32 A 8/2023–19

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: Y. E. státní příslušnost X t. č. X proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina odbor cizinecké policie se sídlem Wolkerova 4448/37, Jihlava o žalobě proti rozhodnutí ze dne 13. 3. 2023, č. j. KRPJ–129571–48/ČJ–2022–160022–SV takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce včasnou žalobou brojil proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 3. 2023, č. j. KRPJ–129571–48/ČJ–2022–160022–SV (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto o prodloužení zajištění žalobce podle ustanovení § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPC“), a to o 50 dnů od skončení doby zajištění žalobce předchozím rozhodnutím č.j. KRPJ–129571–37/ČJ–2022–160022– SV, tj. od 19. 3. 2023.

II. Žaloba

2. Žalobce především namítal, že v jeho případě neexistuje reálný předpoklad vyhoštění a dobu prodloužení zajištění o dalších 50 dnů stanovil žalovaný nepřezkoumatelným způsobem. Žalobce dále uvedl, že byl zajištěn již dne 9. 11. 2022, přičemž až dne 2. 12. 2022 byly veškeré dokumenty předány pro ověření totožnosti a vystavení náhradního cestovního dokladu pro žalobce na Velvyslanectví Marockého království v ČR (dále jen „velvyslanectví“). Ze strany velvyslanectví však do dnešního dne neproběhla žádná reakce. Žalobce tedy za celou dobu zajištění neobdržel náhradní cestovní doklad. Neschopnost státu zajistit vydání náhradního cestovního dokladu má relevanci pro hodnocení reálného předpokladu uskutečnitelnosti vyhoštění.

3. Žalobce dále namítal, že z rozhodnutí není zřejmé, na základě čeho se žalovaný domnívá, že k vystavení náhradního cestovního dokladu a následné realizaci správního vyhoštění dojde. Žalovaný vychází z toho, dle předchozích zkušeností velvyslanectví ověřuje totožnost 120 dnů, ale není zjištěno, jak nejvýše dlouho takové ověření trvá. V rozhodnutí žalovaného absentuje výčet úkonů, které bude ještě nutné v řízení provést. Z rozhodnutí žalovaného rovněž plyne, že lhůta k ověření totožnosti bude delší než 120 dnů, dalších 45 dnů k vystavení náhradního cestovního dokladu a dalších 30 dnů k zajištění eskorty, což již přesahuje nejvyšší dobu zajištění a také lhůtu stanovenou rozhodnutím o zajištění. Žalovaný navíc fakticky přepsal důvody pro zajištění z předchozích rozhodnutí a v části týkající se skutkových okolností přidal toliko nereakci velvyslanectví. Rozhodnutí žalovaného je v této části nepřezkoumatelné.

4. Žalobce dále namítal, že se žalovaný nezabýval tím, zda není zranitelnou osobou z důvodu jeho zdravotního stavu. Žalobce si po celou dobu zajištění stěžuje na bolesti hlavy, které zasahují i do správné funkce zraku, takže má podezření na závažné onemocnění (následky zranění) v oblasti mozku. Žalobce z tohoto důvodu navštěvuje lékaře v ZZN, který podezření rovněž potvrzuje, a proto jej objednal na vyšetření do nemocnice dne 24. 4. 2023. S ohledem na to, že známý žalobce při podobných příznacích zemřel, neboť mu nebyla poskytnuta lékařská pomoc včas a dostatečně, má žalobce důvodnou obavu o svůj život, bude–li nadále zajištěn. Pokud by se žalovaný touto otázkou zabýval dospěl by k závěru, že jde o podezření na poškození trvalého charakteru, pro které je zajištění podle § 126 b odst. 2 zákona o pobytu cizinců ukončit, jinak žalobci hrozí závažná újma na zdraví.

III. Vyjádření žalované

5. Žalovaná ve svém vyjádření popřela oprávněn žalobních námitek, přičemž popsala jednotlivé kroky, které povedou k realizaci správního vyhoštění. Rovněž byla odůvodněna doba prodloužení zajištění s odkazem na jednotlivé kroky. Žalovaná se již dne 10. 11. 2022 obrátila na Ředitelství služby cizinecké policie s žádostí o ověření totožnosti cizince a vystavení náhradního dokladu. Do současné doby nebyla jeho totožnost ze strany Velvyslanectví Marockého království ověřena.

6. Žalovaná nesouhlasí s argumentací žalobce ohledně jeho zdravotního stavu, neboť v době jeho výslechu ze dne 9. 11. 2022 neuvedl žádné zdravotní potíže. Z jeho výslechu je rovněž zřejmé, že za celou dobu cesty do Evropy nevyhledal lékařskou péči, většinu cesty podnikal za pomocí map a cestu bez obtíží zvládnul. Pokud by ho nekontrolovala policie, pak by dosáhl svého cíle a dostal se do Rakouska.

