32 A 57/2014 - 45

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem v právní věci žalobce: E. D., nar. …………., státní příslušnost M., právně zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10.06.2014, č.j. CPR-1422-2/ČJ-2014-930310-V242, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalované, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 05.12.2013, č.j. KRPB-274648-32/ČJ-2013-060023-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Žalobce se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí žalované i prvostupňového rozhodnutí s tím, aby soud po jejich zrušení věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila prvostupňové rozhodnutí, kterým bylo žalobci správním orgánem I. stupně dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na dobu 1 roku. Počátek doby, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky (dále jen „ČR“). Současně byla stanovena doba k vycestování z území ČR v délce 20 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí s tím, že se na cizince nevztahují důvody znemožňující vycestování dle ustanovení § 179 zákona o pobytu cizinců. Důvodem pro uložení správního vyhoštění byla skutečnost, že žalobce v období od 24.07.2013 do 06.11.2013 vykonával střídavě v rychlém občerstvení K. – S. na ……………. a v rychlém občerstvení K. – S. na ulici K. ……. v B., jež provozuje společnosti K. Brno s.r.o., bez platného povolení k zaměstnání pracovní činnost spočívající v přípravě a prodeji jídla a inkasování finančních prostředků za poskytnuté jídlo, tj. byl na území ČR zaměstnán bez povolení k zaměstnání. Dalším důvodem bylo to, že v období od 24.07.2013 do 06.11.2013 pobýval na území ČR bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, a bez jiného platného oprávnění k pobytu. V napadeném rozhodnutí je především uvedeno, že dne 06. 11. 2013 byl žalobce kontrolován v provozovně K. – S. na ……………, kde vykonával práce spočívající v přípravě a následném prodeji jídla. Dne 6. 11. 2013 bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění, a to podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobce byl řádně poučen o svých právech a povinnostech a byla mu dána možnost se v rámci správního řízení vyjádřit do protokolu podle ustanovení § 18 odst. 1 správního řádu. Uvedl, že do ČR přicestoval dne 25.04.2013 za účelem práce, do které nastoupil dne 27.04.2013 v bistru v H. V květnu odjel do Brna do dalšího občerstvení, kde pracoval měsíc až měsíc a půl, poté se vrátil zpět do Hodonína, kde pracuje doposud. Dále uvedl, že pracoval každý den, za práci dostával peníze a práci kontroloval bratr majitele občerstvení. Jeho pracovní náplní byla příprava těsta na pizzu. Dle svého vyjádření neví, jaké má povolení nebo smlouvu. Od svého příjezdu do ČR nevycestoval. Žalobce nevěděl, že může pobývat bez víza na území ČR pouze tři měsíce. Prvostupňový orgán si dále vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR ze dne 07.11.213, ev.č. ………….., podle něhož bylo vycestování žalobce možné. Dle žalované bylo prokázáno, že charakter výkonu kontrolované činnosti prováděné žalobcem nese znaky závislé činnosti ve smyslu zákoníku práce. Nelze shledat, že by žalobce v daném případě provozoval dani podléhající výdělečnou činnost, když k této neměl ani příslušné oprávnění. Žalobce sice neměl se společností KF Brno s.r.o. podepsanou pracovní smlouvu, ale důležitý je faktický výkon kontrolované činnosti vykonávané žalobcem, který představuje závislou práci k uvedené společnosti a tedy i pracovněprávní vztah, pro jehož vznik není třeba existence písemné pracovní smlouvy. Pro legální výkon kontrolované činnosti bylo třeba, aby měl žalobce vydáno povolení k zaměstnání, což se však v posuzovaném případě nestalo. Výkon funkce prokuristy neopravňoval žalobce k výkonu kontrolované činnosti. Obhajoval-li žalobce takto své protiprávní jednání a výkon své závislé činnosti zakrýval uzavřením obchodněprávního vztahu v pozici prokuristy, k čemuž nepotřebuje povolení k zaměstnání, nelze tento jeho postup označit jinak než jako účelové obcházení zákona. Vzhledem k tomu, že žalobce do Schengenského prostoru přicestoval dne 25.04.2013, byl oprávněn na tomto území bez vycestování dle nařízení Rady č. 539/2001 ze dne 15.03.2001 pobývat do 23.07.2013. Žalobce se tedy na území ČR nacházel bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, když mu nepříslušelo ani jiné oprávnění k pobytu, a to ode dne 24.07.2013 do 06.11.2013. Podle názoru žalované byla taktéž přiměřeně stanovena délka přijatého opatření, když tato byla žalobci uložena v zákonném rozpětí, tj. na 1 rok, s ohledem na závažnost a délku prokázaného protiprávního jednání. Žalobce nelegálním výkonem práce narušil pořádek ve státní správě, neboť je nezbytné, aby se na trhu práce v ČR pohybovali cizinci, kteří zde mají ke konkrétnímu výkonu práce povolení. K otázce přiměřenosti zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce byla podle názoru žalované tato otázka správním orgánem I. stupně přezkoumatelným způsobem odůvodněna a žalovaná se s tímto ztotožňuje. II. Žaloba V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce uvedl následující žalobní body. Žalobce předně konstatoval, že byl nezákonným postupem žalovaného zkrácen na svých právech, a to zejména v důsledku jednání správního orgánu I. stupně v předcházejícím řízení. K tomu dále poznamenal, že správní orgán I. stupně na základě zjištění vyplývajícího z kontroly provedené v provozovně rychlého občerstvení K. – S. v H. zahájil správní řízení ve věci správního vyhoštění. Správní orgán I. stupně po zahájení správního řízení dle svého tvrzení žalobce poučil o jeho právech a povinnostech a dal mu možnost se v rámci správního řízení dne 06.11.2013 vyjádřit do protokolu dle ustanovení § 18 odst. 1 správního řádu. Dále správní orgán I. stupně provedl de facto výslech žalobce, ačkoliv tuto skutečnost nesprávně podřadil pod jeho vyjádření. Skutečnost, že jde o výslech, dovozuje zejména ze způsobu provedení, neboť byl dotazován správním orgánem, a nešlo o jeho svévolné souvislé sdělení k předmětu zahájeného řízení. Dle názoru žalobce je tento postup správního orgánu vadný a nezákonný, a to zejména z důvodu nedodržení postupu v souladu se zákonem o pobytu cizinců a pro zjevný zásah do jeho práv, když tento nebyl řádně poučen o právu odepřít výpověď. Dotazováním ze strany správního orgánu I. stupně docházelo k úmyslnému obcházení zákona, čímž byl zkrácen na svých právech a správní orgán porušil své povinnosti vyplývající se správního řádu. Vzhledem k tomu, že prvostupňové rozhodnutí a napadené rozhodnutí je založeno na zjištění z provedeného nezákonného výslechu, nelze dle žalobce shledat správnost těchto rozhodnutí. Dále nebyly dány podmínky pro vydání rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce v době pravomocného rozhodnutí ve věci nebylo možné subsumovat pod předmětné ustanovení. V době před pravomocným rozhodnutím, tj. před pravomocným rozhodnutím o odvolání ze dne 10.06.2014, žalobce dobrovolně opustil území ČR a odcestoval na území státu, jehož je státním občanem. Z gramatického výkladu citovaného ustanovení vyplývá, že cizinci je možné uložit správní vyhoštění na dobu až 3 let, pokud v době pravomocného rozhodnutí pobývá na území republiky bez víza, či bez platného oprávnění. Správnost uvedeného výkladu dokládá i znění ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona o pobytu cizinců, ve kterém zákonodárce užil dokonavý vid čas minulý, oproti bodu 2 téhož ustanovení, kde zákonodárce užil sloveso v nedokonavém vidu a času přítomném. Z toho je patrný záměr zákonodárce důrazně odlišovat trvání stavu v době vydání rozhodnutí. Nepobývá-li žalobce na území ČR v době vydání rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uložení správního vyhoštění. III. Vyjádření žalované Žalovaná ve svém vyjádření především odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dále uvedla, že protokol o vyjádření žalobce není nezákonným důkazem. Prokazatelně z něj plyne, že nebyl prováděn žádný výslech žalobce, ale tento se do protokolu sepsaného podle ustanovení § 18 odst. 1 správního řádu sám vyjádřil a teprve následně dobrovolně (po řádném poučení, kdy měl právo se k věci dále nevyjadřovat) zodpověděl dotazy správního orgánu I. stupně. Žalobce zcela porozuměl důvodu, proč je s ním protokol sepisován, vyjadřoval se k věci, vědom si důvodů, pro které s ním bylo správní řízení zahájeno a vedeno. Nelze tedy dospět k závěru, že by byl žalobce jakkoli nezákonně donucen vypovídat k věci a jeho vyjádření by nemělo potřebnou vypovídací hodnotu. Žalovaná tedy neshledala ve svém postupu a ve svých závěrech pochybení, a proto navrhla zamítnutí žaloby. IV. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Soud o věci rozhodl postupem dle § 51 s.ř.s. bez jednání, neboť žalobce, který jednání původně požadoval, sdělil, že ji netrvá na tom, aby o věci samé bylo rozhodnuto u nařízeného jednání. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů. Podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštěn cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie a zařadí cizince do informačních systémů smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Podle citovaného ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců je tedy důvodem pro rozhodnutí o správním vyhoštění cizince skutečnost, že cizinec je na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoliv je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Výkladem citovaného ustanovení se Nejvyšší správní soud zabýval již opakovaně, a to např. v rozsudcích ze dne 27.01.2011, č.j. 7 As 98/2010-67, či ze dne 21.12.2012, č.j. 2 As 94/2012-26, ve kterém dospěl k závěru, že z rozhodnutí o správním vyhoštění cizince podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců „musí být jednoznačně seznatelné, zda cizinec a) byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo b) provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu, nebo c) bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal, nebo d) takové zaměstnání cizinci zprostředkoval, případně že svým jednáním naplnil několik z těchto skutkových podstat zároveň. Rozhodnutí správního orgánu, jímž se uděluje správní vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, obstojí v testu přezkoumatelnosti tehdy, pokud v něm budou nejen srozumitelně a jednoznačně popsána skutková zjištění správního orgánu, ale pokud z něj bude zároveň dostatečně zřejmá právní kvalifikace jednání účastníka řízení, a to tak, aby z takového rozhodnutí bylo možné učinit jednoznačný závěr, kterou ze skutkových podstat, uvedených v předmětném ustanovení zákona o pobytu cizinců, jednání účastníka řízení naplnilo.“ Výše uvedeným požadavkům rozhodnutí správních orgánů v dané věci plně odpovídají. V tomto ohledu tedy nelze správním orgánům vytýkat, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav týkající se výkonu práce žalobce bez povolení k zaměstnání. Podle názoru soudu správní orgány skutkový stav náležitě zjistily. Dle obsahu správního spisu byla dne 06.11.2013 provedena orgánem policie pobytová kontrola zaměstnanců v prostorách rychlého občerstvení. Při těchto kontrolách bylo zjištěno, že žalobce vykonával práci spočívající v přípravě a následném prodeji jídla a vybírání finančních prostředků od zákazníků při placení za poskytnuté jídlo, ale povolení k zaměstnání nepředložil. To, že žalobce neměl v rozhodné době povolení k zaměstnání, potvrdil taktéž Úřad práce ČR, kontaktní pracoviště Hodonín, ve svém sdělení č.j. MPSV-UP/59518/13/HO. Soud má tedy za to, že v tomto směru mají závěry správního orgánu I. stupně i žalované oporu ve správním spisu. Pokud správní orgány výše popsaný výkon zaměstnání podřadily pod ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, nelze jim podle názoru soudu nic vytýkat. Citované ustanovení umožňuje cizince vyhostit mimo jiné také tehdy, pokud je zaměstnán bez povolení k zaměstnání. Legální definice pojmu zaměstnání je obsažena v ustanovení § 178b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, kde se uvádí, že „zaměstnáním pro účely tohoto zákona se rozumí výkon činnosti, ke které cizinec potřebuje povolení k zaměstnání, zelenou kartu nebo modrou kartu.“ V daném případě je nesporné, že žalobce potřeboval k výkonu výše popsané činnosti povolení. Provedeným dokazováním pak bylo prokázáno, že žalobce vykonával zaměstnání ve smyslu zákona o pobytu cizinců, neboť opakovaně vykonával pracovní činnost v prostorách rychlého občerstvení. Taková práce je jednoznačně výkonem činnosti ve smyslu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Pro podporu tohoto závěru soud odkazuje taktéž na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, a to například na rozsudek ze dne 28.02.2007, č.j. 4 As 16/2006- 89, či případně na rozsudek ze dne 28.08.2013, č.j. 8 As 93/2012-41, z nichž vyplývá, že pod pojem zaměstnání ve smyslu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců lze zahrnout jakoukoliv formu závislé práce, pro kterou je zákonem vyžadováno povolení k zaměstnání. Z obsahu správního spisu je dále nepochybné, že žalobce v předmětné době vykonával závislou práci, neboť byly kumulativně splněny definiční znaky závislé práce ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce, tj. práce byla vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, práce byla vykonávána jménem zaměstnavatele, podle jeho pokynů a osobně. Závěr žalované, že činnost žalobce naplnila znaky závislé práce, jak ji definuje ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce a současná judikatura, je tedy zcela správný a řádně odůvodněný. Naplněním znaků závislé práce se přitom správní orgán I. stupně v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí podrobně zabýval a soud na jeho zcela správné a úplné závěry odkazuje. Pokud jde o zmínku žalobce o nelegální práci, je třeba upozornit na skutečnost, že v daném případě je pro rozhodnutí o uložení správního vyhoštění rozhodující, zda žalobce svým jednáním naplnil některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, nikoli to, zda vykonával nelegální práci ve smyslu zákona o zaměstnanosti (k tomu viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27.01.2011, č.j. 7 As 98/2010-67, ze dne 30.10.2013, č.j. 6 As 115/2013-53, a ze dne 14.11.2013, č.j. 5 As 70/2013-24). Soud se dále vyjadřuje k žalobcem nastolené právní otázce významu záměny účastnického výslechu a vyjádření účastníka správního řízení, přičemž podotýká, že tato nemá na zákonnost rozhodnutí v projednávané věci žádný vliv. Zdejšímu soudu je známa aktuální judikatura Nejvyššího správního soudu, která reflektuje rozdíl mezi těmito dvěma procesními instituty, a to zejména s ohledem na pravidlo stanovené v ustanovení § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého musí být účastník řízení před svým výslechem poučen o důsledcích odmítnutí výpovědi a nepravdivé nebo neúplné výpovědi (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2015, č. j. 5 Azs 156/2014 – 40). V tomtéž rozhodnutí také Nejvyšší správní soud dovodil, že pokud správní orgán tyto instituty zamění, aniž by zároveň účastníka řízení odpovídajícím způsobem poučil, vede tento fakt pouze k dílčímu závěru, že výpověď účastníka zaznamenanou v protokolu o vyjádření účastníka řízení nelze použít v jeho neprospěch (neboť se jedná o důkaz provedený nezákonným způsobem). Význam pro rozhodnutí ve věci může takové pochybení mít však pouze za předpokladu, že skutkové závěry správních orgánů bez takto nezákonně získaného důkazu nemohou obstát. Z obsahu protokolu o vyjádření účastníka správního řízení krajský soud shledal, že žalobce byl správním orgánem prvního stupně poučen o všech jeho právech a povinnostech jakožto účastníka správního řízení, tedy řádně a v souladu se zákonem. Dle ustanovení § 36 odst. 1 správního řádu, nestanoví-li zákon jinak, jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí; správní orgán může usnesením prohlásit, dokdy mohou účastníci činit své návrhu. Dle odst. 2 tohoto ustanovení účastníci mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Pokud o to požádají, poskytne jim správní orgán informace o řízení, nestanoví-li zákon jinak. Dle odst. 3, nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. S ohledem na odst. 2 věty první shora citovaného zákonného ustanovení je zřejmé, že účastník správního řízení má právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Z dikce tohoto ustanovení tak lze dovodit, že podat vyjádření k danému správnímu řízení je účastníkovým právem, nikoliv povinností. Z obsahu protokolu ze dne 06.11.2013, č.j. KRPB-274648-6/ČJ-2013-060023-SV, je navíc zjevné, že žalobce tohoto svého práva plně využil. Žalobce byl v rámci poučení před podáním tohoto vyjádření správním orgánem dle ustanovení § 36 správního řádu řádně poučen o svém právu, nikoliv povinnosti, podat vyjádření v tomto řízení. V té souvislosti nelze přehlédnout, že žalobce měl zcela neomezenou možnost sdělit správnímu orgánu veškeré významné skutečnosti a rovněž této možnosti využil. V posuzované věci je významné právě to, že protiprávní jednání žalobce bylo v řízení zcela jednoznačně prokázáno i jinými důkazními prostředky než Protokolem o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 06.11.2013. Správní orgán vycházel především ze zjištění získaných lustrací v evidencích Policie ČR, sdělení Úřadu práce ČR – kontaktního pracoviště Hodonín, závazného stanoviska Ministerstva vnitra ČR ze dne 07.11.2013, ev.č. ……….. a výpisu z obchodního rejstříku společnosti K. s.r.o., kdy deliktní jednání žalobce tedy bylo jednoznačně prokázáno jinými důkazy než sporným protokolem o vyjádření účastníka řízení ze dne 06.11.2013. Tento protokol ve skutečnosti sloužil správnímu orgánu zejména jako podklad pro vyhodnocení okolností svědčících potenciálně v jeho prospěch (zejména jeho možné rodinné a osobní vazby k České republice, existence překážky pro vycestování z ČR a návratu do Makedonie či další). S ohledem na výše uvedené lze tedy shrnout, že ani účastnický výslech žalobce by nemohl vyústit v jiné rozhodnutí správního orgánu. Zdejší soud dále neshledává důvodnou ani námitku žalobce, že ze znění ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 vyplývá, že nepobývá-li cizinec na území ČR v době vydání rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uložení správního vyhoštění dle tohoto ustanovení. Soud naopak považuje za nesporné, že se žalobce dopustil porušení ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na tři roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ačkoliv k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. V případě žalobce došlo nepochybně k naplnění této skutkové podstaty, neboť žalobce na území ČR pobýval bez víza či bez jiného platného oprávnění k pobytu v době od 24.07.2013 do 06.11.2013, tedy do doby provedené kontroly správního orgánu I. stupně v rychlém občerstvení K. – S. v H. a současně taktéž do doby zahájení správního řízení ve věci žalobce. Žalobci tedy bylo správní vyhoštění uděleno mj. z důvodu, že se na území ČR zdržoval po dobu více než tří měsíců bez platného víza či povolení k pobytu, tedy takto činil relativně dlouhou dobu, proto již toto jednání představuje samo o sobě závažné porušení právních předpisů, za které je možné udělit správní vyhoštění až na tři roky. Soud se domnívá, že ani tvrzení žalobce, že nevěděl, že na území ČR může pobývat bez víza pouze 3 měsíce, jej nemůže zbavit odpovědnosti za jeho jednání. Zájem státu na vyhoštění cizince, který zde pobývá neoprávněně, nelze považovat za zanedbatelný. Soud se však především nemůže ztotožnit se závěry žalobce, tedy že by uložení správního vyhoštění dle předmětného ustanovení bylo možné pouze za situace, kdy by se cizinec v době pravomocného rozhodnutí fyzicky zdržoval na území ČR. Soud má naopak za to, že úmyslem zákonodárce bylo bezpochyby vztažení trvání pobytu cizince na území ČR bez víza či jiného platného oprávnění k pobytu dle předmětného ustanovení k časovému okamžiku zahájení správního řízení, nikoliv k okamžiku pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění. Opačný závěr by nutně vedl k tomu, že by se zákon o pobytu cizinců stal v tomto ustanovení téměř obsolentním. Ad absurdum by totiž mohlo docházet k situacím, kdy by každý cizinec, který by v době trvání řízení o správním vyhoštění před vydáním samotného rozhodnutí o správním vyhoštění dobrovolně opustil území ČR a vrátil se do země svého původu, mohl následně zcela bez časového či jiného omezení téměř okamžitě na území ČR opětovně přicestovat, aniž by se na něj vztahovaly nepříznivé následky vyplývající z předcházejícího neoprávněného pobytu na území ČR ve smyslu správního vyhoštění. Takový výklad by byl v rozporu s účelem jmenovaného zákona a nezbývá než jej zcela odmítnout. Názor žalobce na tuto otázku je tedy mylný. Přijetí jeho argumentace by nejen bylo v rozporu se smyslem a účelem tohoto ustanovení, ale i s jeho výslovným zněním a vedlo by ke zcela absurdním důsledkům. Na základě dobrovolného opuštění území ČR před vydáním pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění by totiž docházelo k situacím, že by těmto cizincům nemohlo být účinně uloženo správní vyhoštění, ačkoliv se v době zahájení správního řízení v rozporu s právními předpisy nacházeli na území ČR neoprávněně bez víza či jiného oprávnění k pobytu. Cizinci by se následně mohli zcela volně vracet zpět na území ČR bez stanovení zákazu vstupu na území členských států EU a zařazení do informačního systému členských států po stanovenou dobu, ačkoliv by jejich předcházející neoprávněný pobyt na území ČR byl zcela nesporný. Soud k tomuto dále poznamenává, že tento výklad nelze považovat za správný ani z toho hlediska, že ve smyslu ustanovení § 118 odst. 5 zákona o pobytu cizinců se dovozuje, že pobyt cizince na území ČR nelze považovat za neoprávněný ani ve chvíli, kdy cizinec již žádným jiným pobytovým oprávněním nedisponuje, jestliže probíhá řízení o jeho správním vyhoštění, neboť dle tohoto ustanovení se pro účely správního vyhoštění považuje za přechodný pobyt na území i neoprávněné zdržování se cizince na území. Pokud by soud přijal argumentaci žalobce, nebylo by možné předmětné ustanovení zákona o pobytu cizinců aplikovat prakticky za žádných okolností, neboť v okamžiku vydání rozhodnutí o správním vyhoštění je cizinec poživatelem přechodného pobytu dle ustanovení § 118 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, tudíž by nebylo ad absurdum možno s využitím výkladu žalobce správního vyhoštění dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců použít. V době vydání správního vyhoštění by se totiž cizinec na území ČR zdržoval na základě platného povolení k pobytu, byť pouze přechodného. S využitím logického a teleologického výkladu lze tedy dospět k závěru, že záměrem zákonodárce bylo vztáhnout splnění podmínek pro správní vyhoštění a především jejich trvání dle předmětného ustanovení k okamžiku zjištění porušení právních předpisů a zahájení správního řízení bez ohledu na následné dobrovolné opuštění žalobce území ČR, neboť musí být především kladen důraz na nutnost vyvození nepříznivých následků pro cizince, jež na území ČR (potažmo na území členských států EU) jednají v rozporu s právními předpisy. Podle soudu lze dodržování právních předpisů podřadit pod veřejný zájem, který musí byt v těchto případech upřednostňován. Výklad uváděný žalobcem považuje zdejší soud za zcela právně neudržitelný, díky němuž by docházelo k úmyslnému obcházení zákona, které by zcela odporovalo smyslu a účelu zákona o pobytu cizinců. Na základě těchto východisek je nesporné, že k naplnění skutkové podstaty v případě žalobce bezpochyby došlo, neboť bylo prokázáno, a tato skutečnost není nadto žalobcem jakkoliv rozporována, že žalobce v době od 24.07.2013 do 06.11.2013 (tedy včetně data zahájení správního řízení) pobýval na území ČR bez platného víza či jiného platného oprávnění k pobytu. Námitku, že správní orgány měly jednání žalobce posuzovat podle skutkového stavu ke dni svého rozhodování s ohledem na sloveso o nedokonavém vidu a času přítomném v předmětném ustanovení, proto soud neshledal důvodnou, neboť žalobce byl povinen dodržovat právní předpisy a plnit tak účel zákona o pobytu cizinců po celou dobu svého pobytu na území ČR. V období od 24.07.2013 do 06.11.2013 tak nečinil, a proto byly podmínky pro aplikaci ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců splněny, a správní orgány nikterak nepochybily, pokud žalobci udělily správní vyhoštění (k tomu obdobně např. viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 9 Azs 84/2014-37). V. Závěr a náklady řízení Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšné žalované nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.