32 A 75/2014 - 51

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem v právní věci žalobkyně: V. S., nar. …………….., státní příslušnost R. K., bytem ………………., Brno, zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 07.08.2014, č.j. CPR-8776-2/ČJ-2014- 930310-V231, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobkyně se domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 07.08.2014, č.j. CPR-8776-2/ČJ-2014-930310-V231 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend ze dne 24.04.2014, č.j. KRPB-108228/ČJ-2013-060026-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobkyni správním orgánem I. stupně dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na dobu 6 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky (dále jen „ČR“). Současně byla stanovena doba k vycestování z území ČR v délce 15 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Důvodem pro uložení správního vyhoštění bylo naplnění důvodů uvedených v ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Na území ČR totiž pobývala od 06.04.2013 do 03.05.2013 bez víza, ačkoliv k tomu nebyla oprávněna, přičemž jí nepříslušelo ani jiné oprávnění k pobytu. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno poté, co bylo předcházející rozhodnutí o správním vyhoštění zrušeno a vráceno k dalšímu řízení. Žalovaný změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a to v části výroku, týkajícího se doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Nově byla stanovena doba 3 měsíců. Ve zbylé části bylo v souladu s ustanovením § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), prvostupňové rozhodnutí žalovanou potvrzeno a odvolání žalobkyně zamítnuto. II. Žaloba Dle žalobkyně vydal správní orgán I. stupně prvostupňové rozhodnutí v rozporu se zákonem, čímž došlo dle čl. 14 Listiny k porušení jejích základních práv a svobod, neboť v době vydání rozhodnutí pobývala na území ČR oprávněně. Oprávněnost dovozuje ze skutečnosti, že podala dle ustanovení § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k pobytu za účelem sloučení rodiny, kdy řízení o této žádosti dosud nebylo pravomocně skončeno. Proto pobývá na území ČR v souladu s ustanovením § 47 zákona o pobytu cizinců. Dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění může být uloženo pouze za situace, kdy cizinec pobývá na území ČR neoprávněně v době vydání rozhodnutí. Správní vyhoštění však bylo uloženo nikoliv z důvodu neoprávněného pobytu, ale pro pobyt bez víza či platného oprávnění k pobytu. Žalobkyni tedy nebylo v době pravomocného rozhodnutí ve věci možné subsumovat pod předmětné ustanovení, neboť pravomocným rozhodnutím bylo až napadené rozhodnutí ze dne 07.08.2014. V této době již pobývala na území ČR oprávněně, a to vzhledem k podané žádosti o dlouhodobý pobyt. Dále zdůraznila užití slovesa o nedokonavém vidu a času přítomném v předmětném ustanovení, z čehož je patrný záměr zákonodárce odlišovat trvání stavu v době vydání rozhodnutí. Správní orgán I. stupně i žalovaný tedy rozhodli o uložení správního vyhoštění v rozporu s ustanovením § 118 a násl. zákona o pobytu cizinců a napadené rozhodnutí a jednání správního orgánu je tedy v přímém rozporu s ustanovením § 2 odst. 1 a 2 správního řádu a čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 3 a čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), jakož i čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR. Současně žalobkyně namítá, že nevypořádáním odvolací námitky III. vyplývající z odvolací námitky II. je napadené rozhodnutí možno považovat za nepřezkoumatelné. Žalobkyně dále namítala, že správní orgán I. stupně se dostatečně nevypořádal s možností nepřiměřeného zásahu do jejího rodinného a soukromého života. Nepřiměřenost je spatřována v tom, že manžel a její nezletilá dcera mají na území ČR povolen trvalý pobyt. Správní orgán se k této skutečnosti vyjádřil jenom tak, že manžel ji může navštěvovat, a po uplynutí doby vyhoštění může na území schengenského prostoru na základě povoleného pobytu pobývat s dcerou i manželem. Žalobkyně tak bude v případě vykonání správního vyhoštění odloučena od své nejbližší rodiny, čímž dojde k přetržení nejužších vazeb mezi nezletilou dcerou a jejími rodiči. III. Vyjádření žalované Žalovaná ve svém vyjádření především odkázala na obsah napadeného rozhodnutí. Toliko upřesnila pobytový stav dcery žalobkyně, které bylo uděleno povolení k trvalému pobytu na území ČR až dne 02.09.2014. V době vydání napadeného rozhodnutí neměla její dcera žalobkyně udělené povolení k trvalému pobytu, tak jak se uvádí v žalobě. IV. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobkyně uplatnila v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Soud o věci rozhodl postupem dle § 51 s.ř.s. bez jednání, neboť žalobkyně, který jednání původně požadovala, sdělila, že již netrvá na tom, aby o věci samé bylo rozhodnuto u nařízeného jednání. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů. Podle ustanovení § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo udělí vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území cizinci, kterému ve vycestování z území brání překážka na jeho vůli nezávislá nebo jsou-li splněny podmínky podle § 179 odst.

5. Podle ustanovení § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny se cizinci udělí, jestliže a) cizinec, se kterým má být umožněno společné soužití rodiny, je držitelem povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k trvalému pobytu a pobývá na území po dobu nejméně 15 měsíců; jde-li o sloučení manželů, současně musí každý z nich dosáhnout věku 20 let, b) cizinec, se kterým má být umožněno společné soužití rodiny, pobývá na území po dobu nejméně 6 měsíců a je držitelem povolení vydaného podle § 42g, c) manželu, se kterým má být umožněno společné soužití rodiny, byl udělen azyl podle zvláštního právního předpisu2), pokud manželství vzniklo před jeho vstupem na území, d) nezletilému cizinci, se kterým má být umožněno společné soužití rodiny, byl udělen azyl podle zvláštního právního předpisu2), e) jde o cizince podle odstavce 1 písm. d) nebo f), nebo f) cizinec, se kterým má být umožněno společné soužití rodiny, je držitelem modré karty. Podle ustanovení § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k dlouhodobému pobytu je cizinec povinen podat nejdříve 90 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 90 dnů. V případě, že podání žádosti ve lhůtě podle předchozí věty zabrání důvody na vůli cizince nezávislé, je cizinec oprávněn tuto žádost podat do 3 pracovních dnů po zániku těchto důvodů; vízum se do doby zániku tohoto oprávnění považuje za platné. Podle ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů uplyne před rozhodnutím žádosti o povolení dlouhodobého pobytu, ačkoliv žádost byla podána ve lhůtě podle odstavce 1, považuje se vízum za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti. Podle ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců pokud o žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) nebylo rozhodnuto v době platnosti oprávnění k pobytu cizince na území, cizinec podal žádost v době platnosti oprávnění k pobytu a byl podle § 69 oprávněn podat na území žádost o vydání povolení k trvalému pobytu, považuje se jeho další pobyt na území za pobyt na toto vízum, a to až do rozhodnutí o žádosti; v této době není cizinec oprávněn podat na území žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo další žádost o vydání povolení k trvalému pobytu. Podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštěn cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie a zařadí cizince do informačních systémů smluvních států, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Primárně se soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti spočívající v námitce, že se žalovaná nedostatečně vypořádala s námitkami žalobkyně obsaženými v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, konkrétně odvolací námitky III., týkající se porušení zákonných ustanovení. Po zevrubném přezkoumání obsahu žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že tato námitka není důvodná, neboť žalovaná se v napadeném rozhodnutí podrobně k námitkám žalobkyně vyjádřila, uvedla, z jakých důvodů je považuje za nedůvodné, přičemž svoji argumentaci založila na zákonné úpravě, ze které vycházela. Soud pro úplnost dodává, že odvolací námitka dle které správní orgán I. stupně uložil žalobkyni správní vyhoštění v rozporu s ustanovením § 118 a násl. zákona o pobytu cizinců a napadené rozhodnutí je proto v rozporu s ustanoveními Listiny a Ústavy ČR, nebyla ani blíže konkretizována. Z obsahu odvolání však vyplývá, že se odvolací námitka vztahovala především k procesu přezkoumání oprávněnosti pobytu žalobkyně na území ČR a podmínek k uložení správního vyhoštění, jimiž se žalovaná v napadeném rozhodnutí podrobně zabývala. Proto soud přistoupil k meritornímu posouzení věci Soud předně neshledává důvodnou námitku žalobkyně, že v době dostavení se ke správnímu orgánu I. stupně za účelem řešení pobytové situace na území ČR i v době vydání prvostupňového, resp. napadeného, rozhodnutí, pobývala na území ČR oprávněně, a to nejprve v návaznosti na podání žádosti dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a následně dle ustanovení § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců. K tomu zdejší soud uvádí následující. Jak je uvedeno výše, žalobkyně v době podání žádosti o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tedy ke dni 04.03.2013, pobývala na území ČR pouze v režimu výjezdního příkazu s platností do 05.04.2013. Předmětem soudního přezkumu tak bylo mj. posouzení, zda žalovaná a správní orgán I. stupně učinili správný právní názor ohledně charakteru výjezdního příkazu, jenž byl – což není mezi účastníky řízení sporné – v době podání této žádosti platným. Dle ustanovení § 50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců výjezdní příkaz opravňuje cizince k přechodnému pobytu na území po dobu, která je nezbytná k provedení neodkladných úkonů, a k vycestování z území. Z právní úpravy proto vyplývá, že výjezdní příkaz je toliko nutno považovat za doklad, který cizince opravňuje k přechodnému pobytu po nezbytnou dobu do jeho vycestování. Doklad opravňující k přechodnému pobytu však nemá charakter povolení k přechodnému pobytu. Žalobkyně tedy dne 04.03.2013 nedisponovala platným pobytovým oprávněním a setrvávala na území ČR toliko na základě výjezdního příkazu, dle kterého byla oprávněna přechodně pobývat na území ČR po dobu, která byla nezbytná k provedení neodkladných úkony a k vycestování z tohoto území. Zákonodárce v tomto směru zcela jasně vymezil prostor, v němž se cizinec po udělení výjezdního příkazu nachází, a tím je pouze provedení neodkladných úkonů a následně samotné vycestování. Vzhledem k povaze výjezdního příkazu je zřejmé, že těmito neodkladnými úkony jsou úkony směřující k naplnění cíle výjezdního příkazu, kterým je vycestování z území ČR. Lze dovodit, že zákonodárce takto formulovaným znění ustanovení § 50 odst. 3 zamýšlel například obstarání jízdních dokladů, vyřízení nezbytných formalit k opuštění území ČR aj. Za úkon směřující k vycestování z ČR však nelze považovat podání žádostí za účelem prodloužit pobyt v ČR, jak tomu bylo v případě žalobkyně. Žalobkyně se tedy nacházela v režimu výjezdního příkazu, na základě kterého měla do dne 05.04.2013 vycestovat z území ČR, což však neučinila, neboť dne 04.03.2013 podala žádost o vízum nad 90 dnů za účelem strpění dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Vízum jí však nebylo uděleno, přičemž s výsledem rozhodnutí o žádosti o udělení víza na strpění byla seznámena dne 19.04.2013. Následně podala žádost o nové posouzení důvodů neudělení tohoto dlouhodobého víza za účelem strpění. Soud musí přisvědčit správnímu orgánu I. stupně i žalovanému v tom, že podáním této žádosti ze dne 04.03.2013 žalobkyni i přes její přesvědčení nevznikla fikce pobytu, vyplývající z ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, neboť tato fikce se vztahuje toliko na žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) a nikoliv písm. a) zákona o pobytu cizinců. Tedy skutečnost, že žalobkyně podala v době pobytu na území ČR na základě výjezdního příkazu žádost o udělení víza za účelem strpění dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, nezakládala možnost dovolávat se dobrodiní ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Nezávisle na trvání řízení o její žádosti skončila oprávněnost jejího pobytu na území ČR spolu s koncem platnosti výjezdního příkazu, tedy dne 05.04.2013 a tudíž byl skutečně její pobyt od této chvíle na území ČR neoprávněný. Z obsahu správního spisu a především z protokolu o vyjádření žalobkyně ze dne 07.05.2013 je nadto zcela evidentní, že si uvědomovala následky vzniknuvší se skončením platnosti jejího výjezdního příkazu, když ani po skončení jeho platnosti nečinila v předmětné době žádné kroky k legalizaci svého pobytu. Z jejího vyjádření žalobkyně, že se dne 03.05.2013 dostavila ke správnímu orgánu I. stupně z důvodu, aby měla v cestovním dokladu nějaké vízum, je zřejmé, že si byla vědoma neoprávněného pobytu na území ČR bez víza. Spornou otázkou v tomto řízení je rovněž další postup žalobkyně k legalizaci pobytu na území ČR. Namítala, že prvostupňové i napadené rozhodnutí nebyla správná, neboť v době vydání rozhodnutí pobývala na území ČR oprávněně, a to s ohledem na podání žádosti ze dne 13.05.2013 dle ustanovení § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Oprávněnost pobytu dovozoval z ustanovení § 47 zákona o pobytu cizinců. Soud k tomu uvádí, že ve smyslu ustanovení § 118 odst. 5 zákona o pobytu cizinců pobyt cizince na území ČR nelze považovat za neoprávněný ani ve chvíli, kdy cizinec již žádným jiným pobytovým oprávněním nedisponuje, pokud probíhá řízení o jeho správním vyhoštění, neboť dle tohoto ustanovení se pro účely správního vyhoštění považuje za přechodný pobyt na území i neoprávněné zdržování se cizince na území. V době podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny dle ustanovení § 42a odst. 6 zákona o pobytu cizinců se žalobkyně na území ČR nacházela v režimu přechodného pobytu vyplývajícího z průběhu správního řízení o vyhoštění. Nedisponovala tedy vízem k pobytu nad 90 dnů nebo povolením k dlouhodobému pobytu vydaným za jiným účelem, nýbrž pouze povolením k přechodnému pobytu, a nebyla tedy oprávněna podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území ČR dle ustanovení § 42 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, nýbrž na zastupitelském úřadu v souladu s ustanovením § 42 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. V souvislosti s namítanou oprávněností pobytu na základě fikce oprávněnosti pobytu dle ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců soud uvádí, že problematikou aplikace ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se v tomto směru zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28.08.2015, č.j. 5 Azs 98/2015-32. Dospěl přitom k závěru, že ze znění ustanovení § 47 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců plyne, že fikce oprávněného pobytu podle ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se vztahuje pouze na případy, kdy je podána žádost o povolení k dlouhodobému pobytu před uplynutím doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů. Tuto fikci tedy lze aplikovat pouze na případy, kdy cizinci již byl pobyt na území ČR povolen na základě víza k pobytu nad 90 dnů, respektive na základě povolení k dlouhodobému pobytu, a ve stanovené době si cizinec dále požádá o povolení k dlouhodobému pobytu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.08.2011, č.j. 7 As 96/2011-73). Žalobkyni tedy ani v tomto případě navzdory jejímu přesvědčení nesvědčí dobrodiní fikce oprávněnosti pobytu dle ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť v době podání žádosti na území ČR nepobývala na základě víza k pobytu nad 90 dnů či povolení k dlouhodobému pobytu, nýbrž na základě přechodného pobytu vyplývajícího z průběhu správního řízení o vyhoštění žalobkyně dle ustanovení § 118 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Důvodem pro preferenci výše uvedeného zužujícího výkladu ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je nikoliv pouze gramatické znění či účel a smysl dotčených ustanovení o pobytu cizinců, ale taktéž hrozící nežádoucí důsledky, ke kterým by případné účelové podávání žádosti v průběhu správního řízení o správním vyhoštění vedlo. Zdejší soud dále neshledává důvodnou ani námitku žalobkyně, že ze znění ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 vyplývá, že nepobývá-li cizinec na území ČR v době vydání rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uložení správního vyhoštění dle tohoto ustanovení. Soud naopak považuje za nesporné, že se žalobkyně dopustila porušení ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na tři roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ačkoliv k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. V případě žalobkyně došlo nepochybně k naplnění této skutkové podstaty, neboť na území ČR pobývala bez víza či bez jiného platného oprávnění k pobytu v době od 6.4.2013 do 3.5.2013, tedy do doby dostavení se žalobkyně ke správnímu orgánu I. stupně a současně taktéž do doby zahájení správního řízení ve věci žalobkyně. Žalobkyni tedy bylo správní vyhoštění uděleno mj. z důvodu, že se na území ČR zdržovala bez platného víza či povolení k pobytu, proto již toto jednání představuje samo o sobě závažné porušení právních předpisů, za které je možné udělit správní vyhoštění až na tři roky. Soud se domnívá, že ani tvrzení žalobkyně, že s ohledem na sdělení jejího právního zástupce měla za to, že pobývá na území ČR oprávněně na základě podané žádosti dle ustanovení § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, ji nemůže zbavit odpovědnosti za její jednání. Zájem státu na vyhoštění cizince, který zde pobývá neoprávněně, nelze považovat za zanedbatelný. Soud se však především nemůže ztotožnit se závěry žalobkyně, tedy že by uložení správního vyhoštění dle předmětného ustanovení bylo možné pouze za situace, kdy by se cizinec v době pravomocného rozhodnutí fyzicky zdržoval na území ČR. Soud má naopak za to, že úmyslem zákonodárce bylo bezpochyby vztažení trvání pobytu cizince na území ČR bez víza či jiného platného oprávnění k pobytu dle předmětného ustanovení k časovému okamžiku zahájení správního řízení, nikoliv k okamžiku pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění. Opačný závěr by nutně vedl k tomu, že by se zákon o pobytu cizinců stal v tomto ustanovení téměř obsolentním. Ad absurdum by totiž mohlo docházet k situacím, kdy by každý cizinec, který by v době trvání řízení o správním vyhoštění před vydáním samotného rozhodnutí o správním vyhoštění dobrovolně opustil území ČR a vrátil se do země svého původu, mohl následně zcela bez časového či jiného omezení téměř okamžitě na území ČR opětovně přicestovat, aniž by se na něj vztahovaly nepříznivé následky vyplývající z předcházejícího neoprávněného pobytu na území ČR ve smyslu správního vyhoštění. Takový výklad by byl v rozporu s účelem jmenovaného zákona a nezbývá než jej zcela odmítnout. Názor žalobkyně na tuto otázku je tedy mylný. Přijetí její argumentace by nejen bylo v rozporu se smyslem a účelem tohoto ustanovení, ale i s jeho výslovným zněním a vedlo by ke zcela absurdním důsledkům. Na základě dobrovolného opuštění území ČR před vydáním pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění by totiž docházelo k situacím, že by těmto cizincům nemohlo být účinně uloženo správní vyhoštění, ačkoliv se v době zahájení správního řízení v rozporu s právními předpisy nacházeli na území ČR neoprávněně bez víza či jiného oprávnění k pobytu. Cizinci by se následně mohli zcela volně vracet zpět na území ČR bez stanovení zákazu vstupu na území členských států EU a zařazení do informačního systému členských států po stanovenou dobu, ačkoliv by jejich předcházející neoprávněný pobyt na území ČR byl zcela nesporný. Soud k tomuto dále poznamenává, že tento výklad nelze považovat za správný ani z toho hlediska, že ve smyslu ustanovení § 118 odst. 5 zákona o pobytu cizinců se dovozuje, že pobyt cizince na území ČR nelze považovat za neoprávněný ani ve chvíli, kdy cizinec již žádným jiným pobytovým oprávněním nedisponuje, jestliže probíhá řízení o jeho správním vyhoštění, neboť dle tohoto ustanovení se pro účely správního vyhoštění považuje za přechodný pobyt na území i neoprávněné zdržování se cizince na území. Pokud by soud přijal argumentaci žalobkyně, nebylo by možné předmětné ustanovení zákona o pobytu cizinců aplikovat prakticky za žádných okolností, neboť v okamžiku vydání rozhodnutí o správním vyhoštění je cizinec poživatelem přechodného pobytu dle ustanovení § 118 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, tudíž by nebylo ad absurdum možno s využitím výkladu žalobkyně správního vyhoštění dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců použít. V době vydání správního vyhoštění by se totiž cizinec na území ČR zdržoval na základě platného povolení k pobytu, byť pouze přechodného. S využitím logického a teleologického výkladu lze tedy dospět k závěru, že záměrem zákonodárce bylo vztáhnout splnění podmínek pro správní vyhoštění a především jejich trvání dle předmětného ustanovení k okamžiku zjištění porušení právních předpisů a zahájení správního řízení bez ohledu na následné dobrovolné opuštění žalobce území ČR, neboť musí být především kladen důraz na nutnost vyvození nepříznivých následků pro cizince, jež na území ČR (potažmo na území členských států EU) jednají v rozporu s právními předpisy. Podle soudu lze dodržování právních předpisů podřadit pod veřejný zájem, který musí byt v těchto případech upřednostňován. Výklad uváděný žalobkyní považuje zdejší soud za zcela právně neudržitelný, díky němuž by docházelo k úmyslnému obcházení zákona, které by zcela odporovalo smyslu a účelu zákona o pobytu cizinců. Na základě těchto východisek je nesporné, že k naplnění skutkové podstaty v případě žalobkyně bezpochyby došlo, neboť bylo prokázáno, že žalobkyně v době od 06.04.2013 do 03.05.2013 (tedy včetně data zahájení správního řízení) pobývala na území ČR bez platného víza či jiného platného oprávnění k pobytu. Námitku, že správní orgány měly jednání žalobkyně posuzovat podle skutkového stavu ke dni svého rozhodování s ohledem na sloveso o nedokonavém vidu a času přítomném v předmětném ustanovení, proto soud neshledal důvodnou, neboť žalobkyně byla povinna dodržovat právní předpisy a plnit tak účel zákona o pobytu cizinců po celou dobu svého pobytu na území ČR. V období od 06.04.2013 do 03.05.2013 tak nečinila, a proto byly podmínky pro aplikaci ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců splněny, a správní orgány nikterak nepochybily, pokud žalobkyni udělily správní vyhoštění (k tomu obdobně např. viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 9 Azs 84/2014-37). Na základě výše uvedeného proto soud ve shodě s žalovanou nemá pochybnost o tom, že poslední vízum, které žalobkyni opravňovalo k legálnímu pobytu na území ČR, byl výjezdní příkaz č. GAA149498 s platností do 05.04.2013. Výjezdní příkaz nerespektovala a ve stanoveném období z ČR nevycestovala, proto byl její pobyt na území ČR v období od 06.04.2013 do 03.05.2013 neoprávněný, čímž byla naplněna skutková podstata správního vyhoštění dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Dále namítala nepřiměřenost vyhoštění ve smyslu ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně žije na území ČR od listopadu roku 2012, přičemž v ČR má manžela kosovského původu, který pobývá na území ČR na základě platného povolení trvalého pobytu, s nímž žije ve společné domácnosti. V lednu roku 2013 se jim narodila dcera, která v době vydání napadeného rozhodnutí pobývala na území ČR na základě žádosti o trvalý pobyt za účelem sloučení s manželem žalobkyně. Jako překážku svého vycestování z území uvedla přetrvávající novorozeneckou žloutenku dcery, která ji nedovoluje cestovat. Doložila lékařskou zprávu ze dne 29.04.2013 a ze dne 15.01.2014. Žádné jiné přímé rodinné příslušníky na území ČR nemá, v Republice Kosovo se však nachází celá její rodině a taktéž rodina manžela. Na území ČR komunikuje pouze jazykem albánským, český jazyk neovládá a svůj mateřský jazyk si pamatuje. Zdejší soud uvádí, že podle ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců „rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince“. Vodítkem pro aplikaci § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců může být rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, č. j. 10 Ca 330/2006 – 89, publikovaný pod č. 1230/2007 Sb. NSS, který v publikované právní větě uvádí, že „přiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života cizince ve smyslu § 119 odst. 5 (nyní § 119a odst. 2 – pozn. NSS) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je rozhodnutí o správním vyhoštění cizince pouze tehdy, je-li takovým rozhodnutím dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví na straně jedné a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života na straně druhé. Vždy je tedy třeba zvažovat závažnost spáchaného deliktu či jiného rizika, které cizinec pro zákonem chráněný veřejný zájem představuje, ve vztahu k jeho osobním a rodinným vazbám na území České republiky.“ Dále se v odůvodnění rozsudku konstatuje, že „§ 119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců (nyní § 119a odst. 2 – pozn. NSS) je promítnutím mezinárodních závazků, které pro Českou republiku vyplývají z čl. 8 Úmluvy (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovaná pod č. 209/1992 Sb. – pozn. NSS). Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života. Do tohoto práva může státní orgán zasahovat jen v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy, tedy jen na základě zákona a jen tehdy, je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu legitimních zájmů, které jsou v tomto ustanovení taxativně vymezeny. Na straně jedné není pochyb o tom, že zabránění neoprávněného pobytu cizinců na území ČR je legitimním cílem, který lze podřadit pod ochranu veřejné bezpečnosti dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy, na straně druhé je podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu ČR třeba v každém konkrétním případě zvažovat, zda intenzita zásahu do soukromého a rodinného života je přiměřená právě významu veřejného zájmu, pro jehož ochranu má být k tomuto zásahu přistoupeno (…) Respektování principu proporcionality je nezbytnou podmínkou jakéhokoli přípustného omezení základních práv. Jak uvedl Evropský soud pro lidská práva např. ve věci Daliová a další proti Francii (rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 1998), je třeba v každém případě uvážit, zda je respektována spravedlivá rovnováha mezi zájmy cizince na ochraně jeho soukromého a rodinného života na straně jedné a zájmy státu na ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti na straně druhé.“ V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19.6.2014, č.j. 2 As 52/2013-69, je mj. uvedeno: „Čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru vždy nutno zvážit okolnosti konkrétního případu (viz rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94, in http://echr.coe.int.); v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si tento život na jeho území. Z judikatury ESLP přitom vyplývá, že podmínky pro aktivaci extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi přísné (srov. rozsudek ze dne 6. 2. 2001 ve věci Bensaid proti Spojenému království, stížnost č. 44599/98).“ Soud k věci uvádí, že žalobkyně budovala své rodinné zázemí na území ČR v době, kdy nemohla spoléhat na to, že na území České republiky bude moci pobývat trvale. Této skutečnosti si musel být vědom i její manžel. Skutečnost, že zázemí pro rodinný život bylo budováno i přesto, že dotčené osoby věděly, že jejich rodinný život je v dané zemi od počátku nejistý, je přitom zásadní i dle judikatury ESLP. (srov. rozhodnutí ze dne 26. 1. 1999, Sarumi proti Spojenému království, stížnost č. 43279/98, nebo ze dne 9. 11. 2000, Shebashov proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99). V takových případech může vyhoštění cizince představovat porušení článku 8 Úmluvy pouze výjimečně (viz např. rozhodnutí ze dne 24. 11. 1998, Mitchell proti Spojenému království, stížnost č. 40447/98, nebo ze dne 22. 6. 1999, Ajayi a další proti Spojenému království, stížnost č. 27663/95, nebo již citované rozsudky Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku a Nunez proti Norsku). Za takové výjimečné okolnosti je možno považovat např. nezbytnost zvláštní péče (kterou by vyžadovala žalobkyně, či naopak skutečnost, že žalobkyně by byla nucena poskytovat zvláštní péči některému členu rodiny), nebo nepřiměřenou délku zákazu pobytu spolu s nemožností přesídlení celé rodiny, např. v případě, mají-li ostatní členové rodiny jinou státní příslušnost či neznají-li jazyk domovské země vyhošťované osoby. Existenci takovýchto výjimečných okolností ovšem v případě žalobkyně nelze, po vyhodnocení všech relevantních skutečností, shledat, přičemž ani rozdělení rodiny není nevyhnutelné. Vazby ke kulturnímu prostředí v Republice Kosovo nebyly v případě žalobkyně zpřetrhány. Žalobkyně ani neuváděla žádné sociální, kulturní či ekonomické vazby k ČR. Žalobkyně ani neuvedla, co by jí bránilo v návratu do země původu. Nelze v jejím případě hovořit o dostatečné integraci do českého prostředí, neboť na území ČR v době zahájení řízení o správním vyhoštění pobývala cca 6 měsíců. Nezdá se tedy, že by vazby k českému prostředí byly vytvořeny v takové míře, že by případný návrat do republiky Kosovo byl vyloučen. Dle názoru soudu bylo v době rozhodnutí žalovaného možné, aby vycestovala celá rodina. Na území republiky Kosova pobývá její rodina a i rodina jejího manžela, což by mohlo usnadnit reintegraci žalobkyně i celé její rodiny. Žalobkyně i její manžel a dcera mají státní příslušnost Republiky Kosovo. A v době rozhodnutí žalovaného ani dcera žalobkyně neměla na území ČR ještě povolen trvalý pobyt. Soud zvažoval soulad s Úmluvou o právech dítěte zájmy nezletilého dítěte. Dcera žalobkyně i s ohledem na rok narození (8. 1. 2013) nenavštěvovala na území ČR žádná předškolní zařízení a péče o ni zajištují především rodiče. Ani přihlédnutí k nejlepšímu zájmu nezletilého dítěte tedy v daném případě nepřevážilo výsledek hledání spravedlivé rovnováhy mezi protichůdnými zájmy na stranu ochrany rodinného života stěžovatele (srov. a contrario zmiňovaný rozsudek ESLP ve věci Nunez proti Norsku, body 78-85, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013 - 31, www.nssoud.cz). Soud k věci dále uvádí, že ani tvrzený nepříznivý stav dcery žalobkyně, kterým zdůvodňovala nemožnost vycestování z území ČR, nebyl v době vydání prvostupňového rozhodnutí jakkoliv doložen. V průběhu správního řízení žalobkyně a její manžel rozdílně odpověděli na otázku týkající se aktuálního stavu jejich dcery. Správní orgán I. stupně proto provedl šetření u ošetřující lékařky nezletilé dcery (viz úřední záznam ze dne 16.01.2014, č.j. KRPB-108228/ČJ-2013-060026-SV). Ta uvedla, že nezletilá dcera může cestovat, může navštěvovat kteréhokoliv jiného lékaře, a to klidně i v jiném státě. Dále sdělila, že lékařské potvrzení ze dne 15.01.2014 vystavila ona, nicméně o zdravotním problému, který uvedl manžel žalobkyně (dcera se dusí a dvakrát denně zvrací) nic neví a na poslední kontrole toto žalobkyně ani její manžel nesdělili. Tvrzení žalobkyně, respektive jejího manžela, týkající se nepříznivého zdravotního stavu jejich dcery při konfrontaci se zjištěními správního orgánu I. stupně proto vyznívá značně nepřesvědčivě. Soud se i proto přiklonil k závěru plynoucímu ze sdělení ošetřující lékařky. Žalobkyně ani v průběhu řízení před soudem nedoložila žádné dokumenty (lékařská zpráva, odborné vyjádření), které by závěry správních orgánů zpochybnily. Soud ve shodě s žalovaným dospívá k závěru, že vyhoštění žalobce je možné, a současně neshledává ani závažnou překážku, která by bránila případnému přesunu celé rodiny. Existenci konkrétní překážky žalobce ostatně ani netvrdil. Dle kritérií vyplývajících z výše citované judikatury ESLP je třeba zohlednit především existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, tedy takové flagrantní porušení čl. 8 Úmluvy, které by vedlo v podstatě k popření práva na společnou existenci rodiny v domovské zemi (srov. též rozhodnutí ESLP ze dne 28. 2. 2006, ZaT proti Spojenému království, stížnost č. 27034/05), nikoliv jakékoli obtíže spojené s navrácením do země původu. Existence takovýchto překážek však nebyla v průběhu správního řízení zjištěna. Ačkoliv si zdejší soud uvědomuje složitost situace žalobkyně, nelze pominout, že rozhodnutí o správním vyhoštění cizince představuje vždy zásah do soukromého a rodinného života vyhošťovaného cizince a jeho blízkých. Článek 8 Úmluvy ani judikatura ESLP přitom smluvním stranám neukládají všeobecný závazek respektovat volbu osob, které nejsou jejich státními příslušníky, ohledně země jejich společného pobytu a povinnost umožnit jim přenést si svůj rodinný život na území daného státu (srov. citovaný rozsudek ve věci Nunez proti Norsku, či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 3. 10. 2014, Jeunesse proti Nizozemsku, stížnost č. 12738/10, či z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07, či usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04, a ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 59/06). Nelze tedy bagatelizovat ani zájmy státu, neboť respektování pravidel zákona o pobytu cizinců je nezbytné pro řádné fungování imigračního systému. Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců správní orgán podle ustanovení § 174a tohoto zákona zohlední závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Z rozhodnutí správních orgánů tedy vyplývá, že se naplněním ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců zabývaly a v rozsahu nezbytném pro soulad jejich rozhodnutí s požadavky uvedenými v ustanovení § 2 správního řádu zjišťovaly a podrobně hodnotily veškeré skutečnosti. Soud se tedy i s ohledem na výše uvedené ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí, v němž žalovaná podrobně popsala, jak zhodnotila konkrétní situaci žalobkyně, kdy přihlédla jednak k jejím rodinným vazbám, tak i těm společenským, sociálním a kulturním, a to na území členských států EU, dále vzala v potaz její věk, zdravotní stav, vztah k domovskému státu, jakož i délku pobytu na území zdejšího státu a délku protiprávního jednání. Soud k věci rovněž uvádí, že žádné z práv v Listině uvedených nezakládá nárok cizince na pobyt na území České republiky, takové právo je dáno pouze občanům České republiky (čl. 14 odst. 4 Listiny). „Je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek určitou osobu, cizího státního příslušníka, s ohledem na vlastní zájmy, vpustí či nevpustí na vlastní území a zda shledá, že důvody pro vpuštění této osoby na území přetrvávají i poté, co uběhla doba, po níž byl vstup dané osobě na území státu povolen. Jak již bylo shora uvedeno, subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje. Pouze občanům České republiky je garantováno právo na svobodný vstup na území“ (viz usnesení ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 38/04, obdobně též usnesení ze dne 8. 11. 2006, I. ÚS 394/06, ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 85/04, nebo ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 99/04). Ani ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Jak již bylo konstatováno výše, vztah žalobkyně s jejím manželem a dcerou se může odvíjet i na území jejich domovského státu. Mezinárodní závazek respektovat rodinný a soukromý život ve smyslu čl. 8 Úmluvy nelze chápat jako neomezený závazek poskytnout cizinci mezinárodní ochranu automaticky, nachází-li se na daném území taktéž manžel či manželka cizince. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, se tento k otázce rozsahu mezinárodního závazku založeného čl. 8 Úmluvy vyjádřil v tom smyslu, že zásahem do rodinného a soukromého života cizince by v souvislosti s čl. 8 Úmluvy mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu v intencích judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Žalobkyni však bylo uděleno správní vyhoštění na tři měsíce, ačkoli podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců lze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění až na 3 roky. Správními orgány zvolená doba tří měsíců, po kterou ji nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, se tedy nachází zcela u spodní hranice zákonem stanoveného rozpětí, a proto již na první pohled nevzbuzuje dojem nepřiměřenosti. Tento závěr ostatně potvrzují i odůvodnění obou správních rozhodnutí, které zohlednily především společenskou nebezpečnost jednání žalobkyně, pohnutky a míru zavinění její osoby, a taktéž její dobrovolné dostavení se ke správnímu orgánu I. stupně, na základě čehož se jeví tříměsíční doba jako zcela přiměřená a adekvátní, když na jejím základě ve vztahu k žalobkyni nedošlo k porušení mezinárodních závazků České republiky. Na základě všech výše konstatovaných závěrů tedy krajský soud nemůže přisvědčit námitce žalobkyně, že správní orgán I. stupně i žalovaná rozhodly o uložení správního vyhoštění v rozporu s ustanovením § 118 a násl. zákona o pobytu cizinců, zásadami správního řízení a články Listiny a Ústavy ČR, neboť soud neshledal v postupu a závěrech správních orgánů žádné pochybení, které by bylo v rozporu s namítanými ustanoveními. V. Závěr a náklady řízení Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšné žalované nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení