32 A 55/2016 - 22

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem v právní věci žalobkyně: L. T. L., nar. ………., státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, t.č. umístěna v ZZc Bělá – Jezová, zast. Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem Nile House, Karolínská 654/2, Praha 8, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 05.10.2016, č.j. CPR-20142-5/ČJ-2016-930310-V237 a ze dne 5.10.2016, č.j. CPR-20142-4/ČJ-2016-930310-V237, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 05.10.2016, č.j. CPR-20142-4/ČJ-2016- 930310-V237, se odmítá.

II. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 05.10.2016, č.j. CPR-20142-5/ČJ-2016-930310-V237, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

III. Žalovaná je povinnazaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11.228,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce Mgr. Ing. Jana Procházky. LL.M. eur, advokáta se sídlem Nile House, Karolínská 654/2, 186 00 Praha 8.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobkyně se domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 05.10.2016, č.j. CPR-20142-5/ČJ-2016-930310-V237 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo jako opožděné zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Odboru cizinecké policie ze dne 15.07.2016, č.j. KRPJ-76798/ČJ-2016- 160022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Správní orgán I. stupně dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1, 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců), žalobkyni uložil správní vyhoštění a doba, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na dobu 2 let s tím, že počátek uvedené doby se v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoví od okamžiku, kdy žalobkyně pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky (dále jen „ČR“). Současně byla stanovena doba k vycestování z území ČR v délce 20 dnů. Dále bylo stanoveno, že se na žalobkyni nevztahují důvody znemožňující vycestování dle ustanovení § 179 zákona o pobytu cizinců. Důvodem pro uložení správního vyhoštění byla skutečnost, že se žalobkyně v průběhu kontroly provedené dne 14.07.2016 na odpočívadle D1 – 96 km, směr Praha, ve vozidle zn. F. F. C., ve kterém seděly čtyři osoby asijského původu a řidič světlé pleti, neprokázala žádným cestovním dokladem ani jiným povolením, které by ji opravňovalo k pobytu na území ČR. Současně nepředložila ani pobytové oprávnění v jiném členském státu EU. Žalobkyně tedy pobývala na území ČR bez cestovního dokladu, ač k tomu nebyla oprávněna, a bez víza či jiného platného oprávnění k pobytu, ačkoli je toto povolení podmínkou k pobytu. Prvostupňové rozhodnutí o správním vyhoštění převzala žalobkyně osobně dne 15.07.2016 za přítomnosti tlumočníka. V poučení rozhodnutí bylo uvedeno, že odvolání je možné podat ve lhůtě 5 dnů ode dne jeho oznámení. Posledním dnem pro podání odvolání byl tak den 20.07.2016. Dne 16.07.2016 byla žalobkyně umístěna do Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé-Jezové (dále jen „ZZC“), a to na základě rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění podle ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců ze dne 15.07.2016, č.j. KRPJ-76798/ČJ-2016-160022-SV. Žalobkyně podala odvolání prostřednictvím svého zástupce až dne 02.08.2016, tj. po uplynutí zákonné lhůty. Současně s podaným odvoláním požádala o navrácení v předešlý stav podle ustanovení § 41 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ve které se domáhala prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání. V žádosti o prominutí zmeškání úkonu uvedla, že ke zmeškání lhůty pro podání odvolání došlo z důvodů nezávislých na její vůli. Bezprostředně po vydání prvostupňového rozhodnutí byla zajištěna v ZZC, přičemž je známo, že poradenství v ZZC pravidelně vykonávají dvě nevládní organizace a nepravidelně též několik advokátů. Kontakt s nevládní organizací ASIM a advokátem ji pracovnice Správy uprchlických zařízení (dále jen „SUZ“) zprostředkovala až na 30.07.2016. Důvodem pro relativně pozdní kontakt s advokátem byla zejména skutečnost, že žalobkyně neovládá jiný než vietnamský jazyk a komunikace s ní může probíhat pouze za přítomnosti tlumočníka. Žalobkyně nadto nikdy předtím v ČR či jiném evropském státě nepobývala, v právním systém ČR se neorientuje a bez pomoci pracovnice SUZ a tlumočníka nebyla schopna osobu poskytující právní poradenství v ZZC sama aktivně vyhledat. Zajištění tlumočení bylo nutné i pro poskytnutí samotného právního poradenství. Správní orgán I. stupně usnesením ze dne 12.08.2016, č.j. KRPJ-76798/ČJ-2016- 160022-SV, žádosti o prominutí zmeškání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění nevyhověl a zmeškání tohoto úkonu neprominul. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že prvostupňové rozhodnutí včetně poučení o opravném prostředku bylo žalobkyni přetlumočeno do jazyka vietnamského. Dne 16.07.2016 byla umístěna do ZZC. Je přitom známo, že klienti tohoto ZZC mají přístup jak k právnímu poradenství, tak ke službám tlumočníka. V ZZC působí nevládní organizace, které jeho klientům poskytují mimo jiné i právní pomoc a zároveň zde působí i SUZ a příslušníci cizinecké policie, kteří v případě potřeby provedou všechny nezbytné úkony k poskytnutí právní či jiné pomoci. Žalobkyně měla zajištěn přístup jak k právní pomoci, tak ke službám tlumočníka. Správní orgán zdůraznil, že nemohla mít zajištěnu lepší právní pomoc než v uvedeném zařízení. Jejím umístěním v ZZC jí byly vytvořeny lepší podmínky pro možnost podání odvolání. To, zda a kdy žalobkyně o právní pomoc požádá, je však pouze na ní samotné. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný dne 05.10.2016, pod č.j. CPR-20142-4/ČJ-2016-930310-V237, zamítnul. V odůvodnění především uvedl, že žalobkyně byla za přítomnosti tlumočníka opakovaně poučována o možnosti napadnout rozhodnutí o správním vyhoštění odvoláním i o lhůtách, které jsou pro podání odvolání stanoveny. Byla poučena nejenom v okamžiku oznámení prvostupňového rozhodnutí, nýbrž taktéž v průběhu vstupního pohovoru v ZZC. V průběhu pohovoru byla současně informována i o formě a dostupnosti právního poradenství a tlumočnických služeb v ZZC. O právní poradenství přitom žalobkyně požádala přímo sociální pracovnici v ZZC, a to dne 26.07.2016, ačkoliv tak mohla učinit již v období od 16.07.2016 do 20.07.2016. Žalobkyně se řadí mezi cizince, kteří jsou na základě zjištěného protiprávního jednání a dalších okolností zajištění v ZZC, kde pro ně stát zajišťuje dostupnost tlumočníka a financuje bezplatnou právní pomoc. Žalovaná v rozhodnutí odmítla možnou aplikaci závěrů rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.06.2015, č.j. 4 Azs 122/2015-23, neboť v posuzovaném případě se cizinka nesetkala s nevolí či neochotou pracovníků SUZ. Sdělení SUZ ze dne 08.09.2016, č.j. UT-20303/2016, prokazuje, že žalobkyně měla v období od 16.07.2016 do 20.06.2016 možnost z důvodu zprostředkování právního poradenství kontaktovat sociálního pracovníka ZZC, avšak tuto možnost z vlastní vůle nevyužila, ačkoliv s ní byla seznámena. Vlastní iniciativu projevila až dne 26.07.2016, kdy sociální pracovnici o zprostředkování právního poradenství požádala. Žalovaná tedy neakceptovala tvrzení žalobkyně o nemožnosti požádat o právní pomoc z důvodu jazykové bariéry, neboť byla opakovaně v kontaktu s tlumočníkem a byla o svých možnostech informována. Následně žalovaná zamítla napadeným rozhodnutím odvolání žalobkyně jako opožděné, neboť rozhodnutí o správním vyhoštění ji bylo řádně oznámeno v pátek 15.07.2016. Posledním dnem k podání odvolání tedy byla středa 20.07.2016 a žalobkyně podala odvolání teprve dne 02.08.2016, tj. po uplynutí pětidenní lhůty ode dne oznámení rozhodnutí, přičemž žádosti o prominutí zmeškání úkonu nebylo vyhověno. Dále žalovaná neshledala žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly obnovu řízení, zahájení přezkumného řízení nebo vydání nového rozhodnutí v dané věci. Žalobkyně poté v podané žalobě brojí proti oběma rozhodnutím žalované ze dne 05.10.2016, a to jak proti napadenému rozhodnutí, tak proti rozhodnutí žalované o zamítnutí jejího odvolání proti rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu podání odvolání č.j. CPR- 