7. Žalovaná dále uvedla, že nelze akceptovat, aby se na území pohyboval cizinec bez oprávnění k pobytu a bez cestovního dokladu. Je navíc zcela zřejmé, že tento cizinec ani nehodlá na území ČR zůstat a ani nemá zájem o návrat do domovského státu, naopak chce odcestovat do Rakouska. Žalobce svoji nelegální cestu podnikal v úkrytu nákladního automobilu za pomocí převaděčů, aby minimalizoval riziko případné kontroly.

IV. Posouzení věci krajským soudem

8. O žalobě krajský soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) a ve smyslu ustanovení § 172 odst. 5 ZPC bez jednání, neboť žalobce nařízení jednání nepožadoval a soud neshledal v posuzované věci nařízení jednání jako nezbytné.

9. Napadené rozhodnutí krajský soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s., přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu zjištěného k datu vydání napadeného rozhodnutí, který je zachycen ve správním spisu žalované.

10. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

11. Přednostně se zdejší soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by to žalobce nenamítal, tedy z úřední povinnosti. Je–li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí logicky nelze věcně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tedy obvykle bývá překážkou posouzení důvodnosti dalších žalobních námitek, což však v daném případě nenastalo.

12. Žalobcem byla namítána nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů. K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nedostatek důvodů uvedl Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92, SJS 27/0, SP č. 27/1994, že: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej případně vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Z odůvodnění správního rozhodnutí musí jednoznačně vyplývat, že se správní orgán posuzovanou věcí zabýval, neopomenul žádné účastníkovy námitky a přihlédnul i k námitkám strany druhé. Užité argumenty a úvahy správního orgánu nesmí vzbudit pochybnosti o jeho nezávislosti a odbornosti. Z odůvodnění musí plynout vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelným, neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle.“ 13. Při výkladu pojmu „nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu“ vyšel zdejší soud dále i z konstantní judikatury vztahující se k nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, která je shrnuta např. v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 2 As 85/2011–170 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), kde je mj. uvedeno: „K vymezení rozsahu přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí přispěl Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 45, nález 64, str. 77, vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval soud při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ústavní soud rovněž v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na nalus.usoud.cz) také konstatoval: „Soudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V tomto nálezu Ústavní soud dále vyslovil, že „(…) je–li povinností krajských soudů vyplývající z práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod to, aby se vypořádaly i s námitkami žalobců uplatněnými opožděně, a to z pohledu včasnosti jejich uplatnění, tím spíše je dána povinnost krajských soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými v žalobě, tedy řádně a včas“. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 3, nález 34, str. 257, a nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 8, nález 85, str. 287) také vyplývá, že jedním z požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit. Ve správním soudnictví nachází tato zásada vyjádření v ustanovení § 54 odst. 2 s.ř.s. Z odůvodnění rozsudku musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

14. Také Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích opakovaně vyslovil, že není–li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s. zejména tehdy, jde–li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003–52). Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007 – 34, bylo vysloveno, že „(…) je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl veden a k jakým závěrům dospěl“. V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, v němž se uvádí, že v situaci, kdy „(…) je část odůvodnění rozsudku krajského soudu, v níž se měl krajský soud vyjádřit ke skutkovým a právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních bodů, tvořena z valné části toliko pasážemi převzatými bez dalšího komentáře z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž by krajský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto převzaté závěry pro jeho rozhodnutí ve věci, je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů“. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost pak lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 04. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS). Také správní rozhodnutí lze považovat za nepřezkoumatelné buď pro nedostatek důvodů, nebo pro nesrozumitelnost. Stejné závěry je třeba zásadně vztáhnout i na rozhodnutí správních orgánů.

15. Krajský soud neshledal žádnou z vad, pro kterou by bylo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, ať už pro nesrozumitelnost (nelze seznat určitý a jednoznačný výrok, jde o výrok s obsahem rozporuplným, nevykonatelným apod.), nebo pro nedostatek důvodů (odůvodnění je v rozporu s výrokem, popř. jiné důvody než ty, v nichž má mít dle zákona oporu, odůvodnění postrádá rozhodný důvod pro výrok či neobsahuje žádné hodnocení provedených důkazů a závěr z nich učiněný). Je pouze na žalované, aby námitky či důkazy vypořádala, logicky odůvodnila a argumentovala s uvedením skutkových a právních důvodů.

16. To se ve zde projednávaném případě stalo a soud proto nemůže přisvědčit žalobci ani v jednom z jeho odkazů na vady, které by vedly k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Zdejší soud má za to, že žalovaná zdůvodnila a srozumitelně uvedla, co ji vedlo k závěru napadeného rozhodnutí.

17. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak seznatelné, které otázky žalovaná považovala za rozhodné. Vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež v napadeném rozhodnutí vyslovila žalovaná, je zřetelná. Napadené rozhodnutí proto krajský soud považuje za přezkoumatelné. Ostatně sám žalobce s tímto rozhodnutím polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné, a skutečnost, že se závěry žalované žalobce nesouhlasí, nutně neznamená, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné.

18. Ve světle těchto skutečností považuje krajský soud námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí za nepřípadnou. Přistoupil proto k posouzení podstaty projednávané věci.

19. Žalobce argumentoval především tím, že v posuzované věci neexistuje reálný předpoklad vyhoštění.

20. Soud k věci uvádí, že problematikou prodloužení zajištění cizince za účelem jeho správního vyhoštění, konkrétně předpoklady, podmínkami a mantinely pro vydání takového rozhodnutí, se Nejvyšší správní soud zabýval mnohokrát (obecné principy ohledně institutu zajištění, které platí i pro rozhodnutí o jeho prodloužení, vyslovil např. v rozsudcích ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009–61, č. 1850/2009 Sb. NSS, a ze dne 2. 11. 2011, č. j. 1 As 119/2011–39). Zdůraznit lze, že odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění musí obsahovat především úvahu, jaké kroky směřující k vyhoštění správní orgán dosud učinil a z jakého důvodu nebylo dosud možné vyhoštění realizovat. Předpokladem prodloužení zajištění je skutečnost, že vyhoštění bude alespoň potenciálně možné. Proto musí správní orgán uvážit zejména o skutečnostech, které vyšly v průběhu jeho činnost směřující k vyhoštění cizince najevo a které by mohly zakládat důvodnou obavu, že účelu zajištění nebude možné dosáhnout (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010–150, č. 2524/2012 Sb. NSS). Reálný předpoklad dosažení účelu zajištění sice není výslovně uveden v zákoně o pobytu cizinců, nicméně vyplývá přímo ze zákaz svévolného zbavení či omezení svobody zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

21. Prodloužení zajištění není nezákonným pouze z důvodu průtahů při obstarávání náhradních cestovních dokladů, pokud žalovaná není při realizaci cizincova správního vyhoštění pasivní a zdržení při jeho realizaci bylo způsobeno výlučně pasivitou orgánů jeho země původu v kombinaci s tím, že sám stěžovatel cestoval bez cestovních dokladů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 Azs 283/2015–62, či ze dne 27. 4. 2016, č. j. 10 Azs 275/2015–40). V rozsudku ze dne 13. 2. 2019, č. j. 6 Azs 353/2018–20, Nejvyšší správní soud uvedl, že „pouze ze skutečnosti, že zastupitelský úřad (…) nesdělil žádné informace o totožnosti stěžovatele, nebylo možné dovozovat, že k ověření totožnosti nedojde a nebude možné realizovat účel zajištění.“ Nejvyšší správní soud taktéž již v minulosti odmítl úvahu, že „pokud je vyhošťování cizinců do určité země původu často neúspěšné, pak by měly české státní orgány na toto vyhošťování zcela rezignovat ve vztahu k dalším cizincům pocházejícím z této země, respektive by měly rezignovat právě na ty kroky, které mají realizaci vyhoštění cizince umožnit a mezi něž patří i zajištění těch cizinců, u nichž je důvodný předpoklad, že by mohli mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 Azs 283/2015–62, obdobně též rozsudek ze dne 5. 2. 2016, č. j. 4 Azs 262/2015–31, či ze dne 14. 4. 2016, č. j. 9 Azs 2/2016–71).

22. Soud k věci uvádí, že nemožnost vyhoštění není dána pouze s ohledem na malou úspěšnost ověřování identity cizích státních příslušníků v jejich domovských státech. Možnost zajistit cizince za účelem vyhoštění by nebyla dána, pokud by domovský stát cizince s českými správními orgány vůbec nespolupracoval a odmítal poskytovat součinnost při ověřování totožnosti svých občanů a vystavování náhradních cestovních dokladů (k tomu totožně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 10 Azs 29/2020–28). O takový případ se v posuzované věci nejedná, neboť dle informací marockého velvyslanectví proces ověření totožnosti žalobce v současnosti probíhá. Ostatně zákonná úprava počítá s možností, že při ověřování totožnosti a vydávání náhradního cestovního dokladu cizincům, kteří mají být vyhoštěni, může dojít k průtahům nezaviněným žalovanou a § 125 odst. 2 písm. c) ve spojení s § 125 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dovoluje v takovém případě zajištění prodloužit až na 365 dní namísto obvyklých maximálních 180 dní.

23. Soud k věci dále uvádí, že žalovaná prodloužila dobu zajištění s ohledem na to, že pro realizaci vyhoštění bylo třeba ověřit totožnost žalobce a obstarat náhradní cestovní doklad. Žalovaná se dne 10. 11. 2022 obrátila se žádostí o ověření totožnosti žalobce a zajištění nového cestovního dokladu na Ředitelství služby cizinecké policie. Dne 9. 1. 2023 byla na Ředitelství služby cizinecké policie odeslána žádost, zda již byla totožnost žalobce ověřena a zda mu velvyslanectví zajistilo náhradní cestovní doklad. Dle jeho sdělení byly dne 2. 12. 2022 zaslány na velvyslanectví dokumenty týkající se ověření totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu. Doposud však nebyla totožnost žalobce marockými orgány ověřena. Ze sdělení Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 10. 1. 2023 pak plyne, že velvyslanectví spolupracuje a proces ověření totožnosti státních příslušníků Marockého království ve většině případů trvá 90 dnů a vystavení náhradního cestovního dokladu pak trvá minimálně 14 dnů i déle. Dne 24. 2. 2023 bylo na velvyslanectví zasláno opětovné písemné dožádání týkající se stavu ověřování totožnosti. Dne 9. 3. 2023 bylo na Ředitelství služby cizinecké odeslána opětovná žádost o získání informací, zda jíž byla žalobcova totožnost ověřena a zda mu velvyslanectví zajistilo náhradní doklad, na základě, kterého by mohla být provedena realizace správního vyhoštění. Dle sdělení Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 10. 3. 2023 byly dne 2. 12. 2022 zaslány na velvyslanectví dokumenty týkající se ověření totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu. Doposud však nebyla totožnost žalobce marockými orgány ověřena. Dále je zde uvedeno, že spolupráce s velvyslanectvím je individuální a nelze v žádném případě stanovit přesnou lhůtu pro ověření totožnosti a vydání náhradního cestovního dokladu. V rámci úřední činnosti je Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie známo, že velvyslanectví spolupracuje a ověřuje totožnost, a proto nelze předjímat neověření totožnosti žalobce. Proces ověřování státních příslušníků Marockého království ve většině případů přesahuje 120 dnů, přesnou lhůtu však stanovit nelze. Žalovaná pak v rozhodnutí rovněž uvedla, že teprve po zajištění cestovního dokladu bude možné přistoupit k dalšímu kroku, a to zajištění náležitosti k realizaci správního vyhoštění žalobce. Žalobce se odmítá dobrovolně navrátit do svého domovského státu, a tudíž bude nutné zajistit provedení realizace správního vyhoštění za pomoci eskorty příslušníků Oddělení doprovodu letadel Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, což tento proces prodlouží a zkomplikuje. Pro příslušníky policie bude nutné cestou Ministerstva vnitra ČR a Velvyslanectví Maroka zajistit ubytování, dále povolení k tranzitu od příslušných policejních orgánů tranzitního státu, zajištění převzetí žalobce příslušnými policejními orgány a stejně tak součinnost při jeho převzetí na letišti v Maroku. Z důvodu logistického zabezpečení a nutnosti spolupráce na diplomatické úrovni může zajištění shora popsaných náležitostí trvat až jeden měsíc. Žalovaná v rozhodnutí dále uvedla, že v posledních dvou případech, kdy byla ověřena totožnost státních příslušníků Marockého království, byly vydány náhradní cestovní doklady až za dalších 45 dnů po ověření totožnosti. S ohledem na tyto lhůty je pak na žádost Ředitelství služby cizinecké policie a Policejního prezidenta na nejbližší možný termín připravována schůzka Ministra vnitra České republiky se zástupci velvyslanectví týkající se zejména jejich postupu při ověřování totožnosti uvádějících státní příslušnost Marockého království a vystavování náhradních cestovních dokladů. Žalovaný v rozhodnutí dále uvedl, že z tohoto sdělení plyne, že i přes výše uvedené komplikace bude možné realizaci správního vyhoštění provést. Rovněž i po předchozí zkušenosti žalované, že již několika občanům Marockého království byl ze strany velvyslanectví náhradní cestovní doklad vystaven a tito odcestovali zpět do domovského státu.

24. Soud předně odkazuje na shora citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu a k věci dále uvádí, že se zpožděním při získávání nezbytných dokladů ze třetích zemí přitom počítá i návratová směrnice v čl. 15 odst. 6, a v návaznosti na to ustanovení § 125 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, které umožňuje překročení doby zajištění 180 dnů mimo jiné v případě, kdy v průběhu získávání nezbytných dokladů dochází i přes řádné úsilí policie ke zpoždění ze strany třetích zemí. Ze zkušeností žalované tedy plyne, že ověření totožnosti trvá zastupitelskému úřadu déle než 120 dnů, vystavení náhradního cestovního dokladu pak 45 dnů. Žalovaná tedy v průběhu zajištění ověřovala, jak postupují marocké orgány. Žalovaná dále uvedla, že vychází i z předchozí zkušenosti, kdy již několika občanům marocké národnosti byl zastupitelským úřadem vystaven cestovní doklad a tito odcestovali letecky zpět do domovského státu. V posuzovaném případě tak lze dle názoru soudu vyjít z toho, že k ověření totožnosti a vystavení cestovního dokladu dojde, a tudíž bude možné realizovat účel zajištění. Zdejší soud proto dospěl k závěru, že s ohledem na obvyklou dobu ověření totožnosti, dobu trvání vydání náhradního cestovního dokladu, stejně tak, jako následné nutnosti zajištění samotné realizace správního vyhoštění není rozhodnutí, jimž byla doba zajištění prodloužena o 50 dnů nezákonné. Argumentoval–li žalobce, že 120 dnů (ověření totožnosti), 45 dnů (vystavení náhradního cestovního dokladu) a 30 dnů (eskorta do domovského státu) přesahuje 180 dnů, pak tomu tak skutečně je. Ze shora citované judikatury, čl. 15 odst. 6 návratové směrnice a § 125 odst. 2 však plyne, že doba zajištění může ve specifických případech přesáhnout dobu 180 dnů.

25. Žalobce dále argumentoval svým nepříznivým zdravotním stavem. Soud k tomu uvádí, že žalobce však v rámci svého výslechu dne 9. 11. 2022 uvedl, že cítí zdráv. Z vyjádření žalobce přitom plyne, že v ZZC je mu poskytována lékařská péče, přičemž pokud by se jednalo o tak závažný stav, jak uvádí, pak by nejspíš již proběhla jeho hospitalizace ve zdravotnickém zařízení. Z obsahu správního spisu ani samotného vyjádření žalobce však taková skutečnost neplyne. Žalobce je objednán na vyšetření do nemocnice na den 24. 4. 2023. Lze předpokládat, že v rámci tohoto vyšetření bude žalobcův zdravotní stav posouzen s případným dopadem na další možnost trvání zajištění. Z dosavadního průběhu řízení také nelze dospět k závěru, že by byla důvodná obava žalobce, že by mu nebyla poskytnuta adekvátní lékařská péče. Naopak dle názoru soudu je v ZZC pod větším lékařským dohledem, než pokud by propuštěn ze zajištění.

26. Žalobce dále argumentoval využití možností postupu dle § 126 b odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Podle § 126 b odst. 2 zákona o pobytu cizinců, jde–li podle vyjádření ošetřujícího lékaře o poškození zdraví zajištěného cizince trvalého charakteru nebo z charakteru onemocnění cizince lze předpokládat, že jeho pobyt ve zdravotnickém zařízení podle odstavce 1 za účelem poskytnutí zdravotních služeb bude delší než doba scházející do uplynutí 180 dnů ode dne zajištění, policie zajištění ukončí. Při ukončení zajištění policie cizinci udělí vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu překážky na jeho vůli nezávislé, která brání jeho vycestování; platnost víza stanoví na dobu potřebnou k vycestování cizince z území, nejdéle na dobu 1 roku. V posuzované věci však nebyly splněny podmínky citovaného ustanovení, neboť žádný ošetřující lékař neuvedl, že by poškození žalobce bylo trvalého charakteru, či, že by jej bylo nutné hospitalizovat na dobu, přesahující zbývající časový úsek možného dalšího zajištění.

27. Soud při posouzení věci nedospěl aktuálně k závěru, že by se v případě žalobce jednalo o zranitelnou osobu, u které by bylo vyloučeno zajištění.

28. S ohledem na to, že o žalobě rozhodnul soud v krátké zákonné lhůtě, nerozhodoval již o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě.

V. Závěr a náklady řízení

29. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům krajský soud rozhodl, jak je ve výroku I. uvedeno.

30. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšné žalované nevznikly náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti (ani jejich přiznání nepožadovala) a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. a III. tohoto rozsudku).