 500 Kč, jakož i povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

49. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím svého zástupce odvolání, které nebylo ani přes výzvu správního orgánu doplněno.

50. O odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím.

51. Součástí správního spisu je dále mimo jiné Ověřovací list č. 8012–OL–70227-16 silničního rychloměru MUR007/2013 ze dne 25. 7. 2016, který byl jako stanovené měřidlo ověřen a bylo jej možno používat k měření rychlosti silničních vozidel. Dále je ve správním spise založeno sdělení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, územního odboru Jablonec nad Nisou, dopravního inspektorátu, ze dne 26. 1. 2015 k provádění měření rychlosti vozidel tímto stacionárním radarem na silnici I/10 – v celém průtahu obcí Malá Skála v obou směrech s platností do 1. 2. 2018. Správní spis dále obsahuje Krajským úřadem Libereckého kraje dne 28. 5. 2013 vydané povolení k umístění stacionárních měřičů rychlosti a stanovení místní a přechodné úpravy provozu. B. Právní závěry 52. Krajský soud konstatuje, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Smyslem soudního přezkumu není stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47).

53. Některé žalobní námitky se prolínají více žalobními body, krajský soud je proto vypořádal v daném kontextu i v rámci posouzení jiného žalobního bodu následovně: Obec 54. Žalobce považoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť správní orgán se nezabýval tím, zda měřený úsek splňoval zákonné znaky obce, tj. zda byl označen dopravními značkami „Začátek“ a „Konec obce“ a zastavěností území. Namítal, že minimálně v 149 m úseku měření neplatil rychlostní limit 50 km/h, jelikož se nejedná o zastavěné území, a tedy ani o obec. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

55. K tomu krajský soud uvádí, že jednání nezjištěného řidiče vozidla provozovatele ze dne 7. 1. 2017 je přestupkem dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, tedy překročením nejvyšší dovolené rychlosti v obci o méně než 20 km.h-1 nebo mimo obec o méně než 30 km.h-1. Jedná se tedy o přestupek spáchaný v obci, nikoliv překročením nejvyšší dovolené rychlosti v zastavěném území. Dle ustanovení § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu je obec zastavěným územím, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami; na účelových komunikacích se značky neosazují.

56. Pro naplnění skutkové podstaty žalobci vytýkanému deliktu je tedy relevantní, zda se měřený úsek nachází v obci ve smyslu zákona o silničním provozu. Aplikace stavebního zákona není v tuto chvíli na místě, neboť touto problematikou se správní orgán zabývá již v okamžiku vydání opatření obecné povahy v souvislosti s umístěním značek určujících začátek a konec obce. Proto krajský soud nepovažoval za potřebné provádět důkaz územním plánem obce Malá Skála.

57. Že se měřený úsek skutečně nachází na silnici č. I/10 v obci Malá Skála mezi dopravními značkami „Obec“ a „Konec obce“, vyplývá nejen z přesné specifikace tohoto úseku ve správních rozhodnutích, ale také z důkazů provedených správním orgánem, a sice z oznámení o přestupku, z fotodokumentace, z ověřovacího listu Českého metrologického institutu, č. 8012- OL-70227-16 ze dne 25. 7. 2016, z veřejnoprávní smlouvy ze dne 27. 10. 2014, uzavřené mezi městem Turnov a obcí Malá Skála, a z vyjádření Policie ČR, Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, územního odboru Jablonec nad Nisou, dopravního inspektorátu, ze dne 26. 1. 2015 k provádění měření rychlosti vozidel stacionárním radarem na silnici I/10 – v celém průtahu obcí Malá Skála v obou směrech ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 28. 5. 2013.

58. Žalobce vytýká správním orgánům, že nezjišťovaly umístění dopravního značení na začátku a konci obce Malá Skála, stejně jako kde měřený úsek začínal a končil. Uvedené tvrzení se nezakládá na pravdě, neboť jak uzavřel krajský soud výše, z citovaných důkazů má ve shodě se závěry správních orgánů za spolehlivě prokázané, že se měřený úsek nacházel na území obce ve smyslu ustanovení § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu. Tyto skutečnosti navíc žalobce nijak nevyvrátil, a to ani ve správním řízení (kde byl pasivní), ale ani v tomto soudním řízení. Setrval jen na obecných a ničím nedoložených tvrzeních. Svou obavu z toho, zda skutečně celý měřený úsek probíhal územím obce, tedy zda po celé délce měřeného úseku platil rychlostní limit 50 km/h, v žalobě nepodložil žádným relevantním důkazem. Jedná se toliko o nepodloženou hypotézu.

59. K námitce, že měřený úsek měřil zhruba 149 m a že v něm mohlo dojít k opakovanému překročení rychlosti, což výrok rozhodnutí dle žalobce nezohledňuje a je z toho důvodů nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, krajský soud konstatuje, že žalobce opomněl podstatnou skutečnost, a to, že se jednalo o úsekové měření rychlosti. Jeho princip spočívá v tom, že není měřena momentální rychlost jedoucího vozidla v tom kterém místě, ale je měřena průměrná rychlost vozila v určitém úseku. To tedy předpokládá, že rychlost vozidla v průběhu průjezdu měřeného úseku kolísá (při měření rychlosti v obci může např. i opakovaně klesnout pod povolenou hranici 50 km/h). To však nic nemění na tom, že je měřena průměrná rychlost v daném úseku a překročení hranice povolené rychlosti v měřeném úseku tvoří jeden přestupek (potažmo jeden správní delikt). Měření rychlosti, automatizovaný technický prostředek bez obsluhy 60. Žalobce vznesl několik námitek vztahujících se k použitému rychloměru a měření rychlosti, přičemž zpochybnil, zda v daném případě šlo o automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

61. Krajský soud konstatuje, že správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí výslovně uvedl (viz strana 2 rozhodnutí), že „Porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy – silničního rychloměru Měřič úsekové rychlosti MUR-07, v. č. MUR004/2013, výrobce AŽD Praha, s. r. o.“. Žalovaný se pojmem automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy (v daném případě použitým rychloměrem MUR-07) zabýval na straně 3 napadeného rozhodnutí. K uvedenému je ve správním spise založen Ověřovací list č. 8012-OL-70227-16, z něhož vyplývá, že uvedený rychloměr byl ověřen Českým metrologickým institutem s dobou platnosti ověření od 25. 7. 2016 do 24. 7. 2017.

62. Dle názoru krajského soudu lze již jen na základě těchto důkazů dojít ke spolehlivému závěru, že v daném případě použitý rychloměr MUR-07 fungoval při měření rychlosti vozidla žalobce jako automatizovaný technický prostředek bez obsluhy, doplnil však v tomto směru dokazování provedené správními orgány při jednání soudu. Provedl důkaz stanoviskem Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013, č.j. 102/2013-160-OST/4 (dále také jen „Stanovisko“), neboť je mu z úřední činnosti známo, že je jako interní akt ústředního orgánu státní správy pro danou oblast správními orgány používán, a to při výkladu neurčitého právního pojmu „automatizovaný technický prostředek bez obsluhy“. Dále krajský soud proved důkaz smlouvou o nájmu zařízení, o dílo a o poskytování služeb ze dne 1. 2. 2013 uzavřenou mezi společností AŽD Praha, s. r. o., jako pronajímatelem a městem Turnov jako nájemcem, včetně dodatku č. 1 ze dne 25. 9. 2013, dodatku č. 2 ze dne 14. 3. 2014 a dodatku č. 3 ze dne 21. 6. 2016 a včetně všech dalších příloh této smlouvy (tj. i Certifikátu o schválení typu měřidla MUR- 07, návodem k obsluze uvedeného měřidla).

63. Vlastní pojem „automatizovaný technický prostředek bez obsluhy“, pak zakotvuje ustanovení § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, podle něhož právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Blíže však tento pojem nedefinuje. Ministerstvo dopravy ve shora zmíněném Stanovisku k determinaci automatizovaného technického prostředku bez obsluhy uvádí: „Předně to jsou především (až na výjimky) technické prostředky trvale instalované, projektované a zabudované v určeném prostoru. Dovětek „používaného bez obsluhy“ je nezbytné chápat tak, že vlastní spuštění nebo spánkový režim zařízení je činěn automaticky či dálkovým nebo manuálním způsobem, avšak jakákoliv průběžná či operativní obsluha takového zařízení je v daném čase a místě vyloučena, a do vlastního výběru měřených vozidel nikterak nezasahuje.“ Za rozhodující podmínku pro statut daného rychloměru jako automatizovaného technického prostředku bez obsluhy je považována „skutečnost, že po uvedení měřícího zařízení do činnosti, vyhodnocuje toto měřící zařízení rychlost jízdy všech vozidel (popř. vozidel, jejichž řidiči překročili hodnotu sledované rychlosti jízdy). Za další nezbytnou podmínku se považuje „skutečnost, že identita skutečného řidiče není v daný okamžik zjistitelná, jinými slovy, že v daném místě a čase není organizováno kontrolní stanoviště, kde by mohlo být kontrolované vozidlo zastaveno a jeho řidič zjištěn.“ Krajský soud se ve shodě se správními orgány s uvedenými definičními kritérii plně ztotožňuje, neboť podstatu pojmu „automatizovaný technický prostředek bez obsluhy“ dle jeho názoru přiléhavě vystihují.

64. Skutečnost, že v daném případě použitý rychloměr MUR-07 fungoval při měření rychlosti vozidla žalobce jako automatizovaný technický prostředek bez obsluhy je dále zřejmá i z přílohy smlouvy o nájmu zařízení, o dílo a o poskytování služeb ze dne 1. 2. 2013 uzavřené mezi společností AŽD Praha, s. r. o., a městem Turnov, nazvané Technické a funkční požadavky najatých zařízení a SW aplikace, kde je v bodě nazvaném Popis systému, rychloměr MUR-07 definován jako „zařízení pro automatické měření úsekové rychlosti vozidel v místě svého nasazení. Jedná se o stabilní, automatický, úsekový rychloměr …“ Skutečnost, že předmětný rychloměr naplňuje shora vymezené definiční znaky automatizovaného technického prostředku bez obsluhy, je pak zřejmá rovněž z obsahu dalších příloh zmíněné smlouvy, konkrétně z Protokolu o technické zkoušce (viz např. bod 1.1. – Určení měřidla nebo bod 1.2. – Princip měření rychlosti), nebo Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. z přílohy nazvané Schválení Ministerstva dopravy ze dne 16. 9. 2011. Obsah těchto důkazů nepovažuje krajský soud za potřebné v plném rozsahu opisovat, v podrobnostech na ně proto odkazuje.

65. Shora uvedené důkazy, které krajský soud provedl při jednání, spolu s důkazy již založenými ve správním spise (tj. sdělení Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, územního odboru Jablonec nad Nisou, dopravního inspektorátu, ze dne 26. 1. 2015 - k žádosti o určení úseku měření rychlosti dle § 79a zákona o silničním provozu a ověřovací list č. 8012-OL-70227-16), prokazují závěr, že rychlost vozidla žalobce byla v daném případě změřena za pomoci automatizovaného technického prostředku bez obsluhy. Žalobcem vznesené námitky v tomto směru proto nejsou důvodné.

66. Krajský soud tak uzavírá, že záznam pořízený silničním radarovým rychloměrem MUR-07, výrobní číslo MUR007/2013, dokumentuje dobu, úsek měření, rychlostní limit překročené rychlosti a vlastní měřené vozidlo, ze kterého jsou patrny typ, tovární značka vozidla a registrační značka. Jedná se tak o jedinečný, nezaměnitelný a neopakovatelný důkaz, který byl získán kalibrovaným a schváleným měřícím zařízením, s doložením ověřovacího listu daného měřidla. Správní orgány vycházely při svém rozhodování ze záznamu o měření ze dne 7. 1. 2017, ke kterému je doložena fotodokumentace, která rovněž obsahovala záznam automatizovaně naměřených informací. Všechny tyto listiny jsou ve vzájemném souladu a je možné je považovat za dostačující pro objasnění skutkového stavu dané věci.

67. Žalobce dále namítal, že správní orgány neprokázaly, zda měření rychlosti bylo obecní policií prováděno v součinnosti s Policií ČR, s tím, že splnění této podmínky nelze ztotožňovat s určením úseků k měření rychlosti. Dle názoru žalobce se měl správní orgán zabývat i tím, zda Městská policie Turnov měla na základě veřejnoprávní smlouvy povolení měřit rychlost na území obce Malá Skála.

68. K dodržení ustanovení § 79a zákona o silničním provozu krajský soud konstatuje, že dle citovaného ustanovení může rychlost vozidel na pozemních komunikacích měřit pouze Policie České republiky a obecní policie. Dle citovaného ustanovení je Policie ČR a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií. Vzhledem k tomu, že se jedná o podmínky provádění měření obecní policií vyplývající přímo ze zákona, není správní orgán povinen provádět dokazování, že skutečně bylo realizováno měření obecní policií v místě určeném Policií České republiky. Teprve v okamžiku, že by žalobce relevantně namítal, že uvedený úsek nebyl policií ČR určen k měření rychlostí obecní policií, a vznikly by o tom důvodné pochybnosti, musel by se správní orgán s takovou skutečností, která by byla v rozporu se zákonnou povinností městské policie, zabývat a vypořádat.

69. Z vyjádření Policie ČR, územního odboru Jablonec nad Nisou, dopravního inspektorátu, ze dne 26. 1. 2015 - založeného ve správním spise a důkazu, který krajský soud provedl při jednání, tj. veřejnoprávní smlouvy uzavřené mezi obcí Malá Skála a městem Turnov dne 27. 10. 2014, je zřejmé, že žalobní námitky v tomto směru důvodné nejsou. Z obsahu zmíněného vyjádření Policie ČR je zřejmé, že k žádosti o určení úseku měření rychlosti dle § 79a zákona o silničním provozu udělila souhlas dle § 79a zákona o silničním provozu s instalováním stacionárních úsekových měřičů rychlosti na silnici I/10 – v celém průtahu obcí Malá Skála v obou směrech, nejdéle do 1. 2. 2018. Na základě citované veřejnoprávní smlouvy mezi obcí Malá Skála a městem Turnov jsou orgány města Turnov oprávněny vykonávat ve správním obvodu obce Malá Skála přenesenou působnost na úseku agendy přestupků. Z uvedených důkazů tak jednoznačně vyplývá souhlas Policie České republiky s prováděním úsekového měření v daném místě v rámci součinnosti ve smyslu § 79a zákona o silničním provozu. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S.

70. Krajský soud k dílčí podnámitce ve vztahu k pořízené fotodokumentaci (čtyři snímky) uvádí, že byly-li v daném případě pořízeny dva či čtyři snímky, když žalobce namítal, že jako důkaz postačují toliko snímky dva, je pro učinění závěru o spáchání daného skutku irelevantní.

71. Žalobce dále namítal, že v řízení nebylo prokázáno, zda místo, kde byla měřena rychlost, bylo označeno příslušnými dopravními značkami IP 31a a IP 31b a rovněž nebylo prokázáno, že by obecní policie vhodným způsobem uveřejnila informace o zřízení předmětného automatického technického systému, a to ve vztahu k povinnosti policie dle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii. S uvedeným souvisí i další žalobní námitka, že se v daném případě jednalo o skryté měření (tj. bez označení příslušnými značkami), které bylo prováděno kvůli generování zisku z pokut.

72. Krajský soud konstatuje, že ve správním spisu je založeno již zde několikrát citované Krajským úřadem Libereckého kraje dne 28. 5. 2013 vydané povolení k umístění stacionárních měřičů rychlosti a stanovení místní a přechodné úpravy provozu na silnici I/10 v obci Malá Skála (s povinností k umístění svislých informativních dopravních značek IP 31a „Měření rychlosti“ před začátkem měřeného úseku a IP 31b „Konec měření rychlosti“ na konci měřeného úseku). Žalobce kromě obecné žalobní námitky nepřinesl žádný důkaz, který by vyvrátil neexistenci umístění těchto informativních dopravních značek v předmětném místě.

73. Podle ustanovení § 24b odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“) platí, že v případě, jsou-li k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé automatické technické systémy, je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejnit. Zákon přitom nestanoví přesnou formu uveřejnění informace o prováděném měření. Za dostatečné lze dle názoru krajského soudu považovat uveřejnění této informace např. na internetových stránkách, případně v místním tisku. Krajský soud provedl při jednání důkaz webovým odkazem s náhledem na úřední desku města Turnov (www.turnov.cz), kde je v záložce „Radary“ zveřejněna informace „Stacionární silniční rychloměry v Turnově a okolí“ s uvedením umístění radarů. Je tam i informace o umístění radaru na silnici I/10 v obci Malá Skála v úseku 50°38'13,2365''N, 15°11'21,2375''E-50°38'32,0520''N, 15°11'35,2873''E GPS, směr Železný Brod, jakož i umístění na stejné silnici v opačném směru, tj. směr Turnov a veřejně přístupny všechny podklady a dokumenty vztahující se k úsekovému měření rychlosti jízdy v působnosti města Turnov (vytištěnou webovou stránku s uvedenými údaji soud založil do soudního spisu). Lze proto konstatovat, že obecní policie dostála povinnosti stanovené v § 24b odst. 2 zákona o obecní policii a uveřejnila vhodným způsobem informaci o provádění stacionárního měření v obci Malá Skála. Lze rovněž uzavřít, že se v projednávaném případě o skryté měření, jak žalobce namítal, nejednalo. Stejně tak soud nepřisvědčil namítané diskriminaci na základě místa pobytu (tj., že přespolní řidiči o radarech nevěděli), neboť každý řidič se před jízdou zcela jistě mohl náhledem na webové stránky na trase dotčených městských úřadů informovat o umístění radarů.

74. K námitce, zda byl dodržen účel měření rychlosti, kterým je zvyšování bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, a jeho prokazování správními orgány, krajský soud uvádí, že tato skutečnost není rozhodná pro závěr, že k předmětnému přestupku došlo. Zákonná úprava § 79a zákona o silničním provozu neznamená, že by bylo nutné při každém měření rychlosti dokazovat, že přispělo ke zvýšení bezpečnosti silničního provozu (otázkou je i povaha takového důkazu a jeho hodnocení). Žalobce neuvedl žádné relevantní skutečnosti, které by měly měření rychlosti za účelem uvedeným v § 79a zákona o silničním provozu v projednávané věci vyloučit.

75. K návrhu žalobce provedl krajský soud při jednání důkaz Smlouvou o nájmu zařízení o dílo a o poskytování služeb uzavřené mezi společností AŽD Praha s. r. o., co by pronajímatele a městem Turnov, coby nájemcem ze dne 1. 2. 2013 včetně dodatků a příloh této smlouvy. Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. Obsah uvedených listin vyvrací obavu žalobce, že není zřejmá míra participace vlastníka použitého rychloměru, kterým je soukromá společnost, na měření rychlosti v obci Malá Skála, tedy zda byl v daném případě respektováno ustanovení § 79a o silničním provozu či nikoliv. Dle citovaného ustanovení je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií. Z obsahu výše uvedené nájemní smlouvy je zřejmé, že žalobcova nepodložená domněnka, že by na měření rychlosti v obci fakticky participoval soukromý subjekt, vlastník rychloměru, je lichá. Z obsahu předmětné smlouvy (konkrétně z čl. V., bodů 6. až 8.) je zřejmé, že pronajímatel rychloměru nemůže žádným způsobem zasahovat do získávání důkazů a že celý proces jejich shromažďování je zcel pod kontrolou městské policie. Ze smlouvy rovněž vyplývá, že vlastník rychloměru nemá možnost měření rychlosti ani výstupů z něho ovlivňovat, ani do chodu měřícího zařízení zasahovat. Soukromoprávní subjekt tedy správnímu orgánu pouze poskytuje technické prostředky nezbytné pro výkon předmětné činnosti, tj. měřící zařízení a software.

76. Krajský soud za důvodnou neshledal ani žalobní námitku, že správní orgán bez jakéhokoliv odůvodnění v rozhodnutí (tj. na základě jakého podkladu) odečetl od naměřené rychlosti 3 km/h. Zohlednění uvedené odchylky totiž vyplývá přímo z návodu k použití měřiče MUR-07, který byl k důkazu proveden při jednání. V části Základní parametry systému je uvedena metrologická přesnost měřiče následovně: do 100 km/h: +/-3 km/h a nad 100 km/h: +/-3% měřené rychlosti. V daném případě byla žalobci naměřena rychlost do 100 km/h, odečtení tolerance 3 km/h tedy bylo v souladu s návodem uvedeného měřiče. Vady výroku, nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů 77. Za důvodnou krajský soud neshledal ani námitku, že výrok prvostupňového rozhodnutí je v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu z důvodu absence odkazu na ustanovení, které obsahuje pravidla pro stanovení sankce, tj. § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu. Uvedené ustanovení ukládá správnímu orgánu povinnost při určení výměry pokuty přihlédnout k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. Promítnutí těchto povinností je však otázkou odůvodnění rozhodnutí, resp. odůvodnění stanovení pokuty v konkrétní výši, neboť se týká kritérií pro úvahy správního orgánu o výši sankce, nikoliv výroku, v němž má být uvedeno ustanovení, které umožňuje správnímu orgánu sankci uložit a dle kterého byla sankce uložena. Neuvedení odkazu na ustanovení 125e odst. 2 zákona o silničním provozu z výroku prvostupňového rozhodnutí nemůže proto zakládat nezákonnost rozhodnutí. V daném případě proto správní orgán I. stupně nijak nepochybil, pokud toto ustanovení do výroku nezahrnul. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je pak zřejmé, že správní orgán sice necitoval ustanovení § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu, avšak při úvaze o výši sankce podle něj postupoval (viz strana 6 rozhodnutí), přičemž sankci uložil na dolní hranici zákonného rozpětí s odůvodněním, že sankce je přiměřená a plně reflektuje stupeň společenské nebezpečnosti daného jednání. To považuje soud za dostatečné.

78. Krajský soud rovněž nepřisvědčil námitce, že by výrok byl nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, když z něj není patrné, zda měl údajný přestupek (správní delikt) za následek dopravní nehodu či nikoli (správní orgán o tom neprovedl žádné dokazování), ačkoli se jedná o jeden ze znaků dané skutkové podstaty.

79. Krajský soud nezpochybňuje, že absence dopravní nehody je nutnou podmínkou k tomu, aby mohl být provozovatel stíhán za správní delikt, avšak požadavek žalobce, aby tato skutečnost byla (čistě formálně) uvedena ve výroku, je dle názoru soud nadbytečný. Pokud by totiž došlo k dopravní nehodě, byla by odpovědnost žalobce jako provozovatele vyloučena. V předmětné věci lze na absenci dopravní nehody usuzovat ze zjištěného skutkového stavu, z obsahu spisu Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. nevyplývá, že by při spáchání uvedeného jednání došlo k dopravní nehodě. Žalobce navíc uvedenou skutečnost namítá toliko v hypotetické rovině. Nepředložil žádný důkaz o tom, že by popsané deliktní jednání mělo za následek dopravní nehodu či že by bylo třeba uvedený skutek posuzovat podle jiného ustanovení zákona o silničním provozu nebo dokonce jiného zákona.

80. Krajský soud rovněž nepřisvědčil námitce, dle které by ve výroku rozhodnutí měl být uveden typ a výrobce rychloměru, aby bylo patrné, že měření rychlosti bylo provedeno automatizovaným technickým prostředkem. Podle ustanovení § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu odpovídá právnická nebo fyzická osoba za přestupek, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání. Z uvedeného vyplývá, že k tomu, aby mohl být provozovatel vozidla sankcionován za rychlost, musí dojít ke změření rychlosti vozidla automatizovaným technickým prostředkem, k jehož provozu není třeba obsluhy. Samotný typ rychloměru však nedefinuje to, zda byla rychlost měřena v automatickém režimu nebo v manuálním, a je proto zcela nepodstatné, zda je ve výroku rozhodnutí typ rychloměru označen, jelikož jeho označení (ani výrobce) nemá vliv na zaměnitelnost skutku, tedy ani na skutkovou větu výroku rozhodnutí. Pro vymezení skutku je zcela dostačující jasné vymezení toho, že k měření rychlosti došlo v automatickém režimu, kdy a kde. Ostatní je otázka zjišťování skutkového stavu, které se má promítnout do odůvodnění rozhodnutí a mít oporu ve správním spise, což se v daném případě stalo.

81. Za irelevantní považuje krajský soud žalobní námitku, v níž žalobce namítá překročení pravomoci správním orgánem proto, že mu výrokem prvostupňového rozhodnutí závazně určil uhradit pokutu a náklady řízení převodem na účet a zkrátil ho tak na možnosti provést úhradu v hotovosti na pokladně úřadu. Krajský soud uvedenou námitku navíc shledává obstrukční, neboť vzhledem k místu bydliště žalobce (Karlovy Vary) a místu sídla správního orgánu (Turnov) si lze jen těžko představit, že by žalobce vážil čas a další finanční náklady s cestou spojené, aby správnímu orgánu zaplatil částku 2 500 Kč v hotovosti a k tomu musel ještě respektovat úřední dobu správního orgánu. Nehledě na realitu, že většina plateb se uskutečňuje převážně elektronicky (tzn., že i kdykoliv a kdekoliv, kde má dotyčný přístup k internetu). Zkrácení práv žalobce v uvedeném směru soud neshledal.

82. Krajský soud shrnuje, že výrok, jak jej v posuzované věci vymezil správní orgán I. stupně, považuje za dostatečně určitý a nezaměnitelný. Obecně platí, že není nezbytné ani možné, aby byly ve výroku uvedeny všechny zjištěné skutečnosti. Je však nutno trvat na splnění požadavku nezaměnitelnosti s jiným skutkem, a to zpravidla uvedením vlastního jednání delikventa, místa, času a způsobu spáchání deliktu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2013, č.j. 7 Afs 59/2013-35). Takový popis skutku ve výroku napadené rozhodnutí uveden byl. Materiální stránka správního deliktu 83. Žalobce namítá absenci úvahy správního orgánu stran materiálního znaku správního deliktu, který dle jeho názoru nebyl naplněn, neboť překročení rychlosti toliko o 10 km/h je zcela bagatelní a navíc k němu došlo v úseku, kde není zástavba a mimo dopravní špičku.

84. Krajský soud ani této námitce přisvědčit nemohl. Právní úpravou je stanovena maximální hranice rychlosti jízdy v obci a mimo obec. Každý řidič, který vlastní řidičský průkaz, vykonal zkoušku o řidičské způsobilosti, a je proto povinen řídit se dopravními předpisy a dopravními značkami. Mělo by pro něho být notorietou dané rychlostí limity respektovat a dodržovat je. Je zcela logické a po právu, že dodržování stanovených pravidel provozu na pozemních komunikacích, je jednak sledováno a jejich porušení sankcionováno. A právě míra, resp. výše překročení nejvyšší povolené rychlosti se může mimo jiného projevit ve výši uložené sankce. Z Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. uvedeného pohledu pak není až tolik rozhodné, zda se jedná o bagatelní překročení rychlosti či naopak razantní, když je nepochybné, že k překročení rychlosti prokazatelně došlo. Vždy však jde o jednání společensky nebezpečné a stát, jenž má v daném případě zájem na dodržování pravidel všemi účastníky silničního provozu, posuzuje míru této společenské nebezpečnosti při úvaze o uložení sankce. Každé překročení nejvyšší povolené rychlosti tedy již samo o sobě nese znak společenské nebezpečnosti. Rozhodně nelze žalobci přisvědčit v názoru, že překročení rychlosti o 10 km/h je bagatelní v tom smyslu, že by snad mělo být od sankce upuštěno. K pojmům úsekového měření a vymezení obce soud odkazuje na své závěry shora. Retroaktivita 85. Žalobce namítá, že z rozhodnutí prvého stupně není zřejmé, podle jaké časové verze silničního zákona bylo rozhodováno a že správní orgány se nezabývaly tím, zda novější právní úprava, která nabyla účinnosti až po spáchání údajného správního deliktu, není pro žalobce příznivější. Tato žalobní námitka byla vznesena pouze v obecné rovině bez vazby na konkrétní ustanovení, či specifikace „novější právní úpravy“. Krajský soud se k námitce změny právní úpravy vyjádří níže ve vztahu k námitce zavinění, která byla blíže specifikována. Protiústavnost 86. Žalobní námitka, že ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy, není taktéž důvodná.

87. Souladem ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu s ústavním pořádkem se již Ústavní soud zabýval. V nálezu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16 neshledal nesoulad napadeného ustanovení s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy, a rozhodl o zamítnutí návrhu na zrušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a na vyslovení protiústavnosti ustanovení § 125f odst. 1 tohoto zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2017. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu tedy bylo Ústavním soudem shledáno ústavně konformním.

88. Lze pro úplnost dodat, že Ústavním soudem již byla posuzována i ústavnost ustanovení § 125f zákona o silničním provozu, které na citovaný § 10 odst. 3 navazuje (ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu doslovně opakuje skutkovou podstatu § 10 odst. 3), a to v souvislosti s návrhem na jeho zrušení. Ústavní soud tento návrh usnesením ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 508/15, odmítl s tím, že právní závěr o spáchání správního deliktu provozovatelem vozidla (stěžovatelem) a o uložení pokuty podle zákona o silničním provozu nevybočuje z ústavních kautel. Zavinění 89. Obsah uvedení žalobní námitky je podrobně popsán výše. Žalobce v ní namítá, že se správní orgány nezabývaly tím, zda pozdější právní úprava (novela zákona o silničním provozu nebo nový zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich) není pro žalobce příznivější, a zda tedy není na místě postupovat podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.

90. Krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2018, č. j. 1 As 347/2017, v němž je uvedeno, že k posouzení uvedené skutečnosti dochází vždy ex offo, což znamená, že pokud pozdější příznivější právní úpravu nelze uplatnit, taková úvaha (s negativním závěrem) nemusí mít odraz v konečném rozhodnutí. Z uvedeného tak lze uzavřít, že žalovaný správní orgán nepochybil, když uvedenou úvahu do svého rozhodnutí nezahrnul.

91. Krajský soud potvrzuje v žalobě uvedenou skutečnost, že zákon č. 183/2017 Sb. nabyl platnosti dne 28. 6. 2017. Není rovněž pochyb o tom, že uvedený zákon nabyl účinnosti dnem 1. 7. 2017, což je v něm přímo uvedeno. V důvodové zprávě k uvedenému zákonu se uvádí, že jeho účinnost se stanoví shodně jako účinnost zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích (zák. č. 250/2016 Sb.). Zákonodárce tedy projevil vůli a Shodu s prvopisem potvrzuje I. S. naléhavý obecný zájem ve smyslu § 3 odst. 3 zák. č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, na tom, aby účinnost uvedených zákonů byla stanovena shodně.

92. Žalobcovu úvahu o tom, že by snad v časově omezené krátké době od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017, z důvodu nesprávně stanovené účinnosti zákona č. 183/2017 Sb., mělo být znakem přestupku (správního deliktu) podle § 125f zákona o silničním provozu též zavinění, a tato úprava by měla být ve smyslu zásady in mitius aplikována i na správní delikty spáchané dříve, nelze vzhledem k výše uvedené důvodové zprávě označit jinak, než za spekulaci. V projednávaném případě byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, k němž došlo dne 7. 1. 2017, a u něhož se uplatní objektivní odpovědnost. Zavinění se v takovém případě nezkoumá. Krajský soud uzavírá, že posouzení uvedeného skutku a jeho právní kvalifikace správními orgány obou stupňů proběhlo v souladu platnou právní úpravou. Nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů na webu Nejvyššího správního soudu 93. Žalobce, resp. jeho zástupce, v závěru žaloby požadoval, aby rozhodnutí v této věci bylo na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu publikováno způsobem, který by nezasahoval do práv na ochranu soukromí jeho i jeho obhájce. Uvedený požadavek zopakoval a rozvedl v rámci omluvy z nařízeného jednání.

94. K uvedenému krajský soud toliko stručně konstatuje, že nejde o výhradu či námitku, která by se týkala merita věci, resp. která by jakkoliv s věcným projednáním případu souvisela, proto nemůže být v tomto řízení jakkoli řešena či posuzována. Podotknout je nutno i to, že nesouhlas či výhrady k publikaci rozhodnutí soudů na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu nelze adresovat zdejšímu krajskému soudu, neboť ten rozhodnutí na těchto stránkách ani nezveřejňuje, ani předmětné stránky nespravuje.

95. S ohledem ke shora uvedenému krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

VI. Náklady řízení

96. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a z obsahu správního spisu nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem nějaké náklady nad rámec běžné úřední činnosti vznikly.

Poučení