20142-4/ČJ-2016-930310-V237. II. Žaloba Žalobkyně ve včasně podané žalobě nejprve shrnula dosavadní průběh správního řízení. Namítala, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno ustanovení § 41 odst. 4 správního řádu. Žalobkyně dále uvedla, že napadá i rozhodnutí žalované o zamítnutí jejího odvolání proti rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu podání odvolání č.j. CPR-20142-4/ČJ-2016- 930310-V237, neboť obě rozhodnutí spolu úzce souvisejí. Výrok napadeného rozhodnutí byl v podstatě druhým z rozhodnutí žalované určen, neboť jestliže nebylo vyhověno její žádosti o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání ve věci správního vyhoštění, nemohla žalovaná o tomto odvolání rozhodnout jinak, než že jej jako opožděné odmítla. Ačkoliv tedy primárním cílem žalobkyně zůstává dosáhnout zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění, v rámci řízení o této žalobě bude přezkum soustředěn na posouzení otázky, zda zmeškání lhůty pro podání odvolání mělo být prominuto. K otázce interpretace ustanovení § 41 odst. 4 správního řádu uvedla, že prominutí zmeškání lhůty pro odvolání se bezprostředně dotýká jejího práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu č. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.06.2015, č.j. 4 Azs 122/2015-23, ze kterého vyplývá, že k prominutí zmeškání lhůty dojde všude tam, kde by její neprominutí mohlo svévolným způsobem zbavit cizince práva na soudní a jinou právní ochranu. V posuzovaném případě zmeškání lhůty odůvodňovala tím, že bezprostředně po vydání prvostupňového rozhodnutí byla zajištěna v ZZC, neovládá jiný než vietnamský jazyk a bez právní pomoci nebyla sama schopna příslušné odvolání podat. K argumentům žalované je poté dle žalobkyně nutné uvést následující. Žalovaná uvedla, že o možnosti napadnout rozhodnutí o správním vyhoštění byla žalobkyně poučena již v okamžiku jeho předání. K tomu žalobkyně namítala, že předmětné rozhodnutí ji sice bylo oznámeno za přítomnosti tlumočníka, avšak k tomuto úkonu došlo ještě na pracovišti správního orgánu I. stupně. Správní orgán I. stupně pak nemá žádné povědomí o tom, jakým způsobem je právní pomoc v ZZC dosažitelná. Lze předpokládat, že v této době ani nevěděl, do kterého ZZC bude přemístěna. Samotný fakt, že byla poučena o možnosti podat odvolání, nic nevypovídá o tom, zda podání odvolání bylo v rámci pětidenní lhůty reálně možné. Žalovaná dále tvrdila, že žalobkyně byla o možnostech právního poradenství poučena při vstupním pohovoru a mohla se na sociální pracovnici obrátit již dříve. Takové jednání lze však očekávat jen tehdy, pokud byla náležitě poučena, že právě takovéto jednání je pro získání právní pomoci nutné. Nic takového však žalovaný neprokázal. Žalobkyně se na zaměstnankyni SUZ sama obrátila právě proto, že se jí v rozmezí od 15.07.2016 do 26.07.2016 žádné právní pomoci nedostalo. Tvrzení žalované, že o dostupnosti právní pomoci byla poučena již při vstupním pohovoru, samo o sobě neprokazuje její skutečnou dosažitelnost. Vstupní pohovor je primárně zaměřen na seznámení cizinců s fungováním ZZC, s jejich právy a především povinnostmi. Tvrdí-li žalovaná, že o možnosti a způsobu získání právní pomoci byla žalobkyně v rámci tohoto pohovoru poučena, mělo by takové tvrzení primárně vycházet ze znalosti obsahu takového pohovoru. Z rozhodnutí však neplyne, že by se žalovaná s obsahem tohoto pohovoru seznámila. Tento závěr žalované tedy není ničím podložen. Klíčovou otázkou však zůstává, zda i v případě náležitého poučení mohla realizovat své právo získat právní poradenství a jazykovou pomoc. Nic v rozhodnutí žalované však neukazuje na to, že takovou možnost skutečně měla. Rozhodnutí žalovaného neprokazuje, že ve dnech 16.07.2016 – 20.07.2016 byla v ZZC přítomna osoba či organizace, která zajišťuje v ZZC právní pomoc a tato právní pomoc ji byla skutečně nabídnuta. I ze samotného sdělení SUZ ze dne 08.09.2016, č.j. UT-20303/2016, vyplývá, že žalobkyně měla možnost kontaktovat sociálního pracovníka z důvodu zprostředkování právního poradenství u organizací, které právní poradenství v ZZC vykonávají. Neplyne však z něj, že tato organizace byla v ZZC v uvedených dnech přítomna a o této přítomnosti byla uvědomena. Rovněž není prokázáno, že pro účely právního poradenství mohla získat jazykovou pomoc. Žalobkyně taktéž poukazuje na skutečnost, že o právní pomoc požádala dne 26.07.2016, ale účinná právní pomoc jí byla poskytnuta až 30.07.2016, a to mj. z důvodu nutnosti zajištění součinnosti tlumočníka. Je tedy pouhou spekulací žalované, že požádala-li by o právní pomoc, byla by tato poskytnuta včas. Pokud je cizinec zajištěn v ZZC mimo období, kdy se zde nachází osoba poskytující právní poradenství, či neovládá český nebo anglický jazyk, stává se pro dotyčného možnost včasného podání odvolání ve věci správního vyhoštění v podstatě nedostupnou. III. Vyjádření žalované Žalovaná ve svém vyjádření především odkázala na žalobou napadená rozhodnutí a spisový materiál. IV. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobkyně uplatnila v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů. Krajský soud se zabýval žalobní námitkou týkající se nesprávného posouzení žádosti žalobkyně o navrácení v předešlý stav. Podle ustanovení § 41 odst. 1 správního řádu navrácením v předešlý stav se rozumí prominutí zmeškání úkonu, který je třeba provést nejpozději při ústním jednání nebo v určité lhůtě. Podle ustanovení § 41 odst. 2 správního řádu požádat o prominutí zmeškání úkonu účastník může do 15 dnů ode dne, kdy pominula překážka, která podateli bránila úkon učinit. S požádáním je třeba spojit zmeškaný úkon, jinak se jím správní orgán nezabývá. Zmeškání úkonu nelze prominout, jestliže ode dne, kdy měl být úkon učiněn, uplynul jeden rok. Podle ustanovení § 41 odst. 4 správního řádu správní orgán promine zmeškání úkonu, prokáže-li podatel, že překážkou byly závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění. Podle ustanovení § 41 odst. 5 správního řádu správní orgán zmeškání úkonu nepromine, je-li zjevné, že by újma, která by byla způsobena dotčením práv nabytých v dobré víře nebo dotčením veřejného zájmu, převýšila újmu hrozící podateli. K otázce možnosti přezkumu rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu krajský soud podotýká, že jestliže správní orgán nepromine ve smyslu ustanovení § 41 správního řádu zmeškání lhůty k podání odvolání, je takové rozhodnutí sice samostatně vyloučeno ze soudního přezkumu, nicméně může být správním soudem přezkoumáno v rámci řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí správního orgánu o odvolání. Tento závěr vyplývá mj. z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31.07.2008, č.j. 9 As 88/2007-49, ve kterém tento konstatoval: „Dle Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu rozhodnutím podkladovým, které předběžně upravuje poměry svých adresátů ve smyslu shora uvedeného rozhodnutí ze dne 29. 3. 2006, č. j. 2 Afs 183/2005 - 64, a ve vztahu ke konečnému posouzení včasnosti samotného odvolání má tedy charakter rozhodnutí předběžného. Předběžnost je přitom v dané věci nutno vykládat jednak (1) z hlediska časového, kdy rozhodnutí o odvolání správní orgán nevydá dříve, než je v řízení postaveno najisto, zda bylo zmeškání úkonu prominuto či nikoli; jednak (2) jako vzájemnou podmíněnost, kdy výsledek rozhodnutí o prominutí či neprominutí zmeškání úkonu ve své podstatě předurčuje výsledek konečného rozhodnutí o podaném odvolání (…) Z výše uvedeného tak vyplývá, že byť rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu ve své podstatě předurčuje výsledek konečného rozhodnutí, konečné důsledky představující zásah do právní sféry účastníka správního řízení ve smyslu § 65 s. ř. s. konstituuje až výrok rozhodnutí o zmeškaném úkonu, zde o odvolání. Dříve není najisto postaveno, jaký vliv bude mít ono podkladové a předběžné rozhodnutí na práva a povinnosti dotyčného účastníka řízení. Odepření soudního přezkumu rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu tak v daném případě neznamená odepření přístupu k soudu, který by mohl ve svých důsledcích znamenat odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), ale toliko stanovení časového okamžiku pro přístup k soudu. Na soud se lze totiž v předmětné věci obrátit se správní žalobou vždy proti případným důsledkům rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu. Rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu tak není vyloučeno ze soudní ochrany, neboť jeho přezkumu lze dosáhnout v rámci přezkumu finálního rozhodnutí o podaném odvolání, a účastník řízení není zkrácen na svém právu přístupu k soudu. Z uvedených důvodů není možno brojit přímo proti rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty jako rozhodnutí podkladovému, ale až proti jeho důsledkům, které jedině mají v posuzované věci právní relevanci.“ Soud proto souladu s výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu žalobu proti rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty dle § 41 správního řádu postupem dle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. d) a ve spojení s § 70 písm. b) s.ř.s. odmítnul (výrok I. rozsudku). V posuzovaném případě žalobkyně odůvodnila svou žádost o navrácení v předešlý stav tak, že jí v pětidenní lhůtě pro podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění nebyla poskytnuta potřebná právní pomoc pro podání odvolání, resp. že správními orgány nebylo prokázáno, že by tato právní pomoc byla pro ni reálně dosažitelná. Podle čl. 13 odst. 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES (dále jen „návratová směrnice“) dotčený státní příslušník třetí země musí mít možnost získat právní poradenství, právní zastoupení a v případě potřeby jazykovou pomoc. Otázkou opožděnosti odvolání a posuzování žádosti o navrácení v předešlý stav v případě cizinců zajištěných v ZZC se již zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 30.06.2015, č.j. 4 Azs 122/2015-23, kdy dospěl k následujícím závěrům (pozn. podtržení bylo doplněno zdejším soudem): „Podle čl. 13 odst. 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES (dále jen „návratová směrnice“) dotčený státní příslušník třetí země musí mít možnost získat právní poradenství, právní zastoupení a v případě potřeby jazykovou pomoc. Při transpozici tohoto ustanovení návratové směrnice do zákona o pobytu cizinců však zákonodárce zcela nedostatečně naplnil jeho cíl spočívající v zajištění efektivního výkonu práva cizince na poskytnutí právního poradenství či právního zastoupení. Podle § 48b odst. 1 zákona o pobytu cizinců sice cizinci, který podal žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ochrany na území, nebo cizinci, kterému bylo toto povolení vydáno, byla poskytnuta právnickou osobou zabývající se poskytováním právní pomoci cizincům tato pomoc bezplatně, může ministerstvo právnické osobě přispět na úhradu nákladů spojených s poskytováním právní pomoci na základě písemně uzavřené smlouvy. Dále podle § 144 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zajištěný cizinec má právo přijímat v zařízení návštěvy advokáta nebo zástupce právnické osoby, který prokáže, že předmětem její činnosti je oprávnění poskytovat právní pomoc cizincům, přičemž za právnickou osobu jedná k tomu pověřený její zaměstnanec nebo člen, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie. Tato ustanovení zákona o pobytu cizinců ani žádný jiný právní předpis však nezaručují získání bezplatného právního poradenství či právního zastoupení všemi cizinci, kteří nemají dostatečné prostředky. Především však zákon o pobytu cizinců nedává žádnou záruku, že právní pomoc bude cizinci poskytnuta nebo že ji získá včas, neboť v něm není zakotvena obecná povinnost příslušného státního orgánu zajistit cizincům právní poradenství či právní pomoc tak, aby neutrpěli žádnou újmu. Tento legislativní nedostatek je evidentní zejména v případech zajištěných cizinců či cizinců nacházejících se v přijímacím či pobytovém středisku, jimž bylo doručeno rozhodnutí vydané v řízení podle zákona o pobytu cizinců a kteří mají velmi krátkou lhůtu na sepis a podání odvolání či žaloby ke správnímu soudu proti takovému rozhodnutí. V rámci implementace návratové směrnice může být nedokonalost české právní úpravy týkající se zajištění právního poradenství a právního zastoupení jistě aspoň zčásti překlenuta praxí správního orgánu. Ten kupříkladu může smluvně zabezpečit pravidelnou přítomnost pracovníků právnické osoby zabývající se poskytováním právní pomoci cizincům s omezenou svobodou tak, aby mohli podat v zákonné lhůtě odvolání proti správnímu vyhoštění. V nyní posuzované věci však žalovaný neprokázal, že během pětidenní lhůty od doručení rozhodnutí o uložení správního vyhoštění byla stěžovateli poskytnuta právní pomoc za účelem sepisu a podání odvolání proti tomuto správnímu aktu. Žalovaný toliko v žalobním řízení tvrdil, že do přijímacího zařízení, v němž se v rozhodné době stěžovatel nacházel, dochází jednou týdně pracovník Organizace pro pomoc uprchlíkům. Nikterak však nedoložil, že do náplně činnosti pracovníka této neziskové organizace náleželo právě poskytování právního poradenství cizincům, včetně sepisování opravných prostředků proti rozhodnutím vydaným podle zákona o pobytu cizinců, a že taková právní pomoc byla v dané věci stěžovateli skutečně nabídnuta. Kromě toho stěžovatel v žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav uvedl, že v přijímacím zařízení mu bylo sepsání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění v zákonné lhůtě odepřeno, a to nikoliv pracovníkem Organizace pro pomoc uprchlíkům, nýbrž právníkem jiné neziskové organizace Charita. V řízení před správními orgány tedy nebylo prokázáno poskytnutí právního poradenství stěžovateli při sepisování odvolání tak, aby opravný prostředek proti uložení správního vyhoštění mohl být podán v zákonné lhůtě. Tato pětidenní lhůta je přitom natolik krátká, že stěžovatel, který neměl právní vzdělání a v rozhodné době byl omezen na osobní svobodě pobytem v přijímacím středisku, si nemohl potřebnou právní pomoc zajistit jiným způsobem. Dále neobstojí ani argument, že stěžovatel měl po přetlumočení obsahu rozhodnutí o správním vyhoštění nebo později možnost v zákonné lhůtě podat blanketní odvolání, které mohlo být následně doplněno. Stěžovatel totiž při nedostatku odborné erudice nemohl vědět, že může takový jednoduchý úkon učinit, a to obzvláště za situace, kdy mu podle jeho tvrzení měla být pracovníky přijímacího střediska zdůrazňována nutnost sepisu odvolání v češtině za pomoci osoby s právnickým vzděláním. Efektivní právní pomoc nemohla stěžovateli zajistit ani tlumočnice při překladu rozhodnutí o správním vyhoštění, neboť její úlohou ve správním řízení nebylo poskytování právních rad, nýbrž pouze překladu z češtiny do francouzského jazyka. Absencí právního poradenství v kombinaci s neznalostí českého jazyka, s nedostatkem právního erudice a pobytem v přijímacím zařízení tedy stěžovatel v posuzované věci prokázal, že překážkou pro včasné podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění byly závažné důvody, které nastaly bez jeho zavinění. Za této situace byly splněny podmínky pro prominutí zmeškání úkonu podle § 41 odst. 4 správního řádu a správní orgán měl proto žádosti stěžovatele o navrácení v předešlý stav vyhovět. V dané věci přitom neexistoval naléhavý veřejný zájem, který by za užití § 41 odst. 5 správního řádu bránil prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání proti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění. Pobyt stěžovatele na území České republiky bez víza či platného oprávnění k pobytu a provedení neoprávněných změn v cestovním dokladu totiž nepředstavují natolik závažné skutečnosti, pro které by nebylo možné či žádoucí toto odvolání meritorně projednat, a to obzvláště za situace, kdy stěžovatel v den uložení správního vyhoštění požádal o udělení mezinárodní ochrany v České republice, v důsledku čehož může na jejím území dále pobývat legálně.“ Dle názoru soudu žalovaná v posuzovaném případě výše citované závěry Nejvyššího správního soudu dostatečně nezohlednila. Z jejího rozhodnutí o zamítnutí odvolání žalobkyně proti zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty je zřejmé, že s tímto rozhodnutím byla seznámena, nicméně jej vyhodnotila jako nepřípadné. Dle názoru soudu závěr správních orgánů týkající se nemožnosti vyhovět žádosti žalobkyně o prominutí zmeškání úkonu odvolání nemá dostatečnou oporu v obsahu správního spisu. Správní orgány totiž nedůvodnost žádosti žalobkyně dovozují z toho, že měla možnost podat odvolání v zákonné pětidenní lhůtě od převzetí prvostupňového rozhodnutí, neboť o tomto byla řádně a opakovaně poučena i za účasti tlumočníka, a to jak při převzetí prvostupňového rozhodnutí, tak během vstupního pohovoru při jejím přijímání do ZZS. V rámci příjmu do ZZS byla rovněž informována o formě a dostupnosti právního poradenství a tlumočnictví v ZZS. Správní orgány dále dovodily, že v ZZS působí nevládní organizace, které poskytují cizincům právní pomoc, a taktéž SUZ a příslušníci cizinecké policie, kteří v případě nutnosti provedou nezbytné úkony k zajištění právní pomoci. Žalobkyně tedy byla ve výhodnějším postavení než cizinci nezajištění co do možnosti podání odvolání. Žalobkyně však možnosti kontaktování sociálního pracovníka z důvodu zprostředkování právního poradenství včas nevyužila. Soud předně k věci uvádí, že citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu nelze vykládat tak, že správní orgány musí bez dalšího vyhovět každé žádosti zajištěného cizince o navrácení v předešlý stav. Současně je však nezbytné zkoumat vždy veškeré okolnosti každého jednotlivého případu, a to především s ohledem na značně nepříznivou situaci zajištěného cizince, neboť je povinností správních orgánů, aby v souladu s implementací návratové směrnice umožnily a zajistily cizinci zajištěnému v ZZC přístup k právní pomoci. Správní orgány uvedly, že žalobkyně byla dostatečně seznámena se zákonnou pětidenní lhůtou k podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění v průběhu převzetí prvostupňového rozhodnutí za přítomnosti tlumočníka. Taková skutečnost však nedokládá, že žalobkyně, která rozumí pouze vietnamskému jazyku, je osobou bez právního vzdělání a bez znalosti české právní úpravy, si plně uvědomovala, jak měla dále řádně postupovat, a že jí byla aktivně nabídnuta a poskytnuta dostatečná právní pomoc. Především bylo třeba zohlednit omezení na svobodě, které pro ni muselo být samo o sobě velmi stresující a chaotickou záležitostí, a rovněž i krátkost lhůty, ve které měla úkon učinit. Postup správních orgánů tedy sám o sobě nepředstavuje řádné a aktivní nabídnutí či poskytnutí právní pomoci, a to za situace, kdy není zřejmé, že přímo v ZZC bylo poučena o možnosti poskytnutí právní pomoci. Obecné tvrzení správních orgánů, že byla v průběhu vstupního pohovoru mj. poučena o formě a dostupnosti právní pomoci v ZZC, není správními orgány nikterak podloženo. Z obsahu správního spisu totiž neplyne, co bylo reálně obsahem vstupního pohovoru, tedy zda a o jakých možnostech právní pomoci je v tomto směru cizinec v jeho průběhu poučován. Správní orgány nevyvinuly žádnou snahu o obstarání jakýchkoliv bližších podrobností týkajících se obsahu vstupního pohovoru při přijímání cizince do ZZC. I v případě, kdy je správním orgánům obsah vstupního pohovoru obecně znám z jejich činnosti, nejedná se samo o sobě o skutečnost obecně známou, a za těchto okolností je tedy nutné apelovat na důsledný postup správních orgánů v souladu s ustanovením § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Pokud si tedy správní orgány k prokázání svých tvrzení neobstaraly potřebné podklady o obsahu vstupního pohovoru při přijímání cizince do ZZC, ze kterých by mohly při svém rozhodování vycházet, nelze považovat za prokázané, že žalobkyně byla skutečně během pětidenní lhůty k podání odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění informována o možnostech poskytnutí právní pomoci a že jí tato právní pomoc za účelem sepisu a podání odvolání byla skutečně poskytnuta. Správní orgány rovněž uvedly, že v ZZC, kde byla žalobkyně zajištěna, působí nevládní organizace, které klientům ZZC poskytují mj. i právní pomoc. Z tohoto tvrzení bez dalšího nevyplývá, zda v inkriminované době, kdy žalobkyně mohla proti prvostupňovému rozhodnutí podat řádné odvolání, měla skutečně zajištěn přístup k právní pomoci, na jejímž základě by jí byl vysvětlen správní procesní postup. Samotné vyjádření SUZ ze dne 08.09.2016, č.j. UR-20303/2016, z nějž správní orgány vycházely, je pouze obecným tvrzením, že žalobkyně měla možnost kontaktovat sociálního pracovníka ZZC z důvodu zprostředkování právního poradenství u organizací, které ji v ZZC poskytují. Z předmětného vyjádření, a ostatně z celého obsahu správního spisu, nevyplývá, o jaké konkrétní nevládní organizace poskytující právní pomoc se skutečně jedná a v jakých dnech jsou přítomny v ZZC. Právě takové informace jsou nezbytné k učinění závěru o tom, zda by i případné kontaktování sociální pracovnice žalobkyní v zákonné pětidenní lhůtě zaručovalo poskytnutí právní pomoci tak, aby bylo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí podáno včasně. Poukazovaly-li správní orgány na skutečnost, že žalobkyně měla možnost právní pomoc prostřednictvím sociálního pracovníka ZZC v předmětné době vyhledat a neučinila tak, měla být předně zodpovězena otázka, zda se v době od 16.07.2016 do 20.07.2016 v ZZC vyskytovaly nevládní organizace poskytující právní poradenství s jejich konkrétní specifikací. Současně bylo nutné zjistit, zda byl v areálu ZZC v inkriminované době přítomen tlumočník do jazyka vietnamského, bez jehož přítomnosti by právní pomoc nemohla být s ohledem na jazykovou bariéru účinně poskytnuta. Soud v tomto směru odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 05.02.2016, č.j. 4 Azs 250/2015-51, z jehož obsahu je zřejmé, že si zajištění cizinci stěžují právě na nedostatečnou kapacitu nevládních organizací a nedostatečnou možnost cizinců hájit svá práva z důvodu jazykové bariéry a neznalosti relevantní právní úpravy. Na tento problém poukázala taktéž žalobkyně ve svém podání, když zdůraznila, že i přes její žádost o poskytnutí právní pomoci dne 26.07.2016 jí tato byla reálně poskytnuta až dne 30.07.2016, avšak k podání opravného prostředku došlo až ke dni 02.08.2016. Soud v návaznosti na výše uvedené uzavírá, že z obsahu správního spisu a z obsahu tvrzení správních orgánů není nikterak zřejmé, zda žalobkyně byla skutečně během vstupního pohovoru poučena o možnostech a formách poskytování právní pomoci v ZZC. Z pouhých obecných a nepodložených tvrzení správních orgánů tedy nelze posoudit, zda byla žalobkyně v době, kdy mohla v zákonné pětidenní lhůtě podat odvolání, informována o možnostech vyhledání a poskytnutí právní pomoci v ZZC, a zda měla možnost přístupu ke včasné právní pomoci, v jejímž rámci by byla její situace náležitě právně posouzena a probrána. Ve správním spise rovněž absentují podklady prokazující konkrétní možnosti žalobkyně v době od 15.07.2016 do 20.07.2016 při jejím kontaktu s pracovníky, kteří jí mohli poskytnout právní pomoc. Správní orgány tedy dostatečně neposoudily otázku žádosti žalobkyně o prominutí zmeškání lhůty pro odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění. V dalším řízení správní orgány v souladu s výše uvedeným doplní svá skutková zjištění a spisový materiál a na základě toho znovu posoudí, zda byly či nebyly splněny podmínky k prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Soudu proto nezbylo než napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. V tomto řízení bude žalovaná vázána právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V. Závěr a náklady řízení O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a přísluší jí proto právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem, které důvodně vynaložila proti žalované, která ve věci úspěch neměla (neboť napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena zpět k dalšímu řízení). Za účelně vynaložené náklady vzal krajský soud zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč a dále mimosmluvní odměnu zástupce žalobkyně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava právního zastoupení a písemné podání žaloby) po 3.100,- Kč podle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném v rozhodné době). Za úkony právní služby to činí celkem 6.200,- Kč, k čemuž je nutné připočíst hotové výdaje po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, což činí dohromady částku ve výši 6.800,- Kč. Tato částka se dále zvyšuje o DPH 21 %, neboť právní zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem této daně. Celkové náklady řízení tak dosáhly výše 11.228,- Kč. Tuto částku je